Témata týdne

Milovaný ufonek poprvé naživo

24. září 2018 v 20:08 | Eleanor
Povídačkám o UFOnech jsem se vždy smála. Tedy nepopírám existenci dalšího života ve vesmíru. Proč by ale měli jít tyto bytosti po krku zrovna nám? Hvězdná brána mě bavila a nejednoho mimozemského Tok'ru jsem si zamilovala. Vetřelec mě děsil, ale oceňovala jsem imaginaci tvůrců. V té době jsem ještě netušila, že už brzo si jako mimozemšťan budu připadat já…
(Ťapka našeho ufonka)

Je to vlastně teprve pár týdnů, co mi takové až nadpřirozené setkání změnilo život. Z počátku se ten malý tvoreček vyvíjel ve mně a mě napadlo: Tak takto se cítil Teal'c, když měl v břiše svého symbionta. Když se pak začal citelně pohybovat, říkala jsem si, že se musí zaručeně probourat mou břišní stěnou. Měla jsem před očima scénu z Vetřelce. Ano, všichni jistě tušíte jakou. Přesně tu, hodně krve a jistě i hodně bolesti…

A z krve a bolesti se dostal na svět i můj ufonek, více však s vetřelcem podobného neměl - naštěstí. Mé malé mimozemské setkání se mě sníst či roztrhat na cucky naštěstí nepokusilo. I tak jsem ale byla naprosto paralyzovaná a sledovala to vrtící se fialové klubíčko na mém břiše s hlavičkou do špičky - ano, přesně takovou jaké můžete vidět na příkladu tisíce let starých lebek z různých koutů světa, ale zvláště z Mexika. Prý to byl mimozemský ideál krásy. S tím jsem musela souhlasit. Opravdu byl tento tvoreček to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Ať už mimozemský či pozemský.

Když jsem si pak po pár dnech toho malého ufounka přinesla domů, tak z něj byla už malinká holčička. Stoprocentní člověk s lebkou kulatou a kůží bílou. Zato mě začal první pozemský kontakt mimozemšťana s lidmi. Vážně jsem snad přilétla z jiné planety. Naučit se tomu malému cizákovi porozumět byla věda, která se nestuduje ani na mezinárodních studiích, ale nakonec si už po pár týdnech chrochtáme, kníkáme a mručíme blahem… Je to taková naše společná mezigalaktická řeč.

10 nejhorších módních trendů mládí

18. září 2018 v 15:30 | Eleanor
Jsou určité momenty v životě, kdy se ohlídneme za tím člověkem, kterým jsme byli v dětství a pubertě, a máme chuť zalézt… někam hluboko… pokud možno nechat se rovnou sežehnout zemským jádrem. Nedávno jsme s drahým měli debatu na téma naše mládí. Ráda na jeho účet vtipkuji, že muselo být těžké dospívat za dob Třicetileté války. Včera mi však došla jedna katastrofální věc - pro mou dceru budu nohatá ryba právě vylezlá z moře, která se teprve rozhlíží po souši. A jaké mé prohřešky budu mít (nejen) od ní jistě na talíři?


1) Pochroumaný hudební vkus
Úvodem dvě slova: Lunetic, Holki. Ano, opravdu jsem tyto dvě skupiny poslouchala a dobrovolně! A co je nejhorší, dodnes si ráda občas něco pustím. Na druhou stranu je v tom jistý sentiment a já se při tónech doprovázejících: "Jsi moje máááma, moje máááma, kterou já mám nadevše rád!" nebo "Baby ty jsi vážně senzační, bez tebe svět není legrační…" mohu vrátit aspoň v duchu o pár let, desetiletí… snad už i století zpět.
Těžko taky budu mé dcerce vysvětlovat, co bylo tak skvělého na těch týpcích z Backstreet Boys - ne, vážně, ty umaštěné vlasy se nám fakt líbili? Nebo na Robině, vlastním jménem Robbie Williamsovi.
Vrchol všeho bude, až malá najde sérii kazet Kelly Family. Vlasatá rodinka uhranula mé srdce… vlastně až dodnes. Jediné štěstí je, že beztak nebude tušit, jak se ty kazety pouští a tak až drahou pošlu do školy, budu si tajně pouštět: "Sometimes I wish I were and angel…"!

2) Běhá to po pláži a nejde to zastřelit. Co je to?
Pokud si dokážete zodpovědět, že se jedná o Nicka Slaughtera z Vražedného pobřeží, jste na tom zřejmě podobně. Milovala jsem toho proutníka s culíkem, co každý díl trávil s jinou nádherou a s rozhalenou havajskou košilí chytal zločince. Mimochodem, frajeři z Pobřežní hlídky košile neměli vůbec a ruku na srdce, taky jsme bez nich s kamarádkou nemohly být. A jak se říká do třetice všeho dobrého a zlého, jsme mezi sny o těchto idolech běhaly po sídlišti a toužily být jako naše hrdinka - Xena.

3) Bez Pokémonů ani ránu
Ať už se nám současná aplikace Pokemon Go! snaží vnutit sebevíc, že je pokémonů skoro tisícovka, tak my, zatvrzelí původní sběratelé víme, že jich je 151! Důkazy o tom můžeme podat v podobě samolepkových alb, alb s měnivými obrázky či sběratelských kartiček. Takže Charmandere, volím si tebe!

4) Dobroty, které je lepší zapomenout
Prázdniny jsem často trávila u babičky. Tam jsem měla poněkud omezené možnosti zábavy. S kamarádkami jsme tedy chodily do obchodu na rohu a kupovaly si malé plastové ovoce, ve kterém byl šumivý prášek s šíleně umělou a přeslazenou příchutí! A umělým ovocem jsme následně krmily plyšáky… Když měl obchod zavřeno, jistila přísun cukru babička. Ta vždy měla v mrazáku vodové zmrzliny v úzkých dlouhých tyčinkách. Nevzpomenu si na název, koneckonců jsem tenkrát ještě ani neuměla číst, ale vím, že tam byli tučňáci a byla na to animovaná reklama. Tuší někdo, co ty zmrzlinky byli zač?

5) Příznivci Temné strany
Hvězdné války? Ale kdeže! Těmi jsme jako moderní dívky opovrhovaly, ale gothic móda! To bylo naše! Ošoupané džíny, černá trička s lebkami a šátky v pase místo opasku. Na rukách "slušivé" rukavice bez prstů (i v létě) a hlavně, hlavně silné černé linky kolem očí, které se ve vedrech obtiskávaly na horní víčko. Ach, byly jsme skutečně drsné kočičky!

6) Jaký máš rekord?
Dnešní generace má na výběr bezpočet her, které jsou všude. V telefonu, na počítači, na tabletech… Doba jde dopředu. My ale moc her hrát nemohli, teda kromě hada. Staré telefony Nokia měly úžasnou aplikaci, kde se sbíraly kostičky - tedy had je pojídal a zvětšoval se o ně. Podstatou bylo jich sesbírat co nejvíc a ochránit hada, aby si nezpůsobil otřes mozku o vlastní vypasené tělo. Kdo měl vyšší rekord, ten byl king!

7) Slaďouši ze střední
Netuším, zda se ještě dnes natáčejí filmy z prostředí středních škol. Naposledy jsem zaregistrovala High School Musical a to už jsem byla lehce odrostlejší. Co jsme ale my s holkami obdivovaly, byly Hilary Duff a Lindsay Lohan. Byly outsiderky jako my a vždy se do nich zamiloval takový sympaťák jako Chad Michael Murry nebo Oliver James. Netušíte, o kom píši? Zkuste si vygooglit filmy Moderní Popelka, Nikdy se nevzdávej či Protivné sprosté holky… Pak mě ale nesuďte, byla to vaše volba názvy zadat do vyhledávače!

8) Deníky, které se už nevrátily
Deník malého poseroutky, Deník mimoňky či Destrukční deník… Dnes jsou deníky všude a přitom nikde. My měli a uznávali jen jeden. Byl to náš vlastní deník, který jsme si nepsali, ale kreslili nám ho přátelé. Vlastně se to jmenovalo památník. Jednu chybičku ale měl: většina z nás už ten svůj nemá, protože ho půjčila někomu, kdo ho zapomněl vrátit. Ten můj zřejmě ještě někde bude, ale kdo ví… Máte ještě svůj památník?

9) Dobrodružství jako od Enid Blytonové
Správná pětka a Tajná sedma! Víte? Vzpomínáte? Jo, přesně! To byly ty sešítkové knihy, díky kterým jsme běhali jak šílení po okolí a hledali zločince i tam, kde nebyli. Chtěli jsme tak moc vyřešit zločin až jsme málem nechali zatknout opraváře střechy či pejskaře, který venčil psa na podezřelém místě.

10) Čekáme na dopis
Jen tak mezi námi, také stále čekáte na svůj dopis? Patřím ke generaci, která vyrůstala s Harry Potterem. Bohužel, můj dopis zřejmě nesl Erol a někde se ztratil i s ním. Já však trpělivé čekám… Stále… Ano, nebude to zřejmě nejšťastnější rozhodnutí, ale kdo ví, třeba dopis ještě dorazí…

Nenechte mě v tom samotnou, jaké úlety má na kontě vaše dětské já? ;)

24. prosinec - Štědrý den

8. prosince 2017 v 20:59 | Eleanor



Nedávno měl můj drahý puštěný pořad v televizi. Nevím přesně, co to bylo, ale moderátor se tam ptal, co se slaví o Vánocích: "No…hm… ukřížování toho…ne? Toho, Ježíše!". Odpověděl mladý kluk kolem dvacítky. Byla jsem vskutku překvapená. Toto je pro mne daleko více na hraně než když se spustí hádka Ježíšek či Santa. Pokud se dotyční hádají, kdo nosí dárky, předpokládám, že by měli mít základní povědomí o historii oslav. Ve chvíli, kdy se svátek omezí na pouhé: budu doma, přejím se a dostanu nové cool věci, pak bude něco opravdu špatně. Není naše společnost na hraně právě díky tomu, že už se zajímáme jen o to, co dostaneme místo toho, abychom si užívali dávné tradice, které měly přednostně přinést do běžného chaotického života klid, pohodu a rodinnou pospolitost?

Když už se tedy pohybuji na hraně se svým kritickým názorem, dovolím si trochu osvěty. O Vánocích se v katolickém světě slaví narození Ježíše. Ježíše, který se narodil v Betlémě na seně, jak se zpívá ve známé koledě. Pokud bychom se podívali dále na východ přesto ne tolik, abychom opustili křesťanský svět, všimneme si, že v pravoslaví se slaví Vánoce až na naše Tři krále: 6. a 7. ledna.


Proč? Protože pravoslavná církev se stále řídí juliánským kalendářem. Tím, který zavedl r. 46 př. n. l. známý Julius Cesar (přesně! Byl to ten od Kleopatry!). V 16. století, když už byla oddělena Západní (katolická) a Východní (pravoslavná) církev, vyvrcholily problémy spojené s juliánským kalendářem. Data přestala odpovídat astronomickým jevům a neustálá záplatování přinášela do všeho jen zmatky. Přišel čas na reformu kalendáře. Nový kalendář byl pojmenován podle papeže Řehoře XIII. (lat. Gregorius), gregoriánský kalendář. Ten se následně začal rozšiřovat v západním, katolickém světě. Pravoslaví reformu nepřijalo, distancovalo své učení od západního a papež byl exkomunikován již dlouho předtím. Tudíž by si pravoslavní představitelé protiřečili, kdyby přijali něco od papeže, který se podle jejich tvrzení mýlil.


Ovšem vraťme se zpět k Vánocům. Pokud zamíříme v historii ještě dále až do časů již zmíněného Julia Cesara, všimneme si, že v době zimní rovnodennosti (tj. 21. prosince) se slavil podobný svátek. Římané jej nazývali Saturnalia. Začátek oslav a jejich délka se v průběhu let posouvaly v rámci prosince, nebudeme se tu tedy zatěžovat konkrétními daty, protože i kalendáře se měnily, jak jsme si již ukázali. Během těchto oslav si Římané dávali dary, pořádali hostiny a dokonce jsou zmínky o výměně rolí pánů s otroky! Byly to oslavy, během nichž se uzavřeli státní úřady, školy a dokonce přestaly platit některá pravidla - například zákaz hazardních her. Tyto oslavy boha Saturna provázelo nejen bujaré veselí, ale také symbolické uzavření roku, vypořádání se s křivdami, které přinesl starý rok a těšení se na to nové. A co předcházelo ještě těmto oslavám? Zřejmě oslavy neznámého boha slunce.

Proč ty, když uprostřed zimy příliš slunce nevidíme? Právě proto! Dříve se národy pastevců a zemědělců obávali temné a studené zimy, kdy zdroj tepla a jejich hlavní živitel slábl. Proto museli uspořádat oslavy, které měly za účel posílit slunečního boha a pomoci mu bojovat s temnotou či naopak očišťovali sebe a svůj kmen/rod apod., aby k nim byla božstva milosrdná a opět přišlo jaro.

Ať se tedy budeme dnes hádat, jak chceme, vlastně všechny hádky jsou na hraně. Dějiny nám ukazují, že nic jako objektivní pravda není a naše Vánoce jsou jen souhrn tradic, jejichž význam se v průběhu let měnil, ale které přesto zůstaly v obdobné podobě. Každý si tedy dnes svátkům můžeme přisoudit význam, jaký chceme, nicméně posuďte, není lepší slavit v chudobě u štědrovečerního stolu s milující rodinou a přáteli než sami zasypání hromadou darů?

Máte ve vaší rodině nějakou netradiční tradici, kterou rádi každý rok opakujete??

Srdce z platiny

25. listopadu 2016 v 16:28 | Eleanor
Srdce z kovu, z toho nejtvrdšího, ale zároveň toho nejušlechtilejšího měl jeden pro mne velmi důležitý člověk - můj přednášející, pro potřeby článku ho nazvěme třeba pan R., jehož přednášky jsem milovala a dal mi v nich do života víc než většina jeho kolegů. Bohužel už odešel, ale stále ho budu mít v paměti jako člověka, který nejsilněji ovlivnil mé studium i osobní názory… Proto bych mu ráda tento článek věnovala, ať už je kdekoli…


Kdybyste pana R potkali na ulici, tak byste nikdy neřekli, že je to vysokoškolský vyučující, který vede přednášky z patra a ať mu nadhodíte jakékoli téma z jeho oboru, plynule s vámi bude diskutovat a elegantně vás srazí na pomyslné lopatky. Zanedbaný zevnějšek, láska k alkoholu a nepříliš vybíravé poznámky by vás nutily nahlížet na něj spíše jako na bezdomovce.

Ono ani chodit k němu na přednášku nebyla občas žádná malina. Obzvláště v posledních měsících z něho negativismus jen sršel. Občas, ve světlejších chvílích, koketoval s kolegyněmi, ale vyzývavé poznámky si neodpustil ani na mou adresu. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se propadala při naslouchání jeho lichotkám a rozhlížela se po místnosti s jedinou myšlenkou: Kam mám zalézt a v tichu tam umřít?

Když jste ho však pozorovali déle a občas s ním prohodili i pár slov o přestávce, došlo k zajímavému zvratu. Za tím hurónským a vulgárním zevnějškem byl zlomený a nešťastný člověk. Stejně jako já zdědil po rodičích velké dluhy, on měl ale navíc ještě ženu a děti, za které nesl zodpovědnost. Dělal svoji práci opravdu dobře a byl jí natolik oddaný, že jezdil stovky kilometrů, jen aby se jí mohl věnovat. Bohužel, adekvátního finančního ohodnocení se mu za to nedostalo…
Vlastně se ani nedivím, že odešel, ale velmi mě to mrzí. Měl neuvěřitelný dar učit. Když jste ho poslouchali, tak vám všechna fakta začala zapadat. Nemusel si hrát na velkého profesora ve vyžehleném sáčku a s decentním projevem, protože on jím prostě byl. Měl ty vědomosti, měl tu lásku k vědění a hlavně dokázal nás donutit přemýšlet… Byť nás to občas stálo zranění vlastního ega, ale na druhou stranu jsme k němu stále mohli vzhlížet a učit se něčemu novému. Dodnes mě mrzí, že jsem neměla víc příležitostí s ním diskutovat…

Naneštěstí v posledním roce z tohoto nadšeného filosofa zůstala jen skořápka. Stále dokázal zajímavě vést přednášku, ale jeho chuť zmizela. Čím dál častěji nám vyprávěl o svých neúspěších a nespravedlnostech tohoto světa. Vlastně prý ani nechtěl být tím, čím se nakonec stal… Byl to smutný konec, ale já nikdy nezapomenu na jeho přednášky. Na to množství informací, které mi pomohl dát do souvislosti, ale i na tu nutnost neustále nad vším přemýšlet a nepřijímat nekriticky názory druhých. Dívat se na fakta z více úhlů a hlavně neodsuzovat nikoho jen na základě toho, jak vypadá. Protože i když řekneme, že má někdo srdce z kamene, je rozdíl mezi tím, zda je z křemene či diamantu, stejně jako mezi srdcem ze zrezlého železa a platiny. Jeho srdce bylo bezesporu z platiny…

Snad se jednou dozví, že jeho čas nebyl ztracený a měl smysl, protože byl jedním z nejlepších přednášejících, jakého jsem měla tu čest potkat.

Máte/měli jste také v životě nějakého učitele, který ve vás zanechal trvalý dojem?? Čím vás tak oslovil?

TT - Strážce naší doby

15. září 2016 v 10:03 | Eleanor
Každá doba má svého strážce popřípadě své strážce. Ve starověku měly národy své bohy, kteří strážili celé kmeny či jednotlivce, kteří jim obětovali část své úrody a svěřovali jim do rukou své osudy. Ve středověké Evropě byl patron jen jeden, křesťanský Bůh. Tato definice se snad zdá prostá, ale při bližším pohledu zjistíme, že i tento patron má nespočet podob a vztahuje se k němu nespočet popisů. Stále je však snazší identifikovat tyto strážce zpětně než ho poznat v konkrétní době, kdy je skryt v davu jiných. Konečně vždy až dějiny ukáží, kterého strážce nám vyberou a s kterým nás ztotožní. Toto jsou mé typy na strážce naší doby tj. 20. století a začátku století 21. v Evropě:

Mahátma Gándhí (1869-1948)

14. tibetský dalajláma (Tändzin Gjamccho, *1935)

Tyto osobnosti bych za strážce vybrala, pokud bych téma brala smrtelně vážně a doufala, že nás budoucnost uvidí v tom nejlepším světle. Konečně bylo by krásné, kdyby nás potomci viděli jako věk míru, lásky a prosperity. Co se území Evropy týče, tak dlouhé období míru, jaké na evropském kontinentu zažíváme teď, tu jen tak nebylo. Někdo však může namítnout, že to nejsou evropské osobnosti. Každý je však zná i v Evropě a díky globalizaci na nás mají stále větší vliv i mimoevropské kultury. Abych byla také upřímná, nenapadla mě jediná evropská osobnost, kterou bych za strážce mohla považovat. I když je jich mnoho uznávaných, vždy z nich mám pocit, že jim šlo více o sebe a blaho jen jejich lidu (pokud vůbec). Když už bojovali za mír, tak za mír pro sebe, ale málokdy pro všechny. Konečně politické kalkuly a proslovy missek mají hodně podobného.


Jak to však bývá, vždy jsou nejznámnější umělecké osobnosti. V budoucnu těžko najdou archeologové něco víc, než hromadu plakátů s Audrey Hepburn, snad nějaké nahrávky Elvise Presleyho a Harry Potter po těch letech také těžko upadne v zapomnění. Jen si vezměte, kolik dárkových předmětů se jenom vyrobilo. Snad si naši potomci budou i jednou myslet, že jsme uměli čarovat.. Kdo ví... Možná si dokonce pomyslí, že jsme chovali podivné domácí mazlíčky patřící do zvláštního rodového druhu Pokémon.

Kdo je pro váš strážcem naší doby??
Přisoudili byste tento titul nějaké evropské osobnosti z 20. století??

TT-První vzpomínky

25. srpna 2016 v 12:33 | Eleanor
Témata týdne jsou každým týdnem zapeklitější a zapeklitější. Byť založením jsem přemýšlivá osoba (dle výroků některých až moc), paměť mi nikdy moc nesloužila. Vlastně právě přemýšlím, co jsem vlastně měla k snídani. Může si tedy takový tvor pamatovat na "první vzpomínku"? Naštěstí prvních vzpomínek máme v životě několik, takže tady je pár těch mých:
První vzpomínka dnes ráno…
…byla samozřejmě na sen. Viděli jste film Král Artuš s Ioanem Gruffuddem v roli Lancelota? Já ano a zřejmě víc krát než bylo zdrávo. Ve snu jsem jako Keltka v římském šatu bojovala proti skřetům (s Tolkienem už bych si taky měla dát pokoj) na zasněžené planině obklopené vysokými horskými štíty. Přísahala bych, že jedna z těch hor byl Everest a problesklo mi hlavou, zda Mallory svůj výstup tentokrát uskuteční (studijní embargo bych měl uvalit už i na Malloryho). Boj byl dlouhý, já těžce zraněná a vyčerpaná. Už jsem polykala andělíčky, když se na obloze objevil Gwaihyro (ten velký orel ze Středozemě - opravdu bych měla ubrat Tolkiena), vedle něho malý jestřáb a do vřavy skřetů pronikli dva koně, jeden nesl na zádech Lancelota, druhý Tristana. Lancelot mě vytáhl k sobě na koně a zřejmě zachránil (nebo mě spasil spíše budík, který zazvonil).


První vzpomínka na rodné město…
...obsahuje bílý altán pod travnatou strání, na které se vyhřívaly kočky. Fascinovaly mě svými různými zbarveními, upřenými pohledy a jak se tak bezelstně rozvalovaly. Uprostřed altánu vyvěral pramen. Pro ty, kteří někdy byli v Karlových Varech, prozradím jméno: Svoboda. U nás v rodině mu neřekneme jinak než pramen U Kočiček.
Pramen Svoboda, moje první fotka tohoto pramene, kterou jsem kdy ukořištila - proto ta špatná kvalita, ale když jsme u toho sentimentu...


První vzpomínka na mého idola…
…kterým dlouhá léta nebyl nikdo jiný než Paddy Kelly z Kelly Family. Každé ráno jsem vstávala, abych stihla Eso a viděla zase znovu ten videoklip, kde má tak nádherně rozpuštěné vlasy a zpívá An Angel. Byla jsem ještě malé dítko, sotva školkou povinné, ale už jsem ho zbožňovala tak, jak jen to naivní dítko s hlavou plnou snů dovede. Tato láska mi vydržela dalších téměř dvacet let. Když jsem však po letech v dospělosti konečně mohla jít na jeho koncert a poznat ho "live", bylo to zklamání. Nefotil se, nepodepsal a vše pro něj byl jen business. Zato jeho bratr Angelo se mohl pro fanoušky rozdat. Tlačil se tam s námi, podepisoval, dokonce i během vystoupení s námi zatrsal. Sice už bych znovu na Paddyho koncert nešla, ale stále ho chci vidět skrze svou první vzpomínku jako to naivní dítě.


Jaká byla vaše první vzpomínka dnes ráno??
Jakou nejranější vzpomínku máte na své rodné město??
Jak jste na tom s idoly - měli jste nějakého a ztratili nebo jste stále věrni??

TT - Zkusme změnit názor

15. srpna 2016 v 21:13 | Eleanor
Zkusit změnit názor je opravdu zapeklitá výzva. Aktuální téma týdne mě tedy donutilo ponořit se do hlubin archivu mého psaného projevu. Jak jinak bych měla objektivně posoudit, zda jsem vůbec schopná změnit názor, než porovnat své současné myšlenky s těmi minulými? Vybrala jsem takovou menší úvahu z r. 2011. Pět let se občas může zdát jako mávnutí motýlích křídel. Když však dělí dvacetiletého člověka a pětadvacetiletého, myslím, že to je velmi dlouhá doba. Je otázka, zda bych dnes vůbec se svým dvacetiletým já vydržela v jedné místnosti... Pojďme ale k samotnému článku z minulosti s názvem Kdo si počká...
Čertice, tvor, který názor nikdy nezmění: jídlo a spánek se budou vždy dělit o první příčku.

"Kdo si počká...Opravdu se dočká? Toto přísloví nám od dětství vtloukají rodiče do myslí, aby nás naučili trpělivosti. Už nám ale nikdo neřekne, kdy jsme trpěliví moc dlouho. Co když jsme v dobré víře čekali, až nám šance proklouzla mezi prsty? Co pak?

Čekáme na lásku, čekáme na štěstí, čekáme na povýšení. Naše životy jsou jedno velké čekání. Nakonec, ve vší své nespokojenosti doufáme, že přijde jiný život a prosíme smrt, aby nás už do něj vzala. Myslím, že právě v tom je ten problém. Co když se naše matky mýlily? Možná je čekání chyba. Co jsme promarnili jednou, ztratíme znovu, pokud si neuvědomíme, že nepřijde kouzelný skřítek, který nám zaťuká na rameno a řekne: "To je ono, jdi a dosáhni svého cíle." Nenaučíme-li se vstát a chopit se šance, může přijít stokrát a my stejně budeme nešťastně sedět v koutě. Zběsilé poskakování všude kolem, nám ale také přinese spíš zmatek než užitek, chce to tedy i trochu trpělivosti.

A to je ten další problémem: najít hranici. Kdy je moudré čekat a kdy jednat? Když někoho léta tajně milujeme, měli bychom mu své city vyjevit či čekat, až se i on zamiluje do nás? Smůla je, zakouká-li se do naší kamarádky. Tím naší šanci odzvoní umíráček. Je to osudová chyba či jen křižovatka? Snad nás tato volba dovedla k cestě, která nám ukáže tu pravou lásku. Možná už na příští křižovatce bude stát se zásnubním prstýnkem náš vyvolený či spřízněná duše. V dáli však může být další křižovatka s jiným vyvoleným a s ještě šťastnějším životem, co tedy pak?

Myslím, že čekat je nesmysl, stejně jako jednat ukvapeně. Každý věříme v něco jiného. Stálé otázky jsou ctností filozofů. Však i ti by se museli věčným bádáním zbláznit. Řešit správnost každého rozhodnutí je i na ně příliš složité. Pravda je hbitá muška, než abychom ji mohli chytit. Poletuje kolem, ale je příliš chytrá než aby se nechala chytit. Ať už tedy budeme čekat či jednat, výsledek bude stejný. Pokud si za svým rozhodnutím nebudeme stát, nikdy se z bludného kruhu pochyb nevyhrabeme. Nikdo neví, co ho čeká. Nějak bylo, nějak bude. Tak, co přestat čekat na budoucnost a začít žít přítomností. Srdce nám napoví, a když nebude vědět, rozum občas taky nemluví hlouposti. Jedním si však můžeme být jistí, vždy musíme čekat neočekávané. Protože právě to přijde."


Při zpětném pohledu dnes musím uznat, že jsem se určitě změnila v radikálnosti názorů. Je zajímavé, jak jsem kdysi viděla svět jako složeninu černé a bílé, buď-anebo, žádný kompromis. Věřila jsem v Pana Dokonalého, který je jen jeden na světě a někde na mě čeká. Dnes už bych tak romantická nebyla. Myslím, že šťastný vztah je možný s vícero protějšky, ne jen s tím jedním na světě. Pokud se dva doplňují a vládne mezi nimi důvěra a tolerance, je to určitě dobrý základ. Pak už jen snaha o vztah pečovat. Samozřejmě je vše na rozhodnutích. Zůstat či odejít, na to máme neustále právo, už proto, že ten druhý to může vzdát. Šťastný život už také nepovažuji za něco, na co si musíme počkat či to pracně získat. Opět to vidím jako možnost volby v každodenním životě. Budu se usmívat, budu se radovat z maličkostí a učiním sama sebe šťastnou s tím, co mám nebo se budu trápit nad tím, co nemám a zoufale koukat do budoucna na to, co může, ale nemusí přijít? Je to jasná volba, kterou činíme každý den v každé situaci. Co se pravdy týče, dozrála jsem do role skeptika, který už ji jako mušku nevidí... Vlastně ji nevidí vůbec.

Souhlasím se svým minulým já snad jen v tom, že "bychom měli žít přítomností" a "že musíme čekat neočekávatelné". Konečně život je plný překvapení a vše se stále mění. Vždyť si jen zkuste porovnat své minulé názory s těmi současnými. Ať už chceme nebo ne, měníme se a s námi i svět kolem nás. Můžete zkoušet měnit své názory, svůj život, cokoli. Konečně je to jen na nás...

Postřehli jste také nějakou změnu názoru u sebe?? Na co??

TT - Hluboko uvnitř světa kolem nás

12. července 2016 v 12:18 | Eleanor
Hluboko uvnitř je často místo, kam lidský zrak nedohlédne. Občas je i problém vůbec zjistit, co znamená uvnitř. Jen se podívejte na filosofické dilema o jádru cihly. Můžeme cihlu půlit jak chceme, ale stále získáme jen stěny, které skrývají něco uvnitř - jak tedy nahlédnout do jádra cihly? Existuje vůbec nějaké jádro?... Protože však všechno není takový extrém, rozhodla jsem se zahrabat do svého foto archivu a nabídnout vám pohled do nitra světa kolem nás...

...takto to například vypadá Hluboko uvnitř košíku nepříliš šťastného houbaře.

TT - Královna falešného úsměvu

10. července 2016 v 22:48 | Eleanor
Servírka - profese, která vyžaduje neustálou ochotu a úsměv. Zapomeňme pro teď ty, které svou profesi neberou vážně, a zaměřme se na den servírky, která je královnou falešného úsměvu.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je událost. Inu, tvrdí se, že je to událost roku a občas se to s jeho slávou a důležitostí, z mého hlediska, přehání. Na druhou stranu je to jediný týden, kdy to v Karlových Varech žije, a místní mají hromadu příležitostí k brigádničení. Jako servírka během festivalu pracuji v jednom hotelu, kam docházím v tomto týdnu už hezkou řádku let.
Je to týden, kdy jste v práci třeba i dvanáct hodni denně (většinou však více) a stále se máte usmívat? Všimněte si sami, kolikrát se za den v práci usmějete a kolikrát se spíš mračíte a všechno proklínáte, jako servírka nemáte nárok. Úsměv patří k vaší uniformě.

Ráno vstanete ve 4:00, abyste se dostali včas na pracoviště. Ono ve Varech nejsou spoje MHD zrovna dobře načasované, ale což, hlavně, že se dostanete do práce a v 6:00 mžouráte rozespalýma očima už na platz. Snídaně začínají v 8:00, takže musíte prostřít, s kuchyní připravit bufet a pak se jen těšit, kdo všechno vám přijde. Už ráno často začnete být otrávení. To když dorazí naštvaná kolegyně, že jí (cituji) "...naprosto vyčerpává jezdit autobusem. Ta negativita lidí, jak si neustále na něco stěžují, mě úplně vysává. Já mám deprese jen z toho pomyšlení, že zase mezi ty socky budu muset vlézt."

Vše přejdete mlčením a úsměvem. Tímto se dostáváme k prvnímu úsměvu servírky říkajícímu:

"Drahá, mě zase saje tvoje negativita, ale jsem mile vychovaná dívčina, která si raději v duchu prozpěvuje 'Já tak rád trsám, trsám' či 'Hakunamatatááá, ta dvě slovíčka zněj...' než aby se nechala sát TVOU negativitou."


Kolem půl osmé už se vám na snídaně začínají dobývat lidé, tedy někdy. Někdy mají dostatečnou slušnost, že respektují ceduli a informace z recepce, že snídaně začínají od 8:00. Občas se však stane, že prostě ceduli obejdou a projdou k nám. Nějaké zavřené dveře je nemohou zastavit, konečně když nemají zámek, val a hradbu, tak to není žádná překážka. To se k nim s úsměvem nahrnete a decentně jim oznámíte, že takhle bohužel ne. Pravý význam úsměvu si opět necháte pro sebe:

"Na základní škole se děti učí, že osm hodin je, když je velká ručička na dvanáctce a malá na osmičce. V digitálním věku je to tehdy, když se na hodinkách objeví 8:00. Zavřené dveře zase neznamenají - hrajeme s vámi špionážní hru Mission Impossibel aneb dostaň se na snídaně díky svému fištrónu, který ti pomůže najít cestu. Nikoli, prostě znamenají, že je zavřeno a až budeme připraveni, rádi vás přivítáme."

Lidé se konečně dočkají a začnou snídaně. Jak jsem již napsala, pár aktivistů dorazí hned ráno a pak? Dlooouho nic. Spíme, tedy my spíme s otevřenýma očima a křečovitým úsměvem na rtech, civíc na baldachýn a stojíc u dveří. Hosté spí v teplé posteli, a když se probudí v devět, tak do desíti se odhodlají sejít na snídaně. Ty končí v 11:00, což je optimální doba, kdy získáme čas sklidit snídaně a připravit oběd. To však nikoho nezajímá. Mezi desátou a jedenáctou je totiž ten pravý čas nahrnout se na snídaně a divit se, že je všude plno.

Největší borci však dorazí po jedenácté hodině, tedy po zavíračce. Odchytávají nás pak a ptají se, kde je jídlo z bufetů. Opět se usmějete, ale nikdo už neslyší, co chcete říct:

"Padla, šlus, konec. To jídlo tu nemůže zůstat nonstop, protože podléhá zkáze. Tedy jednoduše řečeno zkazilo by se. Pokud navíc zůstanou na bufetu snídaně, tak nebude kam dát obědové menu. Zkrátka my si z vás neděláme legraci, když máme u vstupu napsáno, že v jedenáct končíme."

Vy sami se pak na oběd nedostanete. Je to prosté. Protože lidé přišli pozdě na snídaně, prodloužily se přípravy a najednou musíte obsluhovat při obědech. Obědy jsou během festivalu opět formou bufetu od 12:00 do 16:00. Za tu dobu lidé přicházejí a odcházejí a vy jako servírka? Sklízíte, kručí vám v žaludku, a protože jedete bez pauzy, tak je každý úsměv namáhavější a namáhavější.

Pak se vám začnou hosté opíjet a mít na vás rádoby koketní řeči, každý úsměv je tam doplněn nevyřčenou přehršlí nadávek, které by v psaném textu obsahovaly více hvězdiček než noční obloha. Pak vás někdo občas pochválí:

"Slečno, já vás obdivuji! Vidím vás tu celý den už od snídaní a stále se tak pěkně usmíváte a mile nás obsluhujete! Musí to být ohromně těžké!"

Úsměv alá "Tak snad bude i pořádné dýško...". Pochvaly udělají člověku radost, stejně jako když vám host oplatí úsměv. Vlastně byste nevěřili, jak moc to obsluhu nabije, když se pěkně usmějete. Ale co si budeme povídat, dýško je dýško.

Po obědech je třeba vše uklidit a připravit večeři i večerní akce, když je vše hotovo, tak můžete v 18:00 jít domů (někdy i až ve 22:00). Je to pro vás celou dobu světlo na konci tunelu. Vylezete před hotel v civilu a najednou potkáváte lidi ze snídaní a obědů. Víte, co je fajn? Že vás vůbec nepoznávají! Nemusíte se tedy usmívat. Prostě dáte sluchátka do uší a jdete. Ve výloze pak zjistíte, že se stejně přiblble usmíváte. Vzpomínáte, jak nám jako dětem říkali: "Neškleb se nebo ti to zůstane!". Je to tak, zůstává i úsměv. Domů dorazíte, naložíte se do vany a rychle do postele, ať můžete zase brzy vstát. Další den se zase všechno opakuje.

Kde má potom servírka brát sílu na srdečné a milé úsměvy? Únava, vyčerpání, stres a pohlcování negativity lidí se ve vás hromadí. Pokud tedy uvidíte usměvavou servírku, vězte, že je buď dobrá herečka, nebo totálně sťatá. Ano, někdy si člověk dá i alkohol či až moc kafí. Zkrátka Coffee is weitress best friend... Jak jinak takovýto zápřah chcete zvládat deset dní v kuse s úsměvem na rtech? Takže už víte, jak namáhavý je den servírky a až příště nějakou usměvavou a ochotnou potkáte, oceňte ji, byť jen slovem;)

TT - "Jdi a kup si mozek" trochu odlehčeně

27. června 2016 v 20:27 | Eleanor
Týden co týden nás Téma týdne svádí k filosofickým úvahám, vedoucích nás do hlubin naší dumající duše, spoutané nejistotou a zmarem. Tento týden však na to nemám náladu. Rozmarné léto mi rozproudilo krev v žilách a já se chci smát a bavit. Dovolila jsem si tedy udělat menší kompilaci drobných animací na téma mozek, občas i nějakých mouder. Konečně stejně se všichni raději kocháme pohledem na obrázky než na zdlouhavé texty ;) Směle dál k "celému článku" a (s)mějte se:)

(Zdroj foto)

TT - Spokojený život

31. května 2016 v 14:27 | Eleanor
Hollywoodské komedie často postrádají logiku i reálný základ, těžko je tedy brát vážně. Nicméně občas mají sem tam nějakou svou slabší chvilku a najdeme tam i něco aktuálního - třeba vyjádření o spokojeném a šťastném životě. Konkrétně ve filmu Božský Bruce jsem natrefila na větu, kterou považuji za poměrně výstižnou: "Někdy ti nejšťastnější lidé smrdí až vysoko do nebe." Touto větou se hrdina dozvěděl, že není důležité mít úspěšnou kariéru, hromady peněz a společenské uznání, aby byl člověk šťastný a spokojený. Co je však považováno za spokojený život mimo film?

Ono se to krásně a vzletně řekne, že člověk nepotřebuje peníze, dobrou práci ba ani uznání okolí k tomu, aby byl šťastný. Nepochybuji o tom, že například buddhističtí mniši v Tibetu jsou toho příkladem, nicméně tamní společnost je postavena na naprosto jiných hodnotách než ta naše. Sama sice žádnou bezvadnou práci nemám, ale jsem ráda aspoň za ni. Na druhou stranu mám i přesto spokojený život ve smyslu úžasného partnera, který se mnou rád cestuje. Máme zahradu, kde si můžu pěstovat různé bylinky, jak jsem vždy chtěla a koneckonců i kočičí potvoru, která svým předením dělá můj život ještě spokojenější. Bydlím pak blízko lesa a kopců, kam se můžu zašít, ve chvílích, kdy můj život až tak spokojený není. Když je třeba, zavolám kamarádkám a celkově si vlastně nemám na co stěžovat. Každý však spokojený život vidíme jinak, stejně jako smysl života. Než se tedy zeptám na váš názor, hodím do placu pár "slavných" názorů.

Britský horolezec George Leigh Mallory (1886-1924) viděl v horských dobrodružstvích radost, která naplňovala jeho život:

"Co máme z tohoto dobrodružství je čistá radost. A radost vůbec, je naplnění života. Nežijeme, abychom jedli a vydělávali peníze. Žijeme a vyděláváme peníze, abychom byli schopni užívat si života. To je smysl života a proto žijeme."
-George Mallory: Climbing Everest-

Obdobně jako Mallory měl stejný názor i anglický umělec Samuel Butler (1835-1902), nicméně on viděl lidskou schopnost se radovat poněkud negativně:

"Kromě člověka všichni živí tvorové vědí, že základním cílem je radovat se ze života."
-Samuel Butler-

Anglický spisovatel Johnathan Swift (1667-1745) měl na život poněkud vyhraněnější názor a to vzhledem k tomu, jak život vnímáme:

"Život je komedie pro toho, kdo myslí a tragédie pro toho, kdo cítí."
-Johnathan Swift-

Nakonec bych ale skončila citátem od Paula Coelha (1947), protože lehko raditi…:

"Člověk pořád nachází nové přátele a přitom s nimi nemusí být každý den. Když ale uvidíme stále stejné lidi, stanou se nakonec součástí našeho života. A jen co k tomu dojde, chtějí nám do toho života také mluvit. Pokud se nechováme podle jejich představ, tak se zlobí. Všichni totiž vědí naprosto přesně, jak mají žít život druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami."

V úvodu jsem vám nastínila mou představu spokojeného života, jak ale vypadá spokojený život podle vás??

TT - Životy minulé, přítomné i budoucí

26. května 2016 v 21:44 | Eleanor
Žili jsme už někdy nebo máme každý jednu šanci a pak zmizíme do propadliště dějin? Existuje život po životě, duchové či možnost rozpomenout si na zážitky z minulých životů? Tyto otázky a mnohé další obklopují lidský život, protože ať chceme nebo ne, smrt náš život ohraničuje, vymezuje. Otázka posmrtného života, minulých životů a smrti netrápí jen naši společnost, ale zabývá se jí lidstvo, kam až literární památky sahají...

První koho bych tu zmínila v souvislosti s tímto tématem je Epikúros (4./3. st. př. n. l.), právě on je autorem známého citátu (parafrázuji):

"Není třeba se bát smrti. Když tu jsme my, není tu smrt. Když tu je smrt, nejsme tu my."

Vím, že tímto citátem neposkytuje odpověď na problém existence či neexistence minulých nebo budoucích životů, na druhou stranu je to pro mne jeden z citátů, který je zkrátka nesmrtelný. Proč se ptát po věcech okolo smrti a stresovat se tím, co je neodvratné?

Pokud se od Epikúra přeneseme do středověku, byla v "módě" myšlenka (zjednodušeně řečeno), že pokud budeme v přítomném životě trpět, pak v tom budoucím nás čeká odměna v podobě života v nebeských končinách. Opět to člověka odvádělo od života v přítomnosti a slibovalo mu spokojený život "až někdy". Svým způsobem to byl i šikovný tah, jak si zajistit poslušnost lidí.

Myšlenky na minulé životy neměly v křesťanství šanci jako kacířské a nereálné. Respektive pokud někdo žil hříšným životem a nedostalo se mu posledního pomazání, mohla jeho duše zůstat ve světě živých. Žijícího člověka také mohly tyto nešťastné duše posednout, ale reálně se s minulými životy nesetkáme.

Velký zvrat přinesla první světová válka. Již od 19. století se na poli intelektuálním šířily domněnky, že Bůh vlastně neexistuje. Vše korunoval Fridrich Nietzsche tezí:

"Bůh je mrtev."

Po první světové válce byl Bůh opravdu mrtev. Utrpení spojené s válkou položilo otázku, jak toto vše mohl dobrotivý Bůh dovolit? Lidé začali věřit v minulé životy a následně od konce 20. století se v rámci New Age minulé životy opět vrátily do módy.

Když to vezmu do extrému, není život dostatečně složitý a plný problémů, které musíme řešit? Proč si ještě přidělávat starosti tím, co bude po nebo bylo před? Minulé životy jsou dnes sice stále předmětem diskuzí, nicméně většina lidí žije v přítomnosti (nebo spíše v budoucnosti) a řešit co možná bylo je v rozporu s racionalitou naší současné společnosti.

Na druhou stranu nemůže být fenomén spojený s minulými životy užitečný z hlediska lidského duševního zdraví? Ať už v minulé životy či reinkarnaci věříme nebo ne, jistě může terapie spojená s "léčbou" minulých životů pomoci člověku žít lépe a vyrovnaněji ten současný. Nicméně může to být chápáno i jako jistý placebo efekt, ovšem kdo ví? Co bylo před přítomným životem a co bude po něm je za hranicemi našeho poznání, ať už smyslového či rozumového, těžko tedy k tomuto tématu říci něco s jistotou.

Tak nakonec nevím - jsou minulé životy reálné nebo jenom otázka současné duchovní módy? Co myslíte vy? Máte nějaké zkušenosti s minulými životy?

TT - Dost bylo snů

19. dubna 2016 v 9:56 | Eleanor
Když jsme děti máme plno snů, ale co pak? V tomto dopise jsem zavzpomínala na svou nejlepší kamarádku z dětství, která je dnes už stěží jen známou. Tenkrát pro nás byly sny vše, co jsme měly. Jsem poslední generace, co vyrostla bez facebooku a trávila hodiny venku jen s vlastní fantasií. Tento dopis je ohlédnutím v rámci téma týdne.

A kdo pozná, jaké město je dějištěm mého prosněného dětství?? :)

Tradiční poslední den

6. ledna 2016 v 22:43 | Eleanor
Nedávno jsem byla s kamarádkou na výstavě O posledních věcech člověka. V dnešní době je smrt tabu, ale přitom nejen v dějinách, ale i v našem životě má hodně významnou roli. Byť to zní morbidně... Kdybych si však někdy mohla vybrat, chtěla bych aby můj poslední den byl tradiční - jako ještě před sto lety na venkově...

"Není pravda, že bych se bál smrti - jen nechci být u toho, až se to stane."
- Woody Allen -


Dnešní doba je postavená tak, že se stále někam ženeme. Do práce, domů, postarat se o tohle a o tamto. Většinou celý život věnujeme spěchu a termínům. Své štěstí a záliby odkládáme na potom. Má mamina to měla stejné. Celý můj život jenom pracovala, aby zaplatila účty a najednou jsem byla dospělá. Prošvihla skoro celý můj život a dnes toho lituje. Věnovala se práci, neustále, až najednou přišla mrtvice. Ze dne na den, z minuty na minutu nastal její poslední den. Prognózy lékařů se naštěstí nenaplnily, zabojovala a překonala veškerá očekávání. Mě to však otevřelo oči. Člověk je spotřební zboží.

Narodila jsem se, abych se začlenila do koloběhu peněz. Se stresem, který mě provází je velmi pravděpodobné, že můj poslední den bude následující: někam budu spěchat a buď mě srazí ze zbrklosti auto nebo zanedbám nějakou smrtelnou nemoc a najednou to se mnou sekne. V lepším případě to se mnou sekne z celkového vyčerpání. Nikde není psáno, že budu mít takové štěstí jako mamina a svůj poslední den přežiji.

V dnešní době je smrt často stejně rychlá jako vyškrtnutí člověka ze seznamu. Netvrdím, že bych stála o dlouhé bolestivé umírání, ale spíše pomalejší a ze stáří.

Jak jsem psala, dříve byla smrt pojímána jako přirozená součást života. Dneska nám rituály okolo umírání připadají vtipné, ale měly i důležitý psychologický aspekt. Pozůstalí se s umírajícím mohli náležitě rozloučit. Měli čas truchlit a se smrtí se vyrovnat. Bylo by fajn, aby můj poslední den byl takový jako mého pradědy.

Byl již velmi starý. Vlastně ani nebyl nějak nemocný. Tělo měl odolné, protože celý život manuálně pracoval - člověk z tradiční vesnice. Zažil obě války. Vychoval s manželkou pět dětí. Když však zemřela prababička, žena, se kterou procházel životem přes šedesát let - podlehl trudomyslnosti. Jak začala scházet jeho mysl, zhoršil se i zdravotní stav. Najednou ležel v nemocnici, obklopen svou rodinou a měl poslední přání: "Máte tu mé hodinky?". Staré natahovací hodinky nosil léta. V jeho době byly věci vyráběny proto, aby vydržely, ne k přímé spotřebě. Tenkrát se věci neměnily každé dva roky. Má mamina se rozeběhla domů. Nechali je tam záchranáři, když pro něj přijeli. Dorazila do nemocnice a zapla mu je. Jeho oči se naposledy rozzářily. Obklopen rodinou se svými milovanými hodinkami, pomalu odešel za svou drahou ženou.

Tak bych chtěla aby vypadal můj poslední den. Kdysi někdo řekl: "Když jsi se narodil, tak si plakal a všichni se radovali. Žij tak, aby až budeš odcházet, všichni plakali a ty ses radoval." Takový by měl být poslední den mého života.

Naposledy? Už nikdy víc!

27. listopadu 2015 v 8:16 | Eleanor
Proklaté slovo, které má navodit stav konce a přitom zpravidla znamená stoprocentní pokračování daného jevu...
Blíží se konec roku a 31. prosinec bývá zpravidla dnem, jehož krycí název je Naposledy. Kdo by to neznal:
  • "Dneska si dám čokošku naposledy, od zítra jen ovoce!"
  • "Naposledy dnes zapařím, od Nového roku budu svědomitě pracovat!"
  • "Poslední cigareta, zítra s tím přestanu." (Toto naposledy znamená, že vykouříme dvakrát víc cigaret a ještě závislost prohloubíme).
Takové tři stále se opakující body, které vydrží maximálně do Tří králů a pak se nám vrací do života jako bumerang- chtě nechtě.

Samotnou mě takové naposledy čeká v neděli. Po půl roce každodenního vstávání a deseti letech příležitostných brigád končím se servírováním v naší Pětihvězdě. V neděli bych tam měla být naposledy. Nicméně to jsem si o této práci řekla kolikrát a vždy jsem se tam nakonec vrátila. Okolnosti mě vždy donutily. Takže teď říkám, že v neděli nebudu naposledy v práci, ale pouze si dávám chvilkovou pauzu.

Mám také sklony si říkat, že v neděli se natrvalo odstěhuji z Varů a tohle jsou poslední dny, které tu trávím. Nicméně ve chvíli, kdy si v sobotu řeknu: "To je naposledy, co tu usínám ve svém starém pokoji." Tak je mi jasné, že dříve nebo později tu zase skončím. Byť dříve jsem žila pět let jinde, než mě staré proklaté okolnosti a také špatná karma kvůli pomstichtivému slovu "naposledy", dovedli zpět k rodičům. Byť to překvapivě nebyla moje vina.

Naposledy je zákeřná bohyně, která náš vždy donutí zopakovat si staré chyby. Pokaždé, když si myslíme, že už je něco naposledy a tedy v budoucnu se nám to vyhne, je to naše nabubřelá pýcha. Nikdy nic není naposledy. Vše se neustále opakuje a vrací. Můžeme se poučit, ale vyzdvihovat naši dokonalost myšlenkou, že už stejnou chybu neuděláme je naivní a hloupé. Zkrátka ode dneška odmítám užívat slovo naposledy a spíš se budu skromně modlit, ať už své chyby neopakuji... Takže tohle je naposledy, co užívám slovo naposledy... :)

Co vám naposledy vyrazilo dech?? :)

Slova, která mění vše

14. listopadu 2015 v 18:01 | Eleanor
Co se lidé poprvé naučili vydávat artikulované zvuky a vznikla tak první slova, tak tato slova převzala moc. Moc nad lidmi a skrze ně i nad okolním světem...

Staří Řekové měli slovo: logos. Toto slovo má několik významů, od všeobjímajícího rozumu až po lidskou řeč a právě i slovo. Jako Slovo bývá překládáno i v úvodu Bible:

"Na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh..." (úvod Janova evangelia)

(Nechci se tu věnovat sálodlouhé diskuzi o překladu tohoto slova, pouze vybírám nejzažitější překlad.)

Jsou to právě slova, která tvoří Bibli. Jsou to slova, která tvoří deset přikázání. Právě tato slova, která ovlivnila naše evropské dějiny v posledních téměř dvoutisících letech. V dnešní době už se většina lidí hlásí k ateismu. Nevyznávají víru svých předků, natož aby věřili v nějakou transcedentální bytost. Popravdě patřím k nim. Nejsem křtěná, do kostela nechodím a punc křesťana mám čistě jen proto, že pocházím ze střední Evropy, kde je tato tradice nejsilnější. Při pohledu na nebe vidím vzdálené planety a možná Růži a Malého prince, ale pro nějaký panteon ani chlapíka s bílým vousem tam nemám místo. Znamená to tedy, že biblická slova zeslábla a jejich době odzvonilo?

Veškerá naše morálka je postavena na desateru. Vše, co se od nás očekává a co je pro nás přirozené očekávat, pochází z Bible. Ať chceme nebo ne, sílu těchto slov nesmažeme. Jsou to slova, která nás provázejí dějinami a která máme vyrytá hluboko v sobě. Mnoho z nás se už oficiálně za křesťany nepovažuje. Stále však slavíme Vánoce, Velikonoce ba i Silvestr. Tedy svátky, které pocházejí z církevního prostředí. Papež Silvestr je pravda trochu mimo Písmo, ale narození a ukřižování Ježíše Krista - to je opět Nový zákon, tedy Bible. Považujeme za přirozené, že krást je špatné, stejně jako odsuzujeme nevěru. Neúcta k rodičům je také stále odsuzovaná... Znáte někdo silnější a vlivnější slova, než je právě desatero?

Soustřeďme se teď na náš každodenní život. Jakou sílu má třeba jeden pozdrav? Je to jedno slovo a už dává druhému pocit, že mu věnujeme pozornost a otvírá nám prostor pro navazování mezilidských vztahů. A kolik z nás řeklo ve vzteku něco, co navždy změnilo náš vztah k někomu? Stačí jedno slovo a člověk, kterého známe celý život, odejde. Jiné slovo naopak přivítá do našeho života někoho nového.

Slova jsou natolik silné zbraně, že by na ně někteří lidé měli mít zbrojní průkaz. Leckdy však mám pocit, že si lidé tuto sílu neuvědomují. Neuvědomují či ji zneužívají. Současná média si s námi skrze slova mohou dělat, co chtějí. Otázkou zůstává nakolik jsou jejich informace pravdivé a nakolik se nás snaží zmanipulovat ke konkrétnímu názoru...

Uvědomme si tedy sílu slov a užívejme je s rozumem. Ne nadarmo slovo logos znamenalo, jak slovo a řeč, tak rozum. Prověřujme si informace. V mezlidských vztazích zase berme v potaz pocity druhého a řeč těla. Jsou důležité. Řešit vážné věci písemně přes sociální sítě je další způsob, jak necháváme slova rozehrávat hru plnou nepochopení a zmatků. Nenechme tedy psaná slova, aby nás ovládala a snažme se mluvenými slovy pokládat otázky, aby nás přivedly alespoň částěčně k pravdě a vyvedly z nedorozumění.

Odlišná ovce

9. října 2015 v 8:50 | Eleanor
Jak může někdo posoudit, zda je schopný se lišit či ne? Koneckonců každou chvíli slýchám oblíbenou hlášku moderní doby: "Nejsem ovcí z davu." Slýchám ji tak často, že se klasické bečení ovcí změnilo na tuto hlášku...Sama si nemyslím, že jsem jednou ze stáda, což ze mne vlastně dělá jednu z ovcí :D

Abych se však vyjádřila k tématu týdne, sepsala jsem body, které mě charakterizují a nechám už na vás, abyste v komentářích zhodnotili nakolik jsem schopná se od vás lišit a nakolik jsem stejná ;)


  • Jsem holka modrooká, co nevysedává u potoka, ale lítá po platze a často se směje
  • Nepotřebuji romantické výlevy, stačí mě nechat o samotě se Sonety či Květy zla
  • Nevrč na mě jako starý medvěd a budu jako jehňátko
  • Potrpím si na velkou knihovnu
  • Domov je velký krb, dřevo a kamení, na skle, kovu a panelech nevidím nic útulného
  • Jsem neustále ve skluzu, a když ho doženu a dopřeji si odpočinek, zase mi vše uteče
  • Duši mám vlčí s kočičí povahou
  • Patřím do hor a kopců, v nížinách jsem ztracená a nešťastná
  • Miluji vůni starých knih a šeříku
  • Na slunci mě nehledejte, prolézám chladnými stíny kamenných rozvalin
  • Nepotrpím si na elektroniku, můj diář je plný barev, protože miluji pastelky a samolepky…
  • Nehledám prince z pohádky, jen někoho, kdo si rád přispí a projde se mnou svět
  • Nenosím podpatky, miluji chodit bosa po rozpálené zemi zchlazené letním deštěm či běhat po louce
  • Po ránu nemluvím, ale za ticho se odměním snídaní
  • Řezané kytky jsou jako umírající zvířata, věnuj mi živou
  • Scény nejsou pro mne, ale odejdu jen jednou…
  • Mám ráda jahody se smetanoua
  • O marcipánovou hmotu se nedělím :D
  • Miluji pistácie, ale nesnáším datle
  • Chtěla bych vidět polární záři a spát ve sněhu
  • Nepotrpím si na masky, ber mě, jaká jsem
  • Mám dlouhé blond vlasy, které překážejí, když nemají
  • Nemusím nanuky, ale za smetanovou zmrzlinu tě budu uctívat
  • Nemusíš být stejný, buď jiný, ale respektuj mě a nesuď mě, stejně se ti oplatím
  • Mám hlavu plnou snů a nechci o ně přijít
  • Miluji kočky i psy, necpi mě do jedné škatulky
  • Neposlouchám vyhraněný hudební styl, miluji písně plné emocí, upřímných textů a hudby, kterou mé srdce ocení…
  • Mám ráda chaos a je všude kolem mne, pokud máš rád pořádek - UTEČ
  • Nepotřebuju tisíc slov, stačí mi někdo, kdo mě chytne, když zakopnu
  • Občas utíkám za motýlem, ale to neznamená, že tě stále neposlouchám
  • Disponuji opravdu velkou zásobou porcelánového nádobí
  • Při bouřce a dešti utíkám ven, miluji je
  • Umřela bych za jeden den s panem vyvoleným, ale tisíc let slíbit nemohu (leda by byl Glorfindel:))
  • Nekouši si nehty, zato si potrpím, aby byly zbroušené do špičky
  • Neusnu bez tří polštářů
  • Má nejlepší přítelkyně je pěkná kočka, ale myslí si, že je had
  • Z lahve nepiji pivo, ale Vincentku

Neutíkám, zdrhám

26. září 2015 v 9:37 | Eleanor
Co je to vlastně život? Souhra náhod, díky kterým nám tluče srdce, dýcháme a chodíme něčím, čemu v naší řeči říkáme svět? Lidské společenství, které je všude kolem a mezi které se snažíme ermomocí zapadnout, abychom přežili? Většina lidí považuje za život to druhé, ale to přeci není život...

Od prvního nádechu žijeme život. Jsme zrozeni do světa, který je všude kolem a jehož jsme součástí. Z tohoto světa nelze utéct a málokoho to vůbec napadne. Pokud však, je útěk radikální čarou za veškerou naší existencí.

Nemám problém se životem v podobě přírody, kdy sebe chápu jako součást všeho okolo. Vlastně život je krásný a vzácný. Hlavně život je nezahubitelný. Jak ty drobné trsy trávy prorůstají chladným betonem. Jak kořeny stromu rozbíjejí staré domy, které původně měli být výrazem skocení přírody. V životě je neuvěřitelná síla. Síla a rozmanitost. Neustále mě překvapuje, jak každý den při cestě z práce objevuji nové a nové projevy života. Každý den poznávám nové byliny a jejich nové účinky. Jsou takovým malým lékařem na všechny neduhy, kterého však přehlížíme. Tito malí léčitelé mě přivádějí zpět k myšlence, že jako lidé nejsme nic jiného než součást přírody a života všude kolem.

Krása života je i v jeho křehkosti. Nikdy nevíme, kdy přijde zánik. Je to jako loterie. Každou chvíli se roztáčí kolo štěstí a my se zatajeným dechem čekáme, zda tentokrát nebudeme my ti, na které padne Černý Petr. Miluji to vzrušení a miluji ty drobnosti, které život skýtá... Nevidím tedy důvod z něho utíkat.

Mnohokrát však lidé za život považují setrvávání v lidské společnosti. Společnosti, která nám říká jak žít, jak se chovat, jak se tvářit, jak mluvit, jak... Tato společnost svazuje náš život rozmanitými (leckdy nesmyslnými) pravidly. Lidé ze sebe musí dělat někoho jiného, jen aby splnili požadavky, které na ně okolí klade. Jak pak být šťastný, když je od nás stále něco očekáváno? Jak může být člověk vůbec šťastný, když nemůže být sám sebou? Toto ale není život. Toto je projev touhy po úspěchu a uznání. Není však lepší najít si jinou společnost lidí? Takové, kteří nás bezpodmíněčně přijmou jací jsme? Takové, kteří nás nebudou soudit ani od nás očekávat nic, co by bylo nad naše síly či přesvědčení plnit?

Z tohoto života ráda utíkám (ba přímo zdrhám) k opravdovému životu. K malé skupině lidí, kteří se dokáží radovat z maličkostí. Skupince, která místo peněz a touhy po úspěchu, uznává jen lásku a touhu po štěstí. Miluji život v jeho základní podobě. Miluji šumění lesů, slézání hor a souznění se zvířaty. Miluji smích, pláč, hodiny diskuzí... To je pro mne pravý život. Od toho pro mne nemá smysl utíkat.

Co znamená život pro vás?? A pokud od něj utíkáte, kam??
 
 

Reklama