-> Povídky, příběhy, úvahy

Pekařova vánoční přísada

24. prosince 2016 v 15:00 | Eleanor
Bloger M. přišel na svém blogu S čajíkem v křesílku se zajímavým nápadem: napsal začátek pohádky a na čtenářích bylo vymyslet konec. Samozřejmě jeho blog navštěvuji ráda, a tak mi to nedalo a poslala jsem mu i svůj konec pohádky. Celou pohádku i s mým zakončením si můžete přečíst dnes u mě. Pokud jste zvědaví na kreativitu dalších blogerů, včetně hororového konce mé drahé přítelkyně Claudie Angoli, podívejte se na blog s Čajíkem v křesílku, kde budou dnes všechna pokračování uveřejněna! Šťastné a veselé!!



Úvod psaný M.

Žil byl jeden pekař. Bydlel na kraji vesnice ve své malé a útulné pekárně, která byla vychvalována až za hranicemi země. Hlavním tajemstvím úspěchu této pekárny byly malé koláčky, jenž pekař pekl každý advent. Lidé se o ně hádali a přetahovali. Nikdo neznal chutnější koláčky nežli ty jeho.

I jednoho zimního dne vešel do pekařství starý poutník. Slyšel o těch slavných výtvorech zdejšího pekaře a chtěl je také okusit. Avšak v pekárně byl houf dalších lidí, kteří měli stejný úmysl jako poutník. A tak mu nezbylo nic jiného, než čekat.

Uběhl den a přišel večer. Stařec se konečně dostal na řadu. Jenže pekař mu řekl, že všechny jeho koláčky už došly. Poutník se zamračil, ale pak se usmál a naklonil se k pekařovi - "Já vám nechci nikterak říkat, co máte dělat milej pane, ale vaše koláčky nejsou zrovna nejlepší a vy byste měl píct lepší!"

Pekař se zamračil a zeptal se jak to může vědět, když ještě žádný neochutnal?

"Milej pane, já totiž znám pekaře, který do svého pečiva dává tajnou přísadu. Ta dělá jeho zboží tím nejlepším na světě. Není možné, aby byly Vaše koláčky lepší než ty jeho..."

"A to bych se na to podíval jestli jsou mé koláčky horší nežli ty od toho vašeho pekaře" , řekl obchodník a odešel pryč z krámu. Zanedlouho se vrátil a nesl v rukách nejmíň tucet dalších malých vánočních koláčků.

"Jen ochutnejte a uvidíte..."

Poutník snědl jeden a znalecky se zakabonil. Potom snědl druhý. Pak třetí, až nakonec nezbyl koláček ani jeden.
"Pekář, kterýho znám, peče koláčky mnohem lepší" , řekl nakonec stařec.

"Hmmmm... a jestli můžu bejt tak smělej... Jaká je ta jeho tajná přísada?"
Poutník se usmál a řekl, že je to ...

Pekař pospíchal do lesa. Byl odhodlaný najít tu tajemnou tajnou přísadu a péct ty nejlepší koláčky na světě. Netrvalo dlouho a pekař zmizel v hlubokém lese a zbyly po něm jen stopy ve sněhu...

Mé pokračování

Bloudil dlouho mrazivou nocí, že už ani nevěděl, kudy zpátky. Jeho touha po nalezení dokonalé byliny byla však silnější než zima a mráz. Byl posedlý nalezením Měsíční květiny, o které mu poutník řekl, že ji pozná podle květu, který se rozevírá pouze v noci pod měsíčním světlem. Okvětní lístky přidané do těsta pak zajistí lahodnou chuť a on bude pekařem, který má ty nejlepší koláčky.

Když zvony v blízké vesnici zvonily půlnoc, byl tak daleko, že je neslyšel. Přesto ho v tu chvíli něco z hledání vyrušilo, světlo vycházející z malého okénka. Nikdy neslyšel o tom, že by tu někdo žil, na druhou stranu pokud tu bydlela čarodějnice, mohla mu poradit, kde bylinu sehnat. Dal by za ní cokoli, snad i svou duši. Odhodlaně se vydal ke stavení, tak rychle, jak mu jen zmrzlé končetiny dovolily. Roztřesenou rukou zaklepal na dveře, za kterými se ozvaly kroky. Otevřela je mladá dívka s havraními vlasy. Bázlivě vykoukla, ale když si všimla třesoucího se a zřejmě podchlazeného pekaře, pozvala ho dál. Pekař si ji pamatoval, chodila k němu pro pečivo, byla moc milá, ale nikdy si neudělal čas si s ní popovídat. Byla to ztráta času.

"Nevěděl jsem, že bydlíte tak hluboko v lese," pronesl do ticha, zatímco mu dívka vařila horký čaj. "Máte to do pekařství pořádný kus cesty."

"Ano, ale pro tak výtečné koláčky není žádná cesta příliš dlouhá." Pekař se polichoceně usmál a nadmul hruď. Dívka před něj položila vařící čaj a talířek s koláčky. Pekař se lehce zamračil, ty neupekl!

"Promiňte, vaše koláčky jsem již snědla, ale tyto jsem si dovolila upéci sama. Jistě nebudou tak chutné jako vaše, ale bylo by mi potěšením, kdybyste ochutnal." Usmála se a plaše na něj pohlédla.

Nedůvěřivě koláček okusil. Navzdory očekáváním byl výborný. Nedokázal to pochopit. Jakto, že tato obyčejná holka, která nemá jeho zkušenosti, dokázala upéct něco tak výborného? Jistě má měsíční květinu!

"Jdou dobré, jaké koření používáte?" pronesl s potlačovanou zvědavostí. Ukázala mu nasušené byliny rozvěšené podél kamen na druhé straně světnice.

"Nevím vlastně, jak se ty květiny jmenují, ale rostou kolem domu a okvětní lístky jsou výborné. Používala je na pečení i maminka, než zemřela a já tu osiřela." Dívce se zalily oči slzami, ale pekař měl oči pouze pro ty byliny. Vstal, musel si je prohlédnout zblízka.

"Jestli chcete, vezměte si nějaké." Na to čekal, vzal několik snítek a už byl na cestě domů. Začalo svítat a v hlavě si stále opakoval popis cesty, co dívka během hovoru zmínila. Doma ihned zatopil v peci a dal se do zadělávání těsta. Odpoledně otevřel krám a těšil se, jestli poutník opět přijde. Přišlo celé sousedství, ale poutník nikde. Všichni si jeho koláčky vychvalovali více než kdy dřív. Pekař však chtěl pochvalu od poutníka, který však nepřicházel. O Štědrém dni ráno konečně dorazil. Pekař mu nadšeně nabídl koláčky, ale poutník opět nebyl spokojený.

"Co bys ještě chtěl, starče?! Každý je chválí, jsou nejlepší široko daleko!"

"Možná," usmál se potměšile poutník: "Ale něco tvému umění stále chybí…"

Pekař se naštval a poutníka vyhodil. Večer seděl u krbu a přemýšlel, jak ještě koláče vylepšit. Pak si vzpomněl na dívku, její koláčky byly výborné, jistě mi neřekla celé tajemství receptu!

Vydal se do noci k malému stavení. Dívka mu otevřela, skleslá se zarudlýma očima. Objal ji, aby ji utišil. Vyprávěla mu, jak přišla o matku a že toto je první Štědrý den bez ní. Je teď na světě sama. Bratři zemřeli v bitvách s Turky a matce to zlomilo srdce. Pekař jí usadil na židli ke stolu a rozhodl se jí udělat Vánoce tak, jak nejlépe dokázal. Upekl jí vánoční koláčky. Nikdy nechutnaly lépe.

Celou noc si s dívkou povídali, smáli se a byli to ten nejkrásnější Štědrý den, jaký za poslední osamělé roky prožil. Už ji nechtěl nechat samotnou, požádal ji o ruku a na Nový rok byla veselka. Sousedé nechápali, proč pořádá svatbu uprostřed té nejstudenější zimy, ale svatební koláče, které se svou ženou napekli, byli ty nejchutnější v celém království. Dokonce i poutník se pro ně pravidelně vracel, protože nikdy nejedl lepší.

TT - Strážce naší doby

15. září 2016 v 10:03 | Eleanor
Každá doba má svého strážce popřípadě své strážce. Ve starověku měly národy své bohy, kteří strážili celé kmeny či jednotlivce, kteří jim obětovali část své úrody a svěřovali jim do rukou své osudy. Ve středověké Evropě byl patron jen jeden, křesťanský Bůh. Tato definice se snad zdá prostá, ale při bližším pohledu zjistíme, že i tento patron má nespočet podob a vztahuje se k němu nespočet popisů. Stále je však snazší identifikovat tyto strážce zpětně než ho poznat v konkrétní době, kdy je skryt v davu jiných. Konečně vždy až dějiny ukáží, kterého strážce nám vyberou a s kterým nás ztotožní. Toto jsou mé typy na strážce naší doby tj. 20. století a začátku století 21. v Evropě:

Mahátma Gándhí (1869-1948)

14. tibetský dalajláma (Tändzin Gjamccho, *1935)

Tyto osobnosti bych za strážce vybrala, pokud bych téma brala smrtelně vážně a doufala, že nás budoucnost uvidí v tom nejlepším světle. Konečně bylo by krásné, kdyby nás potomci viděli jako věk míru, lásky a prosperity. Co se území Evropy týče, tak dlouhé období míru, jaké na evropském kontinentu zažíváme teď, tu jen tak nebylo. Někdo však může namítnout, že to nejsou evropské osobnosti. Každý je však zná i v Evropě a díky globalizaci na nás mají stále větší vliv i mimoevropské kultury. Abych byla také upřímná, nenapadla mě jediná evropská osobnost, kterou bych za strážce mohla považovat. I když je jich mnoho uznávaných, vždy z nich mám pocit, že jim šlo více o sebe a blaho jen jejich lidu (pokud vůbec). Když už bojovali za mír, tak za mír pro sebe, ale málokdy pro všechny. Konečně politické kalkuly a proslovy missek mají hodně podobného.


Jak to však bývá, vždy jsou nejznámnější umělecké osobnosti. V budoucnu těžko najdou archeologové něco víc, než hromadu plakátů s Audrey Hepburn, snad nějaké nahrávky Elvise Presleyho a Harry Potter po těch letech také těžko upadne v zapomnění. Jen si vezměte, kolik dárkových předmětů se jenom vyrobilo. Snad si naši potomci budou i jednou myslet, že jsme uměli čarovat.. Kdo ví... Možná si dokonce pomyslí, že jsme chovali podivné domácí mazlíčky patřící do zvláštního rodového druhu Pokémon.

Kdo je pro váš strážcem naší doby??
Přisoudili byste tento titul nějaké evropské osobnosti z 20. století??

TT-První vzpomínky

25. srpna 2016 v 12:33 | Eleanor
Témata týdne jsou každým týdnem zapeklitější a zapeklitější. Byť založením jsem přemýšlivá osoba (dle výroků některých až moc), paměť mi nikdy moc nesloužila. Vlastně právě přemýšlím, co jsem vlastně měla k snídani. Může si tedy takový tvor pamatovat na "první vzpomínku"? Naštěstí prvních vzpomínek máme v životě několik, takže tady je pár těch mých:
První vzpomínka dnes ráno…
…byla samozřejmě na sen. Viděli jste film Král Artuš s Ioanem Gruffuddem v roli Lancelota? Já ano a zřejmě víc krát než bylo zdrávo. Ve snu jsem jako Keltka v římském šatu bojovala proti skřetům (s Tolkienem už bych si taky měla dát pokoj) na zasněžené planině obklopené vysokými horskými štíty. Přísahala bych, že jedna z těch hor byl Everest a problesklo mi hlavou, zda Mallory svůj výstup tentokrát uskuteční (studijní embargo bych měl uvalit už i na Malloryho). Boj byl dlouhý, já těžce zraněná a vyčerpaná. Už jsem polykala andělíčky, když se na obloze objevil Gwaihyro (ten velký orel ze Středozemě - opravdu bych měla ubrat Tolkiena), vedle něho malý jestřáb a do vřavy skřetů pronikli dva koně, jeden nesl na zádech Lancelota, druhý Tristana. Lancelot mě vytáhl k sobě na koně a zřejmě zachránil (nebo mě spasil spíše budík, který zazvonil).


První vzpomínka na rodné město…
...obsahuje bílý altán pod travnatou strání, na které se vyhřívaly kočky. Fascinovaly mě svými různými zbarveními, upřenými pohledy a jak se tak bezelstně rozvalovaly. Uprostřed altánu vyvěral pramen. Pro ty, kteří někdy byli v Karlových Varech, prozradím jméno: Svoboda. U nás v rodině mu neřekneme jinak než pramen U Kočiček.
Pramen Svoboda, moje první fotka tohoto pramene, kterou jsem kdy ukořištila - proto ta špatná kvalita, ale když jsme u toho sentimentu...


První vzpomínka na mého idola…
…kterým dlouhá léta nebyl nikdo jiný než Paddy Kelly z Kelly Family. Každé ráno jsem vstávala, abych stihla Eso a viděla zase znovu ten videoklip, kde má tak nádherně rozpuštěné vlasy a zpívá An Angel. Byla jsem ještě malé dítko, sotva školkou povinné, ale už jsem ho zbožňovala tak, jak jen to naivní dítko s hlavou plnou snů dovede. Tato láska mi vydržela dalších téměř dvacet let. Když jsem však po letech v dospělosti konečně mohla jít na jeho koncert a poznat ho "live", bylo to zklamání. Nefotil se, nepodepsal a vše pro něj byl jen business. Zato jeho bratr Angelo se mohl pro fanoušky rozdat. Tlačil se tam s námi, podepisoval, dokonce i během vystoupení s námi zatrsal. Sice už bych znovu na Paddyho koncert nešla, ale stále ho chci vidět skrze svou první vzpomínku jako to naivní dítě.


Jaká byla vaše první vzpomínka dnes ráno??
Jakou nejranější vzpomínku máte na své rodné město??
Jak jste na tom s idoly - měli jste nějakého a ztratili nebo jste stále věrni??

TT - Zkusme změnit názor

15. srpna 2016 v 21:13 | Eleanor
Zkusit změnit názor je opravdu zapeklitá výzva. Aktuální téma týdne mě tedy donutilo ponořit se do hlubin archivu mého psaného projevu. Jak jinak bych měla objektivně posoudit, zda jsem vůbec schopná změnit názor, než porovnat své současné myšlenky s těmi minulými? Vybrala jsem takovou menší úvahu z r. 2011. Pět let se občas může zdát jako mávnutí motýlích křídel. Když však dělí dvacetiletého člověka a pětadvacetiletého, myslím, že to je velmi dlouhá doba. Je otázka, zda bych dnes vůbec se svým dvacetiletým já vydržela v jedné místnosti... Pojďme ale k samotnému článku z minulosti s názvem Kdo si počká...
Čertice, tvor, který názor nikdy nezmění: jídlo a spánek se budou vždy dělit o první příčku.

"Kdo si počká...Opravdu se dočká? Toto přísloví nám od dětství vtloukají rodiče do myslí, aby nás naučili trpělivosti. Už nám ale nikdo neřekne, kdy jsme trpěliví moc dlouho. Co když jsme v dobré víře čekali, až nám šance proklouzla mezi prsty? Co pak?

Čekáme na lásku, čekáme na štěstí, čekáme na povýšení. Naše životy jsou jedno velké čekání. Nakonec, ve vší své nespokojenosti doufáme, že přijde jiný život a prosíme smrt, aby nás už do něj vzala. Myslím, že právě v tom je ten problém. Co když se naše matky mýlily? Možná je čekání chyba. Co jsme promarnili jednou, ztratíme znovu, pokud si neuvědomíme, že nepřijde kouzelný skřítek, který nám zaťuká na rameno a řekne: "To je ono, jdi a dosáhni svého cíle." Nenaučíme-li se vstát a chopit se šance, může přijít stokrát a my stejně budeme nešťastně sedět v koutě. Zběsilé poskakování všude kolem, nám ale také přinese spíš zmatek než užitek, chce to tedy i trochu trpělivosti.

A to je ten další problémem: najít hranici. Kdy je moudré čekat a kdy jednat? Když někoho léta tajně milujeme, měli bychom mu své city vyjevit či čekat, až se i on zamiluje do nás? Smůla je, zakouká-li se do naší kamarádky. Tím naší šanci odzvoní umíráček. Je to osudová chyba či jen křižovatka? Snad nás tato volba dovedla k cestě, která nám ukáže tu pravou lásku. Možná už na příští křižovatce bude stát se zásnubním prstýnkem náš vyvolený či spřízněná duše. V dáli však může být další křižovatka s jiným vyvoleným a s ještě šťastnějším životem, co tedy pak?

Myslím, že čekat je nesmysl, stejně jako jednat ukvapeně. Každý věříme v něco jiného. Stálé otázky jsou ctností filozofů. Však i ti by se museli věčným bádáním zbláznit. Řešit správnost každého rozhodnutí je i na ně příliš složité. Pravda je hbitá muška, než abychom ji mohli chytit. Poletuje kolem, ale je příliš chytrá než aby se nechala chytit. Ať už tedy budeme čekat či jednat, výsledek bude stejný. Pokud si za svým rozhodnutím nebudeme stát, nikdy se z bludného kruhu pochyb nevyhrabeme. Nikdo neví, co ho čeká. Nějak bylo, nějak bude. Tak, co přestat čekat na budoucnost a začít žít přítomností. Srdce nám napoví, a když nebude vědět, rozum občas taky nemluví hlouposti. Jedním si však můžeme být jistí, vždy musíme čekat neočekávané. Protože právě to přijde."


Při zpětném pohledu dnes musím uznat, že jsem se určitě změnila v radikálnosti názorů. Je zajímavé, jak jsem kdysi viděla svět jako složeninu černé a bílé, buď-anebo, žádný kompromis. Věřila jsem v Pana Dokonalého, který je jen jeden na světě a někde na mě čeká. Dnes už bych tak romantická nebyla. Myslím, že šťastný vztah je možný s vícero protějšky, ne jen s tím jedním na světě. Pokud se dva doplňují a vládne mezi nimi důvěra a tolerance, je to určitě dobrý základ. Pak už jen snaha o vztah pečovat. Samozřejmě je vše na rozhodnutích. Zůstat či odejít, na to máme neustále právo, už proto, že ten druhý to může vzdát. Šťastný život už také nepovažuji za něco, na co si musíme počkat či to pracně získat. Opět to vidím jako možnost volby v každodenním životě. Budu se usmívat, budu se radovat z maličkostí a učiním sama sebe šťastnou s tím, co mám nebo se budu trápit nad tím, co nemám a zoufale koukat do budoucna na to, co může, ale nemusí přijít? Je to jasná volba, kterou činíme každý den v každé situaci. Co se pravdy týče, dozrála jsem do role skeptika, který už ji jako mušku nevidí... Vlastně ji nevidí vůbec.

Souhlasím se svým minulým já snad jen v tom, že "bychom měli žít přítomností" a "že musíme čekat neočekávatelné". Konečně život je plný překvapení a vše se stále mění. Vždyť si jen zkuste porovnat své minulé názory s těmi současnými. Ať už chceme nebo ne, měníme se a s námi i svět kolem nás. Můžete zkoušet měnit své názory, svůj život, cokoli. Konečně je to jen na nás...

Postřehli jste také nějakou změnu názoru u sebe?? Na co??

Není knihomol jako knihomol

31. července 2016 v 11:35 | Eleanor
Poslední dobou se stává módním trendem nálepka knihomol. Je to opravdu převrat, který kdyby byl zaveden o patnáct let dříve, mohlo mé dospívání být relativně poklidné. No, budiž. Protože se sama hlásím ke knihomolí staré škole, ráda čtu blogy či sleduji videa na youtube, abych načerpala informace o knižních novinkách a pak si vybrané doma v poklidu přečetla. Při množství knih, které však tito recenzenti přečtou za měsíc (někdy i za týden), mi však zůstává rozum stát. Nabízí se tedy otázka, jsou i oni ještě knihomolové nebo už se to zvrtlo v komerční, závodní čtení?


Když se řekne knihomol, představí se mi člověk, který miluje čtení knih. Je to pro mne knižní labužník. Miluje knihy, miluje cestování do jiných světů a dob, které zprostředkují pouze knihy. Čtení je pro něj odpočinek i zábava. S hlavním hrdinou se raduje i trpí. Když kniha skončí, zmocní se ho podivný pocit prázdnoty spojený se spokojeností. Ano, neskromně mohu říci, že se považuji též za knihomola. Knihy si vychutnávám, jednu čtu klidně půl roku. Odkládám je, vracím se. Zkrátka dle nálady, abych si příběh dokázala naplno vychutnat s patřičným rozpoložením. Stává se mi potom, že mám rozečteno pět (i více) knih a za půl roku je dočtu všechny najednou. Občas mě kniha pohltí, občas mám knihu půjčenou, občas mě čeká dlouhá cesta a občas to zkrátka dopadne tak, že knihu přečtu na dva zátahy a také si ji užiji, ale…

Když pak vidím závodní čtenáře, kteří mají deset spoluprácí a každý týden prezentují deset přečtených bichlí, kdy každá má průměrně pět set stran, jsem zmatená. Nechci teď tvrdit nic proti spolupracím. Pokud jsou v příspěvku označené a slouží opravdu jen k tomu, aby si blogger rozšířil obzory, v pořádku. Sama vidím, že jako student nemám tak velké příjmy, abych svůj koníček ve čtení mohla živit a naplňovat jen nově vydanými knihami. Zaráží mě však, že někteří přijímají knihy zdarma na recenze jako na běžícím pásu a nad to je následně ve velkém prodávají. Pokud mám k recenzi dejme tomu pět vydatných knih a musím napsat do měsíce recenzi na každou z nich, je dotyčný ještě knihomol (neboli knižní labužník) nebo už to dělá z hrabivých důvodů? Je vůbec možné si v takové rychlosti ještě knihu vychutnat nebo už se stává povinností a jenom položkou k odškrtnutí na seznamu?

(Zdroj knihomola)

TT - Nikdy se nezastavit

20. července 2016 v 11:18 | Eleanor
George Leigh Mallory (1886-1924) se nikdy nezastavil. Celý život ho volaly hory a všechny, co si umanul, pokořil. Až na jednu - Mount Everest. Když jsem si přečetla téma týdne, byla má volba jasná. Všichni tak nějak tušíme, že pohyb je život. Cítíme, že ve snaze jít za svými sny nesmíme ustat. Místo vlastních úvah nad nesmrtelností chrousta vám chci přiblížit osobnost, která mě ve snaze, abych se nikdy nezastavila, inspiruje.

George Leigh Mallory

Je všeobecně známo, že r. 1953 vystoupil Edmud Hillary na Everest (a zase sestoupil). Méně známo je, že mezi první průkopníky, kteří mapovali okolní terén hory a vytyčovali první cesty, byl i tento anglický horolezec, pro kterého se stala hora nedosažitelným životním cílem. Mezi horolezeci jsem se často setkala s tím, že Malloryho touha a cílevědomost je spojována s údajnou odpovědí na otázku redaktora nejmenovaného časopisu po tom, proč vlastně chce horu slézt. Odpověď zněla:
"Because it's there!"

(Protože je tam.)

Když se však do tématu ponoříte, zjistíte, že potomci samotného Malloryho tuto větu zpochybňují, a jako v té době již známá osobnost se prostě stal obětí novinářského důvtipu, jak nejlépe prodat noviny.

Tato věta totiž neříká nic o tom, že od raného dětství vylezl, kam jen mohl. Že prakticky celý život zasvětil horolezectví a chtěl stále víc, až se mu nakonec jeho největší životní výzva stala osudnou a spočívá pár metrů od vrcholu dodnes. Nezmiňuje, že měl manželku Ruth, která mu byla velkou oporou. Tato novinářská věta z něho dělá robota bez citu posedlého svým snem.

Když však vyhledáte dopisy, které své ženě a přátelům posílal, když se začtete do jeho životopisů, které sestavili pamětníci a blízcí přátelé, tak zjistíte, že každý odchod z domova od dětí a milované ženy byl stejně bolestivý jako kdyby se vzdal snu a na Everest nevyrazil. Byl tam celkem třikrát, poprvé v roce 1921, podruhé v roce 1922 a potřetí roku 1924. Při expedici r. 1922 část skupiny, kterou měl na starost, zavalila lavina. Další výčitky. Už nikdy se nechtěl na horu vrátit. Přesto o dva roky později opět stanul na úpatí. Táhlo ho to tam stejně jako ho to táhlo zůstat doma, ale doma by nenašel klid dokud by Everest nepokořil. Jaký to vše však mělo smysl? Jaký smysl podle něj mělo zdolávání hor? Toto napsal sám v jednom ze svých článků:

"The first question which you will ask and which I must try to answer is this; what is the use of climbing Mount Everest? And my answer must at once be, it is no use. There i not the slichtest prospect of any gain whatover."

(První otázka, kterou mi jistě položíte a kterou se pokusím zodpovědět je; co z toho mám, že slézám Everest? A má odpověď je prostá, nic. Nemám žádné vyhlídky na jakýkoli zisk a užitek."

Dále pak pokračuje, že na vrcholu nenajde žádné zlato, ani drahé kamení. Zkrátka to nemá žádný užitek. Prostě ho něco k vrcholu té hory táhlo, stejně jako my nejsme schopni říct, co nás táhne k našim vlastním Everestům. Nikdo nedokážeme říct, proč jsme jací jsme, proč nás baví, co nás baví a proč nás naplňuje, co nás naplňuje. Prostě jdeme za tím, co cítíme, že potřebujeme.

Stejně jako on máme každý své cíle, kterých toužíme dosáhnout, aniž bysme vlastně věděli, kde se ta touha bere. Stejně jako on za to zaplatíme bolestnými odloučeními, probdělými nocemi pochybností a osudnými chybami, protože žádná cesta k cíli není snadná. Hlavní je však nikdy se nezastavit a nevzdat svůj sen.

Jaká osobnost inspiruje v životě vás a proč??

TT - Hluboko uvnitř světa kolem nás

12. července 2016 v 12:18 | Eleanor
Hluboko uvnitř je často místo, kam lidský zrak nedohlédne. Občas je i problém vůbec zjistit, co znamená uvnitř. Jen se podívejte na filosofické dilema o jádru cihly. Můžeme cihlu půlit jak chceme, ale stále získáme jen stěny, které skrývají něco uvnitř - jak tedy nahlédnout do jádra cihly? Existuje vůbec nějaké jádro?... Protože však všechno není takový extrém, rozhodla jsem se zahrabat do svého foto archivu a nabídnout vám pohled do nitra světa kolem nás...

...takto to například vypadá Hluboko uvnitř košíku nepříliš šťastného houbaře.

TT - Královna falešného úsměvu

10. července 2016 v 22:48 | Eleanor
Servírka - profese, která vyžaduje neustálou ochotu a úsměv. Zapomeňme pro teď ty, které svou profesi neberou vážně, a zaměřme se na den servírky, která je královnou falešného úsměvu.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je událost. Inu, tvrdí se, že je to událost roku a občas se to s jeho slávou a důležitostí, z mého hlediska, přehání. Na druhou stranu je to jediný týden, kdy to v Karlových Varech žije, a místní mají hromadu příležitostí k brigádničení. Jako servírka během festivalu pracuji v jednom hotelu, kam docházím v tomto týdnu už hezkou řádku let.
Je to týden, kdy jste v práci třeba i dvanáct hodni denně (většinou však více) a stále se máte usmívat? Všimněte si sami, kolikrát se za den v práci usmějete a kolikrát se spíš mračíte a všechno proklínáte, jako servírka nemáte nárok. Úsměv patří k vaší uniformě.

Ráno vstanete ve 4:00, abyste se dostali včas na pracoviště. Ono ve Varech nejsou spoje MHD zrovna dobře načasované, ale což, hlavně, že se dostanete do práce a v 6:00 mžouráte rozespalýma očima už na platz. Snídaně začínají v 8:00, takže musíte prostřít, s kuchyní připravit bufet a pak se jen těšit, kdo všechno vám přijde. Už ráno často začnete být otrávení. To když dorazí naštvaná kolegyně, že jí (cituji) "...naprosto vyčerpává jezdit autobusem. Ta negativita lidí, jak si neustále na něco stěžují, mě úplně vysává. Já mám deprese jen z toho pomyšlení, že zase mezi ty socky budu muset vlézt."

Vše přejdete mlčením a úsměvem. Tímto se dostáváme k prvnímu úsměvu servírky říkajícímu:

"Drahá, mě zase saje tvoje negativita, ale jsem mile vychovaná dívčina, která si raději v duchu prozpěvuje 'Já tak rád trsám, trsám' či 'Hakunamatatááá, ta dvě slovíčka zněj...' než aby se nechala sát TVOU negativitou."


Kolem půl osmé už se vám na snídaně začínají dobývat lidé, tedy někdy. Někdy mají dostatečnou slušnost, že respektují ceduli a informace z recepce, že snídaně začínají od 8:00. Občas se však stane, že prostě ceduli obejdou a projdou k nám. Nějaké zavřené dveře je nemohou zastavit, konečně když nemají zámek, val a hradbu, tak to není žádná překážka. To se k nim s úsměvem nahrnete a decentně jim oznámíte, že takhle bohužel ne. Pravý význam úsměvu si opět necháte pro sebe:

"Na základní škole se děti učí, že osm hodin je, když je velká ručička na dvanáctce a malá na osmičce. V digitálním věku je to tehdy, když se na hodinkách objeví 8:00. Zavřené dveře zase neznamenají - hrajeme s vámi špionážní hru Mission Impossibel aneb dostaň se na snídaně díky svému fištrónu, který ti pomůže najít cestu. Nikoli, prostě znamenají, že je zavřeno a až budeme připraveni, rádi vás přivítáme."

Lidé se konečně dočkají a začnou snídaně. Jak jsem již napsala, pár aktivistů dorazí hned ráno a pak? Dlooouho nic. Spíme, tedy my spíme s otevřenýma očima a křečovitým úsměvem na rtech, civíc na baldachýn a stojíc u dveří. Hosté spí v teplé posteli, a když se probudí v devět, tak do desíti se odhodlají sejít na snídaně. Ty končí v 11:00, což je optimální doba, kdy získáme čas sklidit snídaně a připravit oběd. To však nikoho nezajímá. Mezi desátou a jedenáctou je totiž ten pravý čas nahrnout se na snídaně a divit se, že je všude plno.

Největší borci však dorazí po jedenácté hodině, tedy po zavíračce. Odchytávají nás pak a ptají se, kde je jídlo z bufetů. Opět se usmějete, ale nikdo už neslyší, co chcete říct:

"Padla, šlus, konec. To jídlo tu nemůže zůstat nonstop, protože podléhá zkáze. Tedy jednoduše řečeno zkazilo by se. Pokud navíc zůstanou na bufetu snídaně, tak nebude kam dát obědové menu. Zkrátka my si z vás neděláme legraci, když máme u vstupu napsáno, že v jedenáct končíme."

Vy sami se pak na oběd nedostanete. Je to prosté. Protože lidé přišli pozdě na snídaně, prodloužily se přípravy a najednou musíte obsluhovat při obědech. Obědy jsou během festivalu opět formou bufetu od 12:00 do 16:00. Za tu dobu lidé přicházejí a odcházejí a vy jako servírka? Sklízíte, kručí vám v žaludku, a protože jedete bez pauzy, tak je každý úsměv namáhavější a namáhavější.

Pak se vám začnou hosté opíjet a mít na vás rádoby koketní řeči, každý úsměv je tam doplněn nevyřčenou přehršlí nadávek, které by v psaném textu obsahovaly více hvězdiček než noční obloha. Pak vás někdo občas pochválí:

"Slečno, já vás obdivuji! Vidím vás tu celý den už od snídaní a stále se tak pěkně usmíváte a mile nás obsluhujete! Musí to být ohromně těžké!"

Úsměv alá "Tak snad bude i pořádné dýško...". Pochvaly udělají člověku radost, stejně jako když vám host oplatí úsměv. Vlastně byste nevěřili, jak moc to obsluhu nabije, když se pěkně usmějete. Ale co si budeme povídat, dýško je dýško.

Po obědech je třeba vše uklidit a připravit večeři i večerní akce, když je vše hotovo, tak můžete v 18:00 jít domů (někdy i až ve 22:00). Je to pro vás celou dobu světlo na konci tunelu. Vylezete před hotel v civilu a najednou potkáváte lidi ze snídaní a obědů. Víte, co je fajn? Že vás vůbec nepoznávají! Nemusíte se tedy usmívat. Prostě dáte sluchátka do uší a jdete. Ve výloze pak zjistíte, že se stejně přiblble usmíváte. Vzpomínáte, jak nám jako dětem říkali: "Neškleb se nebo ti to zůstane!". Je to tak, zůstává i úsměv. Domů dorazíte, naložíte se do vany a rychle do postele, ať můžete zase brzy vstát. Další den se zase všechno opakuje.

Kde má potom servírka brát sílu na srdečné a milé úsměvy? Únava, vyčerpání, stres a pohlcování negativity lidí se ve vás hromadí. Pokud tedy uvidíte usměvavou servírku, vězte, že je buď dobrá herečka, nebo totálně sťatá. Ano, někdy si člověk dá i alkohol či až moc kafí. Zkrátka Coffee is weitress best friend... Jak jinak takovýto zápřah chcete zvládat deset dní v kuse s úsměvem na rtech? Takže už víte, jak namáhavý je den servírky a až příště nějakou usměvavou a ochotnou potkáte, oceňte ji, byť jen slovem;)

TT - "Jdi a kup si mozek" trochu odlehčeně

27. června 2016 v 20:27 | Eleanor
Týden co týden nás Téma týdne svádí k filosofickým úvahám, vedoucích nás do hlubin naší dumající duše, spoutané nejistotou a zmarem. Tento týden však na to nemám náladu. Rozmarné léto mi rozproudilo krev v žilách a já se chci smát a bavit. Dovolila jsem si tedy udělat menší kompilaci drobných animací na téma mozek, občas i nějakých mouder. Konečně stejně se všichni raději kocháme pohledem na obrázky než na zdlouhavé texty ;) Směle dál k "celému článku" a (s)mějte se:)

(Zdroj foto)

"Hájím objektivní pravdu"

8. června 2016 v 12:50 | Eleanor
Každý uživatel blog.cz to jistě zná. Občas se dostaneme do diskuze, kdy náš názor je jednoznačně špatný a ten druhý má absolutní pravdu. Inu, i mně se to nedávno poštěstilo, a když mi oponent napsal, že "hájí objektivní pravdu", tak mě to donutilo k zamyšlení a vlastně i napsání tohoto článku.


"Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou: ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to nevyvraždit se." -Jan Werich-

Takže tímto citátem předem všechny rejpaly upozorňuji, že byť jsem ráda za každý názor, tak útoky si můžete rovnou ušetřit, protože to stejně nemá cenu. Pokud jste přesvědčení o své pravdě, zasmějte se mé hlouposti a jděte o blog dál. Tedy pokud by se tu ovšem neobjevil nositel objektivní pravdy, v takovém případě je vítán a může se hrdě ohánět jakoukoli agresí:)

Teď se ale přesuňme k samotné "objektivní" pravdě. Když jsem začínala s vysokoškolským studiem, rovnou nám přednášející filosofie nastínil, že "musíme zapomenout na jakoukoli jistotu a jakoukoli pravdu". Samozřejmě jsme si ťukali se spolužáky svorně na čela (tedy až na ty, kteří již byli osvíceni filosofickou skepsí). Vždyť život je plný jistot a pravd:

  • Když řeknu, že zítra ráno vyjde slunce, tak je každému jasné, že mám pravdu a je to jasná a hlavně jistá věc.
  • To samé, když budu tvrdit něco z historie, je to přeci něco, co se už stalo a nemůže se to stát jinak. Mohu tedy o tom hovořit jako o faktech, kdy mám absolutní pravdu a víme jistě, že se nezmění.
  • Samozřejmě je tu pak také vědecká obec, která přeci vynáší pravdy na základě výzkumů, jejichž součástí jsou i například průzkumy a zkušenosti jiných, což jim dává právo vynášet objektivní pravdy.
Ach, jak zmýlená a naivní jsem byla, když jsem myslela, že se můžu za nějakou pravdu bít a mít absolutní pravdu. Jak naivně působil bojovný nositel objektivní pravdy, který kritizoval mé pouhé subjektivní zkušenosti. Proč? Protože nemůže popřít mé zkušenosti tím, že tisíci dalších lidí daný medikament problém nedělal. Pokud přeci někdo řekne, že "Všichni mají rádi zmrzlinu." a tím tuto větu považuje za objektivní pravdu, protože většinový vzorek populace ji má opravdu rád, neovlivní fakt, že mě nechutná. (Zmrzlinu miluji, ale berme to jako příklad:)). Tím už je význam věty mylný a nemůžeme ho brát jako objektivní pravdu.

To samé jako již zmíněný východ slunce. Protože ač je velká pravděpodobnost, že zítra slunce vyjde, tak jistě to nikdo vědět nemůže. Je to trochu extrémní případ, neboť se zde pravděpodobnost skoro rovná jistotě, ale přesto se mi v této souvislosti vždy vybaví citát Bertranda Russella (1872-1970):

"The man who has fed the chicken every day throughout its life at last wrings its neck instead, showing that more refined views as to the uniformity of nature would have been useful to the chicken."
-Bertrand Russell: The Problems of Philosophy-

Stručně jasně, kuře si je jisté, že ráno zase přijde hospodář a dá mu zob, bylo to tak od jeho vyklubání po každý den, tak proč by to mělo být jinak zítra? No, zítra přijde řezník, kuře se k němu přihrne jako vždy v očekávání chutného zobu a… má po jistotě, vyplatila by se mu tedy jistá forma obezřetnosti a skepse.

Tento samý příklad lze aplikovat právě na vědecké výzkumy, které nám jsou předkládány jako jisté a pravdivé. S tím, že žádný výzkum není stoprocentní, pokud je jeho předmětem lidská populace. Když se zabýváme například účinností různých léků, vždy se dělá výzkum na určitém vzorku lidí. Ten je vybírán tak, aby poskytl pokud možno, co nejobjektivnější náhled na účinnost. Žádný výzkum vám však nepotvrdí účinnost 100% bez jakýchkoli vedlejších účinků. Každý jsme jiný a i přes snahu odborníků vám nikdo nezaručí, že zrovna vy nebudete ta černá labuť v hejně bílých, které daný lék nevyhovuje.

Pokud se tedy bavíme v podobných diskuzích, vždy můžeme nabídnout pouze svůj pohled na problém. Ten je utvářen osobními zkušenostmi a kvalitou materiálů, které jsme si nastudovali. Nikdo však nemůže říct, že názor, který si utvořil je absolutně pravdivý, a představuje objektivní pravdu. Čím víc odborníků se shodne, tím větší je pravděpodobnost, že se názor/výsledek bádání blíží pravdě. Kdo však může říct, zda naše pravdy nebudou vyvráceny za sto či tisíc let?


Konečně v renesanci se věřilo, že když pustím někomu žilou, vyléčí ho to (pozor, tato léčba fungovala i na ztrátu krve). Další jistotou byla léčivá moc zbraně, která způsobila zranění, na právě toto zranění. Tedy pokud ošetříme nůž, kterým jsme se řízli, ošetříme tím vlastně i sebe. Kdo by si dovolil nesouhlasit, byl by z alchymistické společnosti vyloučen, protože názor většiny byl jasný.

Ano, přírodní vědy jako matematika či fyzika mají své přesné zákonitosti, které nezměníme, i kdybychom se stavěli na hlavu. Pokud se však někdo snaží vynést objektivní pravdu na poli humanitních věd popřípadě v rámci výzkumu, kde je hlavním předmětem bádání natolik proměnlivý prvek jako je lidská populace, pak bych se objektivních soudů zdržela.

Když mi tedy budete psát komentáře, budu ráda za vaše názory, vaše subjektivní názory, které mohou vést k diskuzi a popřípadě buď shodě, kdy mě skrze argumenty přesvěčíte o své pravdě nebo mírumilovnému respektu k druhému, že každý máme zkrátka jiný názor. Nenuťte však nikoho, aby vám věřil jen proto, že "máte pravdu" nebo "že jste chytřejší, zatímco ten druhý je pitomec". Jen si vzpomeňte na citát Jana Wericha z úvodu článku. Tato tvrzení většinou vypovídají o tom, že nejste schopni respektu k druhým či jejich zkušenostem a poklidného předložení argumentů.

Jaký je váš názor na objektivní pravdu??
Setkali jste se také s nositeli "objektivní pravdy"??
Jaký je váš názor na ně??

TT - Spokojený život

31. května 2016 v 14:27 | Eleanor
Hollywoodské komedie často postrádají logiku i reálný základ, těžko je tedy brát vážně. Nicméně občas mají sem tam nějakou svou slabší chvilku a najdeme tam i něco aktuálního - třeba vyjádření o spokojeném a šťastném životě. Konkrétně ve filmu Božský Bruce jsem natrefila na větu, kterou považuji za poměrně výstižnou: "Někdy ti nejšťastnější lidé smrdí až vysoko do nebe." Touto větou se hrdina dozvěděl, že není důležité mít úspěšnou kariéru, hromady peněz a společenské uznání, aby byl člověk šťastný a spokojený. Co je však považováno za spokojený život mimo film?


Ono se to krásně a vzletně řekne, že člověk nepotřebuje peníze, dobrou práci ba ani uznání okolí k tomu, aby byl šťastný. Nepochybuji o tom, že například buddhističtí mniši v Tibetu jsou toho příkladem, nicméně tamní společnost je postavena na naprosto jiných hodnotách než ta naše. Sama sice žádnou bezvadnou práci nemám, ale jsem ráda aspoň za ni. Na druhou stranu mám i přesto spokojený život ve smyslu úžasného partnera, který se mnou rád cestuje. Máme zahradu, kde si můžu pěstovat různé bylinky, jak jsem vždy chtěla a koneckonců i kočičí potvoru, která svým předením dělá můj život ještě spokojenější. Bydlím pak blízko lesa a kopců, kam se můžu zašít, ve chvílích, kdy můj život až tak spokojený není. Když je třeba, zavolám kamarádkám a celkově si vlastně nemám na co stěžovat. Každý však spokojený život vidíme jinak, stejně jako smysl života. Než se tedy zeptám na váš názor, hodím do placu pár "slavných" názorů.

Britský horolezec George Leigh Mallory (1886-1924) viděl v horských dobrodružstvích radost, která naplňovala jeho život:

"Co máme z tohoto dobrodružství je čistá radost. A radost vůbec, je naplnění života. Nežijeme, abychom jedli a vydělávali peníze. Žijeme a vyděláváme peníze, abychom byli schopni užívat si života. To je smysl života a proto žijeme."
-George Mallory: Climbing Everest-

Obdobně jako Mallory měl stejný názor i anglický umělec Samuel Butler (1835-1902), nicméně on viděl lidskou schopnost se radovat poněkud negativně:

"Kromě člověka všichni živí tvorové vědí, že základním cílem je radovat se ze života."
-Samuel Butler-

Anglický spisovatel Johnathan Swift (1667-1745) měl na život poněkud vyhraněnější názor a to vzhledem k tomu, jak život vnímáme:

"Život je komedie pro toho, kdo myslí a tragédie pro toho, kdo cítí."
-Johnathan Swift-

Nakonec bych ale skončila citátem od Paula Coelha (1947), protože lehko raditi…:

"Člověk pořád nachází nové přátele a přitom s nimi nemusí být každý den. Když ale uvidíme stále stejné lidi, stanou se nakonec součástí našeho života. A jen co k tomu dojde, chtějí nám do toho života také mluvit. Pokud se nechováme podle jejich představ, tak se zlobí. Všichni totiž vědí naprosto přesně, jak mají žít život druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami."

V úvodu jsem vám nastínila mou představu spokojeného života, jak ale vypadá spokojený život podle vás??

TT - Životy minulé, přítomné i budoucí

26. května 2016 v 21:44 | Eleanor
Žili jsme už někdy nebo máme každý jednu šanci a pak zmizíme do propadliště dějin? Existuje život po životě, duchové či možnost rozpomenout si na zážitky z minulých životů? Tyto otázky a mnohé další obklopují lidský život, protože ať chceme nebo ne, smrt náš život ohraničuje, vymezuje. Otázka posmrtného života, minulých životů a smrti netrápí jen naši společnost, ale zabývá se jí lidstvo, kam až literární památky sahají...

První koho bych tu zmínila v souvislosti s tímto tématem je Epikúros (4./3. st. př. n. l.), právě on je autorem známého citátu (parafrázuji):

"Není třeba se bát smrti. Když tu jsme my, není tu smrt. Když tu je smrt, nejsme tu my."

Vím, že tímto citátem neposkytuje odpověď na problém existence či neexistence minulých nebo budoucích životů, na druhou stranu je to pro mne jeden z citátů, který je zkrátka nesmrtelný. Proč se ptát po věcech okolo smrti a stresovat se tím, co je neodvratné?

Pokud se od Epikúra přeneseme do středověku, byla v "módě" myšlenka (zjednodušeně řečeno), že pokud budeme v přítomném životě trpět, pak v tom budoucím nás čeká odměna v podobě života v nebeských končinách. Opět to člověka odvádělo od života v přítomnosti a slibovalo mu spokojený život "až někdy". Svým způsobem to byl i šikovný tah, jak si zajistit poslušnost lidí.

Myšlenky na minulé životy neměly v křesťanství šanci jako kacířské a nereálné. Respektive pokud někdo žil hříšným životem a nedostalo se mu posledního pomazání, mohla jeho duše zůstat ve světě živých. Žijícího člověka také mohly tyto nešťastné duše posednout, ale reálně se s minulými životy nesetkáme.

Velký zvrat přinesla první světová válka. Již od 19. století se na poli intelektuálním šířily domněnky, že Bůh vlastně neexistuje. Vše korunoval Fridrich Nietzsche tezí:

"Bůh je mrtev."

Po první světové válce byl Bůh opravdu mrtev. Utrpení spojené s válkou položilo otázku, jak toto vše mohl dobrotivý Bůh dovolit? Lidé začali věřit v minulé životy a následně od konce 20. století se v rámci New Age minulé životy opět vrátily do módy.

Když to vezmu do extrému, není život dostatečně složitý a plný problémů, které musíme řešit? Proč si ještě přidělávat starosti tím, co bude po nebo bylo před? Minulé životy jsou dnes sice stále předmětem diskuzí, nicméně většina lidí žije v přítomnosti (nebo spíše v budoucnosti) a řešit co možná bylo je v rozporu s racionalitou naší současné společnosti.

Na druhou stranu nemůže být fenomén spojený s minulými životy užitečný z hlediska lidského duševního zdraví? Ať už v minulé životy či reinkarnaci věříme nebo ne, jistě může terapie spojená s "léčbou" minulých životů pomoci člověku žít lépe a vyrovnaněji ten současný. Nicméně může to být chápáno i jako jistý placebo efekt, ovšem kdo ví? Co bylo před přítomným životem a co bude po něm je za hranicemi našeho poznání, ať už smyslového či rozumového, těžko tedy k tomuto tématu říci něco s jistotou.

Tak nakonec nevím - jsou minulé životy reálné nebo jenom otázka současné duchovní módy? Co myslíte vy? Máte nějaké zkušenosti s minulými životy?

TT - Dost bylo snů

19. dubna 2016 v 9:56 | Eleanor
Když jsme děti máme plno snů, ale co pak? V tomto dopise jsem zavzpomínala na svou nejlepší kamarádku z dětství, která je dnes už stěží jen známou. Tenkrát pro nás byly sny vše, co jsme měly. Jsem poslední generace, co vyrostla bez facebooku a trávila hodiny venku jen s vlastní fantasií. Tento dopis je ohlédnutím v rámci téma týdne.

A kdo pozná, jaké město je dějištěm mého prosněného dětství?? :)

Dračí princ

5. března 2016 v 13:00 | Eleanor
Rozedraná, pořezaná, bezcitná a zohavená, to je vše, co mi zbylo z naší lásky… Tenhle příběh není pohádkou, spíše poetovou historkou, plnou strachu a úzkosti, kterým nemůžeme utéct, protože se neskrývají ve světě venku, ale hluboko v nás.

Je to už nějaký ten pátek, co jsem prožila svou první lásku. Na druhou stranu, je to jistě jedna z věcí, kterou jsme poznali všichni, jen každý trochu jinak. Blogový svět se jen hemží nešťastně zamilovanými, kteří raději trpí než by odešli. Já odešla z utrpení pro větší štěstí.


"Celé město se může přestěhovat, ale studna ne. Milenci se potkají, uhasí žízeň, založí rodinu a vychovají děti tam, kde je studna. Ale když se jeden z nich rozhodne odejít, studna nemůže jít s ním. A láska, i když je stejně čirá, jako ta voda ve studni, tam zůstane také."

- Paulo Coelho-

A to byl začátek konce. Odchod, rozdělení. Dnes zbývá otázka: Bylo to pro mne dobře nebo špatně?

Když malá holčička vyrůstá, rodiče jí čtou pohádky: O Popelce, O Sněhurce... O množství princezen či chudých dívek, které vždy potkají svého prince a čeká je s ním šťastná budoucnost. Jak jde čas, začne většina dívek věří, že někdo takový přijde. Problém ale je, že nepřichází. Ti hezcí kluci neví o její existenci, ti oškliví... Jsou přeci oškliví! Já na svého "Dračího prince" narazila na tanečních. Každý si tedy vypočítá, že to bylo na střední škole. Konkrétně v prvním ročníku. Byl starší, ale já ho prostě musela mít. Rozbila jsem mu vztah, ale získala jsem ho.

Jak plynul čas, byla pro mne tato láska čím dál tím větší utrpení. Na druhou stranu jsem si říkala, že každá princezna trpěla, než byla skutečně šťastná. Už jsem si ale nechtěla připustit, že utrpení odchází spolu s příchodem princem, nemá přicházet skrze něj. Každou noc jsem probrečela, každý den jsem marně čekala na jakoukoli zprávu od něj. Občas přišla a já byla v sedmém nebi. Málokdy však přijel, tedy jenom kvůli mně. Když už přijel, tak protože u nás ve městě něco potřeboval a já byla bonus. Neviděla jsem hromadu znamení, že si mě neváží.
  • Šel si s kamarádkou zabruslit k nám pod okna, ještě mi zavolal, zda jí může půjčit brusle a já nešťastně koukala z okna, jak se s oťapkává a směje.
  • Celé dny a noci jsem čekala, až mi napíše. Nic, ačkoli slíbil, že ano.
  • Odpovídat na SMS jsme musela hned, jinak bylo něco špatně. On nemusel vůbec.
  • Jeho kamarádi o mně věděli snad vše, byla jsem dobrou zábavou.
  • Pokud už jsem všeho měla dost a začala si stěžovat, přišly mi úžasné dárky a dopisy.
  • Jeho sny, přání a kariéra jsou hlavní. Cokoli jsem chtěla já, bylo nepodstatné.
  • Mezi přáteli mě představoval jako kamarádku.
To, v čem jsou zamilované holky opravdu dobré, je ospravedlňování. Cítíte se hrozně, chlap po vás dupe, ale stále dokola si říkáte, že to je jen přechodné. Jednoho dne se to zlepší a on vás docení. Pravdou ale je, že nedocení. Budete pro něj dál rohožkou. Tou jistotou, o kterou se nemusí starat. Navíc vás má dokonale prokouknuté a přesně ví, co na vás platí. Milovala jsem fantasy a Tolkiena, tak mi kupoval postavičky, říkal "Elfíku" a psal romantické dopisy jako Dračí kníže či Dračí princ. Dokonce se párkrát rozbrečel a nechal utěšovat.

Problém je, že dokud tomu svému vyvolenému budete toto ponižování věřit, nikdy šťastné nebudete. Když uvěříte, že jste k ničemu a dobrá jen jako hospodyňka/ohřívačka peřin, nikdy se neposunete dál. Po třech letech vztahu se odstěhoval do Brna. Volal mi a pokaždé jsem slyšela a o jiné holce. Trávil s různými "kamarádkami" neustále čas a jak jsem se měla já? To přece bylo opět nepodstatné. Sliboval mi, že když k němu přijedu, tak se o mě postará. No, poznala jsem sice Brno, ale ve výsledku to byly nejhorší tři měsíce v mém životě. Tak sama a opuštěná jsem se nikdy předtím, ani potom necítila.

Byla jsem hloupá a naivní. Jednoho dne mi ale došla trpělivost, řekla jsem konec. Ihned přijel, chtěl se se mnou udobřit, ale já nemohla. Vyrostla ve mne obrovská zeď, kterou už nešlo překonat. Ovládl mě strach, že když mu dám druhou šanci, tak už nebudu mít nikdy sílu odejít.

Od té doby jsem se hledala, chodila s různými kluky, dělala různé hlouposti, až jsem po letech narazila na muže. Kdybych tenkrát neodešla, nebyla bych sama, Dračí kníže by mě nikdy neopustil, na to jsem byla dostatečně ovladatelná a hloupá. Jenže ono být sama, je někdy ku prospěchu věci. Člověk si ujasní, co chce a co hledá. Naučí se být sám se sebou, o sebe se postarat a tvořit si vlastní názory. Zpětně tedy mohu říct, že to pro mne bylo dobré. Dovedlo mě to tam, kde jsem dnes a dnes jsem spokojená a šťastná.

Takže kolegyně/blogerky, které píšete o utrpeních lásky, odejděte. Pokud se v mém příběhu aspoň trochu vidíte, vězte, že to nebude lehké, bude to bolet. Nicméně to budoucí štěstí za to stojí, jen je třeba mu vyrazit trochu vstříc. Koneckonců známé: Sedávej panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě, už v dnešní době neplatí. Chtěli jsme emancipaci, chtěli jsme právo na štěstí, tak proč se schovávat u někoho, kdo si z nás udělá službu. Vyrazte do světa a najděte si skutečného partnera.

Diagnóza: závislost na mobilu

17. února 2016 v 21:16 | Eleanor
Když jsem v práci, mám v ruce v jednom kuse mobil. Píši si SMS s mými zlatíčky a to mě drží nad vodou, navíc přemýšlím nad školou a zapisuji si, co mě napadlo k diplomce apod. Zkrátka v práci moc mozkovnu nevyužiji, tak si to kompenzuji jinak... Nedávno kolem mne prošel kolega ze staré školy a suše pronesl: "Ty telefony jsou jako mor." No, to je možné, ale já přeci nejsem nakažená... nebo ano?


Podívejme se na můj běžný den, který mi bude jistě obhajobou - tedy alespoň doufám.
Ráno se vzbudím a už se sápu po telefonu - ten mizera si dovolil mě vzbudit budíkem. Sotva ho umlčím, je mi jasné, že v tichu znovu usnu. Pouštím tedy přehrávač. S hudbou se zkrátka vstává líp. Telefon mě doprovází jako pejsek po celém domě, protože prostě nesnesu ticho.

Jako typický vysokoškolák si nemohu v klidu sednout k jídlu, ale musím si k tomu pustit seriál. Takže nažhavím notebook. Po jídle vyskládám nádobí do myčky, hodím prádlo do pračky a uvařím si další várku čaje v rychlovarné konvici - při všem mi stále hraje telefon. Pokud nemusím zrovna do práce nebo do školy, je na čase psát diplomovou práci či seminárky… Co bych dělala bez notebooku a wifiny? Telefon stále hraje jednu písničku za druhou…

Pokud jdu do práce, tak si většinou píši SMS s přáteli a občas mrknu na internet. Samozřejmě, pokud nevím nějaké slovíčko v komunikaci s cizinci, situaci opět zachrání slovník v mobilu.

V případě, že je školní den, používáme mobily jako diktafony a zároveň díky nim můžeme neustále sledovat ubíhající čas. Můžeme se se spolužáky informovat o různých drobnostech a zároveň být neustále na e-mailu. Koneckonců specialitou vysokoškolských vyučujících je posílání e-mailu o zrušení výuky hodinu před začátkem přednášky či semináře.
Když skončí výuka, mohu jet domů. Proč se stresovat během na nádraží, když máme aplikace, kde jsou jízdní řády všeho? Od lokálky Chodov-Loket přes pražské metro až po autobusy Plzeň-London. Kde že se tyto krásné aplikace schovávají? Přeci v mobilním telefonu!

To, že mi během dne chodí zprávy a mohu vyřizovat telefonáty prakticky kdekoli je další plus. Doma pak před spaním mohu poslouchat audioknihy, které mě uspí.

Jak tak na to koukám, mám vážný problém moderní doby: závislost na mobilním telefonu. Kolega měl pravdu. Safra. Asi budu muset zkusit odvykací kůru. Neznáte nějakou mobilní aplikaci na odvyknutí závislosti na mobilu? :)

Zkoušeli jste někdy, byť třeba z recese, prožít den bez mobilu? Jak to dopadlo??

V korzetu povinnosti

11. ledna 2016 v 17:37 | Eleanor
Další téma týdne, další možnost k zamyšlení. Tentokrát to překvapivě vyhrálo téma, pro které jsem hlasovala i já... Takže, jdeme na to :)

Začátkem prosince jsem vyrazila na jednu z mnoha bezcílných procházek. Bloudila jsem, stále ještě, podzimní krajinou a najednou mě upoutala tato pampeliška. Bylo to asi poprvé, co jsem v tuto roční dobu uviděla pampelišku. Krásný pocit. Příšlib jara na začátku zimy. Věděla jsem, že tam nemá být. Od pampelišek se přeci čeká, že budou růst na jaře. Je to jejich povinnost, kterou je svazuje očekávání lidské společnosti. Vždy to tak bylo, tak proč tato rebelka najednou roste uprostřed zpadaného podzimního listí?

V mém oblíbeném filmu z dětství Piráti z Karibiku 1, byla zajímavá hláška:

"Máš rád bolest? Zkus nosit korzet!"

Muži tuto metaforu nedocení, ale ženy, které někdy byly opravdu spoutány korzetem ocení moudrost těchto slov. Pokud vám má korzet opravdu vytvarovat postavu, pak je nutné ho pořádně utáhnout. Šněrovací korzet vypadá ve výsledku krásně, ale nedá se v něm dýchat, kostice se vám zarážejí do vnitřností, když si sednete... O předklonu se nedá ani hovořit. To prostě necháte ležet cokoli vám upadne, i kdyby to byl platinový náhrdelník. Výhodou korzetu ale je, že přijdete domů z plesu a můžete ho sundat. Plíce se vám naplní vzduchem, mozek zase může fungovat a byť si ještě týden budete lízat modřiny, za ten dobrý dojem to stálo.

Problém je neviditelný korzet, který poutá každého z nás, muže i ženy. Ba i zvířata a rostliny. Tímto korzetem jsou zvyk a očekávání. Stejně jako mne překvapila pampeliška na začátku zimy, protože jsem čekala, že rostou pouze na jaře, tak mi překvapujeme ostatní ve chvíli, kdy se vymykáme konvencím. Ty nás svírají a nutí nás dělat, co se čeká a jednat v rosporu s tím, co bysme opravdu chtěli. Zvířatům a rostlinám je to jedno. Můžeme je za chování vymykající se našim očekávání nazvat blázny, ale pampelišce v zimě i kočce, která zrovna snědla před námi ptáčka - je to jedno. Jsou sami sebou. Chovají se, jak chtějí a ne podle toho, co od nich očekáváme.

Netvrdím, že by se lidé měli začít chovat bezohledně. Ani zdaleka! Ale co se zkusit vzbouřit konvencím pozitivně? Třeba přijít do obchodu, usmát se na prodavačku a pozdravit. Popřípadě si oblíct nějaký pěkný barevný kousek, který se nám opravdu líbí, byť nemusí být zrovna v módě. No ale co na tom, když nám se líbí a vyjadřuje tím část naší osobnosti. Baví vás malování? Malujte, je jedno, že prasátko vypadá jako nafukovací balonek. Baví vás kreslit? Kreslete, byť se možná výsledné dílo může spíše podobat čmáranicím. Kašlete na lidi, kteří říkají, že je to zbytečné. Nenechme se dusit tím korzetem, co nám nedovoluje být šťastní. Pojďme a udělejme něco, co opravdu chceme dělat, byť se to druhým může zdát sebevíc zbytečné a směšné!

Tradiční poslední den

6. ledna 2016 v 22:43 | Eleanor
Nedávno jsem byla s kamarádkou na výstavě O posledních věcech člověka. V dnešní době je smrt tabu, ale přitom nejen v dějinách, ale i v našem životě má hodně významnou roli. Byť to zní morbidně... Kdybych si však někdy mohla vybrat, chtěla bych aby můj poslední den byl tradiční - jako ještě před sto lety na venkově...

"Není pravda, že bych se bál smrti - jen nechci být u toho, až se to stane."
- Woody Allen -


Dnešní doba je postavená tak, že se stále někam ženeme. Do práce, domů, postarat se o tohle a o tamto. Většinou celý život věnujeme spěchu a termínům. Své štěstí a záliby odkládáme na potom. Má mamina to měla stejné. Celý můj život jenom pracovala, aby zaplatila účty a najednou jsem byla dospělá. Prošvihla skoro celý můj život a dnes toho lituje. Věnovala se práci, neustále, až najednou přišla mrtvice. Ze dne na den, z minuty na minutu nastal její poslední den. Prognózy lékařů se naštěstí nenaplnily, zabojovala a překonala veškerá očekávání. Mě to však otevřelo oči. Člověk je spotřební zboží.

Narodila jsem se, abych se začlenila do koloběhu peněz. Se stresem, který mě provází je velmi pravděpodobné, že můj poslední den bude následující: někam budu spěchat a buď mě srazí ze zbrklosti auto nebo zanedbám nějakou smrtelnou nemoc a najednou to se mnou sekne. V lepším případě to se mnou sekne z celkového vyčerpání. Nikde není psáno, že budu mít takové štěstí jako mamina a svůj poslední den přežiji.

V dnešní době je smrt často stejně rychlá jako vyškrtnutí člověka ze seznamu. Netvrdím, že bych stála o dlouhé bolestivé umírání, ale spíše pomalejší a ze stáří.

Jak jsem psala, dříve byla smrt pojímána jako přirozená součást života. Dneska nám rituály okolo umírání připadají vtipné, ale měly i důležitý psychologický aspekt. Pozůstalí se s umírajícím mohli náležitě rozloučit. Měli čas truchlit a se smrtí se vyrovnat. Bylo by fajn, aby můj poslední den byl takový jako mého pradědy.

Byl již velmi starý. Vlastně ani nebyl nějak nemocný. Tělo měl odolné, protože celý život manuálně pracoval - člověk z tradiční vesnice. Zažil obě války. Vychoval s manželkou pět dětí. Když však zemřela prababička, žena, se kterou procházel životem přes šedesát let - podlehl trudomyslnosti. Jak začala scházet jeho mysl, zhoršil se i zdravotní stav. Najednou ležel v nemocnici, obklopen svou rodinou a měl poslední přání: "Máte tu mé hodinky?". Staré natahovací hodinky nosil léta. V jeho době byly věci vyráběny proto, aby vydržely, ne k přímé spotřebě. Tenkrát se věci neměnily každé dva roky. Má mamina se rozeběhla domů. Nechali je tam záchranáři, když pro něj přijeli. Dorazila do nemocnice a zapla mu je. Jeho oči se naposledy rozzářily. Obklopen rodinou se svými milovanými hodinkami, pomalu odešel za svou drahou ženou.

Tak bych chtěla aby vypadal můj poslední den. Kdysi někdo řekl: "Když jsi se narodil, tak si plakal a všichni se radovali. Žij tak, aby až budeš odcházet, všichni plakali a ty ses radoval." Takový by měl být poslední den mého života.

Zbytečný tlak a stres

31. prosince 2015 v 21:37 | Eleanor
Ach, novoroční předsevzetí... Známe to všichni, naplánujeme si hory doly a nakonec zjistíme, že žádná kmotřička víla s kouzelným proutkem nepřijde a nezmění nás. Zkrátka to, že se změnil rok přeci neznamená, že nás to změní víc, než noc třeba z 25. 6. na 26. 6. ...
Trochu sněhu z minulého roku :D

Kdo si život plánuje, jistě už má diář pro příští rok a v něm spoustu poznámek. Ano, i já tímto trpím. Letos mám dokonce už diáře dva: jeden pro studium a práci, druhý pro volný čas a zábavu. Snad se stávám workoholikem... Předsevzetí tam však žádná nemám... Když jsem si je dávala, byla jsem ve stresu. Byl to tlak. Rozhlédněme se kolem v přírodě se nikdy nedějí velké změny ze dne na den. Vše má svůj čas, vše se děje postupně. Pokud se ohlédnu zpět, vidím, že žádná změna, která přišla ze dne na den mi nepřinesla nic dobrého. Vždy to byl důsledek ukvapeného jednání a snahy ovládnout a spoustat život a osud.

Nemám tedy předsevzetí, ale mám přání. Hromady přání a snů. Pracuji na nich většinu svého života a plní se postupně. Neočekávám, že se mi splní jen proto, že nadejde rok 2016. Dokonce je pravděpodobné, že než se splní, tak přijde ještě mnoho zklamání a neúspěchů. Bez těch by to ale nebylo ono - ty nás přeci učí a vedou k cílům. Navíc, kdyby se mi vše splnilo najednou, jaký by měl život smysl dál?

Takže letos si dávám jediné předsevzetí - nedávat si předsevzetí. Raději si totiž udělám sranda plány typu: Koncoroční předsevzetí, které můžu splnit a nemusím. Je to pro mne legrace, která mě ale k ničemu nenutí a nevystavuje mě tlaku ani stresu. Nicméně množství hrdinů, kteří se na Silvestra "naposledy" opijí a "naposledy" si zapálí si z mého pohledu spíše ubližují. Byť kouření a časté pití alkoholu není zdravé, je to pro tělo šok, když mu najednou chybí. Rozhodnutí se pro změnu by mělo být výsledkem osobního přesvědčení a ne důsledkem končícího kalendáře. Vše tedy s mírou a postupně. Postupně přeměňmě sebe i své životy. Ne jen proto, že nám za chvíli nastane další rok...

Ať už se však rozhodnete pro předsevzetí či nikoli, pro radikální či humorná, všem přeji Šťastný rok 2016!! :)

Naposledy? Už nikdy víc!

27. listopadu 2015 v 8:16 | Eleanor
Proklaté slovo, které má navodit stav konce a přitom zpravidla znamená stoprocentní pokračování daného jevu...
Blíží se konec roku a 31. prosinec bývá zpravidla dnem, jehož krycí název je Naposledy. Kdo by to neznal:
  • "Dneska si dám čokošku naposledy, od zítra jen ovoce!"
  • "Naposledy dnes zapařím, od Nového roku budu svědomitě pracovat!"
  • "Poslední cigareta, zítra s tím přestanu." (Toto naposledy znamená, že vykouříme dvakrát víc cigaret a ještě závislost prohloubíme).
Takové tři stále se opakující body, které vydrží maximálně do Tří králů a pak se nám vrací do života jako bumerang- chtě nechtě.

Samotnou mě takové naposledy čeká v neděli. Po půl roce každodenního vstávání a deseti letech příležitostných brigád končím se servírováním v naší Pětihvězdě. V neděli bych tam měla být naposledy. Nicméně to jsem si o této práci řekla kolikrát a vždy jsem se tam nakonec vrátila. Okolnosti mě vždy donutily. Takže teď říkám, že v neděli nebudu naposledy v práci, ale pouze si dávám chvilkovou pauzu.

Mám také sklony si říkat, že v neděli se natrvalo odstěhuji z Varů a tohle jsou poslední dny, které tu trávím. Nicméně ve chvíli, kdy si v sobotu řeknu: "To je naposledy, co tu usínám ve svém starém pokoji." Tak je mi jasné, že dříve nebo později tu zase skončím. Byť dříve jsem žila pět let jinde, než mě staré proklaté okolnosti a také špatná karma kvůli pomstichtivému slovu "naposledy", dovedli zpět k rodičům. Byť to překvapivě nebyla moje vina.

Naposledy je zákeřná bohyně, která náš vždy donutí zopakovat si staré chyby. Pokaždé, když si myslíme, že už je něco naposledy a tedy v budoucnu se nám to vyhne, je to naše nabubřelá pýcha. Nikdy nic není naposledy. Vše se neustále opakuje a vrací. Můžeme se poučit, ale vyzdvihovat naši dokonalost myšlenkou, že už stejnou chybu neuděláme je naivní a hloupé. Zkrátka ode dneška odmítám užívat slovo naposledy a spíš se budu skromně modlit, ať už své chyby neopakuji... Takže tohle je naposledy, co užívám slovo naposledy... :)

Co vám naposledy vyrazilo dech?? :)

Základní klasifikace mužů

22. listopadu 2015 v 18:09 | Eleanor
Nejčernější noční můrou každého muže je nejlepší kamarádka jeho partnerky. Je to stvoření, se kterým se jeho drahá polovička mění v naprosto iracionální stvoření. V tu chvíli začíná mluvit naprosto neznámým jazykem, mít podivné hihňavé a chechtavé sklony a muž se stává mlhavým oparem, nehodným slova ani pohledu. Když se navíc sejdou dvě nejlepší kamarádky, znamená to jedno: na mužích nezůstane nit suchá. Během jednoho takového dýchánku jsme s mou Drahou došly k názor, že vlastně už nemáme co řešit. Muže jsme rozdělily do následujících kategorií a uzavřely tím sálodlouhé ženské drbárny alá "můj přítel je..." či "můj přítel zase udělal...". Vždy když totiž jedna začne, nadhodí druhá název kategorie a je po diskuzi...


Citát 1

19. listopadu 2015 v 8:11 | Eleanor
Znáte ty romantické filmy, kdy drahé páry za sebou utíkají přes celý svět... Když jsem se v podobné situaci ocitla já, napadl mě následující citát...

"Srdce mělo sbalené kufry, ale rozum roztrhal letenku."
-Eleanor (House of Golden Flower)-

Ocitli jste se někdy v situaci, jako z romantického filmu, ale zachovali jste se naprosto neromanticky??? :)

Slova, která mění vše

14. listopadu 2015 v 18:01 | Eleanor
Co se lidé poprvé naučili vydávat artikulované zvuky a vznikla tak první slova, tak tato slova převzala moc. Moc nad lidmi a skrze ně i nad okolním světem...

Staří Řekové měli slovo: logos. Toto slovo má několik významů, od všeobjímajícího rozumu až po lidskou řeč a právě i slovo. Jako Slovo bývá překládáno i v úvodu Bible:

"Na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh..." (úvod Janova evangelia)

(Nechci se tu věnovat sálodlouhé diskuzi o překladu tohoto slova, pouze vybírám nejzažitější překlad.)

Jsou to právě slova, která tvoří Bibli. Jsou to slova, která tvoří deset přikázání. Právě tato slova, která ovlivnila naše evropské dějiny v posledních téměř dvoutisících letech. V dnešní době už se většina lidí hlásí k ateismu. Nevyznávají víru svých předků, natož aby věřili v nějakou transcedentální bytost. Popravdě patřím k nim. Nejsem křtěná, do kostela nechodím a punc křesťana mám čistě jen proto, že pocházím ze střední Evropy, kde je tato tradice nejsilnější. Při pohledu na nebe vidím vzdálené planety a možná Růži a Malého prince, ale pro nějaký panteon ani chlapíka s bílým vousem tam nemám místo. Znamená to tedy, že biblická slova zeslábla a jejich době odzvonilo?

Veškerá naše morálka je postavena na desateru. Vše, co se od nás očekává a co je pro nás přirozené očekávat, pochází z Bible. Ať chceme nebo ne, sílu těchto slov nesmažeme. Jsou to slova, která nás provázejí dějinami a která máme vyrytá hluboko v sobě. Mnoho z nás se už oficiálně za křesťany nepovažuje. Stále však slavíme Vánoce, Velikonoce ba i Silvestr. Tedy svátky, které pocházejí z církevního prostředí. Papež Silvestr je pravda trochu mimo Písmo, ale narození a ukřižování Ježíše Krista - to je opět Nový zákon, tedy Bible. Považujeme za přirozené, že krást je špatné, stejně jako odsuzujeme nevěru. Neúcta k rodičům je také stále odsuzovaná... Znáte někdo silnější a vlivnější slova, než je právě desatero?

Soustřeďme se teď na náš každodenní život. Jakou sílu má třeba jeden pozdrav? Je to jedno slovo a už dává druhému pocit, že mu věnujeme pozornost a otvírá nám prostor pro navazování mezilidských vztahů. A kolik z nás řeklo ve vzteku něco, co navždy změnilo náš vztah k někomu? Stačí jedno slovo a člověk, kterého známe celý život, odejde. Jiné slovo naopak přivítá do našeho života někoho nového.

Slova jsou natolik silné zbraně, že by na ně někteří lidé měli mít zbrojní průkaz. Leckdy však mám pocit, že si lidé tuto sílu neuvědomují. Neuvědomují či ji zneužívají. Současná média si s námi skrze slova mohou dělat, co chtějí. Otázkou zůstává nakolik jsou jejich informace pravdivé a nakolik se nás snaží zmanipulovat ke konkrétnímu názoru...

Uvědomme si tedy sílu slov a užívejme je s rozumem. Ne nadarmo slovo logos znamenalo, jak slovo a řeč, tak rozum. Prověřujme si informace. V mezlidských vztazích zase berme v potaz pocity druhého a řeč těla. Jsou důležité. Řešit vážné věci písemně přes sociální sítě je další způsob, jak necháváme slova rozehrávat hru plnou nepochopení a zmatků. Nenechme tedy psaná slova, aby nás ovládala a snažme se mluvenými slovy pokládat otázky, aby nás přivedly alespoň částěčně k pravdě a vyvedly z nedorozumění.

Čas říct sbohem

27. října 2015 v 9:03 | Eleanor
Blíží se zima a s ní konec roku. Dnes je to pro nás jen pár dat v kalendáři. Pro naše předky to však byl konec definitivní. Se zimou přicházelo temné, studené období, které přinášelo smrt. Příroda spala. Jindy úrodná zem se promněnila v mrazivý kámen. Slabí a staří jedinci umírali. Není proto divu, že koncem podzimu se loučili se starým rokem a prosili duchy a bohy o ochranu.

Podzimní rovnodenost je sice za námi a zimní slunovrat bude až v prosinci. V naší společnosti se však ustálilo jiné datum: noc z 31. října na 1. listopadu, kterým se loučíme s úrodnou částí roku a připravujeme se na zimu. Mnoho lidí si myslí, že Halloween je jen americká pošahaná tradice, kdy se malé děti převlíkají za strašidla a dospěli kuchají dýně. Dobře, dnes to tak vypadá. Nicméně tato tradice je pozůstatkem po našich předcích, ať už Kelteh, Germánech či Slovanech. Ti neměli trhací kalendáře, ani neviděli roky jako plynoucí linii. Nehonili se za kariérou. Rok byl pro ně stále se opakující zemědělský cyklus...

Odlišná ovce

9. října 2015 v 8:50 | Eleanor
Jak může někdo posoudit, zda je schopný se lišit či ne? Koneckonců každou chvíli slýchám oblíbenou hlášku moderní doby: "Nejsem ovcí z davu." Slýchám ji tak často, že se klasické bečení ovcí změnilo na tuto hlášku...Sama si nemyslím, že jsem jednou ze stáda, což ze mne vlastně dělá jednu z ovcí :D

Abych se však vyjádřila k tématu týdne, sepsala jsem body, které mě charakterizují a nechám už na vás, abyste v komentářích zhodnotili nakolik jsem schopná se od vás lišit a nakolik jsem stejná ;)


  • Jsem holka modrooká, co nevysedává u potoka, ale lítá po platze a často se směje
  • Nepotřebuji romantické výlevy, stačí mě nechat o samotě se Sonety či Květy zla
  • Nevrč na mě jako starý medvěd a budu jako jehňátko
  • Potrpím si na velkou knihovnu
  • Domov je velký krb, dřevo a kamení, na skle, kovu a panelech nevidím nic útulného
  • Jsem neustále ve skluzu, a když ho doženu a dopřeji si odpočinek, zase mi vše uteče
  • Duši mám vlčí s kočičí povahou
  • Patřím do hor a kopců, v nížinách jsem ztracená a nešťastná
  • Miluji vůni starých knih a šeříku
  • Na slunci mě nehledejte, prolézám chladnými stíny kamenných rozvalin
  • Nepotrpím si na elektroniku, můj diář je plný barev, protože miluji pastelky a samolepky…
  • Nehledám prince z pohádky, jen někoho, kdo si rád přispí a projde se mnou svět
  • Nenosím podpatky, miluji chodit bosa po rozpálené zemi zchlazené letním deštěm či běhat po louce
  • Po ránu nemluvím, ale za ticho se odměním snídaní
  • Řezané kytky jsou jako umírající zvířata, věnuj mi živou
  • Scény nejsou pro mne, ale odejdu jen jednou…
  • Mám ráda jahody se smetanoua
  • O marcipánovou hmotu se nedělím :D
  • Miluji pistácie, ale nesnáším datle
  • Chtěla bych vidět polární záři a spát ve sněhu
  • Nepotrpím si na masky, ber mě, jaká jsem
  • Mám dlouhé blond vlasy, které překážejí, když nemají
  • Nemusím nanuky, ale za smetanovou zmrzlinu tě budu uctívat
  • Nemusíš být stejný, buď jiný, ale respektuj mě a nesuď mě, stejně se ti oplatím
  • Mám hlavu plnou snů a nechci o ně přijít
  • Miluji kočky i psy, necpi mě do jedné škatulky
  • Neposlouchám vyhraněný hudební styl, miluji písně plné emocí, upřímných textů a hudby, kterou mé srdce ocení…
  • Mám ráda chaos a je všude kolem mne, pokud máš rád pořádek - UTEČ
  • Nepotřebuju tisíc slov, stačí mi někdo, kdo mě chytne, když zakopnu
  • Občas utíkám za motýlem, ale to neznamená, že tě stále neposlouchám
  • Disponuji opravdu velkou zásobou porcelánového nádobí
  • Při bouřce a dešti utíkám ven, miluji je
  • Umřela bych za jeden den s panem vyvoleným, ale tisíc let slíbit nemohu (leda by byl Glorfindel:))
  • Nekouši si nehty, zato si potrpím, aby byly zbroušené do špičky
  • Neusnu bez tří polštářů
  • Má nejlepší přítelkyně je pěkná kočka, ale myslí si, že je had
  • Z lahve nepiji pivo, ale Vincentku

Deset černých růží

1. října 2015 v 8:56 | Eleanor
Považujete za romantickou kytici rudých růží, večeři při svíčkách či ploužení na parketu ve stylu My Heart Will Go On? Pak tenhle článek není pro vás... Mé pojetí romantiky je trochu jiné...


"...Když si smutná a nikdo to neví. Pak ti pošlu deset černých růží..."
 
 

Reklama


Rubriky