-> Kočičí svět...

Focení s kočkou

6. března 2017 v 8:54 | Eleanor
Vzhledem k minulému příspěvku, kterým byla recenze knihy Žena se lvem, jsem se rozhodla na chvíli přerušit sérii o našem novém kočičím přírůstku a dodatečně vás zasvětit do zákulisí focení titulní fotky k již zmíněné recenzi. Kdo totiž žije s dospívajícím kotětem, ten jistě ví, že běžné činnosti nejsou tak snadno proveditelné, a že ten malý uzlíček radosti dokáže vše pořádně zkomplikovat.



Původní koncept fotky k recenzi Žena se lvem byl následující: Dát knihu do centra a kolem rozložit pár tarotových karet, aby to vypadalo, že je někdo právě vyložil a bude z nich číst budoucnost. Náš černý kocourek však s nadšením přišel a musel zkontrolovat, co dělám. Výsledek vám právě předkládám:


Taky vám domácí mazlíček někdy pořádně zkomplikoval práci?? Jak??

Kočičí smečka se rozrůstá II. - Které jméno je to pravé?

17. února 2017 v 14:45 | Eleanor
Ten, kdo si někdy pořídil domácího mazlíčka, jistě tento problém zná. Jak zvíře pojmenovat? Nechat mu jméno od původního majitele? Co když je ale ještě nový člen rodiny příliš malý na to, aby si ho uvědomoval, a je možné ho změnit? Má být jméno vtipné, osobité nebo prezentovat osobnost majitele či daného zvířete? Nebylo by snazší nechat druhové jméno a prostě chodit po pozemku a hlasitě volat: "Pse! K noze!" popřípadě "Kočko! Čičííí!"My již určitým vývojem v tomto ohledu prošli, takže nový člen naší smečky dostal jméno, které jsme mu udělili po náležité rozvaze…

Kerry hlídá vchod za skříň...


Naše první kočičí dáma Čertice oslaví letos v březnu třetí narozeniny. Pochází z Čertova mlýna a ten den, kdy jsme ji poprvé uviděli, jsme s drahým navštívili hrad Housku, který se údajně může pyšnit bránou do pekel. Inspirace pro jméno tedy byla jasná. Nikdo však ze jména nebyl nadšený… Nikdo. Její jméno dnes využívá snad pouze veterinář, když přijdeme na preventivní prohlídku a očkování. Jméno je dlouhé a na volání nepraktické. Takže se ustálilo známé: "Potvoro! Kde jsi?!" "Černá bestie!" atd.

U nového kotěte jsme se chtěli této chybě vyhnout. Konečně k čemu je, že máte mazlíčka pojmenovaného, když jméno vlastně nepoužíváte? Uznávám, že můj první nápad pojmenovat našeho kocourka Kerberos nebyl úplně praktický. Na druhou stranu první den proseděl u topení, jakoby hlídal vchod za skříň. S tím bystrým pohledem a černým zbarvením mi prostě vytanula na mysl představa mohutného psa z řeckých mýtů. Dobře, uznávám, náš kocourek není pes, nemá tři hlavy a už vůbec nestřeží vchod do podsvětí. Fakt, že by na něj každý volala "Kerberosi!" místo "Kerbere!" mě také děsil. Vznikla tedy kratší forma jména: "Kerry". Ano, nepřepsala jsem se, jeho jméno píši se dvěma r, protože zkrátka miluji Irsko a Kerry je jedno z irských hrabství. Zabralo mi požehnaně času naučit se jeho jméno vyslovovat česky, nikoli anglicky.

Kerry je u nás druhý měsíc, roste jako z vody a výběr krátkého, znělého jména se vyplatil. Nemusíme na něj volat "Kocoure!" ani "Čičííí!". Stačí zavolat "Kerry!" a kocourek se přiřítí rychlostí blesku s mávajícím ocasem v očekávání, zda si s ním budeme hrát či dostane pamlsek. Říká se, že výběr jména předurčuje osud jednotlivce. Na příkladu našeho kocourka lze vidět, že původní pojmenování po řeckém psisku se neminulo účinkem a opravdu se občas jako pes chová.

Jak/podle čeho jste vybírali/vybíráte jména svým mazlíčkům??

Voláte na ně jménem nebo používáte prosté: "Pse!" "Kočko!"?

Kočičí smečka se rozrůstá I. - Černá bude vždy IN

29. ledna 2017 v 14:50 | Eleanor
Žijeme v racionálním 21. století, které si o sobě nadutě myslí, že starým povídačkám a pověrám se může leda tak vysmát. Na druhou stranu, kolik z vás "zaklepe na dřevo", aby něco nezakřikli? Nechodí přes kanály či pod žebříky, jen tak pro jistotu, aby to nepřineslo smůlu? Má nepříjemný pocit, když je pátek 13.? A kolik z vás má v zaškatulkované pohromadě černé kočky se smůlou, neštěstím, čarodějnictvím a zkrátka s tím podivným šeptajícím hláskem, který říká: "Uteč, tady není bezpečno"? Riskovali byste sdílení domácnosti s černou kočkou? A co kdyby byly dvě?

Nový člen domácnosti

Je to dva týdny, co jsem se ve čtvrtek 12. 1. vydala do knihovny. Potřebovala jsem vrátit knihu, co jsem držela doma jako rukojmí, protože se mi tak moc líbila, že bylo těžké se s ní rozloučit (více viz Dalajlámova kočka a síla meditace). Na druhou stranu tato kniha, jejíž hlavní hrdinkou je kočka, oslovila paní knihovnici. Ta mi ihned nabídla, zda bych nechtěla kočičku. Respektive půlročního kocourka Matýska.

Paní totiž žije u nádraží. Poblíž jejího domku živoří v nedalekém lesíku kočičí matka se čtyřmi koťátky. Koťata jsou tak hladová, že chodí vyjídat odpadky do nedalekého sběrného dvora a k přilehlým popelnicím. Dvě z koťátek si vzala domů, nechala je odblešit i odčervit, vzorně naočkovat a teď pro ně shání domov, aby mohla tuto péči poskytnout i dalším členům kočičí rodinky. Matýska opěvovala jako čistotného vrnivého kocourka, který miluje mazlení. Mé myšlenky v tu chvíli byly zhruba následující:

· Jééé, další koťátko!
· Můj drahý mě zabije!
· Máme velký dům, žijem na vesnici ve slepé ulici - proč neposkytnout azyl ubohému sirotečkovi?
· "Nesmíš!" Ozval se v mé mysli drahého hlas, kterým obyčejně okřikuje naši kočku Čertici.
· No táák, co když si ho vezme nikdo jiný a bude se u něj mít špatně?
· Ne, ne, ne! Drahý tě i s kotětem vystěhuje na půdu!

Následně paní udělala něco, co zlomilo mou už tak nalomenou vůli. Vlastně ne, nezlomilo, kompletně a naprosto ji to rozdrtilo a semlelo na prach. Ukázala mi fotky kocourka!
Když dorazil drahý za mnou do knihovny, byl schopen rozhodnutí odložit na druhý den. Druhý den, v pátek 13. (ano, v pátek 13. jsme si jeli pro další černou kočku) v 18.00 jsme vyrazili podívat se na kocourka, v 18.30 už byl u nás doma… Jak vidíte na fotkách, příliš fantazie nemáme. Osud k nám zavál už druhou černou kočku. S vtipem ráda poznamenávám, že jako čarodějnice prostě černé kočky do svého života přitahuji. Setkala jsem se však i s předsudky a dokonce jsem se doslechla od známé, že černé kočky v útulku zůstávají nejdéle.

Jak to máte vy, jste pověrčiví??
Věříte, že černé kočky přinášejí smůlu nebo si vás ty potvůrky taky sami vyhledávají??

Najdete pět rozdílů?

Jsem bohyní pro svou kočku

18. září 2016 v 21:33 | Eleanor
Že kočky vládnou skrze lidské figurky světu je známá věc. Konečně nejeden chovatel otevřeně přiznává, že je osobním sluhou své kočky. Ne nadarmo staří Egypťané kočky uctívali jako symbol bohyně Bastet, péčí o ně tedy zprostředkovaně pečovali o blaho žen a zajišťovali jejich plodnost. Sama jsem oddanou služebnicí naší kočičí bohyně. Poslední dny si však všímám jistého údivu v očích naší drahé nad mým (všemocným) jednáním. Jako bych snad já byla bohyně. Nemýlíme se nakonec? Nevnímají kočky jako bohy nás?




Prvních náznaků jistého úžasu v očích naší drahé micuš jsem si všimla, když jsem vykouzlila ohromnou porci vařeného kuřecího masa. Vděčně se mi kolem nohou začala ovíjet jako had a následně nevěřícně plnou misku obcházela, až nakonec všechno maso zmizelo v jejích drobných útrobách.

Od té doby jsem však pocit důležitosti v této oblasti ztratila, protože obdiv zmizel a má pozice alfa-lovkyně se stala samozřejmou. Respektive stalo se samozřejmým, že kdykoli má micuš hlad, mňoukne si na mě ve dveřích, ať koukám něco ulovit a donést do obětní misky.

Trvalejší pocit kočičí bohyně jsem získala s nadcházejícím ochlazením a vytrvalými dešti. Drahá přichází domů zmoklá v naprosto zoufalém duševním rozpoložení. Jen se mi schoulí na klíně, hřeje se a spí. Když se vzbudí, očekává, že jsem udělala zázrak a venku je sucho a slunečno. Nahrne se tedy ke dveřím a chce do té krásné rajské zahrady. Otevřu dveře, vylítne ven, ale najednou se zarazí - zrada! S mňouknutím se na mě otočí a vrátí se domů. V tuto chvíli mohu zavřít dveře, protože naše černá potvora mě musí obměkčit. Jsem přeci bohyně, která dokáže změnit venkovní počasí pouhým otevřením a zavřením dveří! Pro jistotu však udržují dveře zavřené, dokud venku opravdu slunce nevyjde (nebo nepřestane pršet), chci si totiž uchovat aspoň částečný pocit, že jsem pro svou božskou kočku bohyní.

V ostatních aspektech našeho spolužití jsem však pouhý plebs. Vlastně pouhým otravným kamínkem uvízlým mezi polštářky naší kočičí dámy. Kočky jsou neuvěřitelně sebestředná stvoření, ale občas mám to štěstí, že má čtyřnohá bohyně přijde a projeví mi svou přízeň. Obzvlášť ve chvílích, kdy mi není zrovna dobře. Je totiž vševědoucí bohyně a ví, že když nejsem v pohodě, tak to bude mít negativní vliv na mé lovecké schopnosti.

Máte někdy pocit, že jste pro svou kočku bozi???

Kočičí remaky známých filmů

7. září 2016 v 12:24 | Eleanor
To, že kočky vládnou lidstvu je známá věc. Sice jejich nadvládu nepotvrzuje žádná listina ani úmluva, nicméně ten, kdo někdy kočku doma ubytovával má jasno. V poslední době se však kočičí nároky zvyšují a je možné, že v budoucnu převezmou nadvládu nad lidstvem otevřeně. V té chvíli se změní i programy kin a televizí. Není divu, že dnes naše mazlíčky nebaví sledovat filmy, kde se kočky mihnout občas v roli nepodstatného camea. Proto se často stává, že nám usnou schoulené na klíně nebo znuděně odcházejí z místnosti. V tomto článku vám přináším unikátní záběry z nově připravovaných filmů kompletně v kočičí režii a pár plakátů. Zkrátka kočky umí všechno líp...

Filmové plakáty, které již utekly na veřejnost:

Hvězdné packy: Episoda III. (mistr Mňoda) (zdroj)

Černá labuť... tedy kočka. (zdroj)

Nový Mňausíc. (zdroj)

Utekly také záběry, z nově připravovaných filmů.

Zde máme například pár fotografií z velkofilmu Pán Rolniček. Oproti lidské verzi má šest dílů, kočky si zkrátka s kořistí rády hrají a tak jen poslední díl Pád Mňordoru bude obsahovat Sauronovu snahu utéct z drápků Froda:

Frodo opouští Dno Pytle. (zdroj)

Mňaudalf Šedy prohrál boj s Balrogem v Morii: "Jděte, hlupáci!" (zdroj)

Frodo bojuje se Sauronem - podaří se mu utéct nebo skončí v čelistech Froda? (zdroj)

Dalším chystaným remakem je hrdina, který v lidských kinech soupeřil s Pánem Prstenů - Harry Potter.

Představitelem Harryho Pottera bude slavný kočičí herec Felix přezdívaný Flíček. (zdroj)

Nový Dobby bude zatraceně roztomilý: "Harry Potter se nesmí vrátit do Bradavic!" (zdroj)

Milovníky romantiky potěší, že došla řada i na největší lodní katastrofu všech dob: Titanic. Nebude chybět ani známá romantická scéna:


Opomenuta nebudou ani koťata, které čeká nová verze Madagaskaru:

Marty a Alex v přátelském obětí. (zdroj)

Pro milovníky komixů přijde brzy kočičí verze Thora, bude chlupatý představitel Lokiho roztomilejší než Tom Hiddleston?



Filmy pro kočku

6. července 2016 v 21:19 | Eleanor
Nedávno přišel můj drahý s tím, že mu v práci doporučili film Hon na myš. Během sledování filmu jsem si pak uvědomila, že myši jsou hvězdou hned několika filmů i seriálů. Většinu žen myši děsí k nepříčetnosti. Společnost je považuje za škůdce a když se nějaká náhodou objeví u nás ve sklepě, už voláme tu naši černou potvoru (čti kočku Čertici), ať ji přestěhuje. Přesto však na filmovém plátně nám zřejmě myši nevadí, ba naopak. Pokud jim tedy chcete dát šanci a podívat se na myšky novýma očima, doporučuji následující filmy. (Konečně i vaše kočka bude mít jistě radost... i kdyby to v ní jen mělo vzbudit chuť k jídlu.)
Čertice mimo loveckou sezónu

Kočičí "Vstávej, je ráno!"

26. února 2016 v 21:07 | Eleanor
Krásná svěží rána plná něžné hudby a slunečního svitu. Lehce otevřete oči, spokojeně se usmějete. Probudili jste se svěží a plní sil. Natěšení na další den, vyskočíte z postele jak laňky. Ano, tak přesně takto ráno nevypadá, pokud vlastníte kočku.

Mnoho z nás zná ten blažený pocit, kdy po dlouhém týdnu brzkého vstávání přijde víkend, a my můžeme spát! Uleháme s myšlenkou, že ráno nás nevzbudí vřískání té ohavné věci jménem "budík" a budeme spát třeba až do oběda. To by s tím ale musela souhlasit micina.

Naše Čertice je zvyklá, že drahý vstává v pět do práce a následně dostane krmení. Pokud její žaludek není o víkendu ukojen, naráží do dveří takovou silou, že jen čekáme, kdy se skleněná výplň vysype. Byly situace, kdy se drahý naštval a vyhodil micuš ven. Inu, nevýhodou jednopodlažního domku jsou nízká okna. Kóča neváhá, vyskočí na okno od ložnice a ze síťky na okně má průlezku. Věřte mi, že tak děsivé stíny jste ještě neviděli.

Druhá situace je, když jsem žila v domě s pěti kočkami, které mohly i do postele. Jakmile má minimálně jedna z nich hlad, neváhá vás probudit v jakoukoli dobu. Probuzení probíhá tradičně: šťouchání, mňoukání...

Pokud máte opravdu štěstí, tak se vzbudíte z přirozených příčin až ráno. Váš první pohled je buď na:

a) natažené zadní packy mířící vám pod nos
b) vystrčené kočičí pozadí s ocasem omotaným kolem vašeho ucha
c) hypnotizující velké oči s roztaženými zorničkami

To, že se pokaždé budete budit s jistou tíží na hrudi, přestanete po pár týdnech řešit...

Kočky mají zkrátka mnoho způsobů, jak vám sdělit: "Vstávej, je ráno...", které nikdy nezapomenou doplnit o: "...a mám hlad!".

Hovory s kočkou

23. prosince 2015 v 13:59 | Eleanor
Jsou lidé mluvní i nemluvní. Stejně tak kočky. Náš starý Kocour nekomunikoval vůbec, maximálně předl (a to to znělo jako chrápání starého chlapa). Místo mňoukání však pouze otevíral tlamičku a... nic. Zato Čertice je povídavá, až hrůza... Inu ženská... Pojďme tedy zkusit rozluštit, co kočky říkají a trochu jim porozumět. V článku sepíšu, co jsem kde vyštrachala aneb taková teorie. Poté přejdu k vlastním zkušenostem...

Lidé jsou velmi povídavá stvoření. Naše ukacenost je tak velká, že leckdy zapomínáme pozorovat řeč těla, mimiku a gestikulaci druhých. Kočky jsou v tomto ohledu pravým opakem. Sice toho často moc nenamňoukají, ale mají úžasnou pozorovací schopnost. Když navíc žijí s člověkem, tak jsou schopné si i navyknout na některé fráze z lidské řeči a zapamatovat si, co bude slovům následovat. V tomto ohledu si dovolím citovat:

"...Samozřejmě tak úplně nechápou přednášku o politice nebo vědě, zato ale znají velice dobře význam mnoha slov nebo vět z každodenního života." (HOFMAN, Helga. WEGLER, Monica. Kočičí desatero.)

Kočky mají rozmanité množství zvukových projevů. Podle rasy a stáří kočky můžou kočky vydávat různé zvuky. Každá kočka má navíc svůj subjektivní "hlas". Údajně existuje až 16 druhů zvuků. Jedná se například o:
  • Mňoukání = dle různých intenzit můžeme odlišit zoufalé volání, až po poklidný pozdrav. Dočetla jsem se dokonce, že mňoukání je často preferované při komunikaci s lidmi.
  • Předení = ve většině případů projev spokojenosti a blaha.
  • Kňourání a mručení = formy "mezikočičí" komunikace.
  • Mekání = podivný zvuk vydávaný při hře a lovu. Osobně mi připomíná odfrknutí nebo něco podobného.
  • Prskání, syčení... = bojové zvuky při snaze zahnat protivníka. Kočka tím varuje před útokem.
  • Pronikavý skřek = kočka prohrává v boji, bojí se, dává se na útěk.
  • Funění = může být součástí prskání a mručení. Vlastně je to projev zklamání z prohrané bitvy či neúspěšného lovu.
Toliko ke kočičími povídání skrze zvuky z obecného hlediska. O kočičích gestech a mimice vám povím příště (bohužel tu mám omezené možnosti publikace textu). Nyní přejděme k mému povídání s naší kočkou. Předem však upozorňuji, že každý se svému mazlíčkovi musí hlavně věnovat. Tak se poznáte a vytvoříte si vlastní způsob řeči. Nikdo vám manuál nedá, protože stejně jako jsou různí lidé, mají i kočky odlišné povahy.

Zdroje a další zajímavé články:
HOFMAN, Helga. WEGLER, Monica. Kočičí desatero. Praha: Knižní klub, 1997.)




Náš starý Kocour nebyl povídavý vůbec, respektive zvuky žádné nevydával. Byl už starší když jsem ho poznala a jediné, co potřeboval bylo plná miska a podrbat... Drbat a drbat... Byl neuvěřitelný mazel. S naší mladou Čerticí je to úplně jiné. Jako typická ženská je hrozně upovídaná, nejen skrze zvuky, ale hlavně gesty a mimikou.

Sotva otevřeme dveře, vlítne dovnitř s typickým "mňau". Tímto nás pozdraví. No, někdy to zní spíš jako "No konečně jste otevřeli!" a následně se o nás lehce otře. V odpověď očekává, že ji podrbu na hlavě. Když to splním, je klid. Když to neudělám, sedí a kouká stylem: "Co jsem provedla?"

Celou dobu kotěcí jsem byla s naší číčou doma, když jsem pak začala odcházet, tak za mnou běžela a když mě ztratila z dohledu, začala volat. Je to úpěnlivé až bolestné mňoukání. Nikomu bych ho nepřála slyšet, protože stoprocentně vás to donutí se vrátit.

Další typ mňoukání přichází při krmení. To je koncert. Jakmile zavětří jídlo či vidí, že jí ho chystám (kočky mají neuvěřitelnou pozorovací schopnost - čtou naše gesta a zvyky jakoby měly nějakou příručku), tak zrychlí pohyby, nastraží oči a úpěnlivě nedočkavě několikrát mňoukne.

Když dostane krmení do misky, tak poděkuje. Lehce mňoukne, je to spíš takové kníknutí. Otře se mi o bok a pak se pustí rychle do jídla.

Čertice nesmí do celého domu, takže jsem jí vyčlenila místo u mne v pracovně. No, vyčlenila. Většinou na tom místě sedím já, protože ona musí nutně ležet v křesle u stolu. Ve chvíli, kdy tam spí a já příjdu, tak jí řeknu: "Ahoj, kotě!". Často spí tvrdě a několikrát se mi stalo, že když jsem nepromluvila a pak mi něco spadlo, mohla se zbláznit. Takže tím, že ji pozdravím, jí dám najevo svou přítomnost. Ona mi v odpověď lehce mňoukne. Je to něco mezi mňouknutím a lehkým zabručením (ve stylu: "No nazdar..."). Podobné jako když někoho vzbudíte a něco po něm chcete.

Pak jsou tady mňouknutí, když se kočka lekne. Není to přímo zavrčení, ale je to krátké mňouknutí provázené nastražením uší a vytřeštěním očí. Po našem by to bylo: "Co to bylo?!" V extrémních případech i uteče. Pokud ovšem prožije takový šok, že se rozhodne k útěku, tak místo mňouknutí zavříská. Je to stejné jako lidský výkřik hrůzy.

Zvláštní kategorií naší rozmluvy je předení. To je nejčastější v případě mazlení. Kočka si mi lehne na klín, přivře oči, uvolní tělo a nechá se drbat po hlavě a na krku. Často hlavou naoplátku zase hladí mě. Někdy mě i olizuje, to je ale pro mne utrpení. Má jazyk jak rejžák! Drápky spokojeně zasekává a následně usne...
Předení jsem ale zaznamenala i v případě, že cítí opravdu chutné jídlo, co má ráda a vidí, že se s ním blížím k misce.

Další zvláštní zvuky vydává kočka při hře. Když si hrajeme, tak nemňouká, nýbrž vydává tlumené mekání. Čím soustředěnější kóča je, tím výraznější je. Většinou je po neúspěšném útoku. Něco jako "Zatraceně!". Někdy i před útokem při pozorování kořisti. Jakoby přemýšlela.

Opravdu rozmanité prskavé a křiklavé zvuky vydává kočka bránící svoje území. V případě té naší je to její podkroví. Pokud se náhodou přiblíží nějaká konkurence, začne divadlo. Kočky po sobě řvou, ježí se, hrbí a následně sekají. Jak Čertice dospívá, už je schopná vyhnat nezvané hosty ze svého území. Šikovná holka! :)

Máte nějaké své zvláštní způsoby komunikace s kočkou?? Poslouchá vás například na nějaký povel-slov??

Kočičí osmero aneb jak přežít s kočkou

5. listopadu 2015 v 12:41 | Eleanor
Po dlouhé době jsem se opět dostala domů ke své drahé černé portvůrce... A začínám si všimat detailů, které pro mne jinak byly samozřejmé. Rozhodla jsem se z nich sepsat takové osmero pro budoucí chovatele koček, aby věděli na co se připravit... Ti, jejichž domácnost už kočka obývá se snad aspoň pobaví... Vše je psáno v ženské formě, protože má bohyně je Čertice. Na přiložené fotce ji vidíte na její královské lóži, s výrazem, který mi zapovídá přemýšlet o jiném božstvu :D
  1. Já jsem kočka, paní tvá! Jakmile si jednou pořídíte domů kočku, buďte si jisti, že už nikdy nebudete pány vlastního domu. Samozřejmě, můžete kočce vymezit kam smí a kam ne, naučit se to dá... Nicméně ona si stejně dobře dá pozor, kdy se nedíváte, aby zapovězené místo prozkoumala. Vaše oblíbené křeslo? Už nebude nadále vaše, ale nové bohyně. Vaše oblíbené oblečení? Čím náchylnější na chlupy bude, tím oblíbenější kousek vašeho kočičího mazlíčka to bude. Sednout si k jídlu, aniž by kočka dostala také něco? Nemyslitelné! Zkuste ji zavřít, aby na vás nekoukala a uvidíte ten mňoukající koncert... No a ve chvíli, kdy se naštvete a vyhodíte číču ven - obdaří vás hlubokým opovržením. Bude kolem vás chodit jako kolem neviditelné entity, až dokud ji nepodrbete a nedáte pořádný dlabanec. Pak vám urážku MOŽNÁ odpustí.
  2. Nebudeš mít jiného boha/bohy mimo mne. Zkuste si přinést domů jiné zvířátko. Kočky často žárlí a umí to dát nahlas najevo. Nejhorší jsou však chvíle, kdy mlčí - pak si můžete být jisti, že něco, co máte rádi, brzy rozbije či zničí. Z vlastní zkušenosti vím, že když náhodou nemám čas naši drahou drbat ve chvíli, kdy si ona zamane (například se musím učit či pracovat), tak si lehne co nejdál ode mne či chce vypustit z domu... S takovým ignorantem se přeci nebude bavit.
  3. Nevezmeš mističku do ruky nadarmo. Vzít misku s tím, že ji jen umyjete a pak vrátíte na místo? Zkuste to. Čertice na nás v tu chvíli odehraje celé divadlo začínající: "Kde je to jídlo?? Pokračující přes zmatené hledání, konče zoufalým pohledem alá Kocour v botách, kterému prostě podlehnete... Toto pravidlo se dá aplikovat i jako Neotevřeš ledničku nadarmo. Načatou konzervu uchováváme v lednici a pokaždé, když otevřeme dveře, už je ve dveřích černý stín se švihajícím ocasem.
  4. Nepohrdneš darem. Kočičí dary jsou rozmanité. Od zakousnutého malého rejska, přes slepýše, krtky až po potkany velkých rozměrů. Semtam vám vaše drahá může obohatit jídelníček i o nějakého toho ptáčka, ale to jen výjimečně. Naše potvora nechává spíš jen nožičky a hromadu peří, které vám po otevření dveří, navane do celého domu. Zapovězené nejsou ani živé kořisti. Pak to dopadá tak, že vyděšená myš zaběhne za knihovnu, znuděná kočka jde spát a vy hodiny ležíte a číháte s kastrolem, až myšička vyleze. Za dar je vhodné naplnit mističku něčím dobrým či pořádně podrbat.
  5. Nepokradeš. Kočka je od přírody šelma. Značně hravá, zákeřná šelma vyžívající se v mučení drobných hlodavců. Mnohdy se může stát, že vyděšený rejsek piští (doslova) jak o život a vám se ho zželý. Vezmete ho, schováte a necháte utéct... Tímto jste začali velmi nebezpečnou hru. Pokud jste dostatečně dominantní, aby vás kočka ctila jako silnějšího lovce, podvolí se a kořist vám nechá. Nicméně pokud ne, bude dorážet, hledat a nakonec vás nenávistně odvrhne, že jí kradete JEJÍ kořist.
  6. Nezašlápneš. Ať už máte kočku doma či venku, rozlučte se sebejistou přímou chůzí. Je jedno, zda vás vaše drahá miluje, vítá vás či vás chce poprosit o pořádný dlabanec. Stále se vám bude motat pod nohama.
  7. Cti mně, mě i mne, aby se ti dobře vedlo. Za všech okolností musí být kočka středobodem dění. Pokud zavětří, že náhodou není, tak v lepším případě odejde k sousedům v horším vám totálně zdevastuje byt. Počínaje rozbitými květníky konče rozdrásanou peřinou.
  8. Cokoli se hýbe, patří tvé bohyni. Pokud máte doma kytky, které mají svěšené listy nebo jen šátek s třásněmi. Rozlučte se. Vše, co se jakkoli může ve větru pohnout spadá do kategorie kořist a patří to kočce. Obzvlášť třešínkou jsou záclony a dlouhé naušnice... Pozor také na visící kabely. Buďte si jisti, že kočka je překouše a jí se nic nestane. Pecku dostanete až vy. (Vážně nevím, jak to dělají!)
Možná se teď ptáte proč jen kočičí osmero. Inu, navdory obecnému přesvědčení o sobecké povaze koček, jsou velmi milující a oddané. Když mi bylo zle, dotírala na mne má drahá tak dlouho, až jsem se s ní šla drbat a můj splín se v jejím předení rozplynul. Když mě něco bolí, vždy se přitulí na to místo a pokojně usne. Zkrátka osmička je taková symbolická. Ležící symbolizuje nekonečno a pokud dáte vaší drahé kočce oddanost a lásku, vrátí vám ji stejnou měrou... Není však nekritická jako pes. Je nekonečno možností, jak se ke kočce chovat a ona vám vždy adekvátně vrátí vše zpět, v dobrém i špatném.

Kam čert nemůže, nastrčí kočku

14. října 2015 v 14:46 | Eleanor
Mnoho kočkomilů se ke své první kočce dostalo úplně náhodou. Pokud jste ovšem propadli těm uhrančivým očím a roztomilému předení někde u přátel, asi se teď rozhodujete pořídit si koťátko sami... Věřte, že se nudit nebudete, důkazem vám buď celý článek, kam jsem vybrala pár postřehů ze života s kočkou...

Pitný režim kočky

15. září 2015 v 16:08 | Eleanor
O pitném režimu lidí slyšíme na každém kroku: Pijte ideálně dva litry denně, tři... Pijte, když máte žízeň, pijte, když nemáte žízeň, zkrátka pitný režim je in a s radami (často i protichůdnými) se roztrhl pytel. Tyto diskuze mě přivedly k myšlence, že jsem Čertici viděla naposledy pít mléko, když byla ještě kotě... Zapátrala jsem tedy, pijí vůbec kočky?


Kastrace kočky

11. září 2015 v 12:00 | Eleanor
V tomto článku se zaměříme na zážitky s kastrací naší kočky. Nebudu se zabývat tím, nakolik je to morální a nakolik ne. Žijeme na vesnici, takže kočka může volně chodit ven. Myslím, že je to pro ni přirozenější, než kdyby byla zavřená v domě. Samozřejmě tato volnost znamená pro nás větší požadavky na péči o ní - odčervování, očkování, odblešování apod. Venku se Čertice také dobře socializovala do místního kočičího gangu a ze společenství nejsou vyloučeni ani kocouři. Co však s koťátky, kdyby nám nějaká domů Čertice přinesla?

Na jaře letošního roku se narodily koťata kočce od sousedů. Dvě přejelo auto, protože se zatoulala moc daleko. Jedno zakousl pes. Poslední přežilo. Respektuji přírodní výběr, ale při představě, že bych se podobně zachovala ke koťatům od Čertice, mě mrazí. Proto byla kastrace jasnou volbou.



Kastraci nám veterinář doporučil na jaře letošního roku, tedy zrhuba v deseti měsících. Pohlavní zralost u kočky může být již v půl roce, ale vzhledem k tomu, že u Čertice to vycházelo na podzim, tak ještě nemrouskala a zase jsme nechtěli riskovat kastraci, kdy by ještě nebyla plně vyvinutá.

Kastrace proběhla tak, že jsme se objednali a ráno jsem odvezla kóču do ordinace. Tam si ji nechali a odpoledne jsem si pro ni zase zajela. Cena kastrace je různá. My platili cca 1 200 Kč. Přivezli jsme ji domů ještě rozespalou po narkóze. Snažila se chodit, ale motala se jako opilá. Vše potřebné (záchůdek, pelíšek, krmení, vodu) jsme jí dali na zem, aby neměla potřebu kamkoli skákat, jak je zvyklá. Jednak její koordinace pohybů nebyla nic moc, druhak by si mohla ublížit.

Pooperační péče byla prostá. Snažit se ji udržet v "mundůru", který vidíte i na fotkách (a že to byla fuška! :)), bránit ji pokud možno ve skákání, nepouštět ji ven (z čehož měla doslova absťák, jen mňoukala a kňourala, takže se nakonec páníček slitoval a pustil ji i do obýváku). Také jsme kontrolovali jizvu, zda nehnisá a udržovali ji v čistotě (ošetřovali jsme ji řepíkovým nálevem).

Během rekonvalescence Čertice normálně jedla i pila, byla hravá a přítulná jako vždy. Vlastně jsme vůbec nezpozorovali, že by jí rána bolela. Po deseti dnech jsem s ní šla na kontrolu. Veterinářka nedokázala pochopit, že jsme na ní udrželi mundůr tak dlouho (a že to byl výkon :D). Rána byla zhojená a Čertice už mohla být konečně vypuštěna do světa... Samozřejmě než rána úplně zarostla, nějaký ten pátek to trvalo. Sama jsem průběžně ještě kontrolovala, zda si jizvu dodatečně nerozlízala, protože by z toho mohl být pěkný malér. O tom však příště :) Jinak krmíme ji stále masem a masovými konzervami. Na granule pro kastrované kočky jsme nepřešli.

Kastrace naší číči proběhla v pořádku a bez komplikací. Ať se zadaří i u vás ;)


Máte kastrovanou kočku nebo jste proti kastraci??
Dáváte kočce krmivo pro kastrované kočky nebo ne??

Kotě se mění v kočku

9. září 2015 v 19:52 | Eleanor
Nyní si přiblížíme, jak vypadala naše číča ve 3 měsících (cca 12 týdnů). Přecházím už na měsíce, protože změny už nejsou tak rychlé a patrné, aby bylo stále možné měřit týdny ;)

Kotě v této době již bylo ve fázi "střapaté, nohaté". Srst už sice měla dospěláckou, ale nohy se jí stále občas pletli. Velikostně už to taky byla dospělá kočka. Jen ty oči ještě nebyly úplně dospělácké, spíše takové světle hnědé... Později teprve chytly tu kočičí jiskru. Ve hře už bylo vidět, že je to velká kočka, protože její zuby už nebyly ty roztomilé jehličky, ale "vražedné tesáky". Už se ani tolik nebála jít ven, byť stále v případě ohrožení míří do domu nebo k nám (ale to ji drží i teď a to jí je už rok a půl). V této době ulovila první rejsky (a zjistila, že k jídlu vážně nejsou dobří), ale i myšičky (ty naopak chutnaly moc)...

Nicméně tímto článkem končím příspěvky o kočičím vývoji... Nadále to budou spíše postřehy ze života s kočkou a typy na péči, které jsem získala skrze život s kočkou.

Učení na státnice? To mě nerozhodí!

Držíme palce páníčkovi! :)

První týdny kotěte v novém domově

18. června 2015 v 19:49 | Eleanor
Nyní vám přiblížím první dny s kotětem a na co se připravit, respektive na co se ani připravit nedá. Důrazně však upozorňuji, že jsem pouze laik a mé rady vycházejí čistě ze zkušeností, popřípadě z rad od veterináře a od zkušenějších chovatelů.


Jak jsem již psala v minulém článku, přivezli jsme sedmitýdení kotě s hadříkem z pelíšku její kočičí maminy. Ten jsme Čertici nechali společně s krabicí v níž přijela. První den se u hadru držela, ale rychle krabici s hadříkem vyměnila za naši deku. U pelíšku také měla krabici s pískem. Byť byla ještě velice mladá, chození na písek zvládala bravurně. K tomu jsme ji učit nemuseli.


V takto mladém věku ještě nelze čekat dlouhou aktivitu. Většinu dne prospala v teple pod topením na dece. Když se vzbudila a byla sama, batolila se po místnosti a mňoukala. Měla jsem zkouškové, tak jsem s ní byla doma neustále. Takto mladé kotě je vlastně jako malé dítě, usne ve vaší přítomnosti a pak teprve můžete odejít.


Důležité bylo i pravidelné a časté krmení. Zpočátku jsme dokrmovali neslazeným kondenzovaným mlékem, plnotučným tvarohem a mlékem pro koťata. K dispozici měla i granule, nicméně byť se s nimi rvala statečně, nebyla ještě schopna je rozkousat. Zarazilo nás to, protože minulí majitelé tvrdili, že už granule jí normálně...


Krmení probíhalo tak, že jsme ji jídlo dávali olizovat z prstu nebo dlaně. Vůči jídlu z misky byla ještě značně obezřetná (další rozdíl oproti tomu, co tvrdili původní majitelé). Takže pokud si budete pořizovat své první kotě v životě, dbejte ať je už starší než bylo to naše. Ideálně tedy 12-13 týdnů. Takové snadné poznávací znamení jsou oči. Mladá koťata, která by měla ještě rozhodně být u matky, mají světle modrá očka (viz První dny kotěcí).


Jak vidíte na fotce, postupem času oči od středu chytají zlatavý až hnědavý nádech (9. týden). V této době už se začala zvyšovat aktivita, chůze a běhání bylo jistější (byť zadní packy ještě často utíkaly do strany:)). Také už se začala učit jíst a pít z misky, nicméně stále měla tendence olizovat nám prsty. Stále jsme ji tedy dokrmovali. Nespala už tolik a dožadovala se hodně hraní (dodnes miluje hraní s myškou na proutku - návod na výrobu dodám). V rámci hry lovila vše, co našla (hlavně naše ruce a nohy, pak samozřejmě prach). Zkrátka učila se lovit.


Na začátku 10. týdne už měla oči jako dospělá kočka. Nicméně velikostně byla stále ještě malinká a trochu baculatá. Baculatost se v této době začala pomalu vytrácet, stejně jako se pomalu ale jistě začala měnit srst. Pro orientaci k velikosti (pokud jste rybáři), takhle nám vlezla do krabice od navijáku. :) Spaní vystřídalo dovádění. V místnosti, na kterou byla zvyklá si už byla jistá v kramflecích, ale čekalo ji větší dobrodružství.


Když jsme šli ven na zahradu, chtěla za námi, ale ten velký širý svět byl táák děsivý, že to většinou dopadalo následovně... :)


Suma sumárum k 7. - 10. týdnu: Dle našich zkušeností ještě NENÍ kotě připravené odejít od matky. Když vám bude někdo tvrdit, že ano, nevěřte mu. NENÍ. Pokud si takové kotě pořídíte, připravte se, že bude vyžadovat pozornost 24 hodin denně (ano, i v noci).

V tomto období je také ideální kotě odčervit a oočkovat. Bližší informace o termínech a vývoji kotěte jsme čerpali zde a osvědčilo se nám to. Takže doporučuji stránku pročíst!

První dny kotěcí

17. června 2015 v 16:38 | Eleanor
V prvním příspěvků vám přiblížím, jak se k nám naše kóča dostala.

V květnu 2014 jsme s přítelem a jeho sestrou vyrazili na výlet na Kokořínsko. Ubytovaní jsme byli v penzionu, kde nás hned při příchodu přivítala černá kočka. Samozřejmě nám to nedalo, tak jsme ji podrbali. Majitelé penzionu i kočky nám hned nabídli, zda nechceme kotě. A to byla ta otázka! Hrozně jsem chtěla, byť racionální přítel mi vysvětlil, že to není úplně ideální nápad. Převáželi bychom ho daleko, nejsme na něj doma připravení... Ale znáte to, když si holka umane. No a pak nám dali malé černé chundelaté klubíčko... v krabici od Vodky...


Kotě bylo neposedné, hravé a zvědavé - zkrátka takový malý čertík, takže jsme ji pojmenovali Čertice. No posuďte sami, jak dovádělo v autě po cestě domů (rozostřenost fotek je působená kočičí hyperaktivitou).


Mnohé možná zarazí věk kotěte, že je 7. týdnů málo na odchod od matky. Informace v odborných publikacích i na internetu se značně různí. Nicméně druhý den jsme s ní byli u veterináře na odčervení a vyšetření, nic k jejíu věku neříkal. Ze začátku jsme ji sice ještě dokrmovali mlékem, ale granule už také uměla jíst... a hrozně rychle si zvykla, že když si mňoukne přiběhneme jako její kočíčí máma! :) Navíc, jak uvidíte dál, vše se naučila a socializovala se v kočičím společenství také dostatečně.

Nicméně v prvních týdnech bude vyžadovat neustálou péči, tak si dobře rozmyslete, zda si na kotě ještě chvíli nepočkat!

Co si myslíte vy, kdy je optimální, aby kotě odešlo od matky?? Jaká náhoda přinesla kočičího mazlíčka k vám do života??

Zasvěcení do kočičího světa

16. června 2015 v 17:29 | Eleanor
Lidé jsou často děleni na ty, kteří preferují kočky a ty, kteří mají raději psy. Má volba byla od raného dětství jasná: kočky. Mohla za to lvice Elsa i hromada koček u známé v bytě. Dilema však přišlo se seriálem Komisař Rex. Začala jsem na něj koukat asi v deseti letech a najednou jsem chtěla jen psa. Poté se k tomu přidal seriál Lassie a já bezmezně toužila mít psa. Postupem času vzniklo dilema, které ukončil až můj přítel...

Přítel žije na malé vesnici. Kočky v ulicích a zahradách jsou naprostá přirozenost a alespoň v části vsi, kde má dům, je takové malé kočičí ghetto. Byť oficiálně každá kočka "patří" někomu, reálně se toulají všude a bydlí u všech. Přítelův dvorek a půda však patřily při mém příjezdu pouze jedné kočce, tedy kocourovi. Tento kocour se jmenoval nápaditě: Kocour. Ve skutečnosti měl mnoho jmen, ale kdo si to má pamatovat?


Když jsem se s ním poznala, byl už veterán. Fotky jsou z roku 2013. Lze ho popsat jako drsňáka s citlivou duší. Ušiska měl potrhaná, kožich pocuchaný, čumák plný jizev a ocas pro jistotu někde "ztratil" už před lety. Nicméně i přes ostřílený zevnějšek byl hrozný mazel. Miloval ležet na klíně, a nakonec ani to drbání nemuselo být. Hrozně rád byl v lidské společnosti. Sice se občas prošel po okolí, ale nejvíce se držel u domu a když páníček dovolil, tak i v domě. Zkrátka Kocourka jsem si zamilovala a kočky najednou začaly vést na plné čáře.


V lednu 2014 však zmizel. Odešel a už se nevrátil. Hledali jsme ho všude možně, ale nenašli ani stopy po tom, že by zde někdy byl. Stejně záhadně jak kdysi před lety jako kotě přišel, teď jako stařec zmizel. Kde však jeden příběh končí, druhý začíná...

Máte radši psy nebo kočky?? Jaké povahy jsou vaši kočíčí nebo psí mazlíčci?
 
 

Reklama