Jednorázové úvahy a útvary

Pár minut mění vše (2011)

17. září 2018 v 13:42 | Eleanor
Rok utekl a sníh opět padá do jejích světlých vlasů. Prochází temnými ulicemi, které ozařují slabé pouliční lampy. To bílé zlato se třpytí všude kolem. Vzduch je plný studených padajících hvězd. Tiše prochází ulicemi. Zvědavě si prohlíží barevná světla v oknech. Přemýšlí a vzpomíná na to, co bylo a co mohlo být…

Nyní se musela zastavit, ten smích. Znala ho, ano, byl to on. Opatrně přešla k pootevřenému oknu rodinného domku. Nahlédla dovnitř, byl to on. Seděl v čele velkého stolu. Po jeho pravici seděla krásná žena, po pravici malé dítě. Byl to kluk, jeho syn. Jeho a té ženy. Marně se snažil nabrat malou plastovou lžičkou bramborový salát. Všichni se jeho roztomilé nešikovnosti smáli. Ona však slyšela jen smích jeho otce. Oněmělá ho sledovala. Vypadal tak šťastně. Jeho modré oči se leskly ve slabém světle štědrovečerních svící. Kolem úst a v koutcích očí měl ty krásné radostné vrásky. Srdce se jí rozbušilo, oči se jí zalily slzami. Byla tak šťastná a zároveň cítila, jak jí ten výjev tříští srdce na miliony střípků. Byla ráda, že je šťastný, ale ta žena po jeho pravici mohla být ona. Toho prcka mu mohla dát ona.

Odtáhla se od okna a rozeběhla se zasněženou ulicí. Běžela pryč, už nikdy ho nechtěla vidět. Plíce jí plnil ledový vzduch, oči jí pálily. Skoro neviděla, kam běží. Přehlédla umrzlý kus cesty a uklouzla. Tvrdě dopadla na záda. Zůstala ležet. Její tělo se zmítalo vzlyky. Ležím tu sama a srdce mám na padrť… Kéž bych tam mohla být, říct, že jsem se zpozdila s dárky a schovat se v tvém objetí… Sevřela pěst a bouchla do sněhu vedle sebe. Stále slyšela jeho slova:

"Jsi si jistá?"

"Ano, jsem. Já k tobě nepatřím, jen by ses trápil, beze mě ti bude líp. Zamiluješ se a založíš rodinu. Splní se ti tvé sny," slabě se na něj usmála a odešla.

Tak dlouho se snažila za ním udělat tlustou čáru, ale stále to nešlo. Viděla ho všude kolem, s každým pípnutím telefonu čekala zprávu od něj Stokrát se napomínala, že ho nechala jít, ale marně a teď? Teď měla hvězdnou oblohu nad sebou a hlavu plnou myšlenek.

Co kdybych tě nikdy nenechala odejít?
Byl bys mužem mých snů?
Kdybych tak zůstala… Kdyby ses tak víc snažil…. Kdyby šel vrátit čas, ale bojím se, že to mi zůstane navždy odepřené.

Zavřela oči a opět je otevřela. Už s tím musela přestat. Vstala a pevným krokem zamířila pryč.

Cítil ses takhle, když jsem odcházela?
Modlil ses, abych se vrátila?
Přál sis vrátit čas, abych byla zase tvá?

Vždyť člověk může sejít z cesty, ne? Je jich tolik, radostné i plné bolesti. Kdybych řekla, ať na vše zapomeneme a vrátíme se na začátek, využil bys šance a změnil to?

Vždy si kladla tyto otázky, dnes dostala konečně odpověď. Byl pryč, patřil jiné. Už si zvolil, svou šanci propásla. Zmizela v noci, ale do tmy stále dokola šeptala: "Miluji tě víc, než kdy předtím. Prosím, buď šťastný."

První polibek od upíra (2005)

17. září 2018 v 13:42 | Eleanor
Lehce předělaná povídka z dob mého raného mládí.

Zrovna bylo jedno z těch otravných letních veder. Náš praděda vtrhl do pokoje, hodil nám tašky na postele a radostně vykřikl:

"Sbalte se! Jedem k mému bratranci!"

Jenže jeho bratranec bydlel v Transylvánii. Pravda, teplo tam nebylo, ale já ani sestra jsme nebyly zvědavé, zda jsou zvěsti o tamních upírech pravdivé. Cesta byla dost nudná a ani jednu to nebavilo, ale když jsme uviděly ten dům. Krása, takový luxusní a náš pokoj byl doopravdy pohádkový. Přijeli jsme akorát na večeři, na česnekové hody. Hrůza to jíst. Bylo nám z toho samozřejmě špatně, tak jsme zalezly do pokoje. Ještě jsem otevřela jedno křídlo okna a zapadla do křesla u krbu.

Už jsem usínala, když jsem uslyšela ránu u okna. Koukla jsem na sklo a uviděla na zavřeném křídle přilepeného netopýrka. Napůl omráčený pomalu klouzal po okně dolů, až skončil na parapetě. Když přišel k vědomí, zvedl se a nejistě se postavil. Však ve snaze opřít se o okno, nahmatal pootevřené křídlo a propadl do místnosti. Jen co dopadl na zem, stal se z něho divně vypadající chlapík. Jen si uvědomil, že ho sledujeme vyhoupl se na nohy a snažil se upravit.

"Ááá...to Né!"vykřikl jen co se rukama dotkl pusy.
Čouhaly mu z pusy dva pahýly po zlomených tesácích.

"Co?" zeptal se nás, když si všiml, že ho pozorujeme. Snažil se o strašidelný tón, ale my ho ještě chvíli sledovaly a dostaly jsem záchvat smíchu. Já byla nejblíž a tak se na mě pokusil vrhnout, ale šlápl si na plášť a roztáhl se jak dlouhý tak široký na zem.

"Krucinál" vykřikl a opět následovala salva smíchu.

"Nemáte něco k jídlu? Já si o čerstvém pokrmu můžu nechat už jen zdát" podotkl zatrpkle a mimoděk si prsty přejel po zbytcích zubů. Pohlédl na stůl kam mu Sam ukázala. Zakousl se do sendviče, který byl nejblíž a hned se rozkašlal a rozprskal.

"Hm...je v tom česnek" podotkla suše Sam. On vypadal, že jí na místě zabije, tak jsem mu hodila kapesník. Sotva se do něj otřel začal vyvádět ještě víc.

"Já zapomněla, spadl mi v kapli do svěcený vody," řekla jsem a na tu příhodu v kapli už dávno zapomněla.

"Já to vzdávám, můj upíří život je v troskách. Asi se dnes kouknu na východ slunce,"řekl zničeně.

"Moc dlouho čekat nebudeš, svítá za půl hodiny," řekla má sestra. On se na ni zděšeně podíval.

"Nemáte aspoň krvavou tlačenku na cestu?" Svorně jsme obě zakroutily hlavama. Pokrčil rameny
a vyskočil z okna.

"Jestli máš opravdu hlad, zkus krevní banku," vykřikla jsem za ním ze srandy, ale on se v mžiku vrátil:
"Kde něco takovýho seženu??´"zeptal se a lišácky nadzvedl obočí.

"Ve městě, obvykle v nemocnici," okamžitě se mu rozzářily oči a z radosti mě políbil a... zmizel. Jak to s ním dopadlo nevím, ale v novinách jsem četla, že z nemocnice zázračně přes noc mizí krevní konzervy. Takto jsem dostala první polibek od upíra (a doufám, že i poslední.)

Kurtizána (2009)

17. září 2018 v 13:41 | Eleanor
Postava kráčející nocí. Žádný mohutný stín, žádné děsivé stvoření, jen drobná žena zahalená do dlouhého černého pláště. Dlouhé světlé vlasy jí povlávají ve větru. Nenasytné pohledy mužů ji sledují z temných uliček, ona jde dál. Její chůze, tak pevná a hrdá. Nikdy se nebála, neměla strach, byla příliš otupělá vlastním životem. Jediné, co jí ještě mohli vzít byl její život, však právě to si s každým svým nádechem přála víc a víc. Procházela kamennými ulicemi. Měsíční světlo, občas nějaká lucerna, jediné zdroje světla ve Francii 19. století, jediní její průvodci...


Procházela úzkými uličkami, když zaslechla z jedné postranní uličky něčí drsný smích. Bezděky se tím směrem podívala. Naskytl se jí pohled na dva opilé muže, kteří zrovna vyšli z nedaleké hospody. Nic neobvyklého. Pokud člověk nepatřil k vyšším vrstvám, jeho život byl peklo. Živoření každý den udělalo z lidí trosky. Ten, kdo se nedal zlomit chudobou, toho zničil alkohol. Žena se zastavila a hleděla na muže. Dvě zavalité postavy se k ní blížily. Do tváří jim neviděla. Tma a husté plnovousy jim kryly obličeje. Všimli si jí, až když byli na pár krkoků od ní. Jejich smích utichl, cítila jak si ji prohlížejí. Viděla jejich prasečí očka, jak se lesknou ve slabém světle.

"Podívej, Enzo, copak se tu toulá nocí za krasavici," promluvil jeden z nich a natáhl k ženě ruku. Pevně ji chytl za paži a ona ucítila jeho smrdutý dech. Vzpomněla si, když se v této chvíli ocitla poprvé. Bylo jí třináct, chtělo se jí z toho zvracet. Stačilo pár nocí a zvykla si na odporný puch, však s každým dotykem v ní rostla nenávist. Po pár měsících nenávist k těm nestvůrám odezněla. Začala jich litovat a nenáviděla sebe. Po roce zmizela veškerá nenávist. Dnes, po čtyřech letech zmizeli veškeré pocity. Muž si jí silou přitáhl. Nebránila se. Druhou rukou jí zajel pod plášť a začal se sápat po jejím těle, v tom ho však Enzo zastavil. Odtrhl ho od ženy.

"Idiote!! Podívej se kdo to je?!!" Zvrhlou touhu a chtíč vystřídalo v mužových očích zděšení a strach.

"Leah," vydralo se mu z úst. Oba muži se dali na útěk. Byla nejznámější a nejoblíbenější kurtizánou v Moulin Rouge. Všichni se obávali toho, co by se jim mohlo stát, kdyby se na ni jen špatně podívali. Harold de Leguiz, majitel Moulin Rouge, měl příliš velkou moc a Leah byla jeho oblíbenkyní.
Muži utekli a Leah se lhostejně vydala dál. Došla až k slavnému Červenému mlýnu.

Z nebe se pomalu začaly snášet drobné sněhové vločky. Zavřela oči a pozvedla svůj obličej k nebi. Vzpomněla si na rané dětství na dalekém severu. Vločky jí padaly na tvář, ale její duše byla příliš vyčerpaná, její srdce příliš unavené. Vybavovala si, že měla sestru, že sníh milovaly a běháním v tom bílém zlatě trávily mnoho času, však pocity si nevybavovala. Radost? Štěstí? Snad. Opět sklonila hlavu a otevřela oči. Vešla do hlavního sálu. Dnes zde bylo ticho. Moulin Rouge zažilo dnešní noci poprvé za dobu, co sem přišla, tichou noc. De Leguiz měl důležitou schůzi o budoucnosti svého milovaného domu potěšení. Přes úspěch a oblibu kabaretu chtěl stále víc, a to mohl dostat, pokud by se mu povedlo uzavřít smlouvu s Vévodou. K tomu mu měla posloužit právě Leah.

Na velkém pódiu seděli kurtizány, tanečníci, hudebníci, ti všichni čekali jen na ni. Čekali až přijde a budou moci začít nacvičovat vystoupení speciálně pro Vévodu. Leah pomohl jeden z mužů z pláště. Ve slabém světle svící se třpytili její nádherné lesklé šaty. V rudém korzetu prošívaném zlatými nitěmi a široké kankánové sukni, která hýřila všemi barvami. Bylo znát, že je opravdu něco víc, než ty ostatní. Nácvik a přípravy započaly. V pevném korzetu, díky němuž byla již tak hubená žena ještě hubenější mohla sotva dýchat, však úsměv měla za ta léta naučený a vrytý pod kůži stejně jako zpěv, že jí nedostatek vzduchu vůbec nevadil. Dlouhé kankánové sukně, které také stěžovaly pohyb, na sobě již za chvíli neměla. Bylo součástí představení, že je z ní strhnou a zbude jen krátká třpytivá sukně v barvě korzetu. Zpívala a tančila, byla to její práce, byla to její povinnost, v tanci a zpěvu byly její poslední záchvěvy radosti. Celý večer ji ostatní ženy zlostně pozorovaly. Záviděly jí její dokonalost, když pak přišel de Leguiz a s úsměvem ji jemně objal s otázkou:

"Jak se daří, mé růžičce?"

Zlostné pohledy vystřídaly pohledy nenávistné. Leah ho jako vždy obdařila jedním ze svých nádherných úsměvů a pronesla jemným, ale silným hlasem, že výborně. De Leguiz se na ní zahleděl a poslal ji, ať si jde odpočinout:

"Zítra tě čeká velký den, má jahůdko!"

Když Leah odcházela cítila, jak je probodávaná pohledy. Však jejich nenávist a závist jí nevadily. Dříve přemýšlela, co jí tak závidí, čisté drahé šaty, její dokonalý hlas zpívající o lásce, její dokonalý tanec, kterým kradla mužům srdce či to, že byla de Leguizovou oblíbenkyní. Nakonec se dobrala k tomu, že jí neměly co závidět. Byla kurtizána jako ony.

Toho večera k ní přišla její jediná přítelkyně Sarah. Když ji ve třinácti přijal pod svou ochranu de Leguiz, byla Sarah hvězdou Moulin Rouge a z Leah vychovala svou nástupkyni. Kolik nocí Leah proplakala v jejím objetí. Mnohokrát se Sarah probíraly, proč jí ostatní tak nenávidí, co jí vlastně závidí. Toto téma uzavřela jednoho dne Sarah, když se na Leah usmála a vážným hlasem řekla:

"Ony nevidí, že my všechny jsme úplně stejné jako ty, kterým říkají na ulicích "děvky" a posmívají se jim, protože nemají tak honosné šaty a neumějí zpívat a tančit. Naše těla nám nepatří, naše životy jsou spjaty s Moulin Rouge a bohatými muži, co sem každou noc chodí. Zpíváš o lásce a přitom na ni žádná z nás nemá právo. Tančíme pro pobavení, prodáváme se za peníze. Nevidí, že ty jsi na tom ještě hůř než ony. Když ony naštvou nějakého z podřadných zákazníků, nic se nestane. Pokud ty někdy pobouříš některého z těch mecenášů, půjde s tebou ke dnu celé Moulin Rouge. Nevšímej si jejich závisti, nevšímej si jich, dělej, co je tvá povinnost. Nemáš na výběr. Žádná z nás."

Dnes večer spolu dodělávaly jeden z kostýmů na příští večer. Leah se musela Vévodovi líbit, musela být dokonalá. Však to ona byla. Jediný pohled jí stačil, aby se za ní muž otočil. Jediný úsměv a chtěl ji mít jen sám pro sebe. Nic neříkaly, byly potichu. Však Leah pozorovala bledou tvář své přítelkyně. Sarah nebyla v pořádku, již dlouhou dobu to na ní pozorovala. Její strhaná tvář se zdála každým dnem starší a starší. Její zářivé oči každým dnem vyhasínaly. Najednou se zhroutila k zemi.

"Sarah!" Vykřikla Leah a sehnula se k nemocné ženě, která nehnutě ležela na zemi. Leah vyběhla na chodbu:

"Doktora! Rychle! Přiveďte doktora!" Křičela, však bylo pozdě. Sarah zemřela. Její tvář popelavěla, její ruce chladly. Leah si k ní sedla a lehla si na její hruď. Zmítala se v slzách, přála si, aby ji Sarah objala. Vždy ji dokázala utěšit, teď její ruce bez pohnutí ležely na zemi, neobjaly ji. Ústa mlčela. Oči ztratily jas. Do pokoje se vřítil de Leguiz s doktorem a odvedl Leah od její mrtvé přítelkyně.

"Neplač můj andílku, utiš se, ať nemáš napuchlé oči. Zítra musíš být dokonalá, nezapomeň." V těch slovech bylo něco, co z Leah vyhnalo veškerý smutek. Usmála se na de Leguize a pozorovala jak doktor s pomocníky odnáší mrtvé tělo Sarah. Poté odešel i de Leguiz.

Leah si stoupla před zrcadlo. Však viděla jen ženu bez duše, bez života. Hleděla na svou dokonalou tvář a postavu. Jen to byla ona, nic víc. Uvnitř ní už nic nezbylo. Jen to tělo. Jediný cit, který se těm odporným mužům sápajících se po jejím těle za celé ty roky nepodařilo zabít byla láska k Sarah. Byla jí matkou, sestrou, přítelkyní, byla jí vším. Však i tento cit najednou zmizel. Nezbylo nic. Hlavu měla plnou písní o lásce, ale pro ni byla láska jen hra. Říkala mužům, že je miluje. Říkala jim, co chtěli slyšet, jen aby získala jejich peníze. Bylo to to jediné co uměla, zpívat, tančit a pohrávat si s muži. Zatnula ruku v pěst a vzteky bouchla pěstí do vlastního odrazu v zrcadle. Zrcadlo se sesypalo. V hlavě slyšela slova Sarah:

"Jsme jen kurtizány, prodejné ženy, naše těla nám nepatří, stejně jako naše životy."

Už měla toho života dost, stále doufala, že ji smrt vysvobodí, ale místo toho umírali všichni okolo ní. Sehnula se k zemi a sebrala největší ze střepů. Odrážel její blankytně modré oči. Oči bez života, oči s jedinou touhou, zemřít. Její hubené bledé prsty objaly střep. Lehce projel jejím útlým pasem. V životě nedostala právo svobodně se rozhodnout, chtěla alespoň svobodně tento život skončit.

"Život..." projela jí hlavou poslední myšlenka: "To není život... to je jen útrpné čekání na smrt..." Byla vděčná za tu bolest rozlévající se jejími útrobami. Byla tak příjemná, kouzelná, odnášela ji smrt. Vznesla se vděčně na křídlech smrti, poprvé v životě opravdu šťastná. "Sbohem..."

Pekařova vánoční přísada

24. prosince 2016 v 15:00 | Eleanor
Bloger M. přišel na svém blogu S čajíkem v křesílku se zajímavým nápadem: napsal začátek pohádky a na čtenářích bylo vymyslet konec. Samozřejmě jeho blog navštěvuji ráda, a tak mi to nedalo a poslala jsem mu i svůj konec pohádky. Celou pohádku i s mým zakončením si můžete přečíst dnes u mě. Pokud jste zvědaví na kreativitu dalších blogerů, včetně hororového konce mé drahé přítelkyně Claudie Angoli, podívejte se na blog s Čajíkem v křesílku, kde budou dnes všechna pokračování uveřejněna! Šťastné a veselé!!



Úvod psaný M.

Žil byl jeden pekař. Bydlel na kraji vesnice ve své malé a útulné pekárně, která byla vychvalována až za hranicemi země. Hlavním tajemstvím úspěchu této pekárny byly malé koláčky, jenž pekař pekl každý advent. Lidé se o ně hádali a přetahovali. Nikdo neznal chutnější koláčky nežli ty jeho.

I jednoho zimního dne vešel do pekařství starý poutník. Slyšel o těch slavných výtvorech zdejšího pekaře a chtěl je také okusit. Avšak v pekárně byl houf dalších lidí, kteří měli stejný úmysl jako poutník. A tak mu nezbylo nic jiného, než čekat.

Uběhl den a přišel večer. Stařec se konečně dostal na řadu. Jenže pekař mu řekl, že všechny jeho koláčky už došly. Poutník se zamračil, ale pak se usmál a naklonil se k pekařovi - "Já vám nechci nikterak říkat, co máte dělat milej pane, ale vaše koláčky nejsou zrovna nejlepší a vy byste měl píct lepší!"

Pekař se zamračil a zeptal se jak to může vědět, když ještě žádný neochutnal?

"Milej pane, já totiž znám pekaře, který do svého pečiva dává tajnou přísadu. Ta dělá jeho zboží tím nejlepším na světě. Není možné, aby byly Vaše koláčky lepší než ty jeho..."

"A to bych se na to podíval jestli jsou mé koláčky horší nežli ty od toho vašeho pekaře" , řekl obchodník a odešel pryč z krámu. Zanedlouho se vrátil a nesl v rukách nejmíň tucet dalších malých vánočních koláčků.

"Jen ochutnejte a uvidíte..."

Poutník snědl jeden a znalecky se zakabonil. Potom snědl druhý. Pak třetí, až nakonec nezbyl koláček ani jeden.
"Pekář, kterýho znám, peče koláčky mnohem lepší" , řekl nakonec stařec.

"Hmmmm... a jestli můžu bejt tak smělej... Jaká je ta jeho tajná přísada?"
Poutník se usmál a řekl, že je to ...

Pekař pospíchal do lesa. Byl odhodlaný najít tu tajemnou tajnou přísadu a péct ty nejlepší koláčky na světě. Netrvalo dlouho a pekař zmizel v hlubokém lese a zbyly po něm jen stopy ve sněhu...

Mé pokračování

Bloudil dlouho mrazivou nocí, že už ani nevěděl, kudy zpátky. Jeho touha po nalezení dokonalé byliny byla však silnější než zima a mráz. Byl posedlý nalezením Měsíční květiny, o které mu poutník řekl, že ji pozná podle květu, který se rozevírá pouze v noci pod měsíčním světlem. Okvětní lístky přidané do těsta pak zajistí lahodnou chuť a on bude pekařem, který má ty nejlepší koláčky.

Když zvony v blízké vesnici zvonily půlnoc, byl tak daleko, že je neslyšel. Přesto ho v tu chvíli něco z hledání vyrušilo, světlo vycházející z malého okénka. Nikdy neslyšel o tom, že by tu někdo žil, na druhou stranu pokud tu bydlela čarodějnice, mohla mu poradit, kde bylinu sehnat. Dal by za ní cokoli, snad i svou duši. Odhodlaně se vydal ke stavení, tak rychle, jak mu jen zmrzlé končetiny dovolily. Roztřesenou rukou zaklepal na dveře, za kterými se ozvaly kroky. Otevřela je mladá dívka s havraními vlasy. Bázlivě vykoukla, ale když si všimla třesoucího se a zřejmě podchlazeného pekaře, pozvala ho dál. Pekař si ji pamatoval, chodila k němu pro pečivo, byla moc milá, ale nikdy si neudělal čas si s ní popovídat. Byla to ztráta času.

"Nevěděl jsem, že bydlíte tak hluboko v lese," pronesl do ticha, zatímco mu dívka vařila horký čaj. "Máte to do pekařství pořádný kus cesty."

"Ano, ale pro tak výtečné koláčky není žádná cesta příliš dlouhá." Pekař se polichoceně usmál a nadmul hruď. Dívka před něj položila vařící čaj a talířek s koláčky. Pekař se lehce zamračil, ty neupekl!

"Promiňte, vaše koláčky jsem již snědla, ale tyto jsem si dovolila upéci sama. Jistě nebudou tak chutné jako vaše, ale bylo by mi potěšením, kdybyste ochutnal." Usmála se a plaše na něj pohlédla.

Nedůvěřivě koláček okusil. Navzdory očekáváním byl výborný. Nedokázal to pochopit. Jakto, že tato obyčejná holka, která nemá jeho zkušenosti, dokázala upéct něco tak výborného? Jistě má měsíční květinu!

"Jdou dobré, jaké koření používáte?" pronesl s potlačovanou zvědavostí. Ukázala mu nasušené byliny rozvěšené podél kamen na druhé straně světnice.

"Nevím vlastně, jak se ty květiny jmenují, ale rostou kolem domu a okvětní lístky jsou výborné. Používala je na pečení i maminka, než zemřela a já tu osiřela." Dívce se zalily oči slzami, ale pekař měl oči pouze pro ty byliny. Vstal, musel si je prohlédnout zblízka.

"Jestli chcete, vezměte si nějaké." Na to čekal, vzal několik snítek a už byl na cestě domů. Začalo svítat a v hlavě si stále opakoval popis cesty, co dívka během hovoru zmínila. Doma ihned zatopil v peci a dal se do zadělávání těsta. Odpoledně otevřel krám a těšil se, jestli poutník opět přijde. Přišlo celé sousedství, ale poutník nikde. Všichni si jeho koláčky vychvalovali více než kdy dřív. Pekař však chtěl pochvalu od poutníka, který však nepřicházel. O Štědrém dni ráno konečně dorazil. Pekař mu nadšeně nabídl koláčky, ale poutník opět nebyl spokojený.

"Co bys ještě chtěl, starče?! Každý je chválí, jsou nejlepší široko daleko!"

"Možná," usmál se potměšile poutník: "Ale něco tvému umění stále chybí…"

Pekař se naštval a poutníka vyhodil. Večer seděl u krbu a přemýšlel, jak ještě koláče vylepšit. Pak si vzpomněl na dívku, její koláčky byly výborné, jistě mi neřekla celé tajemství receptu!

Vydal se do noci k malému stavení. Dívka mu otevřela, skleslá se zarudlýma očima. Objal ji, aby ji utišil. Vyprávěla mu, jak přišla o matku a že toto je první Štědrý den bez ní. Je teď na světě sama. Bratři zemřeli v bitvách s Turky a matce to zlomilo srdce. Pekař jí usadil na židli ke stolu a rozhodl se jí udělat Vánoce tak, jak nejlépe dokázal. Upekl jí vánoční koláčky. Nikdy nechutnaly lépe.

Celou noc si s dívkou povídali, smáli se a byli to ten nejkrásnější Štědrý den, jaký za poslední osamělé roky prožil. Už ji nechtěl nechat samotnou, požádal ji o ruku a na Nový rok byla veselka. Sousedé nechápali, proč pořádá svatbu uprostřed té nejstudenější zimy, ale svatební koláče, které se svou ženou napekli, byli ty nejchutnější v celém království. Dokonce i poutník se pro ně pravidelně vracel, protože nikdy nejedl lepší.

Není knihomol jako knihomol

31. července 2016 v 11:35 | Eleanor
Poslední dobou se stává módním trendem nálepka knihomol. Je to opravdu převrat, který kdyby byl zaveden o patnáct let dříve, mohlo mé dospívání být relativně poklidné. No, budiž. Protože se sama hlásím ke knihomolí staré škole, ráda čtu blogy či sleduji videa na youtube, abych načerpala informace o knižních novinkách a pak si vybrané doma v poklidu přečetla. Při množství knih, které však tito recenzenti přečtou za měsíc (někdy i za týden), mi však zůstává rozum stát. Nabízí se tedy otázka, jsou i oni ještě knihomolové nebo už se to zvrtlo v komerční, závodní čtení?


Když se řekne knihomol, představí se mi člověk, který miluje čtení knih. Je to pro mne knižní labužník. Miluje knihy, miluje cestování do jiných světů a dob, které zprostředkují pouze knihy. Čtení je pro něj odpočinek i zábava. S hlavním hrdinou se raduje i trpí. Když kniha skončí, zmocní se ho podivný pocit prázdnoty spojený se spokojeností. Ano, neskromně mohu říci, že se považuji též za knihomola. Knihy si vychutnávám, jednu čtu klidně půl roku. Odkládám je, vracím se. Zkrátka dle nálady, abych si příběh dokázala naplno vychutnat s patřičným rozpoložením. Stává se mi potom, že mám rozečteno pět (i více) knih a za půl roku je dočtu všechny najednou. Občas mě kniha pohltí, občas mám knihu půjčenou, občas mě čeká dlouhá cesta a občas to zkrátka dopadne tak, že knihu přečtu na dva zátahy a také si ji užiji, ale…

Když pak vidím závodní čtenáře, kteří mají deset spoluprácí a každý týden prezentují deset přečtených bichlí, kdy každá má průměrně pět set stran, jsem zmatená. Nechci teď tvrdit nic proti spolupracím. Pokud jsou v příspěvku označené a slouží opravdu jen k tomu, aby si blogger rozšířil obzory, v pořádku. Sama vidím, že jako student nemám tak velké příjmy, abych svůj koníček ve čtení mohla živit a naplňovat jen nově vydanými knihami. Zaráží mě však, že někteří přijímají knihy zdarma na recenze jako na běžícím pásu a nad to je následně ve velkém prodávají. Pokud mám k recenzi dejme tomu pět vydatných knih a musím napsat do měsíce recenzi na každou z nich, je dotyčný ještě knihomol (neboli knižní labužník) nebo už to dělá z hrabivých důvodů? Je vůbec možné si v takové rychlosti ještě knihu vychutnat nebo už se stává povinností a jenom položkou k odškrtnutí na seznamu?

(Zdroj knihomola)

"Hájím objektivní pravdu"

8. června 2016 v 12:50 | Eleanor
Každý uživatel blog.cz to jistě zná. Občas se dostaneme do diskuze, kdy náš názor je jednoznačně špatný a ten druhý má absolutní pravdu. Inu, i mně se to nedávno poštěstilo, a když mi oponent napsal, že "hájí objektivní pravdu", tak mě to donutilo k zamyšlení a vlastně i napsání tohoto článku.


"Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou: ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to nevyvraždit se." -Jan Werich-

Takže tímto citátem předem všechny rejpaly upozorňuji, že byť jsem ráda za každý názor, tak útoky si můžete rovnou ušetřit, protože to stejně nemá cenu. Pokud jste přesvědčení o své pravdě, zasmějte se mé hlouposti a jděte o blog dál. Tedy pokud by se tu ovšem neobjevil nositel objektivní pravdy, v takovém případě je vítán a může se hrdě ohánět jakoukoli agresí:)

Teď se ale přesuňme k samotné "objektivní" pravdě. Když jsem začínala s vysokoškolským studiem, rovnou nám přednášející filosofie nastínil, že "musíme zapomenout na jakoukoli jistotu a jakoukoli pravdu". Samozřejmě jsme si ťukali se spolužáky svorně na čela (tedy až na ty, kteří již byli osvíceni filosofickou skepsí). Vždyť život je plný jistot a pravd:

  • Když řeknu, že zítra ráno vyjde slunce, tak je každému jasné, že mám pravdu a je to jasná a hlavně jistá věc.
  • To samé, když budu tvrdit něco z historie, je to přeci něco, co se už stalo a nemůže se to stát jinak. Mohu tedy o tom hovořit jako o faktech, kdy mám absolutní pravdu a víme jistě, že se nezmění.
  • Samozřejmě je tu pak také vědecká obec, která přeci vynáší pravdy na základě výzkumů, jejichž součástí jsou i například průzkumy a zkušenosti jiných, což jim dává právo vynášet objektivní pravdy.
Ach, jak zmýlená a naivní jsem byla, když jsem myslela, že se můžu za nějakou pravdu bít a mít absolutní pravdu. Jak naivně působil bojovný nositel objektivní pravdy, který kritizoval mé pouhé subjektivní zkušenosti. Proč? Protože nemůže popřít mé zkušenosti tím, že tisíci dalších lidí daný medikament problém nedělal. Pokud přeci někdo řekne, že "Všichni mají rádi zmrzlinu." a tím tuto větu považuje za objektivní pravdu, protože většinový vzorek populace ji má opravdu rád, neovlivní fakt, že mě nechutná. (Zmrzlinu miluji, ale berme to jako příklad:)). Tím už je význam věty mylný a nemůžeme ho brát jako objektivní pravdu.

To samé jako již zmíněný východ slunce. Protože ač je velká pravděpodobnost, že zítra slunce vyjde, tak jistě to nikdo vědět nemůže. Je to trochu extrémní případ, neboť se zde pravděpodobnost skoro rovná jistotě, ale přesto se mi v této souvislosti vždy vybaví citát Bertranda Russella (1872-1970):

"The man who has fed the chicken every day throughout its life at last wrings its neck instead, showing that more refined views as to the uniformity of nature would have been useful to the chicken."
-Bertrand Russell: The Problems of Philosophy-

Stručně jasně, kuře si je jisté, že ráno zase přijde hospodář a dá mu zob, bylo to tak od jeho vyklubání po každý den, tak proč by to mělo být jinak zítra? No, zítra přijde řezník, kuře se k němu přihrne jako vždy v očekávání chutného zobu a… má po jistotě, vyplatila by se mu tedy jistá forma obezřetnosti a skepse.

Tento samý příklad lze aplikovat právě na vědecké výzkumy, které nám jsou předkládány jako jisté a pravdivé. S tím, že žádný výzkum není stoprocentní, pokud je jeho předmětem lidská populace. Když se zabýváme například účinností různých léků, vždy se dělá výzkum na určitém vzorku lidí. Ten je vybírán tak, aby poskytl pokud možno, co nejobjektivnější náhled na účinnost. Žádný výzkum vám však nepotvrdí účinnost 100% bez jakýchkoli vedlejších účinků. Každý jsme jiný a i přes snahu odborníků vám nikdo nezaručí, že zrovna vy nebudete ta černá labuť v hejně bílých, které daný lék nevyhovuje.

Pokud se tedy bavíme v podobných diskuzích, vždy můžeme nabídnout pouze svůj pohled na problém. Ten je utvářen osobními zkušenostmi a kvalitou materiálů, které jsme si nastudovali. Nikdo však nemůže říct, že názor, který si utvořil je absolutně pravdivý, a představuje objektivní pravdu. Čím víc odborníků se shodne, tím větší je pravděpodobnost, že se názor/výsledek bádání blíží pravdě. Kdo však může říct, zda naše pravdy nebudou vyvráceny za sto či tisíc let?


Konečně v renesanci se věřilo, že když pustím někomu žilou, vyléčí ho to (pozor, tato léčba fungovala i na ztrátu krve). Další jistotou byla léčivá moc zbraně, která způsobila zranění, na právě toto zranění. Tedy pokud ošetříme nůž, kterým jsme se řízli, ošetříme tím vlastně i sebe. Kdo by si dovolil nesouhlasit, byl by z alchymistické společnosti vyloučen, protože názor většiny byl jasný.

Ano, přírodní vědy jako matematika či fyzika mají své přesné zákonitosti, které nezměníme, i kdybychom se stavěli na hlavu. Pokud se však někdo snaží vynést objektivní pravdu na poli humanitních věd popřípadě v rámci výzkumu, kde je hlavním předmětem bádání natolik proměnlivý prvek jako je lidská populace, pak bych se objektivních soudů zdržela.

Když mi tedy budete psát komentáře, budu ráda za vaše názory, vaše subjektivní názory, které mohou vést k diskuzi a popřípadě buď shodě, kdy mě skrze argumenty přesvěčíte o své pravdě nebo mírumilovnému respektu k druhému, že každý máme zkrátka jiný názor. Nenuťte však nikoho, aby vám věřil jen proto, že "máte pravdu" nebo "že jste chytřejší, zatímco ten druhý je pitomec". Jen si vzpomeňte na citát Jana Wericha z úvodu článku. Tato tvrzení většinou vypovídají o tom, že nejste schopni respektu k druhým či jejich zkušenostem a poklidného předložení argumentů.

Jaký je váš názor na objektivní pravdu??
Setkali jste se také s nositeli "objektivní pravdy"??
Jaký je váš názor na ně??

Vánoční překvápko od vlkodlaka

23. září 2015 v 14:21 | Eleanor
Jedna starší povídka z dlouhého zimního večera. Zkrátka něco krátkého pro nevážné zasmání :)


Byl jeden z mrazivých prosincových dnů, když se má otravná sestřička rozhodla, že zůstat doma v teple obalené teplými vytahanými svetry a dekami by byl hřích.


"Pojď, ty snad necítíš tu romantickou atmosféru?! Všude krásně bílo, sníh se třpytí…"

"A studí," skočila jsem jí do řeči, ona mě však ignorovala a pokračovala: "… všude jsou hromady barevných světlíček a navíc jsem nám zabalila do krabičky trochu cukroví!" mrkla na mě. Potvora! Prostě to se mnou umí! Ví, že na jídlo mě vždy utáhne.

Venku jsem byla rychleji, než bych řekla "Šťastné a veselé." V duchu jsem myslela na horkou čokoládu, praskající oheň v krbu, postel plnou polštářů a dek… Dokonce mi hlavou proběhl i úvod Pobřežní hlídky. Mé podvědomí se odmítalo smířit s tou zimou všude kolem a snažilo se zahřát aspoň mysl, když tělo mělo smůlu.

"Quo vadis?" zvolala na mě sestra, když jsem jistým krokem zamířila mezi zasněžené jehličnany, v nichž pomalu ale jistě mizela lidmi vyšlapaná cestička pod sněhovými vločkami.

"Hádej, Caesare!" tajemně jsem se na ni usmála a ještě zrychlila.


Sestra mě doběhla a chytla za ruku: "Neblbni, vím, že ti je zima, ale zapálit celý les? Vždyť je všude sníh a mokré dřevo prostě nehoří. Počkej na léto."

"Símtě, zima mi sice je, ale sirky jsem nechala beztak doma… Myslela jsem, že když tak prahneš po romantice, tak se tu projdeme a pustíme se do cukroví, ne?" jak jsem domluvila, začala jsem se natahovat po krabičce plné dobrot, které jsme samy upekly.

"Heeej, no tak, dej ty ruce pryč! Když do lesa, tak se zásobou jídla! Koneckonců dneska je Štědrý den, třeba potkáme Ježíška a…"

"Ježíšek je miminko, ještě nemá zoubky…" vzdychla jsem a v chůzi se snažila ukořistit od Sam aspoň jeden rohlíček. Ta to však myslela vážně a rozeběhla se hloub do lesa. Kličkovala jsem mezi štíhlými jedličkami a v koutku mysli přemýšlela, zda i tady byl děda Mráz. Koneckonců byly celé zasypané sněhem. Nakonec jsem sestru dostihla. Ležela uprostřed mýtiny a snažila se ve vrstvě sněhu udělat andělíčka. Mávala nohama i rukama, ale stále jsem měla pocit, že i přes veškerou snahu vypadá andělíčkova "sukně" tak, že skrývá kopyto.


Sedla jsem si na blízký pařez a ponořila se do vzpomínek. Kdy že jsem to vlastně naposledy viděla ten tradiční vánoční film, kterému vévodí berla Mrazilka? Sestra udělala na mýtině ještě pár andělíčků, a když usoudila, že už nikde není volné místo, kam by se ještě aspoň jeden vešel, tak se na mě zamyšleně zadívala.

Po chvilce upřeného pozorování mého hloubání mi konečně položila otázku, co jí vrtala hlavou:

"Na co myslíš?"

Vzala jsem krabičku s cukrovím, které jsem si najednou všimla u svých nohou a pomalu ji otevřela. Sam překvapivě nereagovala a jen čekala na mou odpověď. Kousla jsem do rohlíčku a začala jí vysvětlovat můj problém s tím, zda jsou ty zasněžené smrčky a jedličky opravdu prácí dědy Mráze a že jsem tu pohádku už dlouho neviděla.

O tři minuty a pět rohlíčků déle byl můj problém rozlousknut.

"Tady to děda Mráz na starosti nemá, sem vyhazuje jen zbytky sněhu, co se mu nevejdou na Sibiř."

Promluvil kdosi děsivě hlubokým a chraptivým hlasem přímo za mnou. Uskočila jsem a prudce se otočila. Mezi stromy vykukovala obrovská chlupatá vlčí hlava. Podlouhlý čumák byl zkřivený do překvapivě vlídného úsměvu, ač obrovské tesáky na vlídnosti značně ubíraly. Za čumákem jiskřily moudré oči s šibalskými jiskřičkami. Během chvíle jsme stály tváří tvář vlkodlakovi!

"Rád vás poznávám, jmenuji se Wlkinhaf vr Lunomil, ale říkejte mi prosím jen Wlkie," usmál se a napřáhl k nám svou mohutnou tlapu s pěticentovými drápy. Měl přes dva metry a navzdory pověrám se nechoval vůbec jako vrah nevinných kůzlátek. Sam k němu váhavě natáhla ruku a položila ji do jeho. Jemně její ruku stiskl.

"Já jsem Sam a to je moje sestra Elen," řekla potichu, značně vylekaným hlasem. Já nebyla schopná ničeho, jen jsem stála s pootevřenou pusou a křečovitě svírala krabičku s cukrovím.

"Rád vás poznávám Elen, mohl bych si kousnout?" usmál se na mě a čekal na mou odpověď.

"K…k… kousnout? Ne!" zakoktala jsem se a rázně zaprotestovala při představě mého krku v té obří tlamě.


Vlkodlak se zatvářil zklamaně a sedl si na zem do sněhu. Ač seděl, byl stále nepatrně vyšší než my. Zkroušeně promluvil: "To je mi líto, ony ty Vlkodlačí pracny, co jste upekly, chutnají hrozně dobře."

"Vl… Moment, jak… Ne!" Sam najednou došlo, co se stalo s tím plechem cukroví, který nám zmizel z parapetu.

Vlkodlak se lehce ošil: "Když ono to tak krásně vonělo…"


"Tak nejenže vlkodlaci existují, oni jsou i pěkní kleptomani!" rozesmála se Sam.
Wlkieho se to zjevně dotklo, vycenil zuby a hodil po Sam pohrdavým pohledem.

" Sam," šťouchla jsem do sestry a pohodila ramenem směrem k Wlkiemu,"myslím, že má pádnější argumenty… Řekla bych, že ses s těmi kleptomany spletla."

Wlkie se postavil a došel až k nám. Hodil po mě a Sam provinilý úsměv a podal nám na dlani Saminin náramek…

"Pardon, nedalo mi to… ale že jsi v něm pekla ty lahody? Tak krásně vonííí…" rozplýval se a opět slintavě pohlédl na mě s cukrovinkami.


"Fááájn," už se to nedalo vydržet, natáhla jsem k němu ruku s krabičkou,"ber, ale už na mě proboha nekoukej jak na jídlo!"


"Jééé, moc děkuji!" začal poskakovat po mýtině a lehce sypat cukroví do tlamy. "Holky, vy jste bohyně, nechcete hodit dom?"


"Hodit dom?" pronesly jsme jednohlasně a podívaly se na sebe.

"No jo," řekl Wlkie a sklonil se na všechny čtyři.

"No proč ne?" pousmála se Sam a naskočila na vlkodlaka.

"Wlkie, víš, že když nás nesníš, dostaneš doma ještě nášup dalších dobrot?" zeptala jsem se nejistě.


"Je mi to jasné, proto jsem vám ještě neřekl, že jsem veget… ehm… kuck… vegeťák, jakože rád vegetím, rozumíte, lehnout si a mlsat… hm… lidi," snažil se zamluvit své prozrazení, ale na to, jak dobrý byl zloděj, lhář byl mizerný.


"Jasnééé," odvětila jsem se zadržovaným smíchem a naskočila za svou sestru.

Doma jsme byli během chvilky. Rodiče byli doma a tak jsme se tak náhodou popraly u okna a tak náhodou vypadla mísa s cukrovím z okna… No prostě jedna velká náhoda a Wlkie? Ten se spokojeně vyvaloval pod oknem a podával mi mísu.

Za několik hodin zazvonil náš táta zvonkem, což bylo znamení, že dárky jsou pod stromkem a můžeme tam jít, aniž bychom se sestrou zkazily dospělým iluzi o existenci Ježíška.

"El? Taky tě tak svědí hlava?" ohlédla se po mě Sam, ale já si všímala jen svých vlasů. Nemohla jsem se přestat škrábat. Po sprše se vše uklidnilo

Ráno jsme se ale vzbudily a byly samý červený flek.


"Sakra, blechy!" zakřičela Sam, když poznala malé černé tečky na bílém prostěradle a dala si je dohromady s kousanci.

"Díky Wlkie!" zvolala jsem zlostně z okna. Z nedalekého lesa se však ozvalo jen pobavené a trochu omluvné zavití.


Podzim - šťastná melancholie

19. září 2015 v 8:46 | Eleanor
Rok se s rokem sešel a s dalším a dalším... Tuto povídku jsem napsala před čtyřmi lety a stále je aktuální. Je to zvláštní, ale je zase podzim a zase procházím ulicemi se stejnými myšlenkami a otázkami...

Podzim. Melancholie skrytá v ohnivě zbarvených listech padajících mi do vlasů. Zvláštní, prošla jsem tu tolikrát, ale nikdy mě ten strom neokouzlil tak jako zrovna dnes. Byl tu vždy. Osamělý strážce, který tiše pozoruje snad nejrušnější křižovatku, jakou jsem kdy viděla. Oproti mohutné synagoze přes ulici a historickému divadlu vypadá tak nenápadně. A přeci je to on, kdo mě dnes oslovil.

Pomíjivá věčnost II.

30. června 2015 v 12:16 | Eleanor
Závěr krátké povídky rozdělené speciálně omezenými požadavky blogu :) Pokračování nesoucí se v duchu následující písně - kdybys pochopil, co já pochopila... Tak by třeba zůstala...


Pomíjivá věčnost I.

29. června 2015 v 22:03 | Eleanor
Krátký příběh o ničem a zároveň o něčem... O pochopení a nepochopení... O tom, že někdy je inspirace víc než skutečný život - naštěstí...

Na konci léta, s prvními spadlými listy se svět stává místem barev. Jakoby pestré listy stromů chtěli lidi svými teplými odstíny naposledy zahřát, než se vše ponoří do jednolité a studené sněhové nadílky. Ještěže uprostřed zimy lidská srdce na chvíli zahřejí vánoční svátky. Vzduch je na těch pár dní natolik prosycen laskavým duchem vánoc, že i ti nejzarytější škarohlídi se začnou usmívat a ti největší cynikové se mohou zamilovat.

Někteří lidé Vánoce milují. Netrpělivě očekávají první prosincový den, aby mohli začít se zdobením svých příbytků. Jedním z nich je i Gábina. Studentka umění, která když nepracovala na diplomové práci, tak vášnivě zdobila celý dům. Největší dekorační boom však nastává před Vánoci. Sotva se v obchodě začnou objevovat první ozdoby a nápady na dárky, už je netrpělivě nakupuje a schraňuje ve skříni a pod postelí. Její spolubydlící Sára, naopak před Vánoci utíká a statečně je ignoruje, co to jen jde. Jindy svorné kamarádky, které spolu bydlí už čtvrtým rokem a stále propovídají hodiny, se na ten jeden měsíc v roce mění na úhlavní nepřátele, kteří si jdou po krku. Občas se tak stane, že se Gábina vrátí domů a věci má před dveřmi. Byť vesnický domek zdědila Sára po prarodičích, objeví občas před dveřmi i své věci.

"Ale no táák, to nemyslíš vážně," vrazila Gábina do domu a hned z předsíně viděla Sáru ležící na gauči, jak si čte, zatímco krabice s ozdobami, které měla vyvěsit na záclony, leží u dveří vedle odpadků.

"Říkala jsem ti to včera, stejně jako roky předtím. Vánoce neslavím, tak mě z toho vynech. Děkuji." Zaklapla knihu a zavřela za sebou dveře svého pokoje. Gábina ještě oblečená popadla jednu z krabic a rozběhla se za ní.

"Jo tak slečna neslaví! A pamatuješ, co ti na to vždy říkám?! Buď mi řekni proč, nebo seber svůj zadek z postele, odhoď toho depresivního Camuse a hrdinně jak ten jeho Sysifos nazdob záclony."

"Vlez mi na hrb a vypadni!" hodila Sára po Gábině polštář. Ten jí krabici vyrazil z rukou a ozdoby se rozsypali po zemi.

"Tak aspoň teď tvůj pokoj vypadá trochu stylově. Vážně nevím, co ti vadí. Vždyť je to krásné! Obrovský stromeček, který ti provoní celý obývák, hromada dobrého jídla, dárky… Si blázen, když se tomu všemu vyhýbáš." Pronesla Gábina v naivní vánoční naději, že svou spolubydlící ještě přemluví.

"A čemu říkáš Vánoce? Když jsem byla dítě, byl na Vánoce aspoň pořádný sníh. Beru si z počasí příklad a to komerční bláto odmítám uctívat." Opáčila Sára tvrdohlavě, došla ke dveřím a nemilosrdně je zavřela.

Gábina protočila oči. Vážně už jí tyhle řeči nebavily.

Druhého dne vyrazila Sára jako každé pondělí na přednášky, které se konaly na univerzitě v nedalekém městě, kam musela dojíždět autobusem. Procházela ranními ulicemi, všude bylo ticho, jen pod jejíma nohama slabě šustilo spadané listí. Život na venkově byl tak klidný. Jen kdyby Gábině nezačínala vánoční horečka s koncem léta. Zatímco ona podzim přeskakovala, v přírodě jakoby se zastavil čas. Každé ráno se zdálo stejné a přesto bylo jiné než předchozí a ona jen tiše seděla na lavičce a přemýšlela čím to je. Autobus přijel jako vždy později. Pomalu došla až ke dveřím, kde se tlačila hromada školáků. Nezúčastněně se do dveří vecpala jako poslední.

"Ahoj," pozdravil ji řidič. Sára nevydržela, musela se zasmát. Každé ráno je někdo jiný. Jednou mladá školačka hodná tykání, jindy dospělá žena hodná vykání. Mladý řidič, zřejmě její vrstevník, který spoj řídil téměř každý den, si ji asi nedokázal zařadit.

"Dobrý den, konečná, prosím," požádala zdvořile jako každý den o lístek a vychutnávala si jeho smutné, ale přesto jasně modré oči. Chytla se držadla hned vedle řidiče, nikde jinde v přeplněném autobuse většinou už místo nebylo a modlila se, aby nezatáčel příliš prudce. Vlastně i v tomto bodě bylo její ráno stereotypní: doufala, že prudké zatáčky vybalancuje, protože při její šikovnosti by snadno mohla skončit rozplácnutá na volantu.

Na konečnou dojížděla v autobuse už téměř sama. Už si pamatovala, kdo kam pojede a i kdo kde vystoupí. Dnes byla tradice prolomena a měla autobus doslova sama pro sebe. Zamyšleně hleděla na řidiče, který jí dnes s největší pravděpodobností za chvíli řekne "nashledanou". Dojel na zastávku, vypnul motor a otevřel Sáře přední dveře. Pozoroval ji a čekal, kdy konečně vystoupí. Sára se pomalu zvedla, ale nevystoupila. Když už tu musím trčet každý den, tak se aspoň pobavím! Koneckonců on také vypadá, že by trochu zábavy uvítal. Řekla si a usmála se na svého momentálně soukromého řidiče.

"Prosím vás, všimla jsem si, že mi občas tykáte a občas vykáte. Trochu mě to mate, protože nevím, zda se známe a jak vás mám potom oslovovat já." Milovnice metalu rázem zjihla jako jehňátko a snažila se vypadat, jak nejmileji dovedla, aby ji oslovený neposlal do háje dříve, než odpoví. Lehce se zarazila při vzpomínce na Oslavy Máje, kdy si úplně nepamatovala, co té noci prožila. Snad jsem s ním nespala… Hm… Ne, vypadá na slušňáka. Rozpačitě na ni pohlédl a usmál se:

"To se omlouvám, ale stává se mi to. Někdy i těm malým řeknu dobrý den…" Sára mu úsměv oplatila a přikývla.

"To chápu, já v práci někdy nabízím čávu nebo kaj, místo kávy a čaje. Ale jsme asi tak stejně staří, tak bude možná i pro vás lepší, když si budeme tykat, ne? Jmenuji se Sára!" Opět se proměnila v ztělesněnou roztomilost. Energicky mu podala ruku. Při představě, kdyby ji viděl o víkendu na koncertě její oblíbené rockové kapely, s rozcuchanými vlasy a řvoucí na bývalého přítele jednu nadávku za druhou, se musela zasmát. On si naštěstí myslel, že její úsměvy patří jen jemu a jeho tváře získaly lehký rumělkový nádech. Ruku ji lehce a přesto pevně stiskl.

"Těší mě, Ondřej."

V rámci své kočičí povahy si s ním musela ještě trochu pohrát. Koneckonců byla to světlá jiskřička pořádného rozruchu obyčejných rán. Začala vyzvídat, na kolik let vypadá, když jí tykal a vůbec. Hrála si, jak jen uměla. Koneckonců další spoj, na který musela přestoupit, jel až za půl hodiny a proč se nezdržet v teple autobusu s milou společností.

Den Sáře uběhl obvyklým tempem. Další ráno bylo o mnoho příjemnější, když se na ni Ondřej nemračil, ale usmíval a jeho smutné oči získaly radostnou jiskru. Na konečné se u něj opět zastavila a zapředla s ním rozhovor. Zvědavě se ho vyptávala na vše. Byl její novou kořistí, hračkou a zábavou pro přežití osamělých rán. Dny ubíhaly a zdálo se, že najednou začala zajímat i ona jeho.

Ale co je 20 minut z celého dne? Zbylé hodiny a minuty přinášejí svoje problémy a vznášejí vlastní požadavky na pozornost. Jednoho rána byl Ondřej jiný. Neusmíval se, jeho výrazný úsměv se nezměnil ani v slabé cuknutí koutku. Jeho modré oči lhostejně bloudily po silnici. Stále se po ní však poohlížel ve zpětném zrcátku, což ji přinutilo vyzvídat. Sára se vyptávala po příčině jeho špatné nálady a překvapivě za to mohla ona. Najednou se ta ideální bublina, kdy se mohla jen smát a bavit s cizím klukem rozplynula. Cítila, že je konec chvílím, kdy mohla být sama sebou. Opět ji dohnaly starosti jejího zpackaného života a katastrofické následky jejích činů.

"Víš, jak včera nastoupil ten pán, jak jsem ti říkal, že chodí na brusinky?" Upřel na ní Ondřej ztrápené oči. Přikývla a on pokračoval.

"Měl na mě celou dobu poznámky, zda jsi moje přítelkyně, a když jsem to popřel, tak prý si nechávám pěkná vrátka otevřená. No, zkrátka hloupé řeči. Bohužel s námi jela neteř mé přítelkyně. Jestli jí to řekne, tak mě přítelkyně zabije." Sára si najednou připadala jako ve filmu. Slyšela tříštící se sklo svých dokonalých představ o bezstarostných ránech. Zase byla za špatnou. Jen teď nebylo jak se bránit. Nic neprovedla. Zaskočilo ji to. Přesto se snažila skrýt své nepříjemné pocity za úsměv a vyptávat se dál na přítelkyni. Čím víc však vyprávěl, tím větší chuť měla vyskočit z autobusu a skočit mu pod kola. Snad bude tak hodný a ještě couvne. Pomyslela si a tupě se usmívala.

Nikdy předtím z autobusu tak rychle nezmizela. Nikdy předtím netoužila být tak rychle pryč. Večer šla s kamarádkami na metalový koncert do klubu U Zakousnutého netopýra v nedalekém městečku. Tentokrát se však podařilo, aby ranních 20 minut ovlivnilo celý den a přerušilo stereotypní zábavu, vlastně najednou ta hudba divně řvala, chlapi byli odporně zlití a kamarádky něco mezi lehkými děvami a vřeštícími hysterkami. Sára se nevěřícně rozhlížela.



"Co je, kóčo!" zakřičela jí do ucha Simona, kamarádka z dětství, která byla o dost mladší než Sára, ale leckdy značně všímavá a rozumná. Lehce rukou odstrčila muže, který se na ni chystal promluvit a sedla si na bar vedle Sáry. Simona měla mandlové oči, za něž vděčila otci z Číny a dlouhé plavé vlasy po matce ze Švédska. Byla krásnou hříčkou přírody, ale to byl celý její život. Sára byla vděčná, že přišla právě Síma, což se nedalo říct o mužích v okolí, kteří Simony zájem o Sáru a ne o ně značně popouzel. Zatímco přemýšlela o vzhledu své kamarádky, chytla ji Simona za ruku a spolu s lahví whiskey ji odtáhla před lokál.

"Tak povídej!" usmála se na ní a podala Sáře láhev. Sára lahev přijala, ale místo napití se, jen pokrčila rameny.

"Vlastně není co povídat." Přimhouřila oči a složila ruce na hrudi, protože ji ovanul studený vítr. Byla noc a podzimní noci nepatří mezi ty nejteplejší.

"Půjčíš mi telefon? Zapomněla jsem si ho doma a potřebuju brnknout Banánovi, kdy přijdeme." Sára lhostejně vytáhla mobil z kapsy a podala ho kamarádce. Ta se za chvíli vrátila a rozrušeně spustila.

"Celine Dion? Brian Adams? Westlife? Tak to vybal, kdo to je!" Zamávala Sáře před očima telefonem, kde byl seznam posledních přidaných písniček. Sára zvedla k Simoně oči.

"Celine Dion je kanadská zpěvačka. Brian Adams zpěvák a Westlife jsou popová hudební skupina…" Odpověděla pohotově. To Simonu rozčílilo.

"Nepovídej! Ale mě zajímá, kdo je ten chlap kvůli kterému si začala poslouchat tyhle slaďárny!" Hodila Sáře telefon a netrpělivě očekávala, co jí na to řekne. Sára se místo odpovědi začala smát. To Simonu popudilo ještě víc, nervózně začala rozhazovat rukama, aby podpořila svá slova plná naléhání.

"Ten chlap je tabu, takže není co povídat." Pokrčila rameny. V konverzaci nechtěla pokračovat, ale Simona ji zastavila předtím, než stihla otevřít dveře zpět do klubu.

"Takže si na něm výjimečně zato o to slavnostněji zahoduješ jako Eskymáci na tuleních, kteří jsou pro ně také tabu? Nebo už si hodovala? Byla romantika?" Přimhouřila své mandlové oči, které se začaly lesknout zvědavostí.

"Má přítelkyni, kterou si plánuje brát a nade vše ji miluje…" Odvětila jí s náznakem smutku, byť se snažila působit lhostejně a sebejistě. Pro jistotu se ještě usmála.

"Křeň se na mě, jak chceš, zabouchla ses do zadaného, no a? Kašli na morálku, vykousni se s ním, ale nejdřív mi o něm něco pověz." Zachytila se Simona Sáře pod paži a táhla ji pryč od klubu. Večer pro ni skončil, tohle bylo daleko zajímavější.

"Co chceš slyšet? Je mu dvacet-šest, ve vztahu přes tři roky…" Pokrčila rameny. Nebylo, co dodat.
"Moment, brnknu Banánovi, že jsme na cestě, ju?" Zadrmolila Simona a vytáhla telefon. Ty potvoro, že já ti na všechno skočím. Řekla si Sára, když viděla plně nabitý telefon v rukou kamarádky. Telefonát byl rychle ukončen.

"Jdeme, prý je to nějaká vesnice Sýkorná. Pokud se budeme držet hlavní, do hodiny tam jsme. Máš dost času mi všechno říct." Přivinula se Simona Sáře k paži. Snad aby se zahřála nebo aby jí vyslýchaná kamarádka neutekla.

"Sýkorná?!" Sára zbledla ještě víc, než bylo obvyklé. Po chvíli se ale ovládla a pomalu začala vyprávět.

"Bydlí v Sýkorné, zřejmě tam mineme jeho autobus přímo u něj před barákem. Pokud se zeptáš, ano, vím, jaké okno je jeho a ne, nebudeme mu tam házet kameny s výhružnými vzkazy. Je to čestný muž, který je věrný své přítelkyni a to ho šlechtí." Dýchej holka, dýchej. Byť se snažila udržet klid, s každým krokem se Sáry zmocňovala větší a větší panika. Bála se, že ho potká. Poskakování a nadšené štěbetání její kamarádky jí klidu zrovna nepřidaly. Co když se, Síma, před ním prořekne?

"No táák, nebuď tak racionální. Ještě řekni, že ho stále odháníš a při každé nevhodné poznámce a činu mu přítelkyni připomínáš." Odpovědí jí bylo přikývnutí.

"Jsi praštěná. Asi ti ode dneška budu říkat mušketýrko!" Mlela dál Síma, zatímco její společnice si přála být kdekoli jinde.

Do vesnice došly rychleji, než si Sára vůbec přála. Autobus bylo těžké přehlédnout a její spontánní kamarádka u něj byla snad rychleji, než kamen, který po něm sama zklamaně kopla. Zatímco si Simona prohlížela starý autobus, Sára se ji snažila dostat pryč.

"Neblbni, nikam nemůžeme, psala jsem Banánovi, ať si nás vyzvedne u autobusu. Prý toho tvého Romea zná." Kamarád si je vyzvedl opravdu rychle. Bydlel v rodinném domě naproti.

"Vítejte, krásky, v našem zapadákově!" zvolal do posvátného ticha noci. Sára vyděšeně pohlédla k oknu, o kterém jí Ondřej vyprávěl, že tam má pokoj. Rozsvítilo se v něm. Začala zmatkařit a rozeběhla se do dveří, které Banán nechal přivřené. Noc strávila zatvrzelým mlčením a neúspěšnými snahami o spánek.


Ráno ji probudila zpráva z neznámého čísla:

"Ahoj, kde jsi? Stýská se mi, nemám si s kým povídat."

Sára vyděšeně koukala na displej, najednou se jí zvednul žaludek a rozeběhla se na záchod. Když se vrátila, prohlížel si zprávu Banán. Při pohledu na rozcuchanou Sáru s rozmazanýma očima a kruhy pod očima se rozesmál.

"Ty původce té zprávy asi fakt miluješ, co? To jsou mi reakce!"

K scéně se přidala rozespalá Simona, která ležela vedle Sáry a SMS ji také vzbudila. Naklonila se, aby si zprávu mohla také přečíst.

"Jo, divil by ses, ale fakt ho miluje, nicméně toto bych nazvala špatným svědomím."

"Proč?" Podivil se dvoumetrový muž se širokými rameny hlasem čtyřletého zvídavého děcka.
Simona mu ochotně povyprávěla celý příběh, zatímco si Sára vymyslela přijatelnou odpověď na zprávu a zapadla zpátky do postele. Jestli tohle neskončí, tak mě to zabije. Problesklo Sáře hlavou a upadla do neklidného spánku.
Dalšího dne jela opět Ondřejovým spojem. Společně s přibývajícími telefonáty, zprávami a krátkými rozhovory si vybudovali pěkný kamarádský vztah. Jednou mu dokonce změnili spoj, tak ji odvezl přímo až do školy aniž by musela přestupovat. To, že dojel do cíle o tři hodiny dřív, než škola začala, zachránila procházka po městě. Pošťuchovali se a smáli. Když se vraceli k autobusu, vzal Ondřej Sáře knihu, kterou si zrovna prohlížela a utekl s ní. Sára se za ním rozeběhla a běhali kolem autobusu, jak děti z mateřské školky. Nakonec se posadili ještě na chvíli do autobusu.

"Hele, ukaž mi papíry. Nežeru ti, že i když máš uniformu, tak ti je víc než deset let." Zadýchaně se smála Sára. Mezitím, co si prohlížela hustě popsaný řidičák, přisedl si k ní.

"Znáš tenhle videoklip?" Naklonil se blíž, aby dobře viděla na obrazovku tabletu. Klip poznala po prvních pár vteřinách. Byť byla píseň v rozporu s rockovou a metalovou společností, ve které se pohybovala, připomínala jí léta, kdy byla stejná jako zpěvačka. Naivní zamilovaná dívka, tajně milující kluka odnaproti.

"Jééé, jasně, že ho znám! Ta poskakující ztřeštěná holka jsem já!" Rozesmála se a sledovala, jak zpěvačka poskakuje po posteli a zpívá do kartáče místo do mikrofonu.

"Pak teda tedy kluk budu já." Zasmál se Ondřej. Zřejmě mu nedošlo, že v další chvíli bude zpěvačce její idol/kamarád dávat pramen vlasů za ucho. Bohužel Sáře v tu chvíli spadl pramen plavých vlasů také do očí. Rychle si ho vrátila za ucho a odtáhla se.

"Umíš anglicky? Víš vůbec, o čem tam zpívají?" Rozesmála se, když zpěvačka vyjadřovala své city k svému vysněnému/kamarádovi. Ondřej zakroutil hlavou.

"Pročpak nevidíš, že patříš ke mně?" Přeložila Sára a snažila se potlačit smích. Pořádně si tě vychutnám, hrát mi takhle krutě na city! Nemínila tuhle kořist pustit… Alespoň dokud ji bude bavit.

Čím víc času však spolu trávili, čím víc se smáli a čím víc se snažil být pozorným a galantním, tím horší byly Sářiny noci. Čím dál víc nechápala, proč je s tou holkou, co se s ním hádá o věcech, na kterých se s ním sama tak náramně shodla. S koncem podzimu se s Gábinou rozešel přítel a její předvánoční nadšení vystřídaly opožděné podzimní deprese. K tomu se přidala ochotně i Sára. Celé večery strávily společně u televize a koukaly na romantické filmy s tragickými konci. Nyní však skončil jeden happy endem. Kamarádky hodily po obrazovce vše, co jim přišlo pod ruku od chipsů až po polštáře.

Padlý anděl (2006)

23. června 2015 v 22:26 | Eleanor

Černovlasá dívka padla do bláta, které zaplavilo její dlouhou černou sukni a temně modrý, skoro jako noční obloha, korzet. Z očí jí padaly slzy a mísily se s blátem. Opřela se o ruce a sevřela v dlaních mokrou hlínu:

"Proč? Proč, mi to udělal?"

Na dobu ve které žila by vypadala úplně normálně, až na černá křídla, která se jí choulila na zádech. Zavřela oči a opět viděla jeho tvář. Tvář mladíka, který jí zlomil srdce a sesadil z nebeských výšin. Ano, bývala andělem, ale kvůli lásce se vzdala křídel. Kvůli lásce se vzdala nesmrtelnosti i svého poslání pomáhat lidem.

Všechno začalo, když na zemi zemřela na mor mladá dívka. V rodné vesnici ji všichni milovali, modlili se za její duši a jejich modlitby byly vyslyšeny. Dívka se stala andělem. Pomáhala mnoho let lidskému pokolení, až do doby, kdy uběhlo, přesně na den, 100let od její smrti. Hrob kam ji vesničané pohřbili byl již zarostlý a právě v ten den jej našel 20letý vesničan. Jeho zelené oči splývaly s okolní přírodou a zachytily se na ztrouchnivělém náhrobku. Pomalu odhrnul větvičku keříku, jenž zakrýval jméno mrtvé. Pomník byl zvláštní, stálo na něm jen jedna jméno:

"Jasmin", zvláštní znaky pak popisovali prostřední část pomníku. Mladík rozeznal jen roky na spodní části pomníku 1356-1375.

"Co tady děláš?? Běž pryč!" Z lesa po cestě přicházel ke keříku a hrobu starý muž.

"Jen se mi zatoulala ovce, dědo," řekl mladík:

" …zvláštní, nikdy jsem si nevšiml, že je tu někdo pohřbený."

"Ano, Jakube, ale už pojď, je to sice dlouho co zemřela, ale měla mor a nikdo ji ani nespálil. Nechtěj, aby se sem ta hrozná nemoc vrátila."

Jakub naposledy pohlédl na hrob a pak se se svým dědou vydali zpět k vesnici a za prací. Pozdě večer byla nezvykle silná bouře. Jakub se ve světlech blesků vzbudil. Zdál se mu zvláštní sen jakoby viděl anděla, který vystupoval z toho hrobu co odpoledne našel. Anděl však vypadal jako obyčejná dívka v krásných bílých šatech s kterými kontrastovali jen temně černé havraní vlasy. Už nečekal ani minutu. Nevěděl proč, nevěděl jak, ale ocitl se u hrobu dívky. Byl celý promáčený deštěm a přesto stál a jen hleděl na hrob jako by ho tam táhla nějaká neznámá síla. Najednou mu projela hlavou hlasitá rána, blesk udeřil do blízkého stromu a ten se nyní kácel na něj. Nemohl se pohnout, jeho nohy byly přikované k zemi. Nebýt té dívky v bílém, co ho skokem srazila k zemi a zároveň hodně daleko od stromu, už by potřeboval vlastní hrob. Pohlédl jí do očí. Její oči byly zářivě, až nadlidsky modré a pak usnul.


Druhého dne se probudil uprostřed louky. Nejdříve si myslel, že to byl sen, ale uviděl vedle sebe velmi mladou dívku a i padlý, dohořívající strom. Ne, nebyl to sen. Dívka se pomalu probudila také. Nejdříve ji čekal šok:

"Kde to jsem? Kde mám křídla?" Pak si vše uvědomila. Měl zemřít a ona porušila zákony za to jí byly sebrány křídla. Byla člověkem. Stále však ve svých žilách cítila určité zbytky magické síly, nenechal ji úplně bezbrannou. Vzal jí sice křídla, ale určitou moc jí nechal, novou, neznámou.


Jakub se do své zachránkyně bezhlavě zamiloval, když zjistil, že se jmenuje Jasmin ani mu to nevadilo. Nenapadlo ho spojovat si ji s dívkou z hrobu. Vzal si ji a žili spolu už druhý rok, když do vesnice zavítala nová dívka s rodinou. Byla vznešené krve a s rodiči a služebnictvem se nastěhovali do zámečku na náměstí. Jakub z ní nemohl spustit oči i Jasmin si všimla, že jeho srdce už nepatří ji. Bohatá dívka však Jakuba jen využila, také si všimla jeho zájmu a tak proč si nepohrát s chudákem? Jednou ráno se Jakub vrátil domu, až ráno. Nikoho doma však nenašel. Jasmin byla pryč, všechny její věci byli na místě a na posteli byl dopis s dýkou. Dopis Jakuba vylekal, byl psán krví:

"Zradil jsi mě! Už tě nechci nikdy vidět, bývala jsem andělem a jen kvůli tvému životu jsem ztratila svou nesmrtelnost. Klidně mě hledej, ale modli se, abys mě nenašel, protože pokud se setkáme příště, vezmu si zpět tvůj život. Jasmin!"

Až teď si Jakub uvědomil, co udělal. Uvědomil si, že ji stále miluje a vydal se ji hledat. Mnoho let bloudil světem, potkal mnoho lidí, co se jeho příběhu vysmálo, až do noci, kdy ho opět zastihla silná bouře. Kdyby měl pojem o čase, uvědomil by si, že je to přesně 10let od jejich setkání na louce, od setkání, které mu navždy změnilo život. Zjevila se před ním jeho žena. Jasmin byla stále mladá a krásná, ale její černý modrý korzet s černou sukní značil, že už v žádném případě není tou dívkou, co byla. Navíc její modré oči vypadali chladně a bezcitně, nenáviděla ho, byla zaslepena nenávistí, která ji však přešla, ale až pozdě. Než se Jakub vzpamatoval, probodla ho svým chladně zářícím mečem.

"Cožpak si zapomněl, co jsem ti řekla?" zasyčela umírajícímu Jakubovi zlostně do ucha. Však to co jí odvětil, ji probudilo:

"Ne, ale musel jsem ti říct, že tě stále miluji."

Jasmin sebou škubla, až teď si uvědomila, co udělala, ale bylo jí to jedno. Už nebyla andělem, který zachraňuje životy a chrání lidi. Ztratila svá bílá křídla, ale stále byla andělem, andělem co padl. Andělem, který je navždy odsouzen trpět za svou chybu. Ráno, když uviděla smrtelně bledou Jakubovu tvář a vybavila si jeho poslední slova, došlo jí, co provedla. Přes noc jí její bývalý pán otevřel oči. Zradila všechny, co si přáli, aby byla andělem a teď cítila, že za to bude muset navěky pykat. Po tvářích ji začaly stékat slzy, odhodila meč a rozběhla se do lesa. Do lesa, kde může navždy sama nerušeně trpět.
 
 

Reklama