Deník

Mám facebook tedy jsem

5. prosince 2017 v 11:47 | Eleanor
Když René Descartes stanul na pozici radikální pochybnosti a označil za jedinou jistotu naší existence fakt, že myslíme… Mám-li být přesná, tak fakt, že pochybujeme. Pak by se dnes tento osvícenec musel opravit. Lidé již příliš nepochybují. Vesměs přijímáme fakta tak, jak jsou nám předložena bez kritické reflexe. Dnes určuje existenci bytosti její profil na facebooku.


Zjišťuji totiž, že mít FB stránku pro blog má mnoho výhod. Tou hlavní je, že ne vždy je čas psát sáhodlouhé proslovy na blog. Občas člověka prostě jen něco zaujme, pobaví a chtěl by to sdělit. Samozřejmě kopírovat celé články na blog je nesmysl, obzvlášť když si zakládáte na tom, že vše je 100% vaše. Přesto bych občas ráda nějakou tu perličku ráda sdílela a tak je FB stránka ideální. Jedná se o rozmanitosti ze světa historie i umění, ale hlavně s důrazem na pobavení. Konečně smích prodlužuje život, tak buďme nesmrtelní!
(odkaz na stranky je schovan pod ikonou ;))

Navíc tam pravidelně přidávám informace o nových, ale i starších článcích, které již zapadly v prachu archivu, ale stále jsou aktuální (byť některé jen jednou do rokaJ). Pokud jste tedy zvědavci a chcete být stále v obraze, je pro vás stránka ideální.

Dalším nezpochybnitelným bonusem je komunikace. U e-mailu se mi občas stává, že mi ho spam podle schová, a tak se někteří odpovědi nedočkají nikdy, a jiní se jí dočkají až s prvním šedivým vlasem (ač dotaz vznesli v rozpuku mládí).
A protože jsem také holka zvědavá, budu ráda, když mi kromě liku zanecháte zde v komentářích také váš osobní názor na facebook:

Dokážete si bez facebooku ještě představit život nebo ho používáte z čistě profesních důvodů?

Výroba kaštanového pracího prostředku

3. listopadu 2017 v 14:55 | Eleanor
Kaštany většina z nás v dětství sbírala jako krmivo na zimu pro zvířátka. U nás na škole byly dokonce soutěže o to, která třída pro myslivce vybere více kaštanů. Výherci pak dostali za odměnu bonbóny. Někdy se také z kaštanů vyráběla zvířátka. Stačilo pár párátek a podivný kůň byl na světě. To, že kamarádovo zvířátko vypadalo stejně, ale tvrdil, že je to pes, se neřešilo... No a, aspoň byla legrace. Když jsem se přestěhovala na vesnici, začala jsem žít s jedním letitým jírovcem v sousedství. Na podzim nám vždy začne pokokušet střechu auta kaštanovými nálety. Přemýšlela jsem tedy jak tyto hnědé "bomby" využít a narazila jsem na prací prostředek z kaštanů. Můj drahý se pak jal iniciativy a už třetí podzim děláme zásoby na následující rok.



Co vás čeká a nemine

V úvodu bych ráda zdůraznila, že se jedná o čistě přírodní prostředek. Pokud tedy očekáváte, že tento výtvor nahradí váš oblíbený chemický Ariel, zklamu vás. Nicméně pokud budete prát jen lehce znečištěné svršky (samozřejmě bez skvrn od kávy, vína a dalších záludností), určitě vás tento tekutý prací prostředek nezklame. Je bez vůně, a všimla jsem si, že na bílé oblečení má lehce bělící účinek. Podotýkám, že trika, košile, kalhoty a sukně peru pouze na 30°C. Protože jsem skeptik, zkoušela jsem, zda by se prádlo vypralo stejně bez prášku: jen díky vodě a teplotě, a co si budeme povídat, nebylo to ono, takže ty kaštany přeci jen účinek mají. Jestli jste tedy stále odhodláni ušetřit peníze a prát ekologičtěji, pojďme k samotnému procesu výroby!

Výroba pracího prostředku

Začátek je jasný: Vzhůru na sběr kaštanů! Když je máte doma, zabalíte je do staré hadrové útěrky (zničí se!) a kladivem kaštany rozdrtíme. Poté je nasypeme do velkého hrnce, zalijeme vodou a vaříme zhruba cca 2 hodiny. Poté vše scedíte a nalijete do lahví - tekutí prací prostředek je hotový!


1) Kaštany rozdrtíme

2) Zalijeme vodou a přivedeme k varu

3) Po 1,5 - 2 hodinách odstavíme

4) A scedíme

Další perličky o kaštanech
Než čerstvě nasbírané kaštany rozdrtíte, zkuste si je na pár nocí dát pod polštář. Pomáhají proti migrénám. Pokud máte problémy se spánkem a budíte se ráno jako mátohy, kaštany vám přes noc dobijí baterky a ráno se budete cítit lépe. Dle povídaček našich babiček byste měli mít pod sebou tolik kaštanů, kolik je vám let, ale upřímně i já s 25 kaštany mám občas problém si lehnout, abych žádný necítila, takže číselnou symboliku dodržet můžete, ale nemusíte.


Čistě umleté kaštany v prášek lze užívat i do myčky na mytí nádobí. Údajně má mít dobré odmašťovací schopnosti. Osobně ale zatím vyzkoušeno nemám. (odkaz)

Konkrétní nafocený experiment s prací schopností kaštanového pracího prášku můžete zhlédnout zde (odkaz).

S mýdlovými ořechy na praní zkušenosti nemám. Vlastně ani nemám potřebu je kupovat, protože tento prací produkt mám téměř zdarma. Pokud však někdo zkušenosti má, budu ráda, pokud se o ně podělíte.


TT - Životní boj

2. listopadu 2017 v 14:00 | Eleanor
Boj vymezuje naše životy. Ať chceme nebo ne. Většině z nás se při slově boj zřejmě vybaví negativní emoce spojené s násilím, snad i bezprávím. Jenže boj provází naše životy od nepaměti. Co si člověk začal uvědomovat sám sebe a vymezil se vůči okolí, začal svůj boj o život. Tento boj pak promítl do mýtů, kde bojuje dobro se zlem. Dobro se snaží život zachovat, ať už ho reprezentují kladní hrdinové, božstva či později například andělé. Zlo naopak ničí a snaží se život potlačit. Tak nám vzniklo nebe a peklo, andělé a démoni… Dnes už si neuvědomujeme, že dříve nebyly tyto síly přísně vyhraněny. Bozi bojovali mezi sebou. Měli dobré i špatné stránky. Boj sám tak byl někdy vítán a nebyl chápán v přísně negativním smyslu…

Boží muka na křižovatce... Někteří věří, že náš boj za nás vybojují jiní...

Dříve byl skrytý boj, který zajišťoval naši existenci všude kolem. Sluneční bůh musel vybojovat svou bitvu s temnotou, aby ráno vyšlo slunce. My už víme, že tento boj je fyzikální zákon, který neovlivníme, ať už se budeme klanit na jakoukoli stranu. Den zkrátka vystřídá noc. Jenže už si neuvědomujeme, kolik malých soukromých bojů svádí někteří z nás proto, aby oni druhý den ráno vůbec mohli vstát z postele.


Před pár dny jsem se dozvěděla, že zemřel jeden můj vyučující. Jeho přednášky jsme milovali. Ne, není to ta nadsázka, jak když člověk zemře, najednou je ten nejlepší, i když na něj za života všichni nadávali. Vůbec. Jeho semináře jsme si pochvalovali vždy. Byl plný optimismu, síly, ale i nezdolné lásky pro to, co dělal. Dokázal nám rozšířit obzory, poučit nás a zároveň nás nechal se do toho předmětu zamilovat a nakazil nás svým nadšením. Dokonce, i když už jsme na jeho semináře chodit nemuseli, mnoho z nás se tam vracelo, alespoň na návštěvu. Nikdo z nás ale netušil, že tento muž je vážně nemocný. Najednou se objevilo jeho parte a nikdo jsme neměli ani zdání o tom, jak náročný a pro mnohé i děsivý boj musel každý den svádět.


Přitom na další, jiné přednášky jsme měli vyučujícího, který si stále na něco stěžoval. Shodli jsme se s kolegy, že z nás ta jeho negace až vysává chuť do života. Byl to paradox, že ten, který naši sílu potřeboval víc, mlčel a rozdával dál, a naopak ten, který měl dost svých sil, si ještě bral od ostatních. Dokonce jsem si názoru toho negativního vyučujícího vážila natolik, až jsem se jím skoro nechala demotivovat a odradit od lásky k tomu, co chci dělat. Promítal do mne svůj neúspěch, nezvládal svůj vlastní boj a tak kopal do všech okolo. Každý svádíme svůj vlastní boj. Ať už to jsou malichernosti či závažné věci, nikdy nevíme, jaké důsledky to ve výsledku bude mít na náš život a život ostatních. Snažme se tedy šířit jen to nejlepší z nás a neztrácejme naději, protože bez té je každý boj předem prohraný.


Kolem nás je mnoho lidí, kteří vedou svůj skrytý boj za život a nedají to znát. Nepřitěžujme jim. Nikdy nevíte, kdo to může být…

Domácí pudr

28. října 2017 v 19:25 | Eleanor
Pudr je nedílnou součástí života většiny dívek a žen. Ať už používáte korektory, make upy či další dekorativní kosmetiku, pudr je ve většině případů stálice a občas nejedna z nás zkrátka vyběhne pouze s ním. V posledních letech jsem i já zlenivěla a raději si pospím než obličej krmit vrstvou make upu, ovšem bez pudru ani ránu. Jsem šťastnou majitelkou mastnější pleti, takže z logiky věci by měl pudr pomáhat od lesku - souhlas, ale už méně pomáhá proti ucpaným pórům a průmyslově vyráběné pudry mi také podporovali akné. Je to jasné, ucpané póry jsou náchylnější k zánětům. Hledala jsem tedy takový pudr, který by mi pleť nezatěžoval, zároveň ji zmatnil a ještě na ní měl dezinfekční a ozdravné účinky. Byl to dlouholetý boj, spolkl hodně financí, abych nakonec zjistila, že ten nejúčinnější pudr si můžu udělat sama doma.


Co můžete od pudru čekat?

Vzhledem k tomu, že se jedná o čistě domácí produkt, tak nebude mít tak silné zmatňující či krycí účinky jako průmyslově vyráběné pudry. Též je poměrně hodně sypký, takže rozhodně si pořiďte zavírací krabičku na závit - plechovka od Nivei má tendence se otevřít a pak hodně štěstí při vyklepávání tašky :). Doporučuji též nanášet nad umyvadlem či štětec při použití důkladně vyklepat, aby v něm zbylo jen minimum produktu. Výhody pak jsou v ryze přírodním složení, kdy víte, co si dáváte na pleť a v účincích jednotlivých složek, které zároveň nezatěžují pleť. Jedlá soda neutralizuje kyselost pleti a pomáhá tak předcházet zánětům, které se nejčastěji projevují jako akné. Heřmánek má též protizánětlivé účinky. Kukuřičný škrob pohltí část přebytečného mazu a pomůže dosáhnout matnějšího vzhledu. Přírodní éterický olej pak vaší pleti dodá příjemnou vůni dle vašich preferencí, a pokud máte raději produkty bez vůně, chybět tam též nebude. Pudr je poměrně výrazně bílý, je tedy důležité ho pořádně rozprášit a rozmazat, nicméně pokud máte světlejší tón pleti, tak přispěje k jejímu barevnému sjednocení. Pokud máte pleť tmavší lze ho tónovat například trošičkou (menší špetičkou než špetičkou) nerafinovaného přírodního kakaa. Tento pudr používám už přes rok, takže mohu vřele doporučit. Navíc vydrží poměrně dlouho - toto množství uváděné v receptu mám zhruba na půl roku a to pudr používám i několikrát denně. Vzhůru tedy k výrobě, je snadná a rychlá.

Ingredience:
  • 50g kukuřičného škrobu
  • 25g jedlé sody
  • 10g sušeného heřmánku
  • 20 kapek éterického oleje
  • krabičku na závit (můžete si ji dozdobit dle svého, na fotce je má úprava krabičky z Rossmana od tělového krému)
  • misku a lžičku
Výběr oleje je na vás, nicméně nezapomeňte, že i tyto oleje mohou mít různé účinky, například:
  • Levandulový zklidňuje a lehce dezinfikuje
  • Růžový olej působí energicky a jako lehké afrodiziakum.
  • Citrusové vůně dodají svěžest, povzbudí a prozáří.
Příprava domácího pudru
Vezměte si menší misku a odměřte do ní kukuřičný škrob a jedlousodu. Všechny suché ingredience důkladně promíchejte. Následně přisypte sušený heřmánek. Doporučuji ho předem rozmělnit v hmoždíři a přisypat přes sítko, popřípadě pouze otrhejte okvětní lístky. Opět vše důkladně promíchejte. Na závěr přidejte opatrně pár kapek éterického oleje. Doporučuji kapat za stálého míchání, aby se nestalo, že jedlá soda zbytečně "vyšumí". Buďte důkladní, ať vám v pudru nezůstanou hrudky.


U mě na fotce můžete vidět, že jsem do pudru přidala okvětní lístky růže. Krásně pudr provoní, ale jinak jsou poměrně nepraktické. To je tak, když je někdo líný se s nimi drtit :)


Originální recept jsem našla zde.

Děláte si dekorativní kosmetiku sami doma? Podělte se o své tipy, budu jedině ráda ;)

TT - Já se nebojím, ale všichni okolo

27. října 2017 v 10:12 | Eleanor
Strach sám ze sebe se může stát opravdovou noční můrou. Na(ne)štěstí ti lidé, kteří jsou opravdu nebezpeční si to neuvědomují a žádnými obavami netrpí. Mezi ně patřím i já. Ne, nemám choutky masového vraha, a i když občas ráda přiložím do ohně, je to ohniště buď u nás na zahradě, nebo kotel v domě a ne bývalá základní škola. I tak se ale občas stane, že to polínko je moc velké, a tak udusím celý oheň či to jídlo je příliš ostré, a tak téměř přidusím svého drahého… Inu, strach ze sebe nemám, ale o to větší strach ze mne má můj drahý. Přesněji ze mne a mé šikovnosti. Zmatkalis carambolis opět zasahuje…


Asi si myslel, že ho chci přikrýt, aby mu nebyla zima...

Není to tak dávno, co jsem skládala prádlo. Uvelebila jsem se na gauč, pustila videa na youtube, a když jsem občas našla děravou ponožku na zašití či nějaký starý kapesník na likvidaci, bezmyšlenkovitě jsem je házela přes rameno do křesílka. Jaké překvapení pak pro mne bylo, když jsem pod tou hromadou hadrů našla spát Kerryho. Náš kocourek mou šikovnost velmi rád pokouší a já si budu muset dát příště větší pozor… Čeká mě třídění šuplíků, kde jsou například i kameny přivezené z cest…

Další výzvou je vaření. Kerry je velmi kontaktní kocourek. Když nežere, tak musí být u někoho na klíně a drbán, jinak je zle a je schopen prudit celou dobu, kdy se mu člověk nevěnuje. Jeho prioritou je motat se v kuchyni. Sice vařím vegetariánská jídla, ale i tak musí kontrolovat, zda tam pro něj neukápne nějaká smetana či jiná laskomina. Ano, ukápnou. Ne, není to z mé vlastní vůle. Obzvlášť motání miluje, když nesu něco vařícího. Má zkrátka rád výzvy. A tak se stalo, že když jsem sypala těstoviny do vroucí vody, udělal mi smyčku mezi nohama, zvrhla se mi ruka a vařící voda mi vystříkla na paži. Už měsíc tam mám vypálené tečky, které vypadají jako stařecké fleky. Zkrátka i náš kocour má mou školu.

Další flek, který je výsledek mé šikovnosti, je v obýváku na zdi. Přiznávám bez mučení, měla sem v sobě trochu červeného vína, ale už taky vím, že zákony fyziky jsou nemilosrdné a pokud sklenku s (červeným!)vínem zhurta postavíte na stolek - víno vystříkne. Ve středověkých filmech to vypadá tak dobře, ale v reálu to není dobrý nápad zkoušet:

1) Ve filmech mají většinou korbely s pivem - nejsou tak křehké.
2) Všimněte si, kolik piva se z těch korbelů vylije(!), byť to vzhledem k tmavým scénám není moc patrné
3) Pivo nebarví, jen pár dní zapáchá, ale časem vyvane


Takže teď sbírám kreativní nápady, jak zamaskovat fialovou skvrnu od červeného vína na žluté zdi… Nemáte nějaké?


Je snad až s podivem, že jediné úspěchy, které má (ne)šikovnost slaví, jsou pěstitelské. Lichořeřišnice, měsíček i heřmánek mi krásně vykvetly. Růžím se daří tak, že za chvíli náš dům bude vypadat jako šípkový zámek. Pravda, ředkvičky jsem trochu pozapomněla sklidit, to dřevnaté velikosti zatnuté pěsti už moc k jídlu nebylo… Ale to je jen drobná vada na kráse mých pěstitelských úspěchů. Někdy si však říkám, zda nemá pravdu to známé úsloví, že květiny kvetou, když se mají nejhůře.


Co jste naposledy vyvedli vy?

Prokrastinace kam se podíváš

8. února 2017 v 10:12 | Eleanor
Znáte to kouzelné slovíčko "prokrastinace"? Ano, to, co zmodernělo v posledních letech jako výmluva, proč někdo něco nemůže a proč místo toho dělá něco jiného. Řekněme si to narovinu, jsem chodící definice tohoto slůvka a tak mi nezbývá než napsat tento článek a omluvit příčiny své blogové absence...

Zkouškové není prostor pro prokrastinaci. Tedy alespoň na svém konci. Když vám teče do bot. Nevýhodou zkouškového období na konci zimního semestru je jeho krytí se s vánočními svátky. Pokud máte ještě 19. prosince dva předtermíny, pak už nezbývá víc než pět dní na pečení cukroví, vánoční výzdobu, nákup dárků a hlavně vánoční úklid. Ano, bohužel už žiji ve vlastní domácnosti, kde se ode mne očekává, že budu paní domu a leckdy tato moje úloha trpí vinou školy. Naopak v lednu je tato má úloha na vrcholu, protože udělám doma cokoli, jen abych se na zkoušky nemusela připravovat. Následně zpanikařím a nedělám zase nic jiného, než že ležím v knihách. Pak se můžete divit, že nezbývá čas na články...

Práce jako zdroj volného času. Možná to zní jako paradox, ale je to tak. Když jsem v práci, mám nejvíc času na blog a tudíž tam i vzniká nejvíce článků. Proč? Dělám recepční. Má práce obnáší čekat na hosty a ubytovat je. Obzvlášť v této době jich moc není, takže blog by mohl jásat, ALE kvůli škole si nemohu dovolit být 24 hodin v práci, protože je dost těžké se učit a zároveň každou chvíli zvedat telefony. Doma se pak opět vracíme k prokrastinaci...

Čtení knih závodní rychlostí. Poslední dobou jsem se dala na recenze, ale příliš jsem neodhadla své síly. Zná to jistě každý knihomol - nekonečný seznam knih, které si nutně musíte přečíst jinak... Jinak se vlastně nic nestane, ale ve vás bude stále hlodat červík, že ta kniha tam tak uboze leží a vy jste ji chtěli mít chudinku přečtenou už před rokem. Z toho důvodu, tu také je tolik recenzí a bohužel minimum článků.

Organizace času pojem neznámý. Možná vám to tak vyplynulo, na druhou stranu já si umím čas krásně zorganizovat. To mi vážně jde, napíši si postupy, rozvrh a udělám výzvy. Problém je v plnění. Baví mě dělat si plán, kterým bych se měla řídit, ale už míň mě baví ho naplňovat. Takže nakonec dělám pět věcí najednou a vlastně žádnou pořádně nedotáhnu.

Toto vše, však jednu výhodu přeci má. Na ploše mám poznámky na nové články a jen srším nápady. Ovšem, kdy je zrealizuji, to je ve hvězdách. Nechce to někdo udělat za mne a ulehčit mému svědomí? :D

Jak jste na tom vy s organizací času?? Dokážete si řídit rozvrhem, který si uděláte?
Jak probíhá vaše zkouškové?

Boj s adventním kalendářem

23. prosince 2016 v 11:57 | Eleanor
Jako dítě jsem se vždy těšila na Mikuláše. Věděla jsem, že v igelitce za oknem objevím adventní kalendář, ze kterého budu moct rovnou pět čokoládiček sníst. Když jsem dospěla, Mikuláš na mě s adventním kalendářem zapomněl, tedy až do letošního roku, kdy ho pro mne opět nechal u maminy. Když jsem ho přivezla domů k mému drahému, začaly boje…


Boj svědomí: Nejsme už příliš staří na to, abychom si každý den vyloupávali čokoládičku a odpočítávali si dny do Vánoc? S tím, jak je toho na mě najednou moc - pečení cukroví, do toho chození do práce, shánění dárků a zkouškové, mi ubývající čokoládičky začaly působit spíše stres. Na druhou stranu to dítě ve mně se hrozně těšilo, až otevře to dvoukřídlé okénko a dospělý ve mně se ho také nemohl dočkat, protože bude konečně po všem. Navíc jsem stále více uvažovala, zda je úplně normální ve věku dvaceti pěti let ráno vstávat a mlsně koukat na dětský adventní kalendář… Nicméně dilema se vyřešilo zcela samo, přirozenou cestou.

Boj o čokolády: Když jsem si myslela, že jsem v pětadvaceti příliš stará, nepočítala jsem s tím, že můj o třináct let starší drahý bude mít na čokoládičky též zálusk. Sedli jsme si tedy spolu spořádaně jako dospělí jedinci ke stolku, vzali kalendář a začali otevírat jedno okénko po druhém:

"Vláček - ten chci já!" zvolal drahý, když jsem z okénka pod číslem 2, vytáhla cosi, co připomínalo mašinku. Dodnes totiž pro něj není lepší zábavy, než si sednou na nádraží a koukat na projíždějící vlaky.

"Svíčka - tu musím mít já. Jsem přeci domácí palič!" strčila jsem si rychle čokoládičku s hořící svíčkou do pusy.

U některých dalších čokoládiček jsme sice nevěděli jistě, co že to na nich bylo, ale i tak ta nekvalitní čokoláda chutnala jako naše dětství. Ať si myslí kdo chce co chce! Zjistili jsme, že ač pro někoho jsme už možná mastodonti, tak pro adventní kalendář budeme stále dost mladí.

Zítra otevřeme poslední okénko, takže předem přeji: krásné Vánoce všem! :)

Kupujete si nějaký druh (ne nutně čokoládový) adventního kalendáře?? Jaký??
Myslíte, že v dospělosti už je to dětinskost nebo si rádi vyloupnete své okénko a sníte čokoládku s mašinkou?

Film Čarodějnice (2015)

4. prosince 2016 v 17:44 | Eleanor
Mnoho plodů lidové slovesnosti již bylo zfilmováno: Popelka, Locika, Sněhurka... Tento film však sahá do historie daleko za romantické pohádky 19. století. Navrací se do dob, kdy vznikaly mýty, které byly odpověďmi na základní lidské otázky. Do doby, kdy lidé byli silně spjati s přírodou, a čarodějnictví nebylo ničím špatným, ba naopak. Film bere tyto mýty a staví je proti křesťanství. Kdo vyhraje? Bůh nebo příroda?


Stručný děj: Farmář William (Ralph Ineson) je protestantem, což se neslučuje s katolickou vírou obyvatel osady v Nové Anglii, kde žije. Musí tedy se svou rodinou opustit osadu, která jim zajišťovala bezpečí a postavit se na vlastní nohy. Americká příroda poloviny 17. století však není pohostinným místem. Úrodě se nedaří, zvěře je v lesích poskrovnu a navíc se začnou dít podivné věci. Jejich nejmladší dítě zmizí v lese, následně umírá i další syn za velmi podivných okolností. Silně věřící lidé se bojí ďábla, kterého vidí v nejstarší dceři Tomassin (Anya Taylor-Joy), která paradoxně vidí vše nejstřízlivěji. Dokáže je jejich víra ochránit nebo jsou pohanské síly spjaté s okolní přírodou silnější?

Suma sumárum: Film byl složen z pohanských mýtů a středověkých záznamů procesů s čarodějnicemi. Pokud jste někdy četly Ženy, které běhaly s vlky (Clarissa Pinkola Estés), pak ve filmu jistě uvidíte iniciační proces, kterým prochází mladá Tomassin. V tomto případě vám film doporučuji, protože jsem sama zvědavá, zda tam také uvidíte to, o čem tato psycholožka ve své knize píše :) (POZOR! Kniha není předlohou pro film. Kniha se pouze zabývá psychologickým rozborem mýtů, které film inspirovaly! Poskytne vám tedy jiný náhled na film čistě z akademického hlediska nikoli že by byl filmovou předlohou.)

Pokud jste knihu nečetli, pak bych vám film nedoporučila. Pro nezasvěceného diváka to bude něco mezi nepodařeným hororem a nedotaženým psychologickým thrillerem. Trochu mi to připomnělo film Moje sestra vlkodlak 3, jen tam chybí přitažlivý herec typu Nathaniel Arcand, který ženskou část diváků zabaví během nudných chvil děje a to samé platí o přitažlivých herečkách.

Pokud jste film viděli, jak na vás působil??
Jaký je váš nejoblíbenější horor odehrávající se v minulost??

Tvořivé: Polínko jako adventní svícen

28. listopadu 2016 v 12:52 | Eleanor
Jistě už většina z vás včera zapálila první svíčku na adventním věnci/svícnu. Inu, já tradičně nestíhám, takže jsem se do práce vrhla až dnes. Z čeho ale svícen udělat, když bydlíte na vsi a do města se vám v té zimě nechce? Využijte jako já to, co máte doma - polínko, jehličí a skořápky ořechů. Pokud tedy patříte též do klubu opozdilců, pojďte si rychle ještě svícen vyrobit se mnou.


Co budete potřebovat?
  • · Polínko - určitě stabilní, ať se svícen s hořícími svíčkami nepřevrhne.
  • · Stále zelené větvičky - co najdete na zahradě (smrk, cesmína…)
  • · Skořápky vlašských ořechů
  • · Tavnou pistoli
  • · Další drobnosti dle uvážení: šišky, žaludy, bukvice, sušené šípky, mašle…
  • · Není nutné: ubrousky, štětec a lepidlo na decoupage

Postup

Ze všeho nejdříve polínko očistěte a zbruste. Samozřejmě, pokud na něm necháte kůru, bude to vypadat přirozeněji. My máme ve sklepě omezené množství polínek na otop a toto jediné vhodné mělo kůru uvolněnou a napadenou dřevokazem, tak musela pryč.

Díry do dřeva vyvrtejte vrtačkou s příslušným nástavcem, aby vám v ní dobře držely svíčky. My máme svíčky, které jsou dole protáhlejší, takže mi můj drahý vyvrtal díru o dvou šířkách.
Pokud se rozhodnete dekorovat technikou decoupage, připravte si lepidlo na decoupage, štětec a ubrousky. U mě vidíte, že jsem využila suku po větvi a vyplnila ho ubrouskem. Natrhané části ubrousku jsem pak nahodile umístila ještě na další místa. Postup je snadný, štětcem nanesete lepidlo na vybrané místo na polínku, vezmete třetí, nejjemnější a potištěnou vrstvu ubrousku, přiložíte na natřenou část a následně štětcem přitisknete a lehce ještě jednou přetřete. Buďte opatrní, ať ubrousek nepotrháte!

Když lepidlo zaschne, nahřejte tavnou pistoli. Pozor při práci s ní, je opravdu nepříjemné, když se vám žhavá hmota dostane na kůži! Následně tavnou pistolí přilepíme větvičky, šišky apod. dle vlastního vkusu a uvážení.
Svícen je hotov J


Děláte si adventní věnce/svícny doma sami nebo je raději kupujete??

Využíváte nějaký nezvyklý materiál na výrobu věnců/svícnů nebo máte rádi "pichlavou" klasiku se stuhami a šiškami??

Film Egon Schiele: Tod und Mädchen (2016)

25. listopadu 2016 v 11:37 | Eleanor
Už je to dva týdny, co měl premiéru nový rakouský film s biografickými prvky, Egon Schiele: Tod und Mädchen. Film jsem viděla hned druhý den po premiéře, ale dodnes jsem uvažovala nad tím, co o něm napsat do recenze. Na ČSFD se do toho mého zmatku začalo ozývat mnoho protichůdných názorů. Přesto jsem dokázala udělat si ucelený názor a tak vám mohu recenzi, byť se zpožděním, s klidným svědomím předložit.

Stručný děj:
Nabízí se napsat, že jak napovídá název, točí se film kolem života rakouského malíře a kreslíře Egona Schieleho (1890-1918). To ale není tak úplně pravda. Stěžejní je podtitul Tod und Mädchen, tedy název jeho nejznámějšího obrazu, česky Smrt a dívka. Film tedy přibližuje pouze tu část umělcova života, která měla vliv na vznik tohoto díla a dětstvím se tudíž vůbec nezabývá. To vše se děje retrospektivně ve vzpomínkách Egonovy sestry. Ta vzpomíná během péče o umírajícího umělce za epidemie španělské chřipky.

V úvodu film ukazuje mladého Egona (Noah Saavedra) jako vášnivého umělce, pro kterého je tvoření nejen budoucím povoláním, ale zároveň životní nutností. Ve svém mládí a touze po tvoření se dostává do sporu i s dobrými mravy tehdejší společnosti, což vede k tomu, že se ho zřeknout pěstouni a on se musí uživit sám svým uměním. Odstěhuje se z Vídně do menší venkovské usedlosti a stává se žákem Gustava Klimta (Cornelius Obonya). U něho poznává svou osudovou ženou: Wally Neuzil (Valeria Pachner). Jejich vztah je oba dostává na okraj společnosti: on umělec na volné noze, ona prostitutka a jeho múza zvěčněná na mnoha aktech. I přes jeho počínající úspěchy, ústí vše do tragického konce: obrazu Smrt a dívka.


Suma sumárum:
Na film jsem šla s očekáváním, že to bude podobné jako Dívka s perlou či Dánská dívka a rozhodně jsem neodešla zklamaná. Film sice není biografií v pravém slova smyslu, protože se opravdu soustředí pouze na obraz Smrt a dívka, takže mnohé, zdánlivě nesouvislé prvky z umělcova života nechává promlčené. Na druhou stranu je uceleným vyprávěním, které diváka zasvětí do zákulisí známého obrazu a hlavně myšlení Egona Schieleho i jeho doby. Nastíní jeho vztah s dosud zamlčovanou Wally a ukazuje ji jako ženu, přítelkyni a modelku, nikoli pouze jako odsouzeníhodnou prostitutku.

Herecké obsazení hlavních rolí považuji za věrohodné a herce dobře vybrané, byť Egonova mladší sestra byla velmi křečovitá. Atmosféra filmu mě dokázala vtáhnout a rozhodně nemám pocit, že jsem v kině ztratila čas. Navíc mě film donutil zjistit si více o tomto umělci, jeho životě a tvorbě, což považuji za další plus. Pokud se tedy nebojíte nahoty ve filmu, pak vám ho mohu vřele doporučit.

Pokud jste film viděli, jaký byl váš dojem??
Znáte díla Egona Schieleho? Slyšeli jste o něm někdy?

Slavnostně přísahám, že si nepřečtu nový díl Harryho Pottera

6. listopadu 2016 v 9:09 | Eleanor
Je to skoro měsíc, co u nás vyšel český překlad dalšího pokračování známé série, Harry Potter a prokleté dítě. Hm… Další pokračování je možná trochu silného slovo, jedná se o divadelní hru, kde se o autorství dělí scénárista Jack Thorne, režisér John Tiffany a samozřejmě i stará známá J. K. Rowlingová. Ti všichni nám chtějí umožnit náhled do kouzelného světa našeho dětství, když už je "po všem". Nejen toto je však důvod, proč si knihu odmítám přečíst…


Patřím mezi Potterovskou generaci. V mém dětství mezi sebou nejdříve soupeřili Harry Potter s Pánem Prstenů o to, kdo mě více ovlivní v nejcitlivějších letech života, ale nakonec vyhrál Harry a tak mě provedl od dětství přes dospívání až do dospělosti. No, dobře, píši teď o fyzické dospělosti, o té mentální se teď bavit raději nebudeme. Ta asi nikdy zcela nedozraje, protože můj svět fantasie je stále někde na pomezí Středozemě a Bradavic.

Když Harry poprvé odjel do Bradavic, byla jsem o rok mladší než on, takže jsem stále s nadějí čekala na svůj dopis. Marně. Na druhou stranu, když jsem ve druhém díle viděla ty obří pavouky, vlastně jsem se i modlila, aby opravdu nepřišel. Všichni totiž víme, že kdyby s dopisem poslali Erola, tak by ani roční zpoždění nebylo žádné překvapení. Jak Harry rostl a dospíval, tak jsem se měnila i já. Roky pro mne nebyly odděleny Silvestrem, ale datem, kdy vyjde další knižní díl a když vyšly všechny, tak jsem ještě jako bonus čekala na poslední film.

Se závěrečnou knihou i filmem jsem se pomalu ale jistě dostala ke konci středoškolských studií a nastoupila na vysokou. Samozřejmě ani to mi nezabránilo obrečet dramatický konec, a hlavně mého milovaného Snapea (Já to prostě tušila, že má citlivou milující duši!!) a záruku dobré nálady Freda Weasleyho (Proč Angelina a ne já?!). Jejich oběti však nebyly marné. Stejně jako životy Siria, Remuse, Nymfadory, Albuse Brumbála a mnohých dalších, neskončily nadarmo. Voldemort byl přeci poražen. Ve světě kouzelníků zavládl mír. Vyšlo slunce, životy přeživších se měly zalít sluncem. Měli žít přeci šťastně až do smrti…

Protože stresy v práci, dopravní zácpy, partnerské hádky a dohady se vzdorovitým potomstvem jsou výsadou našeho skutečného světa. Hromady problémů se mi visí na krk den co den, ale jen proto, že jsem nevybojovala tu těžkou bitvu a nežiji v tom kouzelném světě. Stejně jako Samvěd Křepelka s Růžou žili pokojně v Hobitíně, tak i Harry s Ginny měl tak žít. Nechci se nikde dočíst, že Sam se stal kvůli posttraumatickému stresu alkoholikem, děti mlátil jak o život a nakonec na ně přišel hobití berňák… Stejně jako nechci číst o tom, že život Harryho, jeho přátel a rodiny nebyl dokonalí. Moji drazí přátelé z knih, se kterými jsem vyrostla, mají šťastný a klidný život, s tím vědomím každou noc spokojeně usínám a odmítám se o něj nechat připravit.

Tímto tedy: "Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti! (Ale k přečtení nového knihy ne!)"

Článek původně vyšel na mém profilu na sarden.cz (zde).

Jako Šípková Růženka...

3. listopadu 2016 v 16:27 | Eleanor
Šípkovou Růženku známe všichni už od dětství. Princezna, která v důsledku prokletí usne a hrad, kde přebývá, zaroste růžemi. Ještěže v tom hradě spala. Jinak by se zřejmě ukousala nudou, ven by se totiž nedostala. Každý rok chodíme s drahým sbírat šípky a každý rok je to stejné. Připadám si právě jako Šípková Růženka, která trpí nespavostí a snaží se prodrat šípkovým křovím. Výsledek je takový, že mé ruce vypadají, jak kdybych se snažila podřezat, ale v důsledku třesoucích se rukou, mi to nevyšlo… Dost ale mého fňukání, pojďme si říct více o této pichlavé rostlině a jejích léčivých plodech.

Známá historie tohoto keře sahá až do neolitu. Písemné zmínky o něm se dochovaly ovšem až ze starověku, kdy Řeky růžové květy okouzlily natolik, že je spojili s bohyní lásky a smrti Afrodítou. Díky ní mají květy též své růžové zbarvení. Když spěchala pomoci svému milému, šlápla na trní a její krev zbarvila původně bílé květy. Snad ještě starší pověsti hovoří o slavíkovi, který se do růže zamiloval, ale právě tato láska ho stála život - trn mu proklál srdce. Spojení života a smrti je tedy v mýtech rozšířeno, krásné voňavé květy plné života doplněné smrtelnými trny. Později Římané spojili růži s bohyní lásky Venuší a nemohla tudíž chybět v žádném nápoji lásky a velmi v oblibě byl též růžový olej.

Pěstováním tohoto keře se většina lidí nezabývá. V Čechách máme štěstí, že roste na mnoha místech. Snad i proto ho naši předci nazývali také psí růže, jako se psi dříve potulovali všude možně, tak i tento keř najdeme různě po okolí. Pokud žijete na venkově, najdete ho jakou součást remízek, ve městě zase šípkové růže slouží jako okrasa a šípky, pokud je nesesbíráte, sezobe ptactvo. Pokud ovšem přesto chcete šípkový keř pěstovat, doporučuje se zasadit sazenici ve slunné či polostinné části zahrady do propustné půdy. Samotný keř je nenáročný na živiny i na údržbu. Kdyby byl, těžko by mohl růst na každém kroku, že?


Sběr šípků je ideální podniknout na začátku podzimu, ale vždy záleží na konkrétním počasí během roku a oblasti. Obvykle se udává čas sběru září až říjen. Sami většinou chodíme v říjnu, ale slyšela jsem, že není problém jít na sběr ani v listopadu. V této době však hrozí, že šípky mohou v noci přemrznout nebo už budou přezrálé. Vždy sbíráme plody, které nejsou měkké, ale ani příliš světlé červené natož zelené!

Plody je následně nutné usušit. V tomto ohledu doporučuji sušičku. Plody rychle hnijí a plesniví. Doporučit mohu též sušení v elektrické troubě. Vysypte plody na plech, zapněte troubu na nejnižší stupeň, dvířka zablokujete vidličkou (nožem či lžící), zkrátka aby se nezavřela a k plodům šel čerstvý vzduch. Ideální teplota sušení je udávána 60°C-80°C. Pozor na vyšší teploty. Od 90°C už se ztrácí vitamíny! Takto nechte cca 24 hodin sušit. Usušené šípky mají tmavě rudou barvu, jsou tvrdé a svraštělé.

Vliv šípků na zdraví je nezpochybnitelný, už díky té dlouhé tradici, co je lidé používají. Proč by také jinak pili vývar, který zase tak dobře nechutná? Přisuzuje se mu mnoho účinku: díky velkému množství vitamínu C posiluje imunitní systém, podporuje krvetvorbu, ale také přispívá k dobré činnosti střev a pomáhá při revmatismu. Má též odvodňující účinky a přispívá k správné funkci močových cest, ale při akutních zánětech si zajděte raději k doktorovi!

Příprava čaje je docela věda, ale neděste se, zvládnete to i sami doma. Návody na přípravu jsou různé, proto uvádím ten, který se osvědčil nám tj. pro dva lidi. Do hrnce nasypeme cca 3 polévkové lžíce sušených šípků, zalijeme 2,5 l vody a necháme vařit na nejnižší stupeň cca půl hodiny. Pozor na vysoké teploty, ať se nepřipravíte o důležité vitamíny. Vývar slijeme a zbylé šípky zalijeme ještě jednou stejným množstvím vody. Opět zahřejeme, ale tentokrát šípky rozmělníme, aby pustily i zbylou šťávu. "Recyklaci" provádět nemusíte, nejlepší je vždy použít čerstvou várku a hned pít, na druhou stranu, při pohledu na své podrápané ruce ty malé potvory musím využít do maxima. Čaj doslaďte trochou medu a dobrou chuť.

Sušíte si doma šípky? Máte nějaké vlastní recepty na přípravu?

Zdroje:
RŮŽIČKOVÁ, Helena. Bylinář. Praha: Tváře, 2004.
WOJTOWICZ, Dalibor. Byliny z vlastní zahrady. Brno: Computer Press, 2004.
KORBELÁŘ, Jaroslav a kol.. Naše rostliny v lékařství. Praha: Avicenum, 1981.

http://poselsvetla.blog.cz/1101/ruze-sipkova-rosa-canina
http://www.bylinkyprovsechny.cz/byliny-kere-stromy/kere/186-sipek-sipky-ucinky-na-zdravi-co-leci-pouziti-uzivani-vyuziti
http://bylinkovyraj.net/sipkova-ruze/
http://www.klidapohoda.unas.cz/byliny/Byliny1/Ruze.htm

Už jste jedli Ženské prsty?

16. října 2016 v 20:21 | Eleanor
Už pár let si píši se svým vrstevníkem, který však žije v Pákistánu. Narodil se tam, žije tam, je to hrdý Paštůn, který však miluje anglickou literaturu a dokonce ji učí na univerzitě v Péšávaru. Byť jsme každý z jiného kulturního okruhu, probíhají naše hovory pro mnohé překvapivě klidně. Nedávno mi však vyrazil dech. Napsal mi, že jeho matka připravuje k obědu "ladies fingers with rice" (ženské prsty s rýží). To mě lehce zarazilo. Že by byli Paštůnové nejen muslimové, ale i kanibalové?
Myslím, že Češi by okru nazvali spíše hastrmaní prsty... (zdroj)

Má neznalost ho vyděsila. Jak jsem později zjistila, je tento pojem rozšířený v celém anglofonním světě a není to tedy jen podivná pákistánská zkomolenina angličtiny. Trpělivě mě poučil, že se jedná o rostlinu jménem Okra, v češtině ji známe pod názvem Ibiškovec jedlý (též Proskurník jedlý).

Jak praví wikipedie, tato rostlina pochází z Indie nebo Afriky a je rozšířena v tropických a subtropických oblastech celého světa. Kdyby tedy měli Češi kolonie, tak ji jistě také znají a nazývají familiérně "ženskými prsty". Takto se s ní musíme seznámit až dnes sami. Ono, jak mi Idrees sdělil, okra není úplně ten správný název rostliny. Okra je totiž označení plodů, které připomínají něco mezi paprikou a okurkou. Jiný název už však neznal, logicky český název Ibiškovec mohl znát jen těžko. V jejich kuchyni je to poměrně oblíbená potravina a za zmínku jistě stojí i to, že byla konzumována už v Egyptě 2 000 let před n. l. Není to tedy žádný nový módní výstřelek.

Pěstování této rostliny v našich podmínkách však není jednoduché. Pokud nemáte skleník, těžko vás oblaží krásnými květy a chutnými plody. Údajně by se měl dát pěstovat i za oknem, ale potřebuje neustálou teplotu nad 20 °C. Osobně bych to v našem domku, kde když jsem líná zatopit, máme i 13°C nezkoušela, pokud však s výsadbou a pěstováním máte nějaké zkušenosti, napište mi je do komentářů.

V kuchyni má široké využití. Lze plody konzumovat syrové, ovšem pozor, působí poněkud lepkavých dojmem, nebo tepelně upravené. V Čechách je však seženete pouze ve specializovaných obchodech s asijskými či arabskými produkty. Pokud se vám však poštěstí je sehnat či vám doma vyroste, snad vám přijde k duhu následující recept, který mi dal Idrees sám.

Lečo z Ibiškovce
(nevěděl, jak pokrm nazvat, tak jsem ho pojmenovala sama)
  • · 300g čerstvé okry
  • · 1 střední cibuli
  • · 4 stroužky česneku
  • · 2 střední rajčata
  • · špetku černého kmínu
  • · 2 špetky římského kmínu
  • · sůl dle chuti
Okru omyjeme a osušíme. Následně plody nakrájíme na 0,5cm kolečka (stejně jako když krájíme např. okurku). Můžete mít tendenci semínka vydloubávat, protože jsme tak zvyklí například od papriky, kterou okra připomíná. Ovšem nemusíte se s tím zatěžovat. Na pánvi rozpálíme olej, když je vařící přihodíme kousky okry a cca 10 min smažíme. V dalším hrnci/pánvi si také rozpálíme olej a na něj přihodíme na měsíčky nakrájenou cibuli a též na měsíčky nakrájené stroužky česneku. Lehce osmahneme do zlatova, ale pozor ať vám cibule nezhnědne! Poté přidáme rajčata a koření. Pár minut směs mícháme a vše smažíme. Poslední krok je přidání okry. Promícháme ji se směsí, dáme vše na nejnižší teplotu a necháme 10 minut dusit. Jak už vám mohl napovědět úvod článku, můžete pokrm podávat s rýží.

Další zdroje:
http://www.semena-rostliny.cz/blog/47-ibisek-jedly-neboli-okra
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ibiškovec_jedlý

A co vy?? Už jste jedli Ženské prsty?? Máte s touto rostlinou nějaké zkušenosti??

Film Švýcarák (2016)

6. října 2016 v 16:26 | Eleanor
Byť jsem vyrůstala v Karlových Varech, vždy jsem tak nějak tušila, že filmovému průmyslu nerozumím. Filmy, které byly na místním filmovém festivalu opěvovány, jsem v kině buď prospala, nebo odešla po prvních dvaceti minutách. Prostě asi nemám ty pravé filmové buňky. Když jsem se však dočetla o filmu Švýcarák (2016), ve kterém hraje jednu z hlavních rolí Daniel Radcliffe, a navíc na CSFD získal poměrně vysoké hodnocení, dala jsem mu šanci. Sice mě lehce poděsilo, že byl uveden i na MFF Karlovy Vary, ale řekla jsem si, že to zkusím. Inu, zkusila...

Stručný děj:
Trosečník Hank (Paul Dano) se hned v úvodu pokusí oběsit, zkrátka už ztratil naději, že by se mohl z opuštěného ostrova dostat. Nevíme sice, jak se tam dostal, proč či co je vůbec zač, ale víme, že ho život už omrzel. V poslední chvíli před něj moře vyplaví tělo Mannyho (Daniel Radcliffe), což vezme zoufalý Hank jako znamení a ihned se s ním skamarádí. Co na tom, že Manny je poněkud bledší a v rozkladu. Má úžasné nadpřirozené schopnosti a je pro Hanka vlastně takovým "švýcarákem", víceúčelovým kamarádem. Hanka poněkud zvláštním způsobem dopraví na ostrov, kde je více potravy a udělají si tam takový malý tábor, kde se navzájem vyrovnávají s životními i posmrtnými traumaty, koketují spolu a tak nějak stále hledají lásku svého života. Podaří se Hankovi nakonec díky Mannymu opět začlenit do lidské společnosti a najít lásku svého života, pohlednou Sáru?


Suma sumárum:
Ne, definitivně lámu hůl nad svým filmovým vkusem. Do budoucna na CSFD koukám pouze na filmy s průměrným hodnocením, protože mé mozkové závity nezvládají větší množství umění ve filmu. Prostě ne. Film na mě působil vulgárně, zmateně a bez jakéhokoli smyslu. Když jsem si říkala, že vše je Hankova fantazie, protože byl dlouho sám, zoufalý a o hladu, vyvrátil mi to konec. Film je vlastně prostředek něčeho, kdy přemýšlíte, kam se ve střižně poděl začátek a konec. Jediný důvod proč ho publikuji u sebe na blogu, je varovat čtenáře před tím, na co mohou náhodou narazit. Pokud však máte rádi humor, který je vulgární (slovo dekadentní úmyslně nepoužívám), pomatený a překračující veškeré hranice a zároveň se tváří jako smrtelně vážná věc, bude Švýcarák to pravé pro vás.


Pokud jste film viděli, jak na vás zapůsobil??
Je nějaký film, který jste naprosto nepochopili a dodnes ho považujete za ztrátu času??

Vinnetou 21. století

30. září 2016 v 18:31 | Eleanor
Nedávno mě šokovala nová informace: Němci točí novou minisérii Winnetou und Old Shatterhand! Sice nejsem generace let 60. a 70., kdy byly původní Mayovky v kurzu, ale i tak jsem na nich byla odchována vlivem otce, který na náčelníka Apačů koukal i po letech se sentimentem a bratrskou láskou. Dodnes je pro mne Vinnetou jedinečná postava a najednou koukám, budeme si asi muset zvyknout na remake. Vinnetou se vrací na Divoký západ (čti do Chorvatska), hlavní roli bude hrát pořádně osmahlý Albánec (native Americans zase nebyli dostatečně native) a Old Shatterhand bude až příliš podobný Remusu Lupinovi z Harryho Pottera. Ať ale nejsem příliš kritická, pojďte se mnou zkusit najít i nějaká pozitiva…
Tak kdo z koho*

60. léta ve znamení ušlechtilého náčelníka Apačů a jeho pokrevního bratra Šárlího

Jak jsem již podotkla, vyrostla jsem na Mayovkách. Snad se to může zdát zvláštní, protože jsem rané postrevoluční dítě, ale tatínek zrozen v letech 50. se o mou řádnou "indiánskou" výchovu postaral. Zřejmě k tomu všemu přispělo i neustálé opakování filmů s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem v hlavních rolích. Není tedy divu, že sotva jsem dostala průkazku do knihovny, už jsem měla nos zabořený v knihách Karla Maye. To sem ale nepatří, protože tyto příběhy jsou dějově značně vzdálené filmům s Vinnetouem a jeho bílým bratrem tak, jak je známe. Přesto to nikdy nikomu nevadilo. Snad proto, že Pierre Brice v této roli snoubil šlechtickou důstojnost s ušlechtilými rysy, jak povahy, tak tváře. Nikomu nevadilo, že je Francouz, že jeho indiánské oblečení je dodnes spojováno se Siouxy, a že Apači byli spíše zloději koní a milovníci ohnivé vody (ano, byly výjimky jako Cochise, Geronimo či Vittorio, ale rozhodně nebyli tak svatí). Old Shatterhand byl zase ideálním mužem z prostředí bledých tváří, udatný rek, který se svým rudým bratrem ochraňoval mír a nevinné. Tyto filmy se vlastně staly formou moderní mytologie, kde hlavní hrdinové představují dokonalé hrdiny, k nimž můžeme vzhlížet a jejichž skutky jsou vzorem chování pro ostatní. Jistě také filmy vyplnily ve své době prázdné místo na trhu.

Pierre Brice a Lex Barker ve svých životních rolích*

Začátek 21. století ve znamení nových mýtů

A nyní se konečně dostáváme k minisérii alá 2016. Nechci ještě před zhlédnutím filmy zavrhnout, proto vypíchnu obecné domněnky:
  • · Dnešní doba je doba jiných mytických hrdinů - upíří, čarodějové, monstra. Když se podíváte na westerny, které byly natočené v posledních letech, byly buď propadáky, nebo na míle vzdálené žánru Mayovek: remake Osamělého jezdce (2013) nezachránil ani Johnny Depp v hlavní roli. Hodní hoši a krevní bj za spravedlnost nefrčí. Rozporuplný Revenant (2015) je spíše pohledem do kruté reality, který má k Mayovkám asi tak blízko jako Princezna ze Mlejna ke Xeně. U Nespoutaného Djanga (2012) stačí dodat, že se ho zhostil Quentin Tarantino. Jediný miláček, který žil na prérii, a který měl ušlechtilé srdce jako Vinnetou, byl nakonec za poslední roky snad jen Rango (2011). Domnívám se tedy, že už proto film nesklidí velký úspěch. Hrdinové typu Vinnetou nejsou v kurzu.
  • · Dnešní generace 40+, která je velmi silným zástupcem v naší společnosti, vyrostla na Mayovkách. Těžko opustí hrdinu svého mládí pro někoho, kdo sice vypadá pěkně oděn jen do půl pasu, ale není to Pierre Brice. Hubeňoučký představitel Old Shatterhanda také nepůsobí dojmem, že skolí muže pěstí na jednu ránu…
  • · Děj filmu je tak odlišný od knižní předlohy (ještě více než původní filmy), že filmy nesmí ve svém názvu ani nést jméno hlavních postav, aby nedošlo k matení veřejnosti (zdroj).
  • · Na českých i německých diskuzích se mnoho lidí vyjadřuje záporně a s obavami: nechtějí se vzdát starého hrdiny a přijde jim to jako "vykrádání". Tvůrcům do karet nehraje ani fakt, že letos zemřel Pierre Brice, vypadá to, jakoby snad čekali jen na to…

K této nové filmové sérii se tedy stavím značně skepticky, nemyslím si, že je zde pro ni místo a ani není potřeba. Snad kdyby vyšla za pár desítek let, až bude Vinnetou pozapomenut, ale proč nahrazovat někoho, koho lidé ještě nahradit nechtějí? Ve výsledku tedy jediné její plus vidím v propracovanějších kostýmech, snad se jich však najde více i ve filmech samotných.

Nik Xhelilaj - uvidíme, zda v životní roli...*

Jaký je váš názor na remake filmů s Vinnetouem??

Máte Mayovky či původní filmy rádi nebo už vám nic neříkají knihy ani film??

*(zdroje fotografií google.cz)

Pěstování zázvoru v pohodlí domova

27. září 2016 v 15:12 | Eleanor
Každý rok s klesajícími teplotami saháme po zaručeném receptu na posílení imunity, kterým se stal stále oblíbenější kořen zázvoru. Zázvor v obchodě není zrovna za hubičku, když jsme se tedy doslechli o možnosti pěstovat ho doma, měli jsme jasno. Včera jsem sklidila první várku, takže se s vámi chci podělit o to, jak jsem toho docílila a přidám i nějaký ten recept na "zdravíčko".


Začátek pěstování...
...zázvoru pro mě nastal, když se mi zpod jablek na misce začal drát zelený stonek. Samozřejmě, zapomněla jsem tam starý zbytek zázvoru, který se nehodlal vzdát života. Jeho snahu jsem ocenila a zasadila ho do širokého, ale mělkého květináče (viz foto). Zázvor se totiž rozrůstá do stran, nikoli do hloubky. Nedala jsem mu žádný extra specializovaný substrát s pěti hvězdami od šikovného Kozlíka. Zkrátka obyčejná směs zahradního substrátu smíchaná se substrátem pro zahradní bylinky. Jak už jsem řekla, rozrůstá se do stran, proto ho nezahrabávejte hluboko, jen ho do květináče uložte pupenem/stonkem nahoru, aby trčel ze země a kořen samotný posypte cca 5 cm zeminy. Jak bude růst, uvidíte, že sám se "odhaluje" a nemá problém s tím být v květináči mělce.

Problém s kořenem z obchodu...
... dřív než vyklíčí, zplesniví. Je to tím, že zázvor v obchodě je chemicky ošetřován právě proto, aby neklíčil a vydržel pokud možno, co nejdéle "čerstvý". Je však poměrně obtížné sehnat semínka či kořen určený speciálně na pěstování (nemluvě o finanční náročnosti), takže vám poradím malý fígl: namočte zázvor, který chcete, aby naklíčil, do misky s vodou a nechte přes noc stát. Chemikálie se vyplaví a zázvoru se vrátí jeho přirozenost. Poté můžete kořen ihned zasadit.
Kořen se po nějakém čase začne rozrůstat a prodírat i na světlo

Stanoviště pro růst
Kořen jsem zasadila koncem března. Letos bylo teplo, takže jsem ho rovnou nechala venku, na stanovišti, které vidíte na fotce. Zázvor je cizokrajná rostlina, která pochází z Číny. Miluje teplo a vlhko. Takže pokud ještě hrozí mrazíky, nedoporučuji rostlinu nechávat venku. Letos bylo vhodné počasí, kdy se střídala dusna, vedra a déšť. Obecně se ale doporučuje ho sázet až po "Zmrzlých mužích" tj. druhá půlka května. Důležité je zpočátku slunné stanoviště pro naklíčení, poté stinné s pravidelnou zálivkou. Vhodné je pěstovat ho i doma za oknem či ve skleníku. Daří se mu při teplotě ideálně nad 30°C bez teplotních výkyvů. Na západní straně a ve stínu se mu však nedaří. Zázvor je jinak vděčná rostlina, které klíčení sice trochu času zabere (pár týdnů), ale roste pak opravdu rychle, takže se můžete neustále těšit z nových a nových pokroků. To, že se však daří nadzemní části, ještě neznamená, že můžete hned také sklízet!


Sklizeň...
... až po cca 9-10 měsících. Některé zdroje zmiňují, že můžete "uždibovat" již po pár měsících. Sama jsem však zázvor nechala hezky v klidu, abych ho zbytečně neoslabovala. Teď po půl roce mi to však nedalo a už jsem tam pořádný kousek našla, který jsem jednoduše odlomila. Nové naklíčené části jsem v zemině nechala, protože zázvor je vytrvalá rostlina. Jen ho je třeba včas dát do domu či do sklepa, zkrátka tam, kde nepřemrzne. Že nastal ideální čas na sklizeň poznáte podle usychajícího stonku.

Čerstvě vylomený kořen - omlouvám se za rozostření, ale netušili byste, jak je těžké fotit s rukama od hlíny :)


Účinky na organismus a Zdravíčko
Zázvor je známý díky svými antibakteriálními a protizánětlivými účinky. Proto je vhodným pomocníkem během podzimu a v zimě, kdy nás nachlazení provází na každém kroku. U nás v rodině se dělá výluh, kterému říkáme Zdravíčko.
Postup je jednoduchý, nastrouhejte kořen zázvoru (pokud možno na jiném než kovovém struhadle). Čajovou lžičku nastrouhaného zázvoru vložte do sklenice či hrnku (250ml) a zalijte horkou vodou (nikoli vařící). Oslaďte lžičkou medu a můžete pít na zdraví.

POZOR! Nedoporučuji, pokud máte citlivý žaludek. Zázvor je dost agresivní a může ho snadno podráždit. Nedoporučuje se ani pro ty, kteří užívají léky na ředění krve.

Zkoušeli jste zázvor pěstovat?? Jak to dopadlo??
Máte nějaké tipy na využití zázvoru v kuchyni??

Domácnost bez knihovny

17. srpna 2016 v 11:40 | Eleanor
Dnešní den je pro mne velmi kritický, dočetla jsem další novou knihu a právě řeším nerudovskou otázku: Kam s ní? Zdánlivě zanedbatelný pseudoproblém se díky mé potřeštěnosti zvrhl. Nakonec mě přivedl až k složitým úvahám nad smyslem vlastnění takového množství knih, zda je vůbec normální tak syslit knihy a jak je možné, že v čím dál tím víc domácnostem žádné knihy natož knihovny nejsou?


Smysl vlastnění knih je pro mne jakousi slovní hříčkou, kdy se ptáme po smyslu něčeho, co vlastně smysl nemá. Dobře, je užitečné vlastnit encyklopedie, slovníky a odbornou literaturu. Poskytne to všeobecný rozhled a berličku, pokud zrovna studujete nějaký problém a bez dané literatury se neobejdete. Chápu také, že někdy i půlroční lhůta na půjčení knihy je málo. Konečně patřím ke stvořením, které v noci probudí nějaká nejasnost a musím vstát, jít ke knihovně a nalistovat daný problém. Samozřejmě jen proto, abych si ujasnila, jak to tedy je. Pokud ale nejste takto postiženi a čtete pouze romány a populární literaturu, pak vážně nevím, zda to není jen sběratelský syndrom. Tím nechci nikoho napadat, protože má knihovna (knihovny) obsahují z 80% jen romány a populární literaturu. Perlička je, že některé knihy mě ani nebavily, většinu jsem ani nedočetla a vlastně nevím, proč je nedám pryč. Zde je nasnadě přiblížit mou výchovu. Konečně kořený problému u dospělého bývají většinou v dětství...

Knihovna byla od mého raného dětství posvátná část bytu. Pro někoho to je lednička, pro jiného garáž či počítač, u nás však knihovna a hlavně její obsah: knihy. Otec mě vychovával v lásce ke knihám, tak silné, že jsem se zhruba až do dvaceti let bála jen dotknout jeho knih z knihovny. Co kdyby mi ta svátost upadla a on to viděl? Co kdybych ji zapomněla někde rozevřenou hřbetem nahoru? Co kdyby mi, nedej bože, na ní něco ukáplo nebo jsem náhodou nedopatřením ohnula list? Podotýkám, že to nejsou žádné rukopisy ani finančně hodnotné knihy, jsou to prostě knihy, kterých vyšly tisíce, a občas se nějaký ten výtisk dostal do knižního nebe: k nám. Následkem toho všeho je, že jsem si od raného dětství začala budovat vlastní knihovničku, kde Honzíkovu cestu a Babičku Boženy Němcové brzy doplnil Pán Prstenů, následně Eragon a nakonec se přistěhoval i v několika textech Platón. Snad nejsem poslední, kdo vnímá v tomto světě technologií knihy, jako cenný zdroj informací i zábavy a obklopuje se jimi raději než kabelkami či botami. Když se tak rozhlédnu, tak to u ženy v produktivním věku v 21. století asi opravdu nebude normální...

Čtení knih je pro mne přirozeností stejně jako dýchání. Čtení, listování, "sosání" informací a "rochňání" se ve faktech, ze kterých se snažím vyvodit něco nového či vše dát do smysluplného celku, který nakonec mohu předložit na blogu (či na katedře). Když pak jsem u někoho, kdo vyhazuje staré knihy, ráda je adoptuji (samozřejmě po pečlivém výběru), a když je pak přečtu, uložím je do knihovny. Je to vlastně takové odkladiště přečtených knih, ale nikdy mě nenapadlo dát knihu pryč. Konečně kam? Většina lidí čte pouze nové romány, a kdybych tyto staré antikvariátní kusy věnovala, skončí s největší pravděpodobností v koši.

Domácnosti bez knihoven se stávají trendem. Poslední dobou jsem se v domácnostech známých nesetkala s tím, že by měli knihovnu, snad jen sem tam pár knih z knihovny. Znamená to, že ti lidé nečtou? Nebo nečtou jen knihy, které nemají pestrobarevnou obálku a datum vydání delší než deset let? Když se podívám na návrhy moderních domácností, tak je kladen důraz na vzdušnost prostoru, ale to, že televize zabere půl stěny obýváku a hi-fi souprava druhou, už nevadí. Nebylo by užitečnější zmenšit obrazovku a přidat poličku na pár knih? Nejen že knihovny z domácností mizí, ale už s nimi do budoucna nepočítají ani bytoví architekti.

Čímž se dostávám k tomu, že by mě zajímalo, jak jste na tom vy:

Máte doma knihovnu, popřípadě máte tam i knihy staršího data??
Čtete i knihy z antikvariátu?? Máte nějaká oblíbená klasická díla??

Humor - Stupně zimy

30. července 2016 v 10:49 | Eleanor
Smích je koření života. Smích je nejlepší lék. Na smích zkrátka existuje hromada úsloví a žádné o smíchu nehovoří ve zlém. Proto vám nyní přináším další vtip, který už svá léta má, ale o který se s vámi musím podělit, protože mě rozesměje vždy. Doufám, že k úsměvu donutí i vás a začnete tak víkend s dobrou náladu. Na druhou stranu, kdy by měl o víkendu špatnou náladu, že? :)


+ 18°C Obyvatelé Havaje si berou na noc dvě přikrývky.
+ 10°C Obyvatelé helsinských činžáků vypínají topení a Rusové pěstují kytičky.
+ 2°C Italská auta nejdou nastartovat.
0°C Destilovaná voda zamrzá.
- 1°C Dech se stává viditelným. Rusové jedí zmrzlinu a popíjejí studené pivo.
- 4°C Pes se ti snaží nacpat do postele.
- 8°C Bezdomovci vlézají na noc do krabic.
- 10°C Francouzská auta přestávají startovat.
- 12°C Politikové začínají mluvit o bezdomovcích.
- 15°C Americká auta nejdou nastartovat.
- 18°C Helsinští nájemníci zapínají topení. Obyvatelé Havaje už zmrzli.
- 20°C Dech se stává slyšitelným.
- 21°C Pokud vůbec dostaneš psa na vyčůrání ven, musíš ho potom ukopnout.
- 22°C Bezdomovci si berou dvě krabice přes sebe.
- 24°C Německá auta nejdou nastartovat.
- 27°C Pes zkouší vlézt ti pod pyžamo.
- 29°C Švédské automobily přestávají startovat.
- 32°C Bezdomovci zmrzli a jsou v krabicích stohováni za městem.
- 33°C Žádné normální, ani ruské auto už nejde nastartovat.
- 38°C Rusové si zapínají vrchní knoflíky u košile.
- 43°C Ruská auta nestartují už ani na vodku.
- 50°C Auto se ti snaží nacpat do postele.
- 60°C Obyvatelé Helsinek zmrzli. Tuleni opouštějí Grónsko a stěhují se na jih.
- 70°C Zamrzlo peklo. Univerzita v Kuzněcku organizuje přespolní orientační závod na zahřátí.
- 75°C Santa Klaus opouští polární kruh.
-120°C Alkohol zmrzl. Rusové jsou nasraní.
- 268°C Hélium zkapalnělo.
- 273,15°C Absolutní nula. Ustává pohyb elementárních částic. Rus,žužlaje zmrzlou vodku, připouští, že je pořádná kosa.


Co vždy stoprocentně rozesměje vás??

Film Dánská dívka

14. července 2016 v 22:14 | Eleanor
Film z roku 2015, který se zabývá životní cestou dánského malíře Einara Wegenera a jeho proměnou v dívku Lili Elbe. Stejně jako film Der Kreis, který jsem vám již přiblížila zde, se i tento film zabývá dlouho tabuizovaným tématem. Tentokrát se však nejedná o homosexualitu, ale transsexualitu.
(detaily k filmu CSFD)

Děj filmu: Einar Wegener (1882-1931) žil běžným životem, který byl typický pro dobovou Kodaň. Byl úspěšným a uznávaným malířem, měl krásnou ženu Gerdu, kterou potkal již během studií. Vlastně mu zjevně nic nechybělo až do chvíle, kdy jeho manželka potřebovala domalovat obraz a on se nechal přemluvit, aby jí pózoval v šatech baletky. Bylo to hraniční období jeho života a zároveň stěžejním bodem pro film. Ten se odráží od tohoto momentu a popisuje Einarovo hledání sebe sama. Dává nám nahlédnout do dobové snahy odstranit cokoli odlišného, i pseudolékařská vysvětlení odpovídající na otázku, co je s dotyčným špatně a jak ho léčit.

Einar však ví, že není nemocný, pouze se narodil v jiném těle. Zpočátku se snaží s tím bojovat, ale postupně mu dochází, že není Einar, ale Lili. Jeho žena Gerda ho celou dobu podporuje, dokonce ho odváží z Kodaně do Paříže, když se nad jejím manželem stahují mračna a hrozí mu uvěznění v psychiatrické léčebně. Během proměny v Lili za sebou nakonec Einar nechává jak malířskou kariéru, tak svou ženu. Gerda se mezitím sama uplatní jako malířka a jde svou vlastní cestou.

V závěru filmu vidíme, jak se Lili dostává do péče německého lékaře, který lidem jako ona pomáhá. Operace pohlaví jsou však v začátku, ale Lili má aspoň nějakou naději žít normální život v těle, ve kterém se měla narodit.
Eddie Redmayne zatím ještě jako Einar Wegener

Suma sumárum: Přes rozporuplné reakce na film jsem byla okouzlena. Anglický herec Eddie Redmayne odvedl obdivuhodný výkon. Dokázal přesvědčivě ztvárnit umělcovo dilema i hledání sebe sama. Některé scény jsou navíc umělecky ztvárněny takovým způsobem, že navozovaly dojem dobových obrazů samotného Einara. Film mohu určitě doporučit, byť s jistými dějovými výhradami, protože ne vždy se držel skutečného života Einara a leckdy ho dost zromantizoval.

Není lokálka jako Lokálka

14. července 2016 v 9:08 | Eleanor
7. listopadu 2015 mě drahý a jeho rodina vytáhli do světa, konkrétně do Hradce Králového na 41. narozeniny Lokálky. Co je tato Lokálka zač? Stará dobrá tetička Wiki praví, že se jedná o "výrazné parodicko satirické uskupení muzikantů, kteří se věnují již více než čtyřicet let především parodování různých písní z oblasti country music, pop music a dalších žánrů". Byť se může zdát, že jsem poměrně pozdní ročník, neboť jsem se narodila v roce, kdy Lokálka slavila již 17 let působnosti, tak ji znám již od základní školy. Přečtěte si celý článek a určitě i uroníte nějakou tu slzu smíchu :)

Humor - První kázání nervózního kněze

23. června 2016 v 9:25 | Eleanor
Protože humoru není nikdy dost, přidávám další perličku, co mě pobavila. Pochází z dopisu arcibuskupa mladému knězi, který byl na svém prvním kázání poněkud nervózní a trochu se mu vymklo z rukou...

Mladý farář byl před svým prvním kázáním tak nervózní, že skoro ani nemohl mluvit. Příští neděli, před druhým kázáním, se zeptal přítomného arcibiskupa, co má dělat, aby se uvolnil. Ten mu poradil: "Kápněte si do vody trochu vodky, uvidíte, že po pár hltech budete trochu klidnější."

Farář poslechl a skutečně, cítil se tak dobře, že by dokázal mluvit i ve vichřici. Po bohoslužbě se vrátil do sakristie, kde našel lístek od arcibiskupa:

Vážený Otče:

Příště si nalijte vodku do vody, ne vodu do vodky. V dalším připojuji pár poznámek, aby se neopakovalo to, co jsem viděl na dnešní mši:
  • Na okraj kalicha není nutné dávat kolečko citrónu.
  • Ty kabinky v boční lodi jsou zpovědnice, ne toalety.
  • Snažte se neopírat o obraz Panny Marie, a už vůbec ji nemusíte objímat a líbat.
  • Máme 10 přikázání, ne 12.
  • Apoštolů bylo 12, ne 7, a žádný z nich nebyl trpaslík.
  • Našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Apoštoly nenazýváme "JC & His Boys".
  • Ježíš Kristus byl pomazaný, nikoliv namazaný.
  • Svatému Kříži neříkáme "Velký Téčko".
  • David porazil Goliáše prakem a kamenem, není pravda, že by ho "dojebal", ani mu nedal "lekci na kterou do smrti nezapomněl".
  • Jidáše neoznačujeme za "zkurveného zmrda".
  • Svatého Otce sa nesluší nazývat "Papa Ratzi".
  • Bin Ládin neměl prsty v Ježíšově smrti.
  • Svěcená voda je na požehnání, nikoliv na osvěžení zátylku.
  • Nikdy se nemodlete vsedě na schodech před oltářem.
  • Hostie nejsou chipsy, tedy je nepřikusujeme k vínu, ale rozdáme věřícím.
  • Věřící vhazují příspěvky do pokladničky dobrovolně, nápis: "Vaše spropitné je můj plat" je tedy na pokladničce zcela zbytečný.
  • Hříšníci půjdou do pekla, ne do pr***.
  • Při otčenáši je možno zvedat ruce k nebesům, ale ne se kývat do vlny.
  • Vaši iniciativu, aby si všichni přítomní zatancovali, hodnotím kladně, ale dělat vláček po celém kostele, to nemusíte.
DŮLEŽITÉ:
Ten, co seděl v koutě u oltáře, a o kterém jste tvrdil, že to je "buzík v sukni" a "transvestita bez mejkapu", to jsem byl já.

Doufám, že do příští neděle tyto nedostatky napravíte. Jinak na druhé kázání to bylo celkem dobré.
S pozdravem, Arcibisku

Film Der Kreis

21. června 2016 v 19:12 | Eleanor
Dnes se ve Filmovém koutku podíváme na film Der Kreis, který svou částečně hranou a částečně dokumentární formou přibližuje život homosexuálů v 50. a 60. letech 20. století ve Švýcarsku. Hlavními postavami i vypravěči jsou Erns Ostertag (*21. 1. 1930) a jeho manžel Röbi Rapp (*27. 5. 1930).

Již během titulků se seznámí se starým manželským párem. Jeden z nich zpívá píseň z dob raného mládí, druhý dojatě přihlíží. Nahlédneme do jejich domácnosti a následně se vrátíme v čase do dob jejich mládí, na počátek jejich vztahu.

Film nás zavede do Curychu roku 1956, kde se seznámíme s mladým učitelem Ernstem Ostertagem. Tento mladý muž pocházející ze zámožné, avšak konzervativní švýcarské rodiny, je poměrně liberální. Jak ve svých učebních metodách, tak v osobním životě, kdy se vyrovnává se svou homosexuální orientací. Švýcarsko je v této době jednou z mála zemí, kde není homosexualita v ilegalitě, byť morálně odsuzována je stejně jako ve zbytku Evropy. Ernst se postupně dostává do společnosti Der Kreis-Club sdružující homosexuály, která se utvořila kolem časopisu Kruh (něm. Der Kreis).

Tento časopis byl vydáván mezi lety 1932 až 1967. Při svém vzniku byl zaměřen na dodržování lidských práv v souvislosti s homosexualitou - homosexuálně orientovaný jedinec, by měl mít stejná práva jako heterosexuál. Původní zaměření na lesbičky se změnilo roku 1942, kdy se do vedení dostává herec Karl Meier, který vystupoval pod pseudonymem Rolf. Ten z časopisu udělal exkluzivní gay magazín. Rolf dostal časopis až na vrchol. Získal mu čtenáře nejen ve Švýcarsku, ale i v Německu, Nizozemí či dokonce i za velkou louží, v USA.

Film Der Kreis z roku 2014 se pak odehrává v období vrcholu a úpadku Kruhu, na který nahlížíme právě Ernstovýma očima spolu s dokumentárními prostřihy na vzpomínky dalších pamětníků jako například Ernstova partnera, Röbiho Rappa.

Jako hlavní příčina úpadku časopisu je prezentováno množství vražd gayů, kdy jsou homosexuální oběti prezentováni jako násilníci, kteří byli zabiti svými "italskými gigoly" v sebeobraně. Kruh se stává symbolem této nemravnosti a stává se veřejně odsuzovaným. Zároveň začíná být do Švýcarska dovážena skandinávská pornografie, která též oslabuje poměrně zdrženlivý časopis, který se snaží vyjít vstřít švýcarské cenzuře. Roku 1967 tedy Der Kreis oficiálně zaniká a spolu s ním i klub kolem něho. Později zakládá právě Ernst s Röbim časopis nový Club68 a kolem něho se utváří gay společenství, které přetrvává dodnes.

Suma sumárum:
Tento film považuji za opravdu zajímavý dokument, kde hrané scény umocňují divákův prožitek a barvitě doplňují vyprávění pamětníků. Tématika boje homosexuálů za rovnoprávnost a uznání je z mého pohledu stále opomíjena, a tento film upozorňuje, že i tento boj má svou historii.

Titulky k filmu:
Film je možné v Čechách běžně sehnat, nicméně v původním znění. Pokud tedy neovládáte švýcarskou němčinu a francouzštinu, budete mít s největší pravděpodobností problém s porozuměním. Proto moje kamarádka Durancie, které vděčím i za seznámení s filmem, vytvořila kompletní titulky v češtině, které si můžete stáhnout zde. U ní na blogu Claudia Angoli se také můžete podívat na její verzi recenze. Příjemný pokuk! :)

(zdroj; zleva Matthias Hungebühler, Ernst Ostertag, Röbi Rapp, Sven Schelker)

Humor - Zážitky amatérského ochutnávače chilli

19. června 2016 v 10:54 | Eleanor
Včera jsem si vzpomněla na poměrně starý vtip, nicméně ráda bych se o něj s vámi podělila.


Poznámky nezkušeného porotce jménem Frank z východního pobřeží:

Nedávno jsem byl poctěn pozváním k rozhodování na soutěži ve vaření chilli.
Jeden z rozhodčích totiž onemocněl a já zrovna sháněl nějaký kšeft. Zbývající dva
rozhodčí (rodilí Texasané) mě ujistili, že to chilli není tak ostré, jak se říká, a kromě
toho mezi ochutnávkami se splachuje pivem, které dostanu
v neomezeném množství zdarma. Takže jsem nabídku přijal...
Následují opisy bodovacích lístků:

MIKOVA PÁLIVÁ OBLUDA
SUDÍ 1: Moc rajčat. Příjemně rychlý nástup.
SUDÍ 2: Jemná, osvěžující chuť rajčat. Nijak výrazně ostré
FRANK: Kurvafix, to by slouplo barvu ze silnice!!
Plameny uhasilo až druhé pivo. Doufám, že tohle bylo nejhorší, co mě
mohlo potkat. Ti Texasani jsou fakt cvoci!

ARTURŮV PLAMEŇÁK
SUDÍ 1: Krásná kouřová vůně, jemná příchuť vepřového. Slaboučký nahořklý
ocásek.
SUDÍ 2: Skvělá chuť domácí grilovací omáčky, mohlo by být více pepře
FRANK: Fakt nevim, co bych měl kromě bolesti cejtit...
Musel jsem odhánět lidi, co mi chtěli poskytnout masáž srdce, aby
radši běželi pro pivo. Když viděli můj obličej, narazili druhý sud.

FREDŮV "POŽÁR VE STÁJI"
SUDÍ 1: Perfektní požárnické chilli! Perfektně ostré, možná by to chtělo fazole.
SUDÍ 2: Chilli bez fazolí, mírná, příjemná chuť mořské soli, virtuózní práce
s pepřem.
FRANK: Volejte chemiky, někdo sem vyklopil cisternu jaderného odpadu!
Nosní sliznice mě pálí jako bych šňupal kyselinu sírovou. Všichni už znají
postup: pivo mi podávají řetězem, abych neuhořel. Barmanka mě praštila
do zad, abych se neudusil; páteř mám teď před sebou na stole. Ze všeho
toho piva už jsem taky na sračky.

BUBBOVA ČERNÁ MAGIE
SUDÍ 1: Omáčka s černými fazolemi, prakticky žádné koření. Slabota.
SUDÍ 2: Černé fazole s mírně nakyslou příchutí. Dalo by se to možná použít jako
omáčka k dušené rybě, ale chilli to rozhodně není.
FRANK: Cítil jsem, že mám něco na jazyku, ale žádnou chuť - je možné, aby
chuťové buňky na jazyku úplně odumřely?
Sally, barmanka, stála připravená za mnou s tácem tupláků; tahle 150ti
kilová machna začíná vypadat docela žhavě.

LINDIN OSTRAŇOVAČ RTĚNKY A RTŮ
SUDÍ 1: Silné, masité chilli. Čerstvě umletý cayenský pepř, velmi ostré, bleskový
nástup. Velice působivé.
SUDÍ 2: Chilli se sekaným hovězím masem, představoval bych si trošku víc rajčat.
Cayenský pepř je skvělý nápad.
FRANK: Zvoní mi v uších, pot ze mě lije a nemůžu zaostřit oči. Uprdnul jsem si
a několik lidí za mnou museli odvézt na ARO. Soutěžící se urazila, když
jsem utrousil, že mi ta její leptací pasta zřejmě způsobila trvalý poškození
mozku. Sally mi musela zastavit krvácení z jazyka proudem piva z pípy
přímo na jazyk. Asi mi upadnou rty a vypadají zuby. A nejvíc mě sere, že
oba zdejší rozhodčí mají pořád kecy, abych přestal křičet. Nejradši bych ty
vidláky nakopal do prdele.

VĚRČINA VEGETARIÁNSKÁ VARIACE
SUDÍ 1: Řídká, ale velmi chutná vegetariánská omáčička. Perfektně vyvážený poměr
koření a pepře.
SUDÍ 2: Zatím nejlepší. Agresivní směs pepře, papriček, cibule a česneku.
Špička.
FRANK: Moje střeva jsou v jednom ohni. Když jsem si uprdnul, posral jsem se,
a mám strach, že se to prožere židlí. Nikdo už za mnou nepostává kromě
Sally. Musí být ještě větší magor, než jsem si myslel. Necítím držku a prdel
si budu muset rok utírat sněhem.

SUSANNINA STRAŠLIVÁ ŠÍLENOST
SUDÍ 1: Středně ostré chilli, příliš mnoho nakládaných papriček z konzervy.
SUDÍ 2: Chutná to jako by tam kuchařka tu pixlu pepře zvrhla na poslední chvíli.
Musím vyjádřit své obavy o Franka; vypadá, jako by nebyl zcela ve své
kůži a neustále sprostě kleje.
FRANK: Kdybych si v držce odpálil granát, vůbec bych to necítil. Na jedno oko
nevidím, slyším jenom příšerně hlasitý hukot. Celé břicho jsem si upatlal,
když jsem se lžící místo do pusy trefil do oka. Kalhoty mám plný sraček
žhavých jak láva. Aspoň doktoři při pitvě pochopí, na co jsem chcípnul.
Přestávám dýchat; strašlivě to pálí. Stejně všechen kyslík shoří, než
mi dojde do plic... Když se budu potřebovat nadechnout, budu vzduch
nasávat tou dírou, kterou se mi žaludek proleptal ven.

JIMOVO SVÁTEČNÍ CHILLI
SUDÍ 1: To nejlepší na konec! Perfektní kombinace chilli, bezpečná pro
všechny včetně dětí, nijak přehnaně ostrá, přesto příjemně prokrví.
SUDÍ 2: Zlatý hřeb soutěže, perfektně vyvážená chuť. Ani ostrá, ani příliš jemná.
Bohužel jsme o většinu přišli, když Frank omdlel a celý hrnec sebe strhnul.
Nevím, jestli to přežije, chudáček. Čím je to na tom severovýchodě
krmí??? Jak by asi dopadl, kdyby někdo uvařil něco fakt ostrého?
FRANK: …!

(zdroj vtipu)

The Hudsucker Proxy (Záskok)

29. dubna 2016 v 11:32 | Eleanor
Dnes pojmeme Filmový koutek trochu jinak. Je to už nějaký ten pátek, co jsem byla "donucena" zamyslet se nad filmem Záskok (The Hudsucker Proxy). Film přišel do kin v roce 1994, prezentovaný jako komedie, byť pokud se divákovi chce, může tam najít mnohé hlubší myšlenky a donutí ho to k zamyšlení. Toto jsem z filmu "vyšpekulovala" já a budu ráda, když se se mnou podělíte o svůj pohled a co jste ve filmu (ne)našli vy. Podotýkám, že jsem film viděla v originálu, takže neručím za to, jak co vyzní v českém dabingu.

(zdroj obrázku: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/e/e8/The_Hudsucker_Proxy_Movie.jpg)

Děj filmu: Hlavní postava filmu je smolař, který se díky nevyzpytatelným cestám osudu a originálnímu vynálezu stane šéfem velké společnosti. Pozorujeme jeho cestu na vrchol, jeho životní rozhodnutí a i vliv jeho postavení na jeho osobnost... (v celém článku jsou spoilery - pokud jste tedy film neviděli a chtěli byste, nerozklikávat!)


Film začíná na přelomu roku. Hned v úvodu se hlavní hrdina rozhoduje o životě či smrti a k tomu vypravěč připomíná Nový rok jako důležitý milník a pomyslnou časovou hranici oddělující starý a nový život. Takto cyklicky vnímaly čas staré přírodní národy. I pro ně byl rok nějakým cyklem, který se pravidelně uzavíral - umíral a zase rodil. Tento začátek mě opravdu překvapil a vzbudil ve mně zvědavost vidět z filmu víc. Doopravdy bych nikdy nečekala, že se s podobným pojetím setkám i v americkém filmu.

Motto společnosti: "Budoucnost je teď" vypovídá také o čase, tentokrát ovšem v jeho lineární podobě. Ženeme se dopředu a neuvědomujeme si, že naše současné jednání, utváří naší budoucnost. Tedy mé činy nyní, jsou má budoucnost. Firma bere v potaz pouze to, co je teď. V tomto protichůdném pojetí času vidím střet dvou světů, civilizací, kultur... Nazývejtě to jak chcete.

Svět současný, lineární a sobecký a svět přírodních (původních) kultur, cyklický a v harmonii s přírodou. Staré pojetí náboženství má ovšem navrch. Ačkoli se hrdinové snaží své životy měnit, stále platí cyklus karmy - tresty a odměny. Neplatí, že když se sobecky poženu za svým cílem, tak ho také dosáhnu. Toto jednání se jedinci vymstí. Rada společnosti se snaží mladíka zničit, ale on zničí je. Sami doplatí na své jednání. Naivní mladý hrdina se zachová jako velký šéf, kterým ale v jádru není a vyhodí bezcitně obsluhu výtahu. Karma mu to opět vrátí a dá mu do zubů. Zřejmě právě niterná nezkaženost hlavního hrdiny způsobí, že dopadne nejlépe. Zkrátka to, že hrdina vynalezne obruč pro děti na hraní, je jen symbolický odkaz na kruh, který se prolíná celým filmem v různých roviných.

Přes toto zdánlivé "filosofování" je film i humorný. Všechny vážné myšlenky jsou vyrovnány humornými prvky. Vážnost a humoc jsou v harmonii a postupně se tím film dostane divákovi pod kůži.

Je to jako několik příběhů v jednom. Pokud je někdo postižen studiem přírodních náboženství, vidí tam cyklus života a smrti - jako třeba já. Cyklus odplaty - příčiny a následku bude aktuální pro studenty hinduismu, buddhismu a východních kultur. Pokud se chce někdo pobavit bez přemýšlení, uvidí film jako komedii, do níž jednoho obyčejného člověka zasadila náhoda, které rozhodně nechybí smysl pro humor a ironii. Pokud někdo chce nahlédnout do života managementu velkých společností, bude opět uspokojen. Pohled na lačnost a cílevědomost velkých "bossů" přináší zisky, ale nic není zadarmo, i oni musí za svůj úspěch zaplatit - lickými city a morálkou.

Vyobrazení jednotlivých postav je ve filmu také originálně pojaté. Každá profese je tam znázorněna, jak lidé očekávají dle stereotypů - sekretářka (nekompromisní správkyně času svého zaměstnavatele), velký šéf (s doutníkem, ve vypasovaném obleku, skrblivý a vypočítavý, jdoucí přes mrtvoly za svým cílem, kterého nerozhodí ani chvíle, kdy visí z okna - stále racionálně přemýšlí nad příčinami a důsledky), novinářka (prolhaná lhářka, která udělá cokoli, aby získala námět na úspěčná článek). Lidé se tam paradoxně chovají přesně tak, jací jsou, ale ostatní to nevidí a jednají, jakoby užívali přetvářku běžnou pro každodenní život i jiné filmy. Jakoby některé postavy, které jsou zkušenými manipulátory, dokázali okouzlit pouze svůj objekt zájmu. Kdežto divák i lidé v okolí hlavních postav, na které dotyčný působit nechce, přetvářku vidí (údržbáři se novinářka nelíbí na první pohled).

Údržbáře tam zároveň vidím jako zosobnění smrti - jen bez kosy a černé kápě. Je všudypřítomný, potichu přihlíží veškerému dění, a když se čas jedince naplní, bez lítosti a nekompromisně bere život. Snad i jeho pozice údržbáře není náhodná, konečně smrt je takový údržbář světa - stará se o chod života na zemi a ladí vše, aby bylo v harmonii. U hlavní postavy však zasáhne křesťanství. Mojžíš smrti nechce hlavního hrdinu dát, skrze zastavení času. Mojžíš je jméno správce hodin. Zjevně je "nadřízeným" smrti, když s ním může vyjednávat. Co však může představovat: osud, náhodu nebo přímo (křesťanského) Boha? Zná lidi, vidí do jejich nitra, ale má zřejmě i jistý plán (nebo ho alespoň zná), pro jehož naplnění zabránil úmrtí hlavní postavy.

Sílu paradoxů ve filmu umocňuje závěr, kdy jsou to právě falešné zuby smrti/údržbáře, které mu Mojžís/správce hodin vyrazí a ty spadnou do hodinového stroje. Tím zpomalí běh hodin a tedy i pád hlavního hrdiny natolik, aby pád přežil a lehce přistál na chodníku. Na hlavní postavě si zkrátka smrt vylámala zuby - doslova.

Pokud film znáte, jak jste ho vnímali vy??

Diplomka? Hotovo!

14. dubna 2016 v 9:53 | Eleanor
Často jsem se setkala s tvrzení, že když studuji vejšku, tak se pouze flákám a jednou za čas odevzdám nějakou práci. Realita je však jiná. S blížícím se termínem odevzdání kvalifikačních prací stoupá panika a najednou nevíte nic z toho, co byste dříve považovali za samozřejmé. Pravidla psaní i/y jsou zapomenuta, správné odkazování je nerozluštitelný rébus a ještě ke všemu pokaždé, když chcete jen zkontrolovat gramatiku zjistíte, že co jste napsali je nejasné a chtělo by to doladit, až nakonec máte text dvakrát delší, s třikrát větším množstvím gramatickým chyb. Inu, vítejte ve skrytém světě vysokoškoláků.
 
 

Reklama