Milovaný ufonek poprvé naživo

24. září 2018 v 20:08 | Eleanor |  Témata týdne
Povídačkám o UFOnech jsem se vždy smála. Tedy nepopírám existenci dalšího života ve vesmíru. Proč by ale měli jít tyto bytosti po krku zrovna nám? Hvězdná brána mě bavila a nejednoho mimozemského Tok'ru jsem si zamilovala. Vetřelec mě děsil, ale oceňovala jsem imaginaci tvůrců. V té době jsem ještě netušila, že už brzo si jako mimozemšťan budu připadat já…
(Ťapka našeho ufonka)

Je to vlastně teprve pár týdnů, co mi takové až nadpřirozené setkání změnilo život. Z počátku se ten malý tvoreček vyvíjel ve mně a mě napadlo: Tak takto se cítil Teal'c, když měl v břiše svého symbionta. Když se pak začal citelně pohybovat, říkala jsem si, že se musí zaručeně probourat mou břišní stěnou. Měla jsem před očima scénu z Vetřelce. Ano, všichni jistě tušíte jakou. Přesně tu, hodně krve a jistě i hodně bolesti…

A z krve a bolesti se dostal na svět i můj ufonek, více však s vetřelcem podobného neměl - naštěstí. Mé malé mimozemské setkání se mě sníst či roztrhat na cucky naštěstí nepokusilo. I tak jsem ale byla naprosto paralyzovaná a sledovala to vrtící se fialové klubíčko na mém břiše s hlavičkou do špičky - ano, přesně takovou jaké můžete vidět na příkladu tisíce let starých lebek z různých koutů světa, ale zvláště z Mexika. Prý to byl mimozemský ideál krásy. S tím jsem musela souhlasit. Opravdu byl tento tvoreček to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Ať už mimozemský či pozemský.

Když jsem si pak po pár dnech toho malého ufounka přinesla domů, tak z něj byla už malinká holčička. Stoprocentní člověk s lebkou kulatou a kůží bílou. Zato mě začal první pozemský kontakt mimozemšťana s lidmi. Vážně jsem snad přilétla z jiné planety. Naučit se tomu malému cizákovi porozumět byla věda, která se nestuduje ani na mezinárodních studiích, ale nakonec si už po pár týdnech chrochtáme, kníkáme a mručíme blahem… Je to taková naše společná mezigalaktická řeč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mamcinkoutek mamcinkoutek | E-mail | Web | 24. září 2018 v 22:05 | Reagovat

Můj syn mě od určitého věku chce sníst a touží i po zbytku rodiny - kouše na co přijde že by nějaký gen vetřelce :-D

2 MOE MOE | E-mail | Web | 25. září 2018 v 8:13 | Reagovat

Taky máme ufonka, už má skoro 9 měsíců. Jeho plazení teď připomíná právě goalda bez hostitele. :-D

3 King  Rucola King Rucola | Web | 25. září 2018 v 12:49 | Reagovat

super meno! :-D

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 25. září 2018 v 19:00 | Reagovat

A já si říkala, Eli,
kdy nám něco o tomhle tématu napíšeš. Takže, blahopřeju k úspěšnému porodu a rodičovství! :-)

5 Eleanor Eleanor | E-mail | 25. září 2018 v 21:46 | Reagovat

[1]: No, samou láskou by vás snědl :) Jak já si užívám, že ještě nemá zoubky :D

[2]: Nám je zatím měsíc a půl, ale už se těším na plazení... Konečně vyběhám ta kila navíc :D

[3]: Díky :D

[4]: Děkuji :) To víš, bála jsem se, že něco zakřiknu... Sama víš, jak jsem to ze začátku měla. Teď toho ale bude více. Konečně Blondýna na vsi se rozdvojila :D

6 Platan Platan | E-mail | Web | 30. září 2018 v 19:13 | Reagovat

<3
snáď podobné stretnutie raz zažijem aj ja a navštívi ma vlastný ufónik :-D Mám to šťastie, že vynachám pri stretnutí bolesť a krv :-D

7 Eleanor Eleanor | 5. října 2018 v 11:37 | Reagovat

[6]: Zase bych tak nejásala, muž byl u porodu a prý to bylo hrozné i tak :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama