Kurtizána (2009)

17. září 2018 v 13:41 | Eleanor |  Jednorázové úvahy a útvary
Postava kráčející nocí. Žádný mohutný stín, žádné děsivé stvoření, jen drobná žena zahalená do dlouhého černého pláště. Dlouhé světlé vlasy jí povlávají ve větru. Nenasytné pohledy mužů ji sledují z temných uliček, ona jde dál. Její chůze, tak pevná a hrdá. Nikdy se nebála, neměla strach, byla příliš otupělá vlastním životem. Jediné, co jí ještě mohli vzít byl její život, však právě to si s každým svým nádechem přála víc a víc. Procházela kamennými ulicemi. Měsíční světlo, občas nějaká lucerna, jediné zdroje světla ve Francii 19. století, jediní její průvodci...


Procházela úzkými uličkami, když zaslechla z jedné postranní uličky něčí drsný smích. Bezděky se tím směrem podívala. Naskytl se jí pohled na dva opilé muže, kteří zrovna vyšli z nedaleké hospody. Nic neobvyklého. Pokud člověk nepatřil k vyšším vrstvám, jeho život byl peklo. Živoření každý den udělalo z lidí trosky. Ten, kdo se nedal zlomit chudobou, toho zničil alkohol. Žena se zastavila a hleděla na muže. Dvě zavalité postavy se k ní blížily. Do tváří jim neviděla. Tma a husté plnovousy jim kryly obličeje. Všimli si jí, až když byli na pár krkoků od ní. Jejich smích utichl, cítila jak si ji prohlížejí. Viděla jejich prasečí očka, jak se lesknou ve slabém světle.

"Podívej, Enzo, copak se tu toulá nocí za krasavici," promluvil jeden z nich a natáhl k ženě ruku. Pevně ji chytl za paži a ona ucítila jeho smrdutý dech. Vzpomněla si, když se v této chvíli ocitla poprvé. Bylo jí třináct, chtělo se jí z toho zvracet. Stačilo pár nocí a zvykla si na odporný puch, však s každým dotykem v ní rostla nenávist. Po pár měsících nenávist k těm nestvůrám odezněla. Začala jich litovat a nenáviděla sebe. Po roce zmizela veškerá nenávist. Dnes, po čtyřech letech zmizeli veškeré pocity. Muž si jí silou přitáhl. Nebránila se. Druhou rukou jí zajel pod plášť a začal se sápat po jejím těle, v tom ho však Enzo zastavil. Odtrhl ho od ženy.

"Idiote!! Podívej se kdo to je?!!" Zvrhlou touhu a chtíč vystřídalo v mužových očích zděšení a strach.

"Leah," vydralo se mu z úst. Oba muži se dali na útěk. Byla nejznámější a nejoblíbenější kurtizánou v Moulin Rouge. Všichni se obávali toho, co by se jim mohlo stát, kdyby se na ni jen špatně podívali. Harold de Leguiz, majitel Moulin Rouge, měl příliš velkou moc a Leah byla jeho oblíbenkyní.
Muži utekli a Leah se lhostejně vydala dál. Došla až k slavnému Červenému mlýnu.

Z nebe se pomalu začaly snášet drobné sněhové vločky. Zavřela oči a pozvedla svůj obličej k nebi. Vzpomněla si na rané dětství na dalekém severu. Vločky jí padaly na tvář, ale její duše byla příliš vyčerpaná, její srdce příliš unavené. Vybavovala si, že měla sestru, že sníh milovaly a běháním v tom bílém zlatě trávily mnoho času, však pocity si nevybavovala. Radost? Štěstí? Snad. Opět sklonila hlavu a otevřela oči. Vešla do hlavního sálu. Dnes zde bylo ticho. Moulin Rouge zažilo dnešní noci poprvé za dobu, co sem přišla, tichou noc. De Leguiz měl důležitou schůzi o budoucnosti svého milovaného domu potěšení. Přes úspěch a oblibu kabaretu chtěl stále víc, a to mohl dostat, pokud by se mu povedlo uzavřít smlouvu s Vévodou. K tomu mu měla posloužit právě Leah.

Na velkém pódiu seděli kurtizány, tanečníci, hudebníci, ti všichni čekali jen na ni. Čekali až přijde a budou moci začít nacvičovat vystoupení speciálně pro Vévodu. Leah pomohl jeden z mužů z pláště. Ve slabém světle svící se třpytili její nádherné lesklé šaty. V rudém korzetu prošívaném zlatými nitěmi a široké kankánové sukni, která hýřila všemi barvami. Bylo znát, že je opravdu něco víc, než ty ostatní. Nácvik a přípravy započaly. V pevném korzetu, díky němuž byla již tak hubená žena ještě hubenější mohla sotva dýchat, však úsměv měla za ta léta naučený a vrytý pod kůži stejně jako zpěv, že jí nedostatek vzduchu vůbec nevadil. Dlouhé kankánové sukně, které také stěžovaly pohyb, na sobě již za chvíli neměla. Bylo součástí představení, že je z ní strhnou a zbude jen krátká třpytivá sukně v barvě korzetu. Zpívala a tančila, byla to její práce, byla to její povinnost, v tanci a zpěvu byly její poslední záchvěvy radosti. Celý večer ji ostatní ženy zlostně pozorovaly. Záviděly jí její dokonalost, když pak přišel de Leguiz a s úsměvem ji jemně objal s otázkou:

"Jak se daří, mé růžičce?"

Zlostné pohledy vystřídaly pohledy nenávistné. Leah ho jako vždy obdařila jedním ze svých nádherných úsměvů a pronesla jemným, ale silným hlasem, že výborně. De Leguiz se na ní zahleděl a poslal ji, ať si jde odpočinout:

"Zítra tě čeká velký den, má jahůdko!"

Když Leah odcházela cítila, jak je probodávaná pohledy. Však jejich nenávist a závist jí nevadily. Dříve přemýšlela, co jí tak závidí, čisté drahé šaty, její dokonalý hlas zpívající o lásce, její dokonalý tanec, kterým kradla mužům srdce či to, že byla de Leguizovou oblíbenkyní. Nakonec se dobrala k tomu, že jí neměly co závidět. Byla kurtizána jako ony.

Toho večera k ní přišla její jediná přítelkyně Sarah. Když ji ve třinácti přijal pod svou ochranu de Leguiz, byla Sarah hvězdou Moulin Rouge a z Leah vychovala svou nástupkyni. Kolik nocí Leah proplakala v jejím objetí. Mnohokrát se Sarah probíraly, proč jí ostatní tak nenávidí, co jí vlastně závidí. Toto téma uzavřela jednoho dne Sarah, když se na Leah usmála a vážným hlasem řekla:

"Ony nevidí, že my všechny jsme úplně stejné jako ty, kterým říkají na ulicích "děvky" a posmívají se jim, protože nemají tak honosné šaty a neumějí zpívat a tančit. Naše těla nám nepatří, naše životy jsou spjaty s Moulin Rouge a bohatými muži, co sem každou noc chodí. Zpíváš o lásce a přitom na ni žádná z nás nemá právo. Tančíme pro pobavení, prodáváme se za peníze. Nevidí, že ty jsi na tom ještě hůř než ony. Když ony naštvou nějakého z podřadných zákazníků, nic se nestane. Pokud ty někdy pobouříš některého z těch mecenášů, půjde s tebou ke dnu celé Moulin Rouge. Nevšímej si jejich závisti, nevšímej si jich, dělej, co je tvá povinnost. Nemáš na výběr. Žádná z nás."

Dnes večer spolu dodělávaly jeden z kostýmů na příští večer. Leah se musela Vévodovi líbit, musela být dokonalá. Však to ona byla. Jediný pohled jí stačil, aby se za ní muž otočil. Jediný úsměv a chtěl ji mít jen sám pro sebe. Nic neříkaly, byly potichu. Však Leah pozorovala bledou tvář své přítelkyně. Sarah nebyla v pořádku, již dlouhou dobu to na ní pozorovala. Její strhaná tvář se zdála každým dnem starší a starší. Její zářivé oči každým dnem vyhasínaly. Najednou se zhroutila k zemi.

"Sarah!" Vykřikla Leah a sehnula se k nemocné ženě, která nehnutě ležela na zemi. Leah vyběhla na chodbu:

"Doktora! Rychle! Přiveďte doktora!" Křičela, však bylo pozdě. Sarah zemřela. Její tvář popelavěla, její ruce chladly. Leah si k ní sedla a lehla si na její hruď. Zmítala se v slzách, přála si, aby ji Sarah objala. Vždy ji dokázala utěšit, teď její ruce bez pohnutí ležely na zemi, neobjaly ji. Ústa mlčela. Oči ztratily jas. Do pokoje se vřítil de Leguiz s doktorem a odvedl Leah od její mrtvé přítelkyně.

"Neplač můj andílku, utiš se, ať nemáš napuchlé oči. Zítra musíš být dokonalá, nezapomeň." V těch slovech bylo něco, co z Leah vyhnalo veškerý smutek. Usmála se na de Leguize a pozorovala jak doktor s pomocníky odnáší mrtvé tělo Sarah. Poté odešel i de Leguiz.

Leah si stoupla před zrcadlo. Však viděla jen ženu bez duše, bez života. Hleděla na svou dokonalou tvář a postavu. Jen to byla ona, nic víc. Uvnitř ní už nic nezbylo. Jen to tělo. Jediný cit, který se těm odporným mužům sápajících se po jejím těle za celé ty roky nepodařilo zabít byla láska k Sarah. Byla jí matkou, sestrou, přítelkyní, byla jí vším. Však i tento cit najednou zmizel. Nezbylo nic. Hlavu měla plnou písní o lásce, ale pro ni byla láska jen hra. Říkala mužům, že je miluje. Říkala jim, co chtěli slyšet, jen aby získala jejich peníze. Bylo to to jediné co uměla, zpívat, tančit a pohrávat si s muži. Zatnula ruku v pěst a vzteky bouchla pěstí do vlastního odrazu v zrcadle. Zrcadlo se sesypalo. V hlavě slyšela slova Sarah:

"Jsme jen kurtizány, prodejné ženy, naše těla nám nepatří, stejně jako naše životy."

Už měla toho života dost, stále doufala, že ji smrt vysvobodí, ale místo toho umírali všichni okolo ní. Sehnula se k zemi a sebrala největší ze střepů. Odrážel její blankytně modré oči. Oči bez života, oči s jedinou touhou, zemřít. Její hubené bledé prsty objaly střep. Lehce projel jejím útlým pasem. V životě nedostala právo svobodně se rozhodnout, chtěla alespoň svobodně tento život skončit.

"Život..." projela jí hlavou poslední myšlenka: "To není život... to je jen útrpné čekání na smrt..." Byla vděčná za tu bolest rozlévající se jejími útrobami. Byla tak příjemná, kouzelná, odnášela ji smrt. Vznesla se vděčně na křídlech smrti, poprvé v životě opravdu šťastná. "Sbohem..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 carver4 carver4 | E-mail | 25. února 2017 v 23:20 | Reagovat

Není to špatné.

"Happy" ending se mi líbí, ale za nejlepší část celého textu považuji bouchnutí do odrazu v zrcadle. Jako by hrdinka chtěla zničit kusy svého nehmotného já - pocity, představy a možná i svou duši.

Teď si dovolím napsat dvě rady:

1) Ohledně úryvku, kdy se opilci dají na útěk - myslím si, že pro zvýšení napětí by se informace o tom, proč prchli, mohla objevit až později.

2) Nemuselo by být přímo řečeno, že je Leah oblíbenkyní majitele Moulin Rouge, protože mně osobně to přišlo patrné už z části "když pak přišel de Leguiz a s úsměvem ji jemně objal s otázkou: "Jak se daří, mé růžičce?"

To je vše, snad ti moje "kritika" k něčemu bude. ;-)

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 17. září 2018 v 18:29 | Reagovat

V nadpisu máš "kurtyzána", v textu "kurtizána"...se rozhodni... :-D
b) je správně

3 Eleanor Eleanor | 18. září 2018 v 2:32 | Reagovat

[2]: jeee dekuji :) To je tak kdyz nekdo publikuje sto let starou povidku a vic nez zkopirovani neresi :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama