Září 2018

A-kniha Bruno Marion - Chaos

26. září 2018 v 14:42 | Eleanor |  Čtenářský deník
Audiokniha je sponzorským darem od Audioteka.cz

Filosofové, intelektuálové a všichni, kteří rádi dumáte a přemítáte nad nesmrtelností chrousta - pozor! Právě vychází formou audioknihy Chaos - Praktický průvodce od světoznámého vizionáře Bruna Mariona. Vyjasní vám svůj osobitý pohled na svět. Zodpoví vám, proč povodeň v Thajsku ovlivní cenu harddisků u nás. Objasní, proč stále více lidí duševními chorobami a pocitem vyhoření. Za posledních sto let udělalo lidstvo doslova skok kupředu. Jak se v tomto novém světě zorientovat.


Marionova teorie chaosu vychází z předpokladu, že kdysi lineární svět se změnil ve svět fraktální. Tedy chaotický. Tuto proměnu autor dokazuje na základě pestrého množství příkladů od běžného života konkrétních jedinců až po vývoj politického systému a nadnárodních korporací. Předkládá možnosti, jak v tomto novém světě lépe žít a dosáhnout spokojenosti. V rámci fraktální teorie také komparuje pohled Východu a Západu. Staví proti sobě dualitu a monitu. Nedrží se však pouze současnosti. Směle se vydává i do historie, aby ještě upevnil základy své teorie. Poukazuje na středověkou revoluci, kdy se z času cyklického stal čas lineární. Za tyto změny staví další revoluci, kterou procházíme dnes a opět se tak vrací k fraktální teorii.

Pokud čekáte životního guru typu Ruiz či Coelho, budete zklamaní. Bruno Marion jde více do hloubky a zabývá se světem komplexně, nikoli jen zaostřeně na jedince. Samozřejmě si z jeho tezí vezme poučení i jednotlivec, ale bude ho to stát větší úsilí než v případě dalších motivátorů, kteří se soustřední na masy nikoli na vysokoškolsky vzdělanou veřejnost. Bruno Marion je odborník na slovo vzatý a v tom se odráží i volba jazyka. Používá odborné termíny, které se snaží vysvětlit, na druhou stranu ne vždy se to daří a některé považuje za samozřejmé, ačkoli se v běžném jazyce nevyskytují. Nelze tuto knihu doporučit každému, ovšem pokud máte rádi hutnější literaturu pohlížející z různých stran na současný svět, bude to pravé pro vás.

Audiokniha má šest hodin. To se může zdát málo, ale rozhodně se nejedná o jednozátahovku do auta či do MHD. Na některé pasáže se vyplatí udělat si pauzu a pustit si je opakovaně. David Viktora a tvůrci si náročnost textu zjevně uvědomovali, protože je čten pomalu, srozumitelně a s důrazy na místech, které to vyžadují. Znělý hlas pana Viktory byl opět vybrán na jedničku a skvěle se hodí pro čtení této knihy.

Obal audioknihy je jednoduchý a prostý. Kapradí, které je známé svou fraktální strukturou. Mohl by být vůbec obal výstižnější?
Audioknihu nelze doporučit široké veřejnosti. Není to zrovna lehké čtení, ale pokud máte rádi výzvy či obtížnější texty, které vás donutí zamyslet se nad sebou nebo nad uspořádáním světa, je tou pravou volbou pro vás.

Bruno Marion
Jinak také nazývaný "Futuristický mnich", je francouzský spisovatel a vizionář. Posledních třicet let strávil cestováním po světě - setkával se s chudinou v Indii i těmi nejmocnějšími lidmi světa. Přitom zvládá prostudovat sto knižních titulů ročně, čímž se opět rozšiřují jeho globální znalosti. Ačkoli v českém prostředí není jeho jméno příliš známo, ve světě pořádá školení pro takové firmy jako je Nestlé, L'Oréal či Philips. Jeho přednášky pomáhají lidem pochopit současný stav světa, zorientovat se v něm a začít odznova. To vše díky novému pohled na svět, který zprostředkovává - chaos.

Chaos - Praktický průvodce
Bruno Marion
Interpret: David Viktora
Vydavatelství: Audiotéka, Bookmedia
Rok: 2018
Doporučená prodejní cena: 249 Kč


Milovaný ufonek poprvé naživo

24. září 2018 v 20:08 | Eleanor |  Témata týdne
Povídačkám o UFOnech jsem se vždy smála. Tedy nepopírám existenci dalšího života ve vesmíru. Proč by ale měli jít tyto bytosti po krku zrovna nám? Hvězdná brána mě bavila a nejednoho mimozemského Tok'ru jsem si zamilovala. Vetřelec mě děsil, ale oceňovala jsem imaginaci tvůrců. V té době jsem ještě netušila, že už brzo si jako mimozemšťan budu připadat já…
(Ťapka našeho ufonka)

Je to vlastně teprve pár týdnů, co mi takové až nadpřirozené setkání změnilo život. Z počátku se ten malý tvoreček vyvíjel ve mně a mě napadlo: Tak takto se cítil Teal'c, když měl v břiše svého symbionta. Když se pak začal citelně pohybovat, říkala jsem si, že se musí zaručeně probourat mou břišní stěnou. Měla jsem před očima scénu z Vetřelce. Ano, všichni jistě tušíte jakou. Přesně tu, hodně krve a jistě i hodně bolesti…

A z krve a bolesti se dostal na svět i můj ufonek, více však s vetřelcem podobného neměl - naštěstí. Mé malé mimozemské setkání se mě sníst či roztrhat na cucky naštěstí nepokusilo. I tak jsem ale byla naprosto paralyzovaná a sledovala to vrtící se fialové klubíčko na mém břiše s hlavičkou do špičky - ano, přesně takovou jaké můžete vidět na příkladu tisíce let starých lebek z různých koutů světa, ale zvláště z Mexika. Prý to byl mimozemský ideál krásy. S tím jsem musela souhlasit. Opravdu byl tento tvoreček to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Ať už mimozemský či pozemský.

Když jsem si pak po pár dnech toho malého ufounka přinesla domů, tak z něj byla už malinká holčička. Stoprocentní člověk s lebkou kulatou a kůží bílou. Zato mě začal první pozemský kontakt mimozemšťana s lidmi. Vážně jsem snad přilétla z jiné planety. Naučit se tomu malému cizákovi porozumět byla věda, která se nestuduje ani na mezinárodních studiích, ale nakonec si už po pár týdnech chrochtáme, kníkáme a mručíme blahem… Je to taková naše společná mezigalaktická řeč.

10 nejhorších módních trendů mládí

18. září 2018 v 15:30 | Eleanor |  Témata týdne
Jsou určité momenty v životě, kdy se ohlídneme za tím člověkem, kterým jsme byli v dětství a pubertě, a máme chuť zalézt… někam hluboko… pokud možno nechat se rovnou sežehnout zemským jádrem. Nedávno jsme s drahým měli debatu na téma naše mládí. Ráda na jeho účet vtipkuji, že muselo být těžké dospívat za dob Třicetileté války. Včera mi však došla jedna katastrofální věc - pro mou dceru budu nohatá ryba právě vylezlá z moře, která se teprve rozhlíží po souši. A jaké mé prohřešky budu mít (nejen) od ní jistě na talíři?


1) Pochroumaný hudební vkus
Úvodem dvě slova: Lunetic, Holki. Ano, opravdu jsem tyto dvě skupiny poslouchala a dobrovolně! A co je nejhorší, dodnes si ráda občas něco pustím. Na druhou stranu je v tom jistý sentiment a já se při tónech doprovázejících: "Jsi moje máááma, moje máááma, kterou já mám nadevše rád!" nebo "Baby ty jsi vážně senzační, bez tebe svět není legrační…" mohu vrátit aspoň v duchu o pár let, desetiletí… snad už i století zpět.
Těžko taky budu mé dcerce vysvětlovat, co bylo tak skvělého na těch týpcích z Backstreet Boys - ne, vážně, ty umaštěné vlasy se nám fakt líbili? Nebo na Robině, vlastním jménem Robbie Williamsovi.
Vrchol všeho bude, až malá najde sérii kazet Kelly Family. Vlasatá rodinka uhranula mé srdce… vlastně až dodnes. Jediné štěstí je, že beztak nebude tušit, jak se ty kazety pouští a tak až drahou pošlu do školy, budu si tajně pouštět: "Sometimes I wish I were and angel…"!

2) Běhá to po pláži a nejde to zastřelit. Co je to?
Pokud si dokážete zodpovědět, že se jedná o Nicka Slaughtera z Vražedného pobřeží, jste na tom zřejmě podobně. Milovala jsem toho proutníka s culíkem, co každý díl trávil s jinou nádherou a s rozhalenou havajskou košilí chytal zločince. Mimochodem, frajeři z Pobřežní hlídky košile neměli vůbec a ruku na srdce, taky jsme bez nich s kamarádkou nemohly být. A jak se říká do třetice všeho dobrého a zlého, jsme mezi sny o těchto idolech běhaly po sídlišti a toužily být jako naše hrdinka - Xena.

3) Bez Pokémonů ani ránu
Ať už se nám současná aplikace Pokemon Go! snaží vnutit sebevíc, že je pokémonů skoro tisícovka, tak my, zatvrzelí původní sběratelé víme, že jich je 151! Důkazy o tom můžeme podat v podobě samolepkových alb, alb s měnivými obrázky či sběratelských kartiček. Takže Charmandere, volím si tebe!

4) Dobroty, které je lepší zapomenout
Prázdniny jsem často trávila u babičky. Tam jsem měla poněkud omezené možnosti zábavy. S kamarádkami jsme tedy chodily do obchodu na rohu a kupovaly si malé plastové ovoce, ve kterém byl šumivý prášek s šíleně umělou a přeslazenou příchutí! A umělým ovocem jsme následně krmily plyšáky… Když měl obchod zavřeno, jistila přísun cukru babička. Ta vždy měla v mrazáku vodové zmrzliny v úzkých dlouhých tyčinkách. Nevzpomenu si na název, koneckonců jsem tenkrát ještě ani neuměla číst, ale vím, že tam byli tučňáci a byla na to animovaná reklama. Tuší někdo, co ty zmrzlinky byli zač?

5) Příznivci Temné strany
Hvězdné války? Ale kdeže! Těmi jsme jako moderní dívky opovrhovaly, ale gothic móda! To bylo naše! Ošoupané džíny, černá trička s lebkami a šátky v pase místo opasku. Na rukách "slušivé" rukavice bez prstů (i v létě) a hlavně, hlavně silné černé linky kolem očí, které se ve vedrech obtiskávaly na horní víčko. Ach, byly jsme skutečně drsné kočičky!

6) Jaký máš rekord?
Dnešní generace má na výběr bezpočet her, které jsou všude. V telefonu, na počítači, na tabletech… Doba jde dopředu. My ale moc her hrát nemohli, teda kromě hada. Staré telefony Nokia měly úžasnou aplikaci, kde se sbíraly kostičky - tedy had je pojídal a zvětšoval se o ně. Podstatou bylo jich sesbírat co nejvíc a ochránit hada, aby si nezpůsobil otřes mozku o vlastní vypasené tělo. Kdo měl vyšší rekord, ten byl king!

7) Slaďouši ze střední
Netuším, zda se ještě dnes natáčejí filmy z prostředí středních škol. Naposledy jsem zaregistrovala High School Musical a to už jsem byla lehce odrostlejší. Co jsme ale my s holkami obdivovaly, byly Hilary Duff a Lindsay Lohan. Byly outsiderky jako my a vždy se do nich zamiloval takový sympaťák jako Chad Michael Murry nebo Oliver James. Netušíte, o kom píši? Zkuste si vygooglit filmy Moderní Popelka, Nikdy se nevzdávej či Protivné sprosté holky… Pak mě ale nesuďte, byla to vaše volba názvy zadat do vyhledávače!

8) Deníky, které se už nevrátily
Deník malého poseroutky, Deník mimoňky či Destrukční deník… Dnes jsou deníky všude a přitom nikde. My měli a uznávali jen jeden. Byl to náš vlastní deník, který jsme si nepsali, ale kreslili nám ho přátelé. Vlastně se to jmenovalo památník. Jednu chybičku ale měl: většina z nás už ten svůj nemá, protože ho půjčila někomu, kdo ho zapomněl vrátit. Ten můj zřejmě ještě někde bude, ale kdo ví… Máte ještě svůj památník?

9) Dobrodružství jako od Enid Blytonové
Správná pětka a Tajná sedma! Víte? Vzpomínáte? Jo, přesně! To byly ty sešítkové knihy, díky kterým jsme běhali jak šílení po okolí a hledali zločince i tam, kde nebyli. Chtěli jsme tak moc vyřešit zločin až jsme málem nechali zatknout opraváře střechy či pejskaře, který venčil psa na podezřelém místě.

10) Čekáme na dopis
Jen tak mezi námi, také stále čekáte na svůj dopis? Patřím ke generaci, která vyrůstala s Harry Potterem. Bohužel, můj dopis zřejmě nesl Erol a někde se ztratil i s ním. Já však trpělivé čekám… Stále… Ano, nebude to zřejmě nejšťastnější rozhodnutí, ale kdo ví, třeba dopis ještě dorazí…

Nenechte mě v tom samotnou, jaké úlety má na kontě vaše dětské já? ;)

Pár minut mění vše (2011)

17. září 2018 v 13:42 | Eleanor |  Jednorázové úvahy a útvary
Rok utekl a sníh opět padá do jejích světlých vlasů. Prochází temnými ulicemi, které ozařují slabé pouliční lampy. To bílé zlato se třpytí všude kolem. Vzduch je plný studených padajících hvězd. Tiše prochází ulicemi. Zvědavě si prohlíží barevná světla v oknech. Přemýšlí a vzpomíná na to, co bylo a co mohlo být…

Nyní se musela zastavit, ten smích. Znala ho, ano, byl to on. Opatrně přešla k pootevřenému oknu rodinného domku. Nahlédla dovnitř, byl to on. Seděl v čele velkého stolu. Po jeho pravici seděla krásná žena, po pravici malé dítě. Byl to kluk, jeho syn. Jeho a té ženy. Marně se snažil nabrat malou plastovou lžičkou bramborový salát. Všichni se jeho roztomilé nešikovnosti smáli. Ona však slyšela jen smích jeho otce. Oněmělá ho sledovala. Vypadal tak šťastně. Jeho modré oči se leskly ve slabém světle štědrovečerních svící. Kolem úst a v koutcích očí měl ty krásné radostné vrásky. Srdce se jí rozbušilo, oči se jí zalily slzami. Byla tak šťastná a zároveň cítila, jak jí ten výjev tříští srdce na miliony střípků. Byla ráda, že je šťastný, ale ta žena po jeho pravici mohla být ona. Toho prcka mu mohla dát ona.

Odtáhla se od okna a rozeběhla se zasněženou ulicí. Běžela pryč, už nikdy ho nechtěla vidět. Plíce jí plnil ledový vzduch, oči jí pálily. Skoro neviděla, kam běží. Přehlédla umrzlý kus cesty a uklouzla. Tvrdě dopadla na záda. Zůstala ležet. Její tělo se zmítalo vzlyky. Ležím tu sama a srdce mám na padrť… Kéž bych tam mohla být, říct, že jsem se zpozdila s dárky a schovat se v tvém objetí… Sevřela pěst a bouchla do sněhu vedle sebe. Stále slyšela jeho slova:

"Jsi si jistá?"

"Ano, jsem. Já k tobě nepatřím, jen by ses trápil, beze mě ti bude líp. Zamiluješ se a založíš rodinu. Splní se ti tvé sny," slabě se na něj usmála a odešla.

Tak dlouho se snažila za ním udělat tlustou čáru, ale stále to nešlo. Viděla ho všude kolem, s každým pípnutím telefonu čekala zprávu od něj Stokrát se napomínala, že ho nechala jít, ale marně a teď? Teď měla hvězdnou oblohu nad sebou a hlavu plnou myšlenek.

Co kdybych tě nikdy nenechala odejít?
Byl bys mužem mých snů?
Kdybych tak zůstala… Kdyby ses tak víc snažil…. Kdyby šel vrátit čas, ale bojím se, že to mi zůstane navždy odepřené.

Zavřela oči a opět je otevřela. Už s tím musela přestat. Vstala a pevným krokem zamířila pryč.

Cítil ses takhle, když jsem odcházela?
Modlil ses, abych se vrátila?
Přál sis vrátit čas, abych byla zase tvá?

Vždyť člověk může sejít z cesty, ne? Je jich tolik, radostné i plné bolesti. Kdybych řekla, ať na vše zapomeneme a vrátíme se na začátek, využil bys šance a změnil to?

Vždy si kladla tyto otázky, dnes dostala konečně odpověď. Byl pryč, patřil jiné. Už si zvolil, svou šanci propásla. Zmizela v noci, ale do tmy stále dokola šeptala: "Miluji tě víc, než kdy předtím. Prosím, buď šťastný."

První polibek od upíra (2005)

17. září 2018 v 13:42 | Eleanor |  Jednorázové úvahy a útvary
Lehce předělaná povídka z dob mého raného mládí.

Zrovna bylo jedno z těch otravných letních veder. Náš praděda vtrhl do pokoje, hodil nám tašky na postele a radostně vykřikl:

"Sbalte se! Jedem k mému bratranci!"

Jenže jeho bratranec bydlel v Transylvánii. Pravda, teplo tam nebylo, ale já ani sestra jsme nebyly zvědavé, zda jsou zvěsti o tamních upírech pravdivé. Cesta byla dost nudná a ani jednu to nebavilo, ale když jsme uviděly ten dům. Krása, takový luxusní a náš pokoj byl doopravdy pohádkový. Přijeli jsme akorát na večeři, na česnekové hody. Hrůza to jíst. Bylo nám z toho samozřejmě špatně, tak jsme zalezly do pokoje. Ještě jsem otevřela jedno křídlo okna a zapadla do křesla u krbu.

Už jsem usínala, když jsem uslyšela ránu u okna. Koukla jsem na sklo a uviděla na zavřeném křídle přilepeného netopýrka. Napůl omráčený pomalu klouzal po okně dolů, až skončil na parapetě. Když přišel k vědomí, zvedl se a nejistě se postavil. Však ve snaze opřít se o okno, nahmatal pootevřené křídlo a propadl do místnosti. Jen co dopadl na zem, stal se z něho divně vypadající chlapík. Jen si uvědomil, že ho sledujeme vyhoupl se na nohy a snažil se upravit.

"Ááá...to Né!"vykřikl jen co se rukama dotkl pusy.
Čouhaly mu z pusy dva pahýly po zlomených tesácích.

"Co?" zeptal se nás, když si všiml, že ho pozorujeme. Snažil se o strašidelný tón, ale my ho ještě chvíli sledovaly a dostaly jsem záchvat smíchu. Já byla nejblíž a tak se na mě pokusil vrhnout, ale šlápl si na plášť a roztáhl se jak dlouhý tak široký na zem.

"Krucinál" vykřikl a opět následovala salva smíchu.

"Nemáte něco k jídlu? Já si o čerstvém pokrmu můžu nechat už jen zdát" podotkl zatrpkle a mimoděk si prsty přejel po zbytcích zubů. Pohlédl na stůl kam mu Sam ukázala. Zakousl se do sendviče, který byl nejblíž a hned se rozkašlal a rozprskal.

"Hm...je v tom česnek" podotkla suše Sam. On vypadal, že jí na místě zabije, tak jsem mu hodila kapesník. Sotva se do něj otřel začal vyvádět ještě víc.

"Já zapomněla, spadl mi v kapli do svěcený vody," řekla jsem a na tu příhodu v kapli už dávno zapomněla.

"Já to vzdávám, můj upíří život je v troskách. Asi se dnes kouknu na východ slunce,"řekl zničeně.

"Moc dlouho čekat nebudeš, svítá za půl hodiny," řekla má sestra. On se na ni zděšeně podíval.

"Nemáte aspoň krvavou tlačenku na cestu?" Svorně jsme obě zakroutily hlavama. Pokrčil rameny
a vyskočil z okna.

"Jestli máš opravdu hlad, zkus krevní banku," vykřikla jsem za ním ze srandy, ale on se v mžiku vrátil:
"Kde něco takovýho seženu??´"zeptal se a lišácky nadzvedl obočí.

"Ve městě, obvykle v nemocnici," okamžitě se mu rozzářily oči a z radosti mě políbil a... zmizel. Jak to s ním dopadlo nevím, ale v novinách jsem četla, že z nemocnice zázračně přes noc mizí krevní konzervy. Takto jsem dostala první polibek od upíra (a doufám, že i poslední.)

Kurtizána (2009)

17. září 2018 v 13:41 | Eleanor |  Jednorázové úvahy a útvary
Postava kráčející nocí. Žádný mohutný stín, žádné děsivé stvoření, jen drobná žena zahalená do dlouhého černého pláště. Dlouhé světlé vlasy jí povlávají ve větru. Nenasytné pohledy mužů ji sledují z temných uliček, ona jde dál. Její chůze, tak pevná a hrdá. Nikdy se nebála, neměla strach, byla příliš otupělá vlastním životem. Jediné, co jí ještě mohli vzít byl její život, však právě to si s každým svým nádechem přála víc a víc. Procházela kamennými ulicemi. Měsíční světlo, občas nějaká lucerna, jediné zdroje světla ve Francii 19. století, jediní její průvodci...


Procházela úzkými uličkami, když zaslechla z jedné postranní uličky něčí drsný smích. Bezděky se tím směrem podívala. Naskytl se jí pohled na dva opilé muže, kteří zrovna vyšli z nedaleké hospody. Nic neobvyklého. Pokud člověk nepatřil k vyšším vrstvám, jeho život byl peklo. Živoření každý den udělalo z lidí trosky. Ten, kdo se nedal zlomit chudobou, toho zničil alkohol. Žena se zastavila a hleděla na muže. Dvě zavalité postavy se k ní blížily. Do tváří jim neviděla. Tma a husté plnovousy jim kryly obličeje. Všimli si jí, až když byli na pár krkoků od ní. Jejich smích utichl, cítila jak si ji prohlížejí. Viděla jejich prasečí očka, jak se lesknou ve slabém světle.

"Podívej, Enzo, copak se tu toulá nocí za krasavici," promluvil jeden z nich a natáhl k ženě ruku. Pevně ji chytl za paži a ona ucítila jeho smrdutý dech. Vzpomněla si, když se v této chvíli ocitla poprvé. Bylo jí třináct, chtělo se jí z toho zvracet. Stačilo pár nocí a zvykla si na odporný puch, však s každým dotykem v ní rostla nenávist. Po pár měsících nenávist k těm nestvůrám odezněla. Začala jich litovat a nenáviděla sebe. Po roce zmizela veškerá nenávist. Dnes, po čtyřech letech zmizeli veškeré pocity. Muž si jí silou přitáhl. Nebránila se. Druhou rukou jí zajel pod plášť a začal se sápat po jejím těle, v tom ho však Enzo zastavil. Odtrhl ho od ženy.

"Idiote!! Podívej se kdo to je?!!" Zvrhlou touhu a chtíč vystřídalo v mužových očích zděšení a strach.

"Leah," vydralo se mu z úst. Oba muži se dali na útěk. Byla nejznámější a nejoblíbenější kurtizánou v Moulin Rouge. Všichni se obávali toho, co by se jim mohlo stát, kdyby se na ni jen špatně podívali. Harold de Leguiz, majitel Moulin Rouge, měl příliš velkou moc a Leah byla jeho oblíbenkyní.
Muži utekli a Leah se lhostejně vydala dál. Došla až k slavnému Červenému mlýnu.

Z nebe se pomalu začaly snášet drobné sněhové vločky. Zavřela oči a pozvedla svůj obličej k nebi. Vzpomněla si na rané dětství na dalekém severu. Vločky jí padaly na tvář, ale její duše byla příliš vyčerpaná, její srdce příliš unavené. Vybavovala si, že měla sestru, že sníh milovaly a běháním v tom bílém zlatě trávily mnoho času, však pocity si nevybavovala. Radost? Štěstí? Snad. Opět sklonila hlavu a otevřela oči. Vešla do hlavního sálu. Dnes zde bylo ticho. Moulin Rouge zažilo dnešní noci poprvé za dobu, co sem přišla, tichou noc. De Leguiz měl důležitou schůzi o budoucnosti svého milovaného domu potěšení. Přes úspěch a oblibu kabaretu chtěl stále víc, a to mohl dostat, pokud by se mu povedlo uzavřít smlouvu s Vévodou. K tomu mu měla posloužit právě Leah.

Na velkém pódiu seděli kurtizány, tanečníci, hudebníci, ti všichni čekali jen na ni. Čekali až přijde a budou moci začít nacvičovat vystoupení speciálně pro Vévodu. Leah pomohl jeden z mužů z pláště. Ve slabém světle svící se třpytili její nádherné lesklé šaty. V rudém korzetu prošívaném zlatými nitěmi a široké kankánové sukni, která hýřila všemi barvami. Bylo znát, že je opravdu něco víc, než ty ostatní. Nácvik a přípravy započaly. V pevném korzetu, díky němuž byla již tak hubená žena ještě hubenější mohla sotva dýchat, však úsměv měla za ta léta naučený a vrytý pod kůži stejně jako zpěv, že jí nedostatek vzduchu vůbec nevadil. Dlouhé kankánové sukně, které také stěžovaly pohyb, na sobě již za chvíli neměla. Bylo součástí představení, že je z ní strhnou a zbude jen krátká třpytivá sukně v barvě korzetu. Zpívala a tančila, byla to její práce, byla to její povinnost, v tanci a zpěvu byly její poslední záchvěvy radosti. Celý večer ji ostatní ženy zlostně pozorovaly. Záviděly jí její dokonalost, když pak přišel de Leguiz a s úsměvem ji jemně objal s otázkou:

"Jak se daří, mé růžičce?"

Zlostné pohledy vystřídaly pohledy nenávistné. Leah ho jako vždy obdařila jedním ze svých nádherných úsměvů a pronesla jemným, ale silným hlasem, že výborně. De Leguiz se na ní zahleděl a poslal ji, ať si jde odpočinout:

"Zítra tě čeká velký den, má jahůdko!"

Když Leah odcházela cítila, jak je probodávaná pohledy. Však jejich nenávist a závist jí nevadily. Dříve přemýšlela, co jí tak závidí, čisté drahé šaty, její dokonalý hlas zpívající o lásce, její dokonalý tanec, kterým kradla mužům srdce či to, že byla de Leguizovou oblíbenkyní. Nakonec se dobrala k tomu, že jí neměly co závidět. Byla kurtizána jako ony.

Toho večera k ní přišla její jediná přítelkyně Sarah. Když ji ve třinácti přijal pod svou ochranu de Leguiz, byla Sarah hvězdou Moulin Rouge a z Leah vychovala svou nástupkyni. Kolik nocí Leah proplakala v jejím objetí. Mnohokrát se Sarah probíraly, proč jí ostatní tak nenávidí, co jí vlastně závidí. Toto téma uzavřela jednoho dne Sarah, když se na Leah usmála a vážným hlasem řekla:

"Ony nevidí, že my všechny jsme úplně stejné jako ty, kterým říkají na ulicích "děvky" a posmívají se jim, protože nemají tak honosné šaty a neumějí zpívat a tančit. Naše těla nám nepatří, naše životy jsou spjaty s Moulin Rouge a bohatými muži, co sem každou noc chodí. Zpíváš o lásce a přitom na ni žádná z nás nemá právo. Tančíme pro pobavení, prodáváme se za peníze. Nevidí, že ty jsi na tom ještě hůř než ony. Když ony naštvou nějakého z podřadných zákazníků, nic se nestane. Pokud ty někdy pobouříš některého z těch mecenášů, půjde s tebou ke dnu celé Moulin Rouge. Nevšímej si jejich závisti, nevšímej si jich, dělej, co je tvá povinnost. Nemáš na výběr. Žádná z nás."

Dnes večer spolu dodělávaly jeden z kostýmů na příští večer. Leah se musela Vévodovi líbit, musela být dokonalá. Však to ona byla. Jediný pohled jí stačil, aby se za ní muž otočil. Jediný úsměv a chtěl ji mít jen sám pro sebe. Nic neříkaly, byly potichu. Však Leah pozorovala bledou tvář své přítelkyně. Sarah nebyla v pořádku, již dlouhou dobu to na ní pozorovala. Její strhaná tvář se zdála každým dnem starší a starší. Její zářivé oči každým dnem vyhasínaly. Najednou se zhroutila k zemi.

"Sarah!" Vykřikla Leah a sehnula se k nemocné ženě, která nehnutě ležela na zemi. Leah vyběhla na chodbu:

"Doktora! Rychle! Přiveďte doktora!" Křičela, však bylo pozdě. Sarah zemřela. Její tvář popelavěla, její ruce chladly. Leah si k ní sedla a lehla si na její hruď. Zmítala se v slzách, přála si, aby ji Sarah objala. Vždy ji dokázala utěšit, teď její ruce bez pohnutí ležely na zemi, neobjaly ji. Ústa mlčela. Oči ztratily jas. Do pokoje se vřítil de Leguiz s doktorem a odvedl Leah od její mrtvé přítelkyně.

"Neplač můj andílku, utiš se, ať nemáš napuchlé oči. Zítra musíš být dokonalá, nezapomeň." V těch slovech bylo něco, co z Leah vyhnalo veškerý smutek. Usmála se na de Leguize a pozorovala jak doktor s pomocníky odnáší mrtvé tělo Sarah. Poté odešel i de Leguiz.

Leah si stoupla před zrcadlo. Však viděla jen ženu bez duše, bez života. Hleděla na svou dokonalou tvář a postavu. Jen to byla ona, nic víc. Uvnitř ní už nic nezbylo. Jen to tělo. Jediný cit, který se těm odporným mužům sápajících se po jejím těle za celé ty roky nepodařilo zabít byla láska k Sarah. Byla jí matkou, sestrou, přítelkyní, byla jí vším. Však i tento cit najednou zmizel. Nezbylo nic. Hlavu měla plnou písní o lásce, ale pro ni byla láska jen hra. Říkala mužům, že je miluje. Říkala jim, co chtěli slyšet, jen aby získala jejich peníze. Bylo to to jediné co uměla, zpívat, tančit a pohrávat si s muži. Zatnula ruku v pěst a vzteky bouchla pěstí do vlastního odrazu v zrcadle. Zrcadlo se sesypalo. V hlavě slyšela slova Sarah:

"Jsme jen kurtizány, prodejné ženy, naše těla nám nepatří, stejně jako naše životy."

Už měla toho života dost, stále doufala, že ji smrt vysvobodí, ale místo toho umírali všichni okolo ní. Sehnula se k zemi a sebrala největší ze střepů. Odrážel její blankytně modré oči. Oči bez života, oči s jedinou touhou, zemřít. Její hubené bledé prsty objaly střep. Lehce projel jejím útlým pasem. V životě nedostala právo svobodně se rozhodnout, chtěla alespoň svobodně tento život skončit.

"Život..." projela jí hlavou poslední myšlenka: "To není život... to je jen útrpné čekání na smrt..." Byla vděčná za tu bolest rozlévající se jejími útrobami. Byla tak příjemná, kouzelná, odnášela ji smrt. Vznesla se vděčně na křídlech smrti, poprvé v životě opravdu šťastná. "Sbohem..."

A-kniha Mumínci a kometa

17. září 2018 v 12:13 | Eleanor |  Čtenářský deník
Mumínci se vracejí! Podivná stvoření inspirovaná severskými troly a skřítky z pera finsko-švédské spisovatelky a malířky Tove Janssonové (1914-2001) nás opět přišla pobavit svými příběhy. Tentokrát formou audioknihy Mumínci a kometa. Mumínek se svými rodiči a přáteli žije v Muminím údolí, které je ohroženo. Ondatra-filosof přichází se zdrcující zprávou: Na Údolí se řítí kometa a během pár dnů ho zničí. Podaří se Mumínkovi, Čmuchalovi a dalším zachránit jejich domovy?


Mumínci jsou originální postavy, které se u nás dostaly do povědomí díky dětskému seriálu v 90. letech. Seriálu předcházela série knih a jednu z nich si nyní můžete poslechnout, převyprávěnou zvučným hlasem Vladimíra Javorského. Jeho mluvený projev je vskutku profesionální. Příběh předčítá jasně a srozumitelně bez zadrhnutí či jakýchkoli výkyvů v rychlosti mluvy. Vyprávění je plynulé. Ideální přednes, aby si děti audioknihu užily a zároveň odposlouchaly bravurní výslovnost.

Harmonika, která příběh doplňuje, navozuje pocit pohody u Šňupálkova táboráku. Konečně právě tento tulák a Mumínkův přítel má foukací harmoniku ve velké oblibě. Jednoduchost tónů jen podporuje tento dojem.

Prostý je také přebal audioknihy a vyplatilo se. Užití malby z obálky původní finské knihy obě verze opticky spáruje. Autorka sama jistě věděla, proč své knize tuto malbu vybrala a je daleko lepší volbou pro audioknihu, než snaha vytvořit něco nového na úkor kvality.

Mumínci a kometa je audiokniha, která neurazí žádné dítě do 10 let. Jednoduchý příběh, hrdinové, kteří mají každý vyhraněné povahové rysy a pro děti jsou tudíž snadno čitelní. Je to průměrný pohádkové vyprávění. Výhodou je, že pokud si dítě Mumínky oblíbí, může si další příběhy přečíst též v psané podobě. Ne každému ale může sednout autorky styl psaní kombinující morální poučnost a absenci disneyovské naivity a prostoty v příbězích. Mumínci se u nás zřejmě nikdy nestanou legendou jako Mickey Mouse a jeho parta, ani jim tu nevznikne "Mumiland" či muzeum jako v rodném Finsku. Stojí za to jim však věnovat pozornost a nechat si jejich příběhy zpestřit život.

Mumínci a kometa
Tove Janssonová
Interpret: Vladimír Javorský
Vydavatelství: OneHotBook
Rok: 2018
Doporučená prodejní cena: 229 Kč

A-kniha Dan Brown: Počátek

5. září 2018 v 20:05 | Eleanor |  Čtenářský deník
Audiokniha je sponzorským darem od Audioteka.cz

Velký třesk nebo Slovo? To je oč tu běží. Profesor Langdon se dostává do sporu vědy s Církví. Odvěký boj o to, jaký byl Počátek světa, se vyhrocuje. Tentokrát se oblíbený odborník na šifry zaplete do oblasti moderního umění a techniky, kde si sice není moc jistý, ale získá neocenitelného pomocníka.


Španělské Bilbao, Guggenheimovo muzeum, místo, kde se chystá velkolepá událost. Slavný vědec a vizionář na poli technologií Edmund Kirsche pořádá výstřední událost roku, na které se chystá prozradit svůj unikátní objev na poli vzniku života. Většině náboženských systémů světa je ohrožena. Někteří jsou ochotni udělat cokoli, aby Kirsche umlčeli. Naneštěstí pro ně je na akci pozván také vědcův blízký přítel, profesor Robert Langdon.

Španělský král umírá. Jeho syn Julián chystá svatbu, ale jeho snoubenka se stane lovnou zvěří. Někdo tvrdí, že byla unesena, druhý, že je vražedkyně. Následovník trůnu se stává obětí manipulací a lží. Dokáže odhalit pravdu a být lepším panovníkem?

Jak jsme u Dana Browna zvyklí, děj se opět pohybuje v několika rovinách, které se navzájem proplétají a ovlivňují. Toho využili tvůrci audioknihy a každá dějová linka má vlastní hudební úvod. Setkáme se tedy s mnišským chórem, ale i podivným elektronickým zvukem. Tyto audio-oddělovače jsou natolik navzájem odlišné, že se vám plést nebudou.

Martin Sláma, který se zhostil role vypravěče, se rozhodně nemá za co stydět. Jeho podmanivý hlas se skvěle hodí pro četbu tohoto žánru. V akčních pasážích vás strhne a v napjatých vám naopak poběží mráz po zádech. Jeho hra s hlasem je bravurní. Je znát, že audiokniha prezentuje příběh velmi úspěšného spisovatele současnosti a její tvůrci neponechali nic náhodě. Též přebal jasně odkazuje ke knize, což je pochopitelná volba.

Kompletní čtená audio verze knihy Počátek je rozdělena do podkapitol, které mají cca 10-15 minut, což je praktické pro poslouchání na cestách či jako doprovod při různých činnostech. Nedovolí vám to se ztratit, a pokud vám část vyprávění uteče, pak snad najdete, kde jste skončili.

K provedení audioknihy toho tedy nelze mnoho vytknout. Bohužel, slabší stránku čeští tvůrci ovlivnit nemohli a tou je děj. Dan Brown čtenáře jako tradičně seznamuje s mnoha uměleckými díly, tentokrát hlavně z oblasti současného umění a to je ta chyba. Je otázka, zda to příliš velké až matoucí množství děl do knihy dal kvůli nadšení z nové oblasti umění, kterou dosud nevyužil, nebo je touto oblastí autor natolik uchvácen, že nemohl jinak. Děj samotný je hodně podobný ději Šifry mistra Leonarda, tedy alespoň základní osnova. Nedokázal však napodobit její akci a náboj. Počátek je nejslabší z předchozích Brownových děj, ale zase s revolučními myšlenkami, které však také nedokázal naplno rozvést.

Počátek
Dan Brown
Interpret: Martin Sláma
Vydavatelství: Tympanum
Rok: 2018
Doporučená prodejní cena: 299 Kč



Matt Ralphs: Dcera ohně

3. září 2018 v 20:30 | Eleanor |  Čtenářský deník
Matt Ralphs, redaktor anglického nakladatelství se dle svých slov rozhodl: "Po několika letech, kdy měl tu drzost říkat spisovatelům z povolání, co dělají špatně," napsat vlastní knihu. Jeho debut je prvním dílem čarodějné fantasy série Čarodějka Hazel pro mladé slečny.
Hlavní postavou knihy je dvanáctiletá Hazel, která žije celý život na čarodějné mýtině naprosto odříznutá od světa. Jedinou společnost jí dělá matka a starý rezavý kocour. Občas též přijde na návštěvu stará slepá Mary. Jenže tento uzavřený svět je pro pomalu dospívající Hazel vězením. Má stále více otázek a odpovědí typu: "Až budeš starší, vše ti řeknu," má po krk. Když jí už konečně matka slíbí, že jí vše poví, tak ji za pár minut unese démon. Během snahy zachránit matku Hazel zjistí, že je čarodějnice ovládající oheň a vyčaruje si zcela náhodou zvířecího přítele - Bramleyho. Zdá se vám to jako příliš náhod najednou? Ano, těchto neuvěřitelných zvratů, kterými se autor snaží oddálit rozuzlení je v knize hned několik. Následně se Hazel i Bramley vydávají za hranice Čaromýtiny na záchrannou misi do Anglie zmítané čarodějnickými procesy. Hlavním podnětem pro vyvražďování čarodějnic není nikdo jiný než osobnost ostrovních dějin Oliver Cromwell a jeho převrat. Nebojoval však tak urputně proti monarchii. Jeho hlavními nepřáteli byly čarodějnice. Hazel poznává nový svět, a snaží se přežít díky svému důvtipu a za pomoci Bramleyho.

Pokud se budeme držet věkového rozmezí uvedeného na knize 11+, pak kniha odpovídá v několika ohledech. Kapitoly jsou krátké. Mladé slečně tedy bude děj ubíhat rychle. Písmo textu je též větší, jak je u podobné literatury zvykem, a drobné ilustrace na rohu každé stránky v podobě plcha též podvědomě povzbudí k četbě. Hlavní hrdinka je cílevědomá a tvrdohlavá dívka, která nehodlá nechat si od nikoho poradit - tedy ani od svého přítele Bramleyho a jde si za svým. V tom autor jistě odhadl náturu jejích vrstevnic, tudíž se do ní čtenářky lépe vcítí. Ovšem nad zápletkou a vyprávěním Hazelina dobrodružství se vznáší otazník.

Děj utíká rychle, snad až příliš rychle. Autor pokládá množství otázek, na které se nedozvídáme odpovědi. Možná záměr vzhledem k tomu, že je kniha prvním dílem série. Bude ovšem tento styl bavit nedočkavé mládí? Každá kapitola je uvedena citáty, které mají uvést čtenáře do dobového myšlení přelomu 16./17. století. Ovšem opět to vzbuzuje otázku, zda se nejedná jen o dekorativní prvek, protože do doby by měl být autor děti či dospívající schopný uvést skrze děj. Většina úvodních úryvků bude beztak zřejmě přeskočena, protože jména králů, inkvizitorů či alchymistů něco řeknou výrazně staršímu studentu anglické historie, nikoli žákovi základní školy. Děj obecně postrádá hloubku a na rozdíl od Lady Jane zde nejsou prvky, o kterých by se dalo říci, že čtenáře nepřímo a nenásilně vzdělávají o historii. Některé části příběhu jsou nezvykle děsivé, krvavé a zde je hlavní kámen úrazu. Je vhodné, aby mladé slečny, které vyrůstaly na pohádkách, najednou byly spolu s hlavní hrdinkou svědky mučení, krvavé reality poprav čarodějnic a zombie? Nebo dnes, v době, kdy si žáci prvního stupně kupují komixy jako Walking Dead se to už tak nebere? To už záleží na úsudku každého jednotlivce.

Vzhledem k tomu, že se jedná o prvotinu autora, lze přimhouřit oči. Příběh potenciál jistě má. Snad je autorova nerozhodnost, pro jakou věkovou kategorii vlastně píše a co vlastně chce vyprávět, jen rozcvičkou před daleko lepším pokračováním. Nechme se překvapit. Druhý díl s názvem Vládkyně ohně vychází již koncem srpna 2018.

Dcera ohně
Matt Ralphs
Vydavatelství: Fragment
Rok vydání: 2018
Počet stran: 256
Doporučená prodejní cena: 249 Kč.