Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

10. dubna 2018 v 18:09 | Eleanor |  Čtenářský deník
Rozum a cit bývají odvěkými nepřáteli. Stavíme je do protikladu, přímo je vidíme na bitevním poli. Snad za to může osvícenství, které nám cit ponížilo na něco méněcenného a rozum postavilo na piedestal. Ani snahy Jane Austenové smířit rozum a cit ve stejnojmenném románu nebyly nic platné. Ten, kdo pro mne dokonale spojil rozum i cit, byl muž a ne tak obyčejný: Antoine de Saint-Exupéry, tedy mám-li být ještě více konkrétní, byl jím vlastně chlapec, Malý princ.


Citlivý Malý princ
Když jsem četla Malého prince poprvé, bylo mi sice už dvacet let, ale stále jsem svět vnímala romanticky, velmi citově. Malý princ byl kouzelná pohádková bytost, která se snaží vyhovět požadavkům růže, protože ji miluje. Pro ni se obětuje a vydává na cestu poznání. Potkává různé postavy, až narazí na mladého pilota, který mu vůbec nerozumí, ale přesto se mu snaží pomoci a chránit ho, jak to dospělí dělají. Jenže těžko uchránit někoho, kdo o to nestojí. Jeho setkáním s Liškou pak vrcholí cesta jeho poznání - přátelství je cit, který obnáší bezmeznou oddanost, lásku, ale i bolest. Právě skrze bolest, kterou mu způsobí had, Malý princ odchází od pilota. Bolest z odluky na vlastní kůži pocítí i pilot, když mu hrdina umírá v náručí, aby se vrátil ke své milované. Chápala jsem dílo jako pohádku. Pohádku, která mě rozpláče, ale která vypovídá o nepochopení dětí a jejich snů a fantazií. Zvrat a nový pohled následně přišel na vysoké.

Rozumný Malý princ
Malý princ se stal dítětem, které hledá svou moudrost. Poznává hříchy dospělých v podobě vládců různých planet - hamižnost, sebestřednost aj., aby je následně zhodnotil svým nezkaženým dětským pohledem. Zjišťuje, že nakonec jen oběť toho, kdo dělá něco pro druhé, má skutečně smysl. Přesto putuje dál, aby se setkal s mladým pilotem. Zde se střetávají dva světy: naivní, dětský svět, který je ještě nezkažený, nepostrádá však ani moudrost a svět dospělého muže, který již na dítě, kterým kdysi byl, zapomněl, ale přesto ho díky Malému princi pomalu opět nachází. Skrze vyprávění mezi nimi dochází k interakci, kde se mísí cit dítěte s rozumem dospělého, a vytváření unikátní interakci, která vrcholí poučením obou. Rázem se stírají rozdíly mezi dítětem a dospělým jedincem, což ukáže tragické vyvrcholení příběhu, které je však bolestivé jen z určitého úhlu pohledu.

Z mého pohledu k sobě rozum a cit neodlučně patří. Ať už jsem knihu vnímala citově či ji pitvala rozumově, vždy mi dala něco navíc. Kdybych ji vnímala jen jedním způsobem, byla bych ochuzena o druhý a chyběl by mi celkový kontext. To, co mě naučila lekce s Malým princem, se snažím užívat i v běžném životě, konečně rozum a cit by se měly doplňovat. Každý boj plodí jen zmatek a utrpení, ať už vně či přímo v nás.

Tak namalujte si beránka a nezapomeňte v našem dospělém světě na to dětské v nás.

Máte i vy knihu, kterou jste četli s postupem let několikrát a pokaždé ji vnímali jinak? Jak?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 10. dubna 2018 v 18:34 | Reagovat

Malého prince jsem četla jen jednou, tvá srovnání jsou zajímavá :-) Každou knížku čtu jen jednou, tak žádné srovnání nemám

2 relath relath | 10. dubna 2018 v 20:41 | Reagovat

Maleho prince jsem jako dítě nechápala a teď patří k mým oblíbeným knihám. Podobně oblíbenou knihu mám Škola Malého stromu, to můžu číst pořád. Ale taky až jako dospělá :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama