A zase nadešel jeden z nových, překvapivých dnů. Má iluze, že v naší kouzelné kůlně se uhlí množí samo, se rozplynula s poslední upálenou briketkou. Co naplat. Drahý musel opět zasáhnout a spasit mé zmrzlé kosti. Snad díky tomu, že sám pamatuje doby, kdy se Mostecké uhlí zelenalo v přesličkových hájích, snad díky ještě starším kontaktům, zkrátka jednoho krásného dne jsem se vrátila domů a místo branky se přede mnou tyčila velká černá hromada.
Za chvíli už jsem viděla muže, jak se ke mně hrne s kolečkem a lopatou. V první řadě však bylo třeba přelézt hromadu, abych se dostala k brance na druhé straně. Inu, věrna svému obdivu k horolezcům jsem si říkala, že když v roce 1924 mohl Mallory slézt Everest s dost mizerným vybavením, zvládnu já hromadu uhlí. Nedošly mi dvě podstatné věci: na Everestu drží vše pohromadě mráz a led, Malloryho tělo se našlo až v roce 1999. Když jsem konečně ufuněná a celá černá dolezla k drahému, stál opřený o lopatu a se zdviženým obočím a decentním úsměvem gentlemana se mě otázal: "Proč si to neobešla?" Mohl se zmínit, že kolem té hromady vedla cestička, kterou jsem však neviděla…
Už jsem byla špinavá, takže toho musel drahý využít a vrazil mi do ruky lopatu. Souhlasila jsem s tím, že tentokrát když nebudu kopat jámu, nemám kam spadnout a bude to bezpečnější. Naneštěstí i bez jámy funguje gravitace a než jsem našla nějaký pevný bod, kterým jsem mohla hnout tou hromadou, zahýbaly ty malé podlé briketky několikrát mnou.
Večer jsem se schoulila na koberec k topení, s hrnkem horkého čaje, knihou a bolestí svalů, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Muž se spokojeně natáhl na gauč a s medovým úsměvem zavrněl: "Však já z tebe ještě udělám pořádnou holku z vesnice." Měl štěstí, že už jsem neměla síly, vzít lopatu znovu do rukou…
hedd | 
Když nám naposled přivezli uhlí a to už je takových 12 let zpátky, nahnala jsem na úklid všechny děti z baráku.
Tenkrát jich tu bydlelo devět, od tří do čtrnácti let.
Jo, musela jsem pak taky celému baráku vyprat, ale stálo to za to.
Získala jsem uklizené uhlí a pět hodin klidu, kdy smrádci dřeli a já to pohodlně dozorovala od kávičky
Není nad vícepartajové bydlení