Březen 2018

Maria Fredriksson: Listen To My Heart

21. března 2018 v 21:44 | Eleanor |  Čtenářský deník
Skupinu Roxette zná téměř každý a ten, který ne, by jistě poznal minimálně dva jejich songy z rádia. Dá se říct, že jejich písně zlidověly, ovšem co víme o samotných členech skupiny? Je to vlastně nuda, žádný bulvár, žádné skandály… až na poslední roky. Novináři záludně využili Mariiny slabosti a v této knize se jim ona sama staví na odpor. Vzpomíná na své mládí, život s Roxette a uvádí na pravou míru, jak to všechno bylo…


Když Marii Fredriksson diagnostikovali nádor na mozku, zhroutil se jí svět. Měla přežít pár týdnů, snad měsíců. Ovšem dokázala, že umí bojovat a tak se dokonce vrátila i ke koncertování. Sice se musela vyrovnat s poškozenou pamětí i dalšími neurologickými problémy po operacích, ale přesto dokázala tento boj vyhrát. Tato kniha je souhrnem vzpomínek jejích, jejího manžela a kolegy z Roxette, Pera, na to, jaké byly měsíce, kdy nikdo nevěděl, zda Maria přežije a jak bezohledně se chovali švédští novináři.

Děj je zároveň protkán samostatnými střípky vzpomínek Marie, co jí krutá nemoc nevzala. Vzpomíná na své dětství prožité v nuzných podmínkách švédského venkova, na rodiče i sourozence. Nechybí ani chvíle dospívání, kdy jí její neobyčejný hlas otevřel mnohá dveře a dostal ji až k celosvětové slávě jménem Roxette.

Kniha celkově je velmi otevřená, ale zároveň nezabíhá do zbytečných detailů. Autorka citlivě vybrala stěžejní okamžiky Mariina života, které se prolínají se vzpomínkami na období léčby. Rozhodně se u tohoto životopisu nudit nebudete. Na druhou stranu, jedním velkým problémem je, že kniha v českém překladu vyšla v Omeze alá korektura textu je naším nepřítelem. Gramatika je místy kostrbatá, slovosled zpřeházený a texty písní jsou přeložené povětšinou jen v první části knihy. Dále se už překladateli/ce zřejmě překládat nechtělo a tak je nechal/a v originále. Problém nastává ve chvílích, kdy je porozumění textu písně stěžení pro pointu vyprávění jako takového. No, co naplat. Maria zkrátka neměla štěstí v tom, komu prodala práva na překlad…

Tak byl dobyt Everest... Ale kým?

12. března 2018 v 13:05 | Eleanor |  Historické události
Od školních let všichni víme, tedy pokud jsme to jako nepodstatnou informaci nevytěsnili, že první lidé, kteří zdolali nejvyšší horu světa Mount Everest, byli novozéladský horolezec Edmund Hillary a jeho šerpa Tenzing Norgay. Stalo se tak 29. května 1953. Už se však nikde nemluví o výpravách, z jejichž zkušeností pozdější horolezci čerpali a z jejichž chyb se učili. Přitom v roce 1924 byl anglický horolezec George Mallory tak blízko... a dodnes zůstává otázkou, zda vrchol nepokořil jako první se svým společníkem právě on.

Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgay v roce 1953.

George Leigh Mallory se narodil r. 1886 ve Velké Británii. Jak vzpomínají jeho známí a přátelé, již od raného mládí vylezl, kam mohl. Dokonce se traduje historka, že dorazil pozdě na přijímačky na Cambridge a brána již byla zavřená. Věrný své vášni, přelezl zeď školy a k překvapení všech zúčastněných, absolvoval přijímací pohovor i přes pozdní příchod. Během studií byl členem různých spolků a expedic, které slézali jak menší vrchoviny Skotska, tak i alpské vrchy včetně Mont Blancu.


Krátce po studiích se stal učitelem na soukromé Charterhouse School, kde mimo jiné vyučoval například mladičkého Roberta Gravese (spisovatel a poeta; v ČJ známé dílo Já, Claudius). V této době potkal i svou budoucí ženu, Ruth. Příliš společných chvil jim však přáno nebylo, krátce po svatbě prožil George svatební cestu sám v zákopech První světové války. Po konci války mohli být spolu, ale Georgovo srdce bylo rozpůlené. Půlka patřila Ruth, druhá jeho horolezecké vášni a nejvyšší hoře světa: Mount Everestu.

Roku 1921 již byl Mount Everest změřený, ovšem pouze zhruba, z dálky. Celá oblast Himalájí pak byla stále částečně terra inkognita. Proto se britský Alpine Club rozhodl vyslat do oblasti pár mužů, aby zmapovali oblast. Mallory byl jedním z nich. Uvědomme si také, že jsme v době, kdy se jednotlivé země předháněly o různá prvenství. Dobytí Mount Everestu se pak zdálo stále utopií, ale rozhodně by to byla událost, a kdyby na vrchu vlála britská vlajka…

O rok později se účastní další výpravy. Cíl je jasný: dobýt Everest. Tentokrát má i více zodpovědnosti, bohužel dochází k tragické události. Několik šerpů umírá pod lavinou, přesto expedice došla až do výšky 8 326 m. Výše se nedostávají. Nepřeje jim počasí, ani okolnosti. Mallory je navíc zdrcen tragickou událostí a rozhodne se, že už se bude plně věnovat rodině a na Everest se nevrátí.

Odhodlání mu vydrží dva roky. Roku 1924 dostává opět šanci dobýt nejvyšší horu světa. S blížící se čtyřicítkou tuší, že tohle může být jeho poslední šance. Ruth ho doma násilím nedrží, snaží se svého muže chápat a být mu oporou, věří mu, že až naplní svůj sen, už bude jen její. To ještě netuší, že Everest je chamtivá milenka, která se dělit nehodlá…


Tentokrát Mallory vsadil na dvě novinky - Andrew Irvina a podporu v kyslíkových bombách při závěrečném výstupu. Andrew Irvin (*1902) byl mladý statný student z Oxfordu, který sice neměl takové zkušenosti jako Mallory a ostatní v expedici, zato bývá popisován jako optimistický a přátelský s nadšením pro věc. Jeho hlavní výhoda však bylo technické zaměření a zručnost. Díky svým schopnostem dokázal kyslíkové bomby odlehčit, ne natolik, aby se vyrovnaly těm dnešním, nicméně ve výšce nad 7 400m se počítá každý gram, natož kilogramy.

Ráno 8. června byli Mallory a Irvin již sami v posledním táboře před závěrečným výstupem. Nadešel čas pokořit horu. Kolem poledního je naposledy spatřil v oblasti Second Stepu člen expedice Noel Odell, ten dorazil do jejich tábora, aby ho připravil na návrat, a v rozestupujících se mracích své dva kolegy naposledy zahlédne, než nadobro zmizí. Verze, kde přesně je Odell viděl, se různí - zda pod Second Stepem či již nad. Bohužel, mnoho zdrojů sází právě na tento skalní převis jako na osudný bod Malloryho a Irvinova výstupu. V tuto chvíli již vše zahaluje množství otazníků.

Během let se objevilo pár svědectví šerpů, kteří snad zahlédli Irvina, ovšem nikdy se je nepodařilo potvrdit ani vyvrátit. Jeho tělo dodnes nebylo nalezeno. Tělo samotného George Malloryho nalezla skupina horolezců, kteří cíleně prohledávali pravděpodobná místa zřícení, až v roce 1999. Jeho tělo bylo dle svědectví stále velmi dobře zachováno. Dle pár indicií se nabízí, že snad vrchol Everestu zdolali - Mallory přísahal, že na vrcholu nechá fotku své ženy, tu však u něho nenašli. Sluneční brýle měl pak v kapse, což by mohlo značit, že sestupovali již za šera. Zkušený horolezec jako on by neriskoval sněžnou slepotu sundáním brýlí za jasného dne. Ať už však vrchol pokořili či ne. Ať už sestupovali dolů s pocitem vítězů či zlomení zjištěním, že Second Step je nad jejich síly. Připomenu v tuto chvíli slova Edmunda Hillaryho (1919-2008), která jsou více než výstižná:

"Je mi milejší být první, který se po dosažení vrcholu vrátil dolů, než být jenom první, který byl úplně nahoře."




Blondýna na vsi skládá uhlí

8. března 2018 v 15:26 | Eleanor |  Blondýna na vsi
A zase nadešel jeden z nových, překvapivých dnů. Má iluze, že v naší kouzelné kůlně se uhlí množí samo, se rozplynula s poslední upálenou briketkou. Co naplat. Drahý musel opět zasáhnout a spasit mé zmrzlé kosti. Snad díky tomu, že sám pamatuje doby, kdy se Mostecké uhlí zelenalo v přesličkových hájích, snad díky ještě starším kontaktům, zkrátka jednoho krásného dne jsem se vrátila domů a místo branky se přede mnou tyčila velká černá hromada.



Za chvíli už jsem viděla muže, jak se ke mně hrne s kolečkem a lopatou. V první řadě však bylo třeba přelézt hromadu, abych se dostala k brance na druhé straně. Inu, věrna svému obdivu k horolezcům jsem si říkala, že když v roce 1924 mohl Mallory slézt Everest s dost mizerným vybavením, zvládnu já hromadu uhlí. Nedošly mi dvě podstatné věci: na Everestu drží vše pohromadě mráz a led, Malloryho tělo se našlo až v roce 1999. Když jsem konečně ufuněná a celá černá dolezla k drahému, stál opřený o lopatu a se zdviženým obočím a decentním úsměvem gentlemana se mě otázal: "Proč si to neobešla?" Mohl se zmínit, že kolem té hromady vedla cestička, kterou jsem však neviděla…

Už jsem byla špinavá, takže toho musel drahý využít a vrazil mi do ruky lopatu. Souhlasila jsem s tím, že tentokrát když nebudu kopat jámu, nemám kam spadnout a bude to bezpečnější. Naneštěstí i bez jámy funguje gravitace a než jsem našla nějaký pevný bod, kterým jsem mohla hnout tou hromadou, zahýbaly ty malé podlé briketky několikrát mnou.

Večer jsem se schoulila na koberec k topení, s hrnkem horkého čaje, knihou a bolestí svalů, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Muž se spokojeně natáhl na gauč a s medovým úsměvem zavrněl: "Však já z tebe ještě udělám pořádnou holku z vesnice." Měl štěstí, že už jsem neměla síly, vzít lopatu znovu do rukou…

Zmrzlá blondýna na vsi

6. března 2018 v 17:31 | Eleanor |  Blondýna na vsi
Život v paneláku dá člověku do života poněkud zkreslené představy o zachování základních lidských potřeb. Jednou z nich je teplo. V paneláku u rodičů vždy stačilo otočit kohoutkem a parta skřítků svým rychlým během rozpálila topení do ruda. Když jsme pak pár dní nebyli doma, no co, vytopili nás aspoň sousedi na příjemných 20°C. Pravda, jednou to vzali doslova a my našli na stěně krásnou mapu pokladů a za dveřmi kontakt na jejich pojišťovnu… Kdybych ale tušila, co mě ještě čeká…

V rodinném domku mého drahého se i taková základní věc jako topení stala… Inu, poněkud komplikovanou. Kohoutkem u topení jsem mohla otáčet, jak jsem chtěla, ale když jsem selhala jako paní domu a kotel za nepřítomnosti drahého vyhasl, topení na dotek sice popálilo, jenže mrazem. Následná snaha zatopit si, byla událostí sama o sobě. Pronést zásobník s popelem domem a nevypadat přitom jako Popelka se zdálo jako nadlidský úkon. Bohužel, pak se tu neobjevily kouzelné myšky a nevyčistily tu popelavou cestičku za mne. O štípání třísek na podpal jsem se již tuším zmiňovala - nepřežilo okýnko, moje noha naštěstí ano, ale měla na mále. Zřejmě ji zocelilo, že mi na ni nejednou v minulosti dupnul kůň.

V té době jsem ještě ani netušila, že se kvůli kotli začnu jednoho dne také kriminalizovat. Stát v honbě za čistším ovzduším brzy postaví náš starý dobrý kotel mimo zákon. Co na tom, že kominík i pán na revizi byli úplně paf z toho, jak čisto a pořádek máme v kotli, komíně i kotelně. Zkrátka ekonomika se musí točit a my si musíme pořídit kotel nový… větší. No, dobře, asi ze mě následné přestavby neudělají kriminální živel, ale myslím, že exekutoři začínají v našem okolí stříhat ušima a nenápadně slintat.

A tak si říkám, zda to ti naši předci neměli přeci jenom lehčí. Rozdělali si ohniště přímo v domě, když to nestačilo, přitulili se ke krávě… k turu obecnému, samozřejmě. Za našich slovanských předků byly krávy (čtyřnohé!) menší, chlupatější a žily přes zimu ve stejné budově jako naši dvounozí příbuzní. Sama trávím většinu dne doma s kočkami a to prostě není ono… Je to takový bederní pás, ale nohy nezahřejí…

Courtney Cole - Verum

6. března 2018 v 15:13 | Eleanor |  Čtenářský deník
Dva roky. Dva dlouhé roky čekali čtenáři, které pohltil život Cally Price, aby se dozvěděli, jaké tajemství ji pronásleduje. V prvním díle s názvem Nocte nastínila autorka Courtney Cole tragédii, kterou si prošla mladá dívka Calla. Tragédii, z níž se snažila vzpamatovat za pomoci svého bratra Finna a tajemného Darea DuBray. Ovšem konec prvního dílu nám ukázal, že otázek stále přibývá a odpovědi si měli čtenáři utvořit sami. Ano, na konci prvního dílu byla výzva k hlasování, jak bude kniha pokračovat. Vlastně jste na odkazu nedělali nic jiného, než náhodně klikali na magické symboly, z nichž autorka následně sestavila druhý díl. Vskutku zajímavý nápad, ale může to fungovat? Neudělá to z druhého dílu něco úplně jiného? Není tato forma hlasování spíše přiznáním autorky, že nasadila laťku příliš vysoko a teď neví, jak dál?


Na začátku druhého dílu s příznačným názvem Verum (lat. pravda) se dozvídáme, co se vlastně přihodilo té osudné noci, kdy se stala autonehoda, kterou si hlavní hrdinka klade za vinu. Vzpomínky se náhle vyjasní a Calla ví. Přinejmenším si alespoň myslí, že už ví. S Dareem odjíždí na rodové sídlo její babičky do Anglie, kde vyrostla její tragicky zesnulá matka. Toto místo jí má pomoci se z tragédie vzpamatovat a přivést ji na jiné myšlenky. Ovšem nepřístupná aristokratická babička Eleanor, ani podivínská chůva na penzi Sabine, jí příliš nepomohou. Spíše naopak. Calla se cítí sama a čím dál tím víc zmatená. Když ke všemu připojíme neustálé halucinace v podobě jejího bratra Finna, ducha přízračné ženy, která ji ohrožuje ve snech, neznámého kluka v šedé kapuci, který se ji snaží stále někam dovést, a k tomu všemu ještě Cally neustálý pocit ohrožení a nedůvěru v Darea, máme z toho všeho pořádně creepy koktejl. Nevzpomíná si proč, ale tuší, že toto sídlo má ještě víc tajemství než na jaká by narazila doma v Americe. Čtenář, který se snaží pravdu nalézt spolu s Callou pak na konci zjišťuje, že skutečnost může být ještě děsivější než sny a představy.

Dva roky jsou dlouhá doba na to, pamatovat si všechny detaily textu. Obzvláště pak tak složitého a zamotaného, jaký nabídla kniha Nocte. Prvních pár stránek z knihy Verum, kde se autorka snaží připomenout a vyjasnit dění, kolem kterého se točí první díl, sice paměť trochu povzbudí, ale určitě je lepší si první díl přečíst znovu. Kromě těch pár stánek je totiž vše úplně nové. Jediné retrospektivy, které ve Veru najdeme jsou ty, které se snaží objasnit minulost a zodpovědět aktuální otázky Cally, nic však neodkazuje zpět na Nocte.

Courtney Cole nemá absolutně žádnou snahu první díl připomenout, vlastně to místy působí, že píše úplně novou ba samostatnou knihu. Snad je to i vlivem její ankety, snad i nedostatkem inspirace na neustálé si hraní s myslí čtenáře a potažmo i samotné Cally. To se bohužel odráží i v ději. Ačkoli má menší rozsah než první díl, tak těch 263 stran je stále příliš. Ze začátku je to zábavná hra, podobná té v Nocte. Když se však pasáže neustále opakují, tak i to neutuchající Cally zoufalství a točení se na místě začne nudit. Ano, Calla prodělala trauma. Ano, kniha je náhledem do jejího zamotaného světa, kde se snaží marně rozpomenout na to, kým byla a co zapomněla z minulosti své rodiny. Nicméně nebyl přesně o tomto i první díl? V prvním díle jsme se dostávali střídavě i do mysli Finna, jejího bratra a vyjasňovali jsme si jejich vztah, což bylo oživující a poskytovalo zajímavý kontrast mezi zdravou a "nemocnou" myslí. Bohužel, druhý díl cokoli takového postrádá. Jediným světlým bodem jsou její občasné hovory se zesnulým bratrem, kdy Finn má, i když pouze v její mysli, zábavné sarkastické připomínky.

Sama Calla bloumá mezi světem duševní poruchy a skutečností, její vztah s Dareem je vlastně stále stejný jako na konci prvního dílu a jakékoli jiné postavy tam hrají pouhá camea, která navíc působí velmi nevěrohodně. Vykreslování vedlejších postav zkrátka není autorky silná stránka. V prvním díle autorka dokázala, že má talent na to, vymyslet originální zápletku a vžít se do pomatené mysli, stejně jako do mysli člověka, který prodělal těžkou ztrátu. Nyní se však zdá, že v druhém díle už autorce došly síly a neví, co vlastně psát a jak tohoto talentu náležitě využít. Slíbené odpovědi nakonec čtenáři vyjeví, během pár stránek na konci knihy tak rychle, jakoby se snažila strhnout hodně nepříjemně nalepenou náplast.

Pokud vás tedy před lety zaujal první díl Nocte a netrpělivě očekáváte odpovědi na otázky, vězte, že je dostanete. Nicméně předtím si vychutnáte dlouhé zmatené pasáže bez náležitého děje, které budou místy absurdní, místy stále se nesmyslně opakující a místy budete mít chuť prostě otočit na další list. A je vcelku pravděpodobné, že když si přečtete první čtyři kapitoly a pak budete pokračovat od té dvacáté, tak se dozvíte úplně to samé množství informací a ještě ušetříte čas.

Recenze původne napsána pro sarden.cz

Blondýna na vsi potřebuje manikúru

5. března 2018 v 17:44 | Eleanor |  Blondýna na vsi
Tento článek nebude vhodný pro oči mužů. Konečně jen pár výjimečných jedinců může pochopit tu naléhavost a krutost situace, když se vám zatrhne nehet. Nemůžete nic, ta drobná prasklinka na sebe neustále upozorňuje a ať sáhnete na cokoli, vždy to skončí tím nepříjemným zadrhnutím, které vám nesmlouvavě říká: běž a najdi pilník… nebo nůžky… nebo cokoli, co ukončí toto trápení.


Když jsem začínala žít u mého drahého, byla jsem studentka, která toho k životu příliš nepotřebuje: kartáček na zuby, kartáč na hřívu, nějaké ty hadříky, jedny boty a hromadu knih. Tahat se s manikúrou mi přišlo zbytečné a vlastně mě to nikdy nenapadlo. Uznávám, že v tomto ohledu jsem nikdy netrpěla syndromem přecpané kabelky kvůli kosmetickým taštičkám, sadám na manikuru, různému množství kartářů a hřebenů apod. Kdybych do kabelky nacpala všechny tyto věci, už se mi tam nevejde ta úžasná 600 stránková kniha o životě Da Vinciho, kterou jsem nikdy mimo domov neměla ani chvilku čas číst, ale přesto jsem ji pro případ sebemenší volné chvíle musela mít u sebe.

A tak se také stalo, že kniha byla u mne, ale kvůli zatrhlému nehtu - no, dobře, přiznávám, nařízla jsem si ho při krájení cibule, ale to se stává, že jo? Že jo?! - jsem ji nebyla schopná číst. Běsná jsem lítala po drahého domácnosti a hledala cokoli, o co by se dal prasklý nehet zbrousit či aspoň ustříhnout. Pár možných adeptů jsem našla, ale neosvědčili se:

· Kuchyňské nůžky - byly uvolněné natolik, že mezi ostřími byla několikamilimetrová mezera. Těma bych si neustřihla ani celý prst natož nehet.
· Šmirglpapír - příliš hrubý, později jsem se dozvěděla, že je na zbroušení dřeva. Bývám občas dřevěná, ale nehty mám zatím stále jen ze zrohovatělých buněk. Bohužel. Proč jsem v obytné části domu našla tento druh šmirglu, je mi dodnes záhadou…
· Nůžtičky na manikúru - výhra! Mé srdce zaplesalo. Jen mi nedošel jeden drobný, přesto zásadní detail: ocitla jsem se v mužské domácnosti. Nůžtičky byly tupé a nepoužitelné - oboje dvoje, co jsem našla.
· Zip - má zoufalá mysl si vymyslela, že někde slyšela, že účinně nehet zbrousí i přejíždění nehtem přes zip… Proč se mi to muselo stát v létě? Proč jen jsem tu neměla žádnou bundu ani džíny? Proč všechno povlečení bylo na knoflíky?? Proooč??
· Omítka - příliš hladká, safra…
· Škrábadlo pro kočky - proč se tomu říká škrábadlo, když si o to člověk nemůže ani zbrousit nehet? Nemělo by to být spíše trhadlo pro kočky nebo lépe protahovadlo?

Nebudu vás zbytečně zatěžovat detaily mého utrpení. Navzdory mému prohlubujícímu se zoufalství a ztrátě veškerých nadějí, mě drahý zachránil, hned jak přišel z práce. Na chvíli zmizel v dílně a já opět osiřela, ponořená do myšlenek, proč jen jsem se nikdy nenaučila kousat nehty. Když se vrátil, měl s sebou dokonalý pilník, který vyřešil můj problém. Byla jsem v sedmém nebi! Při otázce, proč má pilník na nehty zamčený v dílně mi suše odpověděl : "To není na nehty, ale na železo."

Máte nějaký fikaný tip na zbroušení nehtu bez pilníku?

Blondýna na vsi a kuchyňské náčiní

2. března 2018 v 19:32 | Eleanor |  Blondýna na vsi
Vtipům o blondýnám jsem se vždy smála. Přišly mi jako nesmysly, až do chvíle, kdy mi můj drahý nastavil zrcadlo a já prozřela - mé životní zážitky jsou vtipy sami o sobě. Když se k tomu přidá ještě lenost, je zaděláno na pořádné maléry. Mimochodem, taky už jste slyšeli, že lenost stojí za každým pokrokem? Mě o tom přesvědčilo video z vysoké, kde jsme se se spolubydlící snažily otevřít poslední plechovku jídla - kladivem a šroubovákem.

Zdá se vám to jako nesmysl? Inu, opravdu se nám zadařilo. Šroubovák sloužil jako dláto a kladivem jsme poklepávaly na rukojeť. Samozřejmě, nedoporučuji tento postup, pokud jste žhavý kutil nebo spíš pokud váš drahý je nadšený kutil a šroubovák používá v nehygienických podmínkách mužské dílny a garáže. Dámy žijící v jedné domácnosti s kutilem ví o čem mluvím - a ne, stále jsem nepřišla na to, jak ten divný černý flek z těch monterek dostat. Zkrátka dbejte na to, aby vaše nářadí bylo nové a čisté. Tak jako to naše. Teď si asi říkáte, proč má někdo doma čisté a nové nářadí? Ne, nekoupily jsme ho speciálně pro tuto akci. To by bylo opravdu snazší koupit otvírák. Zkrátka jsme si pořídily nářadí, že by nějaké v domácnosti být mělo… A měly jsme pravdu! Jak se nám hodilo! A abych zodpověděla zvídavé otázky, ne, pro zatloukání a šroubování jsme kladivo a šroubovák nikdy nepoužily. Proč taky? Můj drahý vždy přijel se svou bedničkou s nářadím alá Pat a Mat… a bylo to!

Nicméně toto věrné duo nenahradí pouze otvírák na konzervy, ale také třeba louskáček ořechů. Ideální pro případ, že vidíte rudě a někdo vás právě naštval. To ani nepotřebujete šroubovák a zkrátka do vlašských ořechů mlaťte a mlaťte, ale nepřežeňte to, jinak budete mít rovnou i drcené ořechy do vanilkových rohlíčků na Vánoce.

Studentská léta jsou dávno za námi, už jsme velké holky s vlastními domácnostmi, ve kterých nechybí ani otvíráky na konzervy, ani louskáček na ořechy… Na druhou stranu sentiment je sentiment a nedá mi to nezeptat se:

Využili jste vy nějak netradičně nějaké tradiční nářadí jen proto, že byla nouze?