Prosinec 2017

Jojo Moyesová - Život po tobě

30. prosince 2017 v 18:14 | Eleanor |  Čtenářský deník
Will přišel, překopal Louise život vzhůru nohama a zase odešel. Neptal se, prostě se rozhodl a Louisu zanechal samotnou. Pro Louisu se ale i za těch pár měsíců stal vším, stal se celým jejím světem, jejím životem. Co bude dál? Naučí se žít ve světě bez Willa nebo prožije zbývající roky sama s trpkými vzpomínkami? Pokračování knihy Než jsem tě poznala


Louisa Clarková strávila poslední měsíce svého života bez Willa hledáním. Za peníze z Willovy závěti se přestěhovala do Francie, přesně jak si přál. Poznala místa, která jí chtěl ukázat, ale Willa tam nenašla. Postupně ji dohnala samota a stesk po milovaném muži, takže opustila Paříž a přestěhovala se do Londýna. Koupila si zde byt, ale na vysokou se vrátit nedokázala. Zůstala přikovaná k potupné práci servírky až do dne, kdy její život málem skončil pádem ze střechy.

Následně se musí vrátit do domu k rodičům, postavit čelem vzpomínkám a hlavně… zkrotit Willovu dceru. Výsledek jeho mladické nerozvážnosti, který si Louisu najde a chce vědět o otci co nejvíce. Podaří se Louise ukázat Willově dceři její místo v životě? A najde i to své?

Pokud jste milovali první díl pro jeho romantickou a humornou stránku, kde Louisa byla optimistická mladá dáma, lehce ztřeštěná, ale plná života, pak vězte, že druhý díl je pravý opak. Louisa je ztracená, zlomená, a byť se občas sem tam vynoří nějaký ten střípek humorného sarkasmu, už to není ono. Vpád Willovy dcery do jejího života je pak velmi násilný až neuvěřitelný. Samotná melodramata okolo rozlítané divoké puberťačky se brzy stanou nudnými a vyčerpávajícími. Snad jen Louisin nový vztah dodává knize trochu šťávy, ovšem jen velmi málo.

Autorka je stále mistryní vykreslování emocí a mezilidských vztahů, bohužel tato kniha působí dojmem, že se snažila napsat pokračování, ale její snaha zaujmout a zapůsobit předčila lásku k psaní. Pokud jste zvědaví, jak se Louise žilo dál, pak po knize sáhněte. Nemohu vám však zaručit, že po přečtení nebudete zklamaní a říkat si, že by bylo lepší skončit u prvního dílu.

Antologie Žena se sovou

29. prosince 2017 v 20:20 | Eleanor |  Čtenářský deník
Druhý díl série antologií českých a slovenských autorek fantastiky je tady. Tento díl s názvem Žena se sovou zaštiťuje opět Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková a vybraly do něj třináct povídek z českého i slovenského prostřední. Snad jim toto číslo nepřinese smůlu. Doufejme, že volba to byla šťastná.


Tento díl se od prvního liší v jednom zásadním bodu - věnuje se poli fantasy a povídky s prvkem sci-fi, které se vyskytovaly v prvním díle, jsou nyní vynechány. Snad jen první povídka První rychlost od Ludmili Vaňkové v sobě lehké sci-fi prvky má. Při pozornějším čtení se však ukáže, že se jedná spíše o náhled na svět připomínající Stopařova průvodce po galaxii - mimozemské civilizace žijí mezi námi jen v poněkud odlišném měřítku. Příště až vás tedy kousne brouk, ujistěte se mikroskopem, že se nejednalo o kosmickou loď vyspělé civilizace, která z vaší ruky právě startovala.

Zásadní proměna oproti prvnímu dílu je patrná také na více povídkách s čistě ženskou tématikou. Povídka Dieťa stepi od Livie Hlavačkové přibližuje mateřskou lásku k dítěti a až magickým způsobem vysvětluje moc a sílu Čingischána. Jitka Ládrová ve svém příspěvku Ornáda zase ukazuje, že běžná žena se nikdy silou muži nevyrovná. Ovšem může si ho podmanit a omotat kolem prstu, pak je všechna jeho síla v její moci a změní pro ni třeba celý svět. I když to může působit až idealisticky, vidíme v povídce, že nic není zadarmo a žena za tento "luxus" musí tvrdě zaplatit. Pomyslným vrcholem nahlédnutí do ženského světa je pak Lektvar správných žen od Věry Mertlíkové. Od pradávna jsou ženy spojovány s magií a není to tak dávno, co byly ženy trestány za čarování leckdy i tím nejvyšší trestem. Autorka v této povídce mísí pohádkové motivy s čarováním jako vystřiženým z Žítkovských bohyň. Hlavní postava, čarodějnice Helena se vydává do lesa, aby nasbírala byliny pro lektvar správných žen. Na své cestě potkává utrápené ženy - lidské, trpasličí i například upíří. Z jejich trápení jsou patrné povahové rysy žen, které jim jsou tradičně přisuzovány a jak je těžké je někdy ovládnout. Povídka je příjemně rozčleněna do částí, kdy každé setkání má svůj vlastní začátek i konec, a čtenář se tak neztrácí. Překvapivý konec pak nenásilně spojí prvky moderní psychologie s tradiční vírou v byliny a kouzla.

Ovšem ne každý musí nutně milovat fantasy motivy smíchané s historií a bájnými stvořeními. Pro toho je určena hororová povídka Slučka od slovenské autorky Kataríny Soyky. Tradiční prostředí opuštěné chaty v lese, kde bývalý majitel spáchal sebevraždu, není ničím novým ani převratným. Mistrná je však autorky hra se světem snů, skutečností a vlivem psychického onemocnění, které by jistě neurazilo ani čtenáře Gillian Flynn. Patříte-li spíše do milovníků krimi, nezoufejte, i pro vás se ve sbírce něco najde a to díky Blance Jirouškové: Hvězdář se dívá nahoru. Na akademii kouzelníků se řeší smrt knihovníka i dávné zločiny řádu. Nic není zadarmo, ani moudrost děděná po věky.

Za pomyslnou třešničku na dortu lze považovat Zlaté mlhy na pobřeží od Františky Vrbenské. Zkušenosti autorky na poli spisovatelském se nezapřou a autorka je v této povídce náležitě uplatnila. Starý mořský vlk se snaží dostat na rybářskou loď, aby si opět oddřel to své a ze získaných peněz poplatil dluhy i své živobytí na další měsíce. I přes zákaz doktorů spěchá zpátky na moře. Plány mu zhatí špatné počasí a odložený let. Když se zklamaně prochází po molu, zahlédne umírajícího psa. Nikdo si ho nevšímá, nikdo o něj nestojí. Ten pes se zdá být námořníkovou spřízněnou duší, byť se znají sotva pár minut. Mořský vlk ho vezme do náručí, hladí a trpělivě čeká, až vděčný pes odejde. Po jeho smrti, vydá jeho tělo Poseidonovi. Brzy však pochopí, že pes nebyl tak úplně sám. Jeho panička námořníkovi oplatí laskavost, byť se proto musí vrátit ze zásvětí.

Při porovnání s předchozím dílem, je Žena se sovou ucelenější a více zaměřená na pole fantasy. Opustila přílišné ambice zahrnout co nejvíce, aby následně vznikl pel mel všeho možného i nemožného. Tato kniha se již nesnaží do světa křičet: "Jsme ženy a snažíme se vyrovnat mužům!" Naopak hlásá: "Jsme ženy, no a co?". Nabyté sebevědomí a opuštění od genderové rivality knize určitě prospěly.

Recenze původně napsána pro sarden.cz

24. prosinec - Štědrý den

8. prosince 2017 v 20:59 | Eleanor |  Historické události



Nedávno měl můj drahý puštěný pořad v televizi. Nevím přesně, co to bylo, ale moderátor se tam ptal, co se slaví o Vánocích: "No…hm… ukřížování toho…ne? Toho, Ježíše!". Odpověděl mladý kluk kolem dvacítky. Byla jsem vskutku překvapená. Toto je pro mne daleko více na hraně než když se spustí hádka Ježíšek či Santa. Pokud se dotyční hádají, kdo nosí dárky, předpokládám, že by měli mít základní povědomí o historii oslav. Ve chvíli, kdy se svátek omezí na pouhé: budu doma, přejím se a dostanu nové cool věci, pak bude něco opravdu špatně. Není naše společnost na hraně právě díky tomu, že už se zajímáme jen o to, co dostaneme místo toho, abychom si užívali dávné tradice, které měly přednostně přinést do běžného chaotického života klid, pohodu a rodinnou pospolitost?

Když už se tedy pohybuji na hraně se svým kritickým názorem, dovolím si trochu osvěty. O Vánocích se v katolickém světě slaví narození Ježíše. Ježíše, který se narodil v Betlémě na seně, jak se zpívá ve známé koledě. Pokud bychom se podívali dále na východ přesto ne tolik, abychom opustili křesťanský svět, všimneme si, že v pravoslaví se slaví Vánoce až na naše Tři krále: 6. a 7. ledna.


Proč? Protože pravoslavná církev se stále řídí juliánským kalendářem. Tím, který zavedl r. 46 př. n. l. známý Julius Cesar (přesně! Byl to ten od Kleopatry!). V 16. století, když už byla oddělena Západní (katolická) a Východní (pravoslavná) církev, vyvrcholily problémy spojené s juliánským kalendářem. Data přestala odpovídat astronomickým jevům a neustálá záplatování přinášela do všeho jen zmatky. Přišel čas na reformu kalendáře. Nový kalendář byl pojmenován podle papeže Řehoře XIII. (lat. Gregorius), gregoriánský kalendář. Ten se následně začal rozšiřovat v západním, katolickém světě. Pravoslaví reformu nepřijalo, distancovalo své učení od západního a papež byl exkomunikován již dlouho předtím. Tudíž by si pravoslavní představitelé protiřečili, kdyby přijali něco od papeže, který se podle jejich tvrzení mýlil.


Ovšem vraťme se zpět k Vánocům. Pokud zamíříme v historii ještě dále až do časů již zmíněného Julia Cesara, všimneme si, že v době zimní rovnodennosti (tj. 21. prosince) se slavil podobný svátek. Římané jej nazývali Saturnalia. Začátek oslav a jejich délka se v průběhu let posouvaly v rámci prosince, nebudeme se tu tedy zatěžovat konkrétními daty, protože i kalendáře se měnily, jak jsme si již ukázali. Během těchto oslav si Římané dávali dary, pořádali hostiny a dokonce jsou zmínky o výměně rolí pánů s otroky! Byly to oslavy, během nichž se uzavřeli státní úřady, školy a dokonce přestaly platit některá pravidla - například zákaz hazardních her. Tyto oslavy boha Saturna provázelo nejen bujaré veselí, ale také symbolické uzavření roku, vypořádání se s křivdami, které přinesl starý rok a těšení se na to nové. A co předcházelo ještě těmto oslavám? Zřejmě oslavy neznámého boha slunce.

Proč ty, když uprostřed zimy příliš slunce nevidíme? Právě proto! Dříve se národy pastevců a zemědělců obávali temné a studené zimy, kdy zdroj tepla a jejich hlavní živitel slábl. Proto museli uspořádat oslavy, které měly za účel posílit slunečního boha a pomoci mu bojovat s temnotou či naopak očišťovali sebe a svůj kmen/rod apod., aby k nim byla božstva milosrdná a opět přišlo jaro.

Ať se tedy budeme dnes hádat, jak chceme, vlastně všechny hádky jsou na hraně. Dějiny nám ukazují, že nic jako objektivní pravda není a naše Vánoce jsou jen souhrn tradic, jejichž význam se v průběhu let měnil, ale které přesto zůstaly v obdobné podobě. Každý si tedy dnes svátkům můžeme přisoudit význam, jaký chceme, nicméně posuďte, není lepší slavit v chudobě u štědrovečerního stolu s milující rodinou a přáteli než sami zasypání hromadou darů?

Máte ve vaší rodině nějakou netradiční tradici, kterou rádi každý rok opakujete??

Mám facebook tedy jsem

5. prosince 2017 v 11:47 | Eleanor |  Deník
Když René Descartes stanul na pozici radikální pochybnosti a označil za jedinou jistotu naší existence fakt, že myslíme… Mám-li být přesná, tak fakt, že pochybujeme. Pak by se dnes tento osvícenec musel opravit. Lidé již příliš nepochybují. Vesměs přijímáme fakta tak, jak jsou nám předložena bez kritické reflexe. Dnes určuje existenci bytosti její profil na facebooku.


Zjišťuji totiž, že mít FB stránku pro blog má mnoho výhod. Tou hlavní je, že ne vždy je čas psát sáhodlouhé proslovy na blog. Občas člověka prostě jen něco zaujme, pobaví a chtěl by to sdělit. Samozřejmě kopírovat celé články na blog je nesmysl, obzvlášť když si zakládáte na tom, že vše je 100% vaše. Přesto bych občas ráda nějakou tu perličku ráda sdílela a tak je FB stránka ideální. Jedná se o rozmanitosti ze světa historie i umění, ale hlavně s důrazem na pobavení. Konečně smích prodlužuje život, tak buďme nesmrtelní!
(odkaz na stranky je schovan pod ikonou ;))

Navíc tam pravidelně přidávám informace o nových, ale i starších článcích, které již zapadly v prachu archivu, ale stále jsou aktuální (byť některé jen jednou do rokaJ). Pokud jste tedy zvědavci a chcete být stále v obraze, je pro vás stránka ideální.

Dalším nezpochybnitelným bonusem je komunikace. U e-mailu se mi občas stává, že mi ho spam podle schová, a tak se někteří odpovědi nedočkají nikdy, a jiní se jí dočkají až s prvním šedivým vlasem (ač dotaz vznesli v rozpuku mládí).
A protože jsem také holka zvědavá, budu ráda, když mi kromě liku zanecháte zde v komentářích také váš osobní názor na facebook:

Dokážete si bez facebooku ještě představit život nebo ho používáte z čistě profesních důvodů?

Blondýna na vsi a osminohé radosti

5. prosince 2017 v 11:03 | Eleanor |  Blondýna na vsi
Když Loki, lstivý bůh ze severské mytologie, chtěl odlákat koně Svadilfariho, proměnil se v okouzlující klisnu. Lest se povedla, hřebec opustil svého pána, ale Loki se po pár týdnech vrátil s útěžkem - osminohým hříbětem. Hříbě vyrostlo v dospělého koně Sleipnira, který se stal tím nejrychlejším na světě. Občas osm nohou přidává rychlosti i takovým krásným a ušlechtilým zvířatům jako jsou koně. Byť by tento kůň jistě vypadal přinejmenším neskladně - do jaké stáje by se vešel s osmi nohama? Vyjížďky by vám opravdu dodali vítr do vlasů, ne-li přímo vichřici. K mé smůle, nejsem Ódin ani Loki, už vůbec pak žádná krásná Valkýra, takže jediné osminohé zvíře, které potkávám v naší domácnosti je starý dobrý pavouk…


Pavouci jsou oblíbení domácí mazlíčky. Z osobní zkušenosti, kterou jsem nabyla letitým pozorováním, pak mohu říci, že nejsou vítanými hosty jak u mužů, tak i u žen. Jen muži mají tu výhodu, že když to křehké stvoření přijde o život, radují se a tancují oslavné tance. My ženy býváme mnohdy útlocitnější.

Již od dětství jsem tedy nejdříve vřeštěla na tátu: "Mám v pokoji pavouka….uáááá!" a následně když se znuděný otec dostavil s kusem toaletního papíru, jsem začala vřeštět znova: " Nezabíjej ho! Ať mu neublížíš, opatrněěěě!". Netřeba dodávat, že v tyto chvíle se můj otec pohyboval na tenké hranici mezi lehkým infarktem a rolí potenciálního dcerovraha. Přesto měl jednu velkou výhodu: Žili jsme v panelovém domě, a když už si nějaký ten pavouk dal tu práci, aby vylezl až do osmého patra, tak to bylo opravdu velmi zřídka, maximálně jednou dvakrát do roka.

Přízemní domek, který je částečně vestavěn do svahu, obklopen zelení a plný děr a spár, je naopak oázou pro veškeré pavoučstvo široko daleko. Teplé kamenné zdi na jižní straně příjemně hřejí a pavoučí řečí něžně šeptají: "Natáhni si nožky a pojď se opalovat!" Jak jsem brzy zjistila, bílá trička či prostěradla volají o to víc, takže sušit je venku v těsném sousedství zdi, se rychle mění v hysterické poskakování s doličným kusem textilie v marné snaze, ty nežádoucí lufťáky dostat z mého výsostného majetku. Vše vyvrcholilo poznámkou souseda vůči mému drahému, zda jsem prováděla nějaký experiment v rámci studia religionistiky a snažila se rekonstruovat nějaký keltský tanec přivolávající déšť. Drahý po hodinovém záchvatu smíchu uvedl věc na pravou míru jedním slovem: pavouci a následně postavil nový plot. Dřevěný. Neprůhledný.

Když pak na konci teplé části roku zazimujeme zahradu a náš život se přesune ze zahrady do domu, jdou s námi i Oni. S prvními podzimními dny se tedy na zdech začnou objevovat velké černé skvrny, které zase způsobují lehký infarkt mně. Obzvlášť, když jich je víc u sebe. Nebo když jich je snad miliarda v jedné pavučině spolu s mámou pavučicí. Naštěstí jsem svůj život spojila s mírumilovným mužem, který vezme krabičku, odchytí do ní nezvaného návštěvníka a odnese ho na předzahrádku, aby se ten, do druhého dne, mohl vrátit po krátkém výletě zpět do svého domovského rohu/spáry/za-obrazu/záclony/květiny… Když už jich je ale opravdu hodně, toleruji mému drahému i použití vysavače. Nicméně od té chvíle, co ho začal na naše nezvané hosty užívat, jsem přestala vysávat. Co kdyby se některý z nich chtěl pomstít a vrhl se na mne ve chvíli, kdy vezmu vysavač do ruky? A tak si tu žijeme v jednom neklidném souznění a věčném tichém napětí, které lze bez nadsázky přirovnat k Studené válce.

P.S. Mnohokrát slýchám, že pavouk v domově značí štěstí. Narovinu vám říkám, že pro mne je největší štěstí domov bez pavouků nebo minimálně domov bez pavouků na dohled.

P. P. S. Pavouci údajně slouží k lovu much. Inu, letos se nám tu mouchy přemnožily. Uznávám, větrat otevřenými dveřmi dokořán nebylo zrovna geniální, obzvlášť když pečete a vaříte dobroty. Na druhou stranu Johana v rohu kuchyně, která žila v nejluxusnější pavoučí síti od dob Oduly, umřela po několika týdnech hlady… Neulovila ani jednu z té stovky much…