Únor 2017

Kočičí smečka se rozrůstá II. - Které jméno je to pravé?

17. února 2017 v 14:45 | Eleanor |  -> Kočičí svět...
Ten, kdo si někdy pořídil domácího mazlíčka, jistě tento problém zná. Jak zvíře pojmenovat? Nechat mu jméno od původního majitele? Co když je ale ještě nový člen rodiny příliš malý na to, aby si ho uvědomoval, a je možné ho změnit? Má být jméno vtipné, osobité nebo prezentovat osobnost majitele či daného zvířete? Nebylo by snazší nechat druhové jméno a prostě chodit po pozemku a hlasitě volat: "Pse! K noze!" popřípadě "Kočko! Čičííí!"My již určitým vývojem v tomto ohledu prošli, takže nový člen naší smečky dostal jméno, které jsme mu udělili po náležité rozvaze…

Kerry hlídá vchod za skříň...


Naše první kočičí dáma Čertice oslaví letos v březnu třetí narozeniny. Pochází z Čertova mlýna a ten den, kdy jsme ji poprvé uviděli, jsme s drahým navštívili hrad Housku, který se údajně může pyšnit bránou do pekel. Inspirace pro jméno tedy byla jasná. Nikdo však ze jména nebyl nadšený… Nikdo. Její jméno dnes využívá snad pouze veterinář, když přijdeme na preventivní prohlídku a očkování. Jméno je dlouhé a na volání nepraktické. Takže se ustálilo známé: "Potvoro! Kde jsi?!" "Černá bestie!" atd.

U nového kotěte jsme se chtěli této chybě vyhnout. Konečně k čemu je, že máte mazlíčka pojmenovaného, když jméno vlastně nepoužíváte? Uznávám, že můj první nápad pojmenovat našeho kocourka Kerberos nebyl úplně praktický. Na druhou stranu první den proseděl u topení, jakoby hlídal vchod za skříň. S tím bystrým pohledem a černým zbarvením mi prostě vytanula na mysl představa mohutného psa z řeckých mýtů. Dobře, uznávám, náš kocourek není pes, nemá tři hlavy a už vůbec nestřeží vchod do podsvětí. Fakt, že by na něj každý volala "Kerberosi!" místo "Kerbere!" mě také děsil. Vznikla tedy kratší forma jména: "Kerry". Ano, nepřepsala jsem se, jeho jméno píši se dvěma r, protože zkrátka miluji Irsko a Kerry je jedno z irských hrabství. Zabralo mi požehnaně času naučit se jeho jméno vyslovovat česky, nikoli anglicky.

Kerry je u nás druhý měsíc, roste jako z vody a výběr krátkého, znělého jména se vyplatil. Nemusíme na něj volat "Kocoure!" ani "Čičííí!". Stačí zavolat "Kerry!" a kocourek se přiřítí rychlostí blesku s mávajícím ocasem v očekávání, zda si s ním budeme hrát či dostane pamlsek. Říká se, že výběr jména předurčuje osud jednotlivce. Na příkladu našeho kocourka lze vidět, že původní pojmenování po řeckém psisku se neminulo účinkem a opravdu se občas jako pes chová.

Jak/podle čeho jste vybírali/vybíráte jména svým mazlíčkům??

Voláte na ně jménem nebo používáte prosté: "Pse!" "Kočko!"?

Prokrastinace kam se podíváš

8. února 2017 v 10:12 | Eleanor |  Deník
Znáte to kouzelné slovíčko "prokrastinace"? Ano, to, co zmodernělo v posledních letech jako výmluva, proč někdo něco nemůže a proč místo toho dělá něco jiného. Řekněme si to narovinu, jsem chodící definice tohoto slůvka a tak mi nezbývá než napsat tento článek a omluvit příčiny své blogové absence...

Zkouškové není prostor pro prokrastinaci. Tedy alespoň na svém konci. Když vám teče do bot. Nevýhodou zkouškového období na konci zimního semestru je jeho krytí se s vánočními svátky. Pokud máte ještě 19. prosince dva předtermíny, pak už nezbývá víc než pět dní na pečení cukroví, vánoční výzdobu, nákup dárků a hlavně vánoční úklid. Ano, bohužel už žiji ve vlastní domácnosti, kde se ode mne očekává, že budu paní domu a leckdy tato moje úloha trpí vinou školy. Naopak v lednu je tato má úloha na vrcholu, protože udělám doma cokoli, jen abych se na zkoušky nemusela připravovat. Následně zpanikařím a nedělám zase nic jiného, než že ležím v knihách. Pak se můžete divit, že nezbývá čas na články...

Práce jako zdroj volného času. Možná to zní jako paradox, ale je to tak. Když jsem v práci, mám nejvíc času na blog a tudíž tam i vzniká nejvíce článků. Proč? Dělám recepční. Má práce obnáší čekat na hosty a ubytovat je. Obzvlášť v této době jich moc není, takže blog by mohl jásat, ALE kvůli škole si nemohu dovolit být 24 hodin v práci, protože je dost těžké se učit a zároveň každou chvíli zvedat telefony. Doma se pak opět vracíme k prokrastinaci...

Čtení knih závodní rychlostí. Poslední dobou jsem se dala na recenze, ale příliš jsem neodhadla své síly. Zná to jistě každý knihomol - nekonečný seznam knih, které si nutně musíte přečíst jinak... Jinak se vlastně nic nestane, ale ve vás bude stále hlodat červík, že ta kniha tam tak uboze leží a vy jste ji chtěli mít chudinku přečtenou už před rokem. Z toho důvodu, tu také je tolik recenzí a bohužel minimum článků.

Organizace času pojem neznámý. Možná vám to tak vyplynulo, na druhou stranu já si umím čas krásně zorganizovat. To mi vážně jde, napíši si postupy, rozvrh a udělám výzvy. Problém je v plnění. Baví mě dělat si plán, kterým bych se měla řídit, ale už míň mě baví ho naplňovat. Takže nakonec dělám pět věcí najednou a vlastně žádnou pořádně nedotáhnu.

Toto vše, však jednu výhodu přeci má. Na ploše mám poznámky na nové články a jen srším nápady. Ovšem, kdy je zrealizuji, to je ve hvězdách. Nechce to někdo udělat za mne a ulehčit mému svědomí? :D

Jak jste na tom vy s organizací času?? Dokážete si řídit rozvrhem, který si uděláte?
Jak probíhá vaše zkouškové?

Arthur Conan Doyle - Poslední poklona

2. února 2017 v 10:32 | Eleanor |  Čtenářský deník
Tentokrát jsem ve své Výzvě s Sherlockem Holmesem opět zabloudila k dvojjazyčné literatuře. Povídka se četla lehce, a proto mohu mírně pokročilým angličtinářům jen doporučit. Toto dílo vyšlo již na konci Doylovy sherlockovské kariéry roku 1917 a stejně tak se odehrává v Sherlockově "důchodu" a je epilogem k dílům se Sherlockem Holmesem. Původní název His Last Bow.


Stručný děj: Časově se nacházíme na začátku První světové války. Sherlock Holmes je už v důchodu, tento případ však ještě vzal, zřejmě kvůli jeho závažnosti. Jedná se o únik tajných šifer do Německa. Díky Sherlockovu jedinečnému intelektu, se daří šifry ochránit a jak se tak zdá, obrátil Sherlock Holmes se svým přítelem doktorem Watsonem výsledek války ve prospěch Velké Británie.

Suma sumárum: Velmi atipická povídka, která se odehrává během pár hodin a přitom říká více než mnoho dalších povídek se Sherlockem. Jde znát, že se jedná o epilog. Sherlock Holmes s doktorem Watsonem se v ní důstojně loučí se čtenářem. Autor nám dává prostor se ohlédnout za posledním velkým činem slavného detektiva a složit mu poslední poklonu.

Patrick Taylor - Doktore, to se teda povedlo!

1. února 2017 v 14:11 | Eleanor |  Čtenářský deník
Patrick Taylor, kanadský spisovatel irského původu, opět přichází na trh s další knihou ze série Doktore,...!. Tentokrát se však nejedná o román, který by vás mohl od četby odradit tím, že jste nepřečetli předchozí díly. Postavy zůstaly stejné, ale tato kniha je souhrnem krátkých článků, ve kterých poprvé ožil svérázný doktor O'Reilly. Dokonalá příležitost pro každého, kdo se chce seznámit s irským venkovem a jeho obyvateli!

(Detaily o knize na LEDA.cz)

Stručný děj: Předtím než vznikla postava vypravěče doktora Barryho Lavertyho, který je známý z románů, byl vypravěčem článků sám autor, Patrick Taylor. V krátkých článcích se dozvíme mnohé perličky z fiktivního života ve fiktivní vesničce Ballybucklebo v 60. letech 20. století, které jsou psané formou vzpomínek. Hned v prvním článku se autor seznamuje s doktorem O'Reillym, ke kterému nastoupil na praxi a okamžitě dostal důležitou lekci: Doktor musí být nejen vzdělaný, ale také moudrý - konečně když se pacientovi sedí nepohodlně vinou zkrácených předních nohou židle, určitě hodně rychle z ordinace odejde a nebude mít potřebu vypovídávat se i z nepatrných maličkostí. Autor se též učí získat si respekt pacientů. Jak jinak než malým zázrakem. Zkrátka každý článek se zabývá jiným zážitkem s doktorem O'Reillym a jeho pacienty, kteří jsou zároveň obyvateli malé vesničky. Některé články donutí k zamyšlení, jiné dojmou, další poukazují na krutost života i sociální nespravedlnosti, vždy však s nadhledem, který je O'Reillymu vlastní a který čtenáře též pobaví.

Na konci knihy, za články z let 1995-2001, je malý bonus: Nová povídka Návrat námořníka do Ballybucklebo aneb jak to všechno začalo. Tuto povídku autor, dle jeho slov v úvodu, poprvé publikoval na svém webu pro skalní fanoušky. Ovšem její otištění do knihy rozhodně není na škodu, protože na webu se s ní setkáte pouze v angličtině. Po přečtení sice zjistíme, že se jedná o kompletní vyprávění, které nastíní O'Reilly ve vzpomínce v druhém článku na začátku knihy, nicméně i tak je to příjemné nahlédnutí do života začínajícího lékaře, který se právě vrátil z vřavy Druhé světové války.

V závěru pak tradičně nechybí několik receptů paní Kincaidové, které vycházejí z irské kuchyně a odkazují k pokrmům, na kterých postavy v povídce hodují.

Suma sumárum: Klasické romány z cyklu Doktore…!, jsou již ucelenými díly, které na sebe navazují. Tento spis je jedinečný v tom, že i čtenář, který se s doktorem O'Reillym a spisovatelským stylem Patricka Taylora dosud nesetkal, si může udělat obrázek, aniž by se zavazoval celé románové sérii. Je tedy ideální pro seznámení se a posouzení, zda se dotyčnému chce číst i ucelené romány či nikoli.

Pro toho, kdo romány již četl (jako jsem třeba já), je kniha unikátní v tom, že v jednotlivých článcích lze poznat již známé, ale i neznámé situace, stejně jako vyvíjející se styl humoru autora a samozřejmě i "dospívání" postav. Výhoda článků je také v tom, že si knihu můžete dát na noční stolek a pohodlně každou noc před spaním zklidnit myšlenky jedním článkem. Humor autora je, obzvláště u prvních článků, ještě silně sarkastický, ale postupně se vypracovává k milému humoru, který známe z románů. Závěrečná povídka pak potěší každého nadšence do díla pana Taylora, ale i toho, kdo od něj nikdy nic nečetl, a ukáže, že i sebejistý doktor O'Reilly neměl vždy na růžích ustláno. Recepty pak doporučuji pročíst a připravit předem, abyste u knihy nezáviděli doktorovi jeho večeře tak jako já.

Děkuji nakladatelství LEDA za poskytnutí recenzního výtisku a vstřícné jednání.


Arthur Conan Doyle - Dům U měděných buků

1. února 2017 v 12:00 | Eleanor |  Čtenářský deník
Výzva se Sherlockem Holmesem pokračuje. Tentokrát vám představím povídku, která poprvé vyšla roku 1890 pod názvem The Adventure of the Cooper Beeches.


Stručný děj: Slečna Violeta Hunterová přichází za Sherlockem Holmesem s poněkud zvláštním přáním: chce s ním prodiskutovat nabídku práce guvernantky, kterou dostala. Zaměstnavatel, aniž by ji vůbec poznal, ji slíbil ohromný plat, ale za podmínky, že si nechá ostříhat vlasy a bude nosit pouze šaty jím určené. Sherlock ji před přijetím místa varuje, nicméně řekne jí, že ji v případě nouze pomůže. Po pár týdnech slečna opět přichází do Sherlockovi kanceláře, chování zaměstnavatele a jeho rodiny je čím dál tím zvláštnější a Sherlock v obavách mladé dámy vidí nový případ.

Suma sumárum: Nevím jak pro koho, ale pro mne byla zápletka dosti průhledná. Ale zaujal mě pokus autora donutit čtenáře k zamyšlení následujícím citátem:

"Miluje-li člověk umění pro ně samotné, nachází obvykle zalíbení v jeho nejprostších a nejnižších projevech."