Leden 2017

Lindsey Davisová - Mrtvola v lázni

31. ledna 2017 v 10:23 | Eleanor |  Čtenářský deník
Detektivky hýbou světem. V posledních letech se vrátil Sherlock Holmes a oživil svou kariéru v Londýně 21. století. Severští autoři si zase povětšinou zakládají na detektivních zápletkách, což je v posledních letech také dostává do kurzu. Snad jim je dobrou inspirací málo slunečního svitu a řídká obydlenost mnohých oblastí. Historické detektivky pak také nejsou nějak opomíjené, doba středověku i renesance jsou vděčnými tématy. Že ale někdy narazím na knihu, která se bude odehrávat v Římské říši prvního století našeho letopočtu, toho bych se nenadála…

(Detaily na ČSFD)

Kniha je třináctým dílem ze série příběhů Marcus Didius Falco od anglické spisovatelky L. Davisové (*1949), která vystudovala angličtinu v Oxfordu a vybudovala si pověst úspěšné spisovatelky historických románů. Vzhledem k tomu, že tento díl se ke mně dostal prakticky náhodou, nemohu knihu zasadit do dějového kontextu celé série a budu tedy hodnotit výlučně tento díl. Ten autorka napsala poté, co ji inspiroval archeologický nález římského paláce ve Fishbourne v Británii. Jak praví kniha samotná, tento palác byl zřejmě přestavěn v letech 75-80 n. l. a autorka se snažila získat co nejvíce informací, aby mohla děj zasadit do dobové stavby co nejvěrohodněji.

Stručný děj: Marcus Didus Falco je informátor samotného císaře Vespasiána. Má inteligentní, krásnou ženu Helenu, která pochází ze senátorské rodiny a sám byl nedávno císařem oceněn za své služby, což mu pomohlo poskočit ve společenském žebříčku. I přes císařovu vděčnost je však stále informátorem, tedy někým, kdo zastává velmi neoblíbenou profesi. Aby toho pak nebylo málo, rozhodne se ho císař vyslat jako auditora na stavbu paláce do Británie, kde mizí překvapivě mnoho peněz. Falco se zprvu zdráhá, ale nakonec vyráží, protože tímto směrem vedou i stopy stavbařů Glocca a Cotty, kteří mu čirou náhodou zazdili do podlahy domácích lázní mrtvolu. Do Británie si s sebou bere ženu i děti. Unáší též svou sestru Maiu, kterou chce dostat do bezpečí před žárlivým milencem. Jako pomocníky si najímá bratry své manželky a chybět nesmí chůva pro děti, kterou trpí jen proto, že patří k Helenině rodině. Již v den příjezdu zjišťuje, že životnost některých dělníků není závratně dlouhá. Postupně však začne umírat stále více lidí ze stále významnějších míst. Navíc se v oblasti objevuje Perella, nájemná vražedkyně pracující pro Maiiného zhrzeného milence. Falco se do případu stále více zamotává, aby zjistil, že řešení přinese sama fortuna.

Suma sumárum: Kniha má 373 stran, kdyby měla polovinu, bavila by mě zřejmě více. Nepopírám, že autorka je v námětu nápaditá a zápletka i řešení nejsou nudné, to rozhodně ne. Nicméně ty běžné starosti, které by zřejmě měly přidávat na dobovosti a věrohodnosti, mě doslova nudily. Některé popisy mi přijdou zbytečně rozsáhlé, některé dialogy zvláštní až nepochopitelné a většina pak nesmyslná. Kdyby z knihy byla krátká povídka, myslím, že bych ji ohodnotila lépe…

Četli jste tuto/nějakou jinou knihu ze série s Falconem?? Jak ji hodnotíte?

Arthur Conan Doyle - Berylová korunka

30. ledna 2017 v 18:15 | Eleanor |  Čtenářský deník
Po delší době jsem opět měla chuť vrátit se ke své Výzvě s Sherlockem Holmesem. Benedict Cumberbatch byl milou připomínkou této mé osobní výzvy. Takže v následujících dnech bude můj seznam zase o pár přečtených povídek proškrtanější. Tentokrát jsem přečetla povídku poprvé vydanou v roce 1886 pod originálním názvem: The Adventure of the Beryl Coronet.




Stručný děj: Mrazivého únorového rána pozoruje z okna doktor Watson muže, který pobíhá ulicí a zjevně hledá nějaký konkrétní dům. Brzy se ukáže, že nese Sherlockovi noví případ. Jmenuje se Alexander Holder, je významným bankéřem a stala se mu velmi delikátní věc: jeho syn se pokusil odcizit a poničil berylovou korunku, kterou dostal bankéř do úschovy od velmi vlivného klienta. Syn tvrdí, že je nevinen, ale všechny důkazy hovoří proti němu. Pan Holder potřebuje zjistit pravdu a na tu nemůže přijít nikdo jiný než Sherlock Holmes.

Suma sumárum: Zajímavá povídka, ve které si autor hraje s psychologií postav a mezilidskými vztahy v rámci jedné rodiny. Zároveň poukazuje na to, že ne vše musí být nutně tak, jak to vypadá. Tuto povídku mohu vřele doporučit.

Kočičí smečka se rozrůstá I. - Černá bude vždy IN

29. ledna 2017 v 14:50 | Eleanor |  -> Kočičí svět...
Žijeme v racionálním 21. století, které si o sobě nadutě myslí, že starým povídačkám a pověrám se může leda tak vysmát. Na druhou stranu, kolik z vás "zaklepe na dřevo", aby něco nezakřikli? Nechodí přes kanály či pod žebříky, jen tak pro jistotu, aby to nepřineslo smůlu? Má nepříjemný pocit, když je pátek 13.? A kolik z vás má v zaškatulkované pohromadě černé kočky se smůlou, neštěstím, čarodějnictvím a zkrátka s tím podivným šeptajícím hláskem, který říká: "Uteč, tady není bezpečno"? Riskovali byste sdílení domácnosti s černou kočkou? A co kdyby byly dvě?

Nový člen domácnosti

Je to dva týdny, co jsem se ve čtvrtek 12. 1. vydala do knihovny. Potřebovala jsem vrátit knihu, co jsem držela doma jako rukojmí, protože se mi tak moc líbila, že bylo těžké se s ní rozloučit (více viz Dalajlámova kočka a síla meditace). Na druhou stranu tato kniha, jejíž hlavní hrdinkou je kočka, oslovila paní knihovnici. Ta mi ihned nabídla, zda bych nechtěla kočičku. Respektive půlročního kocourka Matýska.

Paní totiž žije u nádraží. Poblíž jejího domku živoří v nedalekém lesíku kočičí matka se čtyřmi koťátky. Koťata jsou tak hladová, že chodí vyjídat odpadky do nedalekého sběrného dvora a k přilehlým popelnicím. Dvě z koťátek si vzala domů, nechala je odblešit i odčervit, vzorně naočkovat a teď pro ně shání domov, aby mohla tuto péči poskytnout i dalším členům kočičí rodinky. Matýska opěvovala jako čistotného vrnivého kocourka, který miluje mazlení. Mé myšlenky v tu chvíli byly zhruba následující:

· Jééé, další koťátko!
· Můj drahý mě zabije!
· Máme velký dům, žijem na vesnici ve slepé ulici - proč neposkytnout azyl ubohému sirotečkovi?
· "Nesmíš!" Ozval se v mé mysli drahého hlas, kterým obyčejně okřikuje naši kočku Čertici.
· No táák, co když si ho vezme nikdo jiný a bude se u něj mít špatně?
· Ne, ne, ne! Drahý tě i s kotětem vystěhuje na půdu!

Následně paní udělala něco, co zlomilo mou už tak nalomenou vůli. Vlastně ne, nezlomilo, kompletně a naprosto ji to rozdrtilo a semlelo na prach. Ukázala mi fotky kocourka!
Když dorazil drahý za mnou do knihovny, byl schopen rozhodnutí odložit na druhý den. Druhý den, v pátek 13. (ano, v pátek 13. jsme si jeli pro další černou kočku) v 18.00 jsme vyrazili podívat se na kocourka, v 18.30 už byl u nás doma… Jak vidíte na fotkách, příliš fantazie nemáme. Osud k nám zavál už druhou černou kočku. S vtipem ráda poznamenávám, že jako čarodějnice prostě černé kočky do svého života přitahuji. Setkala jsem se však i s předsudky a dokonce jsem se doslechla od známé, že černé kočky v útulku zůstávají nejdéle.

Jak to máte vy, jste pověrčiví??
Věříte, že černé kočky přinášejí smůlu nebo si vás ty potvůrky taky sami vyhledávají??

Najdete pět rozdílů?

David Michie - Dalajlamova kočka III. a síla meditace

10. ledna 2017 v 12:20 | Eleanor |  Čtenářský deník
Že stres a zběsilý životní styl plný starostí má negativní vliv na naše zdraví je známá věc. Meditace by měla pomoci, ale jak na to? A jak vlastně funguje? Dalajlamova kočka se vydává za hledáním odpovědí na tyto otázky. Není to tak dávno, co jsem vás s Jeskou (Její Svatostí Kočkou) seznámila v článku Dalajlamova kočka jako průvodce buddhismem a už je zpátky, tentokrát v pokračování, které vás zasvětí do tajů meditace a sebepoznání.


Stručný děj: I Její Svatost Kočku může potkat taková potupná věc jako blechy. Těm krvežíznívým potvůrkám se zkrátka neukryla ani v obydlí Jeho Svatosti. Byť z kožíšku blechy personál Namgyalu vyhnal, tak v kočičí citlivé duši zůstaly. Mysl je mocná čarodějka a ani Jeska neunikla postraumatickému stresu. Do toho místní kuchařka, paní Trinciová, dostala infarkt a doktoři jí doporučili naučit se meditovat. Spolu s ní tedy Jeska objevuje tajemství meditace. Díky radám Jeho Svatosti, ale i dalších zkušených mnichů z kláštera, začíná chápat nutnost ovládnout své myšlenky a pracovat s nimi. Netrápit se tím, co nelze změnit a nemyslet na to, co může, ale nemusí přijít. Je to dlouhá cesta, během které se Její Svatost Kočka setká dokonce i se samotnou Jeho Svatostí Psem. Toto setkání jí rozšíří obzory na světové úrovni. Starý svitek nalezený v horách a "ajťák" Sam jí zase objasní, jaké jsou podobnosti mezi meditacemi a kvantovou fyzikou.

Suma sumárum: Když jsem publikovala článek o prvních dvou dílech této série, bylo mi jednou čtenářkou v komentářích řečeno, že tato kniha je náročnější než předchozí dva svazky. Po stránce příběhu se mi to nezdálo, ale je třeba vzít v úvahu, že již neseznamuje obecně s buddhismem, ale jde více do hloubky. Snažíš se čtenáři zprostředkovat pohled do velmi abstraktní oblasti, která je v naší západní oblasti stále zpochybňována a její zkoumání je teprve v plenkách. Do oblasti meditace, jejích účinků a způsobů, jak s ní vůbec začít.

Zároveň na knize oceňuji, že v závěru je návod, jak opravdu s meditací začít. Na knize jde také poznat, že autor má opravdu osobní zkušenost s buddhistickým učením a že aktivně prezentuje pro širokou veřejnost. Vše je jasné, pochopitelné a stále i čtivé.

Vinnetou 21. století II.

8. ledna 2017 v 15:37 | Eleanor |  Filmový koutek
Je to zhruba půl roku, co jsem zaznamenala, že RTL bude natáčet novou minisérii Winnetou - Mythos lebt. Své pochyby z tohoto jejich počinu jsem s vámi sdílela ve článku Vinnetou 21. století. Nyní už je minisérie odvysílána v Německu, na Slovensku a včera běžel první díl i u nás na ČT2. Jaké jsou mé dojmy? Přečtěte si celý článek, ale pozor, může obsahovat spoilery! Jako správný nedočkavec jsem koukala již na slovenskou verzi :)


V již zmíněném článku, který jsem napsala před uvedením filmu, jsem se vyjadřovala k seriálu značně skepticky. Během sledování nové minisérie mi však došlo jedno, nelze porovnávat s klasickými filmy s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem. Když jsem v duchu přestala brblat nad tím, že tenhle Old Shatterhand je proti Barkerovi drobné kuře, které se učilo boxovat v nějaké presokolské organizaci a Vinnetou je obyčejný divoch, který nemá Briceovy ušlechtilosti ani co by se za nehet vešlo, zažila jsem překvapení. Seriál jsem si začala užívat. A včera jsem si užila první díl i v češtině a těším se už na příští týden, až opět uvidím druhý díl.

Nejedná se o pokračování ani remake starých filmů
Autoři jasně předeslali, že chtějí vytvořit novou verzi mýtu, na které by vyrůstala další generace. Dobře, tato jejich představa je dost megalomanská, ale narovinu nám tím říkají, že nechtějí nějak zdokonalit či předělat původní Mayovky. Všichni, kdo byli odchováni na duu BB prostě ví, že to nemá konkurenci. Ano, původní filmy se mi zdají hodně naivní, strojené a bůh-ví- jaké, ale jednou mě na nich můj táta odchoval. Mám s filmy spojené celé dětství a v době, kdy vznikly, prostě vyplnily mezeru na trhu. Dnes si nemyslím, že zase tolik potřebujeme dokonalého superhrdinu a idola, jakého představoval Pierre Brice s Lexem Barkerem po boku. Dnešní trh je nasycen hrdiny, je jen na divákovi, aby si vybral, jaký žánr by rád a najde stovky filmů, ze kterých může vybírat. Snažit se pak nového Vinnetoua natočit jako remake toho starého by byla sebevražda, těžko někdo dokáže nahradit šarm a eleganci Pierra Brice, stejně jako charisma a sílu Lexe Barkera. Nemožné. Koukat na novou minisérii touto optikou tedy považuji za scestné.


Knihy Karla Maye jsou také jen jedny
Tudíž, kdo četl knižní předlohy, popřípadě celé dílo Karla Maye ví, jak se Vinnetou vyvíjí a jak je příběh komplexní, ovšem místy už i silně zastaralý a nemoderní. Nemyslím to rozhodně špatně a nechci tím fanoušky knih urazit, ale v dnešní době fantasy hrdinů, upírů a x-menů si nemyslím, že by mladé publikum ocenilo přátelství indiánského náčelníka s bělochem v podobě, v jaké je líčeno v knize. Jak dlouho by trvalo, než by je mladší generace odsoudily jako homosexuály? Myslím, že doba, pro kterou Karel May psal je pryč, a dnešní lidé by jeho svět přímo převedený na filmové plátno povětšinou nepochopili, byť sama mám knihy velmi ráda a považuji se za jejich fanynku.

Přebal knihy z r. 1893

Mayovky bez iluzí
Nyní ale k samotné minisérii. Opět upozorňuji na spoilery, takže kdo ještě neviděl všechny díly a nechce být ochuzen o moment překvapení, nerolujte k textu pod obrázkem!


Každá doba má svou představu o indiánech. Teď nemluvím o odbornících či nadšencích, kteří rozeznají Apače od Siouxe z dálky dvou kilometrů jen na základě toho, jak během jízdy na koni vysedávají. Mluvím o obyčejných lidech, pro které je indián snědší člověk s orlími brky ve vlasech a v kožené bederní roušce. I když si vezmeme indiány z filmů s Pierrem Bricem, on byl vlastně jediný zahalený, byli i tito značně obnažení. Gojko Mitič, který v nové sérii hraje Inču-Čunu, svou vypracovanou hruď ve své době také hrdě ukazoval a to bývá označován za generačního nástupce Pierra Brice. Jen si vzpomeňte na Syny Velké medvědice (1966), Ulzana (1974) nebo Zlato v Black Hills (1968). To, že Nik Xhelilaj je dnes označován za "divocha z posilovny", považuji za křivdu. Těch padesát let od posledních filmů se odrazilo i na vývoji posilovacích technik a znalostech o životním stylu. Jsem si jistá, že Gojko Mitič by vypadal stejně, kdyby měl stejné možnosti jako Nik. Výtka, že oblečení Apači ukradli Siouxům je sice na místě, ale na druhou stranu, koukali jste se někdy v jakém oblečení Maskalerové chodili? Oblečení Siouxu je pro divákovo oko rozhodně poutavější a daleko více vyhovuje soudobé představě o indiánech. Nepleťme si televizní minisérii z prostředí Divokého západu s dokumentem.

Další věc, která je sérii vytýkána, je jazyk Apačů. Tvůrci filmu naučili Apače lakotsky, což je jazyk spadající pod siouxské jazyky, tudíž se dopustili přešlapu. Uznávám, že kdybych viděla film o životě Julia Caesara, kde ho nechají mluvit starořecky, tak budu pobouřena. Na druhou stranu, kolik lidí z běžné populace pozná rozdíl mezi latinou a starořečtinou? A kolik lidí dnes pozná rozdíl mezi nářečím Maskalerů a lakotštinou? Považuji tedy tuto kritiku opět za hnidopišství.
Nedostatky v detailech bychom mohli hledat dál a dál. Jak se říká, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Když se však odpoutáme od filmů s Pierrem Bricem i knižní předlohy, kterou je filmová trilogie inspirována (!!), pak se jedná o vcelku realistické a koukatelné dílo.


Příběh je vyprávěn z pohledu Karla Maye, který později dostane jméno Old Shatterhand. Karel May není ikona, kterou známe ze starých filmů, ale je to obyčejný člověk. Mladý muž, který na Divoký západ přichází plný naivity a snů. O ty ho však nemilosrdný život v malém městečku Roswell připraví. Boj mezi Apači a místními dávno překročil hranice. Místním mužům jde o jediné, získat půdu a bohatství, aby zajistili sobě a svým rodinám lepší život. Indiáni jsou pro ně něčím méněcenným, což se projevuje i na znesvěcení indiánských hrobů. Ženy si vydělávají prostitucí, aby měli dostatek peněz na založení saloonu či obchodu. Kdo v tom vidí propagaci marxismu, toho bych odkázala na dobové reálie. Marxistické myšlenky vzešly z tohoto podhoubí, kdy malé děti umíraly v továrnách, popřípadě na ulicích, protože byly zmrzačeny strojem, který vyráběl něco, o čem ony neměly ani potuchy. Ztvárnění reálného života tedy považuji za výstižné.

Vinnetou, který se pravda na scénu dostává až později, také není plochým hrdinou plným klidu. Je to mladý muž, kterému zemře otec a on v touze pomstít jeho smrt podlehne mladické nerozvážnosti, což způsobí zabití mnoha jeho udatných válečníků. Tápe, neví, hledá odpovědi na otázky a učí se být dobrým náčelníkem. V druhém díle je již poučen a stává se lepším náčelníkem. Zároveň ho vidíme i z druhé stránky, jak se chová v rámci kmene, okruhu přátel a rodiny. Dovolí si vtípky, i osobní promluvy, ve kterých vyjevuje svá zranění z mládí. Tento Vinnetou není plochým, dokonalým charakterem, ale obyčejný člověk. Kdo z nás se konečně nechová jinak v rodinném kruhu a jinak před cizími?

Nšo-či se pak knižní předloze odklonila snad nejvíce, na druhou stranu sehrává úlohu šamanky, a tudíž skrze ni vidíme polyteistický pohled na náboženství. Její vztah s Old Shatterhandem nám představuje střetnutí dvou kultur a pohledů na svět. Ano, mnohdy jsou tyto pohledy vyhrocené a značně naivní, ale myslím, že divákovi pomohou si udělat jistou představu.

Obecně tedy předsevzetí tvůrců, udělat reálnější ztvárnění Vinnetoua, oceňuji. Nejedná se o velkofilmy, kde jsou drahé efekty, ale v rámci jejich možností si myslím, že udělali to nejlepší, co mohli. Mýtus žije, mění se a Winnetou - Mythus lebt je toho důkazem.

Co si o nové minisérii myslíte vy?? Jaký je váš dojem z nových ztvárnění??

Vedran Smailovič - hudbou proti násilí

2. ledna 2017 v 14:38 | Eleanor |  Historické osobnosti
Tak nám zase začal nový rok, rok 2017. O Silvestru i během včerejška vám jistě telefony i sociální sítě daly tuto skutečnost jasně najevo hromadou přání "štěstí, zdraví, lásky, úspěchů" od lidí, které jste celý rok neviděli a ani v tomto roce to zřejmě nebude jiné. Mohla bych se k nim přidat a samozřejmě vám všem přeji jen to nejlepší, nicméně ráda bych do nového roku vykročila trochu jinak. V článku bych vám ráda představila člověka, který si nejen něco přál, ale také pro to něco udělal. Chtěl mír pro svou zemi a dal to jasně najevo tak, jak nejlépe dovedl. Dovolte mi vám představit pana Vedrana Smailoviče (*1956)…

Cellista Vedran Smailovič hraje v troskách Národní knihovny v Sarajevu, r. 1992

Okénko do historického kontextu: Bosna a Hercegovina je relativně malá země na Balkánském poloostrově. Byť je zde možné vysledovat osídlení až do dob neolitu, nikdy nebyla samostatným královstvím ani republikou. Její hlavní město Sarajevo se stalo známým pro celou Evropu, když zde byl 28. června 1918 spáchán atentát na následníka Rakousko-Uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii Chotkovou. Tento akt se stal rozbuškou pro I. světovou válku. Po této válce využilo mnoho zemí pádu Rakousko-Uherské monarchie a dnešní Bosna a Hercegovina se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od roku 1929 známe toto království pod jménem Jugoslávie. Po II. světové válce patřila oblast mezi socialistické republiky spadající pod SSSR, byť Jugoslávie v mnohém vybočovala a měla svá specifika. Po pádu SSSR došlo ke krizi jugoslávské federace vzhledem k národnostním, kulturním i náboženským odlišnostem jejích obyvatel, kteří chtěli žít ve vlastních samostatných státech. 3. března 1992 vyhlásili Bosňáci a Chorvati samostatnost Bosny a Herzegoviny. Vznik nového státu opírali o referendum z 1. března, kdy se většina obyvatel vyjádřila pro samostatnost.

Srbové však tento stát odmítli uznat a začátkem dubna si vyhlásili vlastní republiku. Vznikl ozbrojený konflikt, kdy se Bosna a Hercegovina stala bitevním polem. Bojovali proti sobě jak příslušníci různých etnik, tak náboženství. Srbská republika měla vlastní centrální správu v Sarajevu, které vyhlásila svým hlavním městem stejně jako Bosna a Hercegovina. Tento konflikt trval až do prosince roku 1995. A v tomto konfliktu se odehrává příběh místního violoncellisty Vedrana Smailoviče.

Vedran Smailovič se narodil 11. listopadu 1956 v Sarajevu. Byl předním cellistou Sarajevské opery, hrál též v Sarajevském filharmonickém orchestru či Národním divadle v Sarajevu. Vše odstartovala událost z 27. května 1992, kdy válka dorazila i do jeho bydliště. Poblíž jeho domu bylo pekařství, kde bylo při bombovém útoku zabito 22 lidí, kteří toho dne čekali na chléb. Žádní teroristi, žádní vojáci, obyčejní lidé. Vedran Smailovič na místě tragédie pomáhal zraněným, ale cítil se zároveň bezmocně. Nebyl politik, ani voják, jak by ty věčné boje mohl jako muzikant zastavit? Usedl každý den v 16 hodin (tedy v době útoku) do kráteru a hrál. 22 dní za sebou, za každého jednoho zabitého. Hrál Albinoniho Adagio in G Minor. Paradoxem je, že tato neo-barokní skladba složená v 18. století byla "vzkříšena" ve 20. století poté, co se její fragmenty našly v troskách budovy po druhé světové válce. Vedran Smailovič hrál nejen na tomto místě, kde se mohl kdykoli stát obětí odstřelovače, ale i na pohřbech, což bylo též velmi riskantní, protože smuteční obřady se konaly pod otevřeným nebem a jejich účastníci tak byly oblíbenými terči. Hrál bez nároku na odměnu, hrál, protože to lidé potřebovali, protože to byl jediný způsob, jak se dokázal postavit násilí. Když se ho zeptali, zda není blázen, odpověděl následovně:

"Ptáte se mě, zda jsem blázen, když hraji na cello? Proč si nepoložíte otázku, zda nejsou blázni ti, kteří odstřelují Sarajevo?"

V prosinci roku 1993 opustil Sarajevo. Pokračoval ve své hudební kariéře v irském Belfastu. V Irsku žije dodnes, konkrétně v Carlingford Lough na hranici mezi Severním Irskem a Irskou republikou. S místním folklorním hudebníkem Tommy Sandsem nahrál album Sarajevo to Belfast jako reakci na násilí a projev touhy po míru. Samotné Severní Irsko se totiž stalo v 70. letech obětí občanské války, která trvala až do roku 1998. Oba hudebníci tedy věděli, co to je nenávist, násilí a válka.

Na jeho počest zkomponoval britský hudební skladatel David Wilde (*1935) skladbu The Cellisto of Sarajevo.

O tomto hudebníkovi jsem se dozvěděla díky Robertu Fulghumovi a jeho knize Možná, možná ne. Sám autor v povídce věnované tomuto violoncellistovi nabádá k šíření jeho příběhu a poselství, rozhodla jsem se ho podpořit. Ukončím tedy tento článek slovy Roberta Fulghuma ze zmíněné knihy:

"Nikdy - zdůrazňuju: nikdy nelitujte ani se neomlouvejte, pokud uvěříte, že když si jeden muž nebo jedna žena troufnou oslovit svět pravdou, svět se třeba zastaví uprostřed toho, co právě dělá, a poslechne si to… Ale když tomu přestaneme věřit, hudba určitě ustane. Mýtus jakéhosi neuskutečnitelného snu je silnější než všechny historické skutečnosti. V duchu kladu květiny k soše Vedrana Smailoviče - k památníku, který ještě nestojí, ale možná stát bude."

Přiložte též květiny a až budete v tomto roce na někoho naštvaní, nepříjemní či rozhořčení, vzpomeňte si, kam až nenávist vede. Jděme ve stopách hudebníka, který bojoval hudbou proti násilí, a udělejme maximum pro to, abychom mohli žít v míru.


Zdroje:
FULGHUM, Robert. Možná, možná ne. Praha: Argo, 1996. ISBN 80-7203-046-9
https://prezi.com/yis6libhecgk/the-story-of-vedran-smailovic/
http://www.readthespirit.com/explore/vedran-smajlovic-cellist-of-sarajevo-still-moves-the-world/
https://mythologystories.wordpress.com/2013/01/08/vederan-smailovic/