Prosinec 2016

Stephen King: Hodina děsu

29. prosince 2016 v 12:21 | Eleanor |  Čtenářský deník
Ano, nadešel čas si to přiznat: Nikdy jsem nečetla nic od Stephena Kinga (ani neviděla filmy). Sneste na mě své výtky, že vlastně nejsem vůbec žádný čtenář a že mi chybí základní literární vzdělání. Nicméně zkrátka jsem k němu tak nějak dozrávala trochu déle. Krátce před Vánoci se mi konečně dostaly do ruky jeho povídky, zapůjčila mi je kamarádka a já mohu konečně říci: Četla jsem Stephena Kinga.


Stručný děj: Tato útlá knížečka se skládá z pěti (ne)samostatných povídek. První s názvem Zkratka paní Toddové propojuje nadpřirozeno s naším světem způsobem, že paní Toddová může nepřímo působit jako moderní Faust. V druhé povídce Prám naplnil autor svou pověst spisovatele hororů. Děsivý příběh o partě vysokoškoláků, kteří uvíznou na prámu, zatímco kolem nich proplouvá masožravá skvrna, která čeká na jejich chybu, aby je mohla ulovit. Povídka Textový procesor bohů nás však zavede od strachu a děsu k zničenému muži, zklamanému životem, který dostane druhou šanci. Předposlední text s názvem Nona je opět temnějším kouskem, ale spíše působí jako psychologický thriller. Dává nám nahlédnout do hlavy duševně narušeného vysokoškoláka, který se protlouká světem s duchem. Poslední Úžina je pak zamyšlením staré ženy krátce před smrtí. Sugestivně popisuje její myšlenky, i způsob, jak se vyrovnává s blížící se smrtí.

Suma sumárum: Když se řekne Stephen King, čekám vždy něco děsivého, něco, co mě zamrazí až do morku kostí. No, očekávání naplněna nebyla, ale zřejmě je to tím, že se jedná o ranou tvorbu. Pokud však přehlédnu to, že ne každá povídka byla děsivá (jak slibuje název), vlastně nakonec mě vyděsila jen jedna a to Prám, tak se jednalo o zajímavé literární útvary různých stylů. Jakoby se snad autor ještě hledal, možná to však byl i úmysl. Jediné, co mi přišlo záhadné a nevysvětlitelné bylo proplétání otázky "Miluješ?" různými povídkami. Měly povídky představovat různé formy a lidské představy o lásce?


Co si o stálém opakování otázky "Miluješ?" myslíte vy??

Jakou knihu od Stephena Kinga byste mi doporučili??

Nigel Goodall: Benedict Cumberbatch

27. prosince 2016 v 15:55 | Eleanor |  Čtenářský deník
Je to už dva roky, co u nás vyšla kniha zabývající se kariérou známého anglického herce Benedicta Cumberbatche, který se proslavil svou rolí Sherlocka Holmese. Před týdnem jsem na ni narazila u kamarádky a až mi vyrazilo dech, že jako cumberbabe (jako bitch se opravdu necítím) jsem tuto knihu dříve nezaregistrovala. Pokud máte rádi tohoto charismatického herce a chcete se o něm dozvědět více, určitě čtěte dál…


Stručně o knize: Jako tradičně většina životopisů je i tento členěn chronologicky. Na začátku knihy se tedy seznamujeme s Benedictovými rodiči, jejich životem, způsobem jak se seznámili a následným narozením malého Bena. Postupně jsme svědky Benedictova dětství a některých rošťáren, kterých se dopustil, to vše zasazeno do popisu prostředí a situace, ve které budoucí herec vyrůstal. Přes studia na Harrow a první menší role se kniha dostává do druhé poloviny. Ta již není tolik biografická jako spíše profesní s důrazem na Benedictovu tvorbu. Popisuje, jak role získal, jeho způsob přípravy, hodnocení kritiků a samozřejmě nechybí ani děj daného snímku či divadelní hry a perličky ze zákulisí. Jak již napovídá obálka, kniha vznikla díky Benedictově roli Sherlocka Holmese, která ho v posledních letech proslavila. Tím tedy i kniha končí. Jako příloha nechybí přehledná filmografie, ale ani přehled rozhlasových či divadelních her. Na závěr je kniha obohacena "odborným" slovníčkem ze světa showbussinesu pro lepší orientaci čtenáře.

Suma sumárum: Nemohu popřít autorovu schopnost psát čtivé životopisy. Ne nadarmo jsou jím psané biografie považovány za bestsellery. Kniha je přehledná, psaná příjemným jazykem. Poskytuje pohled do myšlenek herce a přibližuje ho i jako lidskou bytost, nikoli jen pouze jako "celebritu z plakátu".

Na druhou stranu mi chybí příspěvek samotného Benedicta, dokonce není nikde ani zmínka, zda jím byla kniha vůbec autorizována, což silně pochybuji. Autor knihu složil z článků, publikovaných rozhovorů s různými novináři a oficiálních webových stránek, jak vyplývá z odkazů na konci knihy. Pokud jste tedy dostatečně zběhlí v angličtině a schopni využívat google, zvládli byste knihu napsat také.

Pokud se vám však nechce googlit a chcete si čtivou formou počíst o svém oblíbeném herci, určitě vás kniha nezklame. Jen nečtěte slovníček "odborných" pojmů na konci knihy. Působí jako výsměch čtenářově inteligenci a snaha knihu ještě trochu natáhnout. Na druhou stranu je možné, že anglicky mluvící fanynky ve věkové kategorii 13+ mohou mít s těmito pojmy problém. V češtině si však myslím, že jsou to pojmy známé a bylo zbytečné je překládat.

Co si myslíte o označení fanynek pojmem Cumberbitches??
Jaký je váš oblíbený film/hra s Benedictem?

Pekařova vánoční přísada

24. prosince 2016 v 15:00 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Bloger M. přišel na svém blogu S čajíkem v křesílku se zajímavým nápadem: napsal začátek pohádky a na čtenářích bylo vymyslet konec. Samozřejmě jeho blog navštěvuji ráda, a tak mi to nedalo a poslala jsem mu i svůj konec pohádky. Celou pohádku i s mým zakončením si můžete přečíst dnes u mě. Pokud jste zvědaví na kreativitu dalších blogerů, včetně hororového konce mé drahé přítelkyně Claudie Angoli, podívejte se na blog s Čajíkem v křesílku, kde budou dnes všechna pokračování uveřejněna! Šťastné a veselé!!



Úvod psaný M.

Žil byl jeden pekař. Bydlel na kraji vesnice ve své malé a útulné pekárně, která byla vychvalována až za hranicemi země. Hlavním tajemstvím úspěchu této pekárny byly malé koláčky, jenž pekař pekl každý advent. Lidé se o ně hádali a přetahovali. Nikdo neznal chutnější koláčky nežli ty jeho.

I jednoho zimního dne vešel do pekařství starý poutník. Slyšel o těch slavných výtvorech zdejšího pekaře a chtěl je také okusit. Avšak v pekárně byl houf dalších lidí, kteří měli stejný úmysl jako poutník. A tak mu nezbylo nic jiného, než čekat.

Uběhl den a přišel večer. Stařec se konečně dostal na řadu. Jenže pekař mu řekl, že všechny jeho koláčky už došly. Poutník se zamračil, ale pak se usmál a naklonil se k pekařovi - "Já vám nechci nikterak říkat, co máte dělat milej pane, ale vaše koláčky nejsou zrovna nejlepší a vy byste měl píct lepší!"

Pekař se zamračil a zeptal se jak to může vědět, když ještě žádný neochutnal?

"Milej pane, já totiž znám pekaře, který do svého pečiva dává tajnou přísadu. Ta dělá jeho zboží tím nejlepším na světě. Není možné, aby byly Vaše koláčky lepší než ty jeho..."

"A to bych se na to podíval jestli jsou mé koláčky horší nežli ty od toho vašeho pekaře" , řekl obchodník a odešel pryč z krámu. Zanedlouho se vrátil a nesl v rukách nejmíň tucet dalších malých vánočních koláčků.

"Jen ochutnejte a uvidíte..."

Poutník snědl jeden a znalecky se zakabonil. Potom snědl druhý. Pak třetí, až nakonec nezbyl koláček ani jeden.
"Pekář, kterýho znám, peče koláčky mnohem lepší" , řekl nakonec stařec.

"Hmmmm... a jestli můžu bejt tak smělej... Jaká je ta jeho tajná přísada?"
Poutník se usmál a řekl, že je to ...

Pekař pospíchal do lesa. Byl odhodlaný najít tu tajemnou tajnou přísadu a péct ty nejlepší koláčky na světě. Netrvalo dlouho a pekař zmizel v hlubokém lese a zbyly po něm jen stopy ve sněhu...

Mé pokračování

Bloudil dlouho mrazivou nocí, že už ani nevěděl, kudy zpátky. Jeho touha po nalezení dokonalé byliny byla však silnější než zima a mráz. Byl posedlý nalezením Měsíční květiny, o které mu poutník řekl, že ji pozná podle květu, který se rozevírá pouze v noci pod měsíčním světlem. Okvětní lístky přidané do těsta pak zajistí lahodnou chuť a on bude pekařem, který má ty nejlepší koláčky.

Když zvony v blízké vesnici zvonily půlnoc, byl tak daleko, že je neslyšel. Přesto ho v tu chvíli něco z hledání vyrušilo, světlo vycházející z malého okénka. Nikdy neslyšel o tom, že by tu někdo žil, na druhou stranu pokud tu bydlela čarodějnice, mohla mu poradit, kde bylinu sehnat. Dal by za ní cokoli, snad i svou duši. Odhodlaně se vydal ke stavení, tak rychle, jak mu jen zmrzlé končetiny dovolily. Roztřesenou rukou zaklepal na dveře, za kterými se ozvaly kroky. Otevřela je mladá dívka s havraními vlasy. Bázlivě vykoukla, ale když si všimla třesoucího se a zřejmě podchlazeného pekaře, pozvala ho dál. Pekař si ji pamatoval, chodila k němu pro pečivo, byla moc milá, ale nikdy si neudělal čas si s ní popovídat. Byla to ztráta času.

"Nevěděl jsem, že bydlíte tak hluboko v lese," pronesl do ticha, zatímco mu dívka vařila horký čaj. "Máte to do pekařství pořádný kus cesty."

"Ano, ale pro tak výtečné koláčky není žádná cesta příliš dlouhá." Pekař se polichoceně usmál a nadmul hruď. Dívka před něj položila vařící čaj a talířek s koláčky. Pekař se lehce zamračil, ty neupekl!

"Promiňte, vaše koláčky jsem již snědla, ale tyto jsem si dovolila upéci sama. Jistě nebudou tak chutné jako vaše, ale bylo by mi potěšením, kdybyste ochutnal." Usmála se a plaše na něj pohlédla.

Nedůvěřivě koláček okusil. Navzdory očekáváním byl výborný. Nedokázal to pochopit. Jakto, že tato obyčejná holka, která nemá jeho zkušenosti, dokázala upéct něco tak výborného? Jistě má měsíční květinu!

"Jdou dobré, jaké koření používáte?" pronesl s potlačovanou zvědavostí. Ukázala mu nasušené byliny rozvěšené podél kamen na druhé straně světnice.

"Nevím vlastně, jak se ty květiny jmenují, ale rostou kolem domu a okvětní lístky jsou výborné. Používala je na pečení i maminka, než zemřela a já tu osiřela." Dívce se zalily oči slzami, ale pekař měl oči pouze pro ty byliny. Vstal, musel si je prohlédnout zblízka.

"Jestli chcete, vezměte si nějaké." Na to čekal, vzal několik snítek a už byl na cestě domů. Začalo svítat a v hlavě si stále opakoval popis cesty, co dívka během hovoru zmínila. Doma ihned zatopil v peci a dal se do zadělávání těsta. Odpoledně otevřel krám a těšil se, jestli poutník opět přijde. Přišlo celé sousedství, ale poutník nikde. Všichni si jeho koláčky vychvalovali více než kdy dřív. Pekař však chtěl pochvalu od poutníka, který však nepřicházel. O Štědrém dni ráno konečně dorazil. Pekař mu nadšeně nabídl koláčky, ale poutník opět nebyl spokojený.

"Co bys ještě chtěl, starče?! Každý je chválí, jsou nejlepší široko daleko!"

"Možná," usmál se potměšile poutník: "Ale něco tvému umění stále chybí…"

Pekař se naštval a poutníka vyhodil. Večer seděl u krbu a přemýšlel, jak ještě koláče vylepšit. Pak si vzpomněl na dívku, její koláčky byly výborné, jistě mi neřekla celé tajemství receptu!

Vydal se do noci k malému stavení. Dívka mu otevřela, skleslá se zarudlýma očima. Objal ji, aby ji utišil. Vyprávěla mu, jak přišla o matku a že toto je první Štědrý den bez ní. Je teď na světě sama. Bratři zemřeli v bitvách s Turky a matce to zlomilo srdce. Pekař jí usadil na židli ke stolu a rozhodl se jí udělat Vánoce tak, jak nejlépe dokázal. Upekl jí vánoční koláčky. Nikdy nechutnaly lépe.

Celou noc si s dívkou povídali, smáli se a byli to ten nejkrásnější Štědrý den, jaký za poslední osamělé roky prožil. Už ji nechtěl nechat samotnou, požádal ji o ruku a na Nový rok byla veselka. Sousedé nechápali, proč pořádá svatbu uprostřed té nejstudenější zimy, ale svatební koláče, které se svou ženou napekli, byli ty nejchutnější v celém království. Dokonce i poutník se pro ně pravidelně vracel, protože nikdy nejedl lepší.

Boj s adventním kalendářem

23. prosince 2016 v 11:57 | Eleanor |  Deník
Jako dítě jsem se vždy těšila na Mikuláše. Věděla jsem, že v igelitce za oknem objevím adventní kalendář, ze kterého budu moct rovnou pět čokoládiček sníst. Když jsem dospěla, Mikuláš na mě s adventním kalendářem zapomněl, tedy až do letošního roku, kdy ho pro mne opět nechal u maminy. Když jsem ho přivezla domů k mému drahému, začaly boje…


Boj svědomí: Nejsme už příliš staří na to, abychom si každý den vyloupávali čokoládičku a odpočítávali si dny do Vánoc? S tím, jak je toho na mě najednou moc - pečení cukroví, do toho chození do práce, shánění dárků a zkouškové, mi ubývající čokoládičky začaly působit spíše stres. Na druhou stranu to dítě ve mně se hrozně těšilo, až otevře to dvoukřídlé okénko a dospělý ve mně se ho také nemohl dočkat, protože bude konečně po všem. Navíc jsem stále více uvažovala, zda je úplně normální ve věku dvaceti pěti let ráno vstávat a mlsně koukat na dětský adventní kalendář… Nicméně dilema se vyřešilo zcela samo, přirozenou cestou.

Boj o čokolády: Když jsem si myslela, že jsem v pětadvaceti příliš stará, nepočítala jsem s tím, že můj o třináct let starší drahý bude mít na čokoládičky též zálusk. Sedli jsme si tedy spolu spořádaně jako dospělí jedinci ke stolku, vzali kalendář a začali otevírat jedno okénko po druhém:

"Vláček - ten chci já!" zvolal drahý, když jsem z okénka pod číslem 2, vytáhla cosi, co připomínalo mašinku. Dodnes totiž pro něj není lepší zábavy, než si sednou na nádraží a koukat na projíždějící vlaky.

"Svíčka - tu musím mít já. Jsem přeci domácí palič!" strčila jsem si rychle čokoládičku s hořící svíčkou do pusy.

U některých dalších čokoládiček jsme sice nevěděli jistě, co že to na nich bylo, ale i tak ta nekvalitní čokoláda chutnala jako naše dětství. Ať si myslí kdo chce co chce! Zjistili jsme, že ač pro někoho jsme už možná mastodonti, tak pro adventní kalendář budeme stále dost mladí.

Zítra otevřeme poslední okénko, takže předem přeji: krásné Vánoce všem! :)

Kupujete si nějaký druh (ne nutně čokoládový) adventního kalendáře?? Jaký??
Myslíte, že v dospělosti už je to dětinskost nebo si rádi vyloupnete své okénko a sníte čokoládku s mašinkou?

Bazilišek: vražedný i zábavný

15. prosince 2016 v 9:54 | Eleanor |  Mytologie
V Tajemné komnatě jsme se seznámili s baziliškem jako obrovským hadem, který vraždí pohledem, ale i smrtelně jedovatými špičáky. J. K. Rowlingová se nechala inspirovat zvířetem z evropské mytologie. Po jeho stopách se dnes vydáme a vězte, že až vás na konci cesty seznámím se skutečným baziliškem, spíše vás rozpláče smíchy než děsem.

J. K. Rowlingová připisuje prvního baziliška pokusům řeckého černokněžníka Herpa Prohnilého. Ten si poprvé uvědomil, že vysedí-li ropucha slepičí vejce, vylíhne se právě bazilišek. Plaz obrovských rozměrů se šarlatovým kohoutím chocholem na hlavě. Zabíjí jednak pohledem, druhak obrovskými jedovatými zuby.

Antický bazilišek
Řecký původ baziliška je velmi pravděpodobný, byť se nám první záznamy o něm dochovaly až z prvního století našeho letopočtu od Plinia Staršího. Plinius baziliška popisuje jako cca 30 cm dlouhého hada s výrůstky na hlavě, které připodobňoval ke královské koruně. Řecký název baziliška basiliskos přímo odkazuje na "malého krále". Díky koruně se tedy stal pomyslným králem plazů. Tohoto plaze je podle Plinia možné nalézt v Africe a na rozdíl od ostatních hadů, útočí ve vzpřímené pozici. Antický bazilišek ještě neměl smrtící pohled, nicméně jeho dech měnil úrodnou zemi v poušť. Osudným bylo tomuto antickému baziliškovi kohoutí kokrhání či pach lasičky. Bylo ale třeba baziliška zahnat do nory a zavřít ho tam, ten se nadýchá lasiččích "výparů" a zemře. Ve skutečnosti lasička hada v obraně potomků a hnízda usmrtí, ale nesežere.

Zůstává otázkou, zda se Plinius neinspiroval kobrami, k čemuž se přiklánějí i historici. Je to skupina hadů, mezi které patří též známá Kobra královská, kterou máme nejčastěji ve spojení s poslední egyptskou královnou Kleopatrou. Kobry v případě ohrožení zaujmou vzpřímenou pozici a roztáhnout "kápi", což mohlo připomínat korunu. Některé druhy kober jsou také schopny plivat jed na dálku, což mohlo být základem pro pověsti, kdy bazilišek zabíjel bez přímého kontaktu.

Středověké ztvárnění odpovídá ještě antickému ideálu

Středověký bazilišek
Obdobně jako u fénixe či jednorožce, i u baziliška se středověk odchýlil od tradice a vytvořil si vlastní mytické zvíře s notným přídavkem fantazie. Jak byli antičtí mudrcové blízko přírodním vědám, tak se středověká víra odklonila od rozumu a zamířila na pole mysticismu. V bestiářích se setkáme s popisem baziliška jako tvora s hlavou hada, ale tělem kohouta. Tento bazilišek už "nežil" pouze v Africe, ale přestěhoval se až do Anglie. Dokonce získal nové anglické označení cockatris, což odkazuje k jeho kohoutí části (ang. cock kohout). Změna také nastala v původu baziliška, už nestačilo, aby nosnice snesla "divoké" vejce, což se stává u mladých slepic, které ještě nemají konkrétní hnízdo a nejsou plně vyzrálé. Tato vejce jsou často malá, někdy bez žloutku či s narušenou skořápkou. V angličtině se toto vejce nazývá "cock's egg" tedy "kohoutí vejce". Baziliščí vejce tedy musel snést přímo sám kohout. Ropucha v pověstech však dál zůstala jako ta, která musí vajíčko vysedět. Heraldika později baziliška opět poupravila, až se občas můžeme setkat se stíráním rozdílů mezi draky a bazilišky. Dokonce se tento kohoutí bazilišek může plést s fénixem, což je ale opravdu velký rozdíl. Jak v symbolickém významu jednotlivých zvířat, tak v jejich původu.

Středověk vzal doslova původ baziliška z kohoutího vejce vysezeného ropuchou a vznikl nový

Bazilišci dnešních dní
Dnes díky světu Harryho Pottera známe baziliška antického původu. Ten středověký může občas upadat v zapomnění. Kdo je ale ve většině případů neznámí, je paradoxně skupina plazů, kteří se bazilišci jmenují a opravdu žijí mezi námi. Za příklad si uveďme Baziliška zeleného (Basiliscus plumifrons). Tento tvor žije v Jižní Americe. Má dlouhé zadní nohy, na které se v případě nebezpečí postaví a utíká do bezpečí. Jeho hlavu zdobí "korunka". Pokud se na fotku podíváte, ani vás jeho jméno nepřekvapí. Spojují se v něm představy jak antického baziliška jako korunovaného hada, tak dlouhonohého plaze.

Bazilišek zelený na útěku
Zdroje:
COLBERT, David. Kouzelný svět Harryho Pottera. Praha: Albatros, 2002. ISBN 80-00-01058-5
ROWLINGOVÁ, J. K. Fantastická zvířata a kde je najít. Praha: Albatros, 2002. ISBN 80-00-01020-8

http://from-bedroom-to-study.blogspot.cz/2013/02/the-perfidious-perils-of-baleful.html
http://www.theoi.com/Thaumasios/Basiliskoi.html
http://www.mythicalcreaturesguide.com/page/Basilisk
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bazili%C5%A1ek_zelen%C3%BD

Ken Bruen: Svatyně

13. prosince 2016 v 9:47 | Eleanor |  Čtenářský deník
Další dar od bývalého kolegy, tudíž kniha není úplně můj šálek čaje. Nicméně přečetla jsem ji, stejně jako předchozí díl Kříž. Kniha čtenáře opět zavádí do Irska a světa detektiva Jacka Taylora. Pokud máte chuť na detektivku, která rychle uteče, rozhodně čtěte dál. Právě Svatyně by vás mohla nadchnout.


Stručný děj: Detektiv Jack Taylor se kvůli nemocné kolegyni Ridge rozhodl v Galway zůstat a být jí oporou, jak jen to je v jeho silách. Jejich již tak komplikovaný vztah se ještě zhorší kvůli tomu, že jinak silná Ridge pomalu propadne alkoholovému opojení. Sám Taylor se tak jako vyléčený alkoholik ocitá opět nad propastí. Z temných myšlenek ho vytrhne ještě temnější dopis. Ten obsahuje seznam lidí, kteří mají zemřít. Jednou z obětí se má stát i malé dítě. Nikdo ho na policejní stanici nebere vážně, až do chvíle, kdy se ztratí syn vedoucího irských gardistů. Jack se tak vydává na cestu hledání, která ho zavede až do vlastní bolestné minulosti.

Suma sumárum: Kniha je opět plná pesimismu, zdánlivé beznadějně a Taylorova cynismu. Na druhou stranu oproti Kříži není tak zamotaná, zato pro mne byla vleklá. Akce je tam poskrovnu, a když už dojde k rozuzlení, je po všem rychleji, než Jack stihne zaklít a uvědomit si zranění. Oproti Kříži mě kniha zklamala...

Pokud jste fanouškem Kena Bruena doporučte mi díl, který je podle vás nejlepší.
Máte nějakého oblíbeného irského autora?? Jakého a jaké jeho dílo se vám líbí nejvíce??

Hledání bájného jednorožce v dějinách

6. prosince 2016 v 17:15 | Eleanor |  Mytologie
Jednorožec je tvor, kterého ani není třeba představovat. Krásný, bílý, ušlechtilý tvor, jehož krev sosal lord Voldemort, aby mu dala životní sílu. Jednorožci jsou popisování jako zosobnění nevinnosti, čistoty, lásky... Cynikové je naopak popisují jako křížence mezi narvalem a koněm. Vydejme se v dnešním článku po stopách tohoto záhadného zvířete a zkusme přijít na to, odkud přišel a kde se skrývá.

Scamander Mlok se ve své knize Fantastická zvířata a kde je najít, zmiňuje o jednorožcích jen velmi stručně. Podle něj se vyskytují v severní Evropě. Hříbata popisuje jako zlatá při narození, těsně před dospělostí stříbrná. V dospělosti má jednorožec výlučně bílou barvu. Pokud však ve světě Harryho Pottera žijí v severní Evropě, vzdálili se své domovině opravdu hodně nebo že by pan Mlok znal narvaly?

Ktésias z Knidu (5. /4. st. př. n. l.) a antický jednorožec
Ktésiovi se dostalo klasického řeckého vzdělání v oboru lékaře. Z neznámých důvodů v dospělosti uprchl do Persie, kde se stal lékařem samotného perského krále Artaxerxése II. Psal dějiny Persie, ale také knihu o Indii. Právě on je autorem prvního popisu jednorožce. Hovoří o něm jako o tvorovi pocházejícím z Indie, údajně velikosti osla s tmavě ryšavou hlavou, bílým tělem a jasně modrýma očima. Z prostřed čela mu měl vyrůstat tříbarevný roh.

Ve středověkých nákresech se indický jednorožec podobá spíše koze než oslu či koni

Obecně je dnes původ jednorožců spojován s Indii. Na druhou stranu Hérodotos tvrdil, že podobná stvoření (bez rohu) žila i v Etiopii. Spíše než jednorožec je však předlohou druh osla onager. Tito osli žili v oblasti od Palestiny po poušť Goby a také v Etiopii. Snad v samotné dnešní Indii žil druh, který již vyhynul a zbarvením se podobal popisu jednorožce podle Ktésia, ale to už jsou dnes pouhé domněnky bez faktických důkazů. Další popisy jednorožce máme například od Plinia staršího (23 - 79), kdy se jednorožec pyšní hlavou jelena, kančím ocasem a metr dlouhým rohem. Tento popis bývá historiky spojován s Nosorožcem indickým.

Qilin, čínský jednorožec
Stejně jako tomu bylo u fénixe, tak i v čínské mytologii najdeme tvora podobného evropskému jednorožci. Qillin je obdobně jaké fénix spojníkem ženského a mužského principu. Podle popisu má jeden roh uprostřed čela, žluté břicho, barevný hřbet, oháňku jaka, kopyta koně a tělo jelena. Jeho mírumilovnost a laskavost se projevuje například faktem, že je býložravec a nikdy nejí dosud živou vegetaci.

Poprvé se v čínské mytologii objevuje v legendě Huangdi (2697 př. n. l.) a průběžně v dalších stoletích se s ním můžeme setkat jako s tvorem upomínajícího na důležitost přírody (přírodních zákonů). Byl mementem panovníkům, kteří tyto zákony opomíjeli.

Roku 1414 byla poprvé do Číny dovezena žirafa, která byla lidu včetně panovníka prezentována jako qilin. Panovník Yongle to sice odmítl, nicméně dodnes mají sochy dva parůžky, podobné žirafím. Za zmínku jistě stojí i fakt, že japonsky se žirafa řekne "kirin".

Socha qilina v Letním paláci v Beijingu

Jednorožec ve středověku a renesanci jako nejžádanější kořist
Středověk ucelil představu o jednorožci jako bílém ušlechtilém koni s dlouhým rohem uprostřed čela. Stal se oficiálním znakem síly, moci a čistoty. Křesťanská církev ho uznala za reálné zvíře a byl začleněn do umělecké symboliky. Jednorožec se vyskytuje v mnoha příbězích a dostává se i do líčení hrdinských skutků. Svým rohem dokázal vyčistit zkaženou vodu od jedů a byl ochráncem nevinných dívek, které se ho jediné mohly dotknout.

Právě proto se také stal jedním z nejžádanějších tvorů. Roh z jednorožce měl nesmírnou hodnotu, protože dokázal podle pověstí vyléčit jakoukoli nemoc. Kvalitní apotéky se poznaly podle jednorožčího rohu nad vchodem a i jejich název musel obsahovat toto zvíře, pokud se měly stát vyhledávanými. Bohužel na tuto touhu po rohu jednorožce doplatili nejvíce narvalové. Narval jednorohý bývá lidově nazýván mořský jednorožec. Byť žije v severních mořích, dostaly se narvalí rohy (prodloužený zub) do mnohých evropských lékáren.

Jednorožcům tento zájem lidí neublížil, ba naopak, posílil jejich postavení v lidové slovesnosti a příbězích. Zato narvalové tvrdě zaplatili a na jejich identitu se při pohledu na narvalí kel téměř zapomíná. Lovecké výpravy za jednorožci skončily až v 18. století. Zřejmě lidem konečně došlo, že přes různé zkazky tohoto tvora nikdo nikdy na vlastní oči neviděl.

Narval je menší ozubený kytovec, jehož roh proslavili bájní jednorožci

Zdroje:
KRONZEK, Elizabeth. Škola čarodějů - Průvodce magickým světem Harryho Pottera. Praha: Rybka Publishers, 2002. ISBN 80-242-0743-5
COLBERT, David. Kouzelný svět Harryho Pottera. Praha: Albatros, 2002. ISBN 80-00-01058-5
ROWLINGOVÁ, J. K. Fantastická zvířata a kde je najít. Praha: Albatros, 2002. ISBN 80-00-01020-8
Lékárna U Bílého jednorožce Klatovy

Článek jsem napsala pro sarden.cz kde i vyšel.

Čarodějnice (2015)

4. prosince 2016 v 17:44 | Eleanor |  Filmový koutek
Mnoho plodů lidové slovesnosti již bylo zfilmováno: Popelka, Locika, Sněhurka... Tento film však sahá do historie daleko za romantické pohádky 19. století. Navrací se do dob, kdy vznikaly mýty, které byly odpověďmi na základní lidské otázky. Do doby, kdy lidé byli silně spjati s přírodou, a čarodějnictví nebylo ničím špatným, ba naopak. Film bere tyto mýty a staví je proti křesťanství. Kdo vyhraje? Bůh nebo příroda?


Stručný děj: Farmář William (Ralph Ineson) je protestantem, což se neslučuje s katolickou vírou obyvatel osady v Nové Anglii, kde žije. Musí tedy se svou rodinou opustit osadu, která jim zajišťovala bezpečí a postavit se na vlastní nohy. Americká příroda poloviny 17. století však není pohostinným místem. Úrodě se nedaří, zvěře je v lesích poskrovnu a navíc se začnou dít podivné věci. Jejich nejmladší dítě zmizí v lese, následně umírá i další syn za velmi podivných okolností. Silně věřící lidé se bojí ďábla, kterého vidí v nejstarší dceři Tomassin (Anya Taylor-Joy), která paradoxně vidí vše nejstřízlivěji. Dokáže je jejich víra ochránit nebo jsou pohanské síly spjaté s okolní přírodou silnější?

Suma sumárum: Film byl složen z pohanských mýtů a středověkých záznamů procesů s čarodějnicemi. Pokud jste někdy četly Ženy, které běhaly s vlky (Clarissa Pinkola Estés), pak ve filmu jistě uvidíte iniciační proces, kterým prochází mladá Tomassin. V tomto případě vám film doporučuji, protože jsem sama zvědavá, zda tam také uvidíte to, o čem tato psycholožka ve své knize píše :) (POZOR! Kniha není předlohou pro film. Kniha se pouze zabývá psychologickým rozborem mýtů, které film inspirovaly! Poskytne vám tedy jiný náhled na film čistě z akademického hlediska nikoli že by byl filmovou předlohou.)

Pokud jste knihu nečetli, pak bych vám film nedoporučila. Pro nezasvěceného diváka to bude něco mezi nepodařeným hororem a nedotaženým psychologickým thrillerem. Trochu mi to připomnělo film Moje sestra vlkodlak 3, jen tam chybí přitažlivý herec typu Nathaniel Arcand, který ženskou část diváků zabaví během nudných chvil děje a to samé platí o přitažlivých herečkách.

Pokud jste film viděli, jak na vás působil??
Jaký je váš nejoblíbenější horor odehrávající se v minulost??