Listopad 2016

Mandragora lékařská: nejen ukřičený tvor z Harryho Pottera

30. listopadu 2016 v 9:00 | Eleanor |  Mytologie
Vzpomínáte na ukřičený kořen, který svým jekem složil Nevilla na lopatky? Dnešní článek bude o mýtech opředeném kořenu mandragory…


Od J. K. Rowlingové jsme se dozvěděli, že kořen je velmi účinným lékem. Dokáže pomoci i zkamenělým obětem baziliška v Tajemné komnatě. Podle Fantastických zvířat je pak oblíbenou potravou tvora jménem blátoplaz, který žije v hlíně a požírá kořeny v zemi. Její křik však ohlušuje a může přivést k šílenství. Někdo si myslí, že mandragora je pouze mytický tvor nebo bylina. Autorka Harryho Pottera se však inspirovala u skutečné rostliny, která je dodnes využívána a možná vás překvapí jaké účinky jí jsou přisuzovány.

Mandragora v mýtech
Kořen mandragory byl našim předků známý dlouhá léta. Zmínky o něm můžeme nalézt už v Bibli, konkrétně v První knize Mojžíšově, ale zmiňován byl i starověkými učenci, například Theophrastem (4. st. př. n. l.). Řekové tento kořen přisuzovali bohyni lásky Afrodité, takže se užívala jako afrodiziakum. Genesis o kořeni hovoří stejně, ba má dokonce ženám pomoci otěhotnět.

Kořen mandragory probouzel fantazii lidí, protože svým tvarem občas připomíná lidské tělo, konkrétně malého mužíka, což je jeden z lidových názvů. Snad i proto se ve středověku věřilo, že roste pouze u popravišť, v místech, kam skanuli posmrtné tekutiny z oběšených či lámaných v kole. Kořen byl tedy nečistým potomkem hříšných mužů. To mu dalo další lidový název šibeničník.

Právě ze středověku také pochází víra, že když kořen vykopeme ze země, může vzkřiknout tak hlasitě, až člověka zabije. Návod jak rostlinu získat je nasnadě: o půlnoci nad rostlinou udělat tři kříže, okopat ji a přivázat k ní ocas psa. Pak si ucpěte uši - ideálně je zalijte voskem nebo smůlou, aby vás křik nezahubil a odlákejte psa, aby kořen vytrhl. Co se však stane se psem, to už zdroje nezmiňují… Kořen dále potřebuje péči, aby nepřišel o své účinky: umyjte ho ve víně, zabalte do hedvábí a uložte ho. Hedvábí je nutno každý pátek měnit.

To, že byl v lidech po staletí pěstován strach z tohoto kořene, není ničím zvláštní. Jednak tu je jeho podobnost s lidským tělem, ale druhak dokáže být v nesprávných rukách smrtelně jedovatý. Nebylo tedy radno si s účinky mandragory zahrávat doma, stejně jako dnes.

V německém prostředí se tento kořen nazývá Alraun. V původních pohádkách bratří Grimmů se pak můžeme setkat s mužíčkem-hospodáříčkem, který je oživlým kořenem mandragory. Ten se v lidové slovesnosti stal také elfem/skřítkem, který nepomáhá v domácnostech aktivně, ale spíše pasivně - svou přítomností přináší štěstí.

Mandragora v magii
Jedním z mnoho lidových názvů mandragory je též ďáblova panenka či satanův kořen. Odkazuje to k temné magii, kdy mohl být kořen používán jako panenka představující konkrétní osobu. Na základě toho bylo možné dotyčnému uškodit, ale též ho na dálku léčit. Jistě vás nepřekvapí, že kořen bývá i součástí woodoo rituálů - jak pozitivně, tak negativně laděných. Překvapivé však může být užití kořene církevními exorcisty. Údajně pomáhá při vymítání a zesiluje sílu vykuřovadla.

V silné koncentraci může mandragora přivést i věštecké sny a vize, ale také smrt. Dle svědectví Tacita, se germánské věštkyně nazývaly Albruny. Jak jsme si řekli, německý název pro mandragoru je Alraun - nezdá se vám to jako velká náhoda? Právě halucinogenní účinky možná sloužily jak věštkyním, tak později čarodějnicím, které se mazaly mastí z mandragory, aby mohly letět na sabat. Jistě letěly, zatímco jejich tělo pohodlně spočívalo doma.
Jako přívěšek na krku ženy pak má kořen podpořit její plodnost. Rozvěšený po domácnosti zase chrání domov od zlých démonů i samotného ďábla. Kdo by nechtěl mít doma skřítky zajišťující štěstí?

Mandragora v renesanci
Známý italský botanik a lékař Petr Ondřej Matthioli (1501-1577) se o mandragoře zmiňuje již bez vlivu mýtů. Dokonce popírá, že by měl kořen tvar človíčka. Toto tvrzení považuje za blud. Konečně i dnes vidíme, že některý kořen člověka připomíná víc, jiný méně. Nemusíme mít přitom jen nutně kořen mandragory, stačí se podívat na kořen ženšenu či zázvoru a mít štěstí na dobře rostlý kus. Mýtus o vzácnosti kořene a těžkém způsobu získání přisuzuje Matthioli snaze prodejců zvýšit jeho cenu. Nic jiného za tím nevidí. Též zmiňuje podvodníky, kteří z kořene kosatce vyřezávají figurky a prodávají je jako mandragoru.

Jako lékař se k léčivým účinkům staví již racionálně a tvrdí, že má přivodit spánek, ale též léčit oční záněty. Předepisuje ho také ženám na gynekologické problémy. Podotýká také, že je v nepřiměřené dávce smrtelně jedovatý. Což však nebylo nic nového, protože tyto vlastnosti byli známy již od antiky, jen během středověku se na ně pozapomněla.

Mandragora lékařská (Mandragora officinarum)
Dnes se mandragora díky nebezpečí předávkování v běžném bylinkářství neprodává. Chemické rozbory však potvrdily většinu účinků, které se tradují staletí. Šťáva z kořene může pomoci při nespavosti, ve větší dávce jako omamný prostředek, který utlumí bolest, ale působí též halucinace a živé sny. Obklady se léčí záněty, popáleniny a otoky kůže. Využívá se také při Parkinsonově chorobě a je zkoumána jako možný pomocník v léčbě leukémie.


Zdroje:
KRONZEK, Elizabeth. Škola čarodějů - Průvodce magickým světem Harryho Pottera. Praha: Rybka Publishers, 2002. ISBN 80-242-0743-5
COLBERT, David. Kouzelný svět Harryho Pottera. Praha: Albatros, 2002. ISBN 80-00-01058-5
ROWLINGOVÁ, J. K. Fantastická zvířata a kde je najít. Praha: Albatros, 2002. ISBN 80-00-01020-8
GARBER, Marie Del Sapio and co. Questioning Bodies in Shakespeare's Rome. Gottingen: Hubert and Co., 2010. ISBN 978-3-89971-740-2
MATTHIOLI, Petr Ondřej. Herbář… Praha: Odeon, 1982.

https://cs.wikisource.org/wiki/Z_drobn%C3%A9_mytologie_slovansk%C3%A9._O_hospod%C3%A1%C5%99%C3%AD%C4%8Dkovi
http://abecedazahrady.dama.cz/clanek/tajemna-mandragora-je-opredena-myty
https://www.bylinky.eu/mandragora-magicka-rostlina-opredena-tajemstvim.html
http://www.elfove.mysteria.cz/elfovevhistoriiamytologii.html

Článek jsem poprvé vydala na webu sarden.cz

Polínko jako adventní svícen

28. listopadu 2016 v 12:52 | Eleanor |  -> Pro (ne)šikovné ruce...
Jistě už většina z vás včera zapálila první svíčku na adventním věnci/svícnu. Inu, já tradičně nestíhám, takže jsem se do práce vrhla až dnes. Z čeho ale svícen udělat, když bydlíte na vsi a do města se vám v té zimě nechce? Využijte jako já to, co máte doma - polínko, jehličí a skořápky ořechů. Pokud tedy patříte též do klubu opozdilců, pojďte si rychle ještě svícen vyrobit se mnou.


Co budete potřebovat?
  • · Polínko - určitě stabilní, ať se svícen s hořícími svíčkami nepřevrhne.
  • · Stále zelené větvičky - co najdete na zahradě (smrk, cesmína…)
  • · Skořápky vlašských ořechů
  • · Tavnou pistoli
  • · Další drobnosti dle uvážení: šišky, žaludy, bukvice, sušené šípky, mašle…
  • · Není nutné: ubrousky, štětec a lepidlo na decoupage

Postup

Ze všeho nejdříve polínko očistěte a zbruste. Samozřejmě, pokud na něm necháte kůru, bude to vypadat přirozeněji. My máme ve sklepě omezené množství polínek na otop a toto jediné vhodné mělo kůru uvolněnou a napadenou dřevokazem, tak musela pryč.

Díry do dřeva vyvrtejte vrtačkou s příslušným nástavcem, aby vám v ní dobře držely svíčky. My máme svíčky, které jsou dole protáhlejší, takže mi můj drahý vyvrtal díru o dvou šířkách.
Pokud se rozhodnete dekorovat technikou decoupage, připravte si lepidlo na decoupage, štětec a ubrousky. U mě vidíte, že jsem využila suku po větvi a vyplnila ho ubrouskem. Natrhané části ubrousku jsem pak nahodile umístila ještě na další místa. Postup je snadný, štětcem nanesete lepidlo na vybrané místo na polínku, vezmete třetí, nejjemnější a potištěnou vrstvu ubrousku, přiložíte na natřenou část a následně štětcem přitisknete a lehce ještě jednou přetřete. Buďte opatrní, ať ubrousek nepotrháte!

Když lepidlo zaschne, nahřejte tavnou pistoli. Pozor při práci s ní, je opravdu nepříjemné, když se vám žhavá hmota dostane na kůži! Následně tavnou pistolí přilepíme větvičky, šišky apod. dle vlastního vkusu a uvážení.
Svícen je hotov J


Děláte si adventní věnce/svícny doma sami nebo je raději kupujete??

Využíváte nějaký nezvyklý materiál na výrobu věnců/svícnů nebo máte rádi "pichlavou" klasiku se stuhami a šiškami??

Jojo Moyes - Dívka, již jsi tu zanechal

27. listopadu 2016 v 13:27 | Eleanor |  Čtenářský deník
Vždy když jsem slyšela jméno Rosamunde Pilcher nebo na stánku viděla nějakou harlequinku, vstávaly mi vlasy hrůzou. Zkrátka byť jsem žena, která není tak úplně neromantická, tak čeho je moc, toho je příliš. Proto jsem ke knize Dívka, již jsi tu zanechal byla značně skeptická. Na druhou stranu už jsem byla unavená z čtení Nietzscheho a Camuse, takže když mě zastihl déšť v čekání na autobus, zaplula jsem do prvního knihkupectví a sáhla po této knize. Druhý den jsem ji začala číst a další den ji dočetla. S recenzí se tedy přidávám mezi nadšené čtenáře Jojo Moyes...


Sophie Lefévre je mladá žena, žijící se svým malým bratrem, sestrou a jejími dětmi v rodinném hotelu. Bohužel se píše rok 1916 a jejich severofrancouzské městečko je okupováno německou armádou. Ani z hotelu příliš nezbylo, jedna z mála cenných věcí je portrét Sophie. Ten namaloval její manžel Édouard krátce poté, co se poznali. Je to jediná Sophiina vzpomínka na manžela, ale i na dívku, kterou kdysi byla. Když k nim do hotelu začne na večeře chodit Herr Kommandant s dalšími důstojníky, do kouzla ženy na obrazu se zamiluje. Sophie je ochotná obětovat mnohé pro záchranu manžela, který padl do německého zajetí, jak daleko je ovšem schopná zajít? Dokáže se vzdát i svého obrazu?

Liv Halstonová žije v Londýně roku 2006. Je mladou vdovou po známém londýnském architektovi a majitelkou obrazu Sophie. Dostala ho od svého manžela, který jí ho koupil na svatební cestě. V odhodlané a krásné dívce na obraze viděl svou novomanželku. Obraz Sophie, který je nyní známý pod jménem Dívka, již jsi tu zanechal, je to jediné, co jí připomíná manžela a zároveň jí byla Sophie jedinou společností, když truchlila. Dívka, již jsi tu zanechal se stala Livinou nejlepší přítelkyní i vzorem dívky, jakou by chtěla opět být. Během restitucí se však o obraz přihlásí příbuzní Édouarda, kteří dílo zmizelé za války chtějí zpět. Z Édouarda se stal uznávaný umělec a jeho díla získala neuvěřitelnou cenu. Liv se postupně dostává do obdobné situace jako kdysi Sophie. Co vše bude schopná obětovat, aby si mohla vzpomínku na manžela nechat? Obraz Sofie má pro Liv velkou hodnotu, nejen cenu.

Suma sumárum: Kniha nás střídavě zavede do života dvou odlišných žen: Sophie žijící během první světové války a Liv, která žije v současnosti. Autorka si dala velkou práci s vykreslením historických detailů, takže popis minulosti je stejně přesvědčivý jako současnosti. Zápletky nepůsobí vůbec naivně a hrdinky nejsou idealizované, jak tomu občas v tomto druhu literatury bývá. Postavy jsou plastické, mají dobré i stinné stránky. Prožívají dilemata, dělají těžká rozhodnutí, za která musí nést následky. Děj plynule navazuje a rozhodně jsem se ani chvíli nenudila. V knize na nudu není prostor. Až do poslední stránky vás kniha bude držet a překvapovat, spolu s hlavními hrdinkami prožijete zoufalství, stesk, ale i radosti. Knihu mohu vřele doporučit.

Jaký je váš názor na knihy Jojo Moyesové??
Pokud jste přečetli tuto knihu, jaký dojem ve vás zanechala??

Srdce z platiny

25. listopadu 2016 v 16:28 | Eleanor |  Deník
Srdce z kovu, z toho nejtvrdšího, ale zároveň toho nejušlechtilejšího měl jeden pro mne velmi důležitý člověk - můj přednášející, pro potřeby článku ho nazvěme třeba pan R., jehož přednášky jsem milovala a dal mi v nich do života víc než většina jeho kolegů. Bohužel už odešel, ale stále ho budu mít v paměti jako člověka, který nejsilněji ovlivnil mé studium i osobní názory… Proto bych mu ráda tento článek věnovala, ať už je kdekoli…


Kdybyste pana R potkali na ulici, tak byste nikdy neřekli, že je to vysokoškolský vyučující, který vede přednášky z patra a ať mu nadhodíte jakékoli téma z jeho oboru, plynule s vámi bude diskutovat a elegantně vás srazí na pomyslné lopatky. Zanedbaný zevnějšek, láska k alkoholu a nepříliš vybíravé poznámky by vás nutily nahlížet na něj spíše jako na bezdomovce.

Ono ani chodit k němu na přednášku nebyla občas žádná malina. Obzvláště v posledních měsících z něho negativismus jen sršel. Občas, ve světlejších chvílích, koketoval s kolegyněmi, ale vyzývavé poznámky si neodpustil ani na mou adresu. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se propadala při naslouchání jeho lichotkám a rozhlížela se po místnosti s jedinou myšlenkou: Kam mám zalézt a v tichu tam umřít?

Když jste ho však pozorovali déle a občas s ním prohodili i pár slov o přestávce, došlo k zajímavému zvratu. Za tím hurónským a vulgárním zevnějškem byl zlomený a nešťastný člověk. Stejně jako já zdědil po rodičích velké dluhy, on měl ale navíc ještě ženu a děti, za které nesl zodpovědnost. Dělal svoji práci opravdu dobře a byl jí natolik oddaný, že jezdil stovky kilometrů, jen aby se jí mohl věnovat. Bohužel, adekvátního finančního ohodnocení se mu za to nedostalo…
Vlastně se ani nedivím, že odešel, ale velmi mě to mrzí. Měl neuvěřitelný dar učit. Když jste ho poslouchali, tak vám všechna fakta začala zapadat. Nemusel si hrát na velkého profesora ve vyžehleném sáčku a s decentním projevem, protože on jím prostě byl. Měl ty vědomosti, měl tu lásku k vědění a hlavně dokázal nás donutit přemýšlet… Byť nás to občas stálo zranění vlastního ega, ale na druhou stranu jsme k němu stále mohli vzhlížet a učit se něčemu novému. Dodnes mě mrzí, že jsem neměla víc příležitostí s ním diskutovat…

Naneštěstí v posledním roce z tohoto nadšeného filosofa zůstala jen skořápka. Stále dokázal zajímavě vést přednášku, ale jeho chuť zmizela. Čím dál častěji nám vyprávěl o svých neúspěších a nespravedlnostech tohoto světa. Vlastně prý ani nechtěl být tím, čím se nakonec stal… Byl to smutný konec, ale já nikdy nezapomenu na jeho přednášky. Na to množství informací, které mi pomohl dát do souvislosti, ale i na tu nutnost neustále nad vším přemýšlet a nepřijímat nekriticky názory druhých. Dívat se na fakta z více úhlů a hlavně neodsuzovat nikoho jen na základě toho, jak vypadá. Protože i když řekneme, že má někdo srdce z kamene, je rozdíl mezi tím, zda je z křemene či diamantu, stejně jako mezi srdcem ze zrezlého železa a platiny. Jeho srdce bylo bezesporu z platiny…

Snad se jednou dozví, že jeho čas nebyl ztracený a měl smysl, protože byl jedním z nejlepších přednášejících, jakého jsem měla tu čest potkat.

Máte/měli jste také v životě nějakého učitele, který ve vás zanechal trvalý dojem?? Čím vás tak oslovil?

Egon Schiele: Tod und Mädchen (2016)

25. listopadu 2016 v 11:37 | Eleanor |  Filmový koutek
Už je to dva týdny, co měl premiéru nový rakouský film s biografickými prvky, Egon Schiele: Tod und Mädchen. Film jsem viděla hned druhý den po premiéře, ale dodnes jsem uvažovala nad tím, co o něm napsat do recenze. Na ČSFD se do toho mého zmatku začalo ozývat mnoho protichůdných názorů. Přesto jsem dokázala udělat si ucelený názor a tak vám mohu recenzi, byť se zpožděním, s klidným svědomím předložit.

Stručný děj:
Nabízí se napsat, že jak napovídá název, točí se film kolem života rakouského malíře a kreslíře Egona Schieleho (1890-1918). To ale není tak úplně pravda. Stěžejní je podtitul Tod und Mädchen, tedy název jeho nejznámějšího obrazu, česky Smrt a dívka. Film tedy přibližuje pouze tu část umělcova života, která měla vliv na vznik tohoto díla a dětstvím se tudíž vůbec nezabývá. To vše se děje retrospektivně ve vzpomínkách Egonovy sestry. Ta vzpomíná během péče o umírajícího umělce za epidemie španělské chřipky.

V úvodu film ukazuje mladého Egona (Noah Saavedra) jako vášnivého umělce, pro kterého je tvoření nejen budoucím povoláním, ale zároveň životní nutností. Ve svém mládí a touze po tvoření se dostává do sporu i s dobrými mravy tehdejší společnosti, což vede k tomu, že se ho zřeknout pěstouni a on se musí uživit sám svým uměním. Odstěhuje se z Vídně do menší venkovské usedlosti a stává se žákem Gustava Klimta (Cornelius Obonya). U něho poznává svou osudovou ženou: Wally Neuzil (Valeria Pachner). Jejich vztah je oba dostává na okraj společnosti: on umělec na volné noze, ona prostitutka a jeho múza zvěčněná na mnoha aktech. I přes jeho počínající úspěchy, ústí vše do tragického konce: obrazu Smrt a dívka.


Suma sumárum:
Na film jsem šla s očekáváním, že to bude podobné jako Dívka s perlou či Dánská dívka a rozhodně jsem neodešla zklamaná. Film sice není biografií v pravém slova smyslu, protože se opravdu soustředí pouze na obraz Smrt a dívka, takže mnohé, zdánlivě nesouvislé prvky z umělcova života nechává promlčené. Na druhou stranu je uceleným vyprávěním, které diváka zasvětí do zákulisí známého obrazu a hlavně myšlení Egona Schieleho i jeho doby. Nastíní jeho vztah s dosud zamlčovanou Wally a ukazuje ji jako ženu, přítelkyni a modelku, nikoli pouze jako odsouzeníhodnou prostitutku.

Herecké obsazení hlavních rolí považuji za věrohodné a herce dobře vybrané, byť Egonova mladší sestra byla velmi křečovitá. Atmosféra filmu mě dokázala vtáhnout a rozhodně nemám pocit, že jsem v kině ztratila čas. Navíc mě film donutil zjistit si více o tomto umělci, jeho životě a tvorbě, což považuji za další plus. Pokud se tedy nebojíte nahoty ve filmu, pak vám ho mohu vřele doporučit.

Pokud jste film viděli, jaký byl váš dojem??
Znáte díla Egona Schieleho? Slyšeli jste o něm někdy?

Arthur Conan Doyle - Urozený ženich

24. listopadu 2016 v 13:59 | Eleanor |  Čtenářský deník
Další povídka z Výzvy se Sherlockem Holmesem. V originále The Adventure of the Noble Bachelor vyšla povídka v dubnu 1892. Pokud jste opravdový fanoušek příběhů se Sherlockem Holmesem, pak vás v této povídce jistě zarazí popis zranění dr. Watsona. Ta se totiž rozcházejí s popisem ze Studie v šarlatové. Teď ale zpátky k samotné povídce Urozený ženich.

Děj povídky: Sherlock Holmes v této povídce pomáhá lordu Saint Simonovi, jednomu z nejurozenějších mužů v Anglii. Vrásky mu dělá jeho novomanželka, Američanka Hatty Doranová. Ta zmizela v den svatby, během svatební hostiny a od té doby je nezvěstná. Detektiv Lestrade, kterého pátráním pověřil Scottland Yard, je v koncích, nezbývá tedy nikdo jiný než Sherlock, aby případ vyřešil. Ten brzy zjišťuje, že zmizení předcházel hysterický výlev ženy, která tvrdí, že je jediná, kterou si lord může vzít. Zavraždila zhrzená milenka lordovu manželku? Utekla Hatty ze strachu před povinnostmi manželky lorda? Sama totiž pochází z chudých poměrů a její otec v posledních letech zbohatl jen náhodou, díky nálezu zlata.

Suma sumárum: Další ze série vydařených povídek slavného detektiva, která sice opět rychle uteče, ale dokáže zaujmout.

Arthur Conan Doyle - Inženýrův palec

22. listopadu 2016 v 9:40 | Eleanor |  Čtenářský deník
Další přečtená povídka z mé Výzvy se Sherlockem Holmesem. Povíka poprvé vyšla v březnu 1892 a je jednou z mála unikátních, kde Sherlockovi zločinci uprchnou.



Děj povídky: V létě r. 1889 navštívil brzy ráno kancelář Sherlocka Holmese vyděšený muž. Ten navíc krvácel z chybějícího článku prstu. Pan Viktor Hatherley je doktorem Watsonem vyšetřen a následně vypráví, jak byl najat na opravu zemědělského stroje kdesi v polích. Po vykonání opravy je tam však uvězněn, ale díky založení požáru se mu podaří utéct. Během útěku navíc přichází o článek prstu. Sherlock s doktorem Watsonem se s ním vydávají starý dům s tajemným strojem a ještě tajemnějšími obyvateli hledat.

Suma sumárum: Vyvedená povídka, která má překvapivý a napínavá začátek, stejně jako originální zápletku.

Fénix - minulost i současnost

20. listopadu 2016 v 19:11 | Eleanor |  Mytologie
Ve čtvrtek měl premiéru film Fantastická zvířata a kde je najít, který nás opět zavede do kouzelného světa čarodějů a mytických zvířat. Proto jsem se rozhodla zapátrat v mýtech a historii a v kratším seriálu Vám přiblížit známá fantastická zvířata, skrze jejich poměrně neznámou minulost a fakta.

S fénixem se většina z nás setkala poprvé už v dětství, protože z mytologie dávných národů se nám dodnes zachoval v pohádkách, vzpomínáte na ptáka ohniváka? V tomto článku se pokusíme najít místo, kde se fénix zrodil poprvé a jaká byla jeho spletitá cesta do dnešních dnů.

S fénixem se podle tradice můžeme setkat hned ve dvou, pro nás stěžejních, starověkých kulturách: řecké a egyptské… Dobře, nebuďme eurocentričtí a přiznejme si, že toto oblíbené tvrzení zapomíná na východní kulturu. Nejstarší obrazy ptáků jsou přes 8 000 let staré a pocházejí z Číny, konkrétně fénixové se tam podle tradice objevují už ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Na druhou stranu egyptské nálezy také nejsou moc pozadu. Nezobrazují však fénixe v dnešním smyslu, ale posvátného boha Benu. Tyto dvě civilizace nejsou jediné, své fénixe měli i Řekové, Japonci, Arabové, a "adoptovali" ho kupříkladu i Slované. Podívejme se tedy na tyto různé druhy "fénixů":

Fenghuang - čínský fénix
Jadeitový fénix z hrobu královské konkubíny, Dynastie Shang (2. tisíciletí př. n. l.)

V Číně se s fénixem v jeho typické podobě setkáváme již velmi brzo. Jak již napovídá překlad jeho jména fenghuang, tedy složený ze slova feng odpovídající mužskému aspektu a huang, který reprezentuje ten ženský, je fénix spojením významných protikladů, které dříve symbolizovali dva ptáci stojící proti sobě (Dynastie Han, 2 200 př. n. l.). Pokud se vám vybavil symbol pro yin-yang, tak ano, svým způsobem je fénix ztělesněním této harmonie. Později byli tito dva ptáci sjednoceni ve fénixe - fenghuanga (Dynastie Yuan, 14. st. př. n. l.). Ten býval v té době spojován s novými vládci, kterým měl zajistit či alespoň symbolizovat, harmonickou vládu. Již v této době se objevuje v páru s drakem, který symbolizoval vládce. Není vyloučeno, že zde jsou kořeny pozdějšího chápání fénixe jako ženského prvku a draka jako toho mužského. Tuto novou interpretaci však nacházíme až o téměř dva tisíce let později.

Ve třetím století se stal symbolem pěti hodnot v konfuciánství (moc, věrnost, čest, mravní bezúhonnost a spravedlnost). Později za dynastie Ming (14. století) se objevuje další jeho známý rys: zpěv. Ten je popisován jako nesmírně krásný a oduševnělý. Pokud jste si vzpomněli na pohádku Pták ohnivák (1997) a na zpívajícího ohnivého ptáka v zahradě, vidíte, že k nám přišel opravdu z daleka. A to doslova, jak geograficky, tak časově.

V Číně získal fénix i další významnou schopnost: léčit slzami. A když už jsme zmínili Harryho Pottera: Vzpomínáte, jak Fawkes zaútočí ve druhém díle na baziliška? Čínský fénix hubil hady a ještěrky…

Zajímavostí je, že fénix nebyl vždy čistokrevný pták s ohnivým peřím. V knize Shuowen (2. st. n. l.) je například popisován jako tvor s hrudí husy, zadní částí jelena, krkem hada, ocasem ryby, přední část ptačí, hřbetem želvy a tváří holubice. Samozřejmě nesměly chybět ani dračí šupiny.

Dodnes je symbol fénixe a draka užíván při různých slavnostních příležitostech - jednak jsou symbolem pro yin-yang (spojení muže a ženy na svatbách), druhak fénix v domě znamená, že zde žijí dobrosrdeční a ctnostní lidé. Jinak by tam být nedokázal a uletěl by.

Benu - egyptský fénix
Egyptský bůh Benu bývá od Střední říše znázorňován jako volavka

Tato verze fénixe vlastně není tak úplně fénix, nicméně ji přesto zařazuji. Kořeny fénixe, jak ho známe dnes, často směřují právě k tomuto egyptskému bohu se vzhledem volavky. Podoba volavky není zase tak úplně náhodná. V době Střední říše (2. tisíciletí př. n. l.), kdy volavka nahradila původního kolibříka, byli tito ptáci významně větší tělesné konstituce, než jak je známe dnes. Navíc byli rozšířeni spíše v prostoru Arabského poloostrova, a pokud se občas nějaké volavky zatoulaly do Egypta, jistě to byla pro pozorovatele rarita.

Pokud však budeme hledat nějaké společné znaky této volavky s bájným fénixem, musíme hledět více do hloubky, protože na první pohled je podobnost opravdu mizivá. Bůh Benu je spojován se zrozením slunečního boha Re, někdy se můžeme dočíst, že je rovnou jedním z aspektů tohoto slunečního boha. Tímto aspektem je schopnost stvořit sám sebe - podobnost s fénixem, který se opět zrodí z vlastního popela je zjevná. Pro inspiraci nemuseli staří Egypťané chodit daleko. Zapomeňme teď na astronomické vědomosti naší doby a zkusme se na svět podívat jako oni: slunce každý večer umírá a každé ráno se opět rodí a to bez zjevné příčiny, samo ze sebe.

Později se Benu stal symbolem cyklicky se opakujících událostí jako například každoroční rozvodnění a rozlití Nilu, ale též bohem času. Za jeho sídlo byl určen Chrám boha slunce v Heliopoli, odkud bůh Benu v podobě volavky vylétá, aby zajišťoval cykličnost v Egyptě.

Spojení boha Benu s fénixem má na svědomí poměrně známý antický autor, Hérodotos (cca 5. st. př. n. l.). Ten ve svém vyprávění spojil obraz egyptského boha s arabskými mýty. Podle něho tento tvor jednou za 500 let přilétá z Arábie do Egypta, aby tam v chrámu slunečního boha uložil vejce, v němž je v myrze nabalzamováno tělo jeho otce.

Anka - arabský fénix
Arabský fénix má naší současné představě nejblíže

Byť má dnes s arabskou kulturou mnoho lidí problém, tak nám v minulosti dala mnohé, mimo jiné i fénixe, jak ho známe dnes. Ač se to může zdát nezvyklé, tak se řečtí a římští antičtí spisovatelé na něčem také dokázali shodnout a tím byl původ fénixe právě v Arábii. Jeho domov se tam nachází u pramene křišťálově čisté vody kdesi v poušti. V této vodě se každé ráno koupe a přitom pěje svou omamnou píseň. Tou údajně vábí slunce, aby vyšlo.

Vraťme se ale k Arabům a jak si tohoto tvora sami představovali. Velikostí byl jejich fénix opravdu výjimečný. Podle textů ze starověkého Středního východu měl být schopen v drápech unést i slona. Jinak byl postavou podobný orlu, měl jeho pařáty i zobák. Peří však mělo barvy ohně: zlatou a karmínovou. Jak praví legendy, stvořil ho dokonce sám Bůh. Ten ho ale nakonec musel i zničit. Fénix, zřejmě v důsledku své mohutnosti a dravosti, začal útočit na vše živé a obzvlášť rád měl lidské děti.

V arabskéo-perské kultuře se ale můžeme setkat také s obrovským ptákem jménem Roc, který je dodnes živý ve španělské kultuře, ale setkat se s ním můžeme nejen v jihoamerické, ale i v severoamerické mytologii. Mimochodem, pokud jste fanoušci nejen Harryho Pottera, ale i Pána Prstenů, tak už víte, kde se narodil pán větru Qwaihir, vládce obřích orlů, kteří pomohou jak trpaslíkům na cestě k Osamělé hoře, tak Gandalfovi.

U arabského fénixe můžeme najít i oblíbené "shoření a povstání z popela". Periody jsou ovšem značně odlišné. Dočteme se o fénixovi, který shořel po 500 letech, ale i o jiném, který žil až 1 700 let či 12 994 let. Na sklonku života si vyrobí hnízdo/hranici z aromatických bylin. Nejčastěji zmiňovaná je myrha. Následně se v něm uvelebí a vzplane, aby se po třech dnech mohl opět zrodit z popela. Sem nám krásně navazuje pověst od Herodota, že mladý fénix toho starého zabalí do vejce z myrhy a odnese do Héliopole. Mýty se však různí, takže někdy se starý fénix přemění v plamenech v mladého, jiné vyprávějí o smrti starého a zrození nového z jeho ostatků.

Pták ohnivák - slovanský fénix

Nyní se z té daleké cesty světem a dějinami vrátíme zpět domů. Dnes už budeme jen těžko rekonstruovat cesty fénixe a jeho proměny, nicméně v slovanské lidové slovesnosti žil zřejmě až do 19. století, kdy ho Karel Jaromír Erben začlenil do pohádky Pták Ohnivák a liška Ryška. Dodnes se tento mytický pták drží naživu v knihách a vyprávěních. Stále se rodí z vlastního popela, léčí svými slzami a symbolizuje nekonečný život, který zřejmě v lidské paměti získal. Kdo ví, jak moc ho během let ještě pozměníme. Vždy se však znovu zrodí…

Zdroje:
KRONZEK, Elizabeth. Škola čarodějů - Průvodce magickým světem Harryho Pottera. Praha: Rybka Publishers, 2002. ISBN 80-242-0743-5
COLBERT, David. Kouzelný svět Harryho Pottera. Praha: Albatros, 2002. ISBN 80-00-01058-5
http://www.ancient-origins.net/myths-legends/ancient-symbolism-magical-phoenix-002020
http://www.greekmythology.com/Myths/Creatures/Phoenix/phoenix.html
http://www.egyptianmyths.net/phoenix.htm
http://mythicalrealm.com/creatures/phoenix.html
http://datazone.birdlife.org/species/factsheet/Goliath-Heron
http://www.thewhitegoddess.co.uk/articles/ancient_egypt/the_benu_bird.asp
https://www.britannica.com/topic/fenghuang
http://treasure.chinesecio.com/en/article/2010-01/03/content_98838.htm
http://www.cryptopia.us/site/2010/01/anka-saudi-arabia/
https://cs.wikisource.org/wiki/Pt%C3%A1k_Ohniv%C3%A1k_a_li%C5%A1ka_Ry%C5%A1ka

Článek jsem původně napsala pro sardne.cz, kde byl také uveřejněn.

Dalajlamova kočka jako průvodce buddhismem

10. listopadu 2016 v 11:50 | Eleanor |  Čtenářský deník
Dalajlamova kočka je název série zatím tří knih, které nás zavedou do světa buddhismu. Není to zrovna odborná literatura, ale zato je tím pravým, pokud hledáte odpočinkové čtení, které vás zároveň něčemu novému naučí, rozšíří vaše obzory a zanechá ve vás příjemný pocit klidu a míru…

Dalajlamova kočka (I.)
(zdroj, více o knize na Databázi)

První díl ze série, kde se poprvé setkáváme s vypravěčkou, samotnou kočkou Jeho Svatosti dalajlami. Tato kočka má mnoho jmen, Jeho svatost kočka (zkráceně Jeska), Rinpoče ("Drahocenná"), Sněžná lvice či její méně oblíbené - Myška. Seznamujeme se s Jesky mládím, které nebylo zrovna příjemné a ve vzpomínkách nás zavádí zpět až ke dni, kdy se ji ujala sama Jeho Svatost. Postupně pozorujeme její dospívání v sídle Jeho Svatosti v Dharmsale, ale nejdůležitější jsou její zkušenosti, kterými se učí a díky nimž má prostor učit sebe i čtenář sám. Stává se kočičím očitým svědkem dění v Namgyalském klášteře a byť svět vidí typicky kočičím způsobem, stále na sobě pracuje a učí se být lepším člověkem, tedy kočkou.

Na příkladu majitele kavárny Franca pochopí, že marnivost a přílišné zaměření jen na nás samé, může způsobit až jistou nevolnost. Krutý osud psa Kajkala ji zase dovede k pochopení, že není vhodné někomu závidět zdánlivě báječný život, konečně neznáme kontext. Příklad paní Tinciové ji zase upozorní na důležitost sebekontroly a možnosti vybrat si, jak se zachováme. Není mi však jasné, zda by i naše Čertice přestala lovit myši, kdybych jí danou kapitolu přečetla…

Kniha nám nastoluje zrcadlo na běžné chyby našeho života a ukazuje nám na příkladech různých lidí z Jesky okolí, jak se na problém podívat z nového úhlu a že se můžeme změnit, jen když budeme chtít.

Dalajlamova kočka (II.) a umění příst
(zdroj, více o knize na Databázi)

Byť se může zdát, že první díl knihy nám řekl o buddhismu vše, co jsme potřebovali vědět, není to tak. Opět se vracíme do Dharmsaly za starými známými a chybět nesmí ani vypravěčka Jeska. Tu tentokrát Jeho Svatost na sedm týdnů opouští, protože ho čekají cesty po světě. Dává jí však úkol, aby ji na dobu své nepřítomnosti zabavil: zjistit jaká je skutečná příčina štěstí. Protože u kočky je hlavním projevem spokojenosti a štěstí předení, dává se Jeska na cestu za zjištěním duchovních příčin předení. Spolu s ní se opět stáváme svědky provázání světa příčinou a následkem. Učíme se spolu s Jeskou na základě jejích svědectví a prožitků. Není to však jen ona, ale jsou to i lidé v jejím okolí, kteří podvědomě hledají své štěstí. Díky nim Jeska začíná chápat, že ne vše, co si myslíme, že nás dovede ke štěstí, je ta pravá cesta.

Na příkladu multimilionáře na penzi vidí, že štěstí není něco, co můžeme očekávat "jednou" v budoucnu. Stejně jako na příkladu Ludy zjišťuje, že štěstí nelze nalézt ani v minulosti. Předčasná smrt jejího oblíbeného pečovatele ji zase ukáže, jak pomíjivý život je a hlavně vzácný. Nezáleží však na délce života, ale jeho kvalitě. Mnoho dalších situací ji postupně přivádí až k prozření. Když nakonec Jeho Svatost dorazí zpátky, Jeska už ví, proč přede a vy to zjistíte též… Pokud tedy budete chtít…

Suma sumárum:
Posaďte se pohodlně do oblíbeného křesla, zachumlejte se do deky, připravte teplý čaj a vydejte se s Jeskou do vzdálené Indie. Knihy jsou příjemným odpočinkovým čtením. Autor skvěle a pochopitelně zprostředkovává široké veřejnosti nejen buddhistický náhled na život, ale zároveň se dokázal perfektně vžít do myšlení kočky a udělal z ní nezvyklého, ovšem bystrého pozorovatele. Samozřejmě kniha nebude nic moc, pro milovníky psů, ale pokud vezmete Sněžnou lvici na milost, určitě nebudete litovat. Děj plyne svěže a poklidně, ale nenudí, jak tomu občas u knih s nedostatkem akce bývá. Postavy jsou vykresleny přehledně, a skrze náznaky a jejich drobná gesta může čtenář lépe nahlédnout do jejich niter - kočky si zkrátka drobností všímají více než lidé… Určitě knihy neposlouží jako zdroj pro odborné práce, ale dá vám předporozumění problematice buddhismu a donutí vás k zamyšlení. Plusem knih také je, že kvalita je stále na stejné úrovni u obou dílů a stále mají, co říci.

Za sebe mohu říct, že už se moc těším, až se mi do ruky dostane třetí díl a doufám, že mě nezklame ani on. Nevadí mi ani fiktivní prostředí, protože si myslím, že skvěle přibližuje člověku ze Západu, myšlení buddhismu a stává se tak mostem mezi dvěma odlišnými světy.

Jak se knihy líbily vám?? Pokud jste je ještě nečetli, zajímá vás dané téma buddhismu??

Ti, kdo již přečetli i třetí díl, budu ráda za váš názor i na něj.

Slavnostně přísahám, že si nepřečtu nový díl Harryho Pottera

6. listopadu 2016 v 9:09 | Eleanor |  Deník
Je to skoro měsíc, co u nás vyšel český překlad dalšího pokračování známé série, Harry Potter a prokleté dítě. Hm… Další pokračování je možná trochu silného slovo, jedná se o divadelní hru, kde se o autorství dělí scénárista Jack Thorne, režisér John Tiffany a samozřejmě i stará známá J. K. Rowlingová. Ti všichni nám chtějí umožnit náhled do kouzelného světa našeho dětství, když už je "po všem". Nejen toto je však důvod, proč si knihu odmítám přečíst…


Patřím mezi Potterovskou generaci. V mém dětství mezi sebou nejdříve soupeřili Harry Potter s Pánem Prstenů o to, kdo mě více ovlivní v nejcitlivějších letech života, ale nakonec vyhrál Harry a tak mě provedl od dětství přes dospívání až do dospělosti. No, dobře, píši teď o fyzické dospělosti, o té mentální se teď bavit raději nebudeme. Ta asi nikdy zcela nedozraje, protože můj svět fantasie je stále někde na pomezí Středozemě a Bradavic.

Když Harry poprvé odjel do Bradavic, byla jsem o rok mladší než on, takže jsem stále s nadějí čekala na svůj dopis. Marně. Na druhou stranu, když jsem ve druhém díle viděla ty obří pavouky, vlastně jsem se i modlila, aby opravdu nepřišel. Všichni totiž víme, že kdyby s dopisem poslali Erola, tak by ani roční zpoždění nebylo žádné překvapení. Jak Harry rostl a dospíval, tak jsem se měnila i já. Roky pro mne nebyly odděleny Silvestrem, ale datem, kdy vyjde další knižní díl a když vyšly všechny, tak jsem ještě jako bonus čekala na poslední film.

Se závěrečnou knihou i filmem jsem se pomalu ale jistě dostala ke konci středoškolských studií a nastoupila na vysokou. Samozřejmě ani to mi nezabránilo obrečet dramatický konec, a hlavně mého milovaného Snapea (Já to prostě tušila, že má citlivou milující duši!!) a záruku dobré nálady Freda Weasleyho (Proč Angelina a ne já?!). Jejich oběti však nebyly marné. Stejně jako životy Siria, Remuse, Nymfadory, Albuse Brumbála a mnohých dalších, neskončily nadarmo. Voldemort byl přeci poražen. Ve světě kouzelníků zavládl mír. Vyšlo slunce, životy přeživších se měly zalít sluncem. Měli žít přeci šťastně až do smrti…

Protože stresy v práci, dopravní zácpy, partnerské hádky a dohady se vzdorovitým potomstvem jsou výsadou našeho skutečného světa. Hromady problémů se mi visí na krk den co den, ale jen proto, že jsem nevybojovala tu těžkou bitvu a nežiji v tom kouzelném světě. Stejně jako Samvěd Křepelka s Růžou žili pokojně v Hobitíně, tak i Harry s Ginny měl tak žít. Nechci se nikde dočíst, že Sam se stal kvůli posttraumatickému stresu alkoholikem, děti mlátil jak o život a nakonec na ně přišel hobití berňák… Stejně jako nechci číst o tom, že život Harryho, jeho přátel a rodiny nebyl dokonalí. Moji drazí přátelé z knih, se kterými jsem vyrostla, mají šťastný a klidný život, s tím vědomím každou noc spokojeně usínám a odmítám se o něj nechat připravit.

Tímto tedy: "Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti! (Ale k přečtení nového knihy ne!)"

Článek původně vyšel na mém profilu na sarden.cz (zde).