Říjen 2016

Slovanské Dušičky

31. října 2016 v 21:11 | Eleanor |  Slované
O americkém svátku Halloweenu a jeho keltských kořenech jsme si pověděli v minulém článku (zde). Málokoho však napadne, že je to jen vývojová fáze toho samého, co u nás slavíme jako Dušičky. Oba svátky vznikly z křesťanské snahy zkrotit a přizpůsobit si pohanské tradice dle svého, divoký pohanský Samain přeměnili keltští Irové v Halloween, slovanští Češi zase v Dušičky. V českém prostředí tuto křesťanskou snahu nazýváme svátek Všech svatých, plný název Halloweenu zase zní All Hallows´ Evening (Předvečer Všech svatých). Protože se u nás Dušičky vyvinuly z původních tradic, podívejme se, jak slavili a vzpomínali naši předci.
(foto autorky)

Když se do toho angažuje křesťanství…
…je z toho velký zmatek. Dle liturgického kalendáře totiž Dušičky spadají na 2. 11. tedy na Vzpomínku všech věrných zemřelých a 1. 11. Svátek všech svatých už bývá v naší lokální tradici pozapomínán, popřípadě nahrazován právě amerikanizovaným Halloweenem. Proč tedy máme v kalendáři vyznačeny dva dny a nikoli jeden? Důvod je prostý. Měl být překryt nejen keltský Samain a potlačeny všechny původní pohanské tradice. Ty byly zřejmě natolik pevně zakořeněné a živé, že křesťané zavedli rovnou dva svátky, které se s nimi měly vypořádat.

1. listopadu na Svátek všech svatých křesťanský kalendář vzpomíná na událost zasvěcení římského Pantheonu Panně Marii. Pantheon je starověký chrám v Římě, který byl sídlem všech pohanských bohů. Toto " přesvěcení" tedy znamenalo velké vítězství křesťanství nad původním římským náboženstvím. Opět to ale nebude tak snadné. K události totiž došlo 13. května 609. Proč se svátek tedy neslaví v květnu? Nemysleme si, že původní křesťané, z tohoto "ovládnutí" silného pohanského centra neměli radost, jistě měli, ale zřejmě ne takovou, aby z ní udělali rovnou svátek.
Pantheon - původně chrám římských pohanských bohů, následně chrám Panny Marie

Svátek všech svatých jako takový zavedl křesťanský Východ, nikoli tedy Řím a jeho okolí. Na východě se slavil již od 4. století. Když pak římští misionáři v Británii a Irsku chtěli v 8. století definitivně skoncovat s kacířským keltským Samainem, který se jistě držel mezi venkovským obyvatelstvem i dlouho po christianizaci, bylo jasno. Zavedli svátek, který byl částečně podobný původní tradici - vzpomenou na mrtvé a uctít je - jen už se neuctívali duchové/bohové apod., ale křesťanští světci. Snad na památku a připomínku vítězství nad pohanstvím se k tomuto datu přiřadila i oslava pádu původního pohanského Pantheonu. V Římě jako takovém se tento svátek začal slavit v 9. století.

A protože světci a obyčejní lidé nemohli být slaveni ve stejný den, přibyl zřejmě i 2. listopad jako Památka všech zemřelých (Dušičky). Keltové ani Slované neměli problém vzpomínat na své mrtvé předky a zároveň uctívat bohy v jeden den. V římskokatolické církvi je však pole působnosti světců a prostých lidí radikálně odděleno, musela být tedy původně jedna slavnost, rozdělena na dva samostatné svátky. Svátek se objevuje v 10. století a lidé se modlí za duše, které jsou v očistci a vzpomínají na ty, kteří jako řádně pokřtění a zbožně žijící došli klidu. Za urychlení očištění těch hříšných a konec jejich utrpení se však modlilo nejvíce. Pokud byl zesnulý velký hříšník, byla zde i možnost, aby za něj pozůstalí koupili a uplatnili odpustek. Tuto noc se navíc duše z očistce na pár hodin dostanou. Pozůstalí tak plnili lampy máslem, aby si jejich zesnulí trpící předci ošetřili popáleniny či se kropili studeným mlékem za stejným účelem. V samotném Římě však svátek zdomácněl až od 14. století. Nyní, když jsme si ujasnili, co kdy v současnosti slavíme, podívejme se, jak v tomto období vzpomínali na své zesnulé předky samotní Slované.
Slované obývali rozlehlá území od dnešních Čech až do Ruska, nemůžeme tedy čekat jednotnou kulturu
(zdroj foto)

Slovanské podzimní oslavy…
… na našem území nemají zase tak dlouhou tradici. Slované dle archeologů přišli na naše území relativně pozdě, zřejmě v 5. - 6. století a ještě se zde promíchali s již přítomnými Germány a místy i Kelty. O tom, jak dlouhou cestu navíc urazili raději pomlčet. Inu, dodnes jsou Čechy takovou křižovatkou ve středu Evropy a dříve, bez pevných hranic, bylo to míšení kultur o to větší. Problém je také se zdroji. Protože Slované neměli žádné výrazné styky s Řeky ani Římany, chybí literární prameny od jejich pisálků a tak většina zachovaných zdrojů je až od křesťanských spisovatelů a to ještě pouze v případech, kdy naši drazí předci něco provedli. Přesto se různé střípky najdou, ať už od archeologů, zmíněných pisálků i díky tradicím a pověrám, které žijí v naší kultuře dodnes.

Dziady, Dědy nebo též Rusalčin velikden…
… jsou různé názvy pro slovanské svátky mrtvých zaznamenané v Rusku, ale i v Polsku. Předpokládá se, že dříve byly slaveny i u nás. Zjevně pohanské tradice se zachovaly i v pravoslaví a slaví se konkrétně koncem října. Provádí se velký úklid - nepřipomíná vám to Samain? A aby toho nebylo málo, lákají se také duše zemřelých ke stolu skrze dobré jídlo, které hospodyňky navaří. Dokonce je jídlo necháno na stole přes noc stejně jako během keltských oslav. A teď se můžeme dohadovat, kdo si od koho, co převzal… Dziady se konají několikrát do roka, většinou čtyřikrát - jaro, léto, podzim, zima - ale někdy i šestkrát. Není však známo, že by se mezi Dožínky a Zimní slunovrat vměstnaly ještě jiné slavnosti. Přesto má u nás slavení Dušiček zjevně dlouhou tradici a jistě mnoho z následujících zvyků nevzniklo ze dne na den, ale má i předkřesťanské kořeny.

Dušičky, vzpomínka na zesnulé…
… je logicky spojena se snahou duše mrtvých nějakým způsobem oslovit a ovlivnit. Jak jsme si již řekli, křesťanská tradice připouštěla tohoto dne, že duše zesnulého mohla opustit očistec a s tímto novým výkladem vznikly i nové zvyky. Mnoho jich však může mít i předkřesťanský původ, například pečení "dušiček". Tyto menší bochánky se rozdávaly pocestným a bývaly nazývány "kostmi mrtvých". Děti dokonce chodily na koledy… Že i před příchodem křesťanství se peklo pro uspokojení mrtvých a bohů můžeme vidět na příkladu slovanského chrámu boha Svantovíta na Rujáně - zde kněz dával tomuto bohu za oběť během slavností dokonce koláč s medem. Zapalování svíček je dnes vnímáno jako způsob, jakým dáváme zesnulému vědět, že na něj stále myslíme. Dříve však tento oheň měl ukazovat cestu zbloudilým duším. Oheň měl také očistný aspekt, kdy rozháněl temnotu a odpuzoval zlé "démony". Před příchodem křesťanství se místo pouhého plaménku svíce, dokonce zapaloval na slovanských hrobech velký oheň během Dziad, to by nám však dnes správa hřbitova těžko dovolila. Podivně by se na nás okolí koukalo i v případě, že bychom na hrobě chtěli hodovat. Ani to však u Slovanů nebylo zvláštní. Jídlo se nakonec na hrobech nechávalo jako obětní dar.
Samozřejmě součástí katolického uctění mrtvých jsou dnes i modlitby, nelze vyloučit, že dříve podobnému účelu sloužila různé zaříkávání a říkadla, kterých je i v dnešní lidové kultuře plno.

"Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme!
Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…
V dušičkový večer rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše při nich za dušičky.
Poslední již svíce zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná."

(foto autorky)

Zdroje:
GALUŠKA, Luděk. Slované, doteky předků. Brno: Archeologický ústav Moravského zemského muzea, 2004.
RŮŽIČKA, Josef. Slovanské bájesloví. Olomouc, 1907.
VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990.
BERANOVÁ, Magdalena. Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. 3. vydání. Praha: Academia, 2015.
http://www.katolik.cz/texty/view.asp?cis=155
http://www.rozhlas.cz/plzen/jazykovykoutek/_zprava/dusicky-a-tradice-aneb-svatky-zemrelych-ii--398412
https://www.ceske-tradice.cz/tradice/podzim/dusicky/tradice-dusicek

V případě zájmu mohu zaslat odkazy také na anglickou či německou literaturu, popřípadě rozšířit českou literaturu.

Už jste jedli Ženské prsty?

16. října 2016 v 20:21 | Eleanor |  -> Tajemství přírody...
Už pár let si píši se svým vrstevníkem, který však žije v Pákistánu. Narodil se tam, žije tam, je to hrdý Paštůn, který však miluje anglickou literaturu a dokonce ji učí na univerzitě v Péšávaru. Byť jsme každý z jiného kulturního okruhu, probíhají naše hovory pro mnohé překvapivě klidně. Nedávno mi však vyrazil dech. Napsal mi, že jeho matka připravuje k obědu "ladies fingers with rice" (ženské prsty s rýží). To mě lehce zarazilo. Že by byli Paštůnové nejen muslimové, ale i kanibalové?
Myslím, že Češi by okru nazvali spíše hastrmaní prsty... (zdroj)

Má neznalost ho vyděsila. Jak jsem později zjistila, je tento pojem rozšířený v celém anglofonním světě a není to tedy jen podivná pákistánská zkomolenina angličtiny. Trpělivě mě poučil, že se jedná o rostlinu jménem Okra, v češtině ji známe pod názvem Ibiškovec jedlý (též Proskurník jedlý).

Jak praví wikipedie, tato rostlina pochází z Indie nebo Afriky a je rozšířena v tropických a subtropických oblastech celého světa. Kdyby tedy měli Češi kolonie, tak ji jistě také znají a nazývají familiérně "ženskými prsty". Takto se s ní musíme seznámit až dnes sami. Ono, jak mi Idrees sdělil, okra není úplně ten správný název rostliny. Okra je totiž označení plodů, které připomínají něco mezi paprikou a okurkou. Jiný název už však neznal, logicky český název Ibiškovec mohl znát jen těžko. V jejich kuchyni je to poměrně oblíbená potravina a za zmínku jistě stojí i to, že byla konzumována už v Egyptě 2 000 let před n. l. Není to tedy žádný nový módní výstřelek.

Pěstování této rostliny v našich podmínkách však není jednoduché. Pokud nemáte skleník, těžko vás oblaží krásnými květy a chutnými plody. Údajně by se měl dát pěstovat i za oknem, ale potřebuje neustálou teplotu nad 20 °C. Osobně bych to v našem domku, kde když jsem líná zatopit, máme i 13°C nezkoušela, pokud však s výsadbou a pěstováním máte nějaké zkušenosti, napište mi je do komentářů.

V kuchyni má široké využití. Lze plody konzumovat syrové, ovšem pozor, působí poněkud lepkavých dojmem, nebo tepelně upravené. V Čechách je však seženete pouze ve specializovaných obchodech s asijskými či arabskými produkty. Pokud se vám však poštěstí je sehnat či vám doma vyroste, snad vám přijde k duhu následující recept, který mi dal Idrees sám.

Lečo z Ibiškovce
(nevěděl, jak pokrm nazvat, tak jsem ho pojmenovala sama)
  • · 300g čerstvé okry
  • · 1 střední cibuli
  • · 4 stroužky česneku
  • · 2 střední rajčata
  • · špetku černého kmínu
  • · 2 špetky římského kmínu
  • · sůl dle chuti
Okru omyjeme a osušíme. Následně plody nakrájíme na 0,5cm kolečka (stejně jako když krájíme např. okurku). Můžete mít tendenci semínka vydloubávat, protože jsme tak zvyklí například od papriky, kterou okra připomíná. Ovšem nemusíte se s tím zatěžovat. Na pánvi rozpálíme olej, když je vařící přihodíme kousky okry a cca 10 min smažíme. V dalším hrnci/pánvi si také rozpálíme olej a na něj přihodíme na měsíčky nakrájenou cibuli a též na měsíčky nakrájené stroužky česneku. Lehce osmahneme do zlatova, ale pozor ať vám cibule nezhnědne! Poté přidáme rajčata a koření. Pár minut směs mícháme a vše smažíme. Poslední krok je přidání okry. Promícháme ji se směsí, dáme vše na nejnižší teplotu a necháme 10 minut dusit. Jak už vám mohl napovědět úvod článku, můžete pokrm podávat s rýží.

Další zdroje:
http://www.semena-rostliny.cz/blog/47-ibisek-jedly-neboli-okra
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ibiškovec_jedlý

A co vy?? Už jste jedli Ženské prsty?? Máte s touto rostlinou nějaké zkušenosti??

Domácí chipsy snadno a rychle

13. října 2016 v 11:57 | Eleanor |  -> S barbarem v kuchyni...
Bramborových chipsů, které můžeme mlsat u telky je na trhu nepřeberné množství. Ale co si budeme nalhávat, ať slibují extra tloušťku, nikdy to nebude víc, než silně dehydrovaný průsvitný pláteček brambory, hodně soli, nějaké to koření a nesmí chybět ani "Ečka", u kterých je většinou lepší nevědět, co jsou zač. Což o to, chutnají dobře, ale pro tělo to zrovna přínos není. Takže když jsem zjistila, že se nám na záhonu urodilo množství brambor a jiné kořenové zeleniny, musela jsem si z toho udělat chipsy - jak na to?



Budeme potřebovat:
  • zeleninu dle chuti (brambory, celer, červená řepa…)
  • slunečnicový olej
  • koření dle chuti (sladká paprika, pepř, sušené bylinky...)
  • mořská sůl
Troubu necháme rozehřát na 200°C. My máme elektrickou, kterou rovnou nastavuji na oboustranný ohřev. Samozřejmě pokud máte sušičku na bylinky a zeleninu, máte vyhráno. Bohužel, já holka z vesnice, musím vše dělat po staru. Připravíme si plech, který pomažeme vrstvou slunečnicového oleje. Pokud máte problémy s tím, že na jídlo v troubě zapomínáte (jako já), není od věci dát na plech pečící papír a olejem pomazat až nakrájenou zeleninu.

Tu si vybereme dle chuti. Na fotce můžete vidět celer a fialové brambory. Tato zelenina pochází z naší zahrady, takže jsem ji jen očistila od hlíny a i se slupkou nakrájela na plátečky cca 0,5 cm široké. Vždy je lepší, aby byly širší, aby se na plechu bez pečícího papíru nepřipékaly, ale také proto, že v troubě ztratí dost vody a tím se zmenší.

Plátky následně rozprostřeme na plech/pečící papír a okořeníme dle chuti. Osobně mám nejraději červenou papriku a mořskou sůl. Od věci ale nejsou ani čerstvé bylinky jako tymián či petrželka, opět smíchané se solí. Fantasii se však meze nekladou, takže klidně můžete zeleninu nechat nedochucenou a poté namáčet třeba do nějakého domácího dipu.
Pokud zeleninu nepečete na pečícím papíru, je nutné ji občas obrátit, aby se k plechu nepřipálila. Tento způsob praktiktuje můj drahý, který mě i k receptu přivedl. Vaše námaha se vám vrátí v opečenějších a křupavějších chipsech. Naopak z pečícího papíru jsou chipsy šťavnatější. Pečeme v troubě cca 30 min.

Tyto chipsy mají i tu výhodu, že zasytí a můžete si je dát jednou za čas bez špatného svědomí místo večeře.

Děláte si chipsy doma?? Máte nějakou oblíbenou kombinaci chutí??

Švýcarák (2016)

6. října 2016 v 16:26 | Eleanor |  Filmový koutek
Byť jsem vyrůstala v Karlových Varech, vždy jsem tak nějak tušila, že filmovému průmyslu nerozumím. Filmy, které byly na místním filmovém festivalu opěvovány, jsem v kině buď prospala, nebo odešla po prvních dvaceti minutách. Prostě asi nemám ty pravé filmové buňky. Když jsem se však dočetla o filmu Švýcarák (2016), ve kterém hraje jednu z hlavních rolí Daniel Radcliffe, a navíc na CSFD získal poměrně vysoké hodnocení, dala jsem mu šanci. Sice mě lehce poděsilo, že byl uveden i na MFF Karlovy Vary, ale řekla jsem si, že to zkusím. Inu, zkusila...

Stručný děj:
Trosečník Hank (Paul Dano) se hned v úvodu pokusí oběsit, zkrátka už ztratil naději, že by se mohl z opuštěného ostrova dostat. Nevíme sice, jak se tam dostal, proč či co je vůbec zač, ale víme, že ho život už omrzel. V poslední chvíli před něj moře vyplaví tělo Mannyho (Daniel Radcliffe), což vezme zoufalý Hank jako znamení a ihned se s ním skamarádí. Co na tom, že Manny je poněkud bledší a v rozkladu. Má úžasné nadpřirozené schopnosti a je pro Hanka vlastně takovým "švýcarákem", víceúčelovým kamarádem. Hanka poněkud zvláštním způsobem dopraví na ostrov, kde je více potravy a udělají si tam takový malý tábor, kde se navzájem vyrovnávají s životními i posmrtnými traumaty, koketují spolu a tak nějak stále hledají lásku svého života. Podaří se Hankovi nakonec díky Mannymu opět začlenit do lidské společnosti a najít lásku svého života, pohlednou Sáru?


Suma sumárum:
Ne, definitivně lámu hůl nad svým filmovým vkusem. Do budoucna na CSFD koukám pouze na filmy s průměrným hodnocením, protože mé mozkové závity nezvládají větší množství umění ve filmu. Prostě ne. Film na mě působil vulgárně, zmateně a bez jakéhokoli smyslu. Když jsem si říkala, že vše je Hankova fantazie, protože byl dlouho sám, zoufalý a o hladu, vyvrátil mi to konec. Film je vlastně prostředek něčeho, kdy přemýšlíte, kam se ve střižně poděl začátek a konec. Jediný důvod proč ho publikuji u sebe na blogu, je varovat čtenáře před tím, na co mohou náhodou narazit. Pokud však máte rádi humor, který je vulgární (slovo dekadentní úmyslně nepoužívám), pomatený a překračující veškeré hranice a zároveň se tváří jako smrtelně vážná věc, bude Švýcarák to pravé pro vás.


Pokud jste film viděli, jak na vás zapůsobil??
Je nějaký film, který jste naprosto nepochopili a dodnes ho považujete za ztrátu času??

Kořeny Halloweenu u Keltů (Samain)

1. října 2016 v 11:33 | Eleanor |  Keltové
V rámci nadšení z americké kultury v posledních letech slepě přebíráme tamní svátky a tradice, teď na podzim to můžeme vidět na příkladu Halloweenu. Baví nás oblékat si masky duchů a vyprávět si děsivé příběhy zatímco mlsáme vykoledované sladkosti. Málokdo se však pozastaví nad tím, že to co nám dnes USA vrací jako nový svátek má vlastně kořeny právě u nás, v Evropě. V článku se podíváme na kořeny tohoto svátku u Keltů (ale našly bychom je například i u Germánů či Slovanů, ale to zase příště;)).


Halloweenská noc je dnes známá jako noc z 31. října na 1. listopadu. V každém děsivém filmu se dozvíme, že se děti převlékají za strašidla, aby je nepoznala ta skutečná, která bloudí světem, a neodnesla je do zásvětí. Právě této noci je totiž nejtenčí hranice mezi světem lidí a duchů/strašidel/skřítků (nehodící se škrtněte), ta se tedy mohou svobodně potloukat po našem světě a škodit. Co by vám k tomu ale řekli Keltové?

Datace…
… může být matoucí. Možná se zdá zvláštní, že tato noc je poměrně daleko od podzimní rovnodennosti (tj. cca 23. 9.) i zimního slunovratu (tj. cca 21. 12.). Mějme však na paměti, že se to zdá dnes, když máme papírový kalendář a rok pevně spoutaný dny a daty. Keltský rok se však odvozoval ještě podle podnebí a pohybů slunce či měsíce. Mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem máme my poměrně dlouhé slepé místo, nelze však říci, že v přírodě by se nic nedělo. Sami i dnes vidíme(a na vlastní kůži cítíme), že právě mezi půlkou září a půlkou prosince se dramaticky ochladí, prodlouží noci a příroda se změní z příjemně barevné na temně zablácenou, leckdy schovanou pod sněhovou peřinou. Právě zhruba přelom října a listopadu, jak je dnes datován Halloween i původní keltský svátek Samain (ir. sam-fuin = konec léta), se dá brát jako pomyslný přelom mezi teplou částí roku a tou mrazivou. O důležitosti tohoto svátku v keltském světě svědčí i zmínka v kalendáři z Coligny, kde je označen jako Samon - slaven byl tedy jak pevninskými Kelty (tj. oblast dnešní Francie a dále), tak ostrovními (tj. Irsko a Británie).
Keltský zemědělský rok (zdroj)

Význam…
…oslavy právě této noci je rázem nasnadě. Keltové se potřebovali ujistit, že jim bohové zajistí přežití kritické části roku, která právě začínala a zároveň poděkovat za tu starou. Bylo třeba zahnat zvířata z pastvin do nížin, blíže k domovům či přímo do domů. Porazit přebytečné kusy a uskladnit je na zimu. Poděkovat za úrodnou část roku, která pokud byla opravdu vydařená, jim dala dostatek zásob na přezimování. Začínal temný půlrok, kdy se život přesouval do domů, staří a slabí umírali, a jedinou zábavou bylo vyprávění příběhů. Další úlohy Samainu byly následující:
  • Prolínání světa živých a mrtvých
Tenká hranice se světem mrtvých či duchů ve smyslu spíše irských leprikonů, byla také u nich přítomná. Právě díky tomu si mohli duchy zavázat a získat jejich přízeň. Lze se setkat i se zmínkami, že byly utužovány vztahy se zemřelými předky, což v českém prostředí nazýváme Dušičkami.
  • Začátek nového roku
Keltský nový rok byl oproti našemu současnému také lehce atypický. Jejich rok nezačínal jarem, ale právě zimou. Proto této noci slavili zároveň Nový rok, který reálně začínal následujícím dnem. Nočních dvanáct hodin bylo bezčasých. V dnešní době se nám to zdá nepochopitelné, ale pro Kelty to byla doba mísení se minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Čas náboženského rozjímání, věšteb, ale i obětování a mluvení s bohy či předky. Tím se opět dostáváme k tomu, proč bylo možné prolínání světa živých a mrtvých a proč se například v Irsku otevíraly vchody do Zásvětí, tedy světa bohů/leprikonů/duchů.
  • Ekonomico-politická úloha Samainu
Důležitý byl také politicko-ekonomický aspekt svátku. My se dnes třeseme před 1. dubnem, kdy musíme podat daňová přiznání a vůbec začátek roku je plný daňových výdajů (daň z nemovitosti apod.). Keltský "finanční" rok se uzavíral opět Samainem - byly udělány odvody a případně se vypovídaly smlouvy s námezdními pracovníky, kteří přes zimu potřeba nebyly a naopak by byly dalším hladovým krkem, který nebyl třeba.

Slavnosti…
…jako takové jsou dnes poměrně neznámé. Většinou známe oslavy, které se zaznamenaly v křesťanské době či zachovaly ve folklóru. Víme, že staří Keltové zřejmě v této době jedli ořechy, protože lískové plody v mýtech vystupují jako nositelé moudrosti. Moudrost z nich jim tedy mohla pomoci ve věštění. V Taře, významném irském centru, probíhaly každé tři roky velké sedmidenní oslavy. K těm patřily různé hry, trhy apod. Chybět nemohla ani velká hostina, během které byl chráněn král samotné Tary. Rituálně také došlo k jeho usmrcení a opětovnému zrození. Od 1. tisíciletí se v Irsku scházelo všech pět kmenů (nebo alespoň zástupci) a jednalo nad politickými záležitostmi, ale konaly se též trhy a koňské dostihy.
V noci však bylo nebezpečno, proto se i v již křesťanských domácnostech muselo den předem tj. 31. 10 pečlivě uklidit a uhasit ohně. Do nového roku bylo třeba rozdělat nový a vykročit s čistým štítem. Dveře se nezamykaly, připravilo se jídlo a šlo se spát. Nikdo nechtěl mít problémy s obyvateli Zásvětí. Dodnes tuto noc mnoho Irů a Skotů tráví raději doma, co kdyby náhodou...

Česká literatura:
GREEN, Miranda Jane. Keltksé mýty. Praha: Lidové noviny, 1998.
BOTHEROY, Sylvia a Paul. Lexikon keltské mytologie. Praha: Ivo Železný s. r. o., 1998.
VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, 2002.
MACKILLOP, James. Keltské bájesloví. Praha: NLN, s. r. o., 2009.

V případě zájmu mohu zaslat odkazy také na anglickou či německou literaturu, popřípadě rozšířit českou literaturu.