Srpen 2016

Miklós Nyiszli - Byl jsem Mengeleho asistentem

30. srpna 2016 v 14:50 | Eleanor |  Čtenářský deník
O víkendu jsem navštívila koncentrační tábor v Osvětimi. Během zajímavého výkladu zmínil pan průvodce i tuto knihu. Ihned jsem ji sehnala a přečetla. Pokud máte dostatek odvahy k nahlédnutí za plot koncentračního tábora očima svědka, kterého se chtělo zbavit i samo SS, protože toho viděl příliš, neváhejte a čtěte dál. Zároveň vám příblížím osobu autora a pokusím se též vyjádřit ke kritice díla.

O autorovi:
Miklós Nyiszli (1901-1956) byl rumunsko-maďarský Žid a zároveň soudní lékař, který vystudoval na universitě v německém Kielu a polské Wroclawi. V šestadvaceti letech se oženil, s ženou měl jednu dceru. V první polovině roku 1944 je zatčen s celou rodinou a poslán do Osvětimi, zde využívá jeho schopnosti dr. Mengele, který v té době zoufale potřeboval patologa, který by měl německé vzdělání. Po konci války se vrací domů, kde se opět setkává s ženou a dcerou. V roce 1956 umírá v nedožitých pětapadesáti letech na infarkt po dlouhé nemoci.

O knize:
Kniha je psána ich-formou a rozčleněna do deníkových zápisků. Autor v ní otevřeně přiznává, snahu zveřejnit zvěrstva, kterých byl svědkem. Je rozdělena na jednotlivé vzpomínky, kdy popisuje fungování tábora, úlohu sonderkommanda a samozřejmě osobnost doktora Mengeleho včetně jeho pseudovědeckých snah dokázat, že Židé jsou degenerovaná rasa. Popisuje výsledky pitev, ale i způsoby, jakým byli běžní lidé mučeni a zabíjení než se vůbec dostali k němu na pitevní stůl. Po konci války přibližuje čtenáři jako přímý účastník pochody smrti. Vše končí opětovným návratem domů.

Suma sumárum:
Knihu určitě doporučuji přečíst. Dnes je na trhu mnoho románů pamětníků, kteří si na svou "hrdinskou" úlohu vzpomněli třicet let od války či pseudorománů, které mají zvednout renomé autorů, kteří se narodili minimálně deset let po válce. Ano, tyto knihy se možná čtou lépe, na druhou stranu nikdy neposkytnou takové svědectví, jako tato. Autor neprobíral archivy, ani nevzpomínal na události léta po válce. Sepsal vše ještě z čerstvé paměti. Nedělá ze sebe ani hrdinu, otevřeně přiznává, že chtěl přežít a zároveň i lituje některých svých činů. Právě proto, že je pouhý člověk, není neomylný. Snad i kvůli jeho chybám je autenticita knihy zpochybňována. V následujících bodech se k těmto kritickým bodům vyjadřuji:

Je pouhým pseudoasistentem - skuteční asistenti žili jen pár měsíců.
Autor byl v táboře 8-10 měsíců. Jako člen sonderkommanda měl být samozřejmě popraven po čtyřech měsících, jak to bylo běžné. Tito "vyvolení" pracovali v krematoriích a viděli ty největší hrůzy, kterých byli nacisté schopni. Takovýto svědek nesměl žít příliš dlouho, aby náhodou někde nesvědčil o hrůzách, které měly být skryté, a tak byli pravidelně likvidování a nahrazování stále novými jedinci. Autor také očekával popravu po čtyřech měsících, zemřít skutečně měl, ale vzhledem k jeho zkušenostem patologa a i příslušnému vzdělání, byl pro dr. Mengeleho užitečný - dostal tedy odklad. Před jistou smrtí ho zachránil konec války a s ním spojené zmatky doplněné jeho důvtipem.
Když jsme u toho, vojáci SS byli také nepohodlnými svědky. Jen jejich životnost se prodloužila průměrně na dva roky.

Poznámky historiků přímo v textu zpochybňují autenticitu textu.
Z mého pohledu nikoli. Autor vycházel z toho, co zažil či kde co slyšel, nicméně nemohl absolutně vědět o všem, co se kde šustne. Samozřejmě se mnohokrát jistě stal obětí desinformací šířících se mezi vězni, a přes jeho obezřetnost, i lží nacistů, které mohly mezi vězni zlidovět. Uvědomme si, o jak rozsáhlé prostranství jde a kolik lidí si mezi sebou povídalo. Navíc Osvětim (Auschwitz) byl komplex tří táborů: Osvětim I. - centrální tábor, Osvětim II. - Březinka a Osvětim III. - Monowitz aj. Autor sám většinu času strávil v Březince. Když popisuje například cikánský rodinný tábor, mohl zahlédnout atypické situace, z nichž si později vyvodil mylný úsudek. Když mluvil o Terezíně, zdá se, že spíše uvěřil nacistické propagandě, která o tomto táboře mezi vězni v Osvětimi zlidověla, než aby se k němu dostaly pravdivé informace. Nezapomínejme, že nacisté se tuto cílenou likvidaci "nežádoucích" snažili tutlat. Vězni tedy nedostali žádná pravdivá oficiální oznámení, co se vlastně děje. Informace tedy získávali jeden od druhého. Na konci války mnoho spisů nacisté také zničili, aby zahladili stopy. I my tedy víme jen o zlomku zavražděných a máme neúplné informace.
Dnes se nám vyprávění doktora Nyiszliho snadno zpochybňuje. Osvětim je pro nás uzavřená kapitola, ohraničená konkrétními daty. Vycházíme z nashromážděných fakt, svědectví a dá se říci, že ten, kdo se o problém zajímá, může získat nepřeberné množství informací, které si mohou i protiřečit. Na druhou stranu kniha doktora Nyiszliho vyšla v r. 1946. Nebyl to historik, neměl ani historické spisy, vše pro něj byla realita, které se jako oběť a omylný člověk účastnil, a o které chtěl vypovídat.


Autor údajně v Osvětimi nikdy nebyl, byl v jiném táboře.
Opět připomínám, že kniha vyšla v roce 1946. Je to tedy necelý rok po konci války. Minimálně měsíc mu muselo zabrat jen sepsání pamětí (snad i více?), najít vydavatele, domluvit se na tisku, vymyslet vzhled výsledných knih, nechat je někde vytisknout, distribuovat do prodeje…To ani nemluvím o ekonomickém oslabení Evropy po konci války. Do toho všeho si odečtěte čas, který musel po válce strávit tím, aby se vrátil domů (do Maďarska), pokusil se začlenit zpět do života. Pochybuji, že by měl čas běhat po všech čertech a shánět si informace, aby mohl vydat falzum založené na vlastní fantasii a povídačkách alá jedna bába povídala. Pokud je tedy jeho pobyt a zážitky zpochybňovány na základě nepřesností v jeho knize, uvědomme si historický kontext a že se nejedná o literaturu faktu, ale pouhé vzpomínky jednotlivce.

Nevěděl ani jaká řeka protéká v okolí Osvětimi.

V knize autor zaměnil řeku Solu a Vislu. V blízkém okolí tábora protéká řeka Sola, do které byl vsypáván popel z krematorií. Tuto řeku nazval autor mylně Vislou. Visla skutečně Osvětimí prochází, nikoli však táborem, ale městem. Tam se do ní Sola také vlévá. Jako vzdělaný člověk jistě věděl o Visle jako jedné z hlavních řek Polska a že teče těmito místy, že si ji spletl s jinou řekou, která se beztak po pár kilometrech do Visly vlévá. To bych přičetla pouhé lidské neznalosti. Navíc jsou zmínky, že byl popel vožen i do Visly…

Kniha je beznadějně vyprodána (dle průvodce v Osvětimi se ani dotisky v českém jazyce neplánují), nicméně můžete ji sehnat na následujícím odkaze.

Nejsem blogová designérka!

29. srpna 2016 v 12:27 | Eleanor |  Deník
Posledních půl roku si všímám zvláštního fenoménu: lidi mi píší vzkazy za účelem rady ohledně blogového designu. Do dnešního dne jsem ochotně odpovídala, teď už toho mám ale dost. Jsem blogerka, ne blogová designérka!

Vzhled nebo text?
Když jsem začala psát blog, chtěla jsem se podílet o své myšlenky a zážitky s větším množstvím lidí než jsou moji přátelé, rodina a známí. Důvod je prostý, jsem zvědavá na názory ostatních a leckdy i těch, se kterými bychom se v reálném světě třeba ani nepotkali. Navíc mě tyto další názory pomáhají nahlédnout na problém i z dalších úhlů, leckdy mě inspirují a v případě konstruktivní kritiky i pohánějí dopředu. Jistě tedy chápete, že je pro mne na blogu stěžejní text. Psaný projev, který vydávám čtenářům na pospas a psaný projev také očekávám. Nepochybuji, že designe blogu udělá první dojem, ale myslím si, že bych měla být primárně považována za blogerku, ne designérku. Navíc vzhled mého blogu je trvalý, neměnný. Chci se prezentovat texty a fotografiemi, tak to také dělám. Nesdílím články o designu blogu, nedělám aranžmá druhým a rozhodně nejsem v tomto ohledu žádný profesionál.

Jen tak pro zajímavost: tvorba mého designu mi zabrala celkem asi dva týdny. Vytvářela jsem ho ve Photofiltru, doplnila vlastními fotkami, ale i písmy a maskami cizích lidí, které jsou však zdarma bez copyrightu. Nikdo mi s tím neradil, jak to dát na blog, ani míry, aby to pasovalo. Studovala jsem sama rady a články jiných blogerek, které je zdarma uveřejňují na svých blozích, protože je to baví a jsou zkušenější než já, mohou si tedy dovolit radit.

Jak na vlastní designe?
Když tedy pominu, že sama designy nikomu nedělám. Ne, proto, že bych si své zkušenosti chtěla nechat pro sebe, ale protože jich moc nemám a sama dodnes mnoho věcí hledám. Zkrátka toho moc neumím a přece se nechcete učit od někoho, kdo vypotil jeden designe a tím zhasnul? Jestli tedy opravdu chcete pěkný designe, oslovte nějakou blogerku, která se tím zabývá nebo si vygooglete Návod na designe blogu, určitě jich mnoho najdete, stejně jako jsem našla já.

Hodně štěstí v tvoření!
Děláte si vlastní designe nebo ho máte od někoho??
Jak často vzhled blogu měníte??
Dáte více na vzhled nebo si přečtete zajímavé články i na nevzhledných blozích??

TT-První vzpomínky

25. srpna 2016 v 12:33 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Témata týdne jsou každým týdnem zapeklitější a zapeklitější. Byť založením jsem přemýšlivá osoba (dle výroků některých až moc), paměť mi nikdy moc nesloužila. Vlastně právě přemýšlím, co jsem vlastně měla k snídani. Může si tedy takový tvor pamatovat na "první vzpomínku"? Naštěstí prvních vzpomínek máme v životě několik, takže tady je pár těch mých:
První vzpomínka dnes ráno…
…byla samozřejmě na sen. Viděli jste film Král Artuš s Ioanem Gruffuddem v roli Lancelota? Já ano a zřejmě víc krát než bylo zdrávo. Ve snu jsem jako Keltka v římském šatu bojovala proti skřetům (s Tolkienem už bych si taky měla dát pokoj) na zasněžené planině obklopené vysokými horskými štíty. Přísahala bych, že jedna z těch hor byl Everest a problesklo mi hlavou, zda Mallory svůj výstup tentokrát uskuteční (studijní embargo bych měl uvalit už i na Malloryho). Boj byl dlouhý, já těžce zraněná a vyčerpaná. Už jsem polykala andělíčky, když se na obloze objevil Gwaihyro (ten velký orel ze Středozemě - opravdu bych měla ubrat Tolkiena), vedle něho malý jestřáb a do vřavy skřetů pronikli dva koně, jeden nesl na zádech Lancelota, druhý Tristana. Lancelot mě vytáhl k sobě na koně a zřejmě zachránil (nebo mě spasil spíše budík, který zazvonil).


První vzpomínka na rodné město…
...obsahuje bílý altán pod travnatou strání, na které se vyhřívaly kočky. Fascinovaly mě svými různými zbarveními, upřenými pohledy a jak se tak bezelstně rozvalovaly. Uprostřed altánu vyvěral pramen. Pro ty, kteří někdy byli v Karlových Varech, prozradím jméno: Svoboda. U nás v rodině mu neřekneme jinak než pramen U Kočiček.
Pramen Svoboda, moje první fotka tohoto pramene, kterou jsem kdy ukořištila - proto ta špatná kvalita, ale když jsme u toho sentimentu...


První vzpomínka na mého idola…
…kterým dlouhá léta nebyl nikdo jiný než Paddy Kelly z Kelly Family. Každé ráno jsem vstávala, abych stihla Eso a viděla zase znovu ten videoklip, kde má tak nádherně rozpuštěné vlasy a zpívá An Angel. Byla jsem ještě malé dítko, sotva školkou povinné, ale už jsem ho zbožňovala tak, jak jen to naivní dítko s hlavou plnou snů dovede. Tato láska mi vydržela dalších téměř dvacet let. Když jsem však po letech v dospělosti konečně mohla jít na jeho koncert a poznat ho "live", bylo to zklamání. Nefotil se, nepodepsal a vše pro něj byl jen business. Zato jeho bratr Angelo se mohl pro fanoušky rozdat. Tlačil se tam s námi, podepisoval, dokonce i během vystoupení s námi zatrsal. Sice už bych znovu na Paddyho koncert nešla, ale stále ho chci vidět skrze svou první vzpomínku jako to naivní dítě.


Jaká byla vaše první vzpomínka dnes ráno??
Jakou nejranější vzpomínku máte na své rodné město??
Jak jste na tom s idoly - měli jste nějakého a ztratili nebo jste stále věrni??

J. Nikodémová: Odboj a naděje - Vzpomínky na léta 1939-1945

23. srpna 2016 v 18:00 | Eleanor |  Čtenářský deník
Jiřina Nikodémová byla členkou odboje za druhé světové války v oblasti Příbrami a následně Hořovic. Její jméno jsem již zmiňovala v souvislosti s Partyzánským krytem u Újezdu, kde se skrývala v době, kdy byl odhalen gestapem. Nejen o životě v tomto krytu a o dalších obyvatelích, ale i o tom, co předcházelo a následovalo vypráví v této knize.

Stručný děj: Jiřina Nikodémová rozdělila knihu podle let. Každý rok války je pak rozdělen do podkapitol, ve kterých vypráví, co zrovna v rámci odboje dělala a jaké bylo dění v jejím blízkém okolí. Občas se dostane i k větším událostem té doby, ale to opravdu jen zřídka. Poskytuje dobové svědectví a vzpomíná na konkrétní osoby odboje na Příbramsku a Hořovicku ve středních Čechách. Vypráví, jak začínala jako prodavačka v obchodě v Příbrami, jak se k odboji připojila a nadšeně zdůrazňuje své činy v rámci KSČ. Popisuje, jak získávala potraviny pro potřebné a jak těžké podmínky v Čechách za okupace byly. Samozřejmě vypráví i o tom, jak se dozvěděla, že po ní gestapo pátrá a svou strastiplnou cestu zimní nocí z Příbrami až do Komárova. Následně se dostala do krytu, jehož pozůstatky je stále možné navštívit (více zde), a vypráví o životě v něm i lidech, které tam potkala. Po zatčení vzpomíná na mučení a výslechy gestapem, ale i věznění a čekání na smrt. Kniha končí, když ji a její spoluvězně osvobodí americká armáda. Následně je propuštěna a poslána domů. Tím končí i její vyprávění.

Suma sumárum: Kniha určitě nebude pro běžného čtenáře. Autorka nebyla spisovatelka, takže kniha spíše připomíná deník. Vzpomíná v něm jmenovitě na lidi, což jistě ocení studenti lokální historie, i činy místního komunistického odboje. Zároveň je z jejího vyprávění patrné nadšení pro věc, a že svou víru v komunismus neztratila ani čtyřicet let po válce, v době, kdy knihu napsala. Toto dílo považuji za zajímavé subjektivní nahlédnutí do myšlení člena komunistické strany a jeho vzpomínek na dobu okupace a odboje. Nedoporučuji však někomu, kdo má rád romány a potrpí si na souvislý děj.

Domácnost bez knihovny

17. srpna 2016 v 11:40 | Eleanor |  Deník
Dnešní den je pro mne velmi kritický, dočetla jsem další novou knihu a právě řeším nerudovskou otázku: Kam s ní? Zdánlivě zanedbatelný pseudoproblém se díky mé potřeštěnosti zvrhl. Nakonec mě přivedl až k složitým úvahám nad smyslem vlastnění takového množství knih, zda je vůbec normální tak syslit knihy a jak je možné, že v čím dál tím víc domácnostem žádné knihy natož knihovny nejsou?


Smysl vlastnění knih je pro mne jakousi slovní hříčkou, kdy se ptáme po smyslu něčeho, co vlastně smysl nemá. Dobře, je užitečné vlastnit encyklopedie, slovníky a odbornou literaturu. Poskytne to všeobecný rozhled a berličku, pokud zrovna studujete nějaký problém a bez dané literatury se neobejdete. Chápu také, že někdy i půlroční lhůta na půjčení knihy je málo. Konečně patřím ke stvořením, které v noci probudí nějaká nejasnost a musím vstát, jít ke knihovně a nalistovat daný problém. Samozřejmě jen proto, abych si ujasnila, jak to tedy je. Pokud ale nejste takto postiženi a čtete pouze romány a populární literaturu, pak vážně nevím, zda to není jen sběratelský syndrom. Tím nechci nikoho napadat, protože má knihovna (knihovny) obsahují z 80% jen romány a populární literaturu. Perlička je, že některé knihy mě ani nebavily, většinu jsem ani nedočetla a vlastně nevím, proč je nedám pryč. Zde je nasnadě přiblížit mou výchovu. Konečně kořený problému u dospělého bývají většinou v dětství...

Knihovna byla od mého raného dětství posvátná část bytu. Pro někoho to je lednička, pro jiného garáž či počítač, u nás však knihovna a hlavně její obsah: knihy. Otec mě vychovával v lásce ke knihám, tak silné, že jsem se zhruba až do dvaceti let bála jen dotknout jeho knih z knihovny. Co kdyby mi ta svátost upadla a on to viděl? Co kdybych ji zapomněla někde rozevřenou hřbetem nahoru? Co kdyby mi, nedej bože, na ní něco ukáplo nebo jsem náhodou nedopatřením ohnula list? Podotýkám, že to nejsou žádné rukopisy ani finančně hodnotné knihy, jsou to prostě knihy, kterých vyšly tisíce, a občas se nějaký ten výtisk dostal do knižního nebe: k nám. Následkem toho všeho je, že jsem si od raného dětství začala budovat vlastní knihovničku, kde Honzíkovu cestu a Babičku Boženy Němcové brzy doplnil Pán Prstenů, následně Eragon a nakonec se přistěhoval i v několika textech Platón. Snad nejsem poslední, kdo vnímá v tomto světě technologií knihy, jako cenný zdroj informací i zábavy a obklopuje se jimi raději než kabelkami či botami. Když se tak rozhlédnu, tak to u ženy v produktivním věku v 21. století asi opravdu nebude normální...

Čtení knih je pro mne přirozeností stejně jako dýchání. Čtení, listování, "sosání" informací a "rochňání" se ve faktech, ze kterých se snažím vyvodit něco nového či vše dát do smysluplného celku, který nakonec mohu předložit na blogu (či na katedře). Když pak jsem u někoho, kdo vyhazuje staré knihy, ráda je adoptuji (samozřejmě po pečlivém výběru), a když je pak přečtu, uložím je do knihovny. Je to vlastně takové odkladiště přečtených knih, ale nikdy mě nenapadlo dát knihu pryč. Konečně kam? Většina lidí čte pouze nové romány, a kdybych tyto staré antikvariátní kusy věnovala, skončí s největší pravděpodobností v koši.

Domácnosti bez knihoven se stávají trendem. Poslední dobou jsem se v domácnostech známých nesetkala s tím, že by měli knihovnu, snad jen sem tam pár knih z knihovny. Znamená to, že ti lidé nečtou? Nebo nečtou jen knihy, které nemají pestrobarevnou obálku a datum vydání delší než deset let? Když se podívám na návrhy moderních domácností, tak je kladen důraz na vzdušnost prostoru, ale to, že televize zabere půl stěny obýváku a hi-fi souprava druhou, už nevadí. Nebylo by užitečnější zmenšit obrazovku a přidat poličku na pár knih? Nejen že knihovny z domácností mizí, ale už s nimi do budoucna nepočítají ani bytoví architekti.

Čímž se dostávám k tomu, že by mě zajímalo, jak jste na tom vy:

Máte doma knihovnu, popřípadě máte tam i knihy staršího data??
Čtete i knihy z antikvariátu?? Máte nějaká oblíbená klasická díla??

TT - Zkusme změnit názor

15. srpna 2016 v 21:13 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Zkusit změnit názor je opravdu zapeklitá výzva. Aktuální téma týdne mě tedy donutilo ponořit se do hlubin archivu mého psaného projevu. Jak jinak bych měla objektivně posoudit, zda jsem vůbec schopná změnit názor, než porovnat své současné myšlenky s těmi minulými? Vybrala jsem takovou menší úvahu z r. 2011. Pět let se občas může zdát jako mávnutí motýlích křídel. Když však dělí dvacetiletého člověka a pětadvacetiletého, myslím, že to je velmi dlouhá doba. Je otázka, zda bych dnes vůbec se svým dvacetiletým já vydržela v jedné místnosti... Pojďme ale k samotnému článku z minulosti s názvem Kdo si počká...
Čertice, tvor, který názor nikdy nezmění: jídlo a spánek se budou vždy dělit o první příčku.

"Kdo si počká...Opravdu se dočká? Toto přísloví nám od dětství vtloukají rodiče do myslí, aby nás naučili trpělivosti. Už nám ale nikdo neřekne, kdy jsme trpěliví moc dlouho. Co když jsme v dobré víře čekali, až nám šance proklouzla mezi prsty? Co pak?

Čekáme na lásku, čekáme na štěstí, čekáme na povýšení. Naše životy jsou jedno velké čekání. Nakonec, ve vší své nespokojenosti doufáme, že přijde jiný život a prosíme smrt, aby nás už do něj vzala. Myslím, že právě v tom je ten problém. Co když se naše matky mýlily? Možná je čekání chyba. Co jsme promarnili jednou, ztratíme znovu, pokud si neuvědomíme, že nepřijde kouzelný skřítek, který nám zaťuká na rameno a řekne: "To je ono, jdi a dosáhni svého cíle." Nenaučíme-li se vstát a chopit se šance, může přijít stokrát a my stejně budeme nešťastně sedět v koutě. Zběsilé poskakování všude kolem, nám ale také přinese spíš zmatek než užitek, chce to tedy i trochu trpělivosti.

A to je ten další problémem: najít hranici. Kdy je moudré čekat a kdy jednat? Když někoho léta tajně milujeme, měli bychom mu své city vyjevit či čekat, až se i on zamiluje do nás? Smůla je, zakouká-li se do naší kamarádky. Tím naší šanci odzvoní umíráček. Je to osudová chyba či jen křižovatka? Snad nás tato volba dovedla k cestě, která nám ukáže tu pravou lásku. Možná už na příští křižovatce bude stát se zásnubním prstýnkem náš vyvolený či spřízněná duše. V dáli však může být další křižovatka s jiným vyvoleným a s ještě šťastnějším životem, co tedy pak?

Myslím, že čekat je nesmysl, stejně jako jednat ukvapeně. Každý věříme v něco jiného. Stálé otázky jsou ctností filozofů. Však i ti by se museli věčným bádáním zbláznit. Řešit správnost každého rozhodnutí je i na ně příliš složité. Pravda je hbitá muška, než abychom ji mohli chytit. Poletuje kolem, ale je příliš chytrá než aby se nechala chytit. Ať už tedy budeme čekat či jednat, výsledek bude stejný. Pokud si za svým rozhodnutím nebudeme stát, nikdy se z bludného kruhu pochyb nevyhrabeme. Nikdo neví, co ho čeká. Nějak bylo, nějak bude. Tak, co přestat čekat na budoucnost a začít žít přítomností. Srdce nám napoví, a když nebude vědět, rozum občas taky nemluví hlouposti. Jedním si však můžeme být jistí, vždy musíme čekat neočekávané. Protože právě to přijde."


Při zpětném pohledu dnes musím uznat, že jsem se určitě změnila v radikálnosti názorů. Je zajímavé, jak jsem kdysi viděla svět jako složeninu černé a bílé, buď-anebo, žádný kompromis. Věřila jsem v Pana Dokonalého, který je jen jeden na světě a někde na mě čeká. Dnes už bych tak romantická nebyla. Myslím, že šťastný vztah je možný s vícero protějšky, ne jen s tím jedním na světě. Pokud se dva doplňují a vládne mezi nimi důvěra a tolerance, je to určitě dobrý základ. Pak už jen snaha o vztah pečovat. Samozřejmě je vše na rozhodnutích. Zůstat či odejít, na to máme neustále právo, už proto, že ten druhý to může vzdát. Šťastný život už také nepovažuji za něco, na co si musíme počkat či to pracně získat. Opět to vidím jako možnost volby v každodenním životě. Budu se usmívat, budu se radovat z maličkostí a učiním sama sebe šťastnou s tím, co mám nebo se budu trápit nad tím, co nemám a zoufale koukat do budoucna na to, co může, ale nemusí přijít? Je to jasná volba, kterou činíme každý den v každé situaci. Co se pravdy týče, dozrála jsem do role skeptika, který už ji jako mušku nevidí... Vlastně ji nevidí vůbec.

Souhlasím se svým minulým já snad jen v tom, že "bychom měli žít přítomností" a "že musíme čekat neočekávatelné". Konečně život je plný překvapení a vše se stále mění. Vždyť si jen zkuste porovnat své minulé názory s těmi současnými. Ať už chceme nebo ne, měníme se a s námi i svět kolem nás. Můžete zkoušet měnit své názory, svůj život, cokoli. Konečně je to jen na nás...

Postřehli jste také nějakou změnu názoru u sebe?? Na co??


Arthur Conan Doyle - Modrá karbunkule

12. srpna 2016 v 12:40 | Eleanor |  Čtenářský deník

Povídka vyšla poprvé v lednu 1892 pod názvem The Adventure of the Blue Carbuncle. Je sedmou povídkou ze sbírky dvanácti: The Adventure of Sherlock Holmes. Povídka byla třikrát dramatizována v rádiovém vysílání BBC.

Stručný děj: Sherlock Holmes má na případy opravdu štěstí. Dalo by se říct, že ho sami vyhledávají. Poslíček Peterson je svědkem přepadení muže, když mu chce pomoci, tak oběť i pachatelé ve zmatku utíkají. Na místě činu zůstala jen vánoční husa s věnováním a buřinka. Poslíček vše vezme a odnáší do domu na Baker Street 221B.

Vánoční husu však Sherlock Petersonovi nechává, protože než by našel pachatele, jistě by se zkazila. Petersonova žena však v jejím krku najde modrou karbunkuli. Když ji poslíček přinese, získává Sherlock ještě větší zájem na tom, najít majitele husy. Konečně tento drahokam byl před pár dny ukraden a má nevyčíslitelnou cenu. Dává tedy do novin inzerát, že našel husu a buřinku. Přihlásí se pan Henry Baker. S nadšením si bere novou, čerstvou husu, což znamená jediné - on o drahokamu nevěděl. Věděl však od koho husa byla. A tak detektiv pátrá od prodejce k prodejci až se setkává s překvapivým pachatelem.

Suma sumárum: Další z řady povídek, kterou mohu vřele doporučit, protože má vše, co očekávám: originální zápletku, napětí a samozřejmě i nepředvídatelný děj.

Perlička na závěr: Karbunkule je odborné označení pro jakýkoli rudý drahokam, který byl leštěn a broušen, nikoli však řezán. Označení tedy může odkazovat k rubínům či českému granátu. Z toho vyplývá, že Modrá karbunkule je fiktivní drahokam. Modré jsou například safíry, k těm se však označení "karunkule" neváže.

Jeffrey Archer - Cesta slávy

11. srpna 2016 v 12:07 | Eleanor |  Čtenářský deník
Když se řekne mýtus, vybaví se většině z nás smyšlená historie, kdy je hlavní hrdina (snad) kdysi žijící osobnost, po níž nám zůstalo jen jméno a hromada udatných skutků, které zdaleka přesahují lidské síly a schopnosti. Skutečný člověk je tedy pohlcen mýtem a prakticky zaniká. Pokud si však myslíte, že vytváření mýtů byla výsada přírodních národů, kterou podědil středověk, jste na omylu. Ani rozumem osvícené osvícenství se z područí mýtů nevymanilo, dokonce ani ještě osvícenější 21. století tomuto trendu neuniklo. Příkladem je tato kniha o životě slavného horolezce první poloviny 20. století - George Malloryho.

(Detaily knihy na CSFD)

Stručný děj: Budoucí slavný horolezec George Leigh-Mallory (1886-1924) již od raného dětství miluje lezení po výškách. Kniha začíná ve chvíli, když jako malý kluk využije rodinného výletu k moři a vleze na strmé útesy nad mořem. Otec mu následně musí pomoci dolů, ale už tehdy si uvědomí neuvěřitelný talent svého syna. Na střední škole se stává členem turistického spolku a s ním slézá první nižší kopce ve Skotsku. Není překvapivé, že i zde se projeví jeho nadání a svými schopnostmi předčí i dospělého vědoucího skupiny. V této době také získává cennou lekci: nahoru to jde vždy lépe než dolů. Jeho schopnosti mu pomohou dostat se dokonce na Cambridge a získat srdce své vyvolené, Ruth. Jeho druhá láska, Mount Everest mu však uniká. Když se už chystá výprava, které by se měl George účastnit, vypuká první světová válka. On již jako profesor se účastnit nemusí, přesto se dobrovolně hlásí a brzy je raněn. Po konci války již nestojí geografické společnosti a alpinistickému klubu nic v cestě, mohou vyslat první britskou expedici do Himalájí, aby na vrcholu nejvyšší hory světa zavlála jako první vlajka Spojeného království. Tyto cesty jsou dle knihy dvě, během první je však George natolik zdrcen ztrátou šerpů v lavině, že se na horu odmítá vrátit. Ruth ho však přesvědčí, takže o dva roky později vyráží na další výpravu. Tentokrát vrcholu dosáhne spolu s mladičkým Sandy Irvinem. Cesta nahoru je však lehčí než dolů…

Suma sumárum: Jsem posedlá osudem a životem George Malloryho. Pročetla jsem jeho články, životopisy, co napsali jeho blízcí přátelé i všechny dopisy, ke kterým se mi jen podařilo dostat. Když jsem tedy zjistila, že byl napsán i román na motivy jeho života, musela jsem ho mít. Což o to, knihu jsem zhltala jedním dechem. Je čtivá, děj svižně ubíhá a čtenář nemá ani chvíli, aby se nudil. Na druhou stranu zdůrazňuji, co je psáno na úvodní stránce: "Inspirováno skutečným příběhem"! Nečekejte biografii, má k ní daleko. V rozhovorech se sice autor honosí tím, že studoval prameny, ale buď ty znalosti v knize úmyslně nepoužil, nebo přečetl jen těch pár dopisů, co částečně ocitoval v závěru knihy. Hraje si s osobnostmi, fakty ba i daty. Staví George Mallory na piedestal a vytváří tak mytologického hrdinu na úkor historické osobnosti. Pokud si tedy chcete přečíst pěkný román o touze zdolávat výzvy a jste nadšeným amatérským horolezcem, bude to kniha pro vás. Pokud však toužíte po faktech a poznání George Malloryho jako historické osobnosti, najděte si jiný zdroj.

Arthur Conan Doyle - Ohyzdný žebrák

9. srpna 2016 v 21:47 | Eleanor |  Čtenářský deník
Výzva se Sherlockem Holmesem

V pořadí osmý příběh se slavným detektivem. Poprvé vyšel roku 1891 pod názvem The Man with the Twisted Lip. Poprvé byl zfilmován už třicet let od vydání tj. r. 1921. Nicméně se povídka dočkala i dalších zfilmování.

Děj povídky: Káťa Whitneyová přichází zoufalá za svými přáteli, manželi Watsonovými. Její manžel Isa se již dva dny nevrátil domů. Doktor Watson se ujme svých lékařských povinností a vydá se za panem Whitneyem, přesně ví, kde ho hledat. Muž je totiž závislý na opiu. Watson ho najde v opiovém doupěti jako mnohokrát předtím. Na místě však potkává někoho, koho nečekal: Sherlocka Holmese. Pana Whitneyho tedy usadí do drožky a pošle zpět za manželkou, sám se však vydává za Sherlockem.

Ten ho zavede ke své drožce a jedou společně do domu U Cedrů, kde je Holmes ubytován. Po cestě seznamuje svého starého přítele s novým případem. Roku 1884 se do této části Londýna nastěhoval Neville St. Clair, za tři roky se zde oženil a žil úplně běžný život. Jednoho dne odešel ráno do práce jako vždy, ale náhoda tomu chtěla, aby jeho manželka šla do doků, kde si vyzvedávala v lodní společnosti balíček. V jednom z oken zašlých domů s pochybnou pověstí uviděla vyděšenou tvář svého muže a následně jakoby ho někdo zatáhl zpět do místnosti. Když do domu vběhne, je zadržena. Následně je manželům plášť nalezen na břehu řeky a z jeho vraždy je obviněn ohyzdný žebrál. Vše se stalo v domě, kde se nachází i opiové doupě, kde se se setkal Sherlock s Watsonem. Zoufalá žena se vydala za Sherlockem, aby jí pomohl muže najít a přijít na to, co se mu stalo. Známý detektiv tedy pátrá v přestrojení, aby odhalil opravdu zvláštní zaměstnání pana Whitneyho.

Suma sumárum: Svižná povídka, která není zdržována zbytečnými zdlouhavými popisy. Sherlockovo pátrání je napínavé a zápletka vskutku nečekaná.

Perlička na závěr: Roku 1889 nebylo v Londýně protizákoné prodávat opium a jiné drogy. Ačkoli právě opium bylo spojováno s podsvětím a zločinem, nebylo prohlášeno za ilegální.

V jednom bodě nazve Mary svého manžela Watsona, James. To je zarážející vzhledem k tomu, že za jeho křestní jméno je Doylem vždy uváděno jako John a prostřední bylo vždy zmíněno jen písmenem "H.". Fanoušky to vede k dohadům, že je to zkratka jména Hamish, což je varianta jména James.

Arthur Conan Doyle - Spolek ryšavců

8. srpna 2016 v 16:25 | Eleanor |  Čtenářský deník
Výzva se Sherlockem Holmesem.

Tato povídka vyšla poprvé v roce 1891, originálním názvem The Adventure of the Red-Head League. A. C. Doyle tuto povídku označil za druhou nejoblíbenější ze sbírky dvanácti povídek The Adventures of Sherlock Holmes.



Děj povídky: Doktor Watson navštěvuje Sherlocka Holmese ve chvíli, kdy je tam se svým problémem zrzavý pan Wilson. Ten přinesl neobvyklý inzerát, ve kterém Klub ryšavců hledá nového člena a pracovníka. Sám pan Wilson má malou zastavárnu, která moc nevydělává, a pomocníka na poloviční plat. Podle Sherlocka je zvláštním nejen spolek, ale i takto ochotný pomocník. Navíc právě tento zaměstnanec upozornil svého šéfa na daný inzerát a na konkurz ho doslova odvlekl. Tam byli z jeho barvy vlasů uchváceni, takže dostal práci: za 4 libry týdně opisoval od 10 do 14 hodin hesla ze slovníku. Jeho pomocník mu samozřejmě slíbil, že za něho v daný čas rád zaskočí. Podmínkou spolu totiž je, že v daný čas nesmí opustit kancelář. Po osmi týdnech přichází pan Wilson do práce a po Spolku jakoby se slehla zem. Pan Wilson se proto vydává za známým detektivem, aby případ objasnil.

Ten navštíví obchod, kde je zrovna prohnaný pomocník. Následně si projde blok a vše mu je jasné. Spolek ryšavců byl jen zástěrka pro něco většího.

Suma sumárum: Chápu Doylovo nadšení z této povídky. Zápletka je originální, děj svižně ubíhá a určitý čas je i čtenář v napětí. Co víc si od detektivní povídky přát?