Červen 2016

M. Burgess: Lady - můj život v psí kůži

30. června 2016 v 10:00 | Eleanor |  Čtenářský deník
Kniha, která vyšla už v roce 2001, nicméně dostala jsem se k ní až nyní. Je to jedna z knih, co si prostě bezmyšlenkovitě koupíte v Levných knihách, pak ji přinesete domů, odložíte... a najdete po patnácti letech s tím, že byste si ji tedy už konečně měli přečíst. Od knihy jsem vlastně ani nic nečekala, spíše jsem předpokládala, že ji projedu, odložím a nechám upadnout v definitivní zapomnění - omyl, zaujala mě natolik, že už tady datlím novou recenzi.
Detaily o knize zde

Sandra Francyová je sedmnáctiletá dívka, naprosto připravená o iluze a znuděná životem plným pravidel. Vzbouří se svému vzornému životu, opustí přítele Simona i nejlepší kamarádku Anie. Logicky se zhorší i ve škole a nepomohou ani přímluvy rodičů, kteří byť se rozvedli, začali spolu komunikovat jen kvůli jejímu vzdoru. Sandra se začne potulovat ulicemi a nevyhne se ani množství aférek. Přesto ji naštve, když ji v jedné uličce, kam se schovala s další známostí "na jednu noc", nazve bezdomovec děvkou. Naštvaně mu vyrazí plechovku piva, což vede k rozběsnění bezdomovce, který jí žene přes půlku města.


Když Sandra zakopne, chce se na ní rozzuřený bezdomovec vrhnout, ale najednou se vyděsí a uteče. Dívka následně běží domů, kde ji čeká další šok - panika, všichni na ní křičí a ječí. Po chvíli jí dojde, že je pes a tedy ji nikdo nepoznává. Nešťastná z nově nabyté podoby a zavrhnutá vlastní rodinou najde opuštěný dům. Tam ji vyhledají další dva proměnění lidé - Káma a Mitch. S nimi začíná poznávat nový život a vzhledem k dalším negativním zkušenostem, jak s již zmíněným bezdomovcem, tak s rodinou, se pomalu stává právoplatným psem a nachází konečně štěstí, jen ve psím těle.

Suma sumárum:
Na Databázi knih jsem knihu shrnula následovně:

"Knížka vlastně o ničem, ale zároveň plná myšlenek a dojmů, takže jsem se nemohla odtrhnout. Skrze hlavní hrdinku poukazuje autor na nesmyslnost lidského života. Přitom věrohodně nahlíží do světa psů a poskytuje pohled na lidské problémy očima psa."

A byť to může znít paradoxně, kniha na mě tak skutečně působila. Nemá žádnou závratnou zápletku ani děj, ale způsob, jakým autor nahlíží do psího světa je opravdu úchvatný. V úvahách o životě a absenci jeho smyslu v lidské společnosti, se pak dle mého mnoho čtenářů najde, ať už to přiznají či nikoli. Obecně bych však knihu doporučila spíše přemýšlivým čtenářům, bádajícím po smyslu života. Kniha se totiž zabývá velmi specifickým tématem a myslím, že do mainstreemové literatury zrovna nezapadá.

Úryvek:

"… A pak jsem myslela na život psa, na život pod hvězdnou oblohou, s rosou v kožichu, se štěňaty, která odejdou, a já budu jenom trochu smutná. Život není plný starostí a práce, je o loajalitě, krvi, strachu a lásce…"


BURGESS, Melvin. Lady - můj život v psí kůži. Víkend, 2003, s. 142.

Do jakého zvířete byste se chtěli převtělit, byť jen na chvíli a proč??

TT - "Jdi a kup si mozek" trochu odlehčeně

27. června 2016 v 20:27 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Týden co týden nás Téma týdne svádí k filosofickým úvahám, vedoucích nás do hlubin naší dumající duše, spoutané nejistotou a zmarem. Tento týden však na to nemám náladu. Rozmarné léto mi rozproudilo krev v žilách a já se chci smát a bavit. Dovolila jsem si tedy udělat menší kompilaci drobných animací na téma mozek, občas i nějakých mouder. Konečně stejně se všichni raději kocháme pohledem na obrázky než na zdlouhavé texty ;) Směle dál k "celému článku" a (s)mějte se:)

(Zdroj foto)


N. Belofsky: Podivná medicína

25. června 2016 v 9:51 | Eleanor |  Čtenářský deník
Pokud jste v době dětství a dospívání milovali sérii knih Děsivé dějiny, ale nyní si připadáte už příliš velcí na to, abyste po nich opět sáhli - určitě čtěte dál!

(Kdopak uhodne, jaké léky jsem použila na focení? Pokud si však připadáte více přírodně zaměřeni, mám i pro vás hádanku - jaké byliny jsou na pravé straně?:))
detaily knihy: zde

Vzpomínáte se sentimentem na děsivá fakta doplněná působivými ilustracemi z edice Děsivé dějiny? Přišly vám ty informace občas nereálně či přitažené za vlasy? Inu, možná byly, možná ne. Těžko říct, konečně byla to četba pro děti, která je měla donutit číst a zajímat se o historii.

Tato kniha je takovým děsivě dějinným pohledem na historii lékařství jen pro dospělé. Nepotkáte tam karikatury, ale zato najdete na konci seznam použité literatury, kde si můžete případná fakta dohledat... Popisy a děsivosti popsané v této knize tedy nehodíte za hlavu jako smyšlenky autora, který se snaží dějinám lékařství vysmát, ale naopak vám přejede mráz po zádech při zjištění, že narodit se o pár set let dříve, mohlo vás zabít jen pouhé škrábání v krku. Respektive, to by vás asi nezabilo, pokud by se do léčby nevložili lékaři. Postupy v knize zmiňované tedy mají historický základ a jsou takovým kompendiem podivných léčených metod od antiky po současnost.

To je ale tak všechno, co na knize oceňuji. Jinak četba jako taková je dost nemastná neslaná. Metody jsou podávány čtenáři formou, jakoby si autor dělal výpisky při četbě odborné literatury a následně je publikoval. Kniha je rozdělena do jednotlivých období (čti kapitol) a ta do podkapitol. Inu období se mu i tak prolítají (což je vzhledem ke snaze o historickou komplexnost pochopitelné), že nakonec člověk ztrácí pojem o tom, kde se vlastně nachází a vše zůstává u nevydařené snahy o podání historického pohledu. Podkapitoly jsou pak ještě zamotanější. Jejich názvy jsou zavádějící a většinou se k nim vztahuje pouze první odstavec s tím, že v těch dalších už si autor bloumá kdesi na úděsných loukách vývoje medicíny a doplňuje tam nárazově, co se mu zrovna zachce. Ucelenější začínají být až od 4. kapitoly. Přesto to ve mně zanechalo pocit zmatku, a byť si nějaké "podivné" případy pamatuji, vlastně nevím, do jaké doby si je pořádně zařadit.

Suma sumárum:
Téma knihy je opravdu zajímavé. Dnes je sice známé, že dříve byli mezi lidmi šarlatání a mastičkáři, ale už není tolik známo, že ti šarlatání, kteří nakonec vzpláli jasným plamenem na středověké hranici, byli ti, kdo lidem pomáhali. Odborní "studovaní" doktoři pak byli většinou tou pravou příčinou úmrtí pacienta. Knize se nedá upřít odbornost, ale způsob, jakým jsou informace čtenáři prezentovány je chaotický a neucelený. Navíc občasné poznámky autora zavánějící sarkasmem považuji za nemístné (a že mám černý humor hodně ráda). Kdyby knize autor věnoval více času a propracoval více vývoj a zařadil procesy aspoň rámcově do dané doby, jistě by byla kniha čtivější. Knihu tak doporučuji pouze vzhledem k její jedinečnosti, ale ne vzhledem ke stylu autorova psaní a podání. Snad i proto ode mne dostala 2 hvězdy z pěti...

První kázání nervózního kněze

23. června 2016 v 9:25 | Eleanor |  Deník
Protože humoru není nikdy dost, přidávám další perličku, co mě pobavila. Pochází z dopisu arcibuskupa mladému knězi, který byl na svém prvním kázání poněkud nervózní a trochu se mu vymklo z rukou...

Mladý farář byl před svým prvním kázáním tak nervózní, že skoro ani nemohl mluvit. Příští neděli, před druhým kázáním, se zeptal přítomného arcibiskupa, co má dělat, aby se uvolnil. Ten mu poradil: "Kápněte si do vody trochu vodky, uvidíte, že po pár hltech budete trochu klidnější."

Farář poslechl a skutečně, cítil se tak dobře, že by dokázal mluvit i ve vichřici. Po bohoslužbě se vrátil do sakristie, kde našel lístek od arcibiskupa:

Vážený Otče:

Příště si nalijte vodku do vody, ne vodu do vodky. V dalším připojuji pár poznámek, aby se neopakovalo to, co jsem viděl na dnešní mši:

  • Na okraj kalicha není nutné dávat kolečko citrónu.
  • Ty kabinky v boční lodi jsou zpovědnice, ne toalety.
  • Snažte se neopírat o obraz Panny Marie, a už vůbec ji nemusíte objímat a líbat.
  • Máme 10 přikázání, ne 12.
  • Apoštolů bylo 12, ne 7, a žádný z nich nebyl trpaslík.
  • Našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Apoštoly nenazýváme "JC & His Boys".
  • Ježíš Kristus byl pomazaný, nikoliv namazaný.
  • Svatému Kříži neříkáme "Velký Téčko".
  • David porazil Goliáše prakem a kamenem, není pravda, že by ho "dojebal", ani mu nedal "lekci na kterou do smrti nezapomněl".
  • Jidáše neoznačujeme za "zkurveného zmrda".
  • Svatého Otce sa nesluší nazývat "Papa Ratzi".
  • Bin Ládin neměl prsty v Ježíšově smrti.
  • Svěcená voda je na požehnání, nikoliv na osvěžení zátylku.
  • Nikdy se nemodlete vsedě na schodech před oltářem.
  • Hostie nejsou chipsy, tedy je nepřikusujeme k vínu, ale rozdáme věřícím.
  • Věřící vhazují příspěvky do pokladničky dobrovolně, nápis: "Vaše spropitné je můj plat" je tedy na pokladničce zcela zbytečný.
  • Hříšníci půjdou do pekla, ne do pr***.
  • Při otčenáši je možno zvedat ruce k nebesům, ale ne se kývat do vlny.
  • Vaši iniciativu, aby si všichni přítomní zatancovali, hodnotím kladně, ale dělat vláček po celém kostele, to nemusíte.

DŮLEŽITÉ:
Ten, co seděl v koutě u oltáře, a o kterém jste tvrdil, že to je "buzík v sukni" a "transvestita bez mejkapu", to jsem byl já.

Doufám, že do příští neděle tyto nedostatky napravíte. Jinak na druhé kázání to bylo celkem dobré.


S pozdravem, Arcibiskup


Der Kreis

21. června 2016 v 19:12 | Eleanor |  Filmový koutek
Dnes se ve Filmovém koutku podíváme na film Der Kreis, který svou částečně hranou a částečně dokumentární formou přibližuje život homosexuálů v 50. a 60. letech 20. století ve Švýcarsku. Hlavními postavami i vypravěči jsou Erns Ostertag (*21. 1. 1930) a jeho manžel Röbi Rapp (*27. 5. 1930).

Již během titulků se seznámí se starým manželským párem. Jeden z nich zpívá píseň z dob raného mládí, druhý dojatě přihlíží. Nahlédneme do jejich domácnosti a následně se vrátíme v čase do dob jejich mládí, na počátek jejich vztahu.

Film nás zavede do Curychu roku 1956, kde se seznámíme s mladým učitelem Ernstem Ostertagem. Tento mladý muž pocházející ze zámožné, avšak konzervativní švýcarské rodiny, je poměrně liberální. Jak ve svých učebních metodách, tak v osobním životě, kdy se vyrovnává se svou homosexuální orientací. Švýcarsko je v této době jednou z mála zemí, kde není homosexualita v ilegalitě, byť morálně odsuzována je stejně jako ve zbytku Evropy. Ernst se postupně dostává do společnosti Der Kreis-Club sdružující homosexuály, která se utvořila kolem časopisu Kruh (něm. Der Kreis).

Tento časopis byl vydáván mezi lety 1932 až 1967. Při svém vzniku byl zaměřen na dodržování lidských práv v souvislosti s homosexualitou - homosexuálně orientovaný jedinec, by měl mít stejná práva jako heterosexuál. Původní zaměření na lesbičky se změnilo roku 1942, kdy se do vedení dostává herec Karl Meier, který vystupoval pod pseudonymem Rolf. Ten z časopisu udělal exkluzivní gay magazín. Rolf dostal časopis až na vrchol. Získal mu čtenáře nejen ve Švýcarsku, ale i v Německu, Nizozemí či dokonce i za velkou louží, v USA.

Film Der Kreis z roku 2014 se pak odehrává v období vrcholu a úpadku Kruhu, na který nahlížíme právě Ernstovýma očima spolu s dokumentárními prostřihy na vzpomínky dalších pamětníků jako například Ernstova partnera, Röbiho Rappa.

Jako hlavní příčina úpadku časopisu je prezentováno množství vražd gayů, kdy jsou homosexuální oběti prezentováni jako násilníci, kteří byli zabiti svými "italskými gigoly" v sebeobraně. Kruh se stává symbolem této nemravnosti a stává se veřejně odsuzovaným. Zároveň začíná být do Švýcarska dovážena skandinávská pornografie, která též oslabuje poměrně zdrženlivý časopis, který se snaží vyjít vstřít švýcarské cenzuře. Roku 1967 tedy Der Kreis oficiálně zaniká a spolu s ním i klub kolem něho. Později zakládá právě Ernst s Röbim časopis nový Club68 a kolem něho se utváří gay společenství, které přetrvává dodnes.

Suma sumárum:
Tento film považuji za opravdu zajímavý dokument, kde hrané scény umocňují divákův prožitek a barvitě doplňují vyprávění pamětníků. Tématika boje homosexuálů za rovnoprávnost a uznání je z mého pohledu stále opomíjena, a tento film upozorňuje, že i tento boj má svou historii.

Titulky k filmu:
Film je možné v Čechách běžně sehnat, nicméně v původním znění. Pokud tedy neovládáte švýcarskou němčinu a francouzštinu, budete mít s největší pravděpodobností problém s porozuměním. Proto moje kamarádka Durancie, které vděčím i za seznámení s filmem, vytvořila kompletní titulky v češtině, které si můžete stáhnout zde. U ní na blogu Claudia Angoli se také můžete podívat na její verzi recenze. Příjemný pokuk! :)

(zdroj; zleva Matthias Hungebühler, Ernst Ostertag, Röbi Rapp, Sven Schelker)

Zážitky amatérského ochutnávače chilli

19. června 2016 v 10:54 | Eleanor |  Deník
Včera jsem si vzpomněla na poměrně starý vtip, nicméně ráda bych se o něj s vámi podělila.


Poznámky nezkušeného porotce jménem Frank z východního pobřeží:

Nedávno jsem byl poctěn pozváním k rozhodování na soutěži ve vaření chilli.
Jeden z rozhodčích totiž onemocněl a já zrovna sháněl nějaký kšeft. Zbývající dva
rozhodčí (rodilí Texasané) mě ujistili, že to chilli není tak ostré, jak se říká, a kromě
toho mezi ochutnávkami se splachuje pivem, které dostanu
v neomezeném množství zdarma. Takže jsem nabídku přijal...
Následují opisy bodovacích lístků:

MIKOVA PÁLIVÁ OBLUDA
SUDÍ 1: Moc rajčat. Příjemně rychlý nástup.
SUDÍ 2: Jemná, osvěžující chuť rajčat. Nijak výrazně ostré
FRANK: Kurvafix, to by slouplo barvu ze silnice!!
Plameny uhasilo až druhé pivo. Doufám, že tohle bylo nejhorší, co mě
mohlo potkat. Ti Texasani jsou fakt cvoci!

ARTURŮV PLAMEŇÁK
SUDÍ 1: Krásná kouřová vůně, jemná příchuť vepřového. Slaboučký nahořklý
ocásek.
SUDÍ 2: Skvělá chuť domácí grilovací omáčky, mohlo by být více pepře
FRANK: Fakt nevim, co bych měl kromě bolesti cejtit...
Musel jsem odhánět lidi, co mi chtěli poskytnout masáž srdce, aby
radši běželi pro pivo. Když viděli můj obličej, narazili druhý sud.

FREDŮV "POŽÁR VE STÁJI"
SUDÍ 1: Perfektní požárnické chilli! Perfektně ostré, možná by to chtělo fazole.
SUDÍ 2: Chilli bez fazolí, mírná, příjemná chuť mořské soli, virtuózní práce
s pepřem.
FRANK: Volejte chemiky, někdo sem vyklopil cisternu jaderného odpadu!
Nosní sliznice mě pálí jako bych šňupal kyselinu sírovou. Všichni už znají
postup: pivo mi podávají řetězem, abych neuhořel. Barmanka mě praštila
do zad, abych se neudusil; páteř mám teď před sebou na stole. Ze všeho
toho piva už jsem taky na sračky.

BUBBOVA ČERNÁ MAGIE
SUDÍ 1: Omáčka s černými fazolemi, prakticky žádné koření. Slabota.
SUDÍ 2: Černé fazole s mírně nakyslou příchutí. Dalo by se to možná použít jako
omáčka k dušené rybě, ale chilli to rozhodně není.
FRANK: Cítil jsem, že mám něco na jazyku, ale žádnou chuť - je možné, aby
chuťové buňky na jazyku úplně odumřely?
Sally, barmanka, stála připravená za mnou s tácem tupláků; tahle 150ti
kilová machna začíná vypadat docela žhavě.

LINDIN OSTRAŇOVAČ RTĚNKY A RTŮ
SUDÍ 1: Silné, masité chilli. Čerstvě umletý cayenský pepř, velmi ostré, bleskový
nástup. Velice působivé.
SUDÍ 2: Chilli se sekaným hovězím masem, představoval bych si trošku víc rajčat.
Cayenský pepř je skvělý nápad.
FRANK: Zvoní mi v uších, pot ze mě lije a nemůžu zaostřit oči. Uprdnul jsem si
a několik lidí za mnou museli odvézt na ARO. Soutěžící se urazila, když
jsem utrousil, že mi ta její leptací pasta zřejmě způsobila trvalý poškození
mozku. Sally mi musela zastavit krvácení z jazyka proudem piva z pípy
přímo na jazyk. Asi mi upadnou rty a vypadají zuby. A nejvíc mě sere, že
oba zdejší rozhodčí mají pořád kecy, abych přestal křičet. Nejradši bych ty
vidláky nakopal do prdele.

VĚRČINA VEGETARIÁNSKÁ VARIACE
SUDÍ 1: Řídká, ale velmi chutná vegetariánská omáčička. Perfektně vyvážený poměr
koření a pepře.
SUDÍ 2: Zatím nejlepší. Agresivní směs pepře, papriček, cibule a česneku.
Špička.
FRANK: Moje střeva jsou v jednom ohni. Když jsem si uprdnul, posral jsem se,
a mám strach, že se to prožere židlí. Nikdo už za mnou nepostává kromě
Sally. Musí být ještě větší magor, než jsem si myslel. Necítím držku a prdel
si budu muset rok utírat sněhem.

SUSANNINA STRAŠLIVÁ ŠÍLENOST
SUDÍ 1: Středně ostré chilli, příliš mnoho nakládaných papriček z konzervy.
SUDÍ 2: Chutná to jako by tam kuchařka tu pixlu pepře zvrhla na poslední chvíli.
Musím vyjádřit své obavy o Franka; vypadá, jako by nebyl zcela ve své
kůži a neustále sprostě kleje.
FRANK: Kdybych si v držce odpálil granát, vůbec bych to necítil. Na jedno oko
nevidím, slyším jenom příšerně hlasitý hukot. Celé břicho jsem si upatlal,
když jsem se lžící místo do pusy trefil do oka. Kalhoty mám plný sraček
žhavých jak láva. Aspoň doktoři při pitvě pochopí, na co jsem chcípnul.
Přestávám dýchat; strašlivě to pálí. Stejně všechen kyslík shoří, než
mi dojde do plic... Když se budu potřebovat nadechnout, budu vzduch
nasávat tou dírou, kterou se mi žaludek proleptal ven.

JIMOVO SVÁTEČNÍ CHILLI
SUDÍ 1: To nejlepší na konec! Perfektní kombinace chilli, bezpečná pro
všechny včetně dětí, nijak přehnaně ostrá, přesto příjemně prokrví.
SUDÍ 2: Zlatý hřeb soutěže, perfektně vyvážená chuť. Ani ostrá, ani příliš jemná.
Bohužel jsme o většinu přišli, když Frank omdlel a celý hrnec sebe strhnul.
Nevím, jestli to přežije, chudáček. Čím je to na tom severovýchodě
krmí??? Jak by asi dopadl, kdyby někdo uvařil něco fakt ostrého?
FRANK: …!

(zdroj vtipu)

"Hájím objektivní pravdu"

8. června 2016 v 12:50 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Každý uživatel blog.cz to jistě zná. Občas se dostaneme do diskuze, kdy náš názor je jednoznačně špatný a ten druhý má absolutní pravdu. Inu, i mně se to nedávno poštěstilo, a když mi oponent napsal, že "hájí objektivní pravdu", tak mě to donutilo k zamyšlení a vlastně i napsání tohoto článku.


"Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou: ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to nevyvraždit se." -Jan Werich-

Takže tímto citátem předem všechny rejpaly upozorňuji, že byť jsem ráda za každý názor, tak útoky si můžete rovnou ušetřit, protože to stejně nemá cenu. Pokud jste přesvědčení o své pravdě, zasmějte se mé hlouposti a jděte o blog dál. Tedy pokud by se tu ovšem neobjevil nositel objektivní pravdy, v takovém případě je vítán a může se hrdě ohánět jakoukoli agresí:)

Teď se ale přesuňme k samotné "objektivní" pravdě. Když jsem začínala s vysokoškolským studiem, rovnou nám přednášející filosofie nastínil, že "musíme zapomenout na jakoukoli jistotu a jakoukoli pravdu". Samozřejmě jsme si ťukali se spolužáky svorně na čela (tedy až na ty, kteří již byli osvíceni filosofickou skepsí). Vždyť život je plný jistot a pravd:

  • Když řeknu, že zítra ráno vyjde slunce, tak je každému jasné, že mám pravdu a je to jasná a hlavně jistá věc.
  • To samé, když budu tvrdit něco z historie, je to přeci něco, co se už stalo a nemůže se to stát jinak. Mohu tedy o tom hovořit jako o faktech, kdy mám absolutní pravdu a víme jistě, že se nezmění.
  • Samozřejmě je tu pak také vědecká obec, která přeci vynáší pravdy na základě výzkumů, jejichž součástí jsou i například průzkumy a zkušenosti jiných, což jim dává právo vynášet objektivní pravdy.
Ach, jak zmýlená a naivní jsem byla, když jsem myslela, že se můžu za nějakou pravdu bít a mít absolutní pravdu. Jak naivně působil bojovný nositel objektivní pravdy, který kritizoval mé pouhé subjektivní zkušenosti. Proč? Protože nemůže popřít mé zkušenosti tím, že tisíci dalších lidí daný medikament problém nedělal. Pokud přeci někdo řekne, že "Všichni mají rádi zmrzlinu." a tím tuto větu považuje za objektivní pravdu, protože většinový vzorek populace ji má opravdu rád, neovlivní fakt, že mě nechutná. (Zmrzlinu miluji, ale berme to jako příklad:)). Tím už je význam věty mylný a nemůžeme ho brát jako objektivní pravdu.

To samé jako již zmíněný východ slunce. Protože ač je velká pravděpodobnost, že zítra slunce vyjde, tak jistě to nikdo vědět nemůže. Je to trochu extrémní případ, neboť se zde pravděpodobnost skoro rovná jistotě, ale přesto se mi v této souvislosti vždy vybaví citát Bertranda Russella (1872-1970):

"The man who has fed the chicken every day throughout its life at last wrings its neck instead, showing that more refined views as to the uniformity of nature would have been useful to the chicken."
-Bertrand Russell: The Problems of Philosophy-

Stručně jasně, kuře si je jisté, že ráno zase přijde hospodář a dá mu zob, bylo to tak od jeho vyklubání po každý den, tak proč by to mělo být jinak zítra? No, zítra přijde řezník, kuře se k němu přihrne jako vždy v očekávání chutného zobu a… má po jistotě, vyplatila by se mu tedy jistá forma obezřetnosti a skepse.

Tento samý příklad lze aplikovat právě na vědecké výzkumy, které nám jsou předkládány jako jisté a pravdivé. S tím, že žádný výzkum není stoprocentní, pokud je jeho předmětem lidská populace. Když se zabýváme například účinností různých léků, vždy se dělá výzkum na určitém vzorku lidí. Ten je vybírán tak, aby poskytl pokud možno, co nejobjektivnější náhled na účinnost. Žádný výzkum vám však nepotvrdí účinnost 100% bez jakýchkoli vedlejších účinků. Každý jsme jiný a i přes snahu odborníků vám nikdo nezaručí, že zrovna vy nebudete ta černá labuť v hejně bílých, které daný lék nevyhovuje.

Pokud se tedy bavíme v podobných diskuzích, vždy můžeme nabídnout pouze svůj pohled na problém. Ten je utvářen osobními zkušenostmi a kvalitou materiálů, které jsme si nastudovali. Nikdo však nemůže říct, že názor, který si utvořil je absolutně pravdivý, a představuje objektivní pravdu. Čím víc odborníků se shodne, tím větší je pravděpodobnost, že se názor/výsledek bádání blíží pravdě. Kdo však může říct, zda naše pravdy nebudou vyvráceny za sto či tisíc let?


Konečně v renesanci se věřilo, že když pustím někomu žilou, vyléčí ho to (pozor, tato léčba fungovala i na ztrátu krve). Další jistotou byla léčivá moc zbraně, která způsobila zranění, na právě toto zranění. Tedy pokud ošetříme nůž, kterým jsme se řízli, ošetříme tím vlastně i sebe. Kdo by si dovolil nesouhlasit, byl by z alchymistické společnosti vyloučen, protože názor většiny byl jasný.

Ano, přírodní vědy jako matematika či fyzika mají své přesné zákonitosti, které nezměníme, i kdybychom se stavěli na hlavu. Pokud se však někdo snaží vynést objektivní pravdu na poli humanitních věd popřípadě v rámci výzkumu, kde je hlavním předmětem bádání natolik proměnlivý prvek jako je lidská populace, pak bych se objektivních soudů zdržela.

Když mi tedy budete psát komentáře, budu ráda za vaše názory, vaše subjektivní názory, které mohou vést k diskuzi a popřípadě buď shodě, kdy mě skrze argumenty přesvěčíte o své pravdě nebo mírumilovnému respektu k druhému, že každý máme zkrátka jiný názor. Nenuťte však nikoho, aby vám věřil jen proto, že "máte pravdu" nebo "že jste chytřejší, zatímco ten druhý je pitomec". Jen si vzpomeňte na citát Jana Wericha z úvodu článku. Tato tvrzení většinou vypovídají o tom, že nejste schopni respektu k druhým či jejich zkušenostem a poklidného předložení argumentů.

Jaký je váš názor na objektivní pravdu??
Setkali jste se také s nositeli "objektivní pravdy"??
Jaký je váš názor na ně??