Květen 2016

TT - Spokojený život

31. května 2016 v 14:27 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Hollywoodské komedie často postrádají logiku i reálný základ, těžko je tedy brát vážně. Nicméně občas mají sem tam nějakou svou slabší chvilku a najdeme tam i něco aktuálního - třeba vyjádření o spokojeném a šťastném životě. Konkrétně ve filmu Božský Bruce jsem natrefila na větu, kterou považuji za poměrně výstižnou: "Někdy ti nejšťastnější lidé smrdí až vysoko do nebe." Touto větou se hrdina dozvěděl, že není důležité mít úspěšnou kariéru, hromady peněz a společenské uznání, aby byl člověk šťastný a spokojený. Co je však považováno za spokojený život mimo film?


Ono se to krásně a vzletně řekne, že člověk nepotřebuje peníze, dobrou práci ba ani uznání okolí k tomu, aby byl šťastný. Nepochybuji o tom, že například buddhističtí mniši v Tibetu jsou toho příkladem, nicméně tamní společnost je postavena na naprosto jiných hodnotách než ta naše. Sama sice žádnou bezvadnou práci nemám, ale jsem ráda aspoň za ni. Na druhou stranu mám i přesto spokojený život ve smyslu úžasného partnera, který se mnou rád cestuje. Máme zahradu, kde si můžu pěstovat různé bylinky, jak jsem vždy chtěla a koneckonců i kočičí potvoru, která svým předením dělá můj život ještě spokojenější. Bydlím pak blízko lesa a kopců, kam se můžu zašít, ve chvílích, kdy můj život až tak spokojený není. Když je třeba, zavolám kamarádkám a celkově si vlastně nemám na co stěžovat. Každý však spokojený život vidíme jinak, stejně jako smysl života. Než se tedy zeptám na váš názor, hodím do placu pár "slavných" názorů.

Britský horolezec George Leigh Mallory (1886-1924) viděl v horských dobrodružstvích radost, která naplňovala jeho život:

"Co máme z tohoto dobrodružství je čistá radost. A radost vůbec, je naplnění života. Nežijeme, abychom jedli a vydělávali peníze. Žijeme a vyděláváme peníze, abychom byli schopni užívat si života. To je smysl života a proto žijeme."
-George Mallory: Climbing Everest-

Obdobně jako Mallory měl stejný názor i anglický umělec Samuel Butler (1835-1902), nicméně on viděl lidskou schopnost se radovat poněkud negativně:

"Kromě člověka všichni živí tvorové vědí, že základním cílem je radovat se ze života."
-Samuel Butler-

Anglický spisovatel Johnathan Swift (1667-1745) měl na život poněkud vyhraněnější názor a to vzhledem k tomu, jak život vnímáme:

"Život je komedie pro toho, kdo myslí a tragédie pro toho, kdo cítí."
-Johnathan Swift-

Nakonec bych ale skončila citátem od Paula Coelha (1947), protože lehko raditi…:

"Člověk pořád nachází nové přátele a přitom s nimi nemusí být každý den. Když ale uvidíme stále stejné lidi, stanou se nakonec součástí našeho života. A jen co k tomu dojde, chtějí nám do toho života také mluvit. Pokud se nechováme podle jejich představ, tak se zlobí. Všichni totiž vědí naprosto přesně, jak mají žít život druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami."

V úvodu jsem vám nastínila mou představu spokojeného života, jak ale vypadá spokojený život podle vás??

TT - Životy minulé, přítomné i budoucí

26. května 2016 v 21:44 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Žili jsme už někdy nebo máme každý jednu šanci a pak zmizíme do propadliště dějin? Existuje život po životě, duchové či možnost rozpomenout si na zážitky z minulých životů? Tyto otázky a mnohé další obklopují lidský život, protože ať chceme nebo ne, smrt náš život ohraničuje, vymezuje. Otázka posmrtného života, minulých životů a smrti netrápí jen naši společnost, ale zabývá se jí lidstvo, kam až literární památky sahají...

První koho bych tu zmínila v souvislosti s tímto tématem je Epikúros (4./3. st. př. n. l.), právě on je autorem známého citátu (parafrázuji):

"Není třeba se bát smrti. Když tu jsme my, není tu smrt. Když tu je smrt, nejsme tu my."

Vím, že tímto citátem neposkytuje odpověď na problém existence či neexistence minulých nebo budoucích životů, na druhou stranu je to pro mne jeden z citátů, který je zkrátka nesmrtelný. Proč se ptát po věcech okolo smrti a stresovat se tím, co je neodvratné?

Pokud se od Epikúra přeneseme do středověku, byla v "módě" myšlenka (zjednodušeně řečeno), že pokud budeme v přítomném životě trpět, pak v tom budoucím nás čeká odměna v podobě života v nebeských končinách. Opět to člověka odvádělo od života v přítomnosti a slibovalo mu spokojený život "až někdy". Svým způsobem to byl i šikovný tah, jak si zajistit poslušnost lidí.

Myšlenky na minulé životy neměly v křesťanství šanci jako kacířské a nereálné. Respektive pokud někdo žil hříšným životem a nedostalo se mu posledního pomazání, mohla jeho duše zůstat ve světě živých. Žijícího člověka také mohly tyto nešťastné duše posednout, ale reálně se s minulými životy nesetkáme.

Velký zvrat přinesla první světová válka. Již od 19. století se na poli intelektuálním šířily domněnky, že Bůh vlastně neexistuje. Vše korunoval Fridrich Nietzsche tezí:

"Bůh je mrtev."

Po první světové válce byl Bůh opravdu mrtev. Utrpení spojené s válkou položilo otázku, jak toto vše mohl dobrotivý Bůh dovolit? Lidé začali věřit v minulé životy a následně od konce 20. století se v rámci New Age minulé životy opět vrátily do módy.

Když to vezmu do extrému, není život dostatečně složitý a plný problémů, které musíme řešit? Proč si ještě přidělávat starosti tím, co bude po nebo bylo před? Minulé životy jsou dnes sice stále předmětem diskuzí, nicméně většina lidí žije v přítomnosti (nebo spíše v budoucnosti) a řešit co možná bylo je v rozporu s racionalitou naší současné společnosti.

Na druhou stranu nemůže být fenomén spojený s minulými životy užitečný z hlediska lidského duševního zdraví? Ať už v minulé životy či reinkarnaci věříme nebo ne, jistě může terapie spojená s "léčbou" minulých životů pomoci člověku žít lépe a vyrovnaněji ten současný. Nicméně může to být chápáno i jako jistý placebo efekt, ovšem kdo ví? Co bylo před přítomným životem a co bude po něm je za hranicemi našeho poznání, ať už smyslového či rozumového, těžko tedy k tomuto tématu říci něco s jistotou.

Tak nakonec nevím - jsou minulé životy reálné nebo jenom otázka současné duchovní módy? Co myslíte vy? Máte nějaké zkušenosti s minulými životy?

Religionistika nebo teologie?

21. května 2016 v 20:39 | Eleanor
S novou rubrikou bych si ráda postavila jisté základy, na kterých stavět. Vzhledem k tomu, že se často setkávám s tím, že je předmět mého studia: religionistika zaměňován za teologii, zkusím tu v úvodu nastínit rozdíl mezi těmito dvěmi disciplínami a i hrubé dějiny religionistiky. Samozřejmě nejsme na akademické půdě, takže se budu snažit psát (snad) čtivě a za připomínky, komentáře či otázky, ale i konstruktivní kritiku, budu jedině ráda :)
*Zdroj obrázků užitých ke koláži je www.wikipedia.cz
(z levého horního rohu po směru hodinových ručiček: Xenofanés z Kolofonu, Voltaire, Ch. de la Saussaye, M. Müller, C. P. Tiele, Ch. de Brosses, Hérodotos z Halikarnássu)

Začněme obecnými definicemi:

Teologie (z řečtiny: theos - bůh, logos - nauka/slovo/vědění) je disciplína zabývající se spekulacemi o Bohu, bohosloví. V našem evropském prostředí je známa hlavně v kontextu s křesťanstvím (může však být i ve vztahu k jiným náboženstvím - judaismu, islámu...). Konkrétním předmětem studia jsou například křesťanské literární prameny, které se snaží teolog rozebrat a analyzovat, nicméně teologie obsahuje několik podoborů a je tedy daleko komplexnější. Vychází z předpokladu, že Bůh existuje. Teolog tedy stojí často na pozici věřícího, který konkrétní víru vyznává. V historii, hlavně ve středověku, tedy najdeme množství osobností, které z dnešního pohledu byly teology.

Religionistika (z latiny: religio-náboženství) je oproti teologii věda zabývající se náboženstvími obecně. Snaží se být nestranná, byť religionisté mohou mít i vlastní vyznání, nicméně neměli by ho promítat do svého bádání. Vychází z předpokladu rovnosti mezi náboženstvími a snaží se je porovnávat, zkoumat a vyvozovat obecné závěry. Dodnes je však definice religionistiky značně komplikovaná, protože je pojímána různě (někdo různá náboženství klasifikuje, jiný se zabývá pouze jedním náboženstvím a další se nezabývá náboženstvími vůbec, ale religionistikou samotnou). Je to navíc věda poměrně mladá a v některých společnostech stále ještě hledá své místo. Z důvodů rozvětvení do antropologie náboženství, geografie náboženství, psychologie náboženství a dalších kategorií je také sporné, co ještě patří do religionistiky a co už do jiných vědních oborů, s nimiž religionista spolupracuje.


Kořeny religionistiky jako vědeckého oboru sahají do 19. století. Konkrétně do roku 1867, kdy vyšlo dílo Chips from a German Workshop. Autorem byl Max Müller, německý filolog, lingvista a orientalista, který v tomto díle volá po zavedení oboru, který by se zabýval studiem různých náboženství. Roku 1873 pak knižně vychází jeho čtyři přednášky pod souhrným názvem Science of Religion. Poprvé se zde tedy objevuje pojem religionistika (religion). Obecně je tedy Max Müller považován za zakladatele této vědy, protože jí dal název a zhruba ji zformuloval.

Berme však v potaz, že v době Maxe Müllera bylo ještě společensky nepřípustné, aby se někdo mohl vyjadřovat ke křesťanství či se ho snažit interpretovat, byť již byla jeho moc oslabena odklonem intelektuální společnosti k racionalismu a ateismu. Navíc bádání v tomto odvětví bylo vyhrazeno pouze vysvěcenému kléru a bylo stále pobuřující, když přišel ateista a vyjadřoval se, ledckdy i kriticky, k tomuto náboženství. Módním se naopak stalo zkoumání náboženství poznaných v rámci kolonií. Vzniká také proud tzv. indologů.

V polovině 18. století překládá francouzský badatel A. H. Anquetil-Duperron posvátnou knihu zoroastrismu Avestu. To v dobové Evropě způsobí šok, protože zoroastrismus byl považován za zaniklé až mytické náboženství, které v žádném případě již nemůže existovat.

Během 18. století se také otevřel Evropanům skrze Anglii náboženský svět Indie. Angličané konečně získali klíč k sanskrtu a skrze mecenášství Warrena Hastingse, místního generálního guvernéra, zažilo studium hinduistických textů velký boom. Do Evropy tedy od konce 18. století začaly proudit různé překlady. V evropské filosofii se následně objevují myšlenky inspirované hinduismem či jeho dalšími neorthodoxními směry, ale i filosofové, kteří se otevřeně hlásí k hinduismu.

V rámci romantismu si pak Evropa vzpomíná na staré mýty a legendy, které jí přibližují již zaniklá pohanská nábožentví. V tomto prostředí tedy bylo důležité nějak pojmenovat a sjednotit badatele. To, že prvenství jako zakladatele religionistiky padlo na Maxe Müllera, již byl spíše důsledek dobové potřeby.


Religionistika, pojatá jako zkoumání původu náboženství a jeho smyslu, však není novinkou 19. století. Rysy, které bychom dnes mohli nazvat religionistickými, lze najít již 500 let př. n. l. Xenofanés z Kolofónu, si v rámci svých cest všiml, že lokální božstva jsou vždy fyziologicky podobná místním lidem (zjednodušeně řečeno: pokud bychom žili v prostředí, kde jsou bílí lidé s nosem jako skoba - budou tak vypadat i naši bozi). Kritizoval tedy antropomorfismus (připisování lidské podoby a vlastností bohům), protože ho považoval za produkt lidské imaginace. Nicméně nesestoupil z pole věřícího a nevyvrátil náboženství ba naopak, jen bohu přisoudil ne-lidskou podobu.

Vůbec první poznámky o různých náboženstvích pocházejí od "otce dějepisu" Hérodota z Halikarnasu. Ten je ve 4. století př. n. l. pořídil v rámci svých cest.

Středověk byl v Evropě pod jasnou náboženskou nadvládou křesťanství. Sice se místy dozvídáme o misionářích, kteří se snažili brát v potaz i jiná náboženství (obzvlášť judaismus a islám) a uvézt je s křesťanstvím do rovnováhy, nicméně životnost těchto myšlenek nebyla dlouhá.

Vyslyšeny byly až s nástupem osvícenství v 18. století. S oslabením moci církve vzniká deismus. Ten můžeme vidět jako mezistupeň mezi teismem (tedy vírou v boha a tomu přizpůsobenému životu) a ateismem (tedy odmítáním jakékoli božské či nadpozemské bytosti). Deisté věřili, že Bůh stvořil svět, dal mu pevná pravidla, ale dále už do chodu věcí nezasahuje. Jedním z nich byl i Voltaire. Náboženství ztotožňuje se systémem mravních hodnot.

Rozvíjí se také zájem o předkřesťanská či mimoevropská náboženství. Za příklad si můžeme uvést Charlese de Brosses, který v 18. století zavedl pojem fetišismus (víra v nadpřirozené až magické schopnosti předmětů). S touto náboženskou formou se setkal v Africe a považoval ji za základní stupeň náboženského vývoje vůbec.

Na toto všechno a mnohem více navázal Max Müller svým termínem "religionistika". On se však také stal součástí řetězce a na něho navázali další. Jmenujme si například Cornelia Petra Tieleho, který působil v 19. století a nevěřil v možnost mluvit o náboženstvích obecně (jako Müller), ale naopak rozděloval různá náboženství do různých stupňů, kdy každý stupeň řadil ke konkrétnímu společenskému stupni vývoje. Stal se autorem jedné z prvních náboženských klasifikací na základě jejich složitosti a stupně vývoje dané společnosti.

Posledním, koho si jmenujeme je Pierre Daniel Chantepiese de la Saussaye, který působil v 2. polovině 19. století. On byl spíše filosofem, takže se pohyboval na teoretické bázi. Nebyl ani aktivním znalcem "mrtvých" jazyků. Stal se však prvním, kdo se snažil klasifikovat religionistiku jako takovou a dal tím základy jejímu současnému členění.


Rozšiřující literatura:

HORYNA, Břetislav. Úvod do religionistiky. Více zde
HELLER, Jan. Nástin religionistiky. Více zde




Arthur Conan Doyle - Podpis čtyř

11. května 2016 v 12:59 | Eleanor |  Čtenářský deník

Druhá novela Arthura Conana Doyla, která byla poprvé publikována roku 1890 pod originálním názvem The Sign of the Four. Opět se jedná o delší literární útvar, v němž se autor v jedné části soustředil na období Indické rebélie z roku 1857 a Východoindickou společnost, kdy je ukraden poklad. V druhé části se pak opět setkáváme se známým detektivem, který vyšetřuje postavy a dění kolem pokladu, ovšem už o třicet let déle a v Anglii.

(DOYLE, Arthur Conan. Příběhy Sherlocka Holmese. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1971)
Vyobrazenou knihu jsem dostala nedávno a považuji ji za můj Zlatý grál vztahující se k postavě Sherlocka Holmese. Jsou v ní novely Studie v šarlatové i Podpis čtyř, které následně obohacuje dalších dvanáct povídek. Vzhledem k věku knihy - hledejte ve svém antikvariátu:)

Děj knihy: V roce 1888 navštěvuje Mary Morstanová kancelář Sherlocka Holmese kvůli záhadnému dopisu, který dostala. Dopis byl vyvrcholením několika let, kdy vždy v datum narozenin dostala drahou perlu od anonymního odesílatele. V dopise byla výzva, ať se dostaví na stanovené místo a tam se dozví, co to vše má znamenat. V obavách se vydala do domu na Baker Steeet 221B, aby získala pomoc a radu významného detektiva. Chtěla, aby jí pomohl vyřešit, kdo je záhadný odesílatel a proč jí posílá tyto dary. Snad i doufala, že by jím mohl být její otec, který před lety zmizel - v době, kdy dostala první perlu.

Na schůzku se tedy vydává, ale i s novými přáteli: Sherlockem Holmesem a doktorem Watsonem. Od staršího muže se dovídá o zmizelém pokladu, který jeho bratr našel v rodinném sídle a který spojoval jejich otce a otce slečny Morstanové. Krátce po objevení je však nálezce pokladu zavražděn a poklad mizí. Sherlock se vydává na složitou cestu po stopách vraha a zloděje. Během pátrání se pak dozvídají, že poklad patři Čtyřem, kteří ho ukradli a uschovali před třiceti lety v Indii. Jeden z nich však zradil, poklad si přivlastnil a tím se původní dohoda zrušila a příběh zamotal.

Suma sumárum: Stejně jako všechny čtyři novely A. C. Doyla, i tato je rozdělaná na dvě části. V první se Sherlock dostává k případu a v druhé se vracíme v čase a poznáváme kořeny problému. První část - detektivní mě velmi bavila. Opět bylo pátrání neprůhledné a až do poslední chvíle jsem neměla tušení, co bude dál. Děj utíkal svižně a zajímavě.
Druhá část knihy mě však zklamala. Děj byl vleklý a zmatečný, obzvášť jednotliví účastníci se tam pletli. Pořádně jsem pochopila, co se stalo, až když jsem viděla novelu zfilmovanou pod názvem Znamení čtyř (2001). Ve výsledku tedy doporučuji spíše filmovou podobu než tu knižní.

Antonín Polách: Mefistův rukopis

2. května 2016 v 11:40 | Eleanor |  Čtenářský deník
Po náročném období, kdy jsem četla pouze odbornou literaturu do školy, jsem se rozhodla dát si pauzu a konečně si přečíst knihu, u které si nebudu muset dělat výpisky. Nicméně nechtěla jsem se vzdálit historii a tak jsem v knihovně zabrousila mezi historické romány. Paní knihovnice mi tento vřele doporučila a ... věděla proč.