Březen 2016

Arthur Conan Doyle - Pět pomerančových jadérek

24. března 2016 v 13:31 | Eleanor |  Čtenářský deník

Povídka poprvé publikována r. 1891, originálním názvem: The Five Orange Pips.
Když anglický gentleman dostal obálku s bílým pírkem, znamenalo to, že je zbabělec. Tato tradice byla živá ještě za první světové války, kdy obdarovanými byli muži, kteří se úmyslně vyhli vojenské povinnosti. Co však má znamenat pět pomerančových jadérek? To pro mne byla záhada!


Děj knihy: Mladý John Openshaw přijde za Sherlockem Holmesem a jeho přítelem Dr. Watsonem se zvláštní historikou. Jeho děd i otec zemřeli záhadnou smrtí poté, co dostali obálku s pěti pomerančovými jadérky. Nyní dostal tato semínka i sám John. Detektiv z Baker Street se případu ujímá. Vyšetřování ho přivede k prazvláštním machinacím Johnova děda. Sám John má jedinou možnost jak se zachránit, vydat neznámým pisatelům staré listiny, které však shořely již před dvěmi generacemi. Sherlockovým soupeřem tentokrát bude čas i někdo, s kým opravdu poměří své síly.

Suma sumárum: Tato povídka má originální zápletku, nicméně její zakončení je velmi rychlé. Vlastně celá je hrozně krátká a potenciál nevyužitý. Konec je jako když utne a i když se vlastně řešení záhady dočkáme, přivede nás konec k další záhadě, která zůstane otevřená. Tato povídka pro mě patří mezi ty slabší.

Osiřelý romantik

23. března 2016 v 9:04 | Eleanor |  Příběhy z cest
Už je to nějaký ten pátek, co jsem avizovala vznik nové rubriky:Příběhy z cest. Inu, známe svoje lidi... Času málo a tak přináším první povídku až nyní. Stalo se mi to někdy v minulém roce, ale dojmy přetrvaly...
Byl to jeden z prvních podzimních dní. Listy sice ještě nestihly zežloutnout, ale studený vítr mě šlehal do tváře. Stála jsem na nádraží, pozorovala tupě koleje a plnými doušky si užívala, jak se měním v mech. Mrholilo a s každou další chvílí mé vlasy a oblečení pohlcovaly víc a víc vody, před níž nebylo úniku.

Když vlak konečně dorazil, usmálo se na mne štěstí. Snad poprvé v celé mé dojíždějící kariéře, se dveře objevily přímo přede mnou. Tenhle strojvedoucí prostě umí zastavit! Rychle jsem vběhla do vagonu, ale jako tradičně - plno. Rychle jsem projížděla očima kupé, až jsem se zastavila u jednoho, kde byly otevřené dveře. Naproti mně u okna seděla postarší žena. Naopak po mé pravé ruce, hned u dveří seděl obrovský batoh. Zajímavá kombinace, napadlo mě. Přivítala mě doslova s otevřenou náručí. Skoro jsem jí nestačila odpovědět na pozdrav a už mi vyprávěla o mém vrstevníkovi, kterému batoh patří:

"Šel si zakouřit a koupit něco k pití. Snad to stihne. Je velmi smutný, má nějaká trápení. Ještě aby mu tak ten vlak ujel. Neviděla jste toho chlapce někde?"

Pokrčila jsem rameny. Nejen že jsem toho chlapce nikde neviděla, ale já ho ještě nikdy neviděla.

Během pár minut chlapec opravdu dorazil. No, chlapec. V mém věku zhruba byl, to je pravda. Byl však dvakrát větší než já a spíš než hodný kluk mi připadal jako pěkný "grázlík". Jak jsem se později dozvěděla, neměl zrovna snadný život. Vyrostl v dětském domově, v osmnácti si našel práci, ale chytil se špatné party. Pár měsíců strávil ve vězení, následně si našel další práci jako vyhazovač a k tomu všemu mladou, sedmnáctiletou holčinu. Kolem ní se bude i točit celá situace. S tím smutkem však paní měla pravdu. Vypadal opravdu zkroušeně. Posadil se naproti mně a zahleděl se z okna.
Sotva se vlak rozjel, už paní spustila.

"Vy jste si nestihl koupit pití, nate, vezměte si to moje!" Aktivně mu podávala malou láhev a já přemýšlela, zda se smát či utéct, než svou pozornost zaostří také na mě. Smutný muž láhev vděčně přijal. Vlastně ani neměl na výběr a slušně pití pochválil. Chvilku se rozhostilo ticho. Sedět ve vlaku, mlčet a jen se kochat ubíhající krajinou - nevidím na tom nic zlého, ale pro paní to byla spíše chvilka ticha, takže opět spustila povzbudivé ódy na nadějné urovnání vztahu. Mladík si se mnou vyměnil zoufalý pohled. Bylo vidět, že je z nadcházející situace nervózní a nechce si ji připomínat. Nicméně já stále neměla tušení, co že se to vlastně děje… Ty dva spojovalo tajemství, které jsem snad raději ani vědět nechtěla.
Za chvíli jsme dorazili do Rokycan a paní vystoupila. Klid a ticho, naplnily naše kupé.

"Starostlivá paní," pokynul hlavou k nástupišti, kde zrovna procházela. V jeho hlase však nebyla ani špetka ironie. Zřejmě nebyl zvyklý na vstřícné zacházení. Když ho pak dostal od naprosto neznámého člověka, vypadal nejistě.

Potichu jsem přikývla. Nejsem zrovna dobrá v začínání konverzací. Respektive má taktika: Plácni první blbost, co tě napadne, není vždy úplně vhodná. Naučila jsem se tedy spíše snášet útrpné myšlení. On byl na tom zřejmě podobně jako já, tak si vytáhl z batohu gumové medvídky a nabídl mi. No, téma bylo na světě. Co je lepší, gumoví medvídci nebo čokoláda? :)

Ani nevím, jak dostali jsme se k tomu, co ho tíží.

"Nechci na to moc myslet, jedu za přítelkyní do Prahy. Odjela tam za otcem, protože jsme se nějak nepohodli. Neumí si udržet práci, stále si s někým za mými zády píše. Když jsem jí řekl, že bychom mohli pracovat spolu v jednom podniku, tak odjela… " Chvíli se odmlčel. V ten moment mě napadlo, že musí být opravdový romantik. Takový, jaký se v dnešní době nevidí. Korunoval to tím, co řekl dále:

"Miluju ji a nechci se jí jen tak vzdát, ale oba na sobě budeme muset pracovat a změnit se." Přikývla jsem a v duchu vzdychla jako bych zrovna dokoukala Osobního strážce. Vím, jak je těžké pro muže vyjádřit city své polovičce, ale ještě o nich tak procítěně mluvit. Pár slovy jsem se ho snažila povzbudit a pak raději změnila téma. Ač na první pohled působil namyšleným dojmem, vlastně takový vůbec nebyl. Vyprávěl mi o svém životě, kde pracoval i o zážitcích z posledních dní. Rozpovídal se, ale stále bylo vidět, jak netrpělivě a s obavami očekává, co na něj čeká v Praze.

Když jsem vystoupila a nechala ho napospas osudu, stále mi jeho příběh běžel hlavou. Je zvláštní, jak někteří bojují za vztah, který se zdá být bez budoucnosti, a mají vůli pokračovat navzdory slabosti partnera. Ta víra, že ho změní. Viděla jsem ji kolikrát u žen, ale u muže je to pro mne vzácnost. Přivedlo mě to také k otázce, jak vůbec poznáme, za koho bojovat. Jsou vztahy, které se jeví dokonalé, a přesto se rozpadnou, pak jsou páry, které se prohádají životem a jsou stále spolu. Myslím, že tuhle záhadu jménem partnerská láska nikdy nevyřeším, nicméně setkání s tím mužem mi ukázalo, že je mnoho druhů lásky a že i romantičtí hrdinové stále jsou, jen v místech, kde bychom ji nikdy nečekali...

Dračí princ

5. března 2016 v 13:00 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Rozedraná, pořezaná, bezcitná a zohavená, to je vše, co mi zbylo z naší lásky… Tenhle příběh není pohádkou, spíše poetovou historkou, plnou strachu a úzkosti, kterým nemůžeme utéct, protože se neskrývají ve světě venku, ale hluboko v nás.

Je to už nějaký ten pátek, co jsem prožila svou první lásku. Na druhou stranu, je to jistě jedna z věcí, kterou jsme poznali všichni, jen každý trochu jinak. Blogový svět se jen hemží nešťastně zamilovanými, kteří raději trpí než by odešli. Já odešla z utrpení pro větší štěstí.


"Celé město se může přestěhovat, ale studna ne. Milenci se potkají, uhasí žízeň, založí rodinu a vychovají děti tam, kde je studna. Ale když se jeden z nich rozhodne odejít, studna nemůže jít s ním. A láska, i když je stejně čirá, jako ta voda ve studni, tam zůstane také."

- Paulo Coelho-

A to byl začátek konce. Odchod, rozdělení. Dnes zbývá otázka: Bylo to pro mne dobře nebo špatně?

Když malá holčička vyrůstá, rodiče jí čtou pohádky: O Popelce, O Sněhurce... O množství princezen či chudých dívek, které vždy potkají svého prince a čeká je s ním šťastná budoucnost. Jak jde čas, začne většina dívek věří, že někdo takový přijde. Problém ale je, že nepřichází. Ti hezcí kluci neví o její existenci, ti oškliví... Jsou přeci oškliví! Já na svého "Dračího prince" narazila na tanečních. Každý si tedy vypočítá, že to bylo na střední škole. Konkrétně v prvním ročníku. Byl starší, ale já ho prostě musela mít. Rozbila jsem mu vztah, ale získala jsem ho.

Jak plynul čas, byla pro mne tato láska čím dál tím větší utrpení. Na druhou stranu jsem si říkala, že každá princezna trpěla, než byla skutečně šťastná. Už jsem si ale nechtěla připustit, že utrpení odchází spolu s příchodem princem, nemá přicházet skrze něj. Každou noc jsem probrečela, každý den jsem marně čekala na jakoukoli zprávu od něj. Občas přišla a já byla v sedmém nebi. Málokdy však přijel, tedy jenom kvůli mně. Když už přijel, tak protože u nás ve městě něco potřeboval a já byla bonus. Neviděla jsem hromadu znamení, že si mě neváží.
  • Šel si s kamarádkou zabruslit k nám pod okna, ještě mi zavolal, zda jí může půjčit brusle a já nešťastně koukala z okna, jak se s oťapkává a směje.
  • Celé dny a noci jsem čekala, až mi napíše. Nic, ačkoli slíbil, že ano.
  • Odpovídat na SMS jsme musela hned, jinak bylo něco špatně. On nemusel vůbec.
  • Jeho kamarádi o mně věděli snad vše, byla jsem dobrou zábavou.
  • Pokud už jsem všeho měla dost a začala si stěžovat, přišly mi úžasné dárky a dopisy.
  • Jeho sny, přání a kariéra jsou hlavní. Cokoli jsem chtěla já, bylo nepodstatné.
  • Mezi přáteli mě představoval jako kamarádku.
To, v čem jsou zamilované holky opravdu dobré, je ospravedlňování. Cítíte se hrozně, chlap po vás dupe, ale stále dokola si říkáte, že to je jen přechodné. Jednoho dne se to zlepší a on vás docení. Pravdou ale je, že nedocení. Budete pro něj dál rohožkou. Tou jistotou, o kterou se nemusí starat. Navíc vás má dokonale prokouknuté a přesně ví, co na vás platí. Milovala jsem fantasy a Tolkiena, tak mi kupoval postavičky, říkal "Elfíku" a psal romantické dopisy jako Dračí kníže či Dračí princ. Dokonce se párkrát rozbrečel a nechal utěšovat.

Problém je, že dokud tomu svému vyvolenému budete toto ponižování věřit, nikdy šťastné nebudete. Když uvěříte, že jste k ničemu a dobrá jen jako hospodyňka/ohřívačka peřin, nikdy se neposunete dál. Po třech letech vztahu se odstěhoval do Brna. Volal mi a pokaždé jsem slyšela a o jiné holce. Trávil s různými "kamarádkami" neustále čas a jak jsem se měla já? To přece bylo opět nepodstatné. Sliboval mi, že když k němu přijedu, tak se o mě postará. No, poznala jsem sice Brno, ale ve výsledku to byly nejhorší tři měsíce v mém životě. Tak sama a opuštěná jsem se nikdy předtím, ani potom necítila.

Byla jsem hloupá a naivní. Jednoho dne mi ale došla trpělivost, řekla jsem konec. Ihned přijel, chtěl se se mnou udobřit, ale já nemohla. Vyrostla ve mne obrovská zeď, kterou už nešlo překonat. Ovládl mě strach, že když mu dám druhou šanci, tak už nebudu mít nikdy sílu odejít.

Od té doby jsem se hledala, chodila s různými kluky, dělala různé hlouposti, až jsem po letech narazila na muže. Kdybych tenkrát neodešla, nebyla bych sama, Dračí kníže by mě nikdy neopustil, na to jsem byla dostatečně ovladatelná a hloupá. Jenže ono být sama, je někdy ku prospěchu věci. Člověk si ujasní, co chce a co hledá. Naučí se být sám se sebou, o sebe se postarat a tvořit si vlastní názory. Zpětně tedy mohu říct, že to pro mne bylo dobré. Dovedlo mě to tam, kde jsem dnes a dnes jsem spokojená a šťastná.

Takže kolegyně/blogerky, které píšete o utrpeních lásky, odejděte. Pokud se v mém příběhu aspoň trochu vidíte, vězte, že to nebude lehké, bude to bolet. Nicméně to budoucí štěstí za to stojí, jen je třeba mu vyrazit trochu vstříc. Koneckonců známé: Sedávej panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě, už v dnešní době neplatí. Chtěli jsme emancipaci, chtěli jsme právo na štěstí, tak proč se schovávat u někoho, kdo si z nás udělá službu. Vyrazte do světa a najděte si skutečného partnera.

Zaniklé obce Mýtnice, Pila a Lučina

3. března 2016 v 15:00 | Eleanor |  -> Cestuješ, cestuji, cestujeme...
Po druhé světové válce byly stovky pohraničních vesnic vysídleny. Důvod? Německé obyvatelstvo již nebylo vítáno na nově vzniklém československém územi. Symbióza, která mezi Čechy a Němci staletí fungovala byla narušena událostmi války. Češi se do těchto vesnic již nenastěhovali. Brzy se staly součástí pohraničního pásma. Kousek za českými hranicemi se rozpínalo Západní Německo. Z toho důvodu byla tato hranice přísně střežena, aby lidé neemigrovali z východního bloku na západ.

Když jsem narazila na množství těchto vesnic v oblasti Českého lesa, který je poblíž Domažlic, kam s mým drahým jezdíme, bylo jasno. Při příští návštěvě vyrazíme na výlet. Že to ale opět stálo za to, se dozvíte v celém článku.

Arthur Conan Doyle - Studie v šarlatové

1. března 2016 v 13:38 | Eleanor |  Čtenářský deník

Vůbec první příběh, kde se Sherlock Holmes objevuje. V originálním znění se jmenuje A Study in Scarlet (vidíte tedy, že na rozdíl od dalších příběhů ještě nemá typický sériový začátek: The Adventure of...). Poprvé vyšla v roce 1887. Nezvyklé také je, že má dvě části, které jsou dnes většinou vydávány v jednom svazku.
Pokud chcete vědět více, čtěte dále, ale pozor, budou následovat spoilery!

Děj knihy: V počátku knihy se vypravěč příběhu doktor Watson seznamuje se Sherlockem Holmesem a stěhují se spolu jako spolubydlící do slavné Baker Street 221B. Hned v úvodu je zábavné vidět podivínského Sherlocka skrze střízlivý pohled doktora Watsona. Jeho seznam Holmesových znalostí, na základě kterých se snaží zjistit jeho povolání, je opravdu zábavný. Pokud se rozhodnete číst příběh v bilingvní verzi jako já, doporučuji se opravdu soustředit na anglický text. V českém překladu mnoho informací zaniká.

Dr. Watson nevěří, že je Sherlock schopen jen na základě dedukce rozřešit jakýkoli případ. Z toho důvodu se účastní vyšetřování vraždy muže, nalezeného v opuštěném domě. Při vyšetřování, je na místě činu navíc nalezen krvavý nápis Rache (něm. pomsta). Vyšetřovatelé ze Sconttland Yardu jsou zmatení a proto přivolávají na pomoc právě detektivního poradce Sherlocka Holmese. Během vyšetřování se objevuje i další zavražděný, který byl původně podezřelým. Sherlock nakonec pravého pachatele identifikuje a díky léčce též zatkne.

Druhý díl příběhu je retrospektivní pohled na příčinu vražd. Dějová linie vyprávění dr. Watsona mizí a ocitáme se uprostřed pouště, kde čeká na smrt muž s malou dívenkou. Zachrání je skupina mormonských poustevníků, kteří hledají svou zemi zaslíbenou. Po skončení tohoto vyprávění, se opět vracíme do Holmesovi kanceláře, kde právě zatkli pachatele. Všichni, kteří byli s příčinami seznámeni, mají pro pachatele rázem pochopení. Při cestě do vězení vypráví vrah, jak vraždy spáchal a vše zapadá do náčrtu, který Holmes vydedukoval.

Suma sumárum: Souhrně mohu říci, že kniha mě opravdu potěšila. Čiší z ní autorova mladistvá síla a nadšení z něčeho nového. Děj je opravdu zapeklitý a čtenář do poslední chvíle netuší. Osvěžující je také rozdělení novely na dvě části, které se diametrálně odlišují. První částí je klasické vyšetřování Sherlocka Holmese vyprávěné doktorem Watsonem, zatímco druhou část naplňuje vyprávění samotného autora jako vševědoucího v er-formě.

Perlička na závěr: A. C. Doylovi bylo při napsání povídky 27 let a napsal ji za pouhé 3 týdny. Jeho záporné znázornění mormonů vyvolalo velké bouře, nicméně hájil se tím, že pouze využil historických faktů. Jeho dcera po jeho smrti dodala, že si byl vědom chyb, kterých se v knize ohledně mormonů dopustil.