Leden 2016

Přiznání knihomola

14. ledna 2016 v 21:39 | Eleanor |  Deník
Dlouho jsem vzdorovala začlenění do čtenářské komunity... Inu, nadešel čas si to přiznat. Jsem knihomol...
Drobné náznaky mého knihomolství byly již od dětství a táhly se celým mým životem:
  • Na základce jsem raději experimentovala s různými žánry knih než s cigaretami a alkoholem.
  • Střední jsem strávila putováním po Středozemi a v Bradavicích místo návštěv diskoték a obchodů.
  • Mé cestovní zavazadlo se pronese. Sprcháč, šampón a kartáček si však většinou kupuji v cíli cesty - nějak na ně vždy zapomenu kvůli úvahám, zda potřebuji víc Honzíkovu cestu nebo Gulliverovy cesty.
  • Nedávno jsem se navíc rozhlédla na peróně při čekání na vlak - všichni měli v ruce telefon, já jediná knihu.
  • Když jsme nedávno s přítelem odcházeli z výprodeje knih oba s plnou náručí, suše mi oznámil: "Ještěže nejsi závislá na nakupování bot a hadrů, ale jen na knihách." Po návratu domů začal přeměřovat stěnu v obýváku, aby zvětšil knihovnu. (přítel je truhlář pozn. autora)
Nakonec si to tedy přiznávám a jsem ráda. Když si shrnu, jakým všem lákadlům jsem mohla za svůj dosavadní život podlehnout, ale naštěstí jsem se vždy vrátila k četbě. Četba dává člověku prostor navštívit tolik míst a poznat tolik různých tvorů. Procestujete celý svět z tepla domova. Knihy vám dovolí cestovat i časem a galaxiemi. Samozřejmě, nenahradí sociální kontakt, takže občas z křesílka od knihy také vylezu, byť v mrazivých dnech je to hodně těžké...

Nedávno jsem si ale prošla menší krizí. Najednou jsem zjistila, že knihy, co mám u přítele, jsou přečtené a knihovna v nedalekém městě je tak chaotická a stísněná, že se mi tam náhodný výběr provozovat nechtělo. Zaregistrovala jsem se tedy do databazeknih.cz. Nejsem tam příliš dlouho, ale sosám tam inspiraci na knihy plnými doušky. Pokud si tam chcete založit profil, můžete zde a pokud jste jen zvědaví, co jsem už přečetla, zhruba vás o tom poinformuje můj (stále ještě neúplný) profil. Jestli také rádi čtete a knihy, které mám na blogu ve čtenářském deníku jsou i váš šálek kávy, není nic těžkého si mě dát do oblíbených a můžeme si tituly doporučovat navzájem.

Kde berete tipy na knihy k přečtení vy?? Vybíráte si knihy cíleně nebo to necháváte na náhodě?? :)

Tradiční poslední den

6. ledna 2016 v 22:43 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Nedávno jsem byla s kamarádkou na výstavě O posledních věcech člověka. V dnešní době je smrt tabu, ale přitom nejen v dějinách, ale i v našem životě má hodně významnou roli. Byť to zní morbidně... Kdybych si však někdy mohla vybrat, chtěla bych aby můj poslední den byl tradiční - jako ještě před sto lety na venkově...

"Není pravda, že bych se bál smrti - jen nechci být u toho, až se to stane."
- Woody Allen -


Dnešní doba je postavená tak, že se stále někam ženeme. Do práce, domů, postarat se o tohle a o tamto. Většinou celý život věnujeme spěchu a termínům. Své štěstí a záliby odkládáme na potom. Má mamina to měla stejné. Celý můj život jenom pracovala, aby zaplatila účty a najednou jsem byla dospělá. Prošvihla skoro celý můj život a dnes toho lituje. Věnovala se práci, neustále, až najednou přišla mrtvice. Ze dne na den, z minuty na minutu nastal její poslední den. Prognózy lékařů se naštěstí nenaplnily, zabojovala a překonala veškerá očekávání. Mě to však otevřelo oči. Člověk je spotřební zboží.

Narodila jsem se, abych se začlenila do koloběhu peněz. Se stresem, který mě provází je velmi pravděpodobné, že můj poslední den bude následující: někam budu spěchat a buď mě srazí ze zbrklosti auto nebo zanedbám nějakou smrtelnou nemoc a najednou to se mnou sekne. V lepším případě to se mnou sekne z celkového vyčerpání. Nikde není psáno, že budu mít takové štěstí jako mamina a svůj poslední den přežiji.

V dnešní době je smrt často stejně rychlá jako vyškrtnutí člověka ze seznamu. Netvrdím, že bych stála o dlouhé bolestivé umírání, ale spíše pomalejší a ze stáří.

Jak jsem psala, dříve byla smrt pojímána jako přirozená součást života. Dneska nám rituály okolo umírání připadají vtipné, ale měly i důležitý psychologický aspekt. Pozůstalí se s umírajícím mohli náležitě rozloučit. Měli čas truchlit a se smrtí se vyrovnat. Bylo by fajn, aby můj poslední den byl takový jako mého pradědy.

Byl již velmi starý. Vlastně ani nebyl nějak nemocný. Tělo měl odolné, protože celý život manuálně pracoval - člověk z tradiční vesnice. Zažil obě války. Vychoval s manželkou pět dětí. Když však zemřela prababička, žena, se kterou procházel životem přes šedesát let - podlehl trudomyslnosti. Jak začala scházet jeho mysl, zhoršil se i zdravotní stav. Najednou ležel v nemocnici, obklopen svou rodinou a měl poslední přání: "Máte tu mé hodinky?". Staré natahovací hodinky nosil léta. V jeho době byly věci vyráběny proto, aby vydržely, ne k přímé spotřebě. Tenkrát se věci neměnily každé dva roky. Má mamina se rozeběhla domů. Nechali je tam záchranáři, když pro něj přijeli. Dorazila do nemocnice a zapla mu je. Jeho oči se naposledy rozzářily. Obklopen rodinou se svými milovanými hodinkami, pomalu odešel za svou drahou ženou.

Tak bych chtěla aby vypadal můj poslední den. Kdysi někdo řekl: "Když jsi se narodil, tak si plakal a všichni se radovali. Žij tak, aby až budeš odcházet, všichni plakali a ty ses radoval." Takový by měl být poslední den mého života.

Courtney Coleová: Nocte

6. ledna 2016 v 13:14 | Eleanor |  Čtenářský deník
O mých zážitcích s prosincovým Knihobitem jsem psala již dříve. Mé zážitky a jeho obsah si můžete přečíst zde. V balíčku jsem našla tuto knihu a chytla mě tak, že jsem ji přečetla během dvou dnů...
Když jsem knihu začala číst očekávala jsem něco mysteriózního až fantasy, no, vyklubalo se z toho spíše psychologické dílo. Děj mě doslova pohltil.

Ten se točí kolem Calli Priceové, která se v září chystá jít na vysokou školu. Calla má bratra-dvojče Finna. Ten trpí duševní poruchou a jediný, kdo mu pomáhá a dokáže ho pochopit je právě Calla. Do toho všeho jim během nehody umírá matka. Calla si to dává za vinu, protože s ní stále telefonovala. V této době potkává pohledného Darea DuBray. Zamiluje se a její láska ji odvádí od jejího bratra, který tím trpí... Konec vám však vyrazí dech.

Napětí z děje drží člověka celou knihu. Jen ke konci, krátce před rozuzlením je děj vláčný a roztahaný. Jakoby autorka chtěla ještě trochu stránek přidat. Úchvatné jsou však popisy pocitů hlavní postavy a psychologický aspekt knihy. Působí na mě velmi věrohodně. Naprosto nereálný je však romantický vztah s anglickým gentlemenem Dareem. No, ale na druhou stranu, která z nás o takovém "princi" nesní?

Četli jste knihu? Jaký dojem z ní máte vy?