Leden 2016

Zákeřné reklamy

30. ledna 2016 v 18:23 | Eleanor |  Deník
Dnes se ve svém "deníčku" pozastavím nad tím, co mě už dlooouho štve, ale s čímž zřejmě nic udělat nemohu: reklamy. Jsou všude, v televizi, na dopravních prostředcích, lampách, zdech, na webu, doslova i mezi články na blogu...

Ten, kdo studuje vysokou školu, ví, jak je zkouškové období stresující. Ti, kdo se živí účetnictvím, zase znají začátek roku jako chaotické období plné nudného číselného rekapitulování ušlého roku. V mé osobě se spojilo obojí. Zkoušky mám sice již za sebou, ale diplomová práce je daleko přede mnou a k tomu se neúprosně blíží účetní uzávěrky. Do toho všeho se napůl škubající si vlasy, snažím zklidnit nervy poslechem hudby a psaním článků na blog...

A najednou na mě začal mluvit ON. Ne, neměla jsem nebeské zjevení. I když podle toho, co našeptával, to byl spíš někdo tam zezdola, jak tam rádi grilují. Ptal se mě, zda nechci vydělat miliony, a lehce vtíravě mi chtěl poradit (samozřejmě se srdcem na dlani, absolutně nesledujíc vlastní prospěch) jak by to šlo snadno... Však to znáte. Běsná jsem hledala, odkud to mluví a nic... Nenašla jsem žádné okno, kde bych ho mohla vypnout. Jediné co pomohlo, bylo znovu načíst stránku. Dobře, mlčel, psala jsem dál... Po pár minutách se opět ozval. To už jsem byla mírně nervózní a začala přemýšlet o tom, zda si nepořídit nějaké prášky. Nicméně kočka stříhala ušima, takže to asi taky slyšela. Na druhou stranu, věřte kočkám. Celé dekády byly upalovány jako pekelná stvoření. Třeba to byl opravdu hlas ďábla a naše uhlově černá kočka ten pekelný signál také chytala. Předtím pomohlo znovu načíst stránku, takže jsem postup opakovala... A zase se po pár minutách ocitla v osidlech toho našeptávače. To už mě dopálilo a notebook byl zaklapnut. S takovou razancí, že kóča utekla, jako by jí za patami běžela celá inkvizice.

V tu chvíli pro mne reklamy překročily únosnou mez. To, že se pletou mezi články stejnými fonty, aby lidé měli pocit, že "ta svobodná matka vydělávající miliony" jste vy, je trochu moc, ale inteligentnímu člověku dojde, že to je reklama a může ji ignorovat. Jak však ignorovat hlas, který mluví a nejde vypnout, když přitom chcete na reproduktorech poslouchat hudbu? To už považuji za omezování.

Zkrátka reklama hýbe světem. Naštěstí mám pocit, že jsem vůči ní imunní. Jak říkala má babička: "Kvalitní věci nepotřebují reklamu". Vzhledem k tomu, že v dnešní době se vše tváří nadmíru kvalitně a vlastně je to jedno a to samé v jiném sáčku, tak místo reklam by to chtělo na kvalitní věc nějaký detektor. Léty jsem si našla věci, které svým složením odpovídají mým morálním zásadám a aspoň částečně mi nepřipadají jako eutanazie v prášku. Zvládla jsem to i bez reklam, protože ani na jednu z těch věcí jsem reklamu nikdy neviděla. Myslím, že je v dnešní době je i těžké zaplatit si reklamu, pokud děláte potraviny a výrobky opravdu poctivě. Při dnešních cenách totiž většinu investujete do výroby a produkce a na druhotné výdaje už nezbývá.

I přes svůj negativní postoj k reklamám se však na ně občas v televizi podívám. Když jsem u přátel nebo rodiny, je puštěná televize jako kulisa samozřejmostí. Reklamy jsou pak krásným dokumentem popisujícím neduhy dnešní společnosti (většinou v tomto pořadí): nespavost, stres, obezita, touha po hmotných statcích, impotence, stres, obezita.

Inu, někoho reklamy pobízejí k nákupu "výhodné" speciality a někomu slouží k pobavení. A sakra, lhala jsem. Podlehla jsem reklamě! Vždyť já jí tu teď dělám reklamu! :)


Jaký je váš postoj k reklamám??

Přiznání knihomola

14. ledna 2016 v 21:39 | Eleanor |  Deník
Dlouho jsem vzdorovala začlenění do čtenářské komunity... Inu, nadešel čas si to přiznat. Jsem knihomol...
Drobné náznaky mého knihomolství byly již od dětství a táhly se celým mým životem:
  • Na základce jsem raději experimentovala s různými žánry knih než s cigaretami a alkoholem.
  • Střední jsem strávila putováním po Středozemi a v Bradavicích místo návštěv diskoték a obchodů.
  • Mé cestovní zavazadlo se pronese. Sprcháč, šampón a kartáček si však většinou kupuji v cíli cesty - nějak na ně vždy zapomenu kvůli úvahám, zda potřebuji víc Honzíkovu cestu nebo Gulliverovy cesty.
  • Nedávno jsem se navíc rozhlédla na peróně při čekání na vlak - všichni měli v ruce telefon, já jediná knihu.
  • Když jsme nedávno s přítelem odcházeli z výprodeje knih oba s plnou náručí, suše mi oznámil: "Ještěže nejsi závislá na nakupování bot a hadrů, ale jen na knihách." Po návratu domů začal přeměřovat stěnu v obýváku, aby zvětšil knihovnu. (přítel je truhlář pozn. autora)
Nakonec si to tedy přiznávám a jsem ráda. Když si shrnu, jakým všem lákadlům jsem mohla za svůj dosavadní život podlehnout, ale naštěstí jsem se vždy vrátila k četbě. Četba dává člověku prostor navštívit tolik míst a poznat tolik různých tvorů. Procestujete celý svět z tepla domova. Knihy vám dovolí cestovat i časem a galaxiemi. Samozřejmě, nenahradí sociální kontakt, takže občas z křesílka od knihy také vylezu, byť v mrazivých dnech je to hodně těžké...

Nedávno jsem si ale prošla menší krizí. Najednou jsem zjistila, že knihy, co mám u přítele, jsou přečtené a knihovna v nedalekém městě je tak chaotická a stísněná, že se mi tam náhodný výběr provozovat nechtělo. Zaregistrovala jsem se tedy do databazeknih.cz. Nejsem tam příliš dlouho, ale sosám tam inspiraci na knihy plnými doušky. Pokud si tam chcete založit profil, můžete zde a pokud jste jen zvědaví, co jsem už přečetla, zhruba vás o tom poinformuje můj (stále ještě neúplný) profil. Jestli také rádi čtete a knihy, které mám na blogu ve čtenářském deníku jsou i váš šálek kávy, není nic těžkého si mě dát do oblíbených a můžeme si tituly doporučovat navzájem.

Kde berete tipy na knihy k přečtení vy?? Vybíráte si knihy cíleně nebo to necháváte na náhodě?? :)

V korzetu povinnosti

11. ledna 2016 v 17:37 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Další téma týdne, další možnost k zamyšlení. Tentokrát to překvapivě vyhrálo téma, pro které jsem hlasovala i já... Takže, jdeme na to :)

Začátkem prosince jsem vyrazila na jednu z mnoha bezcílných procházek. Bloudila jsem, stále ještě, podzimní krajinou a najednou mě upoutala tato pampeliška. Bylo to asi poprvé, co jsem v tuto roční dobu uviděla pampelišku. Krásný pocit. Příšlib jara na začátku zimy. Věděla jsem, že tam nemá být. Od pampelišek se přeci čeká, že budou růst na jaře. Je to jejich povinnost, kterou je svazuje očekávání lidské společnosti. Vždy to tak bylo, tak proč tato rebelka najednou roste uprostřed zpadaného podzimního listí?

V mém oblíbeném filmu z dětství Piráti z Karibiku 1, byla zajímavá hláška:

"Máš rád bolest? Zkus nosit korzet!"

Muži tuto metaforu nedocení, ale ženy, které někdy byly opravdu spoutány korzetem ocení moudrost těchto slov. Pokud vám má korzet opravdu vytvarovat postavu, pak je nutné ho pořádně utáhnout. Šněrovací korzet vypadá ve výsledku krásně, ale nedá se v něm dýchat, kostice se vám zarážejí do vnitřností, když si sednete... O předklonu se nedá ani hovořit. To prostě necháte ležet cokoli vám upadne, i kdyby to byl platinový náhrdelník. Výhodou korzetu ale je, že přijdete domů z plesu a můžete ho sundat. Plíce se vám naplní vzduchem, mozek zase může fungovat a byť si ještě týden budete lízat modřiny, za ten dobrý dojem to stálo.

Problém je neviditelný korzet, který poutá každého z nás, muže i ženy. Ba i zvířata a rostliny. Tímto korzetem jsou zvyk a očekávání. Stejně jako mne překvapila pampeliška na začátku zimy, protože jsem čekala, že rostou pouze na jaře, tak mi překvapujeme ostatní ve chvíli, kdy se vymykáme konvencím. Ty nás svírají a nutí nás dělat, co se čeká a jednat v rosporu s tím, co bysme opravdu chtěli. Zvířatům a rostlinám je to jedno. Můžeme je za chování vymykající se našim očekávání nazvat blázny, ale pampelišce v zimě i kočce, která zrovna snědla před námi ptáčka - je to jedno. Jsou sami sebou. Chovají se, jak chtějí a ne podle toho, co od nich očekáváme.

Netvrdím, že by se lidé měli začít chovat bezohledně. Ani zdaleka! Ale co se zkusit vzbouřit konvencím pozitivně? Třeba přijít do obchodu, usmát se na prodavačku a pozdravit. Popřípadě si oblíct nějaký pěkný barevný kousek, který se nám opravdu líbí, byť nemusí být zrovna v módě. No ale co na tom, když nám se líbí a vyjadřuje tím část naší osobnosti. Baví vás malování? Malujte, je jedno, že prasátko vypadá jako nafukovací balonek. Baví vás kreslit? Kreslete, byť se možná výsledné dílo může spíše podobat čmáranicím. Kašlete na lidi, kteří říkají, že je to zbytečné. Nenechme se dusit tím korzetem, co nám nedovoluje být šťastní. Pojďme a udělejme něco, co opravdu chceme dělat, byť se to druhým může zdát sebevíc zbytečné a směšné!

Povinně nezadaný

11. ledna 2016 v 14:55 | Eleanor |  Filmový koutek
Je to už nějaký ten pátek, co jsem marodila a zavřená v ložnici nevěděla, jak zabít dlouhou chvíli. Náhodou jsem narazila na německý film Grupies bleiben nicht zum Frühstück z roku 2010. Americké romanťáky jsou pro mne už poslední dobou trochu moc, ale byla jsem zvědavá, jak se s tímto tématem poperou Němci... Překvapivě překvapili...

Děj filmu se točí kolem studentky Lily a popové hvězdy Chrise. Ona přijede po ročním zahraničním pobytu v USA zpět do Berlína, on se mezitím stane rockovou hvězdou, kterou zná celé Německo - až na ni. Samozřejmě velkou roli zde hrají náhody, ale taky Liliina střeštěná nejlepší kamarádka. Může jejich vztah vydržet? Obzvlášť, když Chrise miluje Lily pubertální mladší sestra?

Film je zábavná komedie, plná vtipných hlášek a s trochou romantiky. S přesladkými romantickými cliché to však film nepřehání. Hlavní hrdinku je těžké si neoblíbit. Není tou dokonalou americkou náctiletou holkou, které všichni ubližují, ale ona sama je dokonalá. Lila má své mouchy i chyby. Má také rodinu, která jí nastavuje zrcadlo a dokáže jí poradit. Hlavní hrdina je sice trochu zkostnatělý a nepředvádí tak skvělý herecký výkon jako představitelka Lily, ale myslím, že kdo si chce jen tak sednout k televizi a odpočívat, je to ten pravý film pro něj. Vše je navíc doplněno písničkami, které je těžké dostat z hlavy.





Tradiční poslední den

6. ledna 2016 v 22:43 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Nedávno jsem byla s kamarádkou na výstavě O posledních věcech člověka. V dnešní době je smrt tabu, ale přitom nejen v dějinách, ale i v našem životě má hodně významnou roli. Byť to zní morbidně... Kdybych si však někdy mohla vybrat, chtěla bych aby můj poslední den byl tradiční - jako ještě před sto lety na venkově...

"Není pravda, že bych se bál smrti - jen nechci být u toho, až se to stane."
- Woody Allen -


Dnešní doba je postavená tak, že se stále někam ženeme. Do práce, domů, postarat se o tohle a o tamto. Většinou celý život věnujeme spěchu a termínům. Své štěstí a záliby odkládáme na potom. Má mamina to měla stejné. Celý můj život jenom pracovala, aby zaplatila účty a najednou jsem byla dospělá. Prošvihla skoro celý můj život a dnes toho lituje. Věnovala se práci, neustále, až najednou přišla mrtvice. Ze dne na den, z minuty na minutu nastal její poslední den. Prognózy lékařů se naštěstí nenaplnily, zabojovala a překonala veškerá očekávání. Mě to však otevřelo oči. Člověk je spotřební zboží.

Narodila jsem se, abych se začlenila do koloběhu peněz. Se stresem, který mě provází je velmi pravděpodobné, že můj poslední den bude následující: někam budu spěchat a buď mě srazí ze zbrklosti auto nebo zanedbám nějakou smrtelnou nemoc a najednou to se mnou sekne. V lepším případě to se mnou sekne z celkového vyčerpání. Nikde není psáno, že budu mít takové štěstí jako mamina a svůj poslední den přežiji.

V dnešní době je smrt často stejně rychlá jako vyškrtnutí člověka ze seznamu. Netvrdím, že bych stála o dlouhé bolestivé umírání, ale spíše pomalejší a ze stáří.

Jak jsem psala, dříve byla smrt pojímána jako přirozená součást života. Dneska nám rituály okolo umírání připadají vtipné, ale měly i důležitý psychologický aspekt. Pozůstalí se s umírajícím mohli náležitě rozloučit. Měli čas truchlit a se smrtí se vyrovnat. Bylo by fajn, aby můj poslední den byl takový jako mého pradědy.

Byl již velmi starý. Vlastně ani nebyl nějak nemocný. Tělo měl odolné, protože celý život manuálně pracoval - člověk z tradiční vesnice. Zažil obě války. Vychoval s manželkou pět dětí. Když však zemřela prababička, žena, se kterou procházel životem přes šedesát let - podlehl trudomyslnosti. Jak začala scházet jeho mysl, zhoršil se i zdravotní stav. Najednou ležel v nemocnici, obklopen svou rodinou a měl poslední přání: "Máte tu mé hodinky?". Staré natahovací hodinky nosil léta. V jeho době byly věci vyráběny proto, aby vydržely, ne k přímé spotřebě. Tenkrát se věci neměnily každé dva roky. Má mamina se rozeběhla domů. Nechali je tam záchranáři, když pro něj přijeli. Dorazila do nemocnice a zapla mu je. Jeho oči se naposledy rozzářily. Obklopen rodinou se svými milovanými hodinkami, pomalu odešel za svou drahou ženou.

Tak bych chtěla aby vypadal můj poslední den. Kdysi někdo řekl: "Když jsi se narodil, tak si plakal a všichni se radovali. Žij tak, aby až budeš odcházet, všichni plakali a ty ses radoval." Takový by měl být poslední den mého života.

Courtney Coleová: Nocte

6. ledna 2016 v 13:14 | Eleanor |  Čtenářský deník
O mých zážitcích s prosincovým Knihobitem jsem psala již dříve. Mé zážitky a jeho obsah si můžete přečíst zde. V balíčku jsem našla tuto knihu a chytla mě tak, že jsem ji přečetla během dvou dnů...
Když jsem knihu začala číst očekávala jsem něco mysteriózního až fantasy, no, vyklubalo se z toho spíše psychologické dílo. Děj mě doslova pohltil.

Ten se točí kolem Calli Priceové, která se v září chystá jít na vysokou školu. Calla má bratra-dvojče Finna. Ten trpí duševní poruchou a jediný, kdo mu pomáhá a dokáže ho pochopit je právě Calla. Do toho všeho jim během nehody umírá matka. Calla si to dává za vinu, protože s ní stále telefonovala. V této době potkává pohledného Darea DuBray. Zamiluje se a její láska ji odvádí od jejího bratra, který tím trpí... Konec vám však vyrazí dech.

Napětí z děje drží člověka celou knihu. Jen ke konci, krátce před rozuzlením je děj vláčný a roztahaný. Jakoby autorka chtěla ještě trochu stránek přidat. Úchvatné jsou však popisy pocitů hlavní postavy a psychologický aspekt knihy. Působí na mě velmi věrohodně. Naprosto nereálný je však romantický vztah s anglickým gentlemenem Dareem. No, ale na druhou stranu, která z nás o takovém "princi" nesní?

Četli jste knihu? Jaký dojem z ní máte vy?