Prosinec 2015

Zbytečný tlak a stres

31. prosince 2015 v 21:37 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Ach, novoroční předsevzetí... Známe to všichni, naplánujeme si hory doly a nakonec zjistíme, že žádná kmotřička víla s kouzelným proutkem nepřijde a nezmění nás. Zkrátka to, že se změnil rok přeci neznamená, že nás to změní víc, než noc třeba z 25. 6. na 26. 6. ...
Trochu sněhu z minulého roku :D

Kdo si život plánuje, jistě už má diář pro příští rok a v něm spoustu poznámek. Ano, i já tímto trpím. Letos mám dokonce už diáře dva: jeden pro studium a práci, druhý pro volný čas a zábavu. Snad se stávám workoholikem... Předsevzetí tam však žádná nemám... Když jsem si je dávala, byla jsem ve stresu. Byl to tlak. Rozhlédněme se kolem v přírodě se nikdy nedějí velké změny ze dne na den. Vše má svůj čas, vše se děje postupně. Pokud se ohlédnu zpět, vidím, že žádná změna, která přišla ze dne na den mi nepřinesla nic dobrého. Vždy to byl důsledek ukvapeného jednání a snahy ovládnout a spoustat život a osud.

Nemám tedy předsevzetí, ale mám přání. Hromady přání a snů. Pracuji na nich většinu svého života a plní se postupně. Neočekávám, že se mi splní jen proto, že nadejde rok 2016. Dokonce je pravděpodobné, že než se splní, tak přijde ještě mnoho zklamání a neúspěchů. Bez těch by to ale nebylo ono - ty nás přeci učí a vedou k cílům. Navíc, kdyby se mi vše splnilo najednou, jaký by měl život smysl dál?

Takže letos si dávám jediné předsevzetí - nedávat si předsevzetí. Raději si totiž udělám sranda plány typu: Koncoroční předsevzetí, které můžu splnit a nemusím. Je to pro mne legrace, která mě ale k ničemu nenutí a nevystavuje mě tlaku ani stresu. Nicméně množství hrdinů, kteří se na Silvestra "naposledy" opijí a "naposledy" si zapálí si z mého pohledu spíše ubližují. Byť kouření a časté pití alkoholu není zdravé, je to pro tělo šok, když mu najednou chybí. Rozhodnutí se pro změnu by mělo být výsledkem osobního přesvědčení a ne důsledkem končícího kalendáře. Vše tedy s mírou a postupně. Postupně přeměňmě sebe i své životy. Ne jen proto, že nám za chvíli nastane další rok...

Ať už se však rozhodnete pro předsevzetí či nikoli, pro radikální či humorná, všem přeji Šťastný rok 2016!! :)

The Originals

28. prosince 2015 v 18:16 | Eleanor |  Filmový koutek
Jako teenager jsem si z upírů dělala legraci, protože mi bláznovství kolem Edwarda Cullena přišlo... hm... vtipné. Výplodem byla například tato povídka, kterou si můžete rovnou přečíst: První polibek od upíra. Později se záblesky slabého rozumu jsem začala přemýšlet nad tím, zda je správné milovat a uctívat tato zosobnění zla a temnoty. Mou úvahu si můžete přišet také tady na blogu: Upír- pan Dokonalý?. Dnes, když už bych měla být dospělá, jsem podlehla módě a zamilovala se do jednoho z upírů v seriálu The Originals....

Tento seriál vypráví o rodině původních upírů. Nejdříve měli mít jen epizodku v The Vampire Diaries, ale nakonec jim udělali samostatný seriál. Naštěstí. Na Upíří deníky jsem koukala, ale věčné dilema hlavní hrdinky: "Miluji Stephana, pak Damona, nebo vlastně Stephan je lepší, jenže Damon má pohodlnější postel...". Všichni kolem umírali, pak zase ožívali a vrcholem bylo "zakousnutí" hlavní hrdinky, která se z nevinné "člověčice" stane vraždící upírkou...

Nicméně právě díky mé dlouhé chvíly, během které jsem začala koukat na Upíří deníky, jsem se krásně pubertálně zcvokla do Elijaha Mickaelsona. Přechod k seriálu The Originals byl samozřejmostí. Znamenalo to "Vííííc Elijaha!!". Tento seriál je pro mne zajímavější. Hlavní postavy mají bohatý emocionální život. Navíc se tam objevila smečka vlkodlaků a těhotná vlkodlačice, která dá rodině nesmrtelných nového člena - dceru Hope. Je tam několik různých dějových linií a navíc se ve vzpomínkách tisíciletých upírů vracíme časem do různých dob. Možná je to tím, že seriál ještě nemá tolik sérií jako Upíří deníky, ale zatím ho mám raději. Jen doufám, že tvůrcům inspirace vydrží a nezačnou se stále opakovat a vykrádat sami sebe jako tomu obvykle bývá...

Možná se mě teď budete ptát, jak se seriál jmenuje v češtině a kde běží... Chápu, pokud jsem vás navnadila, bude to pochopitelná otázka. Má odpověď je: nevím. Zkuste si to vygooglit ;) Na seriály koukám zásadně v originále. Český dabing je kvalitní, o to nic, ale často se v překladu ztrácí vtipy a zanikají hlášky. Navíc s dabingem zanikají zvuky z pozadí. Proto dávám přednost originálnímu znění a jako bonus si člověk ještě procvičí jazyky.

Jaký je váš oblíbený seriál??
Kdo je váš favorit: The Originals nebo The Vampire Diaries?

Ken Bruen: Kříž

28. prosince 2015 v 17:42 | Eleanor |  Čtenářský deník
Máte rádi staré filmy, kde je osamělý detektiv bojující se zločinem... a i sám se sebou kvůli závislosti na alkoholu? Zlomený světem se sarkastickými poznámkami proplouvá nočními stíny, aby učinil spravedlnosti zadost... Pokud se vám při těchto slovech rozbušilo srdce nadšením, je kniha právě pro vás a zvu vás k celému článku!


Hovory s kočkou

23. prosince 2015 v 13:59 | Eleanor |  -> Kočičí svět...
Jsou lidé mluvní i nemluvní. Stejně tak kočky. Náš starý Kocour nekomunikoval vůbec, maximálně předl (a to to znělo jako chrápání starého chlapa). Místo mňoukání však pouze otevíral tlamičku a... nic. Zato Čertice je povídavá, až hrůza... Inu ženská... Pojďme tedy zkusit rozluštit, co kočky říkají a trochu jim porozumět. V článku sepíšu, co jsem kde vyštrachala aneb taková teorie. Poté přejdu k vlastním zkušenostem...

Lidé jsou velmi povídavá stvoření. Naše ukacenost je tak velká, že leckdy zapomínáme pozorovat řeč těla, mimiku a gestikulaci druhých. Kočky jsou v tomto ohledu pravým opakem. Sice toho často moc nenamňoukají, ale mají úžasnou pozorovací schopnost. Když navíc žijí s člověkem, tak jsou schopné si i navyknout na některé fráze z lidské řeči a zapamatovat si, co bude slovům následovat. V tomto ohledu si dovolím citovat:

"...Samozřejmě tak úplně nechápou přednášku o politice nebo vědě, zato ale znají velice dobře význam mnoha slov nebo vět z každodenního života." (HOFMAN, Helga. WEGLER, Monica. Kočičí desatero.)

Kočky mají rozmanité množství zvukových projevů. Podle rasy a stáří kočky můžou kočky vydávat různé zvuky. Každá kočka má navíc svůj subjektivní "hlas". Údajně existuje až 16 druhů zvuků. Jedná se například o:
  • Mňoukání = dle různých intenzit můžeme odlišit zoufalé volání, až po poklidný pozdrav. Dočetla jsem se dokonce, že mňoukání je často preferované při komunikaci s lidmi.
  • Předení = ve většině případů projev spokojenosti a blaha.
  • Kňourání a mručení = formy "mezikočičí" komunikace.
  • Mekání = podivný zvuk vydávaný při hře a lovu. Osobně mi připomíná odfrknutí nebo něco podobného.
  • Prskání, syčení... = bojové zvuky při snaze zahnat protivníka. Kočka tím varuje před útokem.
  • Pronikavý skřek = kočka prohrává v boji, bojí se, dává se na útěk.
  • Funění = může být součástí prskání a mručení. Vlastně je to projev zklamání z prohrané bitvy či neúspěšného lovu.
Toliko ke kočičími povídání skrze zvuky z obecného hlediska. O kočičích gestech a mimice vám povím příště (bohužel tu mám omezené možnosti publikace textu). Nyní přejděme k mému povídání s naší kočkou. Předem však upozorňuji, že každý se svému mazlíčkovi musí hlavně věnovat. Tak se poznáte a vytvoříte si vlastní způsob řeči. Nikdo vám manuál nedá, protože stejně jako jsou různí lidé, mají i kočky odlišné povahy.

Zdroje a další zajímavé články:
HOFMAN, Helga. WEGLER, Monica. Kočičí desatero. Praha: Knižní klub, 1997.)




Náš starý Kocour nebyl povídavý vůbec, respektive zvuky žádné nevydával. Byl už starší když jsem ho poznala a jediné, co potřeboval bylo plná miska a podrbat... Drbat a drbat... Byl neuvěřitelný mazel. S naší mladou Čerticí je to úplně jiné. Jako typická ženská je hrozně upovídaná, nejen skrze zvuky, ale hlavně gesty a mimikou.

Sotva otevřeme dveře, vlítne dovnitř s typickým "mňau". Tímto nás pozdraví. No, někdy to zní spíš jako "No konečně jste otevřeli!" a následně se o nás lehce otře. V odpověď očekává, že ji podrbu na hlavě. Když to splním, je klid. Když to neudělám, sedí a kouká stylem: "Co jsem provedla?"

Celou dobu kotěcí jsem byla s naší číčou doma, když jsem pak začala odcházet, tak za mnou běžela a když mě ztratila z dohledu, začala volat. Je to úpěnlivé až bolestné mňoukání. Nikomu bych ho nepřála slyšet, protože stoprocentně vás to donutí se vrátit.

Další typ mňoukání přichází při krmení. To je koncert. Jakmile zavětří jídlo či vidí, že jí ho chystám (kočky mají neuvěřitelnou pozorovací schopnost - čtou naše gesta a zvyky jakoby měly nějakou příručku), tak zrychlí pohyby, nastraží oči a úpěnlivě nedočkavě několikrát mňoukne.

Když dostane krmení do misky, tak poděkuje. Lehce mňoukne, je to spíš takové kníknutí. Otře se mi o bok a pak se pustí rychle do jídla.

Čertice nesmí do celého domu, takže jsem jí vyčlenila místo u mne v pracovně. No, vyčlenila. Většinou na tom místě sedím já, protože ona musí nutně ležet v křesle u stolu. Ve chvíli, kdy tam spí a já příjdu, tak jí řeknu: "Ahoj, kotě!". Často spí tvrdě a několikrát se mi stalo, že když jsem nepromluvila a pak mi něco spadlo, mohla se zbláznit. Takže tím, že ji pozdravím, jí dám najevo svou přítomnost. Ona mi v odpověď lehce mňoukne. Je to něco mezi mňouknutím a lehkým zabručením (ve stylu: "No nazdar..."). Podobné jako když někoho vzbudíte a něco po něm chcete.

Pak jsou tady mňouknutí, když se kočka lekne. Není to přímo zavrčení, ale je to krátké mňouknutí provázené nastražením uší a vytřeštěním očí. Po našem by to bylo: "Co to bylo?!" V extrémních případech i uteče. Pokud ovšem prožije takový šok, že se rozhodne k útěku, tak místo mňouknutí zavříská. Je to stejné jako lidský výkřik hrůzy.

Zvláštní kategorií naší rozmluvy je předení. To je nejčastější v případě mazlení. Kočka si mi lehne na klín, přivře oči, uvolní tělo a nechá se drbat po hlavě a na krku. Často hlavou naoplátku zase hladí mě. Někdy mě i olizuje, to je ale pro mne utrpení. Má jazyk jak rejžák! Drápky spokojeně zasekává a následně usne...
Předení jsem ale zaznamenala i v případě, že cítí opravdu chutné jídlo, co má ráda a vidí, že se s ním blížím k misce.

Další zvláštní zvuky vydává kočka při hře. Když si hrajeme, tak nemňouká, nýbrž vydává tlumené mekání. Čím soustředěnější kóča je, tím výraznější je. Většinou je po neúspěšném útoku. Něco jako "Zatraceně!". Někdy i před útokem při pozorování kořisti. Jakoby přemýšlela.

Opravdu rozmanité prskavé a křiklavé zvuky vydává kočka bránící svoje území. V případě té naší je to její podkroví. Pokud se náhodou přiblíží nějaká konkurence, začne divadlo. Kočky po sobě řvou, ježí se, hrbí a následně sekají. Jak Čertice dospívá, už je schopná vyhnat nezvané hosty ze svého území. Šikovná holka! :)

Máte nějaké své zvláštní způsoby komunikace s kočkou?? Poslouchá vás například na nějaký povel-slov??

Dobrodružství s prosincovým Knihobitem

21. prosince 2015 v 18:40 | Eleanor |  Deník
Knihobit je zábavný projekt pro knihomoly, kteří mají rádi překvapení. Nejdříve si založíte profil, vyplníte své priority a pak můžete objednávat balíčky jak je libo. Balíčky vycházejí každý měsíc a jeden balíček stojí 449Kč (plus cena poštovného). Dlouho jsem sledovala recenze na balíčky, dlouho jsem si brousila zuby. S blížícími Vánoci mi přítel řekl, ať si ho objednám, že mi ho zaplatí. To jsem ale ještě nevěděla, jaké dobrodružství to bude...

V celém článku se dovíte mj. obsah Knihobita za prosinec, takže pokud chcete být překvapeni svým balíčkem - nerozklikávejte ;)


Zásilka nenalezena/nedoručena...

19. prosince 2015 v 14:22 | Eleanor |  Deník
Jednou jsem tak bloumala internetem a narazila jsem u známé značky na moc pěkné svetry. Tak jsem si řekla, budou Vánoce, koupím si je. Bylo to koncem listopadu. Přítel mi pak objednal Knihobita (balíček s knihou a překvapeními) a neznámý dárek k narozeninám... K dnešnímu dni tedy čekáme na tři balíčky...

Společnosti, od kterých jsme objednávali totiž nespolupracují s Českou poštou. Ať si na ní lidé stěžují, jak chtějí. Aspoň nám vždy balíček doručila, byť třeba se zpožděním a na úkor hodinového čekání ve frontě. Což se nedá říct o soukromých doručovacích službách. Momentálně máme problém se třemi: PPL, Geis a DHL. V čem že je problém?

Popravdě vlastně nevím. Žijeme sice na vesnici, nicméně má přes 500 obyvatel a jsme jen kilometr od města. Nedá se tedy říct, že bysme byli vysloveně odstřihnutí od světa. Náš dům je pár metrů od návsi a hlavní silnice. Mám nulový odhad na vzdálenosti, takže to popíši takto. Když ráno jdu na autobusovou zastávku (která je právě na hlavní silnici), jsem tam plouživým krokem za dvě minuty.

K sousedům, kteří mají domy za námi navíc doručovací služby běžně jezdí a nemají s nimi nejmenší problém. Navíc když jedou k nim, tak jistě musí vidět naše velké číslo popisné na brance... Včera jsem narazila na pána z PPL a ten mi vysvětlil, že chyba je v mapách. Odkazují totiž naším číslem popisné na obecní úřad. Ten je kousek od již zmíněné autobusové zastávky... vlastně jen přes hlavní silnici. Uznávám, že pánové asi nemají čas vystoupit a zeptat se. Proč ale nezavolají?? Popřípadě pokud chtějí být lepší než Česká pošta a nahradit jejich systém, pak by z nich měli nějak dostat jejich mapy. Nikdy se nám totiž nestalo, že by pošťačka nevěděla, kde bydlíme. Například mapy od Seznamu, které využíval řidič s nímž jsem mluvila, přeci nejsou vhodné pro tento účel. Jsou pouze orientační a pro soukromé účely.

A PPL samozřejmě po prvním nedoručení vrátil zásilku zpět. Nikdo mě nekontaktoval ani na e-mail ani na telefon...

Geis nám měl doručit balíček dle internetu už dvakrát. Poprvé jsme to ani netušili. Nikdo nezazvonil, nezavolal, ani avizovaná SMS nepřišla. Podruhé tedy někdo volal. Avizovaná SMS předem opět nepřišla a když je přítel v práci, tak telefony nebere. Při volání na číslo zpět - nepřijímá telefon řidičů hovory. Přitom oba dva dny jsem byla doma, takže zvonek bych jistě slyšela. Dnes k nám má řidič přijet potřetí... Od rána sedím u telefonu, hypnotizuji hlavní silnici, zda už k nám někdo neodbočuje... Tak držte palce, ať aspoň jeden balíček příjde... (Nepřišel, opět jsme prý nebyli zastiženi... Je to už možné?!)

O třetím balíčku není vidu ani slechu... Nevíme, kde se ztratil... Asi zaříznu kohouta a zkusím skrze starý rituál vyvolat duchy, kteří mi na mapě polohu ukáží... Moderní telekomunikační systémy jsou k ničemu.

Nevím, zda je chyba u řidičů, kteří jsou příliš přetížení či líní nebo v čem. Pokud obchodní směrnice hovoří o upozorňování a slibují kontaktovat adresát a vše doručit, pak by to tak asi mělo být. Ne si pravidla uzpůsobovat za pochodu...

Všímám si, že poslední dobou je čím dál tím víc doručovacích agentur. Na druhou stranu si říkám, nebylo by lepší více peněz investovat do státní České pošty, která má léty prověřený doručovací systém a většinou už zná, kde kdo bydlí? Popřípadě jsou pobočky na každém kroku a je tedy možné si tam zajít a nehonit balíčky po depech kilometry daleko.

Jaké máte vy zkušenosti s doručováním pošty?? Upřednostňujete Českou poštu či soukromé firmy??

Philosophical tag

16. prosince 2015 v 10:25 | Eleanor |  Deník
Tak jsem byla nominována Fernweh, abych vyplnila následující tag... No, je fakt, že mě docela zaujal, ale když to má člověk vyplnit sám, tak končí sranda :D Postavila jsem se k tomu jako m... žena a tady je Filosofický tag :)


1. Konvertovala bys na jinou víru, kdyby tvůj snoubenec byl příslušníkem jiného náboženství?
Ne. Pokud by nebyl tolerantní k mé osobní víře, pak nevím , proč bych s ním měla zůstávat.

2. Nastal konec světa a ty můžeš zachránit šest lidí. Pro koho se rozhodneš?
Jenom šest? Tak to by tedy byla jízda… Vynechám rodinu, protože to je samozřejmá odpověď, ale nikoho by nebavila. Tak první dvě by byly mé nejbližší kamarádky. Jsou jak kočka a myš, tak by byla aspoň legrace. Pak samozřejmě Fernweh, ať můžeme opět rozjet módu blogování. Čtvrtý by byl můj kolega z práce. Studuje elektrotechniku a tací lidé se vždy hodí. Pátá kolegyně ze školy, co má vystudovanou zemědělku. Zvládne uvařit dokonce i pivo, takže jistě pro základ nové civilizace nepostradatelná. Šestý by byl Tom Hiddleston nebo Benedict Cumberbatch. To záleží, kterému by se chtělo :D

3. Je štěstí jenom iluze? Je reálné pouze pokud ho s někým sdílíš? Proč?
Štěstí je pomíjivé. V životě jsme jednou nahoře, jednou dole. Nicméně je to stále jen jeden z mnoha pocitů. Všechny pocity jsou pomíjivé. Iluze? Pokud někdy byl někdo šťastný či štěstí zažívá, ví moc dobře, jak skutečné to je. Nicméně pouze šťastný život by se brzy omrzel. Jak totiž poznat opravdovou váhu štěstí bez neštěstí a smutku? A všimli jste si, jak je někdo krásný, když je šťastný? Rázem nakazí i ostatní. Takže štěstí je sdílené vždy - ať chceme nebo ne.

4. Jak by vypadal obal tvé biografie (napsané po tvé smrti někým, kdo tě nikdy neznal)?
Obraz Doriana Graye :D Přesně vidím tu postavu rozežranou červy, vrásčitou, zohavenou… A pod tím: Žila jsem na plno :D

5. Kdyby nadávkami nebyla slova jako "kur*a" a tak dále, jaká slova by to byla?
Perkele! Je to finská nadávka a prostě se mi líbí :)

6. Napiš šesti-slovné přání do koláčku štěstí.
Každému jen to, co si přeje.

7. Proč podle tebe existuje obočí?
Myslela jsem, že to má ochranný význam. Chrání oči před vniknutím potu. Poslední dobou mě však módní trendy přesvědčují o tom, že je zbytečné, stejně jako jídlo, vzdělání, knihy… ale hlavně nemít ponožky v sandálech! :D

8. Kdybys mohla mít v telefonu jenom jeden kontakt, na koho by byl?
Určitě na maminu. Je to můj vzor a člověk, který mi vždy pomůže.

9. Tvůj bucket list je omezený na čtyři položky. Co by v něm stálo?
- Být šťastná
- Procestovat Evropu
- Žít v kamenném domku v Irsku
- Splnit si své sny

10. Nejprve se ráno vzbudíš, nebo otevřeš oči?
Nevím, většinou si začínám uvědomovat, že jsem vzhůru až s hrnkem čaje.

11. Kdy / díky čemu se cítíš nekonečně přitažlivě?
Díky knize: Ženy, které tančily s vlky.

12. Napiš básničku, kterou by sis nalepila na ledničku.
Báseň znám již léta. Není má původní, bohužel ale autora neznám a nedopídila jsem se k němu. Pokud si toto autor přečte, ráda ho doplním…

Vezmi tuš a bílý papír
a namaluj mou tvář.
Velké oči, velký úsměv
a kolem hlavy svatozář.
A všude kolem štěstí, smích,
Slunce, louky, den.
Namaluj a nech to tak!
Bude to můj sen.

Sny a snění na papíře
nejsou jako v životě.
Tam je smrt a umírání,
vše se ztrácí v temnotě.
Tak alespoň ať na papíře
je místo, kde se můžeš smát.
Ale zas jen kvůli snu -
měli bychom předstírat?

Tak namaluj mou pravou tvář.
Namaluj to prosím znovu!
Jak ve vlastním obětí
se krčím někde v šedém rohu.
Vezmi papír a svou tuší
namaluj mou černou duši.
Namaluj mé černé slzy,
když mi černá tolik sluší.

13. Bojíš se stárnutí? Proč?
Stárnutí ne, dává lidem svobodu být sami sebou a nestarat se o druhé. Bojím se jen bezmoci a bolesti.

14. Je nějaká osoba, se kterou by ses chtěla opít, líbat a později to svést na alkohol?
JO :D

15. Existuje dokonalost?
Určitě existuje.

16. Otevři libovolnou knihu s více než tři sta stranami, nalistuj stranu 135, vyber jednu větu a napiš o ní.
A slabý hlásek rozespalého dítěte opakoval kletbu na Kampana i jeho dítě. (WINTER, Zikmund. Mistr Kampanus.)

17. Kdo tě dokáže nejvíc rozesmát?
To není těžké, skoro každý.

18. Cítíš se ve svém domově doma? Co pro tebe znamená domov?
Mám domovů více a všude se cítím doma. Je to místo, kde mě berou takovou, jaká jsem a i přesto mě mají rádi. Kam mohu utéct a schovat se.

19. Napiš pár řádek z tvé oblíbené písničky.
I'm not gonna cry I'll stay in the woods. When my heart is breaking I dance with the wolves.
(Ruslana: Dance with the Wolves)

20. Jsi tím samým člověkem, jakým jsi byla před dvěma a půl lety?
Nejsem ani tím samým člověkem, co jsem byla včera…


Dále bych ráda nominovala Gil. Pokud se vám tag líbí a také si ho chcete vyplnit, napiště mi prosím komentář. Jsem zvědavá na vaši verzi ;)

Patrick Taylor: Doktore,...!

16. prosince 2015 v 6:47 | Eleanor |  Čtenářský deník
Série knih, které se v angličtině souhrně nazývají Irish Country (Irský venkov). V češtině jsou však překládány jako Doktore,... a dovětek. Na první díl jsem narazila náhodou u nás v knihovně, byl tam pohozený (díky Dagdo, že ho někdo byl líný zařadit zpět!), zaujal mě veselý přebal... a už to bylo...

Knihy jsou plné moudrých citátů, ale i milého humoru. Dají vám možnost se zasmát, ale i zamyslet se nad životem a smrtí. Hlavně je to však nahlédnutí do lékařské praxe v Irsku v 60. letech, kdy autor sám se svou praxí začínal, a života obyčejných Irů. Navíc jsou na konci knihy vždy vybrané irské recepty, které jsou mooc dobré a mohu je doporučit k vyzkoušení.


(https://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/149736_big.jpg)

1. díl Doktore, fofrem, jde o život! (2004)

Tento díl vás spolu s čerstvým doktorem Barrym zasvětí do života na malé irské (fiktivní!) vesničce Ballybuckleboo. Zde má být na praxi u svérázného, byť dobrosrdečného doktora O'Reillyho. Spolu s nimi poznáte místní obyvatelstvo a zažijete různé lapálie.

První seznámení Barryho s doktorem O'Reillym:

"... Takže podobně jako většina venkovských praktických lékařů musí doktor O'Reilly vykonávat praxi doma, pomyslel si Barry. A podle zvýšeného mužského hlasu, který se panovačně linul zpoza zatažených závěsů okna na levé straně, Barry usoudil, že doktor je uvnitř a v pilné práci.

'Ty jsi ale hovado, Seamusi Galvine! Ode dne, kdy ses vylíhl, jsi kus hovada zatracenýho, užvaněnýho. Co má tohle jako bejt?'

Odpověď Barry nezaslechl. Kdesi uvnitř práskly dveře o stěnu. Ucouvl a vrhl kvapný pohled přes rameno na štěrkovou cestičku vedoucí od předních vrat, kterou lemovaly růžové keře. Vycítil pohyb, a když se obrátil zpátky, stanul tváří v tvář velikému, vpravdě obrovitému muži, jenž stál na rozkročených nohou ve dveřích. ..."

(TAYLOR, Patrick. Doktore, fofrem, jde o život. Praha, Rozmluvy, 2009. ISBN 978-80-85336-80-1)

(http://knihy.abz.cz/imgs/products/img_284277_main.jpg)

2. díl Doktore, teď to chce klid! (2008)

Další díl, kde Barry a doktor O'Reilly řeší malé i velké zdravotní problémy obyvatel městečka Ballybacklebo. Léčí i osobní problémy svých pacientů a nastolují spravedlnost, kde chybí. Stále však všichni zůstávají obyčejnými lidmi s bolístkami, trápeními i drobnými radostmi...


3. Doktore, šťastný a veselý! (?)

Pokud si myslíte, že vánoční svátky na irském venkově jsou nuda, pak jste na velkém omylu. Doktor O'Reilly s Barrym bude na poslední chvíli zachraňovat životy a hospodyně Kinky zase řešit, proč jí vánoční puding "sežral" hrnec. Mimochodem recept na tento pokrm pro "obravdové tvrďáky" je opět na konci knihy...

(https://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/166086_big.jpg)

4. Doktore, to byste se divil! (2009)

Doktor O'Reilly je nemocný a Kinky se ho snaží udržet v posteli, aby se uzdravil. Vypráví mu tedy příběh ze svého mládí. Jak se zamilovala, jak svou lásku ztratila a hlavně nahlédneme do světa irských legend a čarodějnic.

Tato kniha se ze série vymyká. Hlavní postavou nejsou doktoři a tak i kniha samotná je jiného rázu. Je to příjemné lehce mysteriozní čtení, které nás seznámí s irskými tradicemi a dá nám nahlédnout do rodinného života obyčejné irské ženy s meobyčejným osudem.

Další díly se mi sehnat zatím nepodařilo, ale postupně budu doplňovat. Jsou to:

5. Doktore, bacha na ženský! (2010) Přečteno, více: Recenze
6. Doktore, ne tak zhurta! (2010) Přečteno
7. Doktore, to je ale kotrmelec! (2013) Přečteno
8. Doktore, tak na zdraví! (2014)
9. Doktore, poplach, jde o všecko! (2015)
10. Doktore, to se teda povedlo! (2016) Přečteno, více: Recenze


Vánočka naší babičky

15. prosince 2015 v 20:18 | Eleanor |  -> S barbarem v kuchyni...
Jedním z mých Koncoročních předsevzetí bylo i upéct vánočku. Byť jsem to měla až na vzdálenější datum, tak se mi udělala mezera v programu a vánočka byla na světě.... Jak jsem se s pečením poprala a recept mé babičky v celém článku.

Expendables

13. prosince 2015 v 19:59 | Eleanor |  Filmový koutek
Jsem nežná žena, která má ráda pohádky, romanťáky a komedie. Tak, je to venku... Tohle není ani jedno...
(http://www.impawards.com/2010/posters/expendables_ver9_xlg.jpg)