Vánoční překvápko od vlkodlaka

23. září 2015 v 14:21 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Jedna starší povídka z dlouhého zimního večera. Zkrátka něco krátkého pro nevážné zasmání :)


Byl jeden z mrazivých prosincových dnů, když se má otravná sestřička rozhodla, že zůstat doma v teple obalené teplými vytahanými svetry a dekami by byl hřích.


"Pojď, ty snad necítíš tu romantickou atmosféru?! Všude krásně bílo, sníh se třpytí…"

"A studí," skočila jsem jí do řeči, ona mě však ignorovala a pokračovala: "… všude jsou hromady barevných světlíček a navíc jsem nám zabalila do krabičky trochu cukroví!" mrkla na mě. Potvora! Prostě to se mnou umí! Ví, že na jídlo mě vždy utáhne.

Venku jsem byla rychleji, než bych řekla "Šťastné a veselé." V duchu jsem myslela na horkou čokoládu, praskající oheň v krbu, postel plnou polštářů a dek… Dokonce mi hlavou proběhl i úvod Pobřežní hlídky. Mé podvědomí se odmítalo smířit s tou zimou všude kolem a snažilo se zahřát aspoň mysl, když tělo mělo smůlu.

"Quo vadis?" zvolala na mě sestra, když jsem jistým krokem zamířila mezi zasněžené jehličnany, v nichž pomalu ale jistě mizela lidmi vyšlapaná cestička pod sněhovými vločkami.

"Hádej, Caesare!" tajemně jsem se na ni usmála a ještě zrychlila.


Sestra mě doběhla a chytla za ruku: "Neblbni, vím, že ti je zima, ale zapálit celý les? Vždyť je všude sníh a mokré dřevo prostě nehoří. Počkej na léto."

"Símtě, zima mi sice je, ale sirky jsem nechala beztak doma… Myslela jsem, že když tak prahneš po romantice, tak se tu projdeme a pustíme se do cukroví, ne?" jak jsem domluvila, začala jsem se natahovat po krabičce plné dobrot, které jsme samy upekly.

"Heeej, no tak, dej ty ruce pryč! Když do lesa, tak se zásobou jídla! Koneckonců dneska je Štědrý den, třeba potkáme Ježíška a…"

"Ježíšek je miminko, ještě nemá zoubky…" vzdychla jsem a v chůzi se snažila ukořistit od Sam aspoň jeden rohlíček. Ta to však myslela vážně a rozeběhla se hloub do lesa. Kličkovala jsem mezi štíhlými jedličkami a v koutku mysli přemýšlela, zda i tady byl děda Mráz. Koneckonců byly celé zasypané sněhem. Nakonec jsem sestru dostihla. Ležela uprostřed mýtiny a snažila se ve vrstvě sněhu udělat andělíčka. Mávala nohama i rukama, ale stále jsem měla pocit, že i přes veškerou snahu vypadá andělíčkova "sukně" tak, že skrývá kopyto.


Sedla jsem si na blízký pařez a ponořila se do vzpomínek. Kdy že jsem to vlastně naposledy viděla ten tradiční vánoční film, kterému vévodí berla Mrazilka? Sestra udělala na mýtině ještě pár andělíčků, a když usoudila, že už nikde není volné místo, kam by se ještě aspoň jeden vešel, tak se na mě zamyšleně zadívala.

Po chvilce upřeného pozorování mého hloubání mi konečně položila otázku, co jí vrtala hlavou:

"Na co myslíš?"

Vzala jsem krabičku s cukrovím, které jsem si najednou všimla u svých nohou a pomalu ji otevřela. Sam překvapivě nereagovala a jen čekala na mou odpověď. Kousla jsem do rohlíčku a začala jí vysvětlovat můj problém s tím, zda jsou ty zasněžené smrčky a jedličky opravdu prácí dědy Mráze a že jsem tu pohádku už dlouho neviděla.

O tři minuty a pět rohlíčků déle byl můj problém rozlousknut.

"Tady to děda Mráz na starosti nemá, sem vyhazuje jen zbytky sněhu, co se mu nevejdou na Sibiř."

Promluvil kdosi děsivě hlubokým a chraptivým hlasem přímo za mnou. Uskočila jsem a prudce se otočila. Mezi stromy vykukovala obrovská chlupatá vlčí hlava. Podlouhlý čumák byl zkřivený do překvapivě vlídného úsměvu, ač obrovské tesáky na vlídnosti značně ubíraly. Za čumákem jiskřily moudré oči s šibalskými jiskřičkami. Během chvíle jsme stály tváří tvář vlkodlakovi!

"Rád vás poznávám, jmenuji se Wlkinhaf vr Lunomil, ale říkejte mi prosím jen Wlkie," usmál se a napřáhl k nám svou mohutnou tlapu s pěticentovými drápy. Měl přes dva metry a navzdory pověrám se nechoval vůbec jako vrah nevinných kůzlátek. Sam k němu váhavě natáhla ruku a položila ji do jeho. Jemně její ruku stiskl.

"Já jsem Sam a to je moje sestra Elen," řekla potichu, značně vylekaným hlasem. Já nebyla schopná ničeho, jen jsem stála s pootevřenou pusou a křečovitě svírala krabičku s cukrovím.

"Rád vás poznávám Elen, mohl bych si kousnout?" usmál se na mě a čekal na mou odpověď.

"K…k… kousnout? Ne!" zakoktala jsem se a rázně zaprotestovala při představě mého krku v té obří tlamě.


Vlkodlak se zatvářil zklamaně a sedl si na zem do sněhu. Ač seděl, byl stále nepatrně vyšší než my. Zkroušeně promluvil: "To je mi líto, ony ty Vlkodlačí pracny, co jste upekly, chutnají hrozně dobře."

"Vl… Moment, jak… Ne!" Sam najednou došlo, co se stalo s tím plechem cukroví, který nám zmizel z parapetu.

Vlkodlak se lehce ošil: "Když ono to tak krásně vonělo…"


"Tak nejenže vlkodlaci existují, oni jsou i pěkní kleptomani!" rozesmála se Sam.
Wlkieho se to zjevně dotklo, vycenil zuby a hodil po Sam pohrdavým pohledem.

" Sam," šťouchla jsem do sestry a pohodila ramenem směrem k Wlkiemu,"myslím, že má pádnější argumenty… Řekla bych, že ses s těmi kleptomany spletla."

Wlkie se postavil a došel až k nám. Hodil po mě a Sam provinilý úsměv a podal nám na dlani Saminin náramek…

"Pardon, nedalo mi to… ale že jsi v něm pekla ty lahody? Tak krásně vonííí…" rozplýval se a opět slintavě pohlédl na mě s cukrovinkami.


"Fááájn," už se to nedalo vydržet, natáhla jsem k němu ruku s krabičkou,"ber, ale už na mě proboha nekoukej jak na jídlo!"


"Jééé, moc děkuji!" začal poskakovat po mýtině a lehce sypat cukroví do tlamy. "Holky, vy jste bohyně, nechcete hodit dom?"


"Hodit dom?" pronesly jsme jednohlasně a podívaly se na sebe.

"No jo," řekl Wlkie a sklonil se na všechny čtyři.

"No proč ne?" pousmála se Sam a naskočila na vlkodlaka.

"Wlkie, víš, že když nás nesníš, dostaneš doma ještě nášup dalších dobrot?" zeptala jsem se nejistě.


"Je mi to jasné, proto jsem vám ještě neřekl, že jsem veget… ehm… kuck… vegeťák, jakože rád vegetím, rozumíte, lehnout si a mlsat… hm… lidi," snažil se zamluvit své prozrazení, ale na to, jak dobrý byl zloděj, lhář byl mizerný.


"Jasnééé," odvětila jsem se zadržovaným smíchem a naskočila za svou sestru.

Doma jsme byli během chvilky. Rodiče byli doma a tak jsme se tak náhodou popraly u okna a tak náhodou vypadla mísa s cukrovím z okna… No prostě jedna velká náhoda a Wlkie? Ten se spokojeně vyvaloval pod oknem a podával mi mísu.

Za několik hodin zazvonil náš táta zvonkem, což bylo znamení, že dárky jsou pod stromkem a můžeme tam jít, aniž bychom se sestrou zkazily dospělým iluzi o existenci Ježíška.

"El? Taky tě tak svědí hlava?" ohlédla se po mě Sam, ale já si všímala jen svých vlasů. Nemohla jsem se přestat škrábat. Po sprše se vše uklidnilo

Ráno jsme se ale vzbudily a byly samý červený flek.


"Sakra, blechy!" zakřičela Sam, když poznala malé černé tečky na bílém prostěradle a dala si je dohromady s kousanci.

"Díky Wlkie!" zvolala jsem zlostně z okna. Z nedalekého lesa se však ozvalo jen pobavené a trochu omluvné zavití.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 carver4 carver4 | E-mail | 26. února 2017 v 3:41 | Reagovat

Název vyvolávající otázku se mi zamlouvá a samotná povídka také. Je vtipná s líbivou pointou, že za dobro (cukroví) se nám může dostat zla (blech).

4*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama