Podzim - šťastná melancholie

19. září 2015 v 8:46 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Rok se s rokem sešel a s dalším a dalším... Tuto povídku jsem napsala před čtyřmi lety a stále je aktuální. Je to zvláštní, ale je zase podzim a zase procházím ulicemi se stejnými myšlenkami a otázkami...

Podzim. Melancholie skrytá v ohnivě zbarvených listech padajících mi do vlasů. Zvláštní, prošla jsem tu tolikrát, ale nikdy mě ten strom neokouzlil tak jako zrovna dnes. Byl tu vždy. Osamělý strážce, který tiše pozoruje snad nejrušnější křižovatku, jakou jsem kdy viděla. Oproti mohutné synagoze přes ulici a historickému divadlu vypadá tak nenápadně. A přeci je to on, kdo mě dnes oslovil.




Opatrně si vymotám zlatý list z dlouhých vlasů a tiše si ho prohlížím. Je tak drobný. Zřejmě jsem jediná, kdo se tu kdy zastavil, ale nemohu si pomoci. Stojím uprostřed záplavy listí a nechávám vítr pohrávat si s vlasy. Přitom vzhlížím nahoru do koruny stromu.


Ty máš přeci tak krásný život, stojíš tu sám. Ten břečťan na kmeni tě chrání před zimou a nic tě netrápí.
Tiše strom obejdu, cítím se jako v pohádce. Kéž bych žila v pohádce. Vidíš? Ty nemáš žádná přání, žádné touhy. Neznáš pocit osamělosti, ani jaké to je být nešťastný a ztracený. Jsi tu vyrovnaný se svým osudem.

"Jsi kouzelná, malá vílo…"

Trhnu sebou, až mi list vypadne z ruky. Rozhlédnu se, ale kromě pár kolemjdoucích nikde nikoho nevidím. Přesto ten hlas odněkud musí vycházet.

"Neboj se, maličká, toužíš po pohádkách, ale když k tobě promluví strom, děsí tě to? Vy lidé jste zvláštní, stále něco chcete, a když to dostanete, strachy od toho utečete."

Omlouvám se, já… Víš… Nestává se mi to každý den, že by mi četla myšlenky nějaká rostlina.

"Nějaká rostlina? Ty jsi pěkné kvítko, to ti povím."

Usmála jsem se a posadila na blízkou zídku. Kolem projela sanita. Další zraněný. Děsí mě, kolik tu potkám spěchajících sanitek.

"Jste tak křehcí. Ani se nedivím, že toužíte po věčném životě, když tu jste tak krátce. Netoužím po ničem, jak jsi řekla. Jsem šťastný, kde jsem. Každé jaro se mi v koruně usídlí rodina vrabčáčků a dělají mi společnost. Lechtá to, jak se ti maličcí snaží roztahovat svá malá křídla, aby poprvé vzlétli… Hm… Víš, maličká, po jedné věci přeci toužím. Rád bych odpovědi na své otázky… Stojím tu léta, viděl jsem toho tolik, ale stále nemám odpovědi na některé otázky. Vlastně spíše než odpovědi přicházejí nové a nové otázky."

Ty máš otázky? Jsi součástí přírody. Když ne tobě, tak komu by mělo být vše jasné? Rozesmál mě. Můj smích na mě upozornil postarší paní, která na mě vyděšeně pohlédla. Na jejím místě, bych si zřejmě dala ihned kontakt na psychiatrické oddělení v Dobřanech, ale já na jejím místě nebyla. Naštěstí.

"Vidíš, to jste přesně vy. Příroda vše zařídí. Vykácíme lesy, příroda si založí nové. Zničíme půdu, příroda ji znovu zúrodní… Ničíte přírodu kolem sebe, snažíte se žít bez ní a divíte se, že je vám mizerně. Copak nevidíte, že vy jste také příroda?"

Nevěděla jsem, co na to říct. V hlavě mi vířily myšlenky. Jediné, co jsem si plně uvědomovala, byly mé pocity. Můj vztek z toho, že jsem se chovala hloupě a smutek z toho, že už to nenapravím. Bylo to tak jasné. Rozklepaly se mi ruce. Byla jsem nervózní a chtělo se mi brečet….

Opět se zvedl vítr a do vlasů mi spadly další dva žluté listy. Zatřásla jsem hlavou, aby sklouzly. Měly být zřejmě útěcha, kterou jsem nevděčně odmítla. Další list mi tedy spadl přímo do dlaní, které jsem měla složené na klíně.
"Oranžovou barvu máš ráda, no ne? Tak se na něj netvař tak smutně."

Když já…

"Když ty co? Viděl jsem tu mnohé lidi. Pobíhají kolem spěchajíc tam či tam. Ať jste jakkoli staří, stále spěcháte. Když pak máte chvíli čas, zajdete do některého z těch domů támhle a pijete zvláštní tekutinu, která vám dodává štěstí. Ráno však vypadáte ještě hůř a nešťastněji než kdy předtím. Tebe jsem nikdy v takové situaci neviděl. Chodíš tiše kolem a vidíš mě. Sleduješ stejné lidi, co já. Oni jsou slepí, ty však vidíš, tak proč jsi tak nešťastná? Jestli to je kvůli tomu mladíkovi, pak jsi malichernější než jsem myslel."

Ano, ale oni patří k sobě. Já bloudím sama…

"Být sama je dobré. Dává ti to svobodu a divokost, díky které tu teď se mnou můžeš sedět. Nenech se nikým spoutat, ani tím mládencem, ani nikým jiným."

Ano, ale…

"Ale co? To je jedna z otázek, co mě trápí. Proč vy lidé se stále na něco vymlouváte? Váš život je tak krátký a přesto si ho zkracujete schováváním se za výmluvy. Pak se divíte, že jste nešťastní. Nerozumím ani tomu, proč si po cestě za těmi hloupými cíly navzájem ubližujete. Nikdy jsem neviděl jiného tvora než vás, jak se na svého druha usmívá a pak mu chladnokrevně ublíží. Víš, kolik slz se už vpilo do mých kořenů? Mohl bych z jejich vláhy žít hromady dalších let, kdyby nebyly tak trpce slané. Také je mi divné, proč příště vidím toho samého člověka, kterému bylo ublíženo, jak ubližuje dál? To se nikdy nepoučíte? Když víte, jak to bolí, tak proč to děláte druhým?"

Vidím, že znáš lidské pokolení velmi dobře. Řekneš mi tedy, co mám dělat? Protože já to nevím. Nevím, kam mám jít, nevím, co dělat. Jsem tak unavená a přitom se musím smát…

"Zůstaň tu se mnou, zavři oči a poslouchej…"

Udělala jsem, co řekl. Najednou jsem už kolem sebe neviděla rušné město, ale tichý les. Slyšela jsem ohlušující řeku, spěchající přes kameny dolů do údolí. Naslouchala jsem hlasu, který mi vyprávěl o minulosti mé i celého lidského pokolení. Kdo by věřil, že stromy si pamatují vše, co se kdy stalo díky zemi, která jim dává život? Skrze jeho slova jsem prožila mnoho životů prostých lidí v různých dobách. Když se kolem mne rozhostilo ticho, pomalu jsem otevřela oči. Vše bylo stejné, ale mé oči nemohly vidět ty drobné změny, co se udály. Cítila jsem, že mi řekl vše, co chtěl, ač mi spousta otázek zbyla… Snad je to tak lepší, ale jedno vím jistě, už nikdy jsem se necítila smutná kvůli nepochopení či řečem, kterými mi chtěli druzí ublížit. Nikdy jsem už necítila ani tu osamělost, která toho dne navždy odešla…

Podzim. Nejšťastnější období v roce…

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Oswin Oswin | Web | 19. září 2015 v 12:56 | Reagovat

Povídka se mi hodně líbí, ale... (Protože mě se musí pořád něco nezdát)
Lidi nejsou všichni stejní, je spoustu takových, kteří jsou... No, jiní než je popsal ten strom.

2 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 19. září 2015 v 14:53 | Reagovat

[1]: Netvrdím, že jsou všichni stejní... Vycházím samozřejmě jen ze svých osobních zkušeností a z toho, jaké lidi ve většině kolem sebe vidím... Možná se časem dostanu do "jiné" společnosti, kde budu šťastnější ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama