Neutíkám, zdrhám

26. září 2015 v 9:37 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Co je to vlastně život? Souhra náhod, díky kterým nám tluče srdce, dýcháme a chodíme něčím, čemu v naší řeči říkáme svět? Lidské společenství, které je všude kolem a mezi které se snažíme ermomocí zapadnout, abychom přežili? Většina lidí považuje za život to druhé, ale to přeci není život...

Od prvního nádechu žijeme život. Jsme zrozeni do světa, který je všude kolem a jehož jsme součástí. Z tohoto světa nelze utéct a málokoho to vůbec napadne. Pokud však, je útěk radikální čarou za veškerou naší existencí.

Nemám problém se životem v podobě přírody, kdy sebe chápu jako součást všeho okolo. Vlastně život je krásný a vzácný. Hlavně život je nezahubitelný. Jak ty drobné trsy trávy prorůstají chladným betonem. Jak kořeny stromu rozbíjejí staré domy, které původně měli být výrazem skocení přírody. V životě je neuvěřitelná síla. Síla a rozmanitost. Neustále mě překvapuje, jak každý den při cestě z práce objevuji nové a nové projevy života. Každý den poznávám nové byliny a jejich nové účinky. Jsou takovým malým lékařem na všechny neduhy, kterého však přehlížíme. Tito malí léčitelé mě přivádějí zpět k myšlence, že jako lidé nejsme nic jiného než součást přírody a života všude kolem.

Krása života je i v jeho křehkosti. Nikdy nevíme, kdy přijde zánik. Je to jako loterie. Každou chvíli se roztáčí kolo štěstí a my se zatajeným dechem čekáme, zda tentokrát nebudeme my ti, na které padne Černý Petr. Miluji to vzrušení a miluji ty drobnosti, které život skýtá... Nevidím tedy důvod z něho utíkat.

Mnohokrát však lidé za život považují setrvávání v lidské společnosti. Společnosti, která nám říká jak žít, jak se chovat, jak se tvářit, jak mluvit, jak... Tato společnost svazuje náš život rozmanitými (leckdy nesmyslnými) pravidly. Lidé ze sebe musí dělat někoho jiného, jen aby splnili požadavky, které na ně okolí klade. Jak pak být šťastný, když je od nás stále něco očekáváno? Jak může být člověk vůbec šťastný, když nemůže být sám sebou? Toto ale není život. Toto je projev touhy po úspěchu a uznání. Není však lepší najít si jinou společnost lidí? Takové, kteří nás bezpodmíněčně přijmou jací jsme? Takové, kteří nás nebudou soudit ani od nás očekávat nic, co by bylo nad naše síly či přesvědčení plnit?

Z tohoto života ráda utíkám (ba přímo zdrhám) k opravdovému životu. K malé skupině lidí, kteří se dokáží radovat z maličkostí. Skupince, která místo peněz a touhy po úspěchu, uznává jen lásku a touhu po štěstí. Miluji život v jeho základní podobě. Miluji šumění lesů, slézání hor a souznění se zvířaty. Miluji smích, pláč, hodiny diskuzí... To je pro mne pravý život. Od toho pro mne nemá smysl utíkat.

Co znamená život pro vás?? A pokud od něj utíkáte, kam??
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 26. září 2015 v 10:11 | Reagovat

Pro mě život znamená cítit se šťastná a být spojená se zemí, lidmi a zvířaty... Ovšem někdy je to v dnešní společnosti velmi těžké, hlavně když pobývám dlouho ve městě a ve škole toho je hodně... To už mi jako potom život nepřijde, ale cítím se víc jako stroj.

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 30. září 2015 v 19:45 | Reagovat

Optimistický článek, který se moc dobře četl. Jen najít takovou skupinu lidí, co uvidí svět podobnýma očima a bude chápat, to je obtížné...

3 Grumpy Grumpy | Web | 1. října 2015 v 19:21 | Reagovat

Pěkně napsané. Čas od času si připomenu, jak jsou naše lidské starosti v porovnání se skutečným světem a životem malicherné. Taky ráda trávím čas v přírodě daleko od nesmyslnosti většiny lidstva, ale bohužel na takové chvíle nebývá moc času.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama