Alexander Sergejevič Puškin: Taťány dopis Oněginovi

9. září 2015 v 18:38 | Eleanor |  Čtenářský deník
Evžen Oněgin, známé dílo ruského básníka a spisovatele Alexandra Sergejeviče Puškina (1799-1837). Příběh o snobském a životem znuděném muži, který opovrhuje láskou, city a ostatními lidmi. Nakonec je to právě láska k ženě a vina, které mu naprosto změní život... Více se o tomto chronicky známém díle rozepisovat nebudu.

K úvaze mě však přivedl dopis, který píše zamilovaná Taťána Oněginovi. Dopis přikládám pod obrázek knihy (pro oživení paměti). Vím, že kniha je romantickým dílem, takže tam nešťastná láska a tento dopis krásně zapadají. Nicméně přesto mi přišel vztah Taťány a Oněgina velmi aktuální...

Taťána je dívka žijící na malém městě, zatímco Oněgin je z vyšší společenské vrstvy, který se na venkov dostává jen díky dědictví. Taťána se do něho bezhlavě zamiluje. On jí však opovrhne. Osobně si jeho odmítnutí vysvětluji tak, že mu "vesnická husička" není dost dobrá. Po letech ji opět potkává. Je provdaná za vysokého hodnostáře. Žije ve městě v přepychu a tentokrát je to Oněgin, kdo prosí Taťánu o pozornost. Ona ho stále miluje, ovšem je věrná svému manželovi a Oněgina odmítá...

Děvčata, nezdá se vám, že muži v dnešní době dávají stále přednost krásným ženám na úkor těch, které by je milovaly? A stalo se vám, že vás odmítl a pak si to dotyčný rozmyslel, ale už bylo pozdě??

P. S. Než se začne záplava negativních komentářů na mou osobu: Jsem šťastně zadaná. K této otázce mě přivedlo studium filosofie a mezilidských vztahů. Samozřejmě také pozorování lidí v mém okolí.



http://www.ctenipomaha.cz/files/knihy/big/evzen-onegin.jpg


"Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my... z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.

Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.

Jiného?... Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to prozřetelnost žádá...
Tak chtějí nebesa: Jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti...
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
- a nebyl to jen sen - jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a ztrnulá jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on !
Och, ano... Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se, co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!

I končím! Hrůzno mi číst psaní...
Já studem, strachy umírám...
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 9. září 2015 v 19:37 | Reagovat

Obávám se, že i dnešní ženy nějak oplývají naivitou a občas dávají přednost obsahu kalhot, popřípadě velikosti svaloviny, pře láskou a inteligencí :-)
Mimochodem, taky jsem šťastně zadaná, nic nestuduji, jen mám oči otevřené :-)

2 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 9. září 2015 v 19:40 | Reagovat

[1]: To nepopírám, že to neplatí i opačně :D Nicméně vzhledem k tématu knihy mě to napadlo tímto směrem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama