Září 2015

Neutíkám, zdrhám

26. září 2015 v 9:37 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Co je to vlastně život? Souhra náhod, díky kterým nám tluče srdce, dýcháme a chodíme něčím, čemu v naší řeči říkáme svět? Lidské společenství, které je všude kolem a mezi které se snažíme ermomocí zapadnout, abychom přežili? Většina lidí považuje za život to druhé, ale to přeci není život...

Od prvního nádechu žijeme život. Jsme zrozeni do světa, který je všude kolem a jehož jsme součástí. Z tohoto světa nelze utéct a málokoho to vůbec napadne. Pokud však, je útěk radikální čarou za veškerou naší existencí.

Nemám problém se životem v podobě přírody, kdy sebe chápu jako součást všeho okolo. Vlastně život je krásný a vzácný. Hlavně život je nezahubitelný. Jak ty drobné trsy trávy prorůstají chladným betonem. Jak kořeny stromu rozbíjejí staré domy, které původně měli být výrazem skocení přírody. V životě je neuvěřitelná síla. Síla a rozmanitost. Neustále mě překvapuje, jak každý den při cestě z práce objevuji nové a nové projevy života. Každý den poznávám nové byliny a jejich nové účinky. Jsou takovým malým lékařem na všechny neduhy, kterého však přehlížíme. Tito malí léčitelé mě přivádějí zpět k myšlence, že jako lidé nejsme nic jiného než součást přírody a života všude kolem.

Krása života je i v jeho křehkosti. Nikdy nevíme, kdy přijde zánik. Je to jako loterie. Každou chvíli se roztáčí kolo štěstí a my se zatajeným dechem čekáme, zda tentokrát nebudeme my ti, na které padne Černý Petr. Miluji to vzrušení a miluji ty drobnosti, které život skýtá... Nevidím tedy důvod z něho utíkat.

Mnohokrát však lidé za život považují setrvávání v lidské společnosti. Společnosti, která nám říká jak žít, jak se chovat, jak se tvářit, jak mluvit, jak... Tato společnost svazuje náš život rozmanitými (leckdy nesmyslnými) pravidly. Lidé ze sebe musí dělat někoho jiného, jen aby splnili požadavky, které na ně okolí klade. Jak pak být šťastný, když je od nás stále něco očekáváno? Jak může být člověk vůbec šťastný, když nemůže být sám sebou? Toto ale není život. Toto je projev touhy po úspěchu a uznání. Není však lepší najít si jinou společnost lidí? Takové, kteří nás bezpodmíněčně přijmou jací jsme? Takové, kteří nás nebudou soudit ani od nás očekávat nic, co by bylo nad naše síly či přesvědčení plnit?

Z tohoto života ráda utíkám (ba přímo zdrhám) k opravdovému životu. K malé skupině lidí, kteří se dokáží radovat z maličkostí. Skupince, která místo peněz a touhy po úspěchu, uznává jen lásku a touhu po štěstí. Miluji život v jeho základní podobě. Miluji šumění lesů, slézání hor a souznění se zvířaty. Miluji smích, pláč, hodiny diskuzí... To je pro mne pravý život. Od toho pro mne nemá smysl utíkat.

Co znamená život pro vás?? A pokud od něj utíkáte, kam??

Vánoční překvápko od vlkodlaka

23. září 2015 v 14:21 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Jedna starší povídka z dlouhého zimního večera. Zkrátka něco krátkého pro nevážné zasmání :)


Byl jeden z mrazivých prosincových dnů, když se má otravná sestřička rozhodla, že zůstat doma v teple obalené teplými vytahanými svetry a dekami by byl hřích.


"Pojď, ty snad necítíš tu romantickou atmosféru?! Všude krásně bílo, sníh se třpytí…"

"A studí," skočila jsem jí do řeči, ona mě však ignorovala a pokračovala: "… všude jsou hromady barevných světlíček a navíc jsem nám zabalila do krabičky trochu cukroví!" mrkla na mě. Potvora! Prostě to se mnou umí! Ví, že na jídlo mě vždy utáhne.

Venku jsem byla rychleji, než bych řekla "Šťastné a veselé." V duchu jsem myslela na horkou čokoládu, praskající oheň v krbu, postel plnou polštářů a dek… Dokonce mi hlavou proběhl i úvod Pobřežní hlídky. Mé podvědomí se odmítalo smířit s tou zimou všude kolem a snažilo se zahřát aspoň mysl, když tělo mělo smůlu.

"Quo vadis?" zvolala na mě sestra, když jsem jistým krokem zamířila mezi zasněžené jehličnany, v nichž pomalu ale jistě mizela lidmi vyšlapaná cestička pod sněhovými vločkami.

"Hádej, Caesare!" tajemně jsem se na ni usmála a ještě zrychlila.


Sestra mě doběhla a chytla za ruku: "Neblbni, vím, že ti je zima, ale zapálit celý les? Vždyť je všude sníh a mokré dřevo prostě nehoří. Počkej na léto."

"Símtě, zima mi sice je, ale sirky jsem nechala beztak doma… Myslela jsem, že když tak prahneš po romantice, tak se tu projdeme a pustíme se do cukroví, ne?" jak jsem domluvila, začala jsem se natahovat po krabičce plné dobrot, které jsme samy upekly.

"Heeej, no tak, dej ty ruce pryč! Když do lesa, tak se zásobou jídla! Koneckonců dneska je Štědrý den, třeba potkáme Ježíška a…"

"Ježíšek je miminko, ještě nemá zoubky…" vzdychla jsem a v chůzi se snažila ukořistit od Sam aspoň jeden rohlíček. Ta to však myslela vážně a rozeběhla se hloub do lesa. Kličkovala jsem mezi štíhlými jedličkami a v koutku mysli přemýšlela, zda i tady byl děda Mráz. Koneckonců byly celé zasypané sněhem. Nakonec jsem sestru dostihla. Ležela uprostřed mýtiny a snažila se ve vrstvě sněhu udělat andělíčka. Mávala nohama i rukama, ale stále jsem měla pocit, že i přes veškerou snahu vypadá andělíčkova "sukně" tak, že skrývá kopyto.


Sedla jsem si na blízký pařez a ponořila se do vzpomínek. Kdy že jsem to vlastně naposledy viděla ten tradiční vánoční film, kterému vévodí berla Mrazilka? Sestra udělala na mýtině ještě pár andělíčků, a když usoudila, že už nikde není volné místo, kam by se ještě aspoň jeden vešel, tak se na mě zamyšleně zadívala.

Po chvilce upřeného pozorování mého hloubání mi konečně položila otázku, co jí vrtala hlavou:

"Na co myslíš?"

Vzala jsem krabičku s cukrovím, které jsem si najednou všimla u svých nohou a pomalu ji otevřela. Sam překvapivě nereagovala a jen čekala na mou odpověď. Kousla jsem do rohlíčku a začala jí vysvětlovat můj problém s tím, zda jsou ty zasněžené smrčky a jedličky opravdu prácí dědy Mráze a že jsem tu pohádku už dlouho neviděla.

O tři minuty a pět rohlíčků déle byl můj problém rozlousknut.

"Tady to děda Mráz na starosti nemá, sem vyhazuje jen zbytky sněhu, co se mu nevejdou na Sibiř."

Promluvil kdosi děsivě hlubokým a chraptivým hlasem přímo za mnou. Uskočila jsem a prudce se otočila. Mezi stromy vykukovala obrovská chlupatá vlčí hlava. Podlouhlý čumák byl zkřivený do překvapivě vlídného úsměvu, ač obrovské tesáky na vlídnosti značně ubíraly. Za čumákem jiskřily moudré oči s šibalskými jiskřičkami. Během chvíle jsme stály tváří tvář vlkodlakovi!

"Rád vás poznávám, jmenuji se Wlkinhaf vr Lunomil, ale říkejte mi prosím jen Wlkie," usmál se a napřáhl k nám svou mohutnou tlapu s pěticentovými drápy. Měl přes dva metry a navzdory pověrám se nechoval vůbec jako vrah nevinných kůzlátek. Sam k němu váhavě natáhla ruku a položila ji do jeho. Jemně její ruku stiskl.

"Já jsem Sam a to je moje sestra Elen," řekla potichu, značně vylekaným hlasem. Já nebyla schopná ničeho, jen jsem stála s pootevřenou pusou a křečovitě svírala krabičku s cukrovím.

"Rád vás poznávám Elen, mohl bych si kousnout?" usmál se na mě a čekal na mou odpověď.

"K…k… kousnout? Ne!" zakoktala jsem se a rázně zaprotestovala při představě mého krku v té obří tlamě.


Vlkodlak se zatvářil zklamaně a sedl si na zem do sněhu. Ač seděl, byl stále nepatrně vyšší než my. Zkroušeně promluvil: "To je mi líto, ony ty Vlkodlačí pracny, co jste upekly, chutnají hrozně dobře."

"Vl… Moment, jak… Ne!" Sam najednou došlo, co se stalo s tím plechem cukroví, který nám zmizel z parapetu.

Vlkodlak se lehce ošil: "Když ono to tak krásně vonělo…"


"Tak nejenže vlkodlaci existují, oni jsou i pěkní kleptomani!" rozesmála se Sam.
Wlkieho se to zjevně dotklo, vycenil zuby a hodil po Sam pohrdavým pohledem.

" Sam," šťouchla jsem do sestry a pohodila ramenem směrem k Wlkiemu,"myslím, že má pádnější argumenty… Řekla bych, že ses s těmi kleptomany spletla."

Wlkie se postavil a došel až k nám. Hodil po mě a Sam provinilý úsměv a podal nám na dlani Saminin náramek…

"Pardon, nedalo mi to… ale že jsi v něm pekla ty lahody? Tak krásně vonííí…" rozplýval se a opět slintavě pohlédl na mě s cukrovinkami.


"Fááájn," už se to nedalo vydržet, natáhla jsem k němu ruku s krabičkou,"ber, ale už na mě proboha nekoukej jak na jídlo!"


"Jééé, moc děkuji!" začal poskakovat po mýtině a lehce sypat cukroví do tlamy. "Holky, vy jste bohyně, nechcete hodit dom?"


"Hodit dom?" pronesly jsme jednohlasně a podívaly se na sebe.

"No jo," řekl Wlkie a sklonil se na všechny čtyři.

"No proč ne?" pousmála se Sam a naskočila na vlkodlaka.

"Wlkie, víš, že když nás nesníš, dostaneš doma ještě nášup dalších dobrot?" zeptala jsem se nejistě.


"Je mi to jasné, proto jsem vám ještě neřekl, že jsem veget… ehm… kuck… vegeťák, jakože rád vegetím, rozumíte, lehnout si a mlsat… hm… lidi," snažil se zamluvit své prozrazení, ale na to, jak dobrý byl zloděj, lhář byl mizerný.


"Jasnééé," odvětila jsem se zadržovaným smíchem a naskočila za svou sestru.

Doma jsme byli během chvilky. Rodiče byli doma a tak jsme se tak náhodou popraly u okna a tak náhodou vypadla mísa s cukrovím z okna… No prostě jedna velká náhoda a Wlkie? Ten se spokojeně vyvaloval pod oknem a podával mi mísu.

Za několik hodin zazvonil náš táta zvonkem, což bylo znamení, že dárky jsou pod stromkem a můžeme tam jít, aniž bychom se sestrou zkazily dospělým iluzi o existenci Ježíška.

"El? Taky tě tak svědí hlava?" ohlédla se po mě Sam, ale já si všímala jen svých vlasů. Nemohla jsem se přestat škrábat. Po sprše se vše uklidnilo

Ráno jsme se ale vzbudily a byly samý červený flek.


"Sakra, blechy!" zakřičela Sam, když poznala malé černé tečky na bílém prostěradle a dala si je dohromady s kousanci.

"Díky Wlkie!" zvolala jsem zlostně z okna. Z nedalekého lesa se však ozvalo jen pobavené a trochu omluvné zavití.



J. Gaarder: Sofiin svět

23. září 2015 v 13:21 | Eleanor |  Čtenářský deník
Máte hlavu plnou otázek? Milujete hodinové filosofické debaty? Rádi přemýšlíte, filosofie se vám líbí, ale děsí vás hromada jmen a různých myšlenek? Pak je tato kniha pro vás!

Kniha je koncipována jako román. Děj se odehrává ve dvou liniích a v obou jsou hlavní postavy desetileté dívky. Spolu s nimi si pomalu začneme pokládat základní filosofické otázky o bytí apod. Mladičká Sofie pak potkává starého filosofa, který ji pomalu provádí historií filosofie. Od Platóna až k Marxovi se dostaneme zábavným a hlavně přehledným způsobem. Základní filosofické myšlenky jsou vysvětlovány opravdu jasně a přehledně. Koneckonců, musí je pochopit zvídavá mladičká Sofie... Ta se zároveň doptává, takže si buďte jisti, že pokud vám z definic něco nebude jasné, určitě se na to Sofie zeptá ;)

Zkrátka krásný román pro naprosté laiky, kteří mají rádi dobrodružné příběhy, překvapivé konce a zároveň se chtějí dozvědět něco o filosofii.

Mě se kniha dostala do rukou v 18 letech, když jsem se rozhodla jít studovat filosofii na vysokou školu. Nicméně v té době jsem nenavštěvovala gympl, ale chodila na obchodní akademii. Kolik jsem toho věděla o filosofii? Prakticky nic... Tato kniha mi poskytla dobrý základ a pomohla mi i s přijímacími zkouškami.

Život je sladký

22. září 2015 v 13:00 | Eleanor |  Deník
Každý jistě zná období, kdy je naprosto vyšťavený. Takové období jsem také měla. Topila jsem se v negativním přístupu mého otce, který mě tím nepřetržitě táhnul ke dnu. Člověk se pak chytá každého stébla, jen aby se neutopil. Bohužel, většinou vám v takových chvílích málokdo pomůže. Každý se radši stará o sebe... Proto je fajn zjistit, že když všichni odejdou, pár jedinců přijde a dokonce vám ten život pořádně osladí... :)


Dnes vše vyvrcholilo příjezdem mého drahého, který mi přivezl nepečený dort (recept zde). Nemám ráda suché piškotové dorty, po tomhle se tedy mohu utlouct. Je samý krém, ovoce a jen trošililinku těstíčka. Hned jsem snědla půlku (!) a svět byl rázem sladším místem pro život. Aby toho však nebylo málo, dostala jsem ještě karamelky. Opět balení dobrůtek, které miluji od dětství. Je fajn vědět, že na vás někdo myslí a záleží mu na vás.

Mnozí už tuší, ale patřím mezi lidi, kteří milují dobré jídlo. Je pravda, že pokud se podíváme na složení karamelek, je užití slova "dobrý" trochu mimo mísu, ale v obecném smyslu to sedí. :) S mou milovanou totiž rády chodíme řešit své splíny do Uga, což je prodejna freshů a zmrzlin z čerstvého ovoce. Pobočky mají tuším v různých obchodních domech. Takže jestli půjdete někdy na nákupy, neváhejte si něco dát. Je to dobré, sladké a zdravé! Osobně miluji spíše ovocné směsi, ale postupně se učím přecházet i na zeleninovou šťávu... :)

Dále rády navštěvujeme veganskou/vegetariánskou restauraci v Plzni, kde mají úplně luxusní bagety. Nicméně dobře tam i vaří, takže občas zajdeme i na rychlý oběd. Jídla tam jsou sice nezvyklá (koneckonců jsem odchována na masitých školních jídelnách), ale pro mne velmi chutná. Navíc mají různorodý výběr, kde si myslím, že si vybere každý. A aby se nezdálo, že mi tam život neudělají sladším, nenechte se mýlit. Sladkým mi ho dělají díky různým oříškovým směsím a sušenému ovoci.

Snad teď vypadám jako puritán, který nepozře nic nezdravého. Věřte nebo ne, s kamarádem jsem strávila už dost času v kavárně na nádraží a tam nepohrdnu ani klasickým českým koláčem, makový, tvarhový... nejsem vybíravá. ;)

Nicméně abych se jen nerozepisovala o jídle. To mi sice život dělá sladkým, ale opravdové barvy a sladkost mu dávají až přátelé. Jsem ráda, že mám takové skvělé lidi kolem sebe a tento článek má být poděkováním právě jim. Jsem ráda, že nepatřím mezi ty, kteří inspirovali Exupéryho k následujícímu citátu.

"Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel." -Exupéry-

A pokud kolem sebe nemáte žádné lidi, o které se můžete opřít. Možná by stálo za to nad citátem zadumat ;)


Máte radší ovocné nebo zeleninové frashe?? Jaké druhy?

Jaký je váš oblíbený recept na veganské/vegetariánské jídlo?



Nepečený dort Ňam ňam

21. září 2015 v 13:26 | Eleanor |  -> S barbarem v kuchyni...
Máte chuť na něco dobrého, ale nechce se vám čekat a chcete to hned? Máte troubu na dvě věci, takže cokoli do ní vložíte, vrátí se vám napůl syrové a napůl spálené? Pak budete milovat tento nepečený dort! :)



Od dětství jsem nesnášela narozeninové oslavy. Důvod byl prostý: Vždy jsem dostala šílený dort, který byl z většiny suchým piškotovým těstem a to bylo pro mne za trest. Z hlouby duše nemám ráda tento typ dortů, takže jsem se jednoho dne naštvala a začala hledat nějaký dort, který pro mne bude opravdu za odměnu. Chytl se toho přítel a tak jsme někde narazili na recept (je to už min. dva roky zpět, takže opravdu nevím, odkud původní recept je) a ten společně zkusili udělat. Postupem let jsme vychytali různé mouchy a dneska je to pro mne nejoblíbenější dobrota pod sluncem (no, dobře, kdybych k tomu ještě propašovala marcipán :D).

Potřebovat budeme:
  • dortovou formu
  • váleček na těsto

Ingredience:
  • 1 lžíce vanilkového cukru
  • 100g cukru
  • 250 ml smetany
  • 250 ml zakysané smetany
  • 1 lžíce rumu/mléka
  • 250g pomazánkového másla
  • 15g želatiny
  • 80g másla
  • 240g piškotů
  • konzervované či předvařené ovoce
Jdeme na to:

Piškoty pořádně zavřete do pytlíku, popřípadě je nechte v původním balení a válečkem je pořádně rozdrťte. Poté vsypte do misky a přidejte rum/mléko, máslo a promíchejte. Vzniklé těstíčko natlačte na dno dortové formy. Poklademe ho kousky broskví, vařených jablek... Zkrátka ovoce, které máte rádi.

V další misce smícháme cukr, zakysanou smetanu a pomazánkové máslo. Do 100ml smetany vsypeme želatinu a za stálého míchání (!) ji přivedeme až k bodu varu. Ještě horkou ji vmíchejte do směsi s pomazánkovým máslem. Tuto polevu nalijeme do formy a zakryjeme tak těstíčko i ovoce. Nechte vychladnou a napůl stuhlou směs můžete na vrch ozdobit dalšími kousky ovoce. Poté dejte dort do lednice, minimálně na hodinu. Mezitím můžete vylízat misku od polevy ;)

Jak se vám dort povedl? Máte nějaký svůj oblíbený nepečený dort či dezert??

E. M. Remarque: Jiskra života

21. září 2015 v 10:00 | Eleanor |  Čtenářský deník
Erich Maria Remarque (1898-1970) se proslavil svým dílem Na západní frontě klid. Díky tomuto dílu se dostal také do povinné četby mnohých maturantů a tedy i do povědomí. Jiskra života je již zmíněné knize podobná. Plná barvitého vyprávění pocitů a myšlenek hlavního hrdiny. Krutého osudu, ale i naděje v budoucnost. Vše zasazeno do bohatě popsaného prostředí. Jaké je však hlavní téma knihy se dozvíte až dále ;)

Podzim - šťastná melancholie

19. září 2015 v 8:46 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Rok se s rokem sešel a s dalším a dalším... Tuto povídku jsem napsala před čtyřmi lety a stále je aktuální. Je to zvláštní, ale je zase podzim a zase procházím ulicemi se stejnými myšlenkami a otázkami...

Podzim. Melancholie skrytá v ohnivě zbarvených listech padajících mi do vlasů. Zvláštní, prošla jsem tu tolikrát, ale nikdy mě ten strom neokouzlil tak jako zrovna dnes. Byl tu vždy. Osamělý strážce, který tiše pozoruje snad nejrušnější křižovatku, jakou jsem kdy viděla. Oproti mohutné synagoze přes ulici a historickému divadlu vypadá tak nenápadně. A přeci je to on, kdo mě dnes oslovil.


Zoufalý finanční poradce

19. září 2015 v 8:18 | Eleanor |  Deník
Finanční poradci. Pro mnohé samostatný živočišný druh, který z lidí mámí peníze. Pro druhé příležitost jak snadno a rychle vydělat, stačí jen dobré přesvědčovací schopnosti. Jaké zkušenosti s jedním konkrétním finančním poradcem mám já se dozvíte v celém článku ;)

"Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý.
Pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý." - Seneca-


P. S. Nikdo

16. září 2015 v 19:42 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Naše doba má oproti časům před dvaceti lety ohromnou (ne)výhodu... Anonymitu.

Ještě když jsem byla dítě já, nemohla jsem trávit čas na počítači... Prostě byly tak drahé a vzácné, že nebylo běžné je mít doma. Navíc beztak neměly víc funkcí než jednoduché textové soubory, tabulky a hry? Inu, těžko dnes někomu vysvětlit, jak děsivě jednoduché byly dosovské hry. A nějaký rychlý internet? To byla těžká utopie! :D

Výhoda tedy byla, že jsme museli chtě nechtě trávit čas venku. Lítali jsme s přáteli po sídlišti a vyváděli klukoviny (ano, i holky umí vyvádět klukoviny!). Nevýhodou však byla obrovská absence anonymity. Když jsme něco provedli, mohli jsme si být vždy stoprocentně jisti, že nás někdo viděl. Inu, v televizi bylo pár programů a lidé většinou koukali z oken či vysedávali venku a pěstovali mezilidské vztahy... Takže o sdílné svědky nebyla nikdy nouze.

Dnes může člověk pod přezdívkou být na internetu kdokoli. Můžete psát cokoli a málokdy si dá někdo tu práci, aby vás osobně vyhledával. Navíc i když někomu něco provedete na ulici, většinou si toho nikdo "nevšimne". Lidem je to jedno... Odcizují se a přestávají se starat o kohokoli jiného než o sebe... S nárůstem komunikačních prostředků se mezilidské vztahy scvrkávájí na zprávy přes internet a telefonáty a paradoxně tím komunikace upadá.

Jak se navíc doba zrychluje a zvyšují se požadavky, tak mizí i prostor pro navazování užších vztahů. Lidé prostě nemají čas někoho blíže poznat. Je přeci lehčí s někým strávit pár chvil v baru než léta dotyčného poznávat. Anonymita tedy ovládá celý náš život. Jak daleko to ještě zajde?

Deprese jsou na programu dne. Je to diagnóza naší doby. Anonymita nám samozřejmě dává svobodu projevu a být (alespoň online) tím, čím chceme, ale na druhou stranu nás odcizuje světu. Neboť jak již napsal Albert Camus:

"Pravá svoboda neexistuje bez vzájemného porozumění."

A to, že nám někdo napíše povzbudivý komentář nebo zprávu, to ho nikdy nenahradí v našem reálném životě. Stovky "lajků" nenahradí jedno poklepání po rameni. Opravdové porozumění si totiž představuji tak, že mě dotyčný obejme, když mi bude zle. Ne, že mi pošle smutného smajlíka. Půjde se mnou životem, budeme poznávat svět a řešit vzájemné problémy, ať už mluvím o přátelích či partnerech. Život přeci není množství stále se měnících statusů.

Anonymita je nemocí naší doby, která nás ubíjí ačkoli si myslíme, že nám vlastně pomáhá se naplno projevit a prosadit. Odcizuje nás od společnosti, odtrhuje nás od druhých lidí. Dává nám svobodu na úkor opravdových přátel a života offline. Myslím, že v tomto ohledu je stále aktuální výrok Ernesta Hemingwaye:

"Smrt každého člověka mě raní, jako by byla mou vlastní, neb jsem svázán s lidským věkem tohoto světa.
A proto nikdy nechtěj vědět, komu zvoní hrana. Tobě zvoní!"

Protože se rodíme jako součást celku a ke štěstí potřebujeme být součástí celku. Součástí celku se však staneme tak, že s ním splyneme, že s ostatními navážeme pouta. Ne tak, že půjdeme v davu a vlastně každý sám jako anonym...

Kája Pavukovič

16. září 2015 v 18:40 | Eleanor |  Deník
Arachnofobie "je psychické onemocnění řadící se mezi fobie, spočívá v panickém strachu z pavouků." (zdroj)

Ano, přesná definice mé osoby, když se do mé vědomé blízkosti dostane pavouk. V takovou chvíli jsem schopná hystericky utéct... odkudkoli a kamkoli. Prostě hlavně co nejdál. Pokud se pavouk objevil v nějaké místnosti, byla jsem schopná celou místnost uzavřít do karantény a velkoryse ji tomuto tvorovi přenechat. :) Jenže co má člověk dělat, když se jeden objeví přímo pod oknem v nohách vaší postele a není nikdo, kdo by ho dal pryč?

Zabít? Ano! Byť to nezní zrovna mírumilovně, rozhodla jsem se pro tuto volbu.
"Už si velká holka!" řekla jsem si. "Nepotřebuješ nikoho, aby za tebe řešil tvé problémy a tedy i své pavouky za sebe dokážeš zabít." Snadno se řekne, ale jak to udělat? :)

Konečně jsem se tedy odhodlala vzít pantofly a přiblížit na jeden metr k oknu. Sebrala jsem odvahu a přibližovala se blíž. Jen jsem se modlila, aby se pavouk nepohl... To by byla moje smrt. Když jsem byla nadosah rány pantoflí... Nedokázala jsem to. Asi jsem skrytý buddhista, ale při představě zabití živého tvora mi bylo zle. Ano, i když tím živým tvorem bylo to nejděsivější a nejštitivější stvoření pod sluncem...

Co však teď? Vzpomněla jsem si na své religionistické vzdělání. Proč lidé zavedli božstva? Protože děsivá bouřka i vítr působili daleko bezpečněji, když se změnili ve známého boha, kterého bylo možné nějak ovlivnit. Neznámé a bezmoc nahánějí strach, ale když člověk z neznámého udělá známé a ještě si najde způsob, jak to ovládat... Strach zmizí.

Ne, neudělala jsem pavoučkovi oltář a neobětovala mu hejno much, jen aby pod oknem zůstal (možná by to ale nebylo zase tak od věci). Nicméně dostal jméno Kája Pavukovič. Proč Kája? Protože rodičům v televizi zrovna zpíval Karel Gott. Proč Pavukovič? Protože to zní rusky a takto skvěle zapadne do mého rodného města.

Pavouci mě sice stále děsí, ale Kája je jen jeden. Jediné v co teď doufám je, že to není samička a nepřivede mi do pokoje hromadu mladých. To už by ani pojmenování nespasilo. Stala bych se migrantkou...