Září 2015

Neutíkám, zdrhám

26. září 2015 v 9:37 | Eleanor |  Témata týdne
Co je to vlastně život? Souhra náhod, díky kterým nám tluče srdce, dýcháme a chodíme něčím, čemu v naší řeči říkáme svět? Lidské společenství, které je všude kolem a mezi které se snažíme ermomocí zapadnout, abychom přežili? Většina lidí považuje za život to druhé, ale to přeci není život...

Od prvního nádechu žijeme život. Jsme zrozeni do světa, který je všude kolem a jehož jsme součástí. Z tohoto světa nelze utéct a málokoho to vůbec napadne. Pokud však, je útěk radikální čarou za veškerou naší existencí.

Nemám problém se životem v podobě přírody, kdy sebe chápu jako součást všeho okolo. Vlastně život je krásný a vzácný. Hlavně život je nezahubitelný. Jak ty drobné trsy trávy prorůstají chladným betonem. Jak kořeny stromu rozbíjejí staré domy, které původně měli být výrazem skocení přírody. V životě je neuvěřitelná síla. Síla a rozmanitost. Neustále mě překvapuje, jak každý den při cestě z práce objevuji nové a nové projevy života. Každý den poznávám nové byliny a jejich nové účinky. Jsou takovým malým lékařem na všechny neduhy, kterého však přehlížíme. Tito malí léčitelé mě přivádějí zpět k myšlence, že jako lidé nejsme nic jiného než součást přírody a života všude kolem.

Krása života je i v jeho křehkosti. Nikdy nevíme, kdy přijde zánik. Je to jako loterie. Každou chvíli se roztáčí kolo štěstí a my se zatajeným dechem čekáme, zda tentokrát nebudeme my ti, na které padne Černý Petr. Miluji to vzrušení a miluji ty drobnosti, které život skýtá... Nevidím tedy důvod z něho utíkat.

Mnohokrát však lidé za život považují setrvávání v lidské společnosti. Společnosti, která nám říká jak žít, jak se chovat, jak se tvářit, jak mluvit, jak... Tato společnost svazuje náš život rozmanitými (leckdy nesmyslnými) pravidly. Lidé ze sebe musí dělat někoho jiného, jen aby splnili požadavky, které na ně okolí klade. Jak pak být šťastný, když je od nás stále něco očekáváno? Jak může být člověk vůbec šťastný, když nemůže být sám sebou? Toto ale není život. Toto je projev touhy po úspěchu a uznání. Není však lepší najít si jinou společnost lidí? Takové, kteří nás bezpodmíněčně přijmou jací jsme? Takové, kteří nás nebudou soudit ani od nás očekávat nic, co by bylo nad naše síly či přesvědčení plnit?

Z tohoto života ráda utíkám (ba přímo zdrhám) k opravdovému životu. K malé skupině lidí, kteří se dokáží radovat z maličkostí. Skupince, která místo peněz a touhy po úspěchu, uznává jen lásku a touhu po štěstí. Miluji život v jeho základní podobě. Miluji šumění lesů, slézání hor a souznění se zvířaty. Miluji smích, pláč, hodiny diskuzí... To je pro mne pravý život. Od toho pro mne nemá smysl utíkat.

Co znamená život pro vás?? A pokud od něj utíkáte, kam??

Vánoční překvápko od vlkodlaka

23. září 2015 v 14:21 | Eleanor |  Jednorázové úvahy a útvary
Jedna starší povídka z dlouhého zimního večera. Zkrátka něco krátkého pro nevážné zasmání :)


Byl jeden z mrazivých prosincových dnů, když se má otravná sestřička rozhodla, že zůstat doma v teple obalené teplými vytahanými svetry a dekami by byl hřích.


"Pojď, ty snad necítíš tu romantickou atmosféru?! Všude krásně bílo, sníh se třpytí…"

"A studí," skočila jsem jí do řeči, ona mě však ignorovala a pokračovala: "… všude jsou hromady barevných světlíček a navíc jsem nám zabalila do krabičky trochu cukroví!" mrkla na mě. Potvora! Prostě to se mnou umí! Ví, že na jídlo mě vždy utáhne.

Venku jsem byla rychleji, než bych řekla "Šťastné a veselé." V duchu jsem myslela na horkou čokoládu, praskající oheň v krbu, postel plnou polštářů a dek… Dokonce mi hlavou proběhl i úvod Pobřežní hlídky. Mé podvědomí se odmítalo smířit s tou zimou všude kolem a snažilo se zahřát aspoň mysl, když tělo mělo smůlu.

"Quo vadis?" zvolala na mě sestra, když jsem jistým krokem zamířila mezi zasněžené jehličnany, v nichž pomalu ale jistě mizela lidmi vyšlapaná cestička pod sněhovými vločkami.

"Hádej, Caesare!" tajemně jsem se na ni usmála a ještě zrychlila.


Sestra mě doběhla a chytla za ruku: "Neblbni, vím, že ti je zima, ale zapálit celý les? Vždyť je všude sníh a mokré dřevo prostě nehoří. Počkej na léto."

"Símtě, zima mi sice je, ale sirky jsem nechala beztak doma… Myslela jsem, že když tak prahneš po romantice, tak se tu projdeme a pustíme se do cukroví, ne?" jak jsem domluvila, začala jsem se natahovat po krabičce plné dobrot, které jsme samy upekly.

"Heeej, no tak, dej ty ruce pryč! Když do lesa, tak se zásobou jídla! Koneckonců dneska je Štědrý den, třeba potkáme Ježíška a…"

"Ježíšek je miminko, ještě nemá zoubky…" vzdychla jsem a v chůzi se snažila ukořistit od Sam aspoň jeden rohlíček. Ta to však myslela vážně a rozeběhla se hloub do lesa. Kličkovala jsem mezi štíhlými jedličkami a v koutku mysli přemýšlela, zda i tady byl děda Mráz. Koneckonců byly celé zasypané sněhem. Nakonec jsem sestru dostihla. Ležela uprostřed mýtiny a snažila se ve vrstvě sněhu udělat andělíčka. Mávala nohama i rukama, ale stále jsem měla pocit, že i přes veškerou snahu vypadá andělíčkova "sukně" tak, že skrývá kopyto.


Sedla jsem si na blízký pařez a ponořila se do vzpomínek. Kdy že jsem to vlastně naposledy viděla ten tradiční vánoční film, kterému vévodí berla Mrazilka? Sestra udělala na mýtině ještě pár andělíčků, a když usoudila, že už nikde není volné místo, kam by se ještě aspoň jeden vešel, tak se na mě zamyšleně zadívala.

Po chvilce upřeného pozorování mého hloubání mi konečně položila otázku, co jí vrtala hlavou:

"Na co myslíš?"

Vzala jsem krabičku s cukrovím, které jsem si najednou všimla u svých nohou a pomalu ji otevřela. Sam překvapivě nereagovala a jen čekala na mou odpověď. Kousla jsem do rohlíčku a začala jí vysvětlovat můj problém s tím, zda jsou ty zasněžené smrčky a jedličky opravdu prácí dědy Mráze a že jsem tu pohádku už dlouho neviděla.

O tři minuty a pět rohlíčků déle byl můj problém rozlousknut.

"Tady to děda Mráz na starosti nemá, sem vyhazuje jen zbytky sněhu, co se mu nevejdou na Sibiř."

Promluvil kdosi děsivě hlubokým a chraptivým hlasem přímo za mnou. Uskočila jsem a prudce se otočila. Mezi stromy vykukovala obrovská chlupatá vlčí hlava. Podlouhlý čumák byl zkřivený do překvapivě vlídného úsměvu, ač obrovské tesáky na vlídnosti značně ubíraly. Za čumákem jiskřily moudré oči s šibalskými jiskřičkami. Během chvíle jsme stály tváří tvář vlkodlakovi!

"Rád vás poznávám, jmenuji se Wlkinhaf vr Lunomil, ale říkejte mi prosím jen Wlkie," usmál se a napřáhl k nám svou mohutnou tlapu s pěticentovými drápy. Měl přes dva metry a navzdory pověrám se nechoval vůbec jako vrah nevinných kůzlátek. Sam k němu váhavě natáhla ruku a položila ji do jeho. Jemně její ruku stiskl.

"Já jsem Sam a to je moje sestra Elen," řekla potichu, značně vylekaným hlasem. Já nebyla schopná ničeho, jen jsem stála s pootevřenou pusou a křečovitě svírala krabičku s cukrovím.

"Rád vás poznávám Elen, mohl bych si kousnout?" usmál se na mě a čekal na mou odpověď.

"K…k… kousnout? Ne!" zakoktala jsem se a rázně zaprotestovala při představě mého krku v té obří tlamě.


Vlkodlak se zatvářil zklamaně a sedl si na zem do sněhu. Ač seděl, byl stále nepatrně vyšší než my. Zkroušeně promluvil: "To je mi líto, ony ty Vlkodlačí pracny, co jste upekly, chutnají hrozně dobře."

"Vl… Moment, jak… Ne!" Sam najednou došlo, co se stalo s tím plechem cukroví, který nám zmizel z parapetu.

Vlkodlak se lehce ošil: "Když ono to tak krásně vonělo…"


"Tak nejenže vlkodlaci existují, oni jsou i pěkní kleptomani!" rozesmála se Sam.
Wlkieho se to zjevně dotklo, vycenil zuby a hodil po Sam pohrdavým pohledem.

" Sam," šťouchla jsem do sestry a pohodila ramenem směrem k Wlkiemu,"myslím, že má pádnější argumenty… Řekla bych, že ses s těmi kleptomany spletla."

Wlkie se postavil a došel až k nám. Hodil po mě a Sam provinilý úsměv a podal nám na dlani Saminin náramek…

"Pardon, nedalo mi to… ale že jsi v něm pekla ty lahody? Tak krásně vonííí…" rozplýval se a opět slintavě pohlédl na mě s cukrovinkami.


"Fááájn," už se to nedalo vydržet, natáhla jsem k němu ruku s krabičkou,"ber, ale už na mě proboha nekoukej jak na jídlo!"


"Jééé, moc děkuji!" začal poskakovat po mýtině a lehce sypat cukroví do tlamy. "Holky, vy jste bohyně, nechcete hodit dom?"


"Hodit dom?" pronesly jsme jednohlasně a podívaly se na sebe.

"No jo," řekl Wlkie a sklonil se na všechny čtyři.

"No proč ne?" pousmála se Sam a naskočila na vlkodlaka.

"Wlkie, víš, že když nás nesníš, dostaneš doma ještě nášup dalších dobrot?" zeptala jsem se nejistě.


"Je mi to jasné, proto jsem vám ještě neřekl, že jsem veget… ehm… kuck… vegeťák, jakože rád vegetím, rozumíte, lehnout si a mlsat… hm… lidi," snažil se zamluvit své prozrazení, ale na to, jak dobrý byl zloděj, lhář byl mizerný.


"Jasnééé," odvětila jsem se zadržovaným smíchem a naskočila za svou sestru.

Doma jsme byli během chvilky. Rodiče byli doma a tak jsme se tak náhodou popraly u okna a tak náhodou vypadla mísa s cukrovím z okna… No prostě jedna velká náhoda a Wlkie? Ten se spokojeně vyvaloval pod oknem a podával mi mísu.

Za několik hodin zazvonil náš táta zvonkem, což bylo znamení, že dárky jsou pod stromkem a můžeme tam jít, aniž bychom se sestrou zkazily dospělým iluzi o existenci Ježíška.

"El? Taky tě tak svědí hlava?" ohlédla se po mě Sam, ale já si všímala jen svých vlasů. Nemohla jsem se přestat škrábat. Po sprše se vše uklidnilo

Ráno jsme se ale vzbudily a byly samý červený flek.


"Sakra, blechy!" zakřičela Sam, když poznala malé černé tečky na bílém prostěradle a dala si je dohromady s kousanci.

"Díky Wlkie!" zvolala jsem zlostně z okna. Z nedalekého lesa se však ozvalo jen pobavené a trochu omluvné zavití.



J. Gaarder: Sofiin svět

23. září 2015 v 13:21 | Eleanor |  Čtenářský deník
Máte hlavu plnou otázek? Milujete hodinové filosofické debaty? Rádi přemýšlíte, filosofie se vám líbí, ale děsí vás hromada jmen a různých myšlenek? Pak je tato kniha pro vás!

Kniha je koncipována jako román. Děj se odehrává ve dvou liniích a v obou jsou hlavní postavy desetileté dívky. Spolu s nimi si pomalu začneme pokládat základní filosofické otázky o bytí apod. Mladičká Sofie pak potkává starého filosofa, který ji pomalu provádí historií filosofie. Od Platóna až k Marxovi se dostaneme zábavným a hlavně přehledným způsobem. Základní filosofické myšlenky jsou vysvětlovány opravdu jasně a přehledně. Koneckonců, musí je pochopit zvídavá mladičká Sofie... Ta se zároveň doptává, takže si buďte jisti, že pokud vám z definic něco nebude jasné, určitě se na to Sofie zeptá ;)

Zkrátka krásný román pro naprosté laiky, kteří mají rádi dobrodružné příběhy, překvapivé konce a zároveň se chtějí dozvědět něco o filosofii.

Mě se kniha dostala do rukou v 18 letech, když jsem se rozhodla jít studovat filosofii na vysokou školu. Nicméně v té době jsem nenavštěvovala gympl, ale chodila na obchodní akademii. Kolik jsem toho věděla o filosofii? Prakticky nic... Tato kniha mi poskytla dobrý základ a pomohla mi i s přijímacími zkouškami.

E. M. Remarque: Jiskra života

21. září 2015 v 10:00 | Eleanor |  Čtenářský deník
Erich Maria Remarque (1898-1970) se proslavil svým dílem Na západní frontě klid. Díky tomuto dílu se dostal také do povinné četby mnohých maturantů a tedy i do povědomí. Jiskra života je již zmíněné knize podobná. Plná barvitého vyprávění pocitů a myšlenek hlavního hrdiny. Krutého osudu, ale i naděje v budoucnost. Vše zasazeno do bohatě popsaného prostředí. Jaké je však hlavní téma knihy se dozvíte až dále ;)

Podzim - šťastná melancholie

19. září 2015 v 8:46 | Eleanor |  Jednorázové úvahy a útvary
Rok se s rokem sešel a s dalším a dalším... Tuto povídku jsem napsala před čtyřmi lety a stále je aktuální. Je to zvláštní, ale je zase podzim a zase procházím ulicemi se stejnými myšlenkami a otázkami...

Podzim. Melancholie skrytá v ohnivě zbarvených listech padajících mi do vlasů. Zvláštní, prošla jsem tu tolikrát, ale nikdy mě ten strom neokouzlil tak jako zrovna dnes. Byl tu vždy. Osamělý strážce, který tiše pozoruje snad nejrušnější křižovatku, jakou jsem kdy viděla. Oproti mohutné synagoze přes ulici a historickému divadlu vypadá tak nenápadně. A přeci je to on, kdo mě dnes oslovil.


Kája Pavukovič

16. září 2015 v 18:40 | Eleanor |  Deník
Arachnofobie "je psychické onemocnění řadící se mezi fobie, spočívá v panickém strachu z pavouků." (zdroj)

Ano, přesná definice mé osoby, když se do mé vědomé blízkosti dostane pavouk. V takovou chvíli jsem schopná hystericky utéct... odkudkoli a kamkoli. Prostě hlavně co nejdál. Pokud se pavouk objevil v nějaké místnosti, byla jsem schopná celou místnost uzavřít do karantény a velkoryse ji tomuto tvorovi přenechat. :) Jenže co má člověk dělat, když se jeden objeví přímo pod oknem v nohách vaší postele a není nikdo, kdo by ho dal pryč?

Zabít? Ano! Byť to nezní zrovna mírumilovně, rozhodla jsem se pro tuto volbu.
"Už si velká holka!" řekla jsem si. "Nepotřebuješ nikoho, aby za tebe řešil tvé problémy a tedy i své pavouky za sebe dokážeš zabít." Snadno se řekne, ale jak to udělat? :)

Konečně jsem se tedy odhodlala vzít pantofly a přiblížit na jeden metr k oknu. Sebrala jsem odvahu a přibližovala se blíž. Jen jsem se modlila, aby se pavouk nepohl... To by byla moje smrt. Když jsem byla nadosah rány pantoflí... Nedokázala jsem to. Asi jsem skrytý buddhista, ale při představě zabití živého tvora mi bylo zle. Ano, i když tím živým tvorem bylo to nejděsivější a nejštitivější stvoření pod sluncem...

Co však teď? Vzpomněla jsem si na své religionistické vzdělání. Proč lidé zavedli božstva? Protože děsivá bouřka i vítr působili daleko bezpečněji, když se změnili ve známého boha, kterého bylo možné nějak ovlivnit. Neznámé a bezmoc nahánějí strach, ale když člověk z neznámého udělá známé a ještě si najde způsob, jak to ovládat... Strach zmizí.

Ne, neudělala jsem pavoučkovi oltář a neobětovala mu hejno much, jen aby pod oknem zůstal (možná by to ale nebylo zase tak od věci). Nicméně dostal jméno Kája Pavukovič. Proč Kája? Protože rodičům v televizi zrovna zpíval Karel Gott. Proč Pavukovič? Protože to zní rusky a takto skvěle zapadne do mého rodného města.

Pavouci mě sice stále děsí, ale Kája je jen jeden. Jediné v co teď doufám je, že to není samička a nepřivede mi do pokoje hromadu mladých. To už by ani pojmenování nespasilo. Stala bych se migrantkou...

Pitný režim kočky

15. září 2015 v 16:08 | Eleanor |  -> Kočičí svět...
O pitném režimu lidí slyšíme na každém kroku: Pijte ideálně dva litry denně, tři... Pijte, když máte žízeň, pijte, když nemáte žízeň, zkrátka pitný režim je in a s radami (často i protichůdnými) se roztrhl pytel. Tyto diskuze mě přivedly k myšlence, že jsem Čertici viděla naposledy pít mléko, když byla ještě kotě... Zapátrala jsem tedy, pijí vůbec kočky?



Otec prasátek

13. září 2015 v 19:10 | Eleanor
Když už mám dnešní den ve znamení Terryho Pratchetta nedá mi to, abych tu nezmínila i svůj oblíbený film, který vznikl na motivy jeho knihy Otec prasátek.
http://kryptonradio.com/wp-content/uploads/2013/12/hogfather.jpg

Pohádkový příběh opět se silným filosofickým poselstvím. V období Prasečí hlídky tedy obdoby našich Vánoc zmizí Otec prasátek, který je opět analogií pro našeho Ježíška či spíše amerického Santa Clause. Zmizí a hrozí, že děti nedostanou dárky. Proto se Smrť rozhodne za něho "zaskočit". Spolu se Smrtěm se dozvídáme o poselství Vánoc, ale i důvod, proč někdo dostane hodně dárků a někdo málo.

Paraelně s tímto příběhem se vydává parta zabijáků za pohádkovými bytostmi a snaží se je zabít. Vrcholem má být právě vražda Otce prasátek. Proti těmto zabijákům se postaví Smrťova vnučka Zuzana...

Pokud se na film chcete v klidu podívat, nečtěte dál. Mohli byste se dozvědět víc, než chcete ;)

Terry Pratchett: Čaroprávnost

13. září 2015 v 16:01 | Eleanor |  Čtenářský deník
Kdo by neznal příběhy ze Zeměplochy? Inu, já... Trapně se přiznávám, že poprvé jsem se o Zeměploše dozvěděla na druháku na vysoké, tedy před dvěmi lety. Nejdříve mě vyděsilo, kolik knih Terry Pratchett vydal, ale pak jsem to pojala jako výzvu. Nicméně školní povinnosti nedovolili víc, než shlédnout pouze filmy z prostředí této tajemné země ležící na krunýři obrovské želvy... K dnešnímu dni však mohu hrdě říct, přečetla jsem první příběh: Čaroprávnost a jsem zamilovaná... Ještěže kniha obsahuje další příbeh Mort, který mě čeká :)

O mém nadšení svědčí hromady výpisků, které jsem si dělala, abych se s vámi mohla podělit o co nejvíc z tohoto příběhu.

Ale pojďme k příběhu jako takovému a nebojte, nevyzradím vše! Dle tradice platné na Zeměploše, když se osmému synovi narodí osmý syn, náleží mu magická hůl. Problém nastal ve chvíli, kdy se narodila Esk Kovářová v zapadlé vesničce s přiléhavým názvem Kyselá Pr*el. Mág jménem Podomní Kšaft předal hůl novorozeněti rychleji, než se stačil ujistit, že se skutečně narodil syn. Žádná žena však mágem nikdy nebyla, takže co teď s tím?

Bábi Zlopočasná, místní čarodějnice, se snaží Esk od magie držet co nejdál. Nakonec však uzná, že by Esk na Akademii měla nastoupit, takže začíná dlouhá cesta plná dobrodružství a úvah nad rozdíly mezi ženskou a mužskou přirozeností. Magií a čarodějnictvím. Vše propleteno filosofickými úvahami v lehce nadnesené a humorné rovině...

Nevíte, zda by se Vám kniha či její humor líbil? Přihodím tedy pár citátů a ukázek, které mě pobavily či zaujaly:

"Bílý mág je prostě tak akorát černý mág, který má dobrou hospodyni."

"Jediné, co víš je, že on si myslel, že říká pravdu. Svět vždycky není takový, jak ho lidé vidí."

A pak samozřejmě trochu cynická (a trochu drsná) motta:

"Kdo je zvědavý, nebude nikdy starý."
"Kdo se moc ptá, toho nakonec podříznou."
"Dobré ploty dělají dobré sousedy"

Zapomenou nelze ani na krásné paradoxy jako:

"Poctivý obchodník s kradeným zbožím."

A na závěr pár hlubokých myšlenek:

"Oba vychutnávali ten skvěle hřejivý pocit, že jejich neznalosti jsou mnohem větší než neznalosti obyčejných lidí, jejichž nevědomost se týká jen obyčejných věcí."

"Život orangutana je mnohem lepší než život člověka, protože všechny velké filosofické otázky se zredukovaly na jedinou: Odkud dostanu další banán?..."

Samozřejmě toto je jen výběr z výběru, ale doufám, že jsem vás na knihu navnadila.

Četli jste tento příběh? Máte nějaké oblíbené hlášky či příběhy od Pratchetta?

Kastrace kočky

11. září 2015 v 12:00 | Eleanor |  -> Kočičí svět...
V tomto článku se zaměříme na zážitky s kastrací naší kočky. Nebudu se zabývat tím, nakolik je to morální a nakolik ne. Žijeme na vesnici, takže kočka může volně chodit ven. Myslím, že je to pro ni přirozenější, než kdyby byla zavřená v domě. Samozřejmě tato volnost znamená pro nás větší požadavky na péči o ní - odčervování, očkování, odblešování apod. Venku se Čertice také dobře socializovala do místního kočičího gangu a ze společenství nejsou vyloučeni ani kocouři. Co však s koťátky, kdyby nám nějaká domů Čertice přinesla?

Na jaře letošního roku se narodily koťata kočce od sousedů. Dvě přejelo auto, protože se zatoulala moc daleko. Jedno zakousl pes. Poslední přežilo. Respektuji přírodní výběr, ale při představě, že bych se podobně zachovala ke koťatům od Čertice, mě mrazí. Proto byla kastrace jasnou volbou.



Kastraci nám veterinář doporučil na jaře letošního roku, tedy zrhuba v deseti měsících. Pohlavní zralost u kočky může být již v půl roce, ale vzhledem k tomu, že u Čertice to vycházelo na podzim, tak ještě nemrouskala a zase jsme nechtěli riskovat kastraci, kdy by ještě nebyla plně vyvinutá.

Kastrace proběhla tak, že jsme se objednali a ráno jsem odvezla kóču do ordinace. Tam si ji nechali a odpoledne jsem si pro ni zase zajela. Cena kastrace je různá. My platili cca 1 200 Kč. Přivezli jsme ji domů ještě rozespalou po narkóze. Snažila se chodit, ale motala se jako opilá. Vše potřebné (záchůdek, pelíšek, krmení, vodu) jsme jí dali na zem, aby neměla potřebu kamkoli skákat, jak je zvyklá. Jednak její koordinace pohybů nebyla nic moc, druhak by si mohla ublížit.

Pooperační péče byla prostá. Snažit se ji udržet v "mundůru", který vidíte i na fotkách (a že to byla fuška! :)), bránit ji pokud možno ve skákání, nepouštět ji ven (z čehož měla doslova absťák, jen mňoukala a kňourala, takže se nakonec páníček slitoval a pustil ji i do obýváku). Také jsme kontrolovali jizvu, zda nehnisá a udržovali ji v čistotě (ošetřovali jsme ji řepíkovým nálevem).

Během rekonvalescence Čertice normálně jedla i pila, byla hravá a přítulná jako vždy. Vlastně jsme vůbec nezpozorovali, že by jí rána bolela. Po deseti dnech jsem s ní šla na kontrolu. Veterinářka nedokázala pochopit, že jsme na ní udrželi mundůr tak dlouho (a že to byl výkon :D). Rána byla zhojená a Čertice už mohla být konečně vypuštěna do světa... Samozřejmě než rána úplně zarostla, nějaký ten pátek to trvalo. Sama jsem průběžně ještě kontrolovala, zda si jizvu dodatečně nerozlízala, protože by z toho mohl být pěkný malér. O tom však příště :) Jinak krmíme ji stále masem a masovými konzervami. Na granule pro kastrované kočky jsme nepřešli.

Kastrace naší číči proběhla v pořádku a bez komplikací. Ať se zadaří i u vás ;)


Máte kastrovanou kočku nebo jste proti kastraci??
Dáváte kočce krmivo pro kastrované kočky nebo ne??