Pomíjivá věčnost II.

30. června 2015 v 12:16 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Závěr krátké povídky rozdělené speciálně omezenými požadavky blogu :) Pokračování nesoucí se v duchu následující písně - kdybys pochopil, co já pochopila... Tak by třeba zůstala...




"Říkal, že jsem pro něj ta jediná, že žádná nemá tak krásný úsměv a s žádnou si tak skvěle nerozuměl. Prý by mě poznal i mezi milionem ostatních, protože jen já jsem ta jeho pravá… Přitom ta kráva, co jí strkal jazyk do krku, byla zrzka. S tou si mě přece splést nemohl! Hele, jsem bruneta!" Zakřičela Gábina a hodila po televizi další polštář.

"Říkal, že mu na mně záleží! Poslal mi pusu, že je rád, že jsem ho oslovila! Jsem půvabná, kouzelná svou nevšedností a spontánností! No a hlavně tím, jak nadšeně a zaujatě vyprávím o tom, co miluju! Ať se jde bodnout, blbeček!" Zaprotestovala na oplátku Sára.

"Slíbil mi, že se k němu nastěhujeme. Myslela jsem, že to překvapení, co mi sliboval, budou klíčky od jeho bytu jen pro mne… Ne jiná coura!" Zakňourala tmavovlasá dívka a zabořila tvář do polštáře.

"Slíbil mi překvapení, že bude milé… Zapomněl a nedal mi nic…" Povzdechla Sára. Vstala z postele, ve které s Gábinou ležely, a zamířila ke dveřím z pokoje. Vešla do obýváku, kde byla v rohu malá kuchyňka a vyndala z mrazáku dvě krabice zmrzliny.

"Přítelkyně ho prý miluje, jako na začátku a nikdy by mu neublížila. Přitom si prý měla začít s tím fotbalistou, hádá se s ním kvůli kravinám, dusí ho a tohle je perla: ´Ahoj, omlouvám se, že sem ti nedal vědět. Když jsem takový věci psal přítelkyni, tak mě odpálkovala, ať ji toto nepíšu, ale děkuji, že máš starost, i když ji mít nemusíš.´" Podala Sára Simoně telefon s otevřenou esemeskou od Ondřeje.

"Jak je možný, že mám o něj větší starost, než ta jeho milovaná?!" Rozhodila rukama Sára.

"Hm… Tak mu dej lojové koule pro ptáky, ať má aspoň nějaké! Zítra jdu jedny koupit pro Luboše, mám koupit i tobě pro Ondřeje?" Rozesmála se Gábina, byť se jí na tváři ještě leskly slzy.

" Jdu do toho s tebou!"

Za dva dny už Sára nastupovala nadšeně s dárkem do autobusu. Den předtím byla první adventní neděle a shodou okolností měl i Ondřej svátek. Dárek si zasloužil… Když dorazili na konečnou, usedla jako vždy proti němu, ale dnes byl podezřele nervózní. Za chvíli Sára pochopila proč, protože u dveří do autobusu se objevila mladá dívka, která na ni pohlédla a pak vztekle odešla. Ondřej ji zahlédl, vystřelil, sebral z osobní přehrádky řidiče nad sedadlem náramek a utekl za ní. Z dálky zaslechla rozrušené hlasy. Žárlivá dívka brzy odešla a nechala svého "milovaného" napospas Sáře.

"To mi ani neskočí po krku?" Ondřej se Sářině poznámce sklesle pousmál. Být ta holka zamilovaná jako na začátku, neodejde! Být zamilovaná já, omlátím s tou konkurenční potvorou celý autobus. Pomyslela si Sára a chlácholivě se usmála. Pak si vzpomněla na koule, nemohla mu je teď dát, rýpnout si ale mohla.

"A máš ty ji vůbec rád? Sedíš tu, doufáš, že napíše…" Utíkej za ní, bojuj za ní. A klidně ji přiveď, ať se mi postaví.

"Já ji ano, ale ona mě zřejmě ne, když se takhle chová… No, ale já mám čisté svědomí." Jsi patetický…

Sára se raději rozloučila a odešla. Zbabělé hysterky neměla na programu dne, obzvlášť když jí nadávaly za zády, ale nebyly schopny jí to říct do očí. Další dny šlo vše z kopce. Ondřej se jí počal vzdalovat. Jakékoli jeho úsměvy a škádlení jeden den, druhý den zmizely. Uzavíral se jí čím dál víc. Bál se, že ztratí svou vymyšlenou jistotu. Sára ho nechala, neodepisovala mu, jak si přál a snažila se od něj též odpoutat. Přes pár počátečních slabých chvil, kdy mu napsat musela, protože bylo opravdu těžké si pro ni s ním nepsat, si vybudovala sebejistotu a sílu.


Týden před Vánoci už ho úspěšně ignorovala. Sice nadále mohla zůstávat v teple autobusu - vlastně musela, když ji nepustil ven, ale zalézala na konec, kde si četla knihy do školy. Ondřej za ní chodil, a byť se s ním moc nebavila, viděla v periferním vidění, jak ji pozoruje. Klid holka, ještě týden, pak budeš mít konečně pokoj. Říkala si, když se snažila soustředit na splývající řádky knihy. On její přístup už nevydržel a knihu ji vyškubl z ruky.

"Můžeš se na mě laskavě podívat a říct mi, co se děje?!" Zvýšil hlas a zabodl se jí pohledem do očí.

"Nic," odsekla Sára a vrhla se po knize. Chtěla ji zpátky, takovou drzost si k ní ještě nikdo nedovolil. On knihu však držel pevně.

"To není odpověď, tak povídej!" Sedl si na hranu sedadla a nohy zapřel o protější řadu sedaček, aby jí zabránil v útěku. Knihu přitom hodil na sedačky před nimi.

"Nelez ke mně, náhodou nás uvidí ta tvoje a rozejde se s tebou!" Snažila se překročit jeho nohy, ale on ji shodil zpět na sedačky. To ji dožralo.

"Co si o sobě myslíš?! Tak buď jí miluješ a nechceš ji za žádnou cenu ztratit, pak se tak laskavě chovej. Vykopni mě z autobusu a už se se mnou nikdy nebav. Přesně jak chtěla. Nabízela jsem ti, že tu nebudu, ale ty mě tu zjevně chceš, když mi zavíráš dveře před nosem. Ty si mě tu prostě musíš držet jako nějaké tajemství. Uvědomuješ si, že ji ztratíš? Dřív nebo později na to přijde a odejde! Mě to může být jedno, ale co je sakra s tebou?!" Rozkřičela se na něj. Vášnivě přitom gestikulovala rukama. Zklidnilo jí, až když se uhodila o umělohmotné držadlo na druhé straně sedadla. Rukou jí projela bolest. Přitiskla si ji k břichu a nadávala jak špaček. Ondřej mezitím dal nohy pryč z uličky. Její slova ho zjevně zasáhla. Když se uklidnila, všimla si jeho smutného výrazu. Nepřítomně hleděl na stromy venku, kde právě začalo sněžit. Najednou všechen vztek zmizel. Zbyla jen lítost nad tím, co udělala. Raději odešla. Překvapivě se jí i podařilo otevřít dveře. Musím si najít jiný spoj, kořist umřela…

Odpoledne vyrazila Sára s Gábinou na nákupy. Procházely obchodním domem, který zářil vánočními barvami, třpytil se a dokonce v něm místy sněžilo.

"Připadám si tu, jak ve vánočním těžítku." Poznamenala Sára směrem ke své kamarádce a obě se rozesmály. Vánoce sice stále nesnášela, ale byla vděčná za jakékoli rozptýlení. Procházely obchody a tašky se jim v rukách pomalu hromadily. Jako poslední přišlo na řadu hračkářství. Gábina se zastavila u regálu se stolními hrami. Potřebovala nějakou pro svou neteř, která je doslova milovala. Sára hodila tašky k ní a rozeběhla se do své oblíbené části - plyšové hračky. Zalíbil se jí jeden velký plyšový medvěd. Byl celý bílý a kolem krku měl červenou šálu. Chytla ho za tlapu a snažila se ho vytáhnout, ale nešlo to. Zabrala víc, odpor povolil a sesypala se na ní celá hromada plyšových hraček.

"Asi máme stejný vkus na plyšáky." Usmíval se na ležící Sáru starý známý řidič a podával jí ruku.

"No, asi jo." Zamumlala, a aniž by přijala jeho pomoc, vyhoupla se na nohy a odešla za Gábinou, která ji už vyhlížela. Neměla zájem si s Ondřejem povídat. Neozval se jí a ona neměla chuť se ozývat jemu. Ranní brození v závějích na autobusové nádraží pro ni sice bylo náročné, ale ráda se obětovala. Bylo to pro ni lepší, než ho stále potkávat a něco řešit. Když došla blíž ke své kamarádce, všimla si, že u ní stojí zvláštní muž v kostýmu vánočního skřítka a vesele se spolu baví. Byl malý, s množstvím vrásek kolem širokého úsměvu. Oči měl jako černé korálky a uši mu sahaly až na vršek čepice. V pravé ruce držel proutěný košík. Sára k nim pomalu došla a muž jí z košíčku podal obálku. Všimla si, že Gábina už jednu také drží v ruce.


"Vánoce jsou časem zázraků, podívejte se, jaký čeká vás!" pronesl pištivým hlasem a usmíval se na celé kolo. Dívky se na sebe podívaly, poděkovaly a raději odešly.

"Jediným vánočním zázrakem je, že se tenhle komerční svátek stále ještě drží." Špitla Sára.

"Až vám u dveří zazvoní muž, kterého milujete, uvěříte, nebojte!" Zavolal za ní skřítek. Kamarádky se po něm ohlédly a na chvíli jim připadalo, že ty velké uši musí být skutečné. Jak by je jinak na tu dálku slyšel?

"Co máš v obálce?" Šťouchla Gábina svou společnici. Ta rozbalila obálku a přečetla nahlas citát:

"Ve chvíli největšího štěstí je hodno zemřít."

"To je teda vánoční věštba." Rozesmála se kamarádka a dala se do četby vlastní předzvěsti:

"Nejztracenější den našeho života je ten, v němž jsme se nezasmáli." Chvíli pozorovala papír a následně ho zmuchlala a strčila do kapsy.

"Jsou to blbosti," pronesla suše. Sára ji objala kolem krku a vytáhla zmuchlaný lísteček zpět na světlo.

"Vážně by tě od toho rozchodu pár úsměvů navíc nezabilo." Mrkla na Gabrielu. Poté rozhodila rukama a naoko naštvaně zvolala: "A neříkej, že teď budu já ta, kdo věří v ducha Vánoc a ty budeš rozbíjet ozdoby. To už fakt poletíš!"

Rozesmály se a vyrazily směrem k východu. Pro dnešek bylo podivných setkání až dost. Čas ubíhal opět poklidně. Ovšem i přes jeho zdánlivou neměnnost, se napětí mezi dívkami stupňovalo. Sice to ani jedna neřekla nahlas, ale obě doufaly aspoň v malý vánoční zázrak. V týdnu před vánočními svátky začali přijíždět jejich společní přátelé. Právě dopékaly poslední várku vanilkových rohlíčků, když zazvonil zvonek. Obě se na sebe podívaly. Nikdo nebyl na seznamu pozvaných, alespoň ne pro tento den.

"Běž tam, jsem celá od mouky," zavolala Gábina od kuchyňské linky. Sára rohlíčky obalovala na jídelním stole v moučkovém cukru, takže se též, necítila být schopnou uvítat nezvaného hosta. Přesto se rozeběhla ke dřezu, aby se opláchla

"A já jsem celá od cukru, co když se na mě pak nalepí?" podotkla, ale už napůl běžela ke dveřím.

"Na tvém místě bych se bála, abys nezmokla, cukříku!" zaslechla Gábiny odpověď. Seběhla schody a zakopla o kobereček v předsíni. Náraz do dveří byl neodvratný. Pomalu dveře otevřela, ale větší pozornost než tomu, kdo tam stojí, věnovala svému naraženému rameni.

"Ahoj, jsi v pořádku?" Do háje! Ať to není on, ať to není on! Pomalu vykoukla zpoza dveří.

"Ahoj, Ondřeji. Co tu, sakra, děláš?" Mnula si rameno a přitom ho sjížděla pohledem. Měl na sobě sportovní zimní bundu a džíny. Byl to zvláštní pohled. Neznala ho jinak než v uniformě řidiče.

"Nesu ti dárek! Šťastné a veselé Vánoce!" Oči mu šibalsky zářily, a zatímco k ní natahoval ruku s dárkovou taškou, lehce se usmíval.

"Hm… Tak děkuji. Pozvala bych tě dál, ale dneska máme hodně práce. Promiň. Šťastné a veselé i tobě." Odpověď v rychlosti zamumlala. Chtěla, aby už vypadl. Zabouchla za ním dveře a tašku hodila do kumbálu, který byl kousek od vstupních dveří.

Ráno o Štědrém dni byl u dívek značný mumraj. Zdálo se, že přijeli snad všichni, které pozvali. Simona, Banán i další přátelé z blízkého i vzdáleného okolí. Nejhorší však byla přítomnost Pavla. Vtipálka, kterého momentálně Gábina k smrti nenáviděla, protože nebyl schopen nakrájet ani brambory na salát. Když po ní jednu bramboru hodil, naštvaně ho chytla za košili a odtáhla do předsíně. Tam ho strčila do první místnosti, kterou bylo možné zamknout. Chvíli se z přízemí ozývalo bouchání, ale najednou vše utichlo.

"Hele, tys ho tam zavřela s gremlinama nebo, co se děje, že je tak potichu?" Pronesl Banán a s napnutýma ušima stál u schodů.

"Cáájk, prej má drahá Sáro, zahoďme minulost a vytvořme si společnou budoucnost!" Ozvalo se zpoza dveří kumbálu. Banán se rozeběhl dolů, zatímco hostitelky na sebe zkameněle hleděly. Sára zaklela a rozeběhla se dolů. Vyškubla smějícím se zvědavcům dopis z ruky a začala číst:

"Drahá Sáro, omlouvám se ti, víš, že jsem to neměl dvakrát lehké, ale pojďme zahodit minulost a vytvořme si společnou budoucnost. Pokud si to se mnou ještě nevzdala, víš, kde mě najdeš."

Mezitím se vrátila Simona z nákupu. Když ji kamarádi obeznámili s tajemným dopisem, začala se rozplývat a sápat se na Sáru, aby jí nechala se podívat. Tu to probralo z šoku a rychle list zmuchlala. Vyběhla schody dřív, než ji někdo stihl zastavit a hodila ho naštvaně do krbu. Statečně se bránila poznámkám všech přátel, mezi něž se tento objev z kumbálu rychle roznesl. Přečkala večeři skřípajíc zuby a přehrabujíc vidličkou obsah talíře, zatímco ji Banán nenápadně ujídal.

"Vážení, je půl sedmé, jdu pustit rádio!" Zvedl se Pája od stolu. To nemyslí vážně, sakra! Začala hrát stanice, kterou Ondřej říkal, že poslouchá každý Štěddrý den. To už nevydržela. Sára ožila a vyběhla z místnosti. Všichni za ní hleděli, ale když zaslechli bouchnutí dveří, jen se na sebe chápavě podívali a vrátili se k jídlu. Náladu u stolu shrnul Banán v jedné větě: "Až bude mít hlad, vrátí se!"

Sára mezitím uháněla zasněženou vsí za pole. Tam vedla cesta do blízkého města, kde se dnes konala vánoční mše. Mnoho lidí zde ještě neprocházelo, takže se vydala směrem k Sýkorné. Běh se jí ale nevyplatil, najednou se před ní objevil známý skřítek z obchodního domu. Aby se s ním nesrazila, prudce se snažila zastavit. Kluzká cesta jí ujela pod nohama a spadla do skupinky kolemjdoucích.

"Promiňte," začala se omlouvat muži, kterého porazila. Pozornost mu ale nevěnovala, snažila se vyhrabat ze sněhové závěje, kam ho shodila a ohlížela se po skřítkovi. Holka, že budeš blbnout i za střízliva… To už je moc! Chtěla běžet dál, ale muž ji chytl za zápěstí.

"Sáro?" Byla tma, ale přesto v odraženém světle ze sněhu poznala Ondřeje. Zarazila se a najednou nevěděla, co říct. Ondřej ji pohotově začal představovat rodině. S každým z nich si podala ruku a jeho otec ji pozval, ať se k nim přidá. Pomalu pokračovali do města. Ondřej ji mezitím pohraboval vlasy, aby to nevypadalo, že snad chodí se sněhulákem.

"Neřekneš něco, nebo sis tím pádem ukousla jazyk? To by byla ohromná škoda!"usmál se na ní a chytl ji za ruku. Nechala se poslušně vést, vlastně ani nevěděla kam.

Prohlížela si ho, jak šel vedle ní. Byl vlastně jen o kousek vyšší a přitom za tím volantem vypadal tak vysoký. Jeho světlé vlasy byly od pádu rozcuchané a mokré. Šli kousek za ostatními, odvážila se tedy promluvit.

"Co se stalo? Vždyť za tohle tě přítelkyně zabije!" Samozřejmě jí docházelo, že se s ní zřejmě rozešel, ale v tu chvíli nevěděla, co jiného říct.

"Přišla si, takže pokud to chápu dobře, jsi teď má přítelkyně ty. Takže vadí ti na nastalé situaci něco?" Náramně se bavil. V podlouhlém obličeji se mu rýsovaly jemné vrásky kolem očí i pusy. Nemohla si pomoct, musela ho obejmout. Když ji k sobě přivinul, došlo jí, že to je skutečnost. Téměř se rozbrečela, ač pořádně nevěděla proč. Nechtěla být nikde jinde, s nikým jiným, chtěla, aby tato chvíle trvala navždy.

Když pak během mše seděla v lavici po jeho boku, popadl ji zvláštní pocit. Viděla ho šťastného i s celou jeho rodinou. Tam patřil. A za pár let tu snad bude sedět s vlastními dětmi. Sára ale nechápala, jak do toho zapadá ona. Nevydrží chvíli na místě, neví, co to je rodina, natož jak vychovávat děti… a všechny pochybnosti zmizely, když mše skončila a on jí podal ruku, aby ji vyvedl z kostela.

Pozvali jí k nim a ona konečně poznala ten slavný dům, o kterém jí vyprávěl, ale nikdy ho neviděla zevnitř. Byl útulný a dvoumetrový vánoční stromek ji skoro vyrazil dech. Všude byly blyštivé ozdoby. Jestli si někdy představovala vánoční pohodu, pak tento dům byl jejím ztělesněním. Nejvíc ji ale překvapil jeho pokoj. Tak moderní, jakože moderní věci nesnášela a vždy utíkala do antiků. Napříč tomu, se tady cítila dobře. Všichni šli spát, znaveni po náročných oslavách a ona umytá seděla na posteli v tričku, které jí Ondřej půjčil. Přitáhla si velkého plyšového psa a objala ho. Vždycky chtěla podobného plyšáka, ale vlastně nikdy neměla, kam by ho dala. Než se sestěhovala s Gábinou do domu, kde nyní žily, stále se jen toulala. Žila v Praze i Brně, Liberci i Českých Budějovicích. Každé Vánoce byla jinde a s jinými lidmi. Dokonce ještě minulý rok trávily s Gabčou Vánoce na horské chatě v Alpách, kam je pozvaly dvě kolegyně. Z myšlenek ji vytrhl příchod Ondřeje.

"Že ty si se za mnou vydala jen kvůli tomu psovi!" Zašklebil se na ni a psa jí vzal. Hodil ho na stůl a začal Sáru lochtat. Prali se a smáli. Cítila se, jakoby jí nikdy nikdo neublížil. Když mu pak usínala v náručí, přála si, aby takhle mohla usínat už navždy…

Ráno se Ondřej vzbudil, rozespale se rozhlédl po pokoji, ale Sára tam nebyla. Zapřel se rukou o postel a ucítil po ní zmuchlaný papír. Vzal ho do ruky a přečetl si v rychlosti načmáraný text:

"Děkuji ti za chvíle největšího štěstí! S láskou navždy Tvá."


Vyskočil z postele a vzal ze stolu mobil. Nemohl se dovolat, měla ho vypnutý. Psal zprávy, odpoledne dokonce vyrazil k ní domů, aby zjistil, co to všechno má znamenat. Měl o ní strach. Počáteční vztek rychle vyprchal, zbyly jen obavy. Nikde ale nebyla. U ní jí nikdo neotevřel. Po Silvestru přestal chodit zvonit na dveře, přestal dávat vzkazy do schránky. Když v novém roce usedl poprvé do autobusu, přál si, aby zase nastoupila. Nástupiště bylo plné lidí, ta, kterou chtěl vidět, ale chyběla. Kolo času se nemilosrdně opět otočilo. Za nějaký čas se vrátil ke své bývalé přítelkyni. Stejný a přitom jiný. Vše bylo stejné, ale přitom tak jiné, že sám někdy ta známá místa nepoznával a ztrácel se v myšlenkách na ni, které už nikdy nezmizely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama