Pomíjivá věčnost I.

29. června 2015 v 22:03 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Krátký příběh o ničem a zároveň o něčem... O pochopení a nepochopení... O tom, že někdy je inspirace víc než skutečný život - naštěstí...

Na konci léta, s prvními spadlými listy se svět stává místem barev. Jakoby pestré listy stromů chtěli lidi svými teplými odstíny naposledy zahřát, než se vše ponoří do jednolité a studené sněhové nadílky. Ještěže uprostřed zimy lidská srdce na chvíli zahřejí vánoční svátky. Vzduch je na těch pár dní natolik prosycen laskavým duchem vánoc, že i ti nejzarytější škarohlídi se začnou usmívat a ti největší cynikové se mohou zamilovat.

Někteří lidé Vánoce milují. Netrpělivě očekávají první prosincový den, aby mohli začít se zdobením svých příbytků. Jedním z nich je i Gábina. Studentka umění, která když nepracovala na diplomové práci, tak vášnivě zdobila celý dům. Největší dekorační boom však nastává před Vánoci. Sotva se v obchodě začnou objevovat první ozdoby a nápady na dárky, už je netrpělivě nakupuje a schraňuje ve skříni a pod postelí. Její spolubydlící Sára, naopak před Vánoci utíká a statečně je ignoruje, co to jen jde. Jindy svorné kamarádky, které spolu bydlí už čtvrtým rokem a stále propovídají hodiny, se na ten jeden měsíc v roce mění na úhlavní nepřátele, kteří si jdou po krku. Občas se tak stane, že se Gábina vrátí domů a věci má před dveřmi. Byť vesnický domek zdědila Sára po prarodičích, objeví občas před dveřmi i své věci.

"Ale no táák, to nemyslíš vážně," vrazila Gábina do domu a hned z předsíně viděla Sáru ležící na gauči, jak si čte, zatímco krabice s ozdobami, které měla vyvěsit na záclony, leží u dveří vedle odpadků.

"Říkala jsem ti to včera, stejně jako roky předtím. Vánoce neslavím, tak mě z toho vynech. Děkuji." Zaklapla knihu a zavřela za sebou dveře svého pokoje. Gábina ještě oblečená popadla jednu z krabic a rozběhla se za ní.

"Jo tak slečna neslaví! A pamatuješ, co ti na to vždy říkám?! Buď mi řekni proč, nebo seber svůj zadek z postele, odhoď toho depresivního Camuse a hrdinně jak ten jeho Sysifos nazdob záclony."

"Vlez mi na hrb a vypadni!" hodila Sára po Gábině polštář. Ten jí krabici vyrazil z rukou a ozdoby se rozsypali po zemi.

"Tak aspoň teď tvůj pokoj vypadá trochu stylově. Vážně nevím, co ti vadí. Vždyť je to krásné! Obrovský stromeček, který ti provoní celý obývák, hromada dobrého jídla, dárky… Si blázen, když se tomu všemu vyhýbáš." Pronesla Gábina v naivní vánoční naději, že svou spolubydlící ještě přemluví.

"A čemu říkáš Vánoce? Když jsem byla dítě, byl na Vánoce aspoň pořádný sníh. Beru si z počasí příklad a to komerční bláto odmítám uctívat." Opáčila Sára tvrdohlavě, došla ke dveřím a nemilosrdně je zavřela.

Gábina protočila oči. Vážně už jí tyhle řeči nebavily.

Druhého dne vyrazila Sára jako každé pondělí na přednášky, které se konaly na univerzitě v nedalekém městě, kam musela dojíždět autobusem. Procházela ranními ulicemi, všude bylo ticho, jen pod jejíma nohama slabě šustilo spadané listí. Život na venkově byl tak klidný. Jen kdyby Gábině nezačínala vánoční horečka s koncem léta. Zatímco ona podzim přeskakovala, v přírodě jakoby se zastavil čas. Každé ráno se zdálo stejné a přesto bylo jiné než předchozí a ona jen tiše seděla na lavičce a přemýšlela čím to je. Autobus přijel jako vždy později. Pomalu došla až ke dveřím, kde se tlačila hromada školáků. Nezúčastněně se do dveří vecpala jako poslední.

"Ahoj," pozdravil ji řidič. Sára nevydržela, musela se zasmát. Každé ráno je někdo jiný. Jednou mladá školačka hodná tykání, jindy dospělá žena hodná vykání. Mladý řidič, zřejmě její vrstevník, který spoj řídil téměř každý den, si ji asi nedokázal zařadit.

"Dobrý den, konečná, prosím," požádala zdvořile jako každý den o lístek a vychutnávala si jeho smutné, ale přesto jasně modré oči. Chytla se držadla hned vedle řidiče, nikde jinde v přeplněném autobuse většinou už místo nebylo a modlila se, aby nezatáčel příliš prudce. Vlastně i v tomto bodě bylo její ráno stereotypní: doufala, že prudké zatáčky vybalancuje, protože při její šikovnosti by snadno mohla skončit rozplácnutá na volantu.

Na konečnou dojížděla v autobuse už téměř sama. Už si pamatovala, kdo kam pojede a i kdo kde vystoupí. Dnes byla tradice prolomena a měla autobus doslova sama pro sebe. Zamyšleně hleděla na řidiče, který jí dnes s největší pravděpodobností za chvíli řekne "nashledanou". Dojel na zastávku, vypnul motor a otevřel Sáře přední dveře. Pozoroval ji a čekal, kdy konečně vystoupí. Sára se pomalu zvedla, ale nevystoupila. Když už tu musím trčet každý den, tak se aspoň pobavím! Koneckonců on také vypadá, že by trochu zábavy uvítal. Řekla si a usmála se na svého momentálně soukromého řidiče.

"Prosím vás, všimla jsem si, že mi občas tykáte a občas vykáte. Trochu mě to mate, protože nevím, zda se známe a jak vás mám potom oslovovat já." Milovnice metalu rázem zjihla jako jehňátko a snažila se vypadat, jak nejmileji dovedla, aby ji oslovený neposlal do háje dříve, než odpoví. Lehce se zarazila při vzpomínce na Oslavy Máje, kdy si úplně nepamatovala, co té noci prožila. Snad jsem s ním nespala… Hm… Ne, vypadá na slušňáka. Rozpačitě na ni pohlédl a usmál se:

"To se omlouvám, ale stává se mi to. Někdy i těm malým řeknu dobrý den…" Sára mu úsměv oplatila a přikývla.

"To chápu, já v práci někdy nabízím čávu nebo kaj, místo kávy a čaje. Ale jsme asi tak stejně staří, tak bude možná i pro vás lepší, když si budeme tykat, ne? Jmenuji se Sára!" Opět se proměnila v ztělesněnou roztomilost. Energicky mu podala ruku. Při představě, kdyby ji viděl o víkendu na koncertě její oblíbené rockové kapely, s rozcuchanými vlasy a řvoucí na bývalého přítele jednu nadávku za druhou, se musela zasmát. On si naštěstí myslel, že její úsměvy patří jen jemu a jeho tváře získaly lehký rumělkový nádech. Ruku ji lehce a přesto pevně stiskl.

"Těší mě, Ondřej."

V rámci své kočičí povahy si s ním musela ještě trochu pohrát. Koneckonců byla to světlá jiskřička pořádného rozruchu obyčejných rán. Začala vyzvídat, na kolik let vypadá, když jí tykal a vůbec. Hrála si, jak jen uměla. Koneckonců další spoj, na který musela přestoupit, jel až za půl hodiny a proč se nezdržet v teple autobusu s milou společností.

Den Sáře uběhl obvyklým tempem. Další ráno bylo o mnoho příjemnější, když se na ni Ondřej nemračil, ale usmíval a jeho smutné oči získaly radostnou jiskru. Na konečné se u něj opět zastavila a zapředla s ním rozhovor. Zvědavě se ho vyptávala na vše. Byl její novou kořistí, hračkou a zábavou pro přežití osamělých rán. Dny ubíhaly a zdálo se, že najednou začala zajímat i ona jeho.

Ale co je 20 minut z celého dne? Zbylé hodiny a minuty přinášejí svoje problémy a vznášejí vlastní požadavky na pozornost. Jednoho rána byl Ondřej jiný. Neusmíval se, jeho výrazný úsměv se nezměnil ani v slabé cuknutí koutku. Jeho modré oči lhostejně bloudily po silnici. Stále se po ní však poohlížel ve zpětném zrcátku, což ji přinutilo vyzvídat. Sára se vyptávala po příčině jeho špatné nálady a překvapivě za to mohla ona. Najednou se ta ideální bublina, kdy se mohla jen smát a bavit s cizím klukem rozplynula. Cítila, že je konec chvílím, kdy mohla být sama sebou. Opět ji dohnaly starosti jejího zpackaného života a katastrofické následky jejích činů.

"Víš, jak včera nastoupil ten pán, jak jsem ti říkal, že chodí na brusinky?" Upřel na ní Ondřej ztrápené oči. Přikývla a on pokračoval.

"Měl na mě celou dobu poznámky, zda jsi moje přítelkyně, a když jsem to popřel, tak prý si nechávám pěkná vrátka otevřená. No, zkrátka hloupé řeči. Bohužel s námi jela neteř mé přítelkyně. Jestli jí to řekne, tak mě přítelkyně zabije." Sára si najednou připadala jako ve filmu. Slyšela tříštící se sklo svých dokonalých představ o bezstarostných ránech. Zase byla za špatnou. Jen teď nebylo jak se bránit. Nic neprovedla. Zaskočilo ji to. Přesto se snažila skrýt své nepříjemné pocity za úsměv a vyptávat se dál na přítelkyni. Čím víc však vyprávěl, tím větší chuť měla vyskočit z autobusu a skočit mu pod kola. Snad bude tak hodný a ještě couvne. Pomyslela si a tupě se usmívala.

Nikdy předtím z autobusu tak rychle nezmizela. Nikdy předtím netoužila být tak rychle pryč. Večer šla s kamarádkami na metalový koncert do klubu U Zakousnutého netopýra v nedalekém městečku. Tentokrát se však podařilo, aby ranních 20 minut ovlivnilo celý den a přerušilo stereotypní zábavu, vlastně najednou ta hudba divně řvala, chlapi byli odporně zlití a kamarádky něco mezi lehkými děvami a vřeštícími hysterkami. Sára se nevěřícně rozhlížela.



"Co je, kóčo!" zakřičela jí do ucha Simona, kamarádka z dětství, která byla o dost mladší než Sára, ale leckdy značně všímavá a rozumná. Lehce rukou odstrčila muže, který se na ni chystal promluvit a sedla si na bar vedle Sáry. Simona měla mandlové oči, za něž vděčila otci z Číny a dlouhé plavé vlasy po matce ze Švédska. Byla krásnou hříčkou přírody, ale to byl celý její život. Sára byla vděčná, že přišla právě Síma, což se nedalo říct o mužích v okolí, kteří Simony zájem o Sáru a ne o ně značně popouzel. Zatímco přemýšlela o vzhledu své kamarádky, chytla ji Simona za ruku a spolu s lahví whiskey ji odtáhla před lokál.

"Tak povídej!" usmála se na ní a podala Sáře láhev. Sára lahev přijala, ale místo napití se, jen pokrčila rameny.

"Vlastně není co povídat." Přimhouřila oči a složila ruce na hrudi, protože ji ovanul studený vítr. Byla noc a podzimní noci nepatří mezi ty nejteplejší.

"Půjčíš mi telefon? Zapomněla jsem si ho doma a potřebuju brnknout Banánovi, kdy přijdeme." Sára lhostejně vytáhla mobil z kapsy a podala ho kamarádce. Ta se za chvíli vrátila a rozrušeně spustila.

"Celine Dion? Brian Adams? Westlife? Tak to vybal, kdo to je!" Zamávala Sáře před očima telefonem, kde byl seznam posledních přidaných písniček. Sára zvedla k Simoně oči.

"Celine Dion je kanadská zpěvačka. Brian Adams zpěvák a Westlife jsou popová hudební skupina…" Odpověděla pohotově. To Simonu rozčílilo.

"Nepovídej! Ale mě zajímá, kdo je ten chlap kvůli kterému si začala poslouchat tyhle slaďárny!" Hodila Sáře telefon a netrpělivě očekávala, co jí na to řekne. Sára se místo odpovědi začala smát. To Simonu popudilo ještě víc, nervózně začala rozhazovat rukama, aby podpořila svá slova plná naléhání.

"Ten chlap je tabu, takže není co povídat." Pokrčila rameny. V konverzaci nechtěla pokračovat, ale Simona ji zastavila předtím, než stihla otevřít dveře zpět do klubu.

"Takže si na něm výjimečně zato o to slavnostněji zahoduješ jako Eskymáci na tuleních, kteří jsou pro ně také tabu? Nebo už si hodovala? Byla romantika?" Přimhouřila své mandlové oči, které se začaly lesknout zvědavostí.

"Má přítelkyni, kterou si plánuje brát a nade vše ji miluje…" Odvětila jí s náznakem smutku, byť se snažila působit lhostejně a sebejistě. Pro jistotu se ještě usmála.

"Křeň se na mě, jak chceš, zabouchla ses do zadaného, no a? Kašli na morálku, vykousni se s ním, ale nejdřív mi o něm něco pověz." Zachytila se Simona Sáře pod paži a táhla ji pryč od klubu. Večer pro ni skončil, tohle bylo daleko zajímavější.

"Co chceš slyšet? Je mu dvacet-šest, ve vztahu přes tři roky…" Pokrčila rameny. Nebylo, co dodat.
"Moment, brnknu Banánovi, že jsme na cestě, ju?" Zadrmolila Simona a vytáhla telefon. Ty potvoro, že já ti na všechno skočím. Řekla si Sára, když viděla plně nabitý telefon v rukou kamarádky. Telefonát byl rychle ukončen.

"Jdeme, prý je to nějaká vesnice Sýkorná. Pokud se budeme držet hlavní, do hodiny tam jsme. Máš dost času mi všechno říct." Přivinula se Simona Sáře k paži. Snad aby se zahřála nebo aby jí vyslýchaná kamarádka neutekla.

"Sýkorná?!" Sára zbledla ještě víc, než bylo obvyklé. Po chvíli se ale ovládla a pomalu začala vyprávět.

"Bydlí v Sýkorné, zřejmě tam mineme jeho autobus přímo u něj před barákem. Pokud se zeptáš, ano, vím, jaké okno je jeho a ne, nebudeme mu tam házet kameny s výhružnými vzkazy. Je to čestný muž, který je věrný své přítelkyni a to ho šlechtí." Dýchej holka, dýchej. Byť se snažila udržet klid, s každým krokem se Sáry zmocňovala větší a větší panika. Bála se, že ho potká. Poskakování a nadšené štěbetání její kamarádky jí klidu zrovna nepřidaly. Co když se, Síma, před ním prořekne?

"No táák, nebuď tak racionální. Ještě řekni, že ho stále odháníš a při každé nevhodné poznámce a činu mu přítelkyni připomínáš." Odpovědí jí bylo přikývnutí.

"Jsi praštěná. Asi ti ode dneška budu říkat mušketýrko!" Mlela dál Síma, zatímco její společnice si přála být kdekoli jinde.

Do vesnice došly rychleji, než si Sára vůbec přála. Autobus bylo těžké přehlédnout a její spontánní kamarádka u něj byla snad rychleji, než kamen, který po něm sama zklamaně kopla. Zatímco si Simona prohlížela starý autobus, Sára se ji snažila dostat pryč.

"Neblbni, nikam nemůžeme, psala jsem Banánovi, ať si nás vyzvedne u autobusu. Prý toho tvého Romea zná." Kamarád si je vyzvedl opravdu rychle. Bydlel v rodinném domě naproti.

"Vítejte, krásky, v našem zapadákově!" zvolal do posvátného ticha noci. Sára vyděšeně pohlédla k oknu, o kterém jí Ondřej vyprávěl, že tam má pokoj. Rozsvítilo se v něm. Začala zmatkařit a rozeběhla se do dveří, které Banán nechal přivřené. Noc strávila zatvrzelým mlčením a neúspěšnými snahami o spánek.


Ráno ji probudila zpráva z neznámého čísla:

"Ahoj, kde jsi? Stýská se mi, nemám si s kým povídat."

Sára vyděšeně koukala na displej, najednou se jí zvednul žaludek a rozeběhla se na záchod. Když se vrátila, prohlížel si zprávu Banán. Při pohledu na rozcuchanou Sáru s rozmazanýma očima a kruhy pod očima se rozesmál.

"Ty původce té zprávy asi fakt miluješ, co? To jsou mi reakce!"

K scéně se přidala rozespalá Simona, která ležela vedle Sáry a SMS ji také vzbudila. Naklonila se, aby si zprávu mohla také přečíst.

"Jo, divil by ses, ale fakt ho miluje, nicméně toto bych nazvala špatným svědomím."

"Proč?" Podivil se dvoumetrový muž se širokými rameny hlasem čtyřletého zvídavého děcka.
Simona mu ochotně povyprávěla celý příběh, zatímco si Sára vymyslela přijatelnou odpověď na zprávu a zapadla zpátky do postele. Jestli tohle neskončí, tak mě to zabije. Problesklo Sáře hlavou a upadla do neklidného spánku.
Dalšího dne jela opět Ondřejovým spojem. Společně s přibývajícími telefonáty, zprávami a krátkými rozhovory si vybudovali pěkný kamarádský vztah. Jednou mu dokonce změnili spoj, tak ji odvezl přímo až do školy aniž by musela přestupovat. To, že dojel do cíle o tři hodiny dřív, než škola začala, zachránila procházka po městě. Pošťuchovali se a smáli. Když se vraceli k autobusu, vzal Ondřej Sáře knihu, kterou si zrovna prohlížela a utekl s ní. Sára se za ním rozeběhla a běhali kolem autobusu, jak děti z mateřské školky. Nakonec se posadili ještě na chvíli do autobusu.

"Hele, ukaž mi papíry. Nežeru ti, že i když máš uniformu, tak ti je víc než deset let." Zadýchaně se smála Sára. Mezitím, co si prohlížela hustě popsaný řidičák, přisedl si k ní.

"Znáš tenhle videoklip?" Naklonil se blíž, aby dobře viděla na obrazovku tabletu. Klip poznala po prvních pár vteřinách. Byť byla píseň v rozporu s rockovou a metalovou společností, ve které se pohybovala, připomínala jí léta, kdy byla stejná jako zpěvačka. Naivní zamilovaná dívka, tajně milující kluka odnaproti.

"Jééé, jasně, že ho znám! Ta poskakující ztřeštěná holka jsem já!" Rozesmála se a sledovala, jak zpěvačka poskakuje po posteli a zpívá do kartáče místo do mikrofonu.

"Pak teda tedy kluk budu já." Zasmál se Ondřej. Zřejmě mu nedošlo, že v další chvíli bude zpěvačce její idol/kamarád dávat pramen vlasů za ucho. Bohužel Sáře v tu chvíli spadl pramen plavých vlasů také do očí. Rychle si ho vrátila za ucho a odtáhla se.

"Umíš anglicky? Víš vůbec, o čem tam zpívají?" Rozesmála se, když zpěvačka vyjadřovala své city k svému vysněnému/kamarádovi. Ondřej zakroutil hlavou.

"Pročpak nevidíš, že patříš ke mně?" Přeložila Sára a snažila se potlačit smích. Pořádně si tě vychutnám, hrát mi takhle krutě na city! Nemínila tuhle kořist pustit… Alespoň dokud ji bude bavit.

Čím víc času však spolu trávili, čím víc se smáli a čím víc se snažil být pozorným a galantním, tím horší byly Sářiny noci. Čím dál víc nechápala, proč je s tou holkou, co se s ním hádá o věcech, na kterých se s ním sama tak náramně shodla. S koncem podzimu se s Gábinou rozešel přítel a její předvánoční nadšení vystřídaly opožděné podzimní deprese. K tomu se přidala ochotně i Sára. Celé večery strávily společně u televize a koukaly na romantické filmy s tragickými konci. Nyní však skončil jeden happy endem. Kamarádky hodily po obrazovce vše, co jim přišlo pod ruku od chipsů až po polštáře.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 30. června 2015 v 11:38 | Reagovat

To je pěkně dlouhé, vrátím se večer, musím padat ven na koupaliště. :-D

2 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 30. června 2015 v 12:49 | Reagovat

[1]: Vidíš a ještě to ani není celé! A běda jestli se nevrátíš :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama