Pár minut mění vše (2011)

22. června 2015 v 10:00 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Byť jsem konečně zakotvila v bezpečném přístavu, ne vždy tomu tak bylo. Než člověk potká někoho, s kým má budoucnost, je láska jen utrpení. Toto utrpení je tou největší inspirací...



... a přiznávám, že i tato píseň ke mně v té době silně promluvila...

Rok utekl a sníh opět padá do jejích světlých vlasů. Prochází temnými ulicemi, které ozařují slabé pouliční lampy. To bílé zlato se třpytí všude kolem. Vzduch je plný studených padajících hvězd. Tiše prochází ulicemi. Zvědavě si prohlíží barevná světla v oknech. Přemýšlí a vzpomíná na to, co bylo a co mohlo být…

Nyní se musela zastavit, ten smích. Znala ho, ano, byl to on. Opatrně přešla k pootevřenému oknu rodinného domku. Nahlédla dovnitř, byl to on. Seděl v čele velkého stolu. Po jeho pravici seděla krásná žena, po pravici malé dítě. Byl to kluk, jeho syn. Jeho a té ženy. Marně se snažil nabrat malou plastovou lžičkou bramborový salát. Všichni se jeho roztomilé nešikovnosti smáli. Ona však slyšela jen smích jeho otce. Oněmělá ho sledovala. Vypadal tak šťastně. Jeho modré oči se leskly ve slabém světle štědrovečerních svící. Kolem úst a v koutcích očí měl ty krásné radostné vrásky. Srdce se jí rozbušilo, oči se jí zalily slzami. Byla tak šťastná a zároveň cítila, jak jí ten výjev tříští srdce na miliony střípků. Byla ráda, že je šťastný, ale ta žena po jeho pravici mohla být ona. Toho prcka mu mohla dát ona.
Odtáhla se od okna a rozeběhla se zasněženou ulicí. Běžela pryč, už nikdy ho nechtěla vidět. Plíce jí plnil ledový vzduch, oči jí pálily. Skoro neviděla, kam běží. Přehlédla umrzlý kus cesty a uklouzla. Tvrdě dopadla na záda. Zůstala ležet. Její tělo se zmítalo vzlyky. Ležím tu sama a srdce mám na padrť… Kéž bych tam mohla být, říct, že jsem se zpozdila s dárky a schovat se v tvém objetí… Sevřela pěst a bouchla do sněhu vedle sebe. Stále slyšela jeho slova:

"Jsi si jistá?"


"Ano, jsem. Já k tobě nepatřím, jen by ses trápil, beze mě ti bude líp. Zamiluješ se a založíš rodinu. Splní se ti tvé sny," slabě se na něj usmála a odešla.

Tak dlouho se snažila za ním udělat tlustou čáru, ale stále to nešlo. Viděla ho všude kolem, s každým pípnutím telefonu čekala zprávu od něj Stokrát se napomínala, že ho nechala jít, ale marně a teď? Teď měla hvězdnou oblohu nad sebou a hlavu plnou myšlenek.


Co kdybych tě nikdy nenechala odejít?
Byl bys mužem mých snů?
Kdybych tak zůstala… Kdyby ses tak víc snažil…. Kdyby šel vrátit čas, ale bojím se, že to mi zůstane navždy odepřené.

Zavřela oči a opět je otevřela. Už s tím musela přestat. Vstala a pevným krokem zamířila pryč.

Cítil ses takhle, když jsem odcházela?
Modlil ses, abych se vrátila?
Přál sis vrátit čas, abych byla zase tvá?

Vždyť člověk může sejít z cesty, ne? Je jich tolik, radostné i plné bolesti. Kdybych řekla, ať na vše zapomeneme a vrátíme se na začátek, využil bys šance a změnil to?


Vždy si kladla tyto otázky, dnes dostala konečně odpověď. Byl pryč, patřil jiné. Už si zvolil, svou šanci propásla. Zmizela v noci, ale do tmy stále dokola šeptala: "Miluji tě víc, než kdy předtím. Prosím, buď šťastný."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 carver4 carver4 | E-mail | 26. února 2017 v 12:41 | Reagovat

Líbí se mi vyznění povídky, zvláště pak poslední dvě věty, a také překvapení, že opustila ona jeho.

3*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama