Červen 2015

Nikdy

30. června 2015 v 13:36 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Někdy, nikdy, navždy...

Někdy jsem si říkala, že svět je fajn místo. Plné zázraků, víl a elfů, a lásky... Bylo to kdysi, když mi bylo deset let a mým hlavním vychovatelem byl Tolkien. Postupem času svět občas šedivěl. Sedávala jsem v altánu nad rodným městem, pozorovala západy slunce a doufala, že stejně jako ráno prozáří první paprsky temnotu, tak i můj život dostane zase jas... Tma a šeď jen sílily... Děsí mě chvíle, kdy si uvědomím, že ti elfové a víly už se nevrátí. Děsí mě chvíle, kdy se někdy promění v nikdy...

Nikdy, to děsivé slovo, co navždy člověku změní život. Zabiják veškeré naděje. Pevná hranice, přes kterou nelze přejít... Kolik "nikdy" v životě je? Kolika nikdy dovolíme, aby nás spoutalo? Kolik nikdy je opravdu definitivních?

Náš život začíná v rodinném kruhu. Máme kolem sebe lidi, kteří by nás měli milovat, navždy a neomezeně. Tedy, alespoň mě se tak poštěstilo. Bohužel jako děti nevnímáme to privilegium, že zrovna my máme takovou rodinu. Časem, v pubertě si snad řekneme, že bysme se měli chovat ke svým blízkým lépe - někdy... Příliš úzce však žijeme ve svých kolejích a najednou jsou dotyční pryč. Už nikdy nebudeme moci říct, jak jsme je milovali. Nikdy nám ze dne na den upře šanci dokázat jim, co pro nás znamenali. Jejich život zmizel a první hranice je nastavena. Navždy.

Později si vytyčíme sny, kterých chceme dosáhnout. Cesta za nimi není snadná a mnohokrát se sami zavrtáme do faktu, že se nikdy nenaplní, než abychom se pracně snažili a doufali, že se někdy naplní. To je ta chvíle, kdy první nikdy začínáme nastolovat sami. Pod vlivem strachu z neznámého, pod vlivem pohodlí, zahazujeme naše někdy splnitelné sny do království nikdy nesplnitelné...

Doufám, že nikdy nedovolím, aby "nikdy" ovládalo můj svět snů... Nechci dovolit "nikdy" omezovat můj život. Dovolím mu, jen bourat překážky. Koneckonců všichni známe to staré známé klišé: "Nikdy neříkej nikdy!"

Jaká nikdy jste si do cesty postavili vy??

Pomíjivá věčnost II.

30. června 2015 v 12:16 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Závěr krátké povídky rozdělené speciálně omezenými požadavky blogu :) Pokračování nesoucí se v duchu následující písně - kdybys pochopil, co já pochopila... Tak by třeba zůstala...



Pomíjivá věčnost I.

29. června 2015 v 22:03 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Krátký příběh o ničem a zároveň o něčem... O pochopení a nepochopení... O tom, že někdy je inspirace víc než skutečný život - naštěstí...

Na konci léta, s prvními spadlými listy se svět stává místem barev. Jakoby pestré listy stromů chtěli lidi svými teplými odstíny naposledy zahřát, než se vše ponoří do jednolité a studené sněhové nadílky. Ještěže uprostřed zimy lidská srdce na chvíli zahřejí vánoční svátky. Vzduch je na těch pár dní natolik prosycen laskavým duchem vánoc, že i ti nejzarytější škarohlídi se začnou usmívat a ti největší cynikové se mohou zamilovat.

Někteří lidé Vánoce milují. Netrpělivě očekávají první prosincový den, aby mohli začít se zdobením svých příbytků. Jedním z nich je i Gábina. Studentka umění, která když nepracovala na diplomové práci, tak vášnivě zdobila celý dům. Největší dekorační boom však nastává před Vánoci. Sotva se v obchodě začnou objevovat první ozdoby a nápady na dárky, už je netrpělivě nakupuje a schraňuje ve skříni a pod postelí. Její spolubydlící Sára, naopak před Vánoci utíká a statečně je ignoruje, co to jen jde. Jindy svorné kamarádky, které spolu bydlí už čtvrtým rokem a stále propovídají hodiny, se na ten jeden měsíc v roce mění na úhlavní nepřátele, kteří si jdou po krku. Občas se tak stane, že se Gábina vrátí domů a věci má před dveřmi. Byť vesnický domek zdědila Sára po prarodičích, objeví občas před dveřmi i své věci.

"Ale no táák, to nemyslíš vážně," vrazila Gábina do domu a hned z předsíně viděla Sáru ležící na gauči, jak si čte, zatímco krabice s ozdobami, které měla vyvěsit na záclony, leží u dveří vedle odpadků.

"Říkala jsem ti to včera, stejně jako roky předtím. Vánoce neslavím, tak mě z toho vynech. Děkuji." Zaklapla knihu a zavřela za sebou dveře svého pokoje. Gábina ještě oblečená popadla jednu z krabic a rozběhla se za ní.

"Jo tak slečna neslaví! A pamatuješ, co ti na to vždy říkám?! Buď mi řekni proč, nebo seber svůj zadek z postele, odhoď toho depresivního Camuse a hrdinně jak ten jeho Sysifos nazdob záclony."

"Vlez mi na hrb a vypadni!" hodila Sára po Gábině polštář. Ten jí krabici vyrazil z rukou a ozdoby se rozsypali po zemi.

"Tak aspoň teď tvůj pokoj vypadá trochu stylově. Vážně nevím, co ti vadí. Vždyť je to krásné! Obrovský stromeček, který ti provoní celý obývák, hromada dobrého jídla, dárky… Si blázen, když se tomu všemu vyhýbáš." Pronesla Gábina v naivní vánoční naději, že svou spolubydlící ještě přemluví.

"A čemu říkáš Vánoce? Když jsem byla dítě, byl na Vánoce aspoň pořádný sníh. Beru si z počasí příklad a to komerční bláto odmítám uctívat." Opáčila Sára tvrdohlavě, došla ke dveřím a nemilosrdně je zavřela.

Gábina protočila oči. Vážně už jí tyhle řeči nebavily.

Druhého dne vyrazila Sára jako každé pondělí na přednášky, které se konaly na univerzitě v nedalekém městě, kam musela dojíždět autobusem. Procházela ranními ulicemi, všude bylo ticho, jen pod jejíma nohama slabě šustilo spadané listí. Život na venkově byl tak klidný. Jen kdyby Gábině nezačínala vánoční horečka s koncem léta. Zatímco ona podzim přeskakovala, v přírodě jakoby se zastavil čas. Každé ráno se zdálo stejné a přesto bylo jiné než předchozí a ona jen tiše seděla na lavičce a přemýšlela čím to je. Autobus přijel jako vždy později. Pomalu došla až ke dveřím, kde se tlačila hromada školáků. Nezúčastněně se do dveří vecpala jako poslední.

"Ahoj," pozdravil ji řidič. Sára nevydržela, musela se zasmát. Každé ráno je někdo jiný. Jednou mladá školačka hodná tykání, jindy dospělá žena hodná vykání. Mladý řidič, zřejmě její vrstevník, který spoj řídil téměř každý den, si ji asi nedokázal zařadit.

"Dobrý den, konečná, prosím," požádala zdvořile jako každý den o lístek a vychutnávala si jeho smutné, ale přesto jasně modré oči. Chytla se držadla hned vedle řidiče, nikde jinde v přeplněném autobuse většinou už místo nebylo a modlila se, aby nezatáčel příliš prudce. Vlastně i v tomto bodě bylo její ráno stereotypní: doufala, že prudké zatáčky vybalancuje, protože při její šikovnosti by snadno mohla skončit rozplácnutá na volantu.

Na konečnou dojížděla v autobuse už téměř sama. Už si pamatovala, kdo kam pojede a i kdo kde vystoupí. Dnes byla tradice prolomena a měla autobus doslova sama pro sebe. Zamyšleně hleděla na řidiče, který jí dnes s největší pravděpodobností za chvíli řekne "nashledanou". Dojel na zastávku, vypnul motor a otevřel Sáře přední dveře. Pozoroval ji a čekal, kdy konečně vystoupí. Sára se pomalu zvedla, ale nevystoupila. Když už tu musím trčet každý den, tak se aspoň pobavím! Koneckonců on také vypadá, že by trochu zábavy uvítal. Řekla si a usmála se na svého momentálně soukromého řidiče.

"Prosím vás, všimla jsem si, že mi občas tykáte a občas vykáte. Trochu mě to mate, protože nevím, zda se známe a jak vás mám potom oslovovat já." Milovnice metalu rázem zjihla jako jehňátko a snažila se vypadat, jak nejmileji dovedla, aby ji oslovený neposlal do háje dříve, než odpoví. Lehce se zarazila při vzpomínce na Oslavy Máje, kdy si úplně nepamatovala, co té noci prožila. Snad jsem s ním nespala… Hm… Ne, vypadá na slušňáka. Rozpačitě na ni pohlédl a usmál se:

"To se omlouvám, ale stává se mi to. Někdy i těm malým řeknu dobrý den…" Sára mu úsměv oplatila a přikývla.

"To chápu, já v práci někdy nabízím čávu nebo kaj, místo kávy a čaje. Ale jsme asi tak stejně staří, tak bude možná i pro vás lepší, když si budeme tykat, ne? Jmenuji se Sára!" Opět se proměnila v ztělesněnou roztomilost. Energicky mu podala ruku. Při představě, kdyby ji viděl o víkendu na koncertě její oblíbené rockové kapely, s rozcuchanými vlasy a řvoucí na bývalého přítele jednu nadávku za druhou, se musela zasmát. On si naštěstí myslel, že její úsměvy patří jen jemu a jeho tváře získaly lehký rumělkový nádech. Ruku ji lehce a přesto pevně stiskl.

"Těší mě, Ondřej."

V rámci své kočičí povahy si s ním musela ještě trochu pohrát. Koneckonců byla to světlá jiskřička pořádného rozruchu obyčejných rán. Začala vyzvídat, na kolik let vypadá, když jí tykal a vůbec. Hrála si, jak jen uměla. Koneckonců další spoj, na který musela přestoupit, jel až za půl hodiny a proč se nezdržet v teple autobusu s milou společností.

Den Sáře uběhl obvyklým tempem. Další ráno bylo o mnoho příjemnější, když se na ni Ondřej nemračil, ale usmíval a jeho smutné oči získaly radostnou jiskru. Na konečné se u něj opět zastavila a zapředla s ním rozhovor. Zvědavě se ho vyptávala na vše. Byl její novou kořistí, hračkou a zábavou pro přežití osamělých rán. Dny ubíhaly a zdálo se, že najednou začala zajímat i ona jeho.

Ale co je 20 minut z celého dne? Zbylé hodiny a minuty přinášejí svoje problémy a vznášejí vlastní požadavky na pozornost. Jednoho rána byl Ondřej jiný. Neusmíval se, jeho výrazný úsměv se nezměnil ani v slabé cuknutí koutku. Jeho modré oči lhostejně bloudily po silnici. Stále se po ní však poohlížel ve zpětném zrcátku, což ji přinutilo vyzvídat. Sára se vyptávala po příčině jeho špatné nálady a překvapivě za to mohla ona. Najednou se ta ideální bublina, kdy se mohla jen smát a bavit s cizím klukem rozplynula. Cítila, že je konec chvílím, kdy mohla být sama sebou. Opět ji dohnaly starosti jejího zpackaného života a katastrofické následky jejích činů.

"Víš, jak včera nastoupil ten pán, jak jsem ti říkal, že chodí na brusinky?" Upřel na ní Ondřej ztrápené oči. Přikývla a on pokračoval.

"Měl na mě celou dobu poznámky, zda jsi moje přítelkyně, a když jsem to popřel, tak prý si nechávám pěkná vrátka otevřená. No, zkrátka hloupé řeči. Bohužel s námi jela neteř mé přítelkyně. Jestli jí to řekne, tak mě přítelkyně zabije." Sára si najednou připadala jako ve filmu. Slyšela tříštící se sklo svých dokonalých představ o bezstarostných ránech. Zase byla za špatnou. Jen teď nebylo jak se bránit. Nic neprovedla. Zaskočilo ji to. Přesto se snažila skrýt své nepříjemné pocity za úsměv a vyptávat se dál na přítelkyni. Čím víc však vyprávěl, tím větší chuť měla vyskočit z autobusu a skočit mu pod kola. Snad bude tak hodný a ještě couvne. Pomyslela si a tupě se usmívala.

Nikdy předtím z autobusu tak rychle nezmizela. Nikdy předtím netoužila být tak rychle pryč. Večer šla s kamarádkami na metalový koncert do klubu U Zakousnutého netopýra v nedalekém městečku. Tentokrát se však podařilo, aby ranních 20 minut ovlivnilo celý den a přerušilo stereotypní zábavu, vlastně najednou ta hudba divně řvala, chlapi byli odporně zlití a kamarádky něco mezi lehkými děvami a vřeštícími hysterkami. Sára se nevěřícně rozhlížela.



"Co je, kóčo!" zakřičela jí do ucha Simona, kamarádka z dětství, která byla o dost mladší než Sára, ale leckdy značně všímavá a rozumná. Lehce rukou odstrčila muže, který se na ni chystal promluvit a sedla si na bar vedle Sáry. Simona měla mandlové oči, za něž vděčila otci z Číny a dlouhé plavé vlasy po matce ze Švédska. Byla krásnou hříčkou přírody, ale to byl celý její život. Sára byla vděčná, že přišla právě Síma, což se nedalo říct o mužích v okolí, kteří Simony zájem o Sáru a ne o ně značně popouzel. Zatímco přemýšlela o vzhledu své kamarádky, chytla ji Simona za ruku a spolu s lahví whiskey ji odtáhla před lokál.

"Tak povídej!" usmála se na ní a podala Sáře láhev. Sára lahev přijala, ale místo napití se, jen pokrčila rameny.

"Vlastně není co povídat." Přimhouřila oči a složila ruce na hrudi, protože ji ovanul studený vítr. Byla noc a podzimní noci nepatří mezi ty nejteplejší.

"Půjčíš mi telefon? Zapomněla jsem si ho doma a potřebuju brnknout Banánovi, kdy přijdeme." Sára lhostejně vytáhla mobil z kapsy a podala ho kamarádce. Ta se za chvíli vrátila a rozrušeně spustila.

"Celine Dion? Brian Adams? Westlife? Tak to vybal, kdo to je!" Zamávala Sáře před očima telefonem, kde byl seznam posledních přidaných písniček. Sára zvedla k Simoně oči.

"Celine Dion je kanadská zpěvačka. Brian Adams zpěvák a Westlife jsou popová hudební skupina…" Odpověděla pohotově. To Simonu rozčílilo.

"Nepovídej! Ale mě zajímá, kdo je ten chlap kvůli kterému si začala poslouchat tyhle slaďárny!" Hodila Sáře telefon a netrpělivě očekávala, co jí na to řekne. Sára se místo odpovědi začala smát. To Simonu popudilo ještě víc, nervózně začala rozhazovat rukama, aby podpořila svá slova plná naléhání.

"Ten chlap je tabu, takže není co povídat." Pokrčila rameny. V konverzaci nechtěla pokračovat, ale Simona ji zastavila předtím, než stihla otevřít dveře zpět do klubu.

"Takže si na něm výjimečně zato o to slavnostněji zahoduješ jako Eskymáci na tuleních, kteří jsou pro ně také tabu? Nebo už si hodovala? Byla romantika?" Přimhouřila své mandlové oči, které se začaly lesknout zvědavostí.

"Má přítelkyni, kterou si plánuje brát a nade vše ji miluje…" Odvětila jí s náznakem smutku, byť se snažila působit lhostejně a sebejistě. Pro jistotu se ještě usmála.

"Křeň se na mě, jak chceš, zabouchla ses do zadaného, no a? Kašli na morálku, vykousni se s ním, ale nejdřív mi o něm něco pověz." Zachytila se Simona Sáře pod paži a táhla ji pryč od klubu. Večer pro ni skončil, tohle bylo daleko zajímavější.

"Co chceš slyšet? Je mu dvacet-šest, ve vztahu přes tři roky…" Pokrčila rameny. Nebylo, co dodat.
"Moment, brnknu Banánovi, že jsme na cestě, ju?" Zadrmolila Simona a vytáhla telefon. Ty potvoro, že já ti na všechno skočím. Řekla si Sára, když viděla plně nabitý telefon v rukou kamarádky. Telefonát byl rychle ukončen.

"Jdeme, prý je to nějaká vesnice Sýkorná. Pokud se budeme držet hlavní, do hodiny tam jsme. Máš dost času mi všechno říct." Přivinula se Simona Sáře k paži. Snad aby se zahřála nebo aby jí vyslýchaná kamarádka neutekla.

"Sýkorná?!" Sára zbledla ještě víc, než bylo obvyklé. Po chvíli se ale ovládla a pomalu začala vyprávět.

"Bydlí v Sýkorné, zřejmě tam mineme jeho autobus přímo u něj před barákem. Pokud se zeptáš, ano, vím, jaké okno je jeho a ne, nebudeme mu tam házet kameny s výhružnými vzkazy. Je to čestný muž, který je věrný své přítelkyni a to ho šlechtí." Dýchej holka, dýchej. Byť se snažila udržet klid, s každým krokem se Sáry zmocňovala větší a větší panika. Bála se, že ho potká. Poskakování a nadšené štěbetání její kamarádky jí klidu zrovna nepřidaly. Co když se, Síma, před ním prořekne?

"No táák, nebuď tak racionální. Ještě řekni, že ho stále odháníš a při každé nevhodné poznámce a činu mu přítelkyni připomínáš." Odpovědí jí bylo přikývnutí.

"Jsi praštěná. Asi ti ode dneška budu říkat mušketýrko!" Mlela dál Síma, zatímco její společnice si přála být kdekoli jinde.

Do vesnice došly rychleji, než si Sára vůbec přála. Autobus bylo těžké přehlédnout a její spontánní kamarádka u něj byla snad rychleji, než kamen, který po něm sama zklamaně kopla. Zatímco si Simona prohlížela starý autobus, Sára se ji snažila dostat pryč.

"Neblbni, nikam nemůžeme, psala jsem Banánovi, ať si nás vyzvedne u autobusu. Prý toho tvého Romea zná." Kamarád si je vyzvedl opravdu rychle. Bydlel v rodinném domě naproti.

"Vítejte, krásky, v našem zapadákově!" zvolal do posvátného ticha noci. Sára vyděšeně pohlédla k oknu, o kterém jí Ondřej vyprávěl, že tam má pokoj. Rozsvítilo se v něm. Začala zmatkařit a rozeběhla se do dveří, které Banán nechal přivřené. Noc strávila zatvrzelým mlčením a neúspěšnými snahami o spánek.


Ráno ji probudila zpráva z neznámého čísla:

"Ahoj, kde jsi? Stýská se mi, nemám si s kým povídat."

Sára vyděšeně koukala na displej, najednou se jí zvednul žaludek a rozeběhla se na záchod. Když se vrátila, prohlížel si zprávu Banán. Při pohledu na rozcuchanou Sáru s rozmazanýma očima a kruhy pod očima se rozesmál.

"Ty původce té zprávy asi fakt miluješ, co? To jsou mi reakce!"

K scéně se přidala rozespalá Simona, která ležela vedle Sáry a SMS ji také vzbudila. Naklonila se, aby si zprávu mohla také přečíst.

"Jo, divil by ses, ale fakt ho miluje, nicméně toto bych nazvala špatným svědomím."

"Proč?" Podivil se dvoumetrový muž se širokými rameny hlasem čtyřletého zvídavého děcka.
Simona mu ochotně povyprávěla celý příběh, zatímco si Sára vymyslela přijatelnou odpověď na zprávu a zapadla zpátky do postele. Jestli tohle neskončí, tak mě to zabije. Problesklo Sáře hlavou a upadla do neklidného spánku.
Dalšího dne jela opět Ondřejovým spojem. Společně s přibývajícími telefonáty, zprávami a krátkými rozhovory si vybudovali pěkný kamarádský vztah. Jednou mu dokonce změnili spoj, tak ji odvezl přímo až do školy aniž by musela přestupovat. To, že dojel do cíle o tři hodiny dřív, než škola začala, zachránila procházka po městě. Pošťuchovali se a smáli. Když se vraceli k autobusu, vzal Ondřej Sáře knihu, kterou si zrovna prohlížela a utekl s ní. Sára se za ním rozeběhla a běhali kolem autobusu, jak děti z mateřské školky. Nakonec se posadili ještě na chvíli do autobusu.

"Hele, ukaž mi papíry. Nežeru ti, že i když máš uniformu, tak ti je víc než deset let." Zadýchaně se smála Sára. Mezitím, co si prohlížela hustě popsaný řidičák, přisedl si k ní.

"Znáš tenhle videoklip?" Naklonil se blíž, aby dobře viděla na obrazovku tabletu. Klip poznala po prvních pár vteřinách. Byť byla píseň v rozporu s rockovou a metalovou společností, ve které se pohybovala, připomínala jí léta, kdy byla stejná jako zpěvačka. Naivní zamilovaná dívka, tajně milující kluka odnaproti.

"Jééé, jasně, že ho znám! Ta poskakující ztřeštěná holka jsem já!" Rozesmála se a sledovala, jak zpěvačka poskakuje po posteli a zpívá do kartáče místo do mikrofonu.

"Pak teda tedy kluk budu já." Zasmál se Ondřej. Zřejmě mu nedošlo, že v další chvíli bude zpěvačce její idol/kamarád dávat pramen vlasů za ucho. Bohužel Sáře v tu chvíli spadl pramen plavých vlasů také do očí. Rychle si ho vrátila za ucho a odtáhla se.

"Umíš anglicky? Víš vůbec, o čem tam zpívají?" Rozesmála se, když zpěvačka vyjadřovala své city k svému vysněnému/kamarádovi. Ondřej zakroutil hlavou.

"Pročpak nevidíš, že patříš ke mně?" Přeložila Sára a snažila se potlačit smích. Pořádně si tě vychutnám, hrát mi takhle krutě na city! Nemínila tuhle kořist pustit… Alespoň dokud ji bude bavit.

Čím víc času však spolu trávili, čím víc se smáli a čím víc se snažil být pozorným a galantním, tím horší byly Sářiny noci. Čím dál víc nechápala, proč je s tou holkou, co se s ním hádá o věcech, na kterých se s ním sama tak náramně shodla. S koncem podzimu se s Gábinou rozešel přítel a její předvánoční nadšení vystřídaly opožděné podzimní deprese. K tomu se přidala ochotně i Sára. Celé večery strávily společně u televize a koukaly na romantické filmy s tragickými konci. Nyní však skončil jeden happy endem. Kamarádky hodily po obrazovce vše, co jim přišlo pod ruku od chipsů až po polštáře.


Kari sušenky se sýrem

27. června 2015 v 9:52 | Eleanor |  -> S barbarem v kuchyni...
Pokud máte rádi nezvyklé chutě, mám tu pro vás recept na sušenky s kari a se sýrem. Výborně se hodí na posezení s přáteli a skvěle se doplňují s nakrájeným rajčetem či cherry rajčátky. Inspiraci jsem vzala zde, nicméně tento recept se mi neosvědčil. Předkládám tedy vlastní verzi v článku. Dobrou chuť!


Padlý anděl (2006)

23. června 2015 v 22:26 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Jedna z mých prvních povídek, kterou proti mé vůli (protože nejsem nikde uvedena jako autor) najdete leckde na internetu :) Pro napsání mě inspirovala tato píseň od The Rasmus - Lucifer's Angel:


Černovlasá dívka padla do bláta, které zaplavilo její dlouhou černou sukni a temně modrý, skoro jako noční obloha, korzet. Z očí jí padaly slzy a mísily se s blátem. Opřela se o ruce a sevřela v dlaních mokrou hlínu:

"Proč? Proč, mi to udělal?"

Na dobu ve které žila by vypadala úplně normálně, až na černá křídla, která se jí choulila na zádech. Zavřela oči a opět viděla jeho tvář. Tvář mladíka, který jí zlomil srdce a sesadil z nebeských výšin. Ano, bývala andělem, ale kvůli lásce se vzdala křídel. Kvůli lásce se vzdala nesmrtelnosti i svého poslání pomáhat lidem.

Všechno začalo, když na zemi zemřela na mor mladá dívka. V rodné vesnici ji všichni milovali, modlili se za její duši a jejich modlitby byly vyslyšeny. Dívka se stala andělem. Pomáhala mnoho let lidskému pokolení, až do doby, kdy uběhlo, přesně na den, 100let od její smrti. Hrob kam ji vesničané pohřbili byl již zarostlý a právě v ten den jej našel 20letý vesničan. Jeho zelené oči splývaly s okolní přírodou a zachytily se na ztrouchnivělém náhrobku. Pomalu odhrnul větvičku keříku, jenž zakrýval jméno mrtvé. Pomník byl zvláštní, stálo na něm jen jedna jméno:

"Jasmin", zvláštní znaky pak popisovali prostřední část pomníku. Mladík rozeznal jen roky na spodní části pomníku 1356-1375.

"Co tady děláš?? Běž pryč!" Z lesa po cestě přicházel ke keříku a hrobu starý muž.

"Jen se mi zatoulala ovce, dědo," řekl mladík:

" …zvláštní, nikdy jsem si nevšiml, že je tu někdo pohřbený."

"Ano, Jakube, ale už pojď, je to sice dlouho co zemřela, ale měla mor a nikdo ji ani nespálil. Nechtěj, aby se sem ta hrozná nemoc vrátila."

Jakub naposledy pohlédl na hrob a pak se se svým dědou vydali zpět k vesnici a za prací. Pozdě večer byla nezvykle silná bouře. Jakub se ve světlech blesků vzbudil. Zdál se mu zvláštní sen jakoby viděl anděla, který vystupoval z toho hrobu co odpoledne našel. Anděl však vypadal jako obyčejná dívka v krásných bílých šatech s kterými kontrastovali jen temně černé havraní vlasy. Už nečekal ani minutu. Nevěděl proč, nevěděl jak, ale ocitl se u hrobu dívky. Byl celý promáčený deštěm a přesto stál a jen hleděl na hrob jako by ho tam táhla nějaká neznámá síla. Najednou mu projela hlavou hlasitá rána, blesk udeřil do blízkého stromu a ten se nyní kácel na něj. Nemohl se pohnout, jeho nohy byly přikované k zemi. Nebýt té dívky v bílém, co ho skokem srazila k zemi a zároveň hodně daleko od stromu, už by potřeboval vlastní hrob. Pohlédl jí do očí. Její oči byly zářivě, až nadlidsky modré a pak usnul.


Druhého dne se probudil uprostřed louky. Nejdříve si myslel, že to byl sen, ale uviděl vedle sebe velmi mladou dívku a i padlý, dohořívající strom. Ne, nebyl to sen. Dívka se pomalu probudila také. Nejdříve ji čekal šok:

"Kde to jsem? Kde mám křídla?" Pak si vše uvědomila. Měl zemřít a ona porušila zákony za to jí byly sebrány křídla. Byla člověkem. Stále však ve svých žilách cítila určité zbytky magické síly, nenechal ji úplně bezbrannou. Vzal jí sice křídla, ale určitou moc jí nechal, novou, neznámou.


Jakub se do své zachránkyně bezhlavě zamiloval, když zjistil, že se jmenuje Jasmin ani mu to nevadilo. Nenapadlo ho spojovat si ji s dívkou z hrobu. Vzal si ji a žili spolu už druhý rok, když do vesnice zavítala nová dívka s rodinou. Byla vznešené krve a s rodiči a služebnictvem se nastěhovali do zámečku na náměstí. Jakub z ní nemohl spustit oči i Jasmin si všimla, že jeho srdce už nepatří ji. Bohatá dívka však Jakuba jen využila, také si všimla jeho zájmu a tak proč si nepohrát s chudákem? Jednou ráno se Jakub vrátil domu, až ráno. Nikoho doma však nenašel. Jasmin byla pryč, všechny její věci byli na místě a na posteli byl dopis s dýkou. Dopis Jakuba vylekal, byl psán krví:

"Zradil jsi mě! Už tě nechci nikdy vidět, bývala jsem andělem a jen kvůli tvému životu jsem ztratila svou nesmrtelnost. Klidně mě hledej, ale modli se, abys mě nenašel, protože pokud se setkáme příště, vezmu si zpět tvůj život. Jasmin!"

Až teď si Jakub uvědomil, co udělal. Uvědomil si, že ji stále miluje a vydal se ji hledat. Mnoho let bloudil světem, potkal mnoho lidí, co se jeho příběhu vysmálo, až do noci, kdy ho opět zastihla silná bouře. Kdyby měl pojem o čase, uvědomil by si, že je to přesně 10let od jejich setkání na louce, od setkání, které mu navždy změnilo život. Zjevila se před ním jeho žena. Jasmin byla stále mladá a krásná, ale její černý modrý korzet s černou sukní značil, že už v žádném případě není tou dívkou, co byla. Navíc její modré oči vypadali chladně a bezcitně, nenáviděla ho, byla zaslepena nenávistí, která ji však přešla, ale až pozdě. Než se Jakub vzpamatoval, probodla ho svým chladně zářícím mečem.

"Cožpak si zapomněl, co jsem ti řekla?" zasyčela umírajícímu Jakubovi zlostně do ucha. Však to co jí odvětil, ji probudilo:

"Ne, ale musel jsem ti říct, že tě stále miluji."

Jasmin sebou škubla, až teď si uvědomila, co udělala, ale bylo jí to jedno. Už nebyla andělem, který zachraňuje životy a chrání lidi. Ztratila svá bílá křídla, ale stále byla andělem, andělem co padl. Andělem, který je navždy odsouzen trpět za svou chybu. Ráno, když uviděla smrtelně bledou Jakubovu tvář a vybavila si jeho poslední slova, došlo jí, co provedla. Přes noc jí její bývalý pán otevřel oči. Zradila všechny, co si přáli, aby byla andělem a teď cítila, že za to bude muset navěky pykat. Po tvářích ji začaly stékat slzy, odhodila meč a rozběhla se do lesa. Do lesa, kde může navždy sama nerušeně trpět.

Pár minut mění vše (2011)

22. června 2015 v 10:00 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Byť jsem konečně zakotvila v bezpečném přístavu, ne vždy tomu tak bylo. Než člověk potká někoho, s kým má budoucnost, je láska jen utrpení. Toto utrpení je tou největší inspirací...



... a přiznávám, že i tato píseň ke mně v té době silně promluvila...

Rok utekl a sníh opět padá do jejích světlých vlasů. Prochází temnými ulicemi, které ozařují slabé pouliční lampy. To bílé zlato se třpytí všude kolem. Vzduch je plný studených padajících hvězd. Tiše prochází ulicemi. Zvědavě si prohlíží barevná světla v oknech. Přemýšlí a vzpomíná na to, co bylo a co mohlo být…

Nyní se musela zastavit, ten smích. Znala ho, ano, byl to on. Opatrně přešla k pootevřenému oknu rodinného domku. Nahlédla dovnitř, byl to on. Seděl v čele velkého stolu. Po jeho pravici seděla krásná žena, po pravici malé dítě. Byl to kluk, jeho syn. Jeho a té ženy. Marně se snažil nabrat malou plastovou lžičkou bramborový salát. Všichni se jeho roztomilé nešikovnosti smáli. Ona však slyšela jen smích jeho otce. Oněmělá ho sledovala. Vypadal tak šťastně. Jeho modré oči se leskly ve slabém světle štědrovečerních svící. Kolem úst a v koutcích očí měl ty krásné radostné vrásky. Srdce se jí rozbušilo, oči se jí zalily slzami. Byla tak šťastná a zároveň cítila, jak jí ten výjev tříští srdce na miliony střípků. Byla ráda, že je šťastný, ale ta žena po jeho pravici mohla být ona. Toho prcka mu mohla dát ona.
Odtáhla se od okna a rozeběhla se zasněženou ulicí. Běžela pryč, už nikdy ho nechtěla vidět. Plíce jí plnil ledový vzduch, oči jí pálily. Skoro neviděla, kam běží. Přehlédla umrzlý kus cesty a uklouzla. Tvrdě dopadla na záda. Zůstala ležet. Její tělo se zmítalo vzlyky. Ležím tu sama a srdce mám na padrť… Kéž bych tam mohla být, říct, že jsem se zpozdila s dárky a schovat se v tvém objetí… Sevřela pěst a bouchla do sněhu vedle sebe. Stále slyšela jeho slova:

"Jsi si jistá?"


"Ano, jsem. Já k tobě nepatřím, jen by ses trápil, beze mě ti bude líp. Zamiluješ se a založíš rodinu. Splní se ti tvé sny," slabě se na něj usmála a odešla.

Tak dlouho se snažila za ním udělat tlustou čáru, ale stále to nešlo. Viděla ho všude kolem, s každým pípnutím telefonu čekala zprávu od něj Stokrát se napomínala, že ho nechala jít, ale marně a teď? Teď měla hvězdnou oblohu nad sebou a hlavu plnou myšlenek.


Co kdybych tě nikdy nenechala odejít?
Byl bys mužem mých snů?
Kdybych tak zůstala… Kdyby ses tak víc snažil…. Kdyby šel vrátit čas, ale bojím se, že to mi zůstane navždy odepřené.

Zavřela oči a opět je otevřela. Už s tím musela přestat. Vstala a pevným krokem zamířila pryč.

Cítil ses takhle, když jsem odcházela?
Modlil ses, abych se vrátila?
Přál sis vrátit čas, abych byla zase tvá?

Vždyť člověk může sejít z cesty, ne? Je jich tolik, radostné i plné bolesti. Kdybych řekla, ať na vše zapomeneme a vrátíme se na začátek, využil bys šance a změnil to?


Vždy si kladla tyto otázky, dnes dostala konečně odpověď. Byl pryč, patřil jiné. Už si zvolil, svou šanci propásla. Zmizela v noci, ale do tmy stále dokola šeptala: "Miluji tě víc, než kdy předtím. Prosím, buď šťastný."

První polibek od upíra (2005)

21. června 2015 v 15:00 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Lehce předělaná povídka z dob mého raného mládí.

Zrovna bylo jedno z těch otravných letních veder. Náš praděda vtrhl do pokoje, hodil nám tašky na postele a radostně vykřikl:

"Sbalte se! Jedem k mému bratranci!"

Jenže jeho bratranec bydlel v Transylvánii. Pravda, teplo tam nebylo, ale já ani sestra jsme nebyly zvědavé, zda jsou zvěsti o tamních upírech pravdivé. Cesta byla dost nudná a ani jednu to nebavilo, ale když jsme uviděly ten dům. Krása, takový luxusní a náš pokoj byl doopravdy pohádkový. Přijeli jsme akorát na večeři, na česnekové hody. Hrůza to jíst. Bylo nám z toho samozřejmě špatně, tak jsme zalezly do pokoje. Ještě jsem otevřela jedno křídlo okna a zapadla do křesla u krbu.

Už jsem usínala, když jsem uslyšela ránu u okna. Koukla jsem na sklo a uviděla na zavřeném křídle přilepeného netopýrka. Napůl omráčený pomalu klouzal po okně dolů, až skončil na parapetě. Když přišel k vědomí, zvedl se a nejistě se postavil. Však ve snaze opřít se o okno, nahmatal pootevřené křídlo a propadl do místnosti. Jen co dopadl na zem, stal se z něho divně vypadající chlapík. Jen si uvědomil, že ho sledujeme vyhoupl se na nohy a snažil se upravit.

"Ááá...to Né!"vykřikl jen co se rukama dotkl pusy.
Čouhaly mu z pusy dva pahýly po zlomených tesácích.

"Co?" zeptal se nás, když si všiml, že ho pozorujeme. Snažil se o strašidelný tón, ale my ho ještě chvíli sledovaly a dostaly jsem záchvat smíchu. Já byla nejblíž a tak se na mě pokusil vrhnout, ale šlápl si na plášť a roztáhl se jak dlouhý tak široký na zem.

"Krucinál" vykřikl a opět následovala salva smíchu.

"Nemáte něco k jídlu? Já si o čerstvém pokrmu můžu nechat už jen zdát" podotkl zatrpkle a mimoděk si prsty přejel po zbytcích zubů. Pohlédl na stůl kam mu Sam ukázala. Zakousl se do sendviče, který byl nejblíž a hned se rozkašlal a rozprskal.

"Hm...je v tom česnek" podotkla suše Sam. On vypadal, že jí na místě zabije, tak jsem mu hodila kapesník. Sotva se do něj otřel začal vyvádět ještě víc.

"Já zapomněla, spadl mi v kapli do svěcený vody," řekla jsem a na tu příhodu v kapli už dávno zapomněla.

"Já to vzdávám, můj upíří život je v troskách. Asi se dnes kouknu na východ slunce,"řekl zničeně.

"Moc dlouho čekat nebudeš, svítá za půl hodiny," řekla má sestra. On se na ni zděšeně podíval.

"Nemáte aspoň krvavou tlačenku na cestu?" Svorně jsme obě zakroutily hlavama. Pokrčil rameny
a vyskočil z okna.

"Jestli máš opravdu hlad, zkus krevní banku," vykřikla jsem za ním ze srandy, ale on se v mžiku vrátil:
"Kde něco takovýho seženu??´"zeptal se a lišácky nadzvedl obočí.

"Ve městě, obvykle v nemocnici," okamžitě se mu rozzářily oči a z radosti mě políbil a... zmizel. Jak to s ním dopadlo nevím, ale v novinách jsem četla, že z nemocnice zázračně přes noc mizí krevní konzervy. Takto jsem dostala první polibek od upíra (a doufám, že i poslední.)

Upír - pan Dokonalý?

20. června 2015 v 10:30 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
"Edwarde! Miluji těěě!"


"Co prosím?"

"Je dokonalý! Jak jí miluje, hledal jí celé věky a teď si ji vzal. Dokonce jí ani nechtěl zničit život a proměnit ji, ta oběť! Chci ho taky!"


"Áha..."

Taky se cítíte poněkud zmateně ve světě, kde upíři chodí na manikúry, jezdí v nablýskané audině a neví, zda se "přátelit" s čarodějkami, vlkodlaky nebo rovnou vytvořit křížence všeho? Co se to vlastně stalo s tím děsivým stínem z filmu Nosferatu (1922)? Kam se poděl uhlazený hrabě Drácula (1958, Christopherem Lee), který se mění v krvelačného dravce?


http://non-productive.com/wp-content/uploads/2013/10/nosferatu-1922.jpg

Boj dobra se zlem je odedávna základem lidských mýtů a legend. Snad už ve chvíli, kdy lidé začali užívat jazyk k souvislému vyprávění, vznikly první mýty o boji dobra se zlem. Není divu. Koneckonců člověk od přírody křehký tvor, potřeboval věřit, že je něco mocnějšího na jeho straně a zachrání ho to před blesky i rozzuřenými zvířaty. Zkrátka vymezení dobrého a zlého je přirozená reakce člověka. Není však něco špatně, když se ze zlého najednou stane dobré? Ano, jsou hrdinové, kteří dělali chyby. Koneckonců ani mnozí bohové nebyli svatí. Vždy se však z chyb poučily. Konečně učit se z chyb je lidské. Že se ale tak čisté zlo, jakým má být upír, stane idolem a romantickým princem na bílém koni... tedy v bílém kabrioletu? Snad je to lidská potřeba zkrotit to zlé a udělat z toho dobré. Vlastně nás to šlechtí, když v tom nejhorším vidíme dobré. Koneckonců i samotný Nosferatu zemře kvůli lásce. Takže přes prokletí v něm byl ten nejušlechtilejší cit. Jenže co se stalo v posledních letech? To, co dříve bylo považováno za zlé, je nyní dobré. Ne ve smyslu, že by zlo zaniklo a bylo nahrazené dobrem, ale to původní zlo je nyní vyzdvihováno.


Prokletý upír žije běžný život a je vegetarián... No dobře, ale že si upír své původní prokletí najednou užívá? Kam se poděla podstata trestu, když najednou každý po prokletí touží. Představa trpícího jedince, který "zhřešil" a proto je trestán, zmizela. Upírství je nový trend. Každý najednou chce být upír. Dívky nyní touží žít si svůj věčný románek postavený na krvi nevinných lidí. Upíří láska je naplněna. Takže nejen že utrpení vyplívající z ubližování lidem - a jako součást trestu si upír musel uvědomovat, že je to špatné - se pomalu stává jen upířím přirozeným vrtochem. Zaniká i utrpení z nenaplněné lásky. Vždyť vedle bolesti, které působí nutnost zabít pro své přežití. Nutnosti uvědomit si krutost, kterou upír dělá a stále dokola ji opakovat. Jaký další trest je tím nejkrutějším? Fakt, že miluje, ale jeho láska nemůže být naplněna.



Nedovedlo nás toto idealizování zlého k tomu, že dnešní ženy touží po mužích, kteří je budou řezat jak žito někde ve sklepeních? Co přijde dál?

První týdny kotěte v novém domově

18. června 2015 v 19:49 | Eleanor |  -> Kočičí svět...
Nyní vám přiblížím první dny s kotětem a na co se připravit, respektive na co se ani připravit nedá. Důrazně však upozorňuji, že jsem pouze laik a mé rady vycházejí čistě ze zkušeností, popřípadě z rad od veterináře a od zkušenějších chovatelů.


Jak jsem již psala v minulém článku, přivezli jsme sedmitýdení kotě s hadříkem z pelíšku její kočičí maminy. Ten jsme Čertici nechali společně s krabicí v níž přijela. První den se u hadru držela, ale rychle krabici s hadříkem vyměnila za naši deku. U pelíšku také měla krabici s pískem. Byť byla ještě velice mladá, chození na písek zvládala bravurně. K tomu jsme ji učit nemuseli.


V takto mladém věku ještě nelze čekat dlouhou aktivitu. Většinu dne prospala v teple pod topením na dece. Když se vzbudila a byla sama, batolila se po místnosti a mňoukala. Měla jsem zkouškové, tak jsem s ní byla doma neustále. Takto mladé kotě je vlastně jako malé dítě, usne ve vaší přítomnosti a pak teprve můžete odejít.


Důležité bylo i pravidelné a časté krmení. Zpočátku jsme dokrmovali neslazeným kondenzovaným mlékem, plnotučným tvarohem a mlékem pro koťata. K dispozici měla i granule, nicméně byť se s nimi rvala statečně, nebyla ještě schopna je rozkousat. Zarazilo nás to, protože minulí majitelé tvrdili, že už granule jí normálně...


Krmení probíhalo tak, že jsme ji jídlo dávali olizovat z prstu nebo dlaně. Vůči jídlu z misky byla ještě značně obezřetná (další rozdíl oproti tomu, co tvrdili původní majitelé). Takže pokud si budete pořizovat své první kotě v životě, dbejte ať je už starší než bylo to naše. Ideálně tedy 12-13 týdnů. Takové snadné poznávací znamení jsou oči. Mladá koťata, která by měla ještě rozhodně být u matky, mají světle modrá očka (viz První dny kotěcí).


Jak vidíte na fotce, postupem času oči od středu chytají zlatavý až hnědavý nádech (9. týden). V této době už se začala zvyšovat aktivita, chůze a běhání bylo jistější (byť zadní packy ještě často utíkaly do strany:)). Také už se začala učit jíst a pít z misky, nicméně stále měla tendence olizovat nám prsty. Stále jsme ji tedy dokrmovali. Nespala už tolik a dožadovala se hodně hraní (dodnes miluje hraní s myškou na proutku - návod na výrobu dodám). V rámci hry lovila vše, co našla (hlavně naše ruce a nohy, pak samozřejmě prach). Zkrátka učila se lovit.


Na začátku 10. týdne už měla oči jako dospělá kočka. Nicméně velikostně byla stále ještě malinká a trochu baculatá. Baculatost se v této době začala pomalu vytrácet, stejně jako se pomalu ale jistě začala měnit srst. Pro orientaci k velikosti (pokud jste rybáři), takhle nám vlezla do krabice od navijáku. :) Spaní vystřídalo dovádění. V místnosti, na kterou byla zvyklá si už byla jistá v kramflecích, ale čekalo ji větší dobrodružství.


Když jsme šli ven na zahradu, chtěla za námi, ale ten velký širý svět byl táák děsivý, že to většinou dopadalo následovně... :)


Suma sumárum k 7. - 10. týdnu: Dle našich zkušeností ještě NENÍ kotě připravené odejít od matky. Když vám bude někdo tvrdit, že ano, nevěřte mu. NENÍ. Pokud si takové kotě pořídíte, připravte se, že bude vyžadovat pozornost 24 hodin denně (ano, i v noci).

V tomto období je také ideální kotě odčervit a oočkovat. Bližší informace o termínech a vývoji kotěte jsme čerpali zde a osvědčilo se nám to. Takže doporučuji stránku pročíst!

Kurtyzána (2009)

18. června 2015 v 12:00 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Postava kráčející nocí. Žádný mohutný stín, žádné děsivé stvoření, jen drobná žena zahalená do dlouhého černého pláště. Dlouhé světlé vlasy jí povlávají ve větru. Nenasytné pohledy mužů ji sledují z temných uliček, ona jde dál. Její chůze, tak pevná a hrdá. Nikdy se nebála, neměla strach, byla příliš otupělá vlastním životem. Jediné, co jí ještě mohli vzít byl její život, však právě to si s každým svým nádechem přála víc a víc. Procházela kamennými ulicemi. Měsíční světlo, občas nějaká lucerna, jediné zdroje světla ve Francii 19. století, jediní její průvodci...