Červen 2015

Pomíjivá věčnost II.

30. června 2015 v 12:16 | Eleanor |  Jednorázové úvahy a útvary
Závěr krátké povídky rozdělené speciálně omezenými požadavky blogu :) Pokračování nesoucí se v duchu následující písně - kdybys pochopil, co já pochopila... Tak by třeba zůstala...



Pomíjivá věčnost I.

29. června 2015 v 22:03 | Eleanor |  Jednorázové úvahy a útvary
Krátký příběh o ničem a zároveň o něčem... O pochopení a nepochopení... O tom, že někdy je inspirace víc než skutečný život - naštěstí...

Na konci léta, s prvními spadlými listy se svět stává místem barev. Jakoby pestré listy stromů chtěli lidi svými teplými odstíny naposledy zahřát, než se vše ponoří do jednolité a studené sněhové nadílky. Ještěže uprostřed zimy lidská srdce na chvíli zahřejí vánoční svátky. Vzduch je na těch pár dní natolik prosycen laskavým duchem vánoc, že i ti nejzarytější škarohlídi se začnou usmívat a ti největší cynikové se mohou zamilovat.

Někteří lidé Vánoce milují. Netrpělivě očekávají první prosincový den, aby mohli začít se zdobením svých příbytků. Jedním z nich je i Gábina. Studentka umění, která když nepracovala na diplomové práci, tak vášnivě zdobila celý dům. Největší dekorační boom však nastává před Vánoci. Sotva se v obchodě začnou objevovat první ozdoby a nápady na dárky, už je netrpělivě nakupuje a schraňuje ve skříni a pod postelí. Její spolubydlící Sára, naopak před Vánoci utíká a statečně je ignoruje, co to jen jde. Jindy svorné kamarádky, které spolu bydlí už čtvrtým rokem a stále propovídají hodiny, se na ten jeden měsíc v roce mění na úhlavní nepřátele, kteří si jdou po krku. Občas se tak stane, že se Gábina vrátí domů a věci má před dveřmi. Byť vesnický domek zdědila Sára po prarodičích, objeví občas před dveřmi i své věci.

"Ale no táák, to nemyslíš vážně," vrazila Gábina do domu a hned z předsíně viděla Sáru ležící na gauči, jak si čte, zatímco krabice s ozdobami, které měla vyvěsit na záclony, leží u dveří vedle odpadků.

"Říkala jsem ti to včera, stejně jako roky předtím. Vánoce neslavím, tak mě z toho vynech. Děkuji." Zaklapla knihu a zavřela za sebou dveře svého pokoje. Gábina ještě oblečená popadla jednu z krabic a rozběhla se za ní.

"Jo tak slečna neslaví! A pamatuješ, co ti na to vždy říkám?! Buď mi řekni proč, nebo seber svůj zadek z postele, odhoď toho depresivního Camuse a hrdinně jak ten jeho Sysifos nazdob záclony."

"Vlez mi na hrb a vypadni!" hodila Sára po Gábině polštář. Ten jí krabici vyrazil z rukou a ozdoby se rozsypali po zemi.

"Tak aspoň teď tvůj pokoj vypadá trochu stylově. Vážně nevím, co ti vadí. Vždyť je to krásné! Obrovský stromeček, který ti provoní celý obývák, hromada dobrého jídla, dárky… Si blázen, když se tomu všemu vyhýbáš." Pronesla Gábina v naivní vánoční naději, že svou spolubydlící ještě přemluví.

"A čemu říkáš Vánoce? Když jsem byla dítě, byl na Vánoce aspoň pořádný sníh. Beru si z počasí příklad a to komerční bláto odmítám uctívat." Opáčila Sára tvrdohlavě, došla ke dveřím a nemilosrdně je zavřela.

Gábina protočila oči. Vážně už jí tyhle řeči nebavily.

Druhého dne vyrazila Sára jako každé pondělí na přednášky, které se konaly na univerzitě v nedalekém městě, kam musela dojíždět autobusem. Procházela ranními ulicemi, všude bylo ticho, jen pod jejíma nohama slabě šustilo spadané listí. Život na venkově byl tak klidný. Jen kdyby Gábině nezačínala vánoční horečka s koncem léta. Zatímco ona podzim přeskakovala, v přírodě jakoby se zastavil čas. Každé ráno se zdálo stejné a přesto bylo jiné než předchozí a ona jen tiše seděla na lavičce a přemýšlela čím to je. Autobus přijel jako vždy později. Pomalu došla až ke dveřím, kde se tlačila hromada školáků. Nezúčastněně se do dveří vecpala jako poslední.

"Ahoj," pozdravil ji řidič. Sára nevydržela, musela se zasmát. Každé ráno je někdo jiný. Jednou mladá školačka hodná tykání, jindy dospělá žena hodná vykání. Mladý řidič, zřejmě její vrstevník, který spoj řídil téměř každý den, si ji asi nedokázal zařadit.

"Dobrý den, konečná, prosím," požádala zdvořile jako každý den o lístek a vychutnávala si jeho smutné, ale přesto jasně modré oči. Chytla se držadla hned vedle řidiče, nikde jinde v přeplněném autobuse většinou už místo nebylo a modlila se, aby nezatáčel příliš prudce. Vlastně i v tomto bodě bylo její ráno stereotypní: doufala, že prudké zatáčky vybalancuje, protože při její šikovnosti by snadno mohla skončit rozplácnutá na volantu.

Na konečnou dojížděla v autobuse už téměř sama. Už si pamatovala, kdo kam pojede a i kdo kde vystoupí. Dnes byla tradice prolomena a měla autobus doslova sama pro sebe. Zamyšleně hleděla na řidiče, který jí dnes s největší pravděpodobností za chvíli řekne "nashledanou". Dojel na zastávku, vypnul motor a otevřel Sáře přední dveře. Pozoroval ji a čekal, kdy konečně vystoupí. Sára se pomalu zvedla, ale nevystoupila. Když už tu musím trčet každý den, tak se aspoň pobavím! Koneckonců on také vypadá, že by trochu zábavy uvítal. Řekla si a usmála se na svého momentálně soukromého řidiče.

"Prosím vás, všimla jsem si, že mi občas tykáte a občas vykáte. Trochu mě to mate, protože nevím, zda se známe a jak vás mám potom oslovovat já." Milovnice metalu rázem zjihla jako jehňátko a snažila se vypadat, jak nejmileji dovedla, aby ji oslovený neposlal do háje dříve, než odpoví. Lehce se zarazila při vzpomínce na Oslavy Máje, kdy si úplně nepamatovala, co té noci prožila. Snad jsem s ním nespala… Hm… Ne, vypadá na slušňáka. Rozpačitě na ni pohlédl a usmál se:

"To se omlouvám, ale stává se mi to. Někdy i těm malým řeknu dobrý den…" Sára mu úsměv oplatila a přikývla.

"To chápu, já v práci někdy nabízím čávu nebo kaj, místo kávy a čaje. Ale jsme asi tak stejně staří, tak bude možná i pro vás lepší, když si budeme tykat, ne? Jmenuji se Sára!" Opět se proměnila v ztělesněnou roztomilost. Energicky mu podala ruku. Při představě, kdyby ji viděl o víkendu na koncertě její oblíbené rockové kapely, s rozcuchanými vlasy a řvoucí na bývalého přítele jednu nadávku za druhou, se musela zasmát. On si naštěstí myslel, že její úsměvy patří jen jemu a jeho tváře získaly lehký rumělkový nádech. Ruku ji lehce a přesto pevně stiskl.

"Těší mě, Ondřej."

V rámci své kočičí povahy si s ním musela ještě trochu pohrát. Koneckonců byla to světlá jiskřička pořádného rozruchu obyčejných rán. Začala vyzvídat, na kolik let vypadá, když jí tykal a vůbec. Hrála si, jak jen uměla. Koneckonců další spoj, na který musela přestoupit, jel až za půl hodiny a proč se nezdržet v teple autobusu s milou společností.

Den Sáře uběhl obvyklým tempem. Další ráno bylo o mnoho příjemnější, když se na ni Ondřej nemračil, ale usmíval a jeho smutné oči získaly radostnou jiskru. Na konečné se u něj opět zastavila a zapředla s ním rozhovor. Zvědavě se ho vyptávala na vše. Byl její novou kořistí, hračkou a zábavou pro přežití osamělých rán. Dny ubíhaly a zdálo se, že najednou začala zajímat i ona jeho.

Ale co je 20 minut z celého dne? Zbylé hodiny a minuty přinášejí svoje problémy a vznášejí vlastní požadavky na pozornost. Jednoho rána byl Ondřej jiný. Neusmíval se, jeho výrazný úsměv se nezměnil ani v slabé cuknutí koutku. Jeho modré oči lhostejně bloudily po silnici. Stále se po ní však poohlížel ve zpětném zrcátku, což ji přinutilo vyzvídat. Sára se vyptávala po příčině jeho špatné nálady a překvapivě za to mohla ona. Najednou se ta ideální bublina, kdy se mohla jen smát a bavit s cizím klukem rozplynula. Cítila, že je konec chvílím, kdy mohla být sama sebou. Opět ji dohnaly starosti jejího zpackaného života a katastrofické následky jejích činů.

"Víš, jak včera nastoupil ten pán, jak jsem ti říkal, že chodí na brusinky?" Upřel na ní Ondřej ztrápené oči. Přikývla a on pokračoval.

"Měl na mě celou dobu poznámky, zda jsi moje přítelkyně, a když jsem to popřel, tak prý si nechávám pěkná vrátka otevřená. No, zkrátka hloupé řeči. Bohužel s námi jela neteř mé přítelkyně. Jestli jí to řekne, tak mě přítelkyně zabije." Sára si najednou připadala jako ve filmu. Slyšela tříštící se sklo svých dokonalých představ o bezstarostných ránech. Zase byla za špatnou. Jen teď nebylo jak se bránit. Nic neprovedla. Zaskočilo ji to. Přesto se snažila skrýt své nepříjemné pocity za úsměv a vyptávat se dál na přítelkyni. Čím víc však vyprávěl, tím větší chuť měla vyskočit z autobusu a skočit mu pod kola. Snad bude tak hodný a ještě couvne. Pomyslela si a tupě se usmívala.

Nikdy předtím z autobusu tak rychle nezmizela. Nikdy předtím netoužila být tak rychle pryč. Večer šla s kamarádkami na metalový koncert do klubu U Zakousnutého netopýra v nedalekém městečku. Tentokrát se však podařilo, aby ranních 20 minut ovlivnilo celý den a přerušilo stereotypní zábavu, vlastně najednou ta hudba divně řvala, chlapi byli odporně zlití a kamarádky něco mezi lehkými děvami a vřeštícími hysterkami. Sára se nevěřícně rozhlížela.



"Co je, kóčo!" zakřičela jí do ucha Simona, kamarádka z dětství, která byla o dost mladší než Sára, ale leckdy značně všímavá a rozumná. Lehce rukou odstrčila muže, který se na ni chystal promluvit a sedla si na bar vedle Sáry. Simona měla mandlové oči, za něž vděčila otci z Číny a dlouhé plavé vlasy po matce ze Švédska. Byla krásnou hříčkou přírody, ale to byl celý její život. Sára byla vděčná, že přišla právě Síma, což se nedalo říct o mužích v okolí, kteří Simony zájem o Sáru a ne o ně značně popouzel. Zatímco přemýšlela o vzhledu své kamarádky, chytla ji Simona za ruku a spolu s lahví whiskey ji odtáhla před lokál.

"Tak povídej!" usmála se na ní a podala Sáře láhev. Sára lahev přijala, ale místo napití se, jen pokrčila rameny.

"Vlastně není co povídat." Přimhouřila oči a složila ruce na hrudi, protože ji ovanul studený vítr. Byla noc a podzimní noci nepatří mezi ty nejteplejší.

"Půjčíš mi telefon? Zapomněla jsem si ho doma a potřebuju brnknout Banánovi, kdy přijdeme." Sára lhostejně vytáhla mobil z kapsy a podala ho kamarádce. Ta se za chvíli vrátila a rozrušeně spustila.

"Celine Dion? Brian Adams? Westlife? Tak to vybal, kdo to je!" Zamávala Sáře před očima telefonem, kde byl seznam posledních přidaných písniček. Sára zvedla k Simoně oči.

"Celine Dion je kanadská zpěvačka. Brian Adams zpěvák a Westlife jsou popová hudební skupina…" Odpověděla pohotově. To Simonu rozčílilo.

"Nepovídej! Ale mě zajímá, kdo je ten chlap kvůli kterému si začala poslouchat tyhle slaďárny!" Hodila Sáře telefon a netrpělivě očekávala, co jí na to řekne. Sára se místo odpovědi začala smát. To Simonu popudilo ještě víc, nervózně začala rozhazovat rukama, aby podpořila svá slova plná naléhání.

"Ten chlap je tabu, takže není co povídat." Pokrčila rameny. V konverzaci nechtěla pokračovat, ale Simona ji zastavila předtím, než stihla otevřít dveře zpět do klubu.

"Takže si na něm výjimečně zato o to slavnostněji zahoduješ jako Eskymáci na tuleních, kteří jsou pro ně také tabu? Nebo už si hodovala? Byla romantika?" Přimhouřila své mandlové oči, které se začaly lesknout zvědavostí.

"Má přítelkyni, kterou si plánuje brát a nade vše ji miluje…" Odvětila jí s náznakem smutku, byť se snažila působit lhostejně a sebejistě. Pro jistotu se ještě usmála.

"Křeň se na mě, jak chceš, zabouchla ses do zadaného, no a? Kašli na morálku, vykousni se s ním, ale nejdřív mi o něm něco pověz." Zachytila se Simona Sáře pod paži a táhla ji pryč od klubu. Večer pro ni skončil, tohle bylo daleko zajímavější.

"Co chceš slyšet? Je mu dvacet-šest, ve vztahu přes tři roky…" Pokrčila rameny. Nebylo, co dodat.
"Moment, brnknu Banánovi, že jsme na cestě, ju?" Zadrmolila Simona a vytáhla telefon. Ty potvoro, že já ti na všechno skočím. Řekla si Sára, když viděla plně nabitý telefon v rukou kamarádky. Telefonát byl rychle ukončen.

"Jdeme, prý je to nějaká vesnice Sýkorná. Pokud se budeme držet hlavní, do hodiny tam jsme. Máš dost času mi všechno říct." Přivinula se Simona Sáře k paži. Snad aby se zahřála nebo aby jí vyslýchaná kamarádka neutekla.

"Sýkorná?!" Sára zbledla ještě víc, než bylo obvyklé. Po chvíli se ale ovládla a pomalu začala vyprávět.

"Bydlí v Sýkorné, zřejmě tam mineme jeho autobus přímo u něj před barákem. Pokud se zeptáš, ano, vím, jaké okno je jeho a ne, nebudeme mu tam házet kameny s výhružnými vzkazy. Je to čestný muž, který je věrný své přítelkyni a to ho šlechtí." Dýchej holka, dýchej. Byť se snažila udržet klid, s každým krokem se Sáry zmocňovala větší a větší panika. Bála se, že ho potká. Poskakování a nadšené štěbetání její kamarádky jí klidu zrovna nepřidaly. Co když se, Síma, před ním prořekne?

"No táák, nebuď tak racionální. Ještě řekni, že ho stále odháníš a při každé nevhodné poznámce a činu mu přítelkyni připomínáš." Odpovědí jí bylo přikývnutí.

"Jsi praštěná. Asi ti ode dneška budu říkat mušketýrko!" Mlela dál Síma, zatímco její společnice si přála být kdekoli jinde.

Do vesnice došly rychleji, než si Sára vůbec přála. Autobus bylo těžké přehlédnout a její spontánní kamarádka u něj byla snad rychleji, než kamen, který po něm sama zklamaně kopla. Zatímco si Simona prohlížela starý autobus, Sára se ji snažila dostat pryč.

"Neblbni, nikam nemůžeme, psala jsem Banánovi, ať si nás vyzvedne u autobusu. Prý toho tvého Romea zná." Kamarád si je vyzvedl opravdu rychle. Bydlel v rodinném domě naproti.

"Vítejte, krásky, v našem zapadákově!" zvolal do posvátného ticha noci. Sára vyděšeně pohlédla k oknu, o kterém jí Ondřej vyprávěl, že tam má pokoj. Rozsvítilo se v něm. Začala zmatkařit a rozeběhla se do dveří, které Banán nechal přivřené. Noc strávila zatvrzelým mlčením a neúspěšnými snahami o spánek.


Ráno ji probudila zpráva z neznámého čísla:

"Ahoj, kde jsi? Stýská se mi, nemám si s kým povídat."

Sára vyděšeně koukala na displej, najednou se jí zvednul žaludek a rozeběhla se na záchod. Když se vrátila, prohlížel si zprávu Banán. Při pohledu na rozcuchanou Sáru s rozmazanýma očima a kruhy pod očima se rozesmál.

"Ty původce té zprávy asi fakt miluješ, co? To jsou mi reakce!"

K scéně se přidala rozespalá Simona, která ležela vedle Sáry a SMS ji také vzbudila. Naklonila se, aby si zprávu mohla také přečíst.

"Jo, divil by ses, ale fakt ho miluje, nicméně toto bych nazvala špatným svědomím."

"Proč?" Podivil se dvoumetrový muž se širokými rameny hlasem čtyřletého zvídavého děcka.
Simona mu ochotně povyprávěla celý příběh, zatímco si Sára vymyslela přijatelnou odpověď na zprávu a zapadla zpátky do postele. Jestli tohle neskončí, tak mě to zabije. Problesklo Sáře hlavou a upadla do neklidného spánku.
Dalšího dne jela opět Ondřejovým spojem. Společně s přibývajícími telefonáty, zprávami a krátkými rozhovory si vybudovali pěkný kamarádský vztah. Jednou mu dokonce změnili spoj, tak ji odvezl přímo až do školy aniž by musela přestupovat. To, že dojel do cíle o tři hodiny dřív, než škola začala, zachránila procházka po městě. Pošťuchovali se a smáli. Když se vraceli k autobusu, vzal Ondřej Sáře knihu, kterou si zrovna prohlížela a utekl s ní. Sára se za ním rozeběhla a běhali kolem autobusu, jak děti z mateřské školky. Nakonec se posadili ještě na chvíli do autobusu.

"Hele, ukaž mi papíry. Nežeru ti, že i když máš uniformu, tak ti je víc než deset let." Zadýchaně se smála Sára. Mezitím, co si prohlížela hustě popsaný řidičák, přisedl si k ní.

"Znáš tenhle videoklip?" Naklonil se blíž, aby dobře viděla na obrazovku tabletu. Klip poznala po prvních pár vteřinách. Byť byla píseň v rozporu s rockovou a metalovou společností, ve které se pohybovala, připomínala jí léta, kdy byla stejná jako zpěvačka. Naivní zamilovaná dívka, tajně milující kluka odnaproti.

"Jééé, jasně, že ho znám! Ta poskakující ztřeštěná holka jsem já!" Rozesmála se a sledovala, jak zpěvačka poskakuje po posteli a zpívá do kartáče místo do mikrofonu.

"Pak teda tedy kluk budu já." Zasmál se Ondřej. Zřejmě mu nedošlo, že v další chvíli bude zpěvačce její idol/kamarád dávat pramen vlasů za ucho. Bohužel Sáře v tu chvíli spadl pramen plavých vlasů také do očí. Rychle si ho vrátila za ucho a odtáhla se.

"Umíš anglicky? Víš vůbec, o čem tam zpívají?" Rozesmála se, když zpěvačka vyjadřovala své city k svému vysněnému/kamarádovi. Ondřej zakroutil hlavou.

"Pročpak nevidíš, že patříš ke mně?" Přeložila Sára a snažila se potlačit smích. Pořádně si tě vychutnám, hrát mi takhle krutě na city! Nemínila tuhle kořist pustit… Alespoň dokud ji bude bavit.

Čím víc času však spolu trávili, čím víc se smáli a čím víc se snažil být pozorným a galantním, tím horší byly Sářiny noci. Čím dál víc nechápala, proč je s tou holkou, co se s ním hádá o věcech, na kterých se s ním sama tak náramně shodla. S koncem podzimu se s Gábinou rozešel přítel a její předvánoční nadšení vystřídaly opožděné podzimní deprese. K tomu se přidala ochotně i Sára. Celé večery strávily společně u televize a koukaly na romantické filmy s tragickými konci. Nyní však skončil jeden happy endem. Kamarádky hodily po obrazovce vše, co jim přišlo pod ruku od chipsů až po polštáře.


Kari sušenky se sýrem

27. června 2015 v 9:52 | Eleanor |  -> S barbarem v kuchyni...
Pokud máte rádi nezvyklé chutě, mám tu pro vás recept na sušenky s kari a se sýrem. Výborně se hodí na posezení s přáteli a skvěle se doplňují s nakrájeným rajčetem či cherry rajčátky. Inspiraci jsem vzala zde, nicméně tento recept se mi neosvědčil. Předkládám tedy vlastní verzi v článku. Dobrou chuť!


Padlý anděl (2006)

23. června 2015 v 22:26 | Eleanor |  Jednorázové úvahy a útvary

Černovlasá dívka padla do bláta, které zaplavilo její dlouhou černou sukni a temně modrý, skoro jako noční obloha, korzet. Z očí jí padaly slzy a mísily se s blátem. Opřela se o ruce a sevřela v dlaních mokrou hlínu:

"Proč? Proč, mi to udělal?"

Na dobu ve které žila by vypadala úplně normálně, až na černá křídla, která se jí choulila na zádech. Zavřela oči a opět viděla jeho tvář. Tvář mladíka, který jí zlomil srdce a sesadil z nebeských výšin. Ano, bývala andělem, ale kvůli lásce se vzdala křídel. Kvůli lásce se vzdala nesmrtelnosti i svého poslání pomáhat lidem.

Všechno začalo, když na zemi zemřela na mor mladá dívka. V rodné vesnici ji všichni milovali, modlili se za její duši a jejich modlitby byly vyslyšeny. Dívka se stala andělem. Pomáhala mnoho let lidskému pokolení, až do doby, kdy uběhlo, přesně na den, 100let od její smrti. Hrob kam ji vesničané pohřbili byl již zarostlý a právě v ten den jej našel 20letý vesničan. Jeho zelené oči splývaly s okolní přírodou a zachytily se na ztrouchnivělém náhrobku. Pomalu odhrnul větvičku keříku, jenž zakrýval jméno mrtvé. Pomník byl zvláštní, stálo na něm jen jedna jméno:

"Jasmin", zvláštní znaky pak popisovali prostřední část pomníku. Mladík rozeznal jen roky na spodní části pomníku 1356-1375.

"Co tady děláš?? Běž pryč!" Z lesa po cestě přicházel ke keříku a hrobu starý muž.

"Jen se mi zatoulala ovce, dědo," řekl mladík:

" …zvláštní, nikdy jsem si nevšiml, že je tu někdo pohřbený."

"Ano, Jakube, ale už pojď, je to sice dlouho co zemřela, ale měla mor a nikdo ji ani nespálil. Nechtěj, aby se sem ta hrozná nemoc vrátila."

Jakub naposledy pohlédl na hrob a pak se se svým dědou vydali zpět k vesnici a za prací. Pozdě večer byla nezvykle silná bouře. Jakub se ve světlech blesků vzbudil. Zdál se mu zvláštní sen jakoby viděl anděla, který vystupoval z toho hrobu co odpoledne našel. Anděl však vypadal jako obyčejná dívka v krásných bílých šatech s kterými kontrastovali jen temně černé havraní vlasy. Už nečekal ani minutu. Nevěděl proč, nevěděl jak, ale ocitl se u hrobu dívky. Byl celý promáčený deštěm a přesto stál a jen hleděl na hrob jako by ho tam táhla nějaká neznámá síla. Najednou mu projela hlavou hlasitá rána, blesk udeřil do blízkého stromu a ten se nyní kácel na něj. Nemohl se pohnout, jeho nohy byly přikované k zemi. Nebýt té dívky v bílém, co ho skokem srazila k zemi a zároveň hodně daleko od stromu, už by potřeboval vlastní hrob. Pohlédl jí do očí. Její oči byly zářivě, až nadlidsky modré a pak usnul.


Druhého dne se probudil uprostřed louky. Nejdříve si myslel, že to byl sen, ale uviděl vedle sebe velmi mladou dívku a i padlý, dohořívající strom. Ne, nebyl to sen. Dívka se pomalu probudila také. Nejdříve ji čekal šok:

"Kde to jsem? Kde mám křídla?" Pak si vše uvědomila. Měl zemřít a ona porušila zákony za to jí byly sebrány křídla. Byla člověkem. Stále však ve svých žilách cítila určité zbytky magické síly, nenechal ji úplně bezbrannou. Vzal jí sice křídla, ale určitou moc jí nechal, novou, neznámou.


Jakub se do své zachránkyně bezhlavě zamiloval, když zjistil, že se jmenuje Jasmin ani mu to nevadilo. Nenapadlo ho spojovat si ji s dívkou z hrobu. Vzal si ji a žili spolu už druhý rok, když do vesnice zavítala nová dívka s rodinou. Byla vznešené krve a s rodiči a služebnictvem se nastěhovali do zámečku na náměstí. Jakub z ní nemohl spustit oči i Jasmin si všimla, že jeho srdce už nepatří ji. Bohatá dívka však Jakuba jen využila, také si všimla jeho zájmu a tak proč si nepohrát s chudákem? Jednou ráno se Jakub vrátil domu, až ráno. Nikoho doma však nenašel. Jasmin byla pryč, všechny její věci byli na místě a na posteli byl dopis s dýkou. Dopis Jakuba vylekal, byl psán krví:

"Zradil jsi mě! Už tě nechci nikdy vidět, bývala jsem andělem a jen kvůli tvému životu jsem ztratila svou nesmrtelnost. Klidně mě hledej, ale modli se, abys mě nenašel, protože pokud se setkáme příště, vezmu si zpět tvůj život. Jasmin!"

Až teď si Jakub uvědomil, co udělal. Uvědomil si, že ji stále miluje a vydal se ji hledat. Mnoho let bloudil světem, potkal mnoho lidí, co se jeho příběhu vysmálo, až do noci, kdy ho opět zastihla silná bouře. Kdyby měl pojem o čase, uvědomil by si, že je to přesně 10let od jejich setkání na louce, od setkání, které mu navždy změnilo život. Zjevila se před ním jeho žena. Jasmin byla stále mladá a krásná, ale její černý modrý korzet s černou sukní značil, že už v žádném případě není tou dívkou, co byla. Navíc její modré oči vypadali chladně a bezcitně, nenáviděla ho, byla zaslepena nenávistí, která ji však přešla, ale až pozdě. Než se Jakub vzpamatoval, probodla ho svým chladně zářícím mečem.

"Cožpak si zapomněl, co jsem ti řekla?" zasyčela umírajícímu Jakubovi zlostně do ucha. Však to co jí odvětil, ji probudilo:

"Ne, ale musel jsem ti říct, že tě stále miluji."

Jasmin sebou škubla, až teď si uvědomila, co udělala, ale bylo jí to jedno. Už nebyla andělem, který zachraňuje životy a chrání lidi. Ztratila svá bílá křídla, ale stále byla andělem, andělem co padl. Andělem, který je navždy odsouzen trpět za svou chybu. Ráno, když uviděla smrtelně bledou Jakubovu tvář a vybavila si jeho poslední slova, došlo jí, co provedla. Přes noc jí její bývalý pán otevřel oči. Zradila všechny, co si přáli, aby byla andělem a teď cítila, že za to bude muset navěky pykat. Po tvářích ji začaly stékat slzy, odhodila meč a rozběhla se do lesa. Do lesa, kde může navždy sama nerušeně trpět.

První týdny kotěte v novém domově

18. června 2015 v 19:49 | Eleanor |  -> Kočičí svět...
Nyní vám přiblížím první dny s kotětem a na co se připravit, respektive na co se ani připravit nedá. Důrazně však upozorňuji, že jsem pouze laik a mé rady vycházejí čistě ze zkušeností, popřípadě z rad od veterináře a od zkušenějších chovatelů.


Jak jsem již psala v minulém článku, přivezli jsme sedmitýdení kotě s hadříkem z pelíšku její kočičí maminy. Ten jsme Čertici nechali společně s krabicí v níž přijela. První den se u hadru držela, ale rychle krabici s hadříkem vyměnila za naši deku. U pelíšku také měla krabici s pískem. Byť byla ještě velice mladá, chození na písek zvládala bravurně. K tomu jsme ji učit nemuseli.


V takto mladém věku ještě nelze čekat dlouhou aktivitu. Většinu dne prospala v teple pod topením na dece. Když se vzbudila a byla sama, batolila se po místnosti a mňoukala. Měla jsem zkouškové, tak jsem s ní byla doma neustále. Takto mladé kotě je vlastně jako malé dítě, usne ve vaší přítomnosti a pak teprve můžete odejít.


Důležité bylo i pravidelné a časté krmení. Zpočátku jsme dokrmovali neslazeným kondenzovaným mlékem, plnotučným tvarohem a mlékem pro koťata. K dispozici měla i granule, nicméně byť se s nimi rvala statečně, nebyla ještě schopna je rozkousat. Zarazilo nás to, protože minulí majitelé tvrdili, že už granule jí normálně...


Krmení probíhalo tak, že jsme ji jídlo dávali olizovat z prstu nebo dlaně. Vůči jídlu z misky byla ještě značně obezřetná (další rozdíl oproti tomu, co tvrdili původní majitelé). Takže pokud si budete pořizovat své první kotě v životě, dbejte ať je už starší než bylo to naše. Ideálně tedy 12-13 týdnů. Takové snadné poznávací znamení jsou oči. Mladá koťata, která by měla ještě rozhodně být u matky, mají světle modrá očka (viz První dny kotěcí).


Jak vidíte na fotce, postupem času oči od středu chytají zlatavý až hnědavý nádech (9. týden). V této době už se začala zvyšovat aktivita, chůze a běhání bylo jistější (byť zadní packy ještě často utíkaly do strany:)). Také už se začala učit jíst a pít z misky, nicméně stále měla tendence olizovat nám prsty. Stále jsme ji tedy dokrmovali. Nespala už tolik a dožadovala se hodně hraní (dodnes miluje hraní s myškou na proutku - návod na výrobu dodám). V rámci hry lovila vše, co našla (hlavně naše ruce a nohy, pak samozřejmě prach). Zkrátka učila se lovit.


Na začátku 10. týdne už měla oči jako dospělá kočka. Nicméně velikostně byla stále ještě malinká a trochu baculatá. Baculatost se v této době začala pomalu vytrácet, stejně jako se pomalu ale jistě začala měnit srst. Pro orientaci k velikosti (pokud jste rybáři), takhle nám vlezla do krabice od navijáku. :) Spaní vystřídalo dovádění. V místnosti, na kterou byla zvyklá si už byla jistá v kramflecích, ale čekalo ji větší dobrodružství.


Když jsme šli ven na zahradu, chtěla za námi, ale ten velký širý svět byl táák děsivý, že to většinou dopadalo následovně... :)


Suma sumárum k 7. - 10. týdnu: Dle našich zkušeností ještě NENÍ kotě připravené odejít od matky. Když vám bude někdo tvrdit, že ano, nevěřte mu. NENÍ. Pokud si takové kotě pořídíte, připravte se, že bude vyžadovat pozornost 24 hodin denně (ano, i v noci).

V tomto období je také ideální kotě odčervit a oočkovat. Bližší informace o termínech a vývoji kotěte jsme čerpali zde a osvědčilo se nám to. Takže doporučuji stránku pročíst!

První dny kotěcí

17. června 2015 v 16:38 | Eleanor |  -> Kočičí svět...
V prvním příspěvků vám přiblížím, jak se k nám naše kóča dostala.

V květnu 2014 jsme s přítelem a jeho sestrou vyrazili na výlet na Kokořínsko. Ubytovaní jsme byli v penzionu, kde nás hned při příchodu přivítala černá kočka. Samozřejmě nám to nedalo, tak jsme ji podrbali. Majitelé penzionu i kočky nám hned nabídli, zda nechceme kotě. A to byla ta otázka! Hrozně jsem chtěla, byť racionální přítel mi vysvětlil, že to není úplně ideální nápad. Převáželi bychom ho daleko, nejsme na něj doma připravení... Ale znáte to, když si holka umane. No a pak nám dali malé černé chundelaté klubíčko... v krabici od Vodky...


Kotě bylo neposedné, hravé a zvědavé - zkrátka takový malý čertík, takže jsme ji pojmenovali Čertice. No posuďte sami, jak dovádělo v autě po cestě domů (rozostřenost fotek je působená kočičí hyperaktivitou).


Mnohé možná zarazí věk kotěte, že je 7. týdnů málo na odchod od matky. Informace v odborných publikacích i na internetu se značně různí. Nicméně druhý den jsme s ní byli u veterináře na odčervení a vyšetření, nic k jejíu věku neříkal. Ze začátku jsme ji sice ještě dokrmovali mlékem, ale granule už také uměla jíst... a hrozně rychle si zvykla, že když si mňoukne přiběhneme jako její kočíčí máma! :) Navíc, jak uvidíte dál, vše se naučila a socializovala se v kočičím společenství také dostatečně.

Nicméně v prvních týdnech bude vyžadovat neustálou péči, tak si dobře rozmyslete, zda si na kotě ještě chvíli nepočkat!

Co si myslíte vy, kdy je optimální, aby kotě odešlo od matky?? Jaká náhoda přinesla kočičího mazlíčka k vám do života??

Zasvěcení do kočičího světa

16. června 2015 v 17:29 | Eleanor |  -> Kočičí svět...
Lidé jsou často děleni na ty, kteří preferují kočky a ty, kteří mají raději psy. Má volba byla od raného dětství jasná: kočky. Mohla za to lvice Elsa i hromada koček u známé v bytě. Dilema však přišlo se seriálem Komisař Rex. Začala jsem na něj koukat asi v deseti letech a najednou jsem chtěla jen psa. Poté se k tomu přidal seriál Lassie a já bezmezně toužila mít psa. Postupem času vzniklo dilema, které ukončil až můj přítel...

Přítel žije na malé vesnici. Kočky v ulicích a zahradách jsou naprostá přirozenost a alespoň v části vsi, kde má dům, je takové malé kočičí ghetto. Byť oficiálně každá kočka "patří" někomu, reálně se toulají všude a bydlí u všech. Přítelův dvorek a půda však patřily při mém příjezdu pouze jedné kočce, tedy kocourovi. Tento kocour se jmenoval nápaditě: Kocour. Ve skutečnosti měl mnoho jmen, ale kdo si to má pamatovat?


Když jsem se s ním poznala, byl už veterán. Fotky jsou z roku 2013. Lze ho popsat jako drsňáka s citlivou duší. Ušiska měl potrhaná, kožich pocuchaný, čumák plný jizev a ocas pro jistotu někde "ztratil" už před lety. Nicméně i přes ostřílený zevnějšek byl hrozný mazel. Miloval ležet na klíně, a nakonec ani to drbání nemuselo být. Hrozně rád byl v lidské společnosti. Sice se občas prošel po okolí, ale nejvíce se držel u domu a když páníček dovolil, tak i v domě. Zkrátka Kocourka jsem si zamilovala a kočky najednou začaly vést na plné čáře.


V lednu 2014 však zmizel. Odešel a už se nevrátil. Hledali jsme ho všude možně, ale nenašli ani stopy po tom, že by zde někdy byl. Stejně záhadně jak kdysi před lety jako kotě přišel, teď jako stařec zmizel. Kde však jeden příběh končí, druhý začíná...

Máte radši psy nebo kočky?? Jaké povahy jsou vaši kočíčí nebo psí mazlíčci?

15. 6. 2015 - Nový vrtoch

15. června 2015 v 19:14 | Eleanor |  Deník
Zdravím všechny!

Dnes se píše první den v historii tohoto blogu. Blogu, který jsem si založila, abych s vámi mohla sdílet trochu ze svého života. Ze svých vrtochů. Koneckonců všichni jsme od přírody zvědavci a není nad to počísti si o (ne)štěstích druhých. Takže abych jen nečetla, ale přinesla i svou kůži na trh - je tu tento blog.

V rubrice Cestuješ, cestuji, cestujeme... s vám budu sdílet zážitky z cest. Povětšinou z anší rodné českou hroudy, ale občas i ze zahraničí. Pokusím se vás upozornit na zajímavá historická místa, ale i na přírodní krásy naší země. Samozřejmě důraz budu klást na nepříliš známá místa... Přeci jen třeba takový Karlštejn má vlastní stránky a ve tak pevně zakotven v českém povědomí, že psát o něm by bylo jen opakování již řečeného, byť možná jinými slovy.

Rubrika Kosmetické láteření... bude zaměřena na péči o zdraví a krásu. Muži odpustí, že pro ně tato rubrika příliš nebude. Koneckonců jsem žena a těžko ohodnotím novou vodu po holení. V podrubrikách najdete jak mé názory (vesměs láteřivé) na klasické kosmetické produkty, ale samozřejmě se nebudu bát ani pochválit ty produkty, které mi budou vyhovovat. Samozřejmě tyto hodnocení kosmetických produktů jsou značně subjektivní a co vyhovuje mě, nemusí vyhovovat vám. Z toho důvodu v článcích budu upozorňovat na to, jaký mám kupříkladu typ pleti, vlasů, aby bylo pro vás snažší posoudit, zda bude produkt pro vás či ne. Schovají se sem i přírodní recepty na péči o tělo (i duši).

Den za dnem... , to budou články s postřehy z mého života. S lehkou nadskou, těžkou ironií s vámi budu sdílet drobné strarosti, ale i radosti.

Kočičí život... je zase rubrika s články ze života naší kočky Čertice. Budou to postřehy člověka, který se snaží sloužit své kočce, jak nejlépe umí a sdílet s ostatními kočičími sluhy své zážitky.

Tajemství přírody... sem se schová můj zábal pro stará náboženství spojená s uctíváním přírody, no a možná i trochu čár a kouzel ;)

Pro (ne)šikovné ruce... je pro ty, kteří rádi tvoří. Ať už patříte mezi silně zručné či začínáte, určitě zde najdete něco, čím se inspirovat. A pokud vám něco nepůjde, budu čekat na komentáře, abych vám poradila.

Knihy nekouší... literární díla, oblíbená i ta méně. Zkrátka pokud si vzpomínáte na čtenářský deník ze základy, bude to podobné. Třeba vás na nějakou knihu navnadím a třeba v komentářích dáte tip zase mě.