David Michie - Dalajlamova kočka III. a síla meditace

10. ledna 2017 v 12:20 | Eleanor |  Čtenářský deník
Že stres a zběsilý životní styl plný starostí má negativní vliv na naše zdraví je známá věc. Meditace by měla pomoci, ale jak na to?A jak vlastně funguje? Dalajlamova kočka se vydává za hledáním odpovědí na tyto otázky. Není to tak dávno, co jsem vás s Jeskou (Jeho Svatostí Kočkou) seznámila v článku Dalajlamova kočka jako průvodce buddhismem a už je zpátky, tentokrát v pokračování, které vás zasvětí do tajů meditace a sebepoznání.


Stručný děj: I Její Svatost Kočku může potkat taková potupná věc jako blechy. Těm krvežíznívým potvůrkám se zkrátka neukryla ani v obydlí Jeho Svatosti. Byť z kožíšku blechy personál Namgyalu vyhnal, tak v kočičí citlivé duši zůstali. Mysl je mocná čarodějka a ani Jeska neunikla postraumatickému z stresu. Do toho místní kuchařka, paní Trinciová dostala infarkt a doktoři jí doporučili naučit se meditovat. Spolu s ní tedy Jiska objevuje tajemství meditace. Díky radám Jeho Svatosti, ale i dalších zkušených mnichů z kláštera, začíná chápat nutnost ovládnout své myšlenky a pracovat s nimi. Netrápit se tím, co nelze změnit a nemyslet na to, co může, ale nemusí přijít. Je to dlouhá cesta, během které se Její Svatost Kočka setká dokonce i se samotným Jeho Svatostí Psem. Toto setkání jí rozšíří obzory na světové úrovni. Starý svitek nalezený v horách a "ajťák" Sam jí zase objasní, jaké jsou podobnosti mezi meditacemi a kvantovou fyzikou.

Suma sumárum: Když jsem publikovala článek o prvních dvou dílech této série, bylo mi jednou čtenářkou v komentářích řečeno, že tato kniha je náročnější než předchozí dva svazky. Po stránce příběhu se mi to nezdálo, ale je třeba vzít v úvahu, že již neseznamuje obecně s buddhismem, ale jde více do hloubky. Snažíš se čtenáři zprostředkovat pohled do velmi abstraktní oblasti, která je v naší západní oblasti stále zpochybňována a její zkoumání je teprve v plenkáce. Do oblasti meditace, jejích účinků a způsobů, jak s ní vůbec začít.

Zároveň na knize oceňuji, že v závěru je návod, jak opravdu s meditací začít. Na knize jde také poznat, že autor má opravdu osobní zkušenost s buddhistickým učením a že aktivně prezentuje pro širokou veřejnoust. Vše je jasné, pochopitelné a stále i čtivé.
 

Vinnetou 21. století II.

8. ledna 2017 v 15:37 | Eleanor |  Filmový koutek
Je to zhruba půl roku, co jsem zaznamenala, že RTL bude natáčet novou minisérii Winnetou - Mythos lebt. Své pochyby z tohoto jejich počinu jsem s vámi sdílela ve článku Vinnetou 21. století. Nyní už je minisérie odvysílána v Německu, na Slovensku a včera běžel první díl i u nás na ČT2. Jaké jsou mé dojmy? Přečtěte si celý článek, ale pozor, může obsahovat spoilery! Jako správný nedočkavec jsem koukala již na slovenskou verzi :)


V již zmíněném článku, který jsem napsala před uvedením filmu, jsem se vyjadřovala k seriálu značně skepticky. Během sledování nové minisérie mi však došlo jedno, nelze porovnávat s klasickými filmy s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem. Když jsem v duchu přestala brblat nad tím, že tenhle Old Shatterhand je proti Barkerovi drobné kuře, které se učilo boxovat v nějaké presokolské organizaci a Vinnetou je obyčejný divoch, který nemá Briceovy ušlechtilosti ani co by se za nehet vešlo, zažila jsem překvapení. Seriál jsem si začala užívat. A včera jsem si užila první díl i v češtině a těším se už na příští týden, až opět uvidím druhý díl.

Nejedná se o pokračování ani remake starých filmů
Autoři jasně předeslali, že chtějí vytvořit novou verzi mýtu, na které by vyrůstala další generace. Dobře, tato jejich představa je dost megalomanská, ale narovinu nám tím říkají, že nechtějí nějak zdokonalit či předělat původní Mayovky. Všichni, kdo byli odchováni na duu BB prostě ví, že to nemá konkurenci. Ano, původní filmy se mi zdají hodně naivní, strojené a bůh-ví- jaké, ale jednou mě na nich můj táta odchoval. Mám s filmy spojené celé dětství a v době, kdy vznikly, prostě vyplnily mezeru na trhu. Dnes si nemyslím, že zase tolik potřebujeme dokonalého superhrdinu a idola, jakého představoval Pierre Brice s Lexem Barkerem po boku. Dnešní trh je nasycen hrdiny, je jen na divákovi, aby si vybral, jaký žánr by rád a najde stovky filmů, ze kterých může vybírat. Snažit se pak nového Vinnetoua natočit jako remake toho starého by byla sebevražda, těžko někdo dokáže nahradit šarm a eleganci Pierra Brice, stejně jako charisma a sílu Lexe Barkera. Nemožné. Koukat na novou minisérii touto optikou tedy považuji za scestné.


Knihy Karla Maye jsou také jen jedny
Tudíž, kdo četl knižní předlohy, popřípadě celé dílo Karla Maye ví, jak se Vinnetou vyvíjí a jak je příběh komplexní, ovšem místy už i silně zastaralý a nemoderní. Nemyslím to rozhodně špatně a nechci tím fanoušky knih urazit, ale v dnešní době fantasy hrdinů, upírů a x-menů si nemyslím, že by mladé publikum ocenilo přátelství indiánského náčelníka s bělochem v podobě, v jaké je líčeno v knize. Jak dlouho by trvalo, než by je mladší generace odsoudily jako homosexuály? Myslím, že doba, pro kterou Karel May psal je pryč, a dnešní lidé by jeho svět přímo převedený na filmové plátno povětšinou nepochopili, byť sama mám knihy velmi ráda a považuji se za jejich fanynku.

Přebal knihy z r. 1893

Mayovky bez iluzí
Nyní ale k samotné minisérii. Opět upozorňuji na spoilery, takže kdo ještě neviděl všechny díly a nechce být ochuzen o moment překvapení, nerolujte k textu pod obrázkem!


Každá doba má svou představu o indiánech. Teď nemluvím o odbornících či nadšencích, kteří rozeznají Apače od Siouxe z dálky dvou kilometrů jen na základě toho, jak během jízdy na koni vysedávají. Mluvím o obyčejných lidech, pro které je indián snědší člověk s orlími brky ve vlasech a v kožené bederní roušce. I když si vezmeme indiány z filmů s Pierrem Bricem, on byl vlastně jediný zahalený, byli i tito značně obnažení. Gojko Mitič, který v nové sérii hraje Inču-Čunu, svou vypracovanou hruď ve své době také hrdě ukazoval a to bývá označován za generačního nástupce Pierra Brice. Jen si vzpomeňte na Syny Velké medvědice (1966), Ulzana (1974) nebo Zlato v Black Hills (1968). To, že Nik Xhelilaj je dnes označován za "divocha z posilovny", považuji za křivdu. Těch padesát let od posledních filmů se odrazilo i na vývoji posilovacích technik a znalostech o životním stylu. Jsem si jistá, že Gojko Mitič by vypadal stejně, kdyby měl stejné možnosti jako Nik. Výtka, že oblečení Apači ukradli Siouxům je sice na místě, ale na druhou stranu, koukali jste se někdy v jakém oblečení Maskalerové chodili? Oblečení Siouxu je pro divákovo oko rozhodně poutavější a daleko více vyhovuje soudobé představě o indiánech. Nepleťme si televizní minisérii z prostředí Divokého západu s dokumentem.

Další věc, která je sérii vytýkána, je jazyk Apačů. Tvůrci filmu naučili Apače lakotsky, což je jazyk spadající pod siouxské jazyky, tudíž se dopustili přešlapu. Uznávám, že kdybych viděla film o životě Julia Caesara, kde ho nechají mluvit starořecky, tak budu pobouřena. Na druhou stranu, kolik lidí z běžné populace pozná rozdíl mezi latinou a starořečtinou? A kolik lidí dnes pozná rozdíl mezi nářečím Maskalerů a lakotštinou? Považuji tedy tuto kritiku opět za hnidopišství.
Nedostatky v detailech bychom mohli hledat dál a dál. Jak se říká, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Když se však odpoutáme od filmů s Pierrem Bricem i knižní předlohy, kterou je filmová trilogie inspirována (!!), pak se jedná o vcelku realistické a koukatelné dílo.


Příběh je vyprávěn z pohledu Karla Maye, který později dostane jméno Old Shatterhand. Karel May není ikona, kterou známe ze starých filmů, ale je to obyčejný člověk. Mladý muž, který na Divoký západ přichází plný naivity a snů. O ty ho však nemilosrdný život v malém městečku Roswell připraví. Boj mezi Apači a místními dávno překročil hranice. Místním mužům jde o jediné, získat půdu a bohatství, aby zajistili sobě a svým rodinám lepší život. Indiáni jsou pro ně něčím méněcenným, což se projevuje i na znesvěcení indiánských hrobů. Ženy si vydělávají prostitucí, aby měli dostatek peněz na založení saloonu či obchodu. Kdo v tom vidí propagaci marxismu, toho bych odkázala na dobové reálie. Marxistické myšlenky vzešly z tohoto podhoubí, kdy malé děti umíraly v továrnách, popřípadě na ulicích, protože byly zmrzačeny strojem, který vyráběl něco, o čem ony neměly ani potuchy. Ztvárnění reálného života tedy považuji za výstižné.

Vinnetou, který se pravda na scénu dostává až později, také není plochým hrdinou plným klidu. Je to mladý muž, kterému zemře otec a on v touze pomstít jeho smrt podlehne mladické nerozvážnosti, což způsobí zabití mnoha jeho udatných válečníků. Tápe, neví, hledá odpovědi na otázky a učí se být dobrým náčelníkem. V druhém díle je již poučen a stává se lepším náčelníkem. Zároveň ho vidíme i z druhé stránky, jak se chová v rámci kmene, okruhu přátel a rodiny. Dovolí si vtípky, i osobní promluvy, ve kterých vyjevuje svá zranění z mládí. Tento Vinnetou není plochým, dokonalým charakterem, ale obyčejný člověk. Kdo z nás se konečně nechová jinak v rodinném kruhu a jinak před cizími?

Nšo-či se pak knižní předloze odklonila snad nejvíce, na druhou stranu sehrává úlohu šamanky, a tudíž skrze ni vidíme polyteistický pohled na náboženství. Její vztah s Old Shatterhandem nám představuje střetnutí dvou kultur a pohledů na svět. Ano, mnohdy jsou tyto pohledy vyhrocené a značně naivní, ale myslím, že divákovi pomohou si udělat jistou představu.

Obecně tedy předsevzetí tvůrců, udělat reálnější ztvárnění Vinnetoua, oceňuji. Nejedná se o velkofilmy, kde jsou drahé efekty, ale v rámci jejich možností si myslím, že udělali to nejlepší, co mohli. Mýtus žije, mění se a Winnetou - Mythus lebt je toho důkazem.

Co si o nové minisérii myslíte vy?? Jaký je váš dojem z nových ztvárnění??

Vedran Smailovič - hudbou proti násilí

2. ledna 2017 v 14:38 | Eleanor |  Historické osobnosti
Tak nám zase začal nový rok, rok 2017. O Silvestru i během včerejška vám jistě telefony i sociální sítě daly tuto skutečnost jasně najevo hromadou přání "štěstí, zdraví, lásky, úspěchů" od lidí, které jste celý rok neviděli a ani v tomto roce to zřejmě nebude jiné. Mohla bych se k nim přidat a samozřejmě vám všem přeji jen to nejlepší, nicméně ráda bych do nového roku vykročila trochu jinak. V článku bych vám ráda představila člověka, který si nejen něco přál, ale také pro to něco udělal. Chtěl mír pro svou zemi a dal to jasně najevo tak, jak nejlépe dovedl. Dovolte mi vám představit pana Vedrana Smailoviče (*1956)…

Cellista Vedran Smailovič hraje v troskách Národní knihovny v Sarajevu, r. 1992

Okénko do historického kontextu: Bosna a Hercegovina je relativně malá země na Balkánském poloostrově. Byť je zde možné vysledovat osídlení až do dob neolitu, nikdy nebyla samostatným královstvím ani republikou. Její hlavní město Sarajevo se stalo známým pro celou Evropu, když zde byl 28. června 1918 spáchán atentát na následníka Rakousko-Uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii Chotkovou. Tento akt se stal rozbuškou pro I. světovou válku. Po této válce využilo mnoho zemí pádu Rakousko-Uherské monarchie a dnešní Bosna a Hercegovina se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od roku 1929 známe toto království pod jménem Jugoslávie. Po II. světové válce patřila oblast mezi socialistické republiky spadající pod SSSR, byť Jugoslávie v mnohém vybočovala a měla svá specifika. Po pádu SSSR došlo ke krizi jugoslávské federace vzhledem k národnostním, kulturním i náboženským odlišnostem jejích obyvatel, kteří chtěli žít ve vlastních samostatných státech. 3. března 1992 vyhlásili Bosňáci a Chorvati samostatnost Bosny a Herzegoviny. Vznik nového státu opírali o referendum z 1. března, kdy se většina obyvatel vyjádřila pro samostatnost.

Srbové však tento stát odmítli uznat a začátkem dubna si vyhlásili vlastní republiku. Vznikl ozbrojený konflikt, kdy se Bosna a Hercegovina stala bitevním polem. Bojovali proti sobě jak příslušníci různých etnik, tak náboženství. Srbská republika měla vlastní centrální správu v Sarajevu, které vyhlásila svým hlavním městem stejně jako Bosna a Hercegovina. Tento konflikt trval až do prosince roku 1995. A v tomto konfliktu se odehrává příběh místního violoncellisty Vedrana Smailoviče.

Vedran Smailovič se narodil 11. listopadu 1956 v Sarajevu. Byl předním cellistou Sarajevské opery, hrál též v Sarajevském filharmonickém orchestru či Národním divadle v Sarajevu. Vše odstartovala událost z 27. května 1992, kdy válka dorazila i do jeho bydliště. Poblíž jeho domu bylo pekařství, kde bylo při bombovém útoku zabito 22 lidí, kteří toho dne čekali na chléb. Žádní teroristi, žádní vojáci, obyčejní lidé. Vedran Smailovič na místě tragédie pomáhal zraněným, ale cítil se zároveň bezmocně. Nebyl politik, ani voják, jak by ty věčné boje mohl jako muzikant zastavit? Usedl každý den v 16 hodin (tedy v době útoku) do kráteru a hrál. 22 dní za sebou, za každého jednoho zabitého. Hrál Albinoniho Adagio in G Minor. Paradoxem je, že tato neo-barokní skladba složená v 18. století byla "vzkříšena" ve 20. století poté, co se její fragmenty našly v troskách budovy po druhé světové válce. Vedran Smailovič hrál nejen na tomto místě, kde se mohl kdykoli stát obětí odstřelovače, ale i na pohřbech, což bylo též velmi riskantní, protože smuteční obřady se konaly pod otevřeným nebem a jejich účastníci tak byly oblíbenými terči. Hrál bez nároku na odměnu, hrál, protože to lidé potřebovali, protože to byl jediný způsob, jak se dokázal postavit násilí. Když se ho zeptali, zda není blázen, odpověděl následovně:

"Ptáte se mě, zda jsem blázen, když hraji na cello? Proč si nepoložíte otázku, zda nejsou blázni ti, kteří odstřelují Sarajevo?"

V prosinci roku 1993 opustil Sarajevo. Pokračoval ve své hudební kariéře v irském Belfastu. V Irsku žije dodnes, konkrétně v Carlingford Lough na hranici mezi Severním Irskem a Irskou republikou. S místním folklorním hudebníkem Tommy Sandsem nahrál album Sarajevo to Belfast jako reakci na násilí a projev touhy po míru. Samotné Severní Irsko se totiž stalo v 70. letech obětí občanské války, která trvala až do roku 1998. Oba hudebníci tedy věděli, co to je nenávist, násilí a válka.

Na jeho počest zkomponoval britský hudební skladatel David Wilde (*1935) skladbu The Cellisto of Sarajevo.

O tomto hudebníkovi jsem se dozvěděla díky Robertu Fulghumovi a jeho knize Možná, možná ne. Sám autor v povídce věnované tomuto violoncellistovi nabádá k šíření jeho příběhu a poselství, rozhodla jsem se ho podpořit. Ukončím tedy tento článek slovy Roberta Fulghuma ze zmíněné knihy:

"Nikdy - zdůrazňuju: nikdy nelitujte ani se neomlouvejte, pokud uvěříte, že když si jeden muž nebo jedna žena troufnou oslovit svět pravdou, svět se třeba zastaví uprostřed toho, co právě dělá, a poslechne si to… Ale když tomu přestaneme věřit, hudba určitě ustane. Mýtus jakéhosi neuskutečnitelného snu je silnější než všechny historické skutečnosti. V duchu kladu květiny k soše Vedrana Smailoviče - k památníku, který ještě nestojí, ale možná stát bude."

Přiložte též květiny a až budete v tomto roce na někoho naštvaní, nepříjemní či rozhořčení, vzpomeňte si, kam až nenávist vede. Jděme ve stopách hudebníka, který bojoval hudbou proti násilí, a udělejme maximum pro to, abychom mohli žít v míru.


Zdroje:
FULGHUM, Robert. Možná, možná ne. Praha: Argo, 1996. ISBN 80-7203-046-9
https://prezi.com/yis6libhecgk/the-story-of-vedran-smailovic/
http://www.readthespirit.com/explore/vedran-smajlovic-cellist-of-sarajevo-still-moves-the-world/
https://mythologystories.wordpress.com/2013/01/08/vederan-smailovic/

 


Stephen King: Hodina děsu

29. prosince 2016 v 12:21 | Eleanor |  Čtenářský deník
Ano, nadešel čas si to přiznat: Nikdy jsem nečetla nic od Stephena Kinga (ani neviděla filmy). Sneste na mě své výtky, že vlastně nejsem vůbec žádný čtenář a že mi chybí základní literární vzdělání. Nicméně zkrátka jsem k němu tak nějak dozrávala trochu déle. Krátce před Vánoci se mi konečně dostaly do ruky jeho povídky, zapůjčila mi je kamarádka a já mohu konečně říci: Četla jsem Stephena Kinga.


Stručný děj: Tato útlá knížečka se skládá z pěti (ne)samostatných povídek. První s názvem Zkratka paní Toddové propojuje nadpřirozeno s naším světem způsobem, že paní Toddová může nepřímo působit jako moderní Faust. V druhé povídce Prám naplnil autor svou pověst spisovatele hororů. Děsivý příběh o partě vysokoškoláků, kteří uvíznou na prámu, zatímco kolem nich proplouvá masožravá skvrna, která čeká na jejich chybu, aby je mohla ulovit. Povídka Textový procesor bohů nás však zavede od strachu a děsu k zničenému muži, zklamanému životem, který dostane druhou šanci. Předposlední text s názvem Nona je opět temnějším kouskem, ale spíše působí jako psychologický thriller. Dává nám nahlédnout do hlavy duševně narušeného vysokoškoláka, který se protlouká světem s duchem. Poslední Úžina je pak zamyšlením staré ženy krátce před smrtí. Sugestivně popisuje její myšlenky, i způsob, jak se vyrovnává s blížící se smrtí.

Suma sumárum: Když se řekne Stephen King, čekám vždy něco děsivého, něco, co mě zamrazí až do morku kostí. No, očekávání naplněna nebyla, ale zřejmě je to tím, že se jedná o ranou tvorbu. Pokud však přehlédnu to, že ne každá povídka byla děsivá (jak slibuje název), vlastně nakonec mě vyděsila jen jedna a to Prám, tak se jednalo o zajímavé literární útvary různých stylů. Jakoby se snad autor ještě hledal, možná to však byl i úmysl. Jediné, co mi přišlo záhadné a nevysvětlitelné bylo proplétání otázky "Miluješ?" různými povídkami. Měly povídky představovat různé formy a lidské představy o lásce?


Co si o stálém opakování otázky "Miluješ?" myslíte vy??

Jakou knihu od Stephena Kinga byste mi doporučili??

Nigel Goodall: Benedict Cumberbatch

27. prosince 2016 v 15:55 | Eleanor |  Čtenářský deník
Je to už dva roky, co u nás vyšla kniha zabývající se kariérou známého anglického herce Benedicta Cumberbatche, který se proslavil svou rolí Sherlocka Holmese. Před týdnem jsem na ni narazila u kamarádky a až mi vyrazilo dech, že jako cumberbabe (jako bitch se opravdu necítím) jsem tuto knihu dříve nezaregistrovala. Pokud máte rádi tohoto charismatického herce a chcete se o něm dozvědět více, určitě čtěte dál…


Stručně o knize: Jako tradičně většina životopisů je i tento členěn chronologicky. Na začátku knihy se tedy seznamujeme s Benedictovými rodiči, jejich životem, způsobem jak se seznámili a následným narozením malého Bena. Postupně jsme svědky Benedictova dětství a některých rošťáren, kterých se dopustil, to vše zasazeno do popisu prostředí a situace, ve které budoucí herec vyrůstal. Přes studia na Harrow a první menší role se kniha dostává do druhé poloviny. Ta již není tolik biografická jako spíše profesní s důrazem na Benedictovu tvorbu. Popisuje, jak role získal, jeho způsob přípravy, hodnocení kritiků a samozřejmě nechybí ani děj daného snímku či divadelní hry a perličky ze zákulisí. Jak již napovídá obálka, kniha vznikla díky Benedictově roli Sherlocka Holmese, která ho v posledních letech proslavila. Tím tedy i kniha končí. Jako příloha nechybí přehledná filmografie, ale ani přehled rozhlasových či divadelních her. Na závěr je kniha obohacena "odborným" slovníčkem ze světa showbussinesu pro lepší orientaci čtenáře.

Suma sumárum: Nemohu popřít autorovu schopnost psát čtivé životopisy. Ne nadarmo jsou jím psané biografie považovány za bestsellery. Kniha je přehledná, psaná příjemným jazykem. Poskytuje pohled do myšlenek herce a přibližuje ho i jako lidskou bytost, nikoli jen pouze jako "celebritu z plakátu".

Na druhou stranu mi chybí příspěvek samotného Benedicta, dokonce není nikde ani zmínka, zda jím byla kniha vůbec autorizována, což silně pochybuji. Autor knihu složil z článků, publikovaných rozhovorů s různými novináři a oficiálních webových stránek, jak vyplývá z odkazů na konci knihy. Pokud jste tedy dostatečně zběhlí v angličtině a schopni využívat google, zvládli byste knihu napsat také.

Pokud se vám však nechce googlit a chcete si čtivou formou počíst o svém oblíbeném herci, určitě vás kniha nezklame. Jen nečtěte slovníček "odborných" pojmů na konci knihy. Působí jako výsměch čtenářově inteligenci a snaha knihu ještě trochu natáhnout. Na druhou stranu je možné, že anglicky mluvící fanynky ve věkové kategorii 13+ mohou mít s těmito pojmy problém. V češtině si však myslím, že jsou to pojmy známé a bylo zbytečné je překládat.

Co si myslíte o označení fanynek pojmem Cumberbitches??
Jaký je váš oblíbený film/hra s Benedictem?

Pekařova vánoční přísada

24. prosince 2016 v 15:00 | Eleanor |  -> Povídky, příběhy, úvahy
Bloger M. přišel na svém blogu S čajíkem v křesílku se zajímavým nápadem: napsal začátek pohádky a na čtenářích bylo vymyslet konec. Samozřejmě jeho blog navštěvuji ráda, a tak mi to nedalo a poslala jsem mu i svůj konec pohádky. Celou pohádku i s mým zakončením si můžete přečíst dnes u mě. Pokud jste zvědaví na kreativitu dalších blogerů, včetně hororového konce mé drahé přítelkyně Claudie Angoli, podívejte se na blog s Čajíkem v křesílku, kde budou dnes všechna pokračování uveřejněna! Šťastné a veselé!!



Úvod psaný M.

Žil byl jeden pekař. Bydlel na kraji vesnice ve své malé a útulné pekárně, která byla vychvalována až za hranicemi země. Hlavním tajemstvím úspěchu této pekárny byly malé koláčky, jenž pekař pekl každý advent. Lidé se o ně hádali a přetahovali. Nikdo neznal chutnější koláčky nežli ty jeho.

I jednoho zimního dne vešel do pekařství starý poutník. Slyšel o těch slavných výtvorech zdejšího pekaře a chtěl je také okusit. Avšak v pekárně byl houf dalších lidí, kteří měli stejný úmysl jako poutník. A tak mu nezbylo nic jiného, než čekat.

Uběhl den a přišel večer. Stařec se konečně dostal na řadu. Jenže pekař mu řekl, že všechny jeho koláčky už došly. Poutník se zamračil, ale pak se usmál a naklonil se k pekařovi - "Já vám nechci nikterak říkat, co máte dělat milej pane, ale vaše koláčky nejsou zrovna nejlepší a vy byste měl píct lepší!"

Pekař se zamračil a zeptal se jak to může vědět, když ještě žádný neochutnal?

"Milej pane, já totiž znám pekaře, který do svého pečiva dává tajnou přísadu. Ta dělá jeho zboží tím nejlepším na světě. Není možné, aby byly Vaše koláčky lepší než ty jeho..."

"A to bych se na to podíval jestli jsou mé koláčky horší nežli ty od toho vašeho pekaře" , řekl obchodník a odešel pryč z krámu. Zanedlouho se vrátil a nesl v rukách nejmíň tucet dalších malých vánočních koláčků.

"Jen ochutnejte a uvidíte..."

Poutník snědl jeden a znalecky se zakabonil. Potom snědl druhý. Pak třetí, až nakonec nezbyl koláček ani jeden.
"Pekář, kterýho znám, peče koláčky mnohem lepší" , řekl nakonec stařec.

"Hmmmm... a jestli můžu bejt tak smělej... Jaká je ta jeho tajná přísada?"
Poutník se usmál a řekl, že je to ...

Pekař pospíchal do lesa. Byl odhodlaný najít tu tajemnou tajnou přísadu a péct ty nejlepší koláčky na světě. Netrvalo dlouho a pekař zmizel v hlubokém lese a zbyly po něm jen stopy ve sněhu...

Mé pokračování

Bloudil dlouho mrazivou nocí, že už ani nevěděl, kudy zpátky. Jeho touha po nalezení dokonalé byliny byla však silnější než zima a mráz. Byl posedlý nalezením Měsíční květiny, o které mu poutník řekl, že ji pozná podle květu, který se rozevírá pouze v noci pod měsíčním světlem. Okvětní lístky přidané do těsta pak zajistí lahodnou chuť a on bude pekařem, který má ty nejlepší koláčky.

Když zvony v blízké vesnici zvonily půlnoc, byl tak daleko, že je neslyšel. Přesto ho v tu chvíli něco z hledání vyrušilo, světlo vycházející z malého okénka. Nikdy neslyšel o tom, že by tu někdo žil, na druhou stranu pokud tu bydlela čarodějnice, mohla mu poradit, kde bylinu sehnat. Dal by za ní cokoli, snad i svou duši. Odhodlaně se vydal ke stavení, tak rychle, jak mu jen zmrzlé končetiny dovolily. Roztřesenou rukou zaklepal na dveře, za kterými se ozvaly kroky. Otevřela je mladá dívka s havraními vlasy. Bázlivě vykoukla, ale když si všimla třesoucího se a zřejmě podchlazeného pekaře, pozvala ho dál. Pekař si ji pamatoval, chodila k němu pro pečivo, byla moc milá, ale nikdy si neudělal čas si s ní popovídat. Byla to ztráta času.

"Nevěděl jsem, že bydlíte tak hluboko v lese," pronesl do ticha, zatímco mu dívka vařila horký čaj. "Máte to do pekařství pořádný kus cesty."

"Ano, ale pro tak výtečné koláčky není žádná cesta příliš dlouhá." Pekař se polichoceně usmál a nadmul hruď. Dívka před něj položila vařící čaj a talířek s koláčky. Pekař se lehce zamračil, ty neupekl!

"Promiňte, vaše koláčky jsem již snědla, ale tyto jsem si dovolila upéci sama. Jistě nebudou tak chutné jako vaše, ale bylo by mi potěšením, kdybyste ochutnal." Usmála se a plaše na něj pohlédla.

Nedůvěřivě koláček okusil. Navzdory očekáváním byl výborný. Nedokázal to pochopit. Jakto, že tato obyčejná holka, která nemá jeho zkušenosti, dokázala upéct něco tak výborného? Jistě má měsíční květinu!

"Jdou dobré, jaké koření používáte?" pronesl s potlačovanou zvědavostí. Ukázala mu nasušené byliny rozvěšené podél kamen na druhé straně světnice.

"Nevím vlastně, jak se ty květiny jmenují, ale rostou kolem domu a okvětní lístky jsou výborné. Používala je na pečení i maminka, než zemřela a já tu osiřela." Dívce se zalily oči slzami, ale pekař měl oči pouze pro ty byliny. Vstal, musel si je prohlédnout zblízka.

"Jestli chcete, vezměte si nějaké." Na to čekal, vzal několik snítek a už byl na cestě domů. Začalo svítat a v hlavě si stále opakoval popis cesty, co dívka během hovoru zmínila. Doma ihned zatopil v peci a dal se do zadělávání těsta. Odpoledně otevřel krám a těšil se, jestli poutník opět přijde. Přišlo celé sousedství, ale poutník nikde. Všichni si jeho koláčky vychvalovali více než kdy dřív. Pekař však chtěl pochvalu od poutníka, který však nepřicházel. O Štědrém dni ráno konečně dorazil. Pekař mu nadšeně nabídl koláčky, ale poutník opět nebyl spokojený.

"Co bys ještě chtěl, starče?! Každý je chválí, jsou nejlepší široko daleko!"

"Možná," usmál se potměšile poutník: "Ale něco tvému umění stále chybí…"

Pekař se naštval a poutníka vyhodil. Večer seděl u krbu a přemýšlel, jak ještě koláče vylepšit. Pak si vzpomněl na dívku, její koláčky byly výborné, jistě mi neřekla celé tajemství receptu!

Vydal se do noci k malému stavení. Dívka mu otevřela, skleslá se zarudlýma očima. Objal ji, aby ji utišil. Vyprávěla mu, jak přišla o matku a že toto je první Štědrý den bez ní. Je teď na světě sama. Bratři zemřeli v bitvách s Turky a matce to zlomilo srdce. Pekař jí usadil na židli ke stolu a rozhodl se jí udělat Vánoce tak, jak nejlépe dokázal. Upekl jí vánoční koláčky. Nikdy nechutnaly lépe.

Celou noc si s dívkou povídali, smáli se a byli to ten nejkrásnější Štědrý den, jaký za poslední osamělé roky prožil. Už ji nechtěl nechat samotnou, požádal ji o ruku a na Nový rok byla veselka. Sousedé nechápali, proč pořádá svatbu uprostřed té nejstudenější zimy, ale svatební koláče, které se svou ženou napekli, byli ty nejchutnější v celém království. Dokonce i poutník se pro ně pravidelně vracel, protože nikdy nejedl lepší.

Boj s adventním kalendářem

23. prosince 2016 v 11:57 | Eleanor |  Deník
Jako dítě jsem se vždy těšila na Mikuláše. Věděla jsem, že v igelitce za oknem objevím adventní kalendář, ze kterého budu moct rovnou pět čokoládiček sníst. Když jsem dospěla, Mikuláš na mě s adventním kalendářem zapomněl, tedy až do letošního roku, kdy ho pro mne opět nechal u maminy. Když jsem ho přivezla domů k mému drahému, začaly boje…


Boj svědomí: Nejsme už příliš staří na to, abychom si každý den vyloupávali čokoládičku a odpočítávali si dny do Vánoc? S tím, jak je toho na mě najednou moc - pečení cukroví, do toho chození do práce, shánění dárků a zkouškové, mi ubývající čokoládičky začaly působit spíše stres. Na druhou stranu to dítě ve mně se hrozně těšilo, až otevře to dvoukřídlé okénko a dospělý ve mně se ho také nemohl dočkat, protože bude konečně po všem. Navíc jsem stále více uvažovala, zda je úplně normální ve věku dvaceti pěti let ráno vstávat a mlsně koukat na dětský adventní kalendář… Nicméně dilema se vyřešilo zcela samo, přirozenou cestou.

Boj o čokolády: Když jsem si myslela, že jsem v pětadvaceti příliš stará, nepočítala jsem s tím, že můj o třináct let starší drahý bude mít na čokoládičky též zálusk. Sedli jsme si tedy spolu spořádaně jako dospělí jedinci ke stolku, vzali kalendář a začali otevírat jedno okénko po druhém:

"Vláček - ten chci já!" zvolal drahý, když jsem z okénka pod číslem 2, vytáhla cosi, co připomínalo mašinku. Dodnes totiž pro něj není lepší zábavy, než si sednou na nádraží a koukat na projíždějící vlaky.

"Svíčka - tu musím mít já. Jsem přeci domácí palič!" strčila jsem si rychle čokoládičku s hořící svíčkou do pusy.

U některých dalších čokoládiček jsme sice nevěděli jistě, co že to na nich bylo, ale i tak ta nekvalitní čokoláda chutnala jako naše dětství. Ať si myslí kdo chce co chce! Zjistili jsme, že ač pro někoho jsme už možná mastodonti, tak pro adventní kalendář budeme stále dost mladí.

Zítra otevřeme poslední okénko, takže předem přeji: krásné Vánoce všem! :)

Kupujete si nějaký druh (ne nutně čokoládový) adventního kalendáře?? Jaký??
Myslíte, že v dospělosti už je to dětinskost nebo si rádi vyloupnete své okénko a sníte čokoládku s mašinkou?

Další články


Kam dál