Zuckerman a Padoanová - Pohřbeni v oblacích

11. ledna 2018 v 19:30 | Eleanor |  Čtenářský deník
Na přelomu července a srpna 2008 zemřelo na nejvyšší hoře pákistánského pohoří Karakoram celkem 11 lidí. Tuto horu známe pod jménem K2 - druhá nejvyšší hora světa, ale dle některých ta nejtěžší ke zdolání na světě. O některých z těch, kteří našli v jejím náručí smrt, jste možná slyšeli. Byli ze Západu. Snad jste slyšeli i o některých přeživších, kteří se po návratu domů chlubili dobrodružstvím, které zažili. Jistě jste ale neslyšeli verze šerpů a pakistánských vysokohorských nosičů, jejich příběhy zůstali s nimi v blízkosti hory, do západního světa se nedostali… až nyní.


Kniha je rozdělena na tři části a pro lepší orientaci tohoto dělení využijeme i v následující recenzi.

I. Ambice
První kapitola stručně popisuje počátky horolezectví a objevování nejvyšších hor světa. Z historie objevování se postupně dostává k minulosti Šerpů, národu, který později své jméno dal vysokohorským průvodcům a pomocníkům expedic, šerpům. Dnes už každý šerpa nemusí být Šerpa, jak podotýká kniha. A Šerpové jsou na svůj etnický původ náležitě hrdí. Dokonce ani tři hlavní šerpové, kteří se stali hlavními aktéry událostí roku 2008, nebyli všichni Šerpy. Jejich příběh se dozvíme právě v této kapitole. Životy Čiringa Dordže Šerpy, Pasanga Lamy a Šahína Bajgy, jsou zasazeny do společensko-historického kontextu, a tudíž jsou nahlíženy hned z několika úhlů pohledu pro lepší čtenářovu orientaci. Od jejich mládí přes dospívání až k osudnému dni. Za zmínku též stojí, že Šahín Bajka nebyl šerpa, nýbrž vysokohorský nosič z Pakistánu.

II. Výstup
Zde se prolínají rané fáze vzniku expedice spolu s mýty místních lidí, kteří věří, že na hoře sídlí krutá bohyně lačnící po lidském mase. Tuto víru vidíme na příkladu jednání Čiringa, kdy se snaží horu sytit rozhazováním ječmene. Přiblíženy jsou i první neshody mezi účastníky expedice a zdravotní problémy Šahína Bajgy, jehož odchod se ukáže být fatálním pro zbytek zúčastněných.

III. Sestup
Po pozdním dosažení vrcholu se pro několik skupin horolezců stane sestup dolů bojem o přežití. Účastníci nizozemské, norské, srbské, americké, korejské, ale i dalších nezávislí jedinci doplatí na zdržení při výstupu - bez Šahína vázly přípravné práce, chybný způsob fixování lan pak zapříčiní jejich nedostatek. Zároveň v jeho osobě chyběl tlumočník mezi pákistánskými nosiči a šerpy. Cesta dolů se tedy odehrávala po tmě, v mlze a následném zmatku. Mrazy následně způsobí sesuvy seraků - oddělují se z nich bloky ledů v důsledku pohybu ledovcových polí a jsou tak daleko hůře předvídatelné než laviny.

Na základě moderních technologií, které dovolují zaznamenat mnohé situace, ale i výpovědí svědků, rekonstruují autoři příčiny smrti aktérů, stejně jako osudy těch, kteří přežili, ale museli v horách bivakovat i dvě noci.
V závěru knihy jsou popsány důsledky tragédie na životy přeživších a hlavně na rodiny šerpů a nosičů, které přišly o hlavní živitele.

Pokud vás téma knihy zaujalo, doporučuji pro doplnění TV Dokument K2: Smrt na vrcholu
 

Daniel Godfrey - Nové Pompeje

9. ledna 2018 v 17:50 | Eleanor |  Čtenářský deník
Antický svět bývá považován za zdroj naší civilizace. Poté co sláva Řeků opadla, přesunulo se centrum evropské civilizace mj. na Apeninský poloostrov. Jsou to informace, které známe ze školy a jsou pro nás až nudnými nezáživnými fakty. Zamysleli jste se ale nad tím, jaké by to bylo setkat se s našimi údajnými kulturními předky? Jak by asi reagovali staří Pompejané na naši civilizaci? Co by si o ní mysleli? Vážně by se ukázali tak primitivními, jak si v rámci našeho dnešního pohledu na svět myslíme?



Nick Houghton je mladý archeolog, který marně bojuje o své místo na univerzitě a spíše než by byl potřebný, je trpěn kvůli reputaci svého otce. Až jednoho dne ho do svých služeb najme nejbohatší a nejkontroverznější organizace na světě. Zapojí ho do svého nejtajnějšího projektu v rámci, kterého chtějí zkoumat minulost. Přenesou do současnosti lidi, které nikdo nebude postrádat a jejichž zmizení nijak neovlivní běh času: Pompejany uvězněné ve svých domech zuřícím Vesuvem. Nick se má stát tlumočníkem v Nových Pompejích a zprostředkovat tak kontakt mezi antickou moudrostí a současnou pýchou. Je celý projekt opravdu tak bezpečný jak jeho zakladatelé tvrdí?

Paralelně s příběhem Nicka se odvíjí i podivný osud ducha mladé pokojské z jeho alma mater. Ta před lety zmizela. Byla prohlášena za mrtvou, přesto se ale stále zjevuje. Snaží se zjistit pravdu o svém životě a smrti, bojuje se vzpomínkami i živými, kteří pocházejí z její minulosti.

To, že se děj odehrává ve dvou liniích, je příjemné. Nestane se, že byste tak byli přesyceni jednou z nich. Už proto, že ani v jedné linii není příliš akčních pasáží, takže mají lehké sklony k zdlouhavosti. Děj v první polovině poklidně plyne a je těžké se od něj odtrhnout. Čeká vás napětí a spousta otázek, na jejichž zodpovězení netrpělivě čekáte. Jenže pak dojdete na konec a samotný závěr se stane spíše zklamáním. Za informaci stojí, že kniha má být údajně prvním dílem série, což se ale Omega zřejmě snaží ututlat. Na druhou stranu se nedivím. O čem by tak druhý díl mohl ještě být, když tento je, byť poněkud nešikovně, uzavřen.

Průměrný čtenář knihu přečte, párkrát nad ní zívne, ale ve výsledku bude příjemně uspokojen díky originální zápletce. Pokud se však ke knize dostane historik, jeho srdce zaplesá. Popisy Pompejí jsou vyčerpávající, ale snaží se být do detailu přesné. Přiblížení zvyklostí Pompejanů a jejich mentality se krásně odráží v kontrastu s lidmi ze současnosti. Autor si dal práci s nahlédnutím do dávno zaniklé obce a je to na knize znát. Ukazuje též nestabilitu informací, které považujeme za jisté, jen na základě našich myšlenek, které jsme si seskládaly z archeologický nálezů. Ve skutečnosti však mohlo být vše jinak, to už se ale nikdy nedozvíme…

Darwinovy ceny

7. ledna 2018 v 20:28 | Eleanor |  Čtenářský deník
Napadlo by vás svářet kanistr s benzínem? Řekli byste, že je dobrý nápad najíždět na zamrzlé jezero traktorem, když už předtím jste tam utopili tátovo auto i sousedovic jeep? Jde vám hlava kolem z toho, jak hloupí lidé někdy dokážou být a přitom se nemůžete přestat smát jejich lapáliím? Pak si nenechte ujít Darwinovy ceny!


Darwinova cena (většinou udělená in memoriam) je ocenění lidem, kteří se dle Darwinovy evoluční teorie sprovodili ze světa velice hloupým způsobem. Vylepšili tak genofond lidstva tím, že ho ochudili o své geny. Samozřejmě, jak sarkasticky dodává autorka této ceny, pokud se nestihli rozmnožit již předtím.

Americká bioložka Wendy Northcutt patří mezi jedince, které nepřestane překvapovat a zároveň bavit lidská hloupost. Od roku 1993 tedy sbírá různé (ne)skutečné příběhy o lidech, kterým zřejmě chybělo více než jedno kolečko. Nasbíraný materiál posléze začala publikovat na webu: Darwinovy ceny. Možná vám to přijde zvláštní, ale abyste získali tuto cenu, musíte splnit hned několik podmínek:
  • · nesmíte se reprodukovat (tedy pokud není vás případ opravdu jedinečný, pak je možné přivřít oči)
  • · musí dojít k výjimečnému selhání soudnosti
  • · z genofondu lidstva se musíte odstranit sami (takže pokud máte neobyčejně hloupého kamaráda, který zapříčiní vaši smrt, ale ne tu svoji - máte smůlu)
  • · událost musí být ověřitelná
V zobrazené knize je vybraných pár příběhů, které doplňují odborná vědecká vysvětlení různých zvláštních jevů - víte například, proč jsou květiny barevné? Jakou drogu užíváte každý den a naprosto legálně? (káva ani alkohol to nejsou!). Jednotlivé příběhy jsou přehledně řazeny dle prostředí, kde se udály a autorka vždy uvádí též data pro lepší důvěryhodnost a ověřitelnost. Pokud tedy milujete humor černější než černá, neváhejte a knihu si pořiďte!
 


Jojo Moyesová - Život po tobě

30. prosince 2017 v 18:14 | Eleanor |  Čtenářský deník
Will přišel, překopal Louise život vzhůru nohama a zase odešel. Neptal se, prostě se rozhodl a Louisu zanechal samotnou. Pro Louisu se ale i za těch pár měsíců stal vším, stal se celým jejím světem, jejím životem. Co bude dál? Naučí se žít ve světě bez Willa nebo prožije zbývající roky sama s trpkými vzpomínkami? Pokračování knihy Než jsem tě poznala


Louisa Clarková strávila poslední měsíce svého života bez Willa hledáním. Za peníze z Willovy závěti se přestěhovala do Francie, přesně jak si přál. Poznala místa, která jí chtěl ukázat, ale Willa tam nenašla. Postupně ji dohnala samota a stesk po milovaném muži, takže opustila Paříž a přestěhovala se do Londýna. Koupila si zde byt, ale na vysokou se vrátit nedokázala. Zůstala přikovaná k potupné práci servírky až do dne, kdy její život málem skončil pádem ze střechy.

Následně se musí vrátit do domu k rodičům, postavit čelem vzpomínkám a hlavně… zkrotit Willovu dceru. Výsledek jeho mladické nerozvážnosti, který si Louisu najde a chce vědět o otci co nejvíce. Podaří se Louise ukázat Willově dceři její místo v životě? A najde i to své?

Pokud jste milovali první díl pro jeho romantickou a humornou stránku, kde Louisa byla optimistická mladá dáma, lehce ztřeštěná, ale plná života, pak vězte, že druhý díl je pravý opak. Louisa je ztracená, zlomená, a byť se občas sem tam vynoří nějaký ten střípek humorného sarkasmu, už to není ono. Vpád Willovy dcery do jejího života je pak velmi násilný až neuvěřitelný. Samotná melodramata okolo rozlítané divoké puberťačky se brzy stanou nudnými a vyčerpávajícími. Snad jen Louisin nový vztah dodává knize trochu šťávy, ovšem jen velmi málo.

Autorka je stále mistryní vykreslování emocí a mezilidských vztahů, bohužel tato kniha působí dojmem, že se snažila napsat pokračování, ale její snaha zaujmout a zapůsobit předčila lásku k psaní. Pokud jste zvědaví, jak se Louise žilo dál, pak po knize sáhněte. Nemohu vám však zaručit, že po přečtení nebudete zklamaní a říkat si, že by bylo lepší skončit u prvního dílu.

Antologie Žena se sovou

29. prosince 2017 v 20:20 | Eleanor |  Čtenářský deník
Druhý díl série antologií českých a slovenských autorek fantastiky je tady. Tento díl s názvem Žena se sovou zaštiťuje opět Františka Vrbenská a Zuzana Hloušková a vybraly do něj třináct povídek z českého i slovenského prostřední. Snad jim toto číslo nepřinese smůlu. Doufejme, že volba to byla šťastná.


Tento díl se od prvního liší v jednom zásadním bodu - věnuje se poli fantasy a povídky s prvkem sci-fi, které se vyskytovaly v prvním díle, jsou nyní vynechány. Snad jen první povídka První rychlost od Ludmili Vaňkové v sobě lehké sci-fi prvky má. Při pozornějším čtení se však ukáže, že se jedná spíše o náhled na svět připomínající Stopařova průvodce po galaxii - mimozemské civilizace žijí mezi námi jen v poněkud odlišném měřítku. Příště až vás tedy kousne brouk, ujistěte se mikroskopem, že se nejednalo o kosmickou loď vyspělé civilizace, která z vaší ruky právě startovala.

Zásadní proměna oproti prvnímu dílu je patrná také na více povídkách s čistě ženskou tématikou. Povídka Dieťa stepi od Livie Hlavačkové přibližuje mateřskou lásku k dítěti a až magickým způsobem vysvětluje moc a sílu Čingischána. Jitka Ládrová ve svém příspěvku Ornáda zase ukazuje, že běžná žena se nikdy silou muži nevyrovná. Ovšem může si ho podmanit a omotat kolem prstu, pak je všechna jeho síla v její moci a změní pro ni třeba celý svět. I když to může působit až idealisticky, vidíme v povídce, že nic není zadarmo a žena za tento "luxus" musí tvrdě zaplatit. Pomyslným vrcholem nahlédnutí do ženského světa je pak Lektvar správných žen od Věry Mertlíkové. Od pradávna jsou ženy spojovány s magií a není to tak dávno, co byly ženy trestány za čarování leckdy i tím nejvyšší trestem. Autorka v této povídce mísí pohádkové motivy s čarováním jako vystřiženým z Žítkovských bohyň. Hlavní postava, čarodějnice Helena se vydává do lesa, aby nasbírala byliny pro lektvar správných žen. Na své cestě potkává utrápené ženy - lidské, trpasličí i například upíří. Z jejich trápení jsou patrné povahové rysy žen, které jim jsou tradičně přisuzovány a jak je těžké je někdy ovládnout. Povídka je příjemně rozčleněna do částí, kdy každé setkání má svůj vlastní začátek i konec, a čtenář se tak neztrácí. Překvapivý konec pak nenásilně spojí prvky moderní psychologie s tradiční vírou v byliny a kouzla.

Ovšem ne každý musí nutně milovat fantasy motivy smíchané s historií a bájnými stvořeními. Pro toho je určena hororová povídka Slučka od slovenské autorky Kataríny Soyky. Tradiční prostředí opuštěné chaty v lese, kde bývalý majitel spáchal sebevraždu, není ničím novým ani převratným. Mistrná je však autorky hra se světem snů, skutečností a vlivem psychického onemocnění, které by jistě neurazilo ani čtenáře Gillian Flynn. Patříte-li spíše do milovníků krimi, nezoufejte, i pro vás se ve sbírce něco najde a to díky Blance Jirouškové: Hvězdář se dívá nahoru. Na akademii kouzelníků se řeší smrt knihovníka i dávné zločiny řádu. Nic není zadarmo, ani moudrost děděná po věky.

Za pomyslnou třešničku na dortu lze považovat Zlaté mlhy na pobřeží od Františky Vrbenské. Zkušenosti autorky na poli spisovatelském se nezapřou a autorka je v této povídce náležitě uplatnila. Starý mořský vlk se snaží dostat na rybářskou loď, aby si opět oddřel to své a ze získaných peněz poplatil dluhy i své živobytí na další měsíce. I přes zákaz doktorů spěchá zpátky na moře. Plány mu zhatí špatné počasí a odložený let. Když se zklamaně prochází po molu, zahlédne umírajícího psa. Nikdo si ho nevšímá, nikdo o něj nestojí. Ten pes se zdá být námořníkovou spřízněnou duší, byť se znají sotva pár minut. Mořský vlk ho vezme do náručí, hladí a trpělivě čeká, až vděčný pes odejde. Po jeho smrti, vydá jeho tělo Poseidonovi. Brzy však pochopí, že pes nebyl tak úplně sám. Jeho panička námořníkovi oplatí laskavost, byť se proto musí vrátit ze zásvětí.

Při porovnání s předchozím dílem, je Žena se sovou ucelenější a více zaměřená na pole fantasy. Opustila přílišné ambice zahrnout co nejvíce, aby následně vznikl pel mel všeho možného i nemožného. Tato kniha se již nesnaží do světa křičet: "Jsme ženy a snažíme se vyrovnat mužům!" Naopak hlásá: "Jsme ženy, no a co?". Nabyté sebevědomí a opuštění od genderové rivality knize určitě prospěly.

Recenze původně napsána pro sarden.cz

24. prosinec - Štědrý den

8. prosince 2017 v 20:59 | Eleanor |  Historické události



Nedávno měl můj drahý puštěný pořad v televizi. Nevím přesně, co to bylo, ale moderátor se tam ptal, co se slaví o Vánocích: "No…hm… ukřížování toho…ne? Toho, Ježíše!". Odpověděl mladý kluk kolem dvacítky. Byla jsem vskutku překvapená. Toto je pro mne daleko více na hraně než když se spustí hádka Ježíšek či Santa. Pokud se dotyční hádají, kdo nosí dárky, předpokládám, že by měli mít základní povědomí o historii oslav. Ve chvíli, kdy se svátek omezí na pouhé: budu doma, přejím se a dostanu nové cool věci, pak bude něco opravdu špatně. Není naše společnost na hraně právě díky tomu, že už se zajímáme jen o to, co dostaneme místo toho, abychom si užívali dávné tradice, které měly přednostně přinést do běžného chaotického života klid, pohodu a rodinnou pospolitost?

Když už se tedy pohybuji na hraně se svým kritickým názorem, dovolím si trochu osvěty. O Vánocích se v katolickém světě slaví narození Ježíše. Ježíše, který se narodil v Betlémě na seně, jak se zpívá ve známé koledě. Pokud bychom se podívali dále na východ přesto ne tolik, abychom opustili křesťanský svět, všimneme si, že v pravoslaví se slaví Vánoce až na naše Tři krále: 6. a 7. ledna.


Proč? Protože pravoslavná církev se stále řídí juliánským kalendářem. Tím, který zavedl r. 46 př. n. l. známý Julius Cesar (přesně! Byl to ten od Kleopatry!). V 16. století, když už byla oddělena Západní (katolická) a Východní (pravoslavná) církev, vyvrcholily problémy spojené s juliánským kalendářem. Data přestala odpovídat astronomickým jevům a neustálá záplatování přinášela do všeho jen zmatky. Přišel čas na reformu kalendáře. Nový kalendář byl pojmenován podle papeže Řehoře XIII. (lat. Gregorius), gregoriánský kalendář. Ten se následně začal rozšiřovat v západním, katolickém světě. Pravoslaví reformu nepřijalo, distancovalo své učení od západního a papež byl exkomunikován již dlouho předtím. Tudíž by si pravoslavní představitelé protiřečili, kdyby přijali něco od papeže, který se podle jejich tvrzení mýlil.


Ovšem vraťme se zpět k Vánocům. Pokud zamíříme v historii ještě dále až do časů již zmíněného Julia Cesara, všimneme si, že v době zimní rovnodennosti (tj. 21. prosince) se slavil podobný svátek. Římané jej nazývali Saturnalia. Začátek oslav a jejich délka se v průběhu let posouvaly v rámci prosince, nebudeme se tu tedy zatěžovat konkrétními daty, protože i kalendáře se měnily, jak jsme si již ukázali. Během těchto oslav si Římané dávali dary, pořádali hostiny a dokonce jsou zmínky o výměně rolí pánů s otroky! Byly to oslavy, během nichž se uzavřeli státní úřady, školy a dokonce přestaly platit některá pravidla - například zákaz hazardních her. Tyto oslavy boha Saturna provázelo nejen bujaré veselí, ale také symbolické uzavření roku, vypořádání se s křivdami, které přinesl starý rok a těšení se na to nové. A co předcházelo ještě těmto oslavám? Zřejmě oslavy neznámého boha slunce.

Proč ty, když uprostřed zimy příliš slunce nevidíme? Právě proto! Dříve se národy pastevců a zemědělců obávali temné a studené zimy, kdy zdroj tepla a jejich hlavní živitel slábl. Proto museli uspořádat oslavy, které měly za účel posílit slunečního boha a pomoci mu bojovat s temnotou či naopak očišťovali sebe a svůj kmen/rod apod., aby k nim byla božstva milosrdná a opět přišlo jaro.

Ať se tedy budeme dnes hádat, jak chceme, vlastně všechny hádky jsou na hraně. Dějiny nám ukazují, že nic jako objektivní pravda není a naše Vánoce jsou jen souhrn tradic, jejichž význam se v průběhu let měnil, ale které přesto zůstaly v obdobné podobě. Každý si tedy dnes svátkům můžeme přisoudit význam, jaký chceme, nicméně posuďte, není lepší slavit v chudobě u štědrovečerního stolu s milující rodinou a přáteli než sami zasypání hromadou darů?

Máte ve vaší rodině nějakou netradiční tradici, kterou rádi každý rok opakujete??

Mám facebook tedy jsem

5. prosince 2017 v 11:47 | Eleanor |  Deník
Když René Descartes stanul na pozici radikální pochybnosti a označil za jedinou jistotu naší existence fakt, že myslíme… Mám-li být přesná, tak fakt, že pochybujeme. Pak by se dnes tento osvícenec musel opravit. Lidé již příliš nepochybují. Vesměs přijímáme fakta tak, jak jsou nám předložena bez kritické reflexe. Dnes určuje existenci bytosti její profil na facebooku.


Zjišťuji totiž, že mít FB stránku pro blog má mnoho výhod. Tou hlavní je, že ne vždy je čas psát sáhodlouhé proslovy na blog. Občas člověka prostě jen něco zaujme, pobaví a chtěl by to sdělit. Samozřejmě kopírovat celé články na blog je nesmysl, obzvlášť když si zakládáte na tom, že vše je 100% vaše. Přesto bych občas ráda nějakou tu perličku ráda sdílela a tak je FB stránka ideální. Jedná se o rozmanitosti ze světa historie i umění, ale hlavně s důrazem na pobavení. Konečně smích prodlužuje život, tak buďme nesmrtelní!
(odkaz na stranky je schovan pod ikonou ;))

Navíc tam pravidelně přidávám informace o nových, ale i starších článcích, které již zapadly v prachu archivu, ale stále jsou aktuální (byť některé jen jednou do rokaJ). Pokud jste tedy zvědavci a chcete být stále v obraze, je pro vás stránka ideální.

Dalším nezpochybnitelným bonusem je komunikace. U e-mailu se mi občas stává, že mi ho spam podle schová, a tak se někteří odpovědi nedočkají nikdy, a jiní se jí dočkají až s prvním šedivým vlasem (ač dotaz vznesli v rozpuku mládí).
A protože jsem také holka zvědavá, budu ráda, když mi kromě liku zanecháte zde v komentářích také váš osobní názor na facebook:

Dokážete si bez facebooku ještě představit život nebo ho používáte z čistě profesních důvodů?

Další články


Kam dál