Blondýna na vsi a mečící ovce

Včera v 14:00 | Eleanor |  Blondýna na vsi
Někdo s oblibou poukazuje na to, že městské děti si myslí, že kráva je fialová s nápisem Milka na boku a maso není z živých tvorů, ale ze supermarketů. Tento článek nebude o zarputilém veganském boji za práva zvířat (fandím vám!), ale spíše o tom, že absolutně není pravda, že by městské dítě nevědělo, jak vypadají zvířata. Vždyť všude jsem se s nimi od dětství setkávala, s holuby na sochách, vrabčáky v parku, kachnami v Tescu…


Plně vybavena těmito vědomostmi jsem zamířila na vesnici. Sice jsem si byla jistá, že kachny u nás do Tesca chodily pouze na drobky, protože sousedilo s jejich přirozeným prostředím: řekou, ale nečekala jsem, že na vsi budou mít jiný druh. Totiž takové velké, bílé, co neměly ušlechtilost labutí (ano, i ty se vyskytují ve městě). Když jsem je viděla poprvé, radovala jsem se, že konečně vidím živé husy. To je přeci štěstí! Snášejí zlatá vejce, jak nás poučil Jack a bonus byl, že obr nebyl nikde v dohledu. Drahý mi krutě mé plány na bohatství zhatil informací, že to jsou pouhé domácí kachny.

Opravdový šok však měl teprve přijít. Život na vsi má mnohá pozitiva. Jedním z nich je u nás možnost jít běhat po polních a lesních cestách. Jednoho dne ráno, když jsem se vracela uřícená domu dříve, než mě uvidí některý ze sousedů. Ano, opravdu jsem se tenkrát ještě bála, že mě někdo uvidí nenamalovanou, zpocenou a v teplákách. Tohoto rána byl lehký mlžný opar, který nahrával mému krytí. Jak jsem se tak blížila k domovu, po jedné straně plot sousedního dobu, po druhé křoví, zaslechla jsem dusot. Bylo to takové drobné dupání, které sílilo a blížilo se. Koukla jsem před sebe nic, za sebe nic, jen mlha.

Zrychlila jsem krok, přeci mě tu nic nepřeválcuje pět metrů od branky! K té už jsem ale nedošla. Po pár dalších krocích se mlha rozestoupila a já prozřela: před naším domem bylo stádo ovcí. Nervózně poklusávaly a přímo u mne stál pes a pobíhal kolem nich. Tiše jako pěna. Až později jsem se dozvěděla, že ovčáčtí psi se učí neštěkat, aby neplašili stádo. Rychle jsem milé ovečky spočítala, ale k spánku to rozhodně nevedlo, spíše k panice. Jak se mám dostat k brance přes ty dva berany? A jak se volá na ovce? Huš? Kšá? Nebo zabere univerzální "z cesty, potvory"? Můžu tím dvanáctihlavým stádem jen tak projít a ony ustoupí nebo mě kousnout? Co když se do mne pustí ten pes bránící své stádo? Stála jsem jak opařená a čekala na zázrak. Ten po chvíli přišel v podobě vysokého štíhlého pána s bílým krátce střiženým plnovousem, v kalhotách s kšandami a bílé košili, s pasteveckou holí v ruce. V tu chvíli jsem si připadala jako Heidi. Ten pán vypadal přesně jako její dědeček a měl i ovce! Když mě uviděl, pokynul mi, zapískal na píšťalku a pes se dal do běhu a sním i stádo. Div jsem nepropadla do živého plotu, jak jsem se snažila vyklidit cestu. To v tu chvíli začalo sborově bečet a já se naučila další důležitou věc: ovce bečí a kozy tedy mečí. Do té doby jsem si to pletla, nyní už to vím naprosto jistě a rozeznám oba druhy na kilometry daleko - jen podle hlasu.
 

Jenny Han - Všem klukům, které jsem milovala

Úterý v 18:44 | Eleanor |  Čtenářský deník
Dívky a milovnice dívčích románů zpozorněte. Lara Jean sice žije v Americe, ale je jednou z nás. Žije obyčejný život teenagerky, tak obyčejný až se v něm nejedna z dívek našla a získala tak mnoho přítelkyň po celém světě. Její autorka Jenny Han se díky trilogii, jejíž první díl vám dnes představím, proslavila a získala nejedno ocenění.


Laře Jean je šestnáct, pochází ze tří sester a už před lety přišla o matku. Jak se zdá, kvůli odchodu na vysokou školu, teď přijde i o starší sestru. Ta odjíždí studovat až do Británie. S jejím odjezdem se začne vše měnit. Role hlavy rodiny přejde na Laru Jean, která se musí najednou postarat o otce i mladší sestru, podpořit dlouholetého kamaráda Joshe, se kterým se její sestra rozešla a … naučit se opět řídit. Vrchol všeho přijde, když znavená Lara Jean dorazí domů a zjistí, že někdo odeslal všechny její dopisy. Všechny milostné dopisy. Ty, které si schovávala v krabici pod postelí. Ty, které psala klukům, které tajně milovala a nikdy jim to neřekla. Jedním z nich je Josh, další školní playboy… Její život je čím dál zamotanější a ne každá zdánlivě osudová láska jí musí skutečně být.

I přesto, že je autorce Jenny Han již přes třicet, je její schopnost vcítit se do středoškolačky ohromující. Kniha není nijak složitá na zápletky, takže nenáročné čtenářky nezačne nudit sáhodlouhými etudami, které většinu středoškoláků odrazují od četby klasické literatury. Děj příjemně plyne, stejně jako život Lary Jean. Její zážitky nijak nevybočují ze života každé druhé teenagerky, takže je snadné se do její role vžít. Nechybí očekávaná láska, špetka drama a zklamání. Zkrátka román má vše, co byste od dívčí četby očekávali. Snad i proto se dočkal dalších dvou pokračování, vysokého hodnocení na databázi knih i světové obliby.

Gillian Flynn: Skvrna

6. listopadu 2017 v 14:00 | Eleanor |  Čtenářský deník
Vzpomínáte na Zmizelou? Thriller plný zvratů, kliček a napětí, který měl překvapivé vyvrcholení a ten konec! Za tím vším stála Gillian Flynnová. Je to zhruba měsíc, co samostatně vyšla její povídka Skvrna. Původně napsaná pro sbírku povídek, kterou zastřešoval George R. R. Martin. Snad i proto je trochu z jiného soudku, už jen kratším rozsahem. Pro některé autory to bývá skutečná výzva naplnit očekávání fanoušků, obzvlášť po takovém úspěchu, jaký měla Zmizelá. Povídka je na první pohled v pěkné vazbě, stránky mají černé linie a na každé je ilustrace. Není to jen snaha tvůrců odlákat pozornost od slabého obsahu? A má šanci povídka, která má "prokleté" znamení bestseller?



Mladá žena s pohnutým osudem se stane vědmou. Nemá dar vidět budoucnost. Vlastně v nadpřirozeno ani nevěří. Snaží se uživit, jak jen to jde. Zoufalé ženy přicházejí a ona jim říká, co chtějí slyšet. Hraje si. S nimi, stejně jako s muži, kteří u ní hledají trochu útěchy jen z jiného soudku. Jejímu živobytí se daří až do chvíle, kdy potká Susan Burkeovou. Zoufalou ženu, která věří, že její nevlastní syn je posedlý. Susan je bohatá a hlavně snadná kořist. Na vykuřování její domácnosti a vyhánění duchů si hlavní hrdinka pořádně zvýší rozpočet. Ovšem až do chvíle než si uvědomí, že čiré zlo může opravdu existovat. A tohle zlo chce její duši.

Povídka svižně utíká. Není zatížena zbytečnými popisy. Duchařská zápletka je u G. Flynnové novinkou, její mistrovskou hru s psychologií postav to však nijak neovlivní. Závěr je bohužel podivně useknutý. Je překvapivý. Snad i šokující, ale byť otevřené konce bývají v tomto žánru výhodou a ještě dodávají tajuplnosti, tento zanechá jen hořkosladkou pachuť. Než se děj stihl rozjet, bylo po všem.
 


První dny blondýny na vsi

5. listopadu 2017 v 14:00 | Eleanor |  Blondýna na vsi
Vtipy o blondýnách jsou českou specialitkou. Stokrát se mohu bránit tím, že hloupé nejsou přírodní blondýny, ale barvené brunety - vše marně. Jsem tedy docela ráda, že přes zimu mi vlasy lehce zhnědnou a nemusím si připadat tak hloupě, i když… Některé věci se asi barvou vlasů nezmění, obzvlášť talent na absurdní situace. A můžu si za to sama, když se jako zhýčkaná měšťanka přestěhuji na vesnici… Pokud se tedy také chystáte na tento životní krok a chcete se přestěhovat tam, kde lišky dávají dobrou noc, mám pro vás pár rad do nového začátku.


Ticho před bouří

První dny v novém bydliště se zdá vše jako jedna velká idylka. Přestěhovala jsem se na konci jara, bylo krásně teplo, všude rozkvétaly květiny, ráno mě budili ptáci svým zpěvem. Drahý měl dovču, po jeho boku jsem usínala i se ráno budila. Jenže když pak jednoho dne odešel brzo ráno do práce, domem se rozlilo podivné ticho. Holka z paneláku, která má pokoj u výtahové šachty, za dveřmi z dřevotřísky jí naštvaně dusá po obýváku otec, nad hlavou štěká sousedovic pes a z otevřeného okna se ozývá šumení řeky a městské dopravy, se najednou ocitla v tichu. Chvíli jsem přemýšlela, zda jsem ohluchla, pak znejistěla, zda do toho přízemního domku někdo nemůže vlézt a pokud ano, uslyší někdo můj křik? Nakonec jsem se z ložnice přesunula do obýváku (je to pokoj uprostřed domu, ať už by tam někdo vlezl jakoukoli stranou, vždy je možnost útěku) a zahrabala se na gauči do peřin spolu s kocourem Kocourem. Ten starý rváč samá jizva by mě přeci ochránil, že? Ne, dobře, jako každá normální kočka by se lekl a utekl, ale proč si připouštět děsivé scénáře? Lepší je představa, že by se proměnil v Hromkočku a ochránil mě, no ne? Pokud se tedy rozhodnete přestěhovat na vesnici, rozhodně si připravte dost dlouhou nahrávku městského ruchu - bude se hodit.

Sekera v domácnosti

Když už jsem si konečně zvykla na ticho, pochopila jsem, že ta největší bouře je teprve přede mnou. Sněhová. V zimě. Dlouhá. Studená. Naučená z paneláku jsem vylezla z postele a začala se zavřenýma očima osahávat topení. Ne, mé dotyky ho nerozpálily. Vlastně ke mně zůstalo naprosto chladné. Mohla jsem kohoutkem kroutit, jak jsem chtěla, ale žádná změna. Jak mi po chvíli došlo, selhala jsem jako žena strážící oheň rodinného krbu. Můj dlouhý spánek zhýčkané městské holky způsobil, že dlouho nikdo nepřiložil a kotel vyhasl. Co teď? S drkotajícími zuby jsem se zabalila do tolika vrstev oblečení, že jsem vypadala přesně jako ta pověstná "šťastná rolka" a dle SMS instrukcí od pracujícího drahého jsem zamířila pro dřevo. Napsat "naštípej si třísky" je jednoduché, ale jak se štípají? Brzy jsem pochopila, že se nevyhnu špalku se sekyrkou. Problém č. 1: jak dostat sekyrku ze špalku? Rvala jsem ji tak vášnivě, až se celý špalek převrátil. Na mě. Na nohu. Jak jsem bez návodu měla tušit, že ji musím vyviklat? Naštěstí jsem byla tak zmrzlá, že jsem sotva cítila nohu natož nějakou bolest. S vypětím všech sil jsem špalek postavila na místo, sekyrku konečně dostala ven a vzala z hromady polínko na třísky. Podařilo se mi ho sekyrkou trefit. Na první pokus! A tak jsem sekala a sekala a sekala… A všude kolem byla hromada třísek, nebo spíše hoblin. Jak jsem měla tušit, že nelze sekat polínko se sukem? Akci jsem vzdala a šla péct. Zavřela jsem se do kuchyně, pustila (elektrickou) troubu na plný výkon, upekla štrúdl a zároveň tím zvedla teplotu v místnosti. Pak že si městská holka neumí poradit…

Kniha Jak se točí Cizinka

4. listopadu 2017 v 12:00 | Eleanor |  Čtenářský deník
Cizinka, seriál, který vznikl na motivy knih Diany Gabaldon. Hlavní ženská postava Claire Randall byla za druhé světové války zdravotní sestrou, když válečný konflikt skončí, shodou okolností se přenese zpět v čase do 18. století. Protože první dvě série seriálu sklidily neobyčejný úspěch, vyšla tato kniha. Kniha, která má fanoušky seriálu seznámit s procesem natáčení, herci a zkrátka jim dovolit nahlédnout do zákulisí.


Kniha je povinnou výbavou každého fanouška seriálu. Není jen snahou tvůrců vydělat více peněz na knize, která by byla o ničem, tato kniha je o něčem! Pravda, je většího formátu, což trochu ztěžuje její čtení, na druhou stranu jsou zde podstatné hlavně fotografie. Bohužel, byť jsou velkého formátu, tak ne vždy mají dobré rozlišení, což by se stát nemělo. Čtený text je kvalitnější. Ano, knihu vydala Omega a ani zde není překlad stoprocentní a překlepy či kostrbatý slovosled ve větě nejsou výjimkou. Ovšem číst se dá. Kromě těchto dvou výtek mám pro knihu už pouze chválu.

Již v úvodu čtenáře překvapí upřímný úvod Diany Gabaldon. Místy je až zarážející, co všechno si dovolila napsat a že jí to dokonce dovolili publikovat. Ovšem je to zajímavé nahlédnutí do pozice autora knižní předlohy slavného seriálu.

Dále je v knize vše chronologicky popsáno od prvních snah natočit film, přes myšlenku vytvořit seriál až po skutečnou realizaci a hledání herců pro hlavní postavy. Komentáře samotné Gabaldon, režiséra či scénáristů leckdy pobaví, ale i zarazí. Větší část knihy je pak rozdělena do podkapitol. Každý jeden díl má svou vlastní. Scénárista tam pak vypráví, jak díl psal, jak byly vytvářeny scény a nechybí ani vyjádření herců k různým situacím z natáčení. Tyto jednotlivé popisy dílů jsou pak proloženy medailonky s herci, kteří hrají hlavní postavy. V nich je shrnuta jejich kariéra, jak se k seriálu dostali, a jaký mají náhled na svou postavu a seriál celkově. Samozřejmě v knize nechybí ani samostatné kapitoly pro kostyméry, kaskadéry a tvůrce kulis.

Pokud jste tedy zatvrzelý fanoušek seriálu Cizinka, kniha vám jistě nesmí chybět! Pokud fanoušek nejste, určitě si knihu od nějakého alespoň vypůjčete. Je zajímavým nahlédnutím do natáčení seriálu, které u nás nemá obdoby. Jistě nebudete litovat.

Výroba kaštanového pracího prostředku

3. listopadu 2017 v 14:55 | Eleanor |  -> Tajemství přírody...
Kaštany většina z nás v dětství sbírala jako krmivo na zimu pro zvířátka. U nás na škole byly dokonce soutěže o to, která třída pro myslivce vybere více kaštanů. Výherci pak dostali za odměnu bonbóny. Někdy se také z kaštanů vyráběla zvířátka. Stačilo pár párátek a podivný kůň byl na světě. To, že kamarádovo zvířátko vypadalo stejně, ale tvrdil, že je to pes, se neřešilo... No a, aspoň byla legrace. Když jsem se přestěhovala na vesnici, začala jsem žít s jedním letitým jírovcem v sousedství. Na podzim nám vždy začne pokokušet střechu auta kaštanovými nálety. Přemýšlela jsem tedy jak tyto hnědé "bomby" využít a narazila jsem na prací prostředek z kaštanů. Můj drahý se pak jal iniciativy a už třetí podzim děláme zásoby na následující rok.



Co vás čeká a nemine

V úvodu bych ráda zdůraznila, že se jedná o čistě přírodní prostředek. Pokud tedy očekáváte, že tento výtvor nahradí váš oblíbený chemický Ariel, zklamu vás. Nicméně pokud budete prát jen lehce znečištěné svršky (samozřejmě bez skvrn od kávy, vína a dalších záludností), určitě vás tento tekutý prací prostředek nezklame. Je bez vůně, a všimla jsem si, že na bílé oblečení má lehce bělící účinek. Podotýkám, že trika, košile, kalhoty a sukně peru pouze na 30°C. Protože jsem skeptik, zkoušela jsem, zda by se prádlo vypralo stejně bez prášku: jen díky vodě a teplotě, a co si budeme povídat, nebylo to ono, takže ty kaštany přeci jen účinek mají. Jestli jste tedy stále odhodláni ušetřit peníze a prát ekologičtěji, pojďme k samotnému procesu výroby!

Výroba pracího prostředku

Začátek je jasný: Vzhůru na sběr kaštanů! Když je máte doma, zabalíte je do staré hadrové útěrky (zničí se!) a kladivem kaštany rozdrtíme. Poté je nasypeme do velkého hrnce, zalijeme vodou a vaříme zhruba cca 2 hodiny. Poté vše scedíte a nalijete do lahví - tekutí prací prostředek je hotový!


1) Kaštany rozdrtíme

2) Zalijeme vodou a přivedeme k varu

3) Po 1,5 - 2 hodinách odstavíme

4) A scedíme

Další perličky o kaštanech
Než čerstvě nasbírané kaštany rozdrtíte, zkuste si je na pár nocí dát pod polštář. Pomáhají proti migrénám. Pokud máte problémy se spánkem a budíte se ráno jako mátohy, kaštany vám přes noc dobijí baterky a ráno se budete cítit lépe. Dle povídaček našich babiček byste měli mít pod sebou tolik kaštanů, kolik je vám let, ale upřímně i já s 25 kaštany mám občas problém si lehnout, abych žádný necítila, takže číselnou symboliku dodržet můžete, ale nemusíte.


Čistě umleté kaštany v prášek lze užívat i do myčky na mytí nádobí. Údajně má mít dobré odmašťovací schopnosti. Osobně ale zatím vyzkoušeno nemám. (odkaz)

Konkrétní nafocený experiment s prací schopností kaštanového pracího prášku můžete zhlédnout zde (odkaz).

S mýdlovými ořechy na praní zkušenosti nemám. Vlastně ani nemám potřebu je kupovat, protože tento prací produkt mám téměř zdarma. Pokud však někdo zkušenosti má, budu ráda, pokud se o ně podělíte.



TT - Životní boj

2. listopadu 2017 v 14:00 | Eleanor |  Deník
Boj vymezuje naše životy. Ať chceme nebo ne. Většině z nás se při slově boj zřejmě vybaví negativní emoce spojené s násilím, snad i bezprávím. Jenže boj provází naše životy od nepaměti. Co si člověk začal uvědomovat sám sebe a vymezil se vůči okolí, začal svůj boj o život. Tento boj pak promítl do mýtů, kde bojuje dobro se zlem. Dobro se snaží život zachovat, ať už ho reprezentují kladní hrdinové, božstva či později například andělé. Zlo naopak ničí a snaží se život potlačit. Tak nám vzniklo nebe a peklo, andělé a démoni… Dnes už si neuvědomujeme, že dříve nebyly tyto síly přísně vyhraněny. Bozi bojovali mezi sebou. Měli dobré i špatné stránky. Boj sám tak byl někdy vítán a nebyl chápán v přísně negativním smyslu…

Boží muka na křižovatce... Někteří věří, že náš boj za nás vybojují jiní...

Dříve byl skrytý boj, který zajišťoval naši existenci všude kolem. Sluneční bůh musel vybojovat svou bitvu s temnotou, aby ráno vyšlo slunce. My už víme, že tento boj je fyzikální zákon, který neovlivníme, ať už se budeme klanit na jakoukoli stranu. Den zkrátka vystřídá noc. Jenže už si neuvědomujeme, kolik malých soukromých bojů svádí někteří z nás proto, aby oni druhý den ráno vůbec mohli vstát z postele.


Před pár dny jsem se dozvěděla, že zemřel jeden můj vyučující. Jeho přednášky jsme milovali. Ne, není to ta nadsázka, jak když člověk zemře, najednou je ten nejlepší, i když na něj za života všichni nadávali. Vůbec. Jeho semináře jsme si pochvalovali vždy. Byl plný optimismu, síly, ale i nezdolné lásky pro to, co dělal. Dokázal nám rozšířit obzory, poučit nás a zároveň nás nechal se do toho předmětu zamilovat a nakazil nás svým nadšením. Dokonce, i když už jsme na jeho semináře chodit nemuseli, mnoho z nás se tam vracelo, alespoň na návštěvu. Nikdo z nás ale netušil, že tento muž je vážně nemocný. Najednou se objevilo jeho parte a nikdo jsme neměli ani zdání o tom, jak náročný a pro mnohé i děsivý boj musel každý den svádět.


Přitom na další, jiné přednášky jsme měli vyučujícího, který si stále na něco stěžoval. Shodli jsme se s kolegy, že z nás ta jeho negace až vysává chuť do života. Byl to paradox, že ten, který naši sílu potřeboval víc, mlčel a rozdával dál, a naopak ten, který měl dost svých sil, si ještě bral od ostatních. Dokonce jsem si názoru toho negativního vyučujícího vážila natolik, až jsem se jím skoro nechala demotivovat a odradit od lásky k tomu, co chci dělat. Promítal do mne svůj neúspěch, nezvládal svůj vlastní boj a tak kopal do všech okolo. Každý svádíme svůj vlastní boj. Ať už to jsou malichernosti či závažné věci, nikdy nevíme, jaké důsledky to ve výsledku bude mít na náš život a život ostatních. Snažme se tedy šířit jen to nejlepší z nás a neztrácejme naději, protože bez té je každý boj předem prohraný.


Kolem nás je mnoho lidí, kteří vedou svůj skrytý boj za život a nedají to znát. Nepřitěžujme jim. Nikdy nevíte, kdo to může být…

Další články


Kam dál